Petr Kotvald vzpomíná na Hanku Zagorovou

„Cítil jsem velký obdiv a úctu“

Zpráva o věčném odchodu Hanky Vás určitě zasáhla,  co Vám projelo hlavou, jak na ni  vzpomínáte?

„Každý odchod blízkého člověka je vždycky bolestivým překvapením. Lidé nás opouští, to je zkrátka světaběh.  A kdyby nám to bylo jedno, nebylo by s námi něco v pořádku. Já  jsem s  Hankou prožil jen to hezké. Spolupracovali jsme spolu přes pět let, pro mě to byl splněný sen. Hanka byla skutečně velice laskavá a příjemná,  my jsme se nesmírně bavili. Vnímal jsem ty roky, kdy  jsme spolu  strávili opravdu hodně času, to bylo v letech 1981 – 1985, jako jednu  velkou šarádu, velkou jízdu. Bylo to  vážně   bezvadné. Později  jsme se potkali už jen občas. Jedno z posledních setkání proběhlo  asi před rokem, přetočili jsme znovu ‚Sanitku‘ a úplně  naposledy  jsem byl  hostem jejího rande na jejím  Instagramu.“

Nastoupili jste se Standou Hložkem  k ní do kapely coby mladí kluci, jaké jste měli pocity?  Jaká byla k Vám?

„Tak všichni, kteří s Hankou spolupracovali, do ní byli „zamilovaní“. Bylo úplně jedno, jestli to byli její ‚souputníci‘, nebo byli o něco mladší. To vám potvrdí, všichni, kteří ji znali. Mezi námi byl rozdíl přes 12 let  a cítil jsem totéž, co ostatní.  A navíc velký obdiv a úctu.

Když  jsem do kapely  nastoupil já, Hanka byla v tu dobu velikou hvězdou a najít si své místo v už ‚rychle jedoucím vlaku‘  vyžadovalo notnou dávku učení. Tohle není také ten správný výraz, zkrátka  musel jsem se ‚najít‘. Ona sama nás  brala automaticky,  byli jsme nejen členové její  kapely, byli jsme také součástí její komunity, lidmi v jejím  tvůrčím týmu, který jí byl vždy poblíž.

My jsme spolu opravdu strávili hodně času a navíc jsem s ní tvořil i společnou posádku auta.  Takže jsem všechny cesty na koncerty a z koncertů absolvoval s ní. Cestou tam řídil Karel Vágner a já jsem seděl vzadu.  Na cesty zpět  jsem si s Karlem vyměnil místo. Oba spali a já jsem se snažil dovézt je bezpečně domů. A v autě je řečeno a řešeno hodně věcí! To je  přesně ten okamžik,  kdy je  vztah mezi lidmi sice pracovní, ale nesmírně blízký, strávíte  s tím člověkem hodiny a dny společně, takže to znamená   také  obrovskou  důvěru.  Tehdy jsme probírali  věci, které bych si nikdy nedovolil vynést nikam ven,  bylo to jen mezi námi. Tohle člověk nesmí nikdy pustit za hranice. Byla to doslova  moje  rodina, rodina jinak.

Těch pár let s ní byl pro mě  nádherný čas, zažili jsme  spolu krásné momenty,  pláže, cesty, velké  show, párty, bylo to všechno bezvadné. A tohle mi po ní zůstává, ten společně strávený čas.

 

Děkujeme

 

Foto: Archiv Petra Kotvalda

Eva Smolíková

Taneční magazín

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..