Rozhovor s herečkou, zpěvačkou i fotografkou ALŽBĚTOU BOHDANOVOU

„Hudba je pro mne nejhezčí jazyk”

Od mala chtěla zpívat a v osmnácti se rozhodla ještě pro herectví a dnes je z Alžběty Bohdanové jak zpěvačka, tak herečka. Koncertuje, vydala CD a hraje divadlo. Ve volných chvílích se věnuje také fotografování a její velkou vášní je cestování. 

Vaší babičkou je herečka a malířka Blanka Bohdanová, maminka je spisovatelka a moderátorka Zuzana Maléřová, tatínek Vlado Bohdan fotograf a bratr Jeroným talentovaný student grafického designu a fotbalista. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí?

Moje rodina pro mě byla a stále je základem všeho, a to nejen kvůli faktu, že jsem vzešla z uměleckého prostředí, ale zejména proto, že jsem v ní prožila krásné dětství, pocit bezpečí a jistoty domova. Mám opravdu štěstí na milující a podporující rodinu, která mi hlavně ukazovala správné hodnoty a nenásilně mi tak už od mala nastavovala zrcadlo v mém počínání. Já jsem si od dětství vždy přála být zpěvačkou. Co si tak pamatuji, bylo to i první, k čemu jsem vždycky tíhla a vlastně to přání zůstalo stejné doteď a mění se v realitu. A kromě hudby jsem jako malá taky toužila mít jednou svoje květinářství, což mi dnes přijde vtipné, protože mě strašně baví vybírat pro někoho květiny a aranžovat je. Lásku k nim sdílíme přes tři generace, s mojí maminkou a její maminkou, mojí valašskou babičkou, která měla vždycky překrásně rozkvetlou zahradu a starala se o kytky všeho druhu. My jsme si to u nás tak hezky rozdělili napříč různými obory a je hrozně zajímavé žít v takovém spektru mnoha odlišných uměleckých odvětví, ze kterých na mě působilo od každého něco. Všichni z mé rodiny mě velmi inspirují. Ono to prostředí asi svým způsobem může být určující, ale rozhodně to není vše. Nejen, že se s přibývajícím rozumem setkáte i s řadou negativních aspektů, které to přináší, ale hlavně je pak už zcela čistě na vás, jak s tím vším naložíte, a kam se vydáte – sami za sebe. Každý si pak musí zvolit svou cestu a vzít si na ni s sebou to, co osobně považuje za cenné. Já obzvlášť v dospívání cítím, jak se ve mně nějak všechny ty vlivy mísí. Pozoruju to už i na svých povahových rysech, je to čím dál tím zábavnější a komplikovanější skládanka.”

Od dětství se věnujete hudbě, začalo to hrou na flétnu, pak i na kytaru. A v osmi letech zpěv. V roce 2014 jste vyhrála pěveckou soutěž populárního zpěvu pražských uměleckých škol. Čím Vás hudba tak oslovuje?

Hudba je pro mě asi něco jako nejhezčí jazyk, který nám byl na zem poslán, a který známe úplně všichni, bez ohledu na to, jestli jím mluvíme nebo ho jen posloucháme. Záměrně říkám jazyk, protože hudba je podle mě opravdu regulérní vyjadřovací prostředek, který lidem umožňuje nejsnazší možnou formou prožívat jakékoli emoce a nálady v dennodenním životě. Je to zkrátka nějaká signální soustava, která funguje za všech okolností. Na každého třeba jiným způsobem, ale zcela na všechny, a to mě na ní opravdu fascinuje. Hudba je mi oporou ve všech složitých (ale i šťastných) okamžicích, to tak má myslím spoustu lidí. Miluju pocit, když stojím na pódiu při živém koncertě a rozezní se nástroje – ty vibrace opravdu prostupují skrz zem až do celého těla a je to úplně magický proces.”

Působíte jako zpěvačka a jednou jste řekla, že sólový zpěv považujete za nejlepší prostředek k vyjádření toho, co cítíte. Platí to stále?

Už jsem nejspíš svou odpověď naznačila v předchozí otázce, v podstatě bych si troufla tvrdit, že ano. Já jsem teda velký zastánce divadla a síly činoherního projevu, jehož sdělení a význam je pro mě prostě nezpochybnitelný a je na stejné úrovni s vyjádřením pěveckým. Sama se už dokonce na divadle cítím možná ještě svobodněji ve vyjádření všeho, co v sobě mám, ale přes to si myslím, že hudba je obecně nejuniverzálnější asi tím, že zvládá oslovit celý svět. Pro mě jsou divadlo a hudba dvě úzce spojené nádoby zcela nezbytné k životu, které mi ovlivňují a propojují i celé moje vnitřní a vnější fungování – hlavu, srdce, i tělo.”

Zpíváte česky i anglicky, který z těchto jazyků je Vám bližší jako interpretce?

Pokud se jedná o zpívání mých vlastních písní, tak volím určitě tvorbu v češtině. Hodně to asi souvisí i s mým divadelním působením, je to pro mě přirozené. Teď je obecně trend, že většina začínajících zpěváků u nás zpívá v angličtině. Sama moc ráda mluvím cizími jazyky, takže to docela chápu, ale mám pocit, že se dost vytrácí schopnost mladých interpretů zpívat kvalitně v rodném jazyce, takže jsem ráda, že zpívám české texty. Anglicky si ale zpívám taky často, jde-li o převzaté písničky, to je zase úplně jiný druh interpretace, vzhledem k odlišnému způsobu frázování. Co by mě ale ještě hodně lákalo je mít nějakou svou vlastní píseň v italštině, což je jazyk, ke kterému mám speciální vztah a mluvím jím také plynule.”

Často vystupujete s kytaristou a skladatelem Vratislavem Zochrem, s nímž jste nahrála také CD, ke kterému Vám maminka napsala texty, a píseň, podle níž je pojmenováno CD O lásku dál, jste nazpívala s herečkou Martinou Randovou. Jak se Vám spolupracovalo s maminkou?

Byl to velmi specifický druh spolupráce. Máma je člověk, který mě zná nejlépe, ale na druhou stranu, jako rodič podle mě vždycky nemůže odhadnout zase úplně všechno. Já mám ve zvyku si určité věci řešit občas spíše sama v sobě, takže i přesto, jak blízké si jsme, vyzkoušely jsme si tím obě ještě trochu jiný druh našeho vztahu. Věděla jsem, že můžu mít naprostou důvěru jak z pracovního, tak z osobního hlediska, to na tom bylo příjemné. Mohly jsme naprosto otevřeně řešit i případné neshody a byly jsme vždycky schopny najít řešení, což je při spolupráci s cizím člověkem asi otázka větší míry diplomacie a vzájemného poznávání. To jsme v tomto případě s mámou nemusely vůbec podstupovat. Jsem moc ráda, že můžu zpívat její texty, píše moc hezky a hlavně si drží vysokou úroveň jazyka, která čím dál tím víc (bohužel) z textařského hudebního prostředí v dnešní době mizí. Takže jsem ráda, že dala šanci i ona mně a mělo to pro ni nějaký smysl. No, a když se k její důvěře přidala ještě jména takových umělců jako Jan Jiráň, Martina Randová nebo již zmíněný Vratislav Zochr, byl to pro mě veliký dárek a jsem pyšná, kdo všechno se na mých hudebních začátcích spolupodílel.”

Vy jste vystudovala dvojjazyčné česko-italské gymnázium a ve studiu v oboru Italianistika jste pokračovala i na FF UK v Praze, odkud ovšem Vaše kroky záhy vedly ke studiu herectví na pražské VOŠH. Jste čerstvou absolventkou, co Vás k herectví přivedlo?

V podstatě to byla úplná náhoda a nějaká přirozená cesta osudu, kterou jsem nikdy předtím nezamýšlela. Celé to vlastně začalo díky naší třídní paní profesorce češtiny a dějepisu na gymnáziu, která nás jednou vzala na workshopy do Švandova divadla. Mně se tam nějak zalíbilo a sama jsem se ještě po skončení kurzu přihlásila na další lekce, které vedla herečka Kristýna Frejová. Dělali jsme pár pohybových cvičení v prostoru, různě jsme pracovali s textem, zkoušeli jsme dialogy s neznámými partnery… Díky těmto kurzům se mi pak naskytla možnost jet na letní herecké soustředění již rok fungujícího souboru pod hlavičkou Švandova divadla, ke kterému mě na zkoušku přiřadili. Tehdy jsem byla mezi ostatními mladinká a vyplašená, moc jsem ještě nevěděla, do čeho jdu a hlavně jsem s divadlem neměla absolutně žádné zkušenosti, proto jsem se dost bála, jak obstojím. Ale riskla jsem to, na soustředění jsem natěšená odjela a v ono léto jsem v sobě otevřela tuhle mojí zcela novou stránku osobnosti, pro kterou jsem se nadchla, a to byl zárodek celé té následné touhy po divadle. Na soustředění jsem se setkala s výbornou režisérkou a herečkou Martinou Krátkou, která soubor vedla a nabídla mi, ať po konci prázdnin zkusím přijít na konkurz do souboru Hereckého studia Švandova divadla, že bych s touhle partou lidí mohla od další sezóny oficiálně pokračovat. Stalo se, a já tak rychle na to začala pracovat na své zcela první divadelní inscenaci, s úžasným člověkem a režisérem Alexandrem Minajevem. To jsou mé nejsilnější vzpomínky na úplně první kroky k herectví. Pak už se zrodila myšlenka zkusit přijímací zkoušky na hereckou školu a bylo vymalováno. Někdy mě trochu mrzí, že jsem studia na Filozofické fakultě opustila, ale uměleckou školu zkrátka s druhým prezenčním oborem na VŠ opravdu studovat nešlo, protože neposkytuje ani možnost dálkového studia. Musela jsem se tak nekompromisně rozhodnout, jakým směrem se vydám, a ta volba už pak byla jasná, zvolila jsem srdcem tu profesi, kterou chci dělat. Ale v italsko-jazyčném prostředí jsem naštěstí nadále aktivní a tenhle kus mě mi už zůstane snad navždycky.”

Jako herečka působíte mimo jiné ve Studiu Švandova divadla (Kytice, Kafkárium, U Temné Irmy a Chromé krásky) a v bývalém školním Pidivadle, nyní v Divadle Kámen (Co když to (ne)byla láska…, Poslední muž AKA Praktická příručka pro život v Praze 21. století). V současné době připravujete také monodramatické zpracování jedné z básnických povídek Robinsona Jefferse. Jak se cítíte na prknech, která znamenají svět? Jak to máte jako herečka s trémou?

Na divadelním jevišti se cítím prostě skvěle a až překvapivě velmi svobodně, ačkoliv je to povolání z principu nesvobodné. Mám pocit, že v tu chvíli je vše naprosto tak, jak má. Je to pro mě místo, které jsem si i vstříc jeho nestálosti sama dobrovolně zvolila. K herectví mě totiž nikdy nikdo v rodině nevedl, spíš naopak, a je zajímavé, že na rozdíl od hudby jsem k němu nikdy ani neprojevovala žádné sklony, pouze jsem ho intenzivně vnímala už od dítěte jako divák, to si vybavuji. Nechodila jsem ale ani do žádného dramatického kroužku a hrát jsem začala v podstatě až ve svých skoro osmnácti letech. Od té doby jsem věděla, že to je to místo, kde chci být. Přiznám se, že když by tomu tak nebylo a ta obrovská vášeň pro divadlo by se u mě spolu s dospíváním nestrhla, nikdy bych dobrovolně tuhle profesi asi vykonávat nechtěla (smích), vzhledem ke všem negativním stránkám, které s sebou nese, což dobře vím, protože jsem to doma mohla sledovat téměř „za dveřmi“. Trému při hraní mívám málokdy, kromě nějakých extrémně emotivních večerů jako jsou třeba premiéry nebo záskoky jí nemívám skoro nikdy. Jen takovou tu přirozenou a nutnou k výkonu – odbydu si ji chvíli před představením během příprav v šatně, ale jakmile se začne hrát a jsem na jevišti, většinou už přemýšlím nad úplně jinými věcmi. Každopádně myslím, že je to i tím, že na divadle jsem skrytá za konkrétní postavu, kterou hraju. Jsem v roli a cítím se jí být i svým způsobem chráněná, zjednodušeně řečeno, vlastně to „nejsem já“. Před koncerty nebo jinými veřejnými vystoupeními trému mívám častěji, to mě mnohdy udivuje, protože z divadla jsem už zvyklá na všechno možné. Myslím si, že je to právě tím, že při zpívání vlastních písní stojím před lidmi svým způsobem obnažena. Sice taky vyprávím skrze písně různé (i cizí) příběhy, ale vystupuji v nich sama za sebe, což je pro mě v něčem asi složitější proces, než v herectví.”

A co malování, psaní nebo fotografování? Neláká Vás to?

Upřímně, v malování jsem žádné geny nezdědila, ačkoliv nás rodiče s bráchou chválili vždy oba, já jsem nikdy neměla pocit, že by mi to nějak šlo, ačkoliv pár let jsem chodila do výtvarného ateliéru a na keramiku a bavilo mě to.

K výtvarnému umění mám dodnes kladný vztah, ale sama ho už nijak neprovozuji, do toho výtvarného a grafického prostředí se vrhl právě můj bratr. S psaním a fotografováním už je to lepší, myslím, že psaní mi asi svým způsobem vždy šlo, alespoň jsem se i na všech školách vždy setkávala s velmi kladným hodnocením všeho, co jsem napsala. Tu zálibu ve slově a v jazyce jsem si nejspíš přebrala od mé maminky. Psaní mě baví moc a troufám si říct, že z toho možná někdy vzejdou i docela kloudné věci, ale jako práci bych to dělat nemohla, nemám na to vhodnou povahu a dostatečný talent. Ale musím přiznat, že bych se v budoucnu ráda zkusila více věnovat psaní vlastních písňových textů. Nějaké písničky a básničky už jsem za svůj život napsala, ale ještě jsem jim dost nevěřila na to, abych je někde zveřejňovala, jen výjimečně. Myslím, že na to ještě potřebuji trochu uzrát a časem přijde vhodná doba, kdy možná začnu psát víc. A fotografování bych určitě taky zařadila mezi své záliby, ať už být před nebo za objektivem. Moc ráda fotím třeba i architekturu nebo přírodu, častokrát na rodinných dovolených beru foťák tátovi, který je mimochodem rád, že si právě v létě od své profese alespoň odpočine. Společně jsme si už několikrát dělali legraci, že na našich cestách ani nemusí fotit on, že už to zastanu sama. Myslím, že táta je také rád, že jsme si s bráškou oba dva k jistému fotografickému cítění vybudovali vztah.”

Jak ráda odpočíváte?

Pro mě je vlastně asi nejčastějším odpočinkem paradoxně divadlo. I když zrovna sama nehraju, hodně času trávím právě návštěvou mnoha různých divadel a všemožných kulturních akcí. Jsem schopná se vydat na nějaké představení klidně úplně sama bez doprovodu, když zrovna nejdeme s rodinou nebo nemůže ani nikdo z kamarádů, jsem takový ten věrný kulturní návštěvník, který chce stihnout vidět co nejvíc věcí, když čas dovolí. Je to nesmírně obohacující a podle mě nutné k dobré orientaci v oboru. Sice je to teda trošku náročnější odpočinek, protože vzhledem k profesionální deformaci už na vše nahlížím jinak, ale i tato aktivní forma odpočinku, kdy se ocitnu na druhé straně, v hledišti, mě moc baví. Navíc je to obzvlášť během studia herectví podstatné a dost logické, že většinu ze zbývajícího volného času trávíte obíháním všech možných představení, včetně studentských počinů jiných ročníků a uměleckých škol. Na druhou stranu ale musím přiznat, že ze všech mých hektických aktivit potřebuji někdy od kultury také vypnout, a ačkoli miluju umělecké prostředí, někdy jsem hrozně ráda prostě jenom doma. Když se podaří, že mám aspoň třeba jeden den z víkendu, kdy opravdu nikam nemusím, jsem ten typ, který umí proležet klidně půl dne v pyžamu u dobré knížky nebo filmu, s kávou v ruce. Mám ráda i obyčejné klidné večery v kruhu rodiny, kdy si zapálíme svíčky, dáme nějaké dobré jídlo, povídáme si a u toho nám hraje deska některé z našich oblíbených zpěvaček, nejčastěji třeba Marie Rottrové, Zuzany Navarové, Marty Kubišové nebo Jitky Zelenkové… Rozhodně takový čas taky potřebuji k jisté životní spokojenosti, aspoň občas, jak zrovna okolnosti dovolí. Když mám prostor k delšímu odpočinku, tak je mou velkou vášní rozhodně cestování a poznávání nových míst. No a u všeho z toho si pravidelně a nahlas jen tak pro radost zpívám.

Videoklip:

Alžběta Bohdanová – Tvé oči nad mýma [Official Music Video]

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Válka s Luckou Vondráčkovou a Davidem Gránským

Několik „poprvé” a nový klip kapely Melodica

Lucka Vondráčková, David Gránský a Michaela Dolinová pokřtili klip VÁLKA kapely Melodica

Lucka s Davidem

Song složil teprve 16letý člen kapely!

Ve válce se ocitli Lucie Vondráčková a David Gránský spolu s Miroslavem Šimůnkem. Nejde však o nějaký spor, ale poměrně unikátní videoklip k písničce Válka teplické rockové kapely Melodica. Nyní jej společně v Moving World Prague představili a také pokřtili. Nechyběli ani „vojáci“ z vojenské skupiny Tomáše Zaťka, kteří si v klipu, jenž vznikal na hradě Kostomlaty a v jeho okolí, zahráli. Lucie a David během natáčení prožili v některých ohledech i „své poprvé“!

Oba přiznali, že těch  „poprvé“ bylo vlastně několik.  Prohlásili: „Poprvé jsme drželi v ruce zbraň, poprvé jsme se spolu setkali,  poprvé  jsme se  sebe dotkli…“  A Davida také poprvé štípla vosa! 

Vzniklo z toho jedno mini drama, protože noha začala otékat, David netušil, zda není na vosí jed alergický a štáb se začal obávat, aby nezkolaboval.  Naštěstí všechno dobře dopadlo. 

 

V klipu Válka hraje David  partnera Lucce Vondráčkové a nechybí  ani společné romantické scény. Ty byly spíš trochu ve ´stylu Oldřicha Nového´.

David říká: Natáčení bylo zajímavé a vypadalo dost dramaticky. Běhali jsme pořád s Luckou a schovávali jsme se před Němci, kteří tam po nás střílejí, a my zase po nich. Byl to fakt silný zážitek.”

A Lucka říká: „Poprvé jsem si mohla vyzkoušet natáčení klipu jen z hereckého úhlu pohledu. Ani jako producent, ani jako zpěvačka… Jen herectví. Navíc s bezvadnými kolegy a v době druhé světové války. Mrazivá a nezapomenutelná zkušenost. Dobovky jsou prostě nejvíc!

Jedno „poprvé”…
…další „poprvé”

Lucie Vondráčková, která na křest přišla v outfitu od návrhářky Dominiky Sedláčkové,  před časem natočila klip i s Mirkem Šimůnkem.

Zajímavostí bezesporu je, že song na klavír složil teprve 16letý člen kapely Filip Ježek. Jeho otec Radek napsal pak scénář, který zasadil do období II. světové války. Kapela poté společně vytvořila aranžmá…

Kostomlaty
Válka

Lucie s Davidem v klipu nezpívají, ale představují mladý pár, který prchá před nacistickými vojáky a Mirek Šimůnek se jim snaží pomoct. Pro všechny šlo o těžké, ale rozhodně nebývale zajímavé natáčení. Připomínalo spíš vznik hollywoodského filmu, než „jen“ klipu. Výsledek ale všechny velmi mile překvapil a natáčení si společně opravdu užili.

Mirek Šimůnek v klipu Válka hraje spojku Vondráčkové a Gránského, kterého Němci pronásledují  a pak i zatknou a vyslýchají.

„Musím říct, že ač jsem produkčně dával natáčení dohromady, netušil jsem, co zažijeme a bylo to vážně neskutečné. Lucka s Davidem byli úžasní a celá kapela taky. Je dobře, že se to podařilo a všichni říkali, že to vypadalo spíš jak nějaký thriller než jako ,jenom´ klip. To svědčí o tom, jak bombastické to bylo,“ podotkl  Šimůnek.

Vojáci  na křtu také nechyběli
Kapela Melodica, kmotra Míša a herci

Ten se z pracovních důvodů nemohl křtu účastnit, ale role kmotry se ujala moderátorka a herečka Michaela Dolinová, která má k severním Čechám, odkud pochází kapela Melodica, vřelý vztah.

Míša Dolinová během křtu řekla: „Mám v severních Čechách  chalupu, jsem tam ráda a mám ráda šikovné, milé lidi a dobré muzikanty. A to vy, jak jsem poznala, jste. Mám moc ráda i Lucku a Davida a proto je mi ctí, že tu dnes mohu být.“

Členové kapely Melodica ve složení: Hanka Ježková – zpěv, Radek Ježek – zpěv, Filip Ježek – klavír, zpěv, Rastislav Fojtík – kytara, zpěv, Vít Veselý – bicí, Martin Kryner – baskytara, byli samozřejmě u křtu a vzpomínali na zážitky, které při natáčení měli.

Slavnostní přestřižení pásky
Podpisy nesmí chybět

„Jsme moc rádi, že s námi Lucka, David a Mirek šli, a že se to povedlo. Každý, kdo už klip viděl, je nadšený, a to nás těší. Písnička Válka bude na našem albu ,Rockový srdce´, které právě vzniká ve studiu Ponte records a mělo by vyjít před Vánocemi,“prozradila Hanka Ježková zpěvačka a také frontmanka kapely Melodica, kterou čeká několik koncertů a charitativních akcí.

Lucka mezi uniformovanými muži

Zeptali jsme se….

TM: Máte nějakou blízkou osobu, která opravdu zažila válku a její příběh se Vás tedy hluboce dotkl?  

Lucka Vondráčková:

„Jéé, tak tohle  není na rychlé  vyprávění tady na tiskovce, do toho se nechci pouštět, byla bych příliš povrchní, stačilo by to na vyprávění na několik hodin.“

Co jste pociťovala během  natáčení videoklipu?

„Sice to byl  příběh jiné postavy, ale člověk samozřejmě zažívá strach, protože kluci z historické skupiny měli tak všechno do detailů ,vychytané´, že jsme v té  době jakoby doopravdy byli a já jsem prožívala  skutečný strach.“

Co ten příběh vlastně symbolizuje?

„Příběh byl o lásce a o tom, že o ni můžeme velmi rychle přijít.“

David Gránský

TM: Občas býváte nařčený z toho, že jste arogantní, bránil byste svou lásku stejně statečně jako ve videoklipu Válka?  

David Gránský:

„Ano, nejsem ,bačkora´, já bych bránil svoji lásku nejen ve válce, ale i v běžném životě.  Jsem upřímný,  vždycky řeknu, co jsi myslím, proto to může působit arogantně. Já se ale opravdu nikoho nebojím a  nesnažím se nikomu zalíbit. Svou dívku bych rozhodně vždycky bránil.“

Děkujeme za rozhovor

 Těsně po křtu šel kolem Moving World Prague zpěvák a hitmaker Michal David, kterého zaujal dav se známými tvářemi, a tak se zastavil, a s Luckou a Davidem i kapelou Melodica pozdravil a také vyfotil. Vzniklo tak neplánované, spontánní a milé setkání.

Aktéři s Michalem Davidem

Foto: Eva Smolíková, Jaroslav Hauer a Marek Gaier

Text: Eva Smolíková, René Kekely, Jaroslav Hauer 

TANEČNÍ MAGAZÍN

Do Prahy koncem měsíce na představení »Pod Prahy«

Galerie hlavního města Prahy Vás zve do Domu U Kamenného zvonu na živé tanečně-světelné performance „Light Undergound“. V Domě, kde žil pověstný Jan Matěj Brouček. Akci umožnila uvolněná opatření karantény koronaviru.

 „POD PRAHY“

(29., 30. a 31. července, vždy v 18.00, 18.45 a 19.30 hodin)

a

Unfinished systém“

(5. a 6. srpna, vždy v 18.00, 18.45 a 19.30 hodin)


Kurátorka:
Sandra Baborovská

Letní sérii komorních tanečních představení, která probíhá od poloviny července ve sklepních prostorech pražského Domu U Kamenného zvonu, zakončí dvě performance. Konkrétně v podání předních českých choreografek, tanečnic, světelných designérek a hudebníků. Projekt „Light Underground“ je součástí programu „Umění pro město“.

Sandra Baborovská

Představení tanečnice a choreografky Nataši Novotné, světelné designerky Pavly Beranové a skladatelky, textařky a zpěvačky Vladivojny La Chia má název „POD PRAHY“.

Náš příběh je spředen z pohybu, hudby a světla. V prostoru, kam vnější svět vstupuje jen občas. Neznámý i povědomý. Stačí sestoupit pár schodů a provedeme vás místem, které stojí po staletí, ale v každé vteřině je jedinečné,“ popisují svou práci autorky. Vladivojna La Chia pro tuto nevšední příležitost zkomponovala novou hudbu, k níž napsala i text a během představení bude zpívat živě.

Marie Gourdain

Marie Gourdain, francouzská výtvarnice, scénografka, režisérka a choreografka a též choreografka Hana Polanská Turečková, která se ve své tvorbě často zabývá propojováním současného tance s výtvarným uměním. Připravily se světelnou designerkou jménem Zuzana Režná choreografickou instalaci „Unfinished systém“. Kompozice fungující na principu předem daného kódu a pravidel s navrženými, avšak nikdy přesně předvídatelnými vztahy, v níž vystoupí pět tanečnic a hudebník Jan Bubák, rezonuje s myšlenkami Georgese Bataille a jeho (neukončitelným) systémem nevědění. „Podstatou každé myšlenky je vždy myšlenka někoho jiného, jako je cihla ve zdi zapuštěná do širšího celku. Usilujeme o společnou stavbu, která nikdy nemůže být úplná. Její limity však mohou přinést neočekávatelné,“ říkají společně autoři.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvačkou, herečkou a režisérkou HELENOU DYTRTOVOU

„Před kamerou bych klidně stála denně.”

Helena Dytrtová patří mezi naše přední dabingové herečky a režisérky. Věnuje se také úpravě dialogů, zpívá s vlastní kapelou a na scéně HD v Karlíně hraje sestru Mary Theresu v muzikálu „Sestra v akci”, což je její srdeční záležitost. A tu a tam si střihne také roli před kamerou.

Jste nejmladší ze čtyř sourozenců. Vyrůstala jste v rodině zanícených ochotníků a Váš tatínek založil ve Vlčkovicích ochotnický spolek. Zpívala jste v dětském sboru a věnovala se sportu. Jaké bylo období Vašeho dětství? Chtěla jste být herečkou?

„Když jsem přišla na svět já, už zdaleka nebyli zanícenými ochotníky, ale fotky z té doby a šminky se mi moc líbily. Dětství? Myslím, že mě bavilo všechno možné. Lyžování, fotbal, hokej, atletika, zpěv, kreslení, psaní básniček, čtení před celou třídou, čeština a hlavně zvířata. Měla jsem možnost občas jezdit na ušlechtilé kobylce a mou doménou byli psi. Ovšem nikdy mi nebylo dovoleno psa mít a už vůbec ne alespoň poníka. Prožívali jsme seriály jako třeba ,Bella a Sebastian´. Třídním šaškem a organizátorem jsem byla od jeslí. Doma jsme museli všichni pomáhat od nejstaršího až po nejmladšího. Zahrada, příprava dříví, úklid uhlí, každou sobotu se vynesly boty na zídku u domu a už jsme, přesně podle návodu našeho otce, čistili. Také jsme dostávali řemenem a museli klečet. To do hezkého dětství nějak nepatří. Jakmile byla příležitost, byli jsme v lese, kde jsme budovali různé posedy a obydlíčka, měli jsme zemljanku a chaloupku s garáží na dvě minikáry, které jsme s kamarády sami sestrojili. Takže spíš než herečkou jsem chtěla být ,kluk´. Pak přišlo rozhodování, kam po ZŠ. Chtěla jsem na zemědělskou školu a dále pokračovat až k ošetřovateli exotické zvěře. Ovšem talentové zkoušky na SPgŠ proběhly dříve a nakonec jsem studovala v Litomyšli.”

Vystudovala jste střední pedagogickou školu v Litomyšli, působila v MŠ v Těchoníně, poté jako skupinová vedoucí SSM na základní škole v Jablonném nad Orlicí a když bylo zapotřebí, tak jste také učila. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Úžasná doba, dá se říci, že nás nic netrápilo, kamarádi, kytary, písničky u táboráku, pořádání táborů se skvělou partou, dokázali jsme si všechno sehnat a táhli za jeden provaz. Jistě, že jsem cítila zodpovědnost za svěřené děti, ale pro mne to byla přirozenost. Dodnes se potkáváme a myslím, že i dávno odrostlé ,děti´ rády vzpomínají. V mládí jde všechno, když chcete. V té době jsem potkala kluky z kapely Olympic, jejich zásluhou se dostala do zákulisí všeho dění a už to jelo. Jen díky velké toleranci mé první chápající ředitelky, jsem nebyla nijak exemplárně trestána a po čase odjela dobýt tu ,velkou Prahu´.”

V 17 jste začala zpívat s kapelou Metronom, dostala jste se do finále soutěže Mladá píseň Jihlava, zpívala ve skupině Tutti. A pak jste studovala zpěv na konzervatoři v Praze. Poté přišly muzikály a již nějakou dobu vystupujete v HD v Karlíně, v muzikálu „Sestra v akci”. Jak se cítíte v roli sestry Mary Theresy?

„Musím to uvést na pravou míru. Kapela se jmenovala Akcent a byla to pro mne velká zkušenost a škola. Mladá píseň Jihlava byla soutěž mladých zpěváků, v podstatě bych ji přirovnala k dnešní SuperStar, tam jsem se prozpívala až k čtvrtému místu v bývalém Československu. Muzikál ,Sestra v akci´ v HDK je srdeční záležitost. Skvělé představení, skvělé obsazení, parta, úžasný pocit z toho, že tam mohu být. Svou roli vnímám jako součást nás všech ,sester´, kde máme každá nějaký ten úkol a pod vedením Lucie Bílé (Mary Clarence), je to velká zábava, která, jak doufám, jen tak neskončí.”

Velký prostor ve Vaší umělecké dráze má dabing, který jste si poprvé „ochutnala“ při dabování bulharského filmu Školní léta žáka Puži. Od té doby je Vaše filmografie velice bohatá. Jak jste se do dabingu dostala?

„Zřejmě to tak mělo být. Nejdříve mě oslovila redakce ČST k namluvení nepatrného komentáře, pak se naskytlo pár postsynchronů a jednoho dne jsem se objevila v televizi na takzvaný ,dabingstreet´, kde pobíhal, tehdy mně ještě neznámý asistent režie a ptal se, jestli jsem z konzervatoře. Odpověď zněla, že ano, on na to, že už mám půlhodiny zpoždění. Upozornila jsem ho, že to je omyl, ale po krátké domluvě jsem stála za mikrofonem. Ovšem je omyl se domnívat, že to bylo až tak jednoduché. Ta cesta vedla dále pěkně od píky, sbory, malé úlohy a tak postupně dál. Důležitou roli hrála jistá všestrannost a to nejen co se týče práce s hlasem, pohotové čtení textu s pochopením jeho smyslu, ale nakonec určitě i zpěv. Později jsem se stala také hlasatelkou zpráv, což mě velmi bavilo. Je to vzrušující, když víte, že jdete přímo do éteru. Vstávala jsem ve čtyři ráno, sloužila soboty, neděle, ale když se pak do režie dovolala moje spolužačka z České Lípy s tím, že mě poslouchá každý den, byla to velká satisfakce.”

 V dabingu působíte také jako režisérka a pracujete i na úpravě dialogů. Která z těchto profesí je Vám nejbližší?

„To se nedá oddělovat. Úprava dialogů je velice náročná a důležitá práce a je jedno, jestli upravuji dětský seriál nebo drama. Vždycky se snažím, aby se kolegům, i těm mladým a nejmladším dobře mluvilo, jde o práci s českým jazykem, hledání takových výrazů, aby se co nejvíce blížily k originálnímu znění a byl zachován smysl díla. Samozřejmě hodně záleží na zdatnosti překladatele. V režii si pak tzv. ověřím, jak se to povedlo, ale i tam je normální, že na místě něco změníme nebo opravíme. Velkými pomocníky jsou naši mistři zvuku. Více uší více slyší, více očí více vidí. Prostě bez týmové práce to nejde.”

Před kamerou působíte málo, přesto jste se objevila v TV – „Nevěsta pro Paddyho”, „ORZ”, „Kriminálka Anděl”, „Dabing Street”, „Modrý kód”. Bavilo Vás to před kamerou?

„Jednou větou, před kamerou bych klidně stála denně.”

 V dabingu spolupracujete i se svými dětmi Pavlínou, Pavlem a Helenou. Jak se Vám spolu pracuje?

„Skvěle. Oni mě respektují, já je a musím říct, že se kolikrát moc nasmějeme, protože je znám od jejich narození 🙂 a máme svůj rodinný humor, historky, průpovídky a vtípky. To byste museli zažít. Když je potřeba, pomohou i s přípravou mé práce.”

Díky dceři Pavlíně jste babičkou. Jak se cítíte v této roli?

„Dvojitou. Pocity nepopsatelné. Jsou, v jistém smyslu, mým pokračováním. Pozoruji, jak se vyjadřují, ať už pohybem, zájmem o věci, hudebním nadáním. Pravdou je, že bych se jim chtěla věnovat více. Takže se těším do důchodu. Jestli mě tam tedy vezmou. 🙂 “

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„V poslední době na chalupě, kde máme silné kořeny. Ráda houbařím, pozoruji přírodu, suším seno do krmelce, zajdu za kamarády, zpívám s vlastní kapelou, píši texty, a když se nám doma sejde volno ve stejném termínu, navštěvujeme oblíbená místa anebo se dívám na filmy pro pamětníky a uvědomuji si, jak je vše pomíjivé a proto mě nejvíce baví chvíle, kdy se všichni sejdeme u velkého stolu, bavíme se, zpíváme a s humorem sobě vlastním jsme spolu.”

 Helena Dytrtová:

Narodila se 12. 1. 1962 jako Helena Horníčková v Jablonném nad Orlicí. Známá je také pod jménem Helena Hanson.

Vystudovala SPgŠ v Litomyšli a zpěv na pražské konzervatoři.

Známá je z muzikálů Divadla Ta Fantastika – „Excalibur”, „Láska je láska”, „Elixír života”, „Obraz Doriana Greye”, „Dáma s kaméliemi”. Vystupuje v HD v Karlíně v muzikálu Sestra v akci.

Děti: dcery Pavlína Kostková – Dytrtová,  Helena Němcová a syn Pavel Dytrt působí také v dabingu.

Díky dceři Pavlíně je babičkou.

Veronika Pechová   

pro TANEČNÍ MAGAZÍN