Petr Kotvald vzpomíná na Hanku Zagorovou

„Cítil jsem velký obdiv a úctu“

Zpráva o věčném odchodu Hanky Vás určitě zasáhla,  co Vám projelo hlavou, jak na ni  vzpomínáte?

„Každý odchod blízkého člověka je vždycky bolestivým překvapením. Lidé nás opouští, to je zkrátka světaběh.  A kdyby nám to bylo jedno, nebylo by s námi něco v pořádku. Já  jsem s  Hankou prožil jen to hezké. Spolupracovali jsme spolu přes pět let, pro mě to byl splněný sen. Hanka byla skutečně velice laskavá a příjemná,  my jsme se nesmírně bavili. Vnímal jsem ty roky, kdy  jsme spolu  strávili opravdu hodně času, to bylo v letech 1981 – 1985, jako jednu  velkou šarádu, velkou jízdu. Bylo to  vážně   bezvadné. Později  jsme se potkali už jen občas. Jedno z posledních setkání proběhlo  asi před rokem, přetočili jsme znovu ‚Sanitku‘ a úplně  naposledy  jsem byl  hostem jejího rande na jejím  Instagramu.“

Nastoupili jste se Standou Hložkem  k ní do kapely coby mladí kluci, jaké jste měli pocity?  Jaká byla k Vám?

„Tak všichni, kteří s Hankou spolupracovali, do ní byli „zamilovaní“. Bylo úplně jedno, jestli to byli její ‚souputníci‘, nebo byli o něco mladší. To vám potvrdí, všichni, kteří ji znali. Mezi námi byl rozdíl přes 12 let  a cítil jsem totéž, co ostatní.  A navíc velký obdiv a úctu.

Když  jsem do kapely  nastoupil já, Hanka byla v tu dobu velikou hvězdou a najít si své místo v už ‚rychle jedoucím vlaku‘  vyžadovalo notnou dávku učení. Tohle není také ten správný výraz, zkrátka  musel jsem se ‚najít‘. Ona sama nás  brala automaticky,  byli jsme nejen členové její  kapely, byli jsme také součástí její komunity, lidmi v jejím  tvůrčím týmu, který jí byl vždy poblíž.

My jsme spolu opravdu strávili hodně času a navíc jsem s ní tvořil i společnou posádku auta.  Takže jsem všechny cesty na koncerty a z koncertů absolvoval s ní. Cestou tam řídil Karel Vágner a já jsem seděl vzadu.  Na cesty zpět  jsem si s Karlem vyměnil místo. Oba spali a já jsem se snažil dovézt je bezpečně domů. A v autě je řečeno a řešeno hodně věcí! To je  přesně ten okamžik,  kdy je  vztah mezi lidmi sice pracovní, ale nesmírně blízký, strávíte  s tím člověkem hodiny a dny společně, takže to znamená   také  obrovskou  důvěru.  Tehdy jsme probírali  věci, které bych si nikdy nedovolil vynést nikam ven,  bylo to jen mezi námi. Tohle člověk nesmí nikdy pustit za hranice. Byla to doslova  moje  rodina, rodina jinak.

Těch pár let s ní byl pro mě  nádherný čas, zažili jsme  spolu krásné momenty,  pláže, cesty, velké  show, párty, bylo to všechno bezvadné. A tohle mi po ní zůstává, ten společně strávený čas.

 

Děkujeme

 

Foto: Archiv Petra Kotvalda

Eva Smolíková

Taneční magazín

Petr Kotvald, jak ho neznáme

Recitál na Maninách proběhl v poklidnějším duchu, i když hity ani vtipy nechyběly

Dlouho očekávaný koncert Petra Kotvalda s názvem Recitál proběhl 6. října v divadle na Maninách. (Původně byl  koncert plánován  již na léto).

Na koncertě nechyběly vtipné momenty ani největší hity, ale první polovina probíhala spíše v poklidném duchu.

Na začátku za velkého potlesku spustila kapela  Petrův nesmrtelný hit Milujem se čím dál víc, jenže v ten moment začala jedna z divaček vyrušovat, že si nemá kam sednout. Petr Kotvald se lehce rozzlobil, nechal zastavit hudbu a začal řešit, co se to děje. Ženě prý zasedli místo, a tak by si ráda někam sedla, „třeba na klín nějakému hezkému pánovi“.  Diváci jí nabízeli místa, která byla ještě vzadu volná, ale to se ženě nelíbilo. Prý jí ujela tramvaj, v práci se pohádala se šéfem a navíc tam nechala nabíječku. Těšila se na koncert a nemá místo, protože jí je někdo zasedl. Petr Kotvald ztrácel trpělivost. „To tady není nějaká ochranka, někdo, kdo by to vyřešil? Já tady řeším tento problém a přitom mám problém daleko větší“ (mezitím mu odešla totiž kapela z jeviště). „No, to se nám ještě nestalo!“, zlobil se Petr. Využil ale této zoufalé situace k tomu, aby vysvětlil, co je to vlastně Recitál. Totiž koncert jednoho sólisty.

Petr Kotvald s bratrem Bohumilem a rodinou

A to už divákům docházelo, že tento výstup byl předem domluvený, nejde o žádnou nevychovanou drzou osobu a koncert začal trošku netradičně. (Drzou vyrušitelku sehrála Lucie Sinková, moderátorkaJ. )

Kapela se vrátila, Petr konečně všechny problémy vyřešil sám, divačka se usadila  a Milujem se čím dál víc se rozjelo na plné pecky.

První polovinu  (možná i dvě třetiny koncertu) tu byl Petr Kotvald, jak ho neznáme. Místo krále diskotékových hitů   to  byl spíše romantický chlapec, zněly balady, pomalé písně např. Stevieho Wondera, ale i českých autorů. Např. známou skladbu „Tyrkys v očích mám“ složil  Martin Kumžák a otextoval Pavel Cmíral.

Ve druhé části koncertu už zněly novější hity  jako Brejle, Je mi šedesát a koncert završil populární Mumuland, diváci již zpívali a tančili a nechtěli Petra pustit domů.  Mumuland pro Petra složil Jindřich Parma a otextoval Pavel Cmíral, oba jsou autory většiny Petrových hitů.

Během koncertu Petr také bavil obecenstvo různými vtipy, či příhodami a zavzpomínal na své začátky. Diváky pobavila vzpomínka, jak došlo k jeho první profesionální nahrávce – Včerejší sběrač míčků. V roce 1980 volala na vysokoškolskou kolej maminka studenta Kotvalda. „Přišel  Ti telegram. Mohu to otevřít?“, ptala se. Petr souhlasil a v telegramu stálo, že ho dramaturg Vítězslav Hádl zve na soutěž Děčínská kotva. A Petr Kotvald získal druhé místo.

Petr Kotvald se svou kapelou 

Kariéra Petra Kotvalda začala v 80. letech, při písničce Holky z naší školky (z roku 1982), kterou nazpíval se Stanislavem Hložkem, jásalo téměř každé dívčí srdce. Jednalo se o nejprodávanější píseň té doby. Dlouhodobě spolupracoval s Hankou Zagorovou a Karlem Vágnerem.

V současné době Petr Kotvald pracuje na dalším albu. Zatím se přesně neví, zda vyrazí s Recitálem na turné po České republice. A pokud ano, nenechte si ho ujít, stojí za to!!!

Foto, video, text: Eva Smolíková

Taneční magazín

Nový hit krále diskoték Petra Kotvalda

Nejen nový klip, ale Petr Kotvald připravuje pro diváky i koncert Recitál plný hitů….

Kdo by neznal jméno jednoho z nejpopulárnějších interpretů druhé poloviny osmdesátých let a krále diskoték v letech devadesátých, Petra Kotvalda.

Jeho kariéra začala v osmdesátých letech. V tomto období došlo i ke spolupráci s Hanou Zagorovou a Stanislavem Hložkem, ze které má Petr na kontě nejprodávanější singl všech dob za hit Holky z naší školky.

Pak přichází, koncem osmdesátých let, sólová dráha. Přichází spolupráce s Jindřichem Parmou a Pavlem Cmíralem a vznikají hned hity jako Je v tahu, Kde kdo je dál, Milujem se čím dál víc, Satelit,… V roce 1997 vydává Petr velice zajímavé album Pan Zpěvák, na kterém jsou podle Petra tzv. pop šansony. V roce 2000 Petr vydává další mega hit, Mumulend.

V posledních letech se zpěvák obklopil partou mladých muzikantů, se kterou vydal již album LX, v roce kdy slavil kulaté jubileum. S touto mladou partou chystá Petr další album, z kterého je i singl, Tak pojď… už můžem, ke kterému nedávno vznikl i videoklip. Na ten se můžete podívat na Youtube. K novému klipu Petr prozradil: „ Léto a prázdniny ve mně odjakživa evokují  volnost a svobodu…a letní lásky. A taky nějakou tu lumpárnu k tomu. Prostě, chuť se bavit.  Já osobně mám dlouhé letní dny spojené s pohybem a setkáváním se s novými lidmi a přáteli.  Bezbřehou  volnost  vidím jako takovou spanilou jízdu krajinou a to nejlépe v kabrioletu  se staženou střechou.  A tak se nabízelo, takovou roadmovie  v TAXI  pro všechny, které jsem potkal a nasbíral u cesty, natočit.   Šťastnou cestu všem! Tak pojď…už můžem! “

V červenci Petr Kotvald oslavil 63. narozeniny. Tento věk by mu málokdo hádal. Na pódiu při svých vystoupeních to dokáže rozbalit, jako by mu nylo o 30 let míň.

Nejen pro své příznivce připravil Petr nový program s názvem Recitál. Diváci se mohou těšit na stále oblíbené Petrovi hity, ale také na již zmíněné pop šansony. Recitál bude prostě plný překvapení. „Na tento Recitál se moc těším. A taky se těším na všechny, kdo se přijdou podívat. Co budu zpívat? Nechte se překvapit. Pro některé to bude určitě překvapení“, dodal s úsměvem Petr Kotvald.

Premiéra bude 6. října 2022 od 19 hodin v Divadle Na Maninách. Vstupenky můžete zakoupit na Ticketportal.cz.

Petr Mráček

pro Taneční magazín

Skladatel, producent, aranžér, multiinstrumentalista i textař EDUARD PARMA:

„Na úspěšný festival Cavan International Song Contest do Irska nám (a hlavně Jiřímu Kornovi) napomohl i manažer Státního souboru písní a tanců“

Je z muzikantské rodiny. Otec byl kapelníkem, který vystupoval v Evropě i zámoří. Jeho bratr Jindřich léta vystupoval s Orchestrem Karla Vágnera a dodnes napsal desítky písniček pro Petra Kotvalda i jiné slavné interprety. Zpívala i Edova někdejší manželka Radmila (dokonce zaujala na festivalu Děčínská kotva s písničkou „Nenávidím nošení těžkých tašek“). Jeho dcera Anička naopak zpívala na albu „Booong!“, které získalo, v jeho produkci i za výrazného autorského přispění, Platinovou desku. A zpívá i Edova další dcera Adélka.

On sám je podepsán pod stovkami písní v Čechách, ale i ve Velké Británii, kde v osmdesátých letech žil a pracoval. Dnes jej můžete potkat v jeho studiu SOKIT anebo při sportování. Ačkoli v mládí závodně provozoval lehkou atletiku, nyní ho spíš potkáte na kole. A i proto pojmenoval své nejnovější, „jubilejní“ album „NA KOLE ON“. Jmenuje se EDUARD PARMA. A jelikož se dobře známe už 29 let, budu mu v následujícím rozhovoru tykat:

Navážu na tu muzikantskou rodinnou tradici. Od kolika let ses už tedy aktivně věnoval hudbě?

Od pěti let. V Břevnově, kde jsme tehdy bydleli, jsme měli byt až u střechy. A hned vedle měla balkón učitelka klavíru.  Legrační na tom bylo (protože ona bydlela v domě se sousedním vchodem), že jsme vždy přelézali hrazení balkonu a naši i paní učitelka mě drželi, abych neslít´ ze čtvrtého patra dolů. Učení not ani hra na klavír mě zpočátku vůbec nebavily. A vlastně nikdy. Možná až o trochu později na Státní konzervatoři?  Ale opravdu až ve zralých letech jsem začal cvičit o své vlastní vůli.“ 

Na historickém snímku (z roku 1963) s kytarou na inkriminovaném balkónu

Takže otec na vás s bráchou neměl nervy a svěřil vás jiným pedagogům?

Táta hrával po nocích v kavárnách a vždy se z hraní vracel pozdě k ránu domů a taky dlouho spal. Pakliže ale zjistil ráno, že hrajeme méně, než bylo potřeba, hned vylez´ z postele a bylo zle.  Co bylo úžasné, že ještě v noci   – když jsem nemohl přijít na nějaký příklad z matiky nebo fyziky – ráno u snídaně jsem ho měl na stole vypočítaný. A přitom on v tu chvíli tvrdě spal.“

Orchestr Eduarda Parmy staršího v akci a na reprezentativním snímku (dole)

Původně jsi vystudovaný jako hráč na dechový nástroj, konkrétně klarinet. Jak ses později – v kapelách – dostal ke hraní na basovou kytaru?

Ne, ne, tak tomu bylo úplně obráceně. Už ve škole, někdy kolem 8. třídy, jsme založili třídní kapelu ,THE ROCKING BONES´  (v překladu: ,Rokující kosti´, aby byl název co nejpodobnější ,Rolling Stones´) a tam jsem začal hrát na baskytaru. Ta jako taková ovšem v té době v Praze vůbec nebyla k dostání. Chodil jsem ob den do obchodu v Panské ulici. Až jednou mě potkalo štěstí a mohl jsem si ji koupit.  Na klarinet jsem začal hrát teprve asi o dva roky později.“ 

„THE ROCKING BONES“ a šílenství v řadách obecenstva na jejich koncertu (na snímku dole)

Tvé největší hudební hity devadesátých let doslova bouraly diskotéky. Chodíš si sám dodnes zatancovat na diskotéky? Anebo tam třeba sondovat „vzorek potenciálních posluchačů“?

Jééé. Naposled jsem byl, s kámoškou, v klubu ,RETRO´ na pražské Francouzské ulici a hráli tam ,elektro ´. Je to styl mně již tak vzdálený oproti tomu, čemu my jsme říkávali ,disco´. A tak jsem tím pádem myslel, že půjdeme za hodinku domů. Mé partnerce se tam ale kupodivu tak líbilo, že jsme odešli až kolem třetí ráno.“ 

Eda v roli DJ

Chodíval jsi, jako školou povinný, také do tradičních tanečních? A jak jsi to tam prožíval?    

Tak taneční jsem nesnášel. Byl jsem v té době až nepřirozeně stydlivý i tvrdý (asi také po otci, který byl excelentní muzikant, ale tančit neuměl). Dodnes vzpomínám, jak jsme většinou se spolutanečníky šli na pivo.“

Dlouho jsi vedl doprovodnou kapelu Jiřího Korna. Ten je známý i jako výborný tanečník a choreograf. Měl nějaké „pohybové“ požadavky taky na kapelu? Zanechalo to v Tobě dodnes „taneční“ stopu?

Ne, určitě ne.  My jsme pouze hráli hudbu. Na jiné ,pobavení´ tam byly tři tanečnice. A taky jeden tanečník.“ 

Na archivním snímku s baskytarou nikoli v kapele Jiřího Korna, nýbrž Apollobeatu Petra Spáleného (respektive Spáleného Jana, jelikož zpěvákovo doprovodné těleso se jmenovalo po kapelníkovi, zpěvákovu bratrovi)

Co vás vedlo – s bratrem Jindrou – k hudebně tanečnímu projektu „Hipodrom“?

Tak to byl nápad Jindry, a vždy, z kolegiality nebo ,bráchoviny´, mě tam nechal napsat dvě skladby na každé LP.“

Ve svém studiu SOKIT

Méně se už o Tobě ví, že také píšeš nápadité texty s neotřelými slogany. Co Tě inspirovalo ke Tvé dávné „pecce“ „King Kong in Hong Kong“?

Již spousta hudebníků toto vyřkla, že to přijde se shora. Zkrátka hraje hudba, máš sluchátka na uších a zkoušíš něco vymyslet… …zpíváš si třeba: ,Bum bum  –  bum  bum´. A najednou na Tebe  odněkud z nebe spadne ,King Kong in Hong Kong´! A ani netušíš jak.“

A jak vznikal Tvůj nejčerstvější „jubilejní“ projekt pod bombastickým názvem „NA KOLE ON“? Inspiroval Tě k názvu spíš Napoleon anebo dávná „vypalovačka“ Ivana Hlase „Na kolena“?

Spíš ten Napoleon. Připadalo mi docela veselé, že rád jezdím na kole a třeba by o mně někdo, kolem koho jedu, řekl: ,To je on… NA KOLE ON´. Ale byl to trochu ,porod´ vymyslet něco vtipného. Chtěl jsem si napsat slova sám, a chvilkama je to i trochu drsný: ,….můžeš shodit toho svýho motorkáře do příkopu/a já sám mu rád jámu vykopu…´. Je to vlastně celé o tom, jak kluk a holka spolu jezdí na kole a jsou šťastni. Do té doby, dokud ona nepotká motorkáře, který ji učaruje. A kluk na kole teď chce její lásku zpět. Chystáme k tomu ještě video, ale až bude lepší počasí.“ 

Obal nejnovějšího alba prozrazuje i konkrétní číslo autorova jubilea

Jeden z Tvých největších hitů pro Jiřího Korna „Žal se odkládá“ občas nyní zazní i v reklamách. Jak se Ti to, jako skladateli původní písničky, teď z televize poslouchá?

Věříš, že já to skoro nevidím? Ale často mi zavolá někdo ze známých a říká, že to viděl. Ale já, třeba před několika týdny, ve chvíli, kdy jsem telku zapnul, jsem uslyšel poslední akord a říkal si: ,Sakra, to je mi nějak  povědomé´.   🙂  

S Daliborem Jandou (v roli kmotra)  při slavnostním předání Platinové desky za album „Booong!“

Tato píseň, s anglickým textem Miloše Skalky  „You’re My Voodoo“, získala  v roce 1979 hned čtyři ceny na festivalu Cavan International Song Contest v Irsku. Jak jste se tam tehdy – za minulého režimu – přihlásili? Složitě?

Nekonečně složitě. Někde jsem se dozvěděl, že ten festival existuje a získal i jeho adresu. Jenže, přihlásit se znamenalo také poslat i pár peněz přihlašovacího poplatku. A to v době komunismu nebylo možné. Využil jsem tedy situace, kdy jsme byli s Jirkou Kornem na dvoudenním zájezdě v Mnichově. Zabalil kazetu a text do balíčku i s penězi a ten odtamtud odeslal poštou. Za pár dní přišel telegram domů do Prahy, že píseň přijali. A já byl štěstím bez sebe. Jenže z Mnichova jsem poslal nahrávku s Hanou Buštíkovou (dnešní ,součástí´ dua ,Kamélie´). Ale potom náš manažer, pan Berka, navrhnul: ,Pane Parma, co kdyby do Irska jel pan Korn?´ On pan Berka byl takový distingovaný člověk, kromě ,menedžungu´ Jiřího Korna dělal ještě manažera SSPT (Státní soubor  písní a tanců).  No a pak jsme tam jeli. Nikdo nás nepodpořil, museli jsme si letenky i pobyt hradit ze svého. Ale naštěstí ceny byly i finanční, takže nakonec se nám všechno vrátilo.“

Měl tento úspěch vliv na to, že ses později přestěhoval do Anglie? 

Určitě ano, myslel jsem, že jsem génius, bez kterého se světová hudba neobejde. :-)

S dalším legendárním Jandou – tentokrát Petrem – a zpívající šéfredaktorkou TANEČNÍHO MAGAZÍNU Evou S.

Odjakživa píšeš také hodně písniček pro ženy. Namátkou jmenujme historicky Pavlínu Filipovskou či Miluši Voborníkovou anebo již zmíněnou Hanu Buštíkovou. Nejnověji třeba Jiřinu Annu Jandovou anebo Tvé objevy Markétu Z. či zpívající šéfredaktorku tohoto magazínu Evu S., jak se Ti se zpěvačkami spolupracuje? Lépe než s mužskými interprety?

Skoro jo. Mám ženy moc rád a pokud mají hezký hlas a neprotestují proti mým nápadům, je to většinou radostná spolupráce.“

Už zmiňovaný projekt „NA KOLE ON“ jsi – u příležitosti svého životního jubilea – vydal nejen na CD, ale rovněž na „klasické“ vinylové LP desce. Proč? Ze sentimentu? Anebo je to požadavek některých DJ?

Možná tak i tak. Mám několik přátel mezi diskžokeji a oni, z ničeho jiného než z vinylu, nehrají. Vrací se totiž do módy. A také jsem si chtěl udělat radost a vidět LP, kde by bylo jen moje jméno. …i když na titulní stránce nakonec není. (Vidíte a to je další příklad souvztažnosti s ,Rolling Stones´, kteří své jméno mají na prvním LP také až na zadní straně.)“ 

Eda (vpravo) na historickém snímku s bratrem Jindřichem (ještě v minulém tisíciletí)

Vraťme se k vaší muzikantské rodině. Konzultujete někdy s bratrem vzájemně své chystané nápady anebo projekty?

 „Skoro vůbec.“

A bratři Parmové (tentokrát na snímku v opačném gardu a v tisíciletí současném)

Posmrtně jsi vydal i CD se skladbami vašeho tatínka. S jakým ohlasem se to setkalo u starších posluchačů, pamětníků?

To není úplně přesné. Ono vlastně vyšlo již v posledním roce jeho života. A později mi volalo několik kolegů, kde by mohli najít tu či onu skladbu, a když jsem jim řekl o CD, byli nadšeni. Asi největší zájem byl, když si to teď zpětně rekapituluji, o skladbu ,Cesta ke hvězdám´.“

S Jaromírem Nohavicou u příležitosti udílení Výročních cen Ochranného svazu autorského

 A k závěru obligátní otázka: co právě chystáš?

Já moc neplánuji. Spíše si dělám pomalu další CD. Soustřeďuji se na to, aby hudba byla hlavně instrumentální (zpěváci nezlobte se, ale už za mlada jsme trpěli názorem, že zpěv hudbu kazí). Takže připravuji další CD, jde mi také o to, aby bylo rozmanité, stylově i instrumentačně. A pokud možno pestré s minimem bicích, protože ty diskotékové rytmy mi už (oproti mému mládí) začínají lézt na nervy.“ 

Na křtu minulého „jubilejního“ Eduardova alba pod názvem „Skladby vydané i nevídané“. V pozadí je rozesmátá autorka posledních obalů Parmových hudebních nosičů Lenka Scheithauerová.
Obě zde zveřejněné obaly jubilejních CD jsou z dílny sympatické (výše zvěčněné) Lenky

A úplně nakonec; máš nějaké muzikantské krédo anebo filozofii?

Asi takhle: muziku miluji, je to můj život a mrzí mě, že se z ní vytrácí to, co dělá hudbu hudbou, třeba harmonie. Hudba má mít tři složky: melodii, harmonii a rytmus. A to prostřední se již vytratilo. A hlavně kvůli tomu, že dnes si každý své ,písně´ píše sám a hudební skladatelé jako profese (stejně jako textaři) téměř vymizeli.“

TANEČNÍ MAGAZÍN se závěrem připojuje k dodatečné gratulaci k životnímu jubileu a přeje hodně zdraví, inspirace a tvůrčích sil.

Foto: archiv Eduarda Parmy

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN