První foto z inscenace Istanbulská úmluva

A studion Rubín uvedlo dokumentární inscenaci režisérky Barbary Herz

V České republice stále platí, že muži zaujímají většinu rozhodujících funkcí. Jaké jsou ale sdílené představy o tom, jací muži jsou nebo mají být? A jak tento fakt i otázka souvisí s mezinárodním dokumentem, který téměř nikdo nečetl, ale všichni na něj mají názor? A proč je Česká republika jednou z posledních pěti zemí v EU, která tento dokument zatím neratifikovala? Na tyto otázky hledá v nejnovější inscenaci pražského A studia Rubín a neziskové organizace Otevřená společnost odpovědi režisérka Barbara Herz. V dokumentární sondě do osobních strachů a nerovností, které tak snadno ústí v násilí, se představí Petr Jeništa, Lucie Syrová a Dan Kranich. 

Foto: Patrik Borecký
Pavla Umlaufová
pro Taneční magazín

Istanbulská úmluva

A studio Rubín uvádí novou dokumentární inscenaci režisérky Barbary Herz

V České republice stále platí, že muži zaujímají většinu rozhodujících funkcí. Jaké jsou ale sdílené představy o tom, jací muži jsou nebo mají být? A jak tento fakt i otázka souvisí s mezinárodním dokumentem, který téměř nikdo nečetl, ale všichni na něj mají názor? A proč je Česká republika jednou z posledních pěti zemí v EU, která tento dokument zatím neratifikovala? Na tyto otázky hledá v nejnovější inscenaci pražského A studia Rubín a neziskové organizace Otevřená společnost odpovědi režisérka Barbara Herz. V dokumentární sondě do osobních strachů a nerovností, které tak snadno ústí v násilí, se představí Petr Jeništa, Lucie Syrová a Dan Kranich. Premiéra Istanbulské úmluvy se odehraje 19. a 20. ledna. Vstupenky jsou již v prodeji.

„Chcete se vsadit, jestli teď přijde konec světa? Raději si zahrajme bingo. Hry se účastní zástupci celé společnosti, od politika středního věku, až po aktivistku a strážkyně patriarchátu. Nechybí bojovníci na sociálních sítích, novodobí disidenti a samozřejmě: ideální oběť. Tak se připravte! Jaká (stará dobrá osvědčená) čísla asi zazní? Pojďme společně odškrtávat: tradiční rodina, tradiční muž, tradiční žena, genderová ideologie a zbytečný cár papíru, protože násilí u nás není problém. (A to nám chcete zakázat i flirtování?) Žena patří k plotně a muž dělá kariéru, tak si prosím nějakými novotami neničme českou kulturu! A navíc: plácání po zadku ještě nikdy nikoho nezabilo. Bingo!“ uvádí dokumentární sondu anotace Istanbulské úmluvy.

Každá 3. žena a každý 9. muž v ČR má zkušenost s domácím násilím (Ipsos, Pod svícnem, 2022). V roce 2022 bylo na policii oznámeno 880 případů znásilnění, což představuje 14 % nárůst oproti předešlému roku. Studie ukazují, že nahlašováno je asi jen 10 % skutečných případů (Policie ČR, 2022 a Úřad vlády ČR, 2018). Lékařskou pomoc pak kvůli domácímu násilí vyhledá 162 tisíc žen ročně (proFEM, 2016). Přesto je ČR jedním z posledních států Evropy, který k úmluvě zatím nepřistoupil.

Režisérka Barbara Herz v českém divadelním prostředí soustavně rozvíjí dokumentární metody. Istanbulskou úmluvou v A studiu Rubín navazuje na svou předchozí tvorbu, kdy na základě autentických rozhovorů vytvořila divácky oblíbené inscenace Jenom matky vědí, o čem ten život je a O bílých heterosexuálních mužích, kteří jedí maso. Scénář Istanbulské úmluvy vznikl na základě série obsáhlých rešerší a rozhovorů. Objeví se tak mimo jiné perspektiva advokátky zastupující oběti násilí, stejně jako pracovnice azylového domu, soudní znalkyně, novinářky a několika politiků. Autoři pracují se sociologickými daty, mediálním prostorem i fragmenty osobních příběhů lidí, kterým zasáhla do života vyostřená debata o Istanbulské úmluvě stejně jako často bagatelizované domácí násilí.

Výchozí perspektivou celé inscenace je otázka, zda představa o tom, jací muži nebo ženy mají být, nevede k jejich nerovnosti, a zároveň, zda tato nerovnost může ústit v násilí. Jako autorka a režisérka se dlouhodobě věnuji moderním společenským mýtům. Dosud to byly mýty konkrétní, spojené s mateřstvím, obrazem mužů dneška nebo konstruktem romantické lásky. Debata týkající se Istanbulské úmluvy to však posouvá o krok dál, protože zde sledujeme vznik mýtů prakticky v přímém přenosu. Fascinuje mě prolínání divadla a reality a v tomto případě můžeme sledovat, že veřejná debata se už v podstatě divadlem stala. A na pozadí kulturních válek a plamenných prohlášení se zapomíná na to, že ohromné množství lidí zažívá strašné věci a nemají garantovanou žádnou systémovou záchranu, protože azylových lůžek je málo i v Praze, natož za jejími hranicemi,” popisuje myšlenku inscenace režisérka Barbara Herz.

Trojice herců Lucie Syrová, Petr Jeništa a Dan Kranich v průběhu inscenace rozvíjejí různé perspektivy, které v debatě o Istanbulské úmluvě zaznívají. Rozehrávají mýty o dokonalé oběti a dokonalém pachateli, stejně jako si hrají s představami tradiční rodiny nebo rolí mužů a žen. Násilí a různé formy rozdílné pozice žen a mužů, které jsou v tématu obsažené, varují v nadsázce a surreálně laděných obrazech. Kromě zmíněných herců a režisérky Barbary Herz na inscenaci spolupracuje asistentka režie a dramaturgyně textu Daniela Samsonová a asistentka režie Klára Metge. Dále se na inscenaci podílejí dramaturgyně Lucie Ferenzová a Dagmar Fričová. Scénografii a kostýmy vytvořila Petra Vlachynská, která spolu s režisérkou Herz spolupracovala již na oceňované inscenaci Tanec dervišů. Autorkou hudby je osobitá hudebnice Vladivojna La Chia, která se podílela na inscenaci Barbary Herz Láska v Klicperově divadle.

Jednou z našich agend je upozorňovat na problematické společenské jevy související s nerovným postavením žen a mužů. Muži se nacházejí v privilegovaném postavení, přestože si toho nemusí být sami vědomi. Zatímco ženy se dřív musely tázat po důvodech svého znevýhodnění, je načase, aby se muži začali ptát po příčinách svého zvýhodnění. Neznamená to, že všichni muži jsou zvýhodnění a všechny ženy znevýhodněné. Pocitu privilegovanosti dokonce ani nemusí odpovídat osobní zkušenost daného muže. Přesto ale muž hlásící se k demokratickým hodnotám by měl být schopen tuto nerovnost reflektovat a usilovat o její odstraňování, protože nerovnost vždy přispívá k prostředí, kde se daří násilí,“ přibližuje jednu z linek práce Otevřené společnosti a současně tematický inspirační zdroj inscenace Tomáš Pavlas, manažer programu genderové rovnosti z Otevřené společnosti.

Úmluva proti násilí je mezinárodní smlouva, která usiluje o řešení závažného problému porušování lidských práv – násilí na ženách a domácího násilí. Jejím cílem je předcházet násilí a obětem a jejich dětem poskytnout adekvátní pomoc, ochranu a podporu, aby se mohly vymanit z násilí. Je postavená na čtyřech pilířích: ochrana obětí, stíhání pachatelů/ek, prevence a koordinovaný přístup proti násilí. Úmluva řeší násilí systematicky a komplexně, a vyzývá ke spolupráci celou společnost. Ratifikování Istanbulské úmluvy se v České republice ale stalo předmětem politických bojů. Odpůrci nejsou s to přijmout fakta, které úmluva ve svém úvodu konstatuje: 1. násilí vůči ženám je genderově podmíněné a má strukturální povahu; je jedním z klíčových společenských mechanismů, jež ženám vnucují podřízené postavení vůči mužům; 2. násilí vůči ženám je projevem historicky nerovného poměru síly mezi muži a ženami, jenž vedl k nadřazenosti mužů, diskriminaci žen a bránil ženám v plném rozvoji; 3. uplatnění a zajištění rovnoprávnosti mezi muži a ženami de facto představuje klíčový element prevence násilí vůči ženám. Věříme, že právě forma divadla, která v sobě skrývá kouzelný moment principu tady a teď, založená na reálných výpovědích, pomůže problematiku nerovnosti v naší společnosti přiblížit i jejím největším odpůrcům,“ říká Marta Smolíková, ředitelka Otevřené společnosti.

Premiéra inscenace se uskuteční 19. a 20. ledna. Další reprízy jsou plánované na 28. ledna, 20. a 29. února, 22. března, 13. dubna nebo 15. května.

Foto: Dita Havránková

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Losers na Nebesích

Muzikál spojující akrobacii, píseň, herectví a tanec! A to všechno „tak nějak vede“ Jiří Korn!

30.května měl novodobý muzikál s názvem Nebesa premiéru v Anežském klášteře. Hned na úvod je nutno říci, že naše prestižní novocirkusová skupina Losers Cirque Company si našla svou letní scénu v krásném prostředí plném zeleně a prostoupeném duchovní energií i kouzlem staré Prahy – v zahradách Anežského kláštera.

 

A tady se začíná odvíjet dojemný příběh – pozůstalí se loučí s mrtvou  za zpěvu   Maranatha Gospel Choir.  Už to samo je celkem nebeský duchovní zážitek, zvláště, vydaří-li se počasi a paprsky zapadajícího slunce osvítí scénu.

Zápletka příběhu je celkem jasně  srozumitelná – mrtvý přijde do nebes, zde je „tak nějak“ nějaký šéf (Jiří Korn, Petr Jeništa), trošku nováčka  zaučí, aby pochopil, o co jde, (no, říkala  jsem si, jestli se  andělé  učí provádět  tyto akrobatické triky, pak tedy rozumím, proč na nás smrtelníky na Zemi zase nemají tolik času, že…) a každý anděl má svůj úkol – svého smrtelníka na Zemi, o kterého se stará. 

Jenže ouvej. I andělé mají své starosti. Tomuto nově příchozímu není nebeský řád až tak po chuti, přesně tak, jako lidem není po chuti systém v jejich úřadu, třeba.  Náš nováček se vzpouzí a rozpoutá něco jako revoluci v nebi, ostatní se přidají a na Zemi se situace radikálně projeví. Malý konec světa.  Lidé umírají, protože je nikdo nechrání. Nebeský šéf zuří a věci se začnou  dít… 

Smrtelník, do kterého se anděl zamiloval, je mrtvý, sice přichází za andělem do nebes, protože náš anděl opravdu miluje, jenže…. v tom okamžiku odchází na Zem znovu jako smrtelník a naopak je chráněn tímto nováčkem andělem…. Láska jako taková se tedy nekoná, má zkrátka svou nebeskou  formu a zejména je třeba dodržovat určitou pracovní morálku a nedělat zbytečný povyk a  revoluci v nebi…

Petr Horníček, principál souboru Losers Cirque Company, spojil síly  s taneční skupinou 420People a  pěveckým sborem Maranatha Gospel Choir.  Jak už jsme naše čtenáře  informovali, vzniklo dílo dosud nevídané a nevyzkoušené –  každý z umělců se musel přiučit něčemu, co mu blízké není.  Akrobaté tanci a zpěvu, tanečníci zase akrobacii a zpěváci tanci a to je zatraceně těžké.

Pokud jde o muzikál jako takový, je třeba vyzvednout hned několik faktů. Kostýmy – hned při úvodu,  jsou překvapivě ukryté u stropu, coby nebeská opona zpočátku – je to velice efektní moment, kdy se ze smrtelníků stávají andělé, inu, každý máme nějakou dvojí funkci na tom světě. Dokonce i během muzikálu samotného hrají kostýmy svou roli – kapuce dole či nahoře vyjadřuje svou vlastní myšlenku.

Losers také využili celkem nový akrobatický prvek, který doposud diváci neviděli, zde je užit jako trest pro anděla, který způsobil v nebi tolik halasu a problémů….  (velká zavěšená tyč, na které jsou předvedeny různé akrobatické prvky).

Oproti tomu dole na Zemi se strhlo jiné strašné divadlo. Během cesty metrem skupina útočníků napadla cestujícího, týrali ho, mučili, než za zoufalého posledního zpěvu opravdu zemřel.  Tady se tvůrci  ujali velice citlivě a zároveň bez skrupulí tématu, které je nám všem dobře známé. Stane-li se něco závažného, lidé raději dělají, že nic nevidí. Proč musí někteří tak bolestivě umírat?  Opravdu musíme být tak lhostejní? Opravdu není možné s kriminalitou nic udělat? Umělecké ztvárnění této hrozné smrti působí na člověka opravdu strašlivě, protože tanec a hudba zesilují emoce. Na zločin v kriminálních filmech jsme prakticky každý večer zvyklí, ale takto živě pozorovat brutalitu některých našich  spoluobčanů,  nahání opravdu husí kůži. A kromě toho, celá scéna je více než výborně zvládnutá, atˇ už herecky, tak choreograficky či akrobaticky. Prvky bojového umění a tanečního či herectví jsou dokonale promíchané, navíc hluboká,  hrůzubudící myšlenka zanechá v diváku mrazivý dojem, který pravděpodobně hned tak nezapomene, pokud je vnímavý.

Filozofické hraní si s faktem, „jak to vlastně celé s životem  je???“ je také silný a úsměvný zážitek. Ani šéf Nebes totiž přesně neví, proč andělé občas zachrání „feťáka, který chce spáchat sebevraždu“ a „tátu od rodiny“ nechají zemřít. Ale – jak už to bývá i sám Velký šéf říká – „To se musíš, anděli, zeptat nahoře ve Vesmíru, ale víš co, nech to být..“ Inu, jestli nám nahoře andělé takto řádí a mění pravidla, máme my na Zemi právě to, co máme, o tom nemůže být žádná další diskuse.

Jiří Korn akrobaty obdivuje a jak potvrdil principál Petr Horníček,  chodíval pravidelně  na zkoušky své kolegy podpořit. Nutno dodat, že k této roli se výborně hodí, jeho  životní vyzrálost dává důvěryhodnost jeho nebeskému  skeptickému tvrzení a bezmocnosti,  jeho chování i zlobení se s neposlušnými anděly.

Pokud jsme hovořili s Petrem Horníčkem před uvedením muzikálu, nikdo vlastně přesně nevěděl, zda se propojení žánrů povede, či ne. Ale – POVEDLO SE!  A na výbornou!

Přesně tak, jako jsme u Losers zvyklí, že každé dílo je trochu jiné, trochu nové, i tentokrát divák žasne, má se na co dívat, má co obdivovat, o čem přemýšlet.  

Ani tady by možná nebylo dobré zůstat jen u tohoto formátu, i když je unikátní, krásný, dechberoucí, opravdu vydařený, ale divák už jaksi pořád dychtí po tom, s čím zase ti Losers přijdou příště…. Company sama si na sebe ušila pěkný bič!

A tak na závěr –  souboru  nynějšího divadla „Bravo!“  musíme jen zahřmět BRAVO!

Foto: Zuzana Bonisch  

 Text: Eva Smollíková 

Taneční magazín

PŘÍZRAKY

JEDL uvádí OPERU

Drama Přízraky se stalo východiskem pro devátou inscenaci podle Ibsenovy hry, režiséra Jana Nebeského. Tentokrát Ibsen jako opera.

Přízračná krajina norského fjordu zahalená deštěm a mlhou… V jednom kuse prší.

JEDL připravuje poprvé ve své historii velké plátno“ ve smyslu početného obsazení a výrazné technické náročnosti. Ibsenovo drama jako hudební divadlo. Současná opera. Spojení režiséra Jana Nebeského, který se Ibsenovu dílu věnuje po dobu celé své kariéry (dosud režíroval 8 jeho dramat) a Matouše Hejla, zástupce nejmladší generace hudebních skladatelů, slibuje výrazné uchopení žánru a významný příspěvek k možnostem a podobám hudebního divadla v 21. století, které může i dnes pracovat s provokací:

 „Tehdy byly Přízraky kontroverzní z důvodů naznačeného incestu mezi sourozenci a vyústění hry, které připouští to, co bychom dnes nazvali eutanázií. To, co nám dnes připadá jako něco přirozeného –že matka svému dítěti pomůže, ušetří ho bolesti a rozpadu, bylo tehdy vnímáno jako zabití.“ S odkazem na volbu vizuálu k představení režisér dodává: „Díváme se do nejintimnější zóny, tak jako v Ibsenově hře – a to je pohled, který je skoro vždycky nepříjemný. Je ale dobré si uvědomit, že temná území duše máme všichni.“

Libreto pro operu vytvořila na podkladě Ibsenovy hry Přízraky Lucie Trmíková, scenáristka a herečka, která dosud ztvárnila v inscenacích Ibsenových her 6 velkých ženských rolí. K nim podotýká:  „Ibsenovy ženské hrdinky jsou dokonale stvořené postavy, často spíš antihrdinky. Když si je dám vedle sebe, vidím ženy toužící po lásce a po pravdě i za cenu velkých obětí. Nikdy nejdou tou širší a snazší cestou. Jsou urputné, často nesnesitelně. Často se mýlí. Hodně bojují. V tom je pro mě Ibsen naprosto současný. Nedává přitom návod, neposkytuje rady, ale ptá se. A jeho otázky jsou provokativní a překračují právě ty intimní zóny, o kterých mluví Jan Nebeský.“

Součástí tvůrčího týmu je také norská skladatelka a interdisciplinární umělkyně Tine Surel Lange, která se zaměřuje na tvorbu zvukově-obrazových konceptuálních děl. Pro inscenaci Opera Ibsen / Přízraky vytváří abstraktní portrét paní Alwingové: „Fascinuje mě jako postava, svými mnoha vrstvami. Neustále přebírá a ztrácí kontrolu a moc nad vyprávěním, do kterého je umístěna, a tím, co reprezentuje jako ženská postava.”

Českému publiku svou tvorbu představila na mezinárodním festivalu nových médií, experimentální hudby a tance Echofluxx v roce 2017.

Pětice postav tvoří mikrokosmos Přízraků, ve kterém se každá z nich projevuje způsobem jí vlastním, šumí nebo mlaská. Rozdíl mezi hercem a zpěvákem zde nehraje roli. Vzniká až komiksový svět, ve kterém je naprosto pravděpodobné třeba to, že jeden mluví a druhý mu odpovídá zpěvem. Samotný prostor Rajské zahrady a její bohatá akustika přispívají k určitému zpomalení a rozostření času, ve kterém se postavy nacházejí“ uvádí hudební skladatel Matouš Hejl.

Inscenace bude mít premiéru v komplexu Gabriel Loci, bývalém benediktinském klášteře svatého Gabriela na pražském Smíchově. Místo přináší vlastní dramatický prvek: Minulost se zde setkává se současností, a v režijní koncepci Jana Nebeského, kde krajina navozuje pocit nebezpečí, se stává zdánlivým útočištěm.

Nové nastudování inscenace v orchestrální úpravě se odehraje 26. 6. 2022 v Ostravě, na festivalu NODO / Dny nové opery Ostrava.

Opera vznikla a bude uváděna v rámci projektu „Play Ibsen! – divadelní inscenace s doprovodným programem“, podpořeného grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska z Fondů EHP 2014 – 2021.

O INSCENACI:

Ibsen / Nebeský / Trmíková / Hejl / Surel Lange

OPERA IBSEN: Přízraky

Autor: Henrik Ibsen

Překlad: František Fröhlich

Hudba: Matouš Hejl

Libreto: Lucie Trmíková

Režie: Jan Nebeský

Scéna: Jan Nebeský a Petra Vlachynská

Kostýmy: Petra Vlachynská

Instalace a video: Tine Surel Lange

Obsazení:

Helena Alvingová: Lucie Trmíková

Osvald Alving: Miloslav König

Pastor Manders: Igor Chmela

Jakub Engstrand: Petr Jeništa

Regina Engstrandová: Magdalena Malá

Bicí/perkuse: Antonín Procházka
Baskytara: Petr Tichý
Tuba: Jiří Genrt
Cimbál: Jan Mikušek
Kytara: Štefan Szabo

 

Foto:  Zuzana Lazarová 

Kristýna Kolovratová 

pro Taneční magazín