Zpráva o věčném odchodu Hanky Vás určitě zasáhla, co Vám projelo hlavou, jak na ni vzpomínáte?
„Každý odchod blízkého člověka je vždycky bolestivým překvapením. Lidé nás opouští, to je zkrátka světaběh. A kdyby nám to bylo jedno, nebylo by s námi něco v pořádku. Já jsem s Hankou prožil jen to hezké. Spolupracovali jsme spolu přes pět let, pro mě to byl splněný sen. Hanka byla skutečně velice laskavá a příjemná, my jsme se nesmírně bavili. Vnímal jsem ty roky, kdy jsme spolu strávili opravdu hodně času, to bylo v letech 1981 – 1985, jako jednu velkou šarádu, velkou jízdu. Bylo to vážně bezvadné. Později jsme se potkali už jen občas. Jedno z posledních setkání proběhlo asi před rokem, přetočili jsme znovu ‚Sanitku‘ a úplně naposledy jsem byl hostem jejího rande na jejím Instagramu.“
Nastoupili jste se Standou Hložkem k ní do kapely coby mladí kluci, jaké jste měli pocity? Jaká byla k Vám?
„Tak všichni, kteří s Hankou spolupracovali, do ní byli „zamilovaní“. Bylo úplně jedno, jestli to byli její ‚souputníci‘, nebo byli o něco mladší. To vám potvrdí, všichni, kteří ji znali. Mezi námi byl rozdíl přes 12 let a cítil jsem totéž, co ostatní. A navíc velký obdiv a úctu.
Když jsem do kapely nastoupil já, Hanka byla v tu dobu velikou hvězdou a najít si své místo v už ‚rychle jedoucím vlaku‘ vyžadovalo notnou dávku učení. Tohle není také ten správný výraz, zkrátka musel jsem se ‚najít‘. Ona sama nás brala automaticky, byli jsme nejen členové její kapely, byli jsme také součástí její komunity, lidmi v jejím tvůrčím týmu, který jí byl vždy poblíž.
My jsme spolu opravdu strávili hodně času a navíc jsem s ní tvořil i společnou posádku auta. Takže jsem všechny cesty na koncerty a z koncertů absolvoval s ní. Cestou tam řídil Karel Vágner a já jsem seděl vzadu. Na cesty zpět jsem si s Karlem vyměnil místo. Oba spali a já jsem se snažil dovézt je bezpečně domů. A v autě je řečeno a řešeno hodně věcí! To je přesně ten okamžik, kdy je vztah mezi lidmi sice pracovní, ale nesmírně blízký, strávíte s tím člověkem hodiny a dny společně, takže to znamená také obrovskou důvěru. Tehdy jsme probírali věci, které bych si nikdy nedovolil vynést nikam ven, bylo to jen mezi námi. Tohle člověk nesmí nikdy pustit za hranice. Byla to doslova moje rodina, rodina jinak.
Těch pár let s ní byl pro mě nádherný čas, zažili jsme spolu krásné momenty, pláže, cesty, velké show, párty, bylo to všechno bezvadné. A tohle mi po ní zůstává, ten společně strávený čas.
Děkujeme
Foto: Archiv Petra Kotvalda
Eva Smolíková
Taneční magazín
