Náš rozesmátý rozhovor s LUCKOU VONDRÁČKOVOU

„Každá proměna je pro mne čerstvý vítr do plachet“

Lucku Vondráčkovou, zpěvačku, herečku a tanečnici, všestranně talentovanou osobnost, nikomu představovat nemusíme. Jak se jí vede v době koronavirové krize? A co říká o svých klipech?

Jste skvělá tanečnice, ale ve většině Vašich pozdějších videoklipů vlastně ani moc netančíte. Čím to?

Je pravda, že teď točím klipy hlavně příběhové, filmové. Asi mám kolem sebe nedostatek pěkných příběhů 🙂 . A je to taky fajn, zahrát si ve vlastním klipu jako herečka. Ale já se zase k těm tanečním vrátím 🙂 “

Se dvěma Davidy Davidem Gránským a Davidem, křestním jménem Michalem, při práci na klipu „Válka” (foto: Eva Smolíková)

Který tanec máte vlastně  nejraději?

To se asi nedá říct. Miluji latinu i modernu. Ale i step, standardy… prostě tanec v jakékoli podobě…“

Sledujete ráda taneční inscenace, nebo balet či  StarDance?

Pokud mám čas,  tak ano… Ale teď u mě  vedou  nejrůznější  videa na instagramu. Je to úžasné, že můžete vidět výuku tanečních škol,  aniž  byste tam musela jezdit!“

U příležitosti práce na stejném klipu (foto: Eva Smolíková)

Většina Vašich písní je spíše romantická. Ovšem některé jsou zase úplný protipól a člověk by čekal rebelku. Jaká jste Vy sama?  Jste snílek nebo čertice?

Většina věcí, které zpívám jsou o vztazích, myslím, že o těch je život.  A jaká jsem já osobně? Čert s andělem v jednom těle 🙂 “

V songu „Úplně down” pravděpodobně překonáváte nějakou krizi, dokonce pláčete. Odpovídalo to i Vašemu rozpoložení? Vybavovala jste si nějaký konkrétní příběh? Plakala jste doopravdy?

Ta písnička je natočená na jeden záběr. Bez střihu. A je tak dobře napsaná, ze mě to dovedlo až k podstatě. Nemusela jsem nic hrát.“

V songu „Růže” nechcete být jen „holka na ozdobu”. Máte někdy pocit, že lidem celkem vadí, když je žena svá?

No, spíše  ženy v sobě mají zábrany. Jsou vychovávány tak, aby z nich byly hodné holky a nešly  do konfliktu. No,  a po této cestě někdy ztratí  samy sebe. Potom je  osvobozující  jít proti očekávání druhých, ale v souladu se svým  přesvědčením!“

Klip „Milování”  je naprosto odlišný než písně, na které jsme byli od Vás do té doby zvyklí. Co Vás přivedlo k takové změně?

Celá písnička je více sexy a  provokativnější,  než  jsem do té  doby zpívala. A klip Terezy Hirsch to ještě  umocnil. A teď získává  ceny po celém světě. Risk se vyplatil“ 🙂

Ve stylizaci princezny

V tomto klipu byly použity i speciální UV barvy, dokonce poprvé v českém klipu. Jak k tomu došlo a co jste na to říkala?

To byl nápad Terezy. Vždycky se nechám překvapovat s čím přijde. Je velice originální. Malovali to na mě  asi dvě hodiny 🙂  “

V části – „dělej to, co se nesmí…“  mám skoro až takový pocit,  neutíká snad člověk až tam, kde by možná neměl být???  Mám na mysli teď třeba nějaké zneužívání

To ani ne. Spíše  ven z konvencí. Milování nemá  hranice… o tom ta písnička je“ 🙂


 

Nedávno jste fotila kalendář pod názvem „Proměny”.  Bavilo Vás focení?  

Moc. Jsem herečka a každá proměna je pro mě jako čerstvý vítr do  plachet. To bylo focení za odměnu 🙂 “

Nahlédla jste tedy do práce modelky.  Lákalo by Vás takové povolání? Čím se cítíte být nejvíce? Zpěvačkou, herečkou nebo tanečnicí?

Někdy více točím písničky, někdy více hraji. Líbí se mi, že už  30 let můžu dělat obojí. Potkávám inspirativní  lidi a pořád se učím.  To je radost.“

S vůní parfému

Jak se Vám tvoří v době koronavirové? Jde to?  Máte stále plný diář? Jak vlastně tuto dobu snášíte?

Měla jsem hodně divadelních plánů.  Ty padly. Tak se více věnuji  muzice, herectví a nejvíc samozřejmě svým dvěma klukům 🙂 “

Ať se Vám daří, děkujeme za rozhovor.

 

Foto: Eva Smolíková, Facebook Lucie Vondráčkové

 

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Fído, Lucka a Mikuláš

Kamarád Fído si zazpíval s Lucií Vondráčkovou

Kamarád Fído, je nový dětský projekt, za kterým se skrývá mladý, sympatický, Jaroslav Milíček. Producentem projektu je Peter Fider. S Kamarádem Fidem natočili společně již pár prvních písniček, které si postupně hledají své dětské posluchače a diváky..

K zatím poslední vzniklé nahrávce, Mikuláš, oslovili autoři projektu i známou a populární zpěvačku, herečku, dabérku, Lucii Vondráčkovou a vznikla tak nejen chytlavá písnička o Mikuláši. Jeden nedělní podvečer se totiž všichni sešli k natáčení klipu. Vánoční atmosféra dýchla na všechny přítomné a dokonce padal i sníh.

Kamarád Fído, alias Jaroslav Milíček, nám prozradil, co se mu vybaví, když se řekne Mikuláš: „Mikuláš pro mě znamená hlavně dětství, kdy jsem se na Mikuláše hodně těšil, Vždycky když se začali prodávat mandarinky tak jsem věděl, že už brzy bude Mikuláš. Dodnes miluju obrázky od Josefa Lady, tu jeho krásnou zimní atmosféru.“ A vzpomene si Fído na prvního Mikuláše? „Na prvního Mikuláše si pamatuji tak, že když k nám přišel, tak moje sestra se moc divila, proč má Mikuláš hodinky našeho táty. A taky máma vždy z okna volala na čerta, ať jde k nám a my samozřejmě slibovali, jak budeme hodní.“

Lucie Vondráčková Mikuláše vyhlíží každý rok: „Lítali jsme s dalšíma dětma venku a potkávali Mikuláše a čerty. Bylo to dobrodružné. A s adventním kalendářem začínalo odpočítávání do Ježíška. S klukama Mikuláše slavím vždycky a mají ten den moc rádi, protože se navíc krásně propojí s narozeninami Matyho. A letos to vypadá možná i na sníh. Takže značka ideál:)“

Peter Fider nám k projektu Kamarád Fído prozradil: „Jarda mě oslovil na spolupráci na dětském muzikálu a dětském divadelním představení.. Souhlasil jsem a začátkem léta 2020 jsme na tom začali pracovat.. Moje úloha je práce hudebního producenta, tvorba hudby, aranží a textů u tohoto projektu. Moc mě to baví, obzvláště následná práce s dětmi, jak při natáčení ve studiu, tak i při natáčení klipů.“

Všichni tři pak všem přejí krásné Vánoce, plné pohody, lásky a zdraví. Spoustu krásných dárků, voňavého cukroví a setkání se všemi, které máte rádi. Do roku 2021 mnoho úspěchů, zdraví, štěstí, a aby ten následující rok byl 100x lepší, než ten letošní.

Klip Mikuláš

Foto a text: Petr Mráček

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Výzva české kulturní scéně i akademické obci

K podpoření debaty o společenské solidaritě

Tuto výzvu píšu ve chvíli strachu z nadcházejících dnů a týdnů, ve chvíli všeobecné nejistoty a nedůvěry k současné politické garnituře, která nemá za úkol nic menšího než chránit životy nás všech.

Epidemiologická situace v České republice je jedna z nejhorších na světě. Přestože pro mnohé instituce, podniky i jednotlivce hraničí současná protipandemická opatření s likvidací, a ani podpůrné státní programy je neuchrání před výraznými ekonomickými problémy, je v tuto chvíli především třeba zabránit dalšímu růstu počtu nakažených.

V průběhu jara jsme mohli sledovat nebývale silnou vlnu celospolečenské solidarity. Dnes namísto solidarity pozoruji společenskou frustraci, zklamání, velmi vyhrocenou a mnohdy vulgární diskuzi mezi skupinami zastávajícími nošení, či nenošení roušek, závažnost, či marginalitu koronavirové pandemie, potřebnost, nebo škodlivost stávajících opatření. Společnost se drolí pod tíhou dezinformací, ve strachu o své zdraví či ekonomickou soběstačnost. I přestože je aktuální situace výrazně závažnější než na jaře, je cítit velká neochota se vládním doporučením a restrikcím přizpůsobovat. Není se čemu divit. V situaci, kdy lidé zodpovědní za vedení státu a za ochranu našeho zdraví i ekonomiky nejsou schopni na zhoršující se situaci reagovat včas, trpí zásadními komunikačními nedostatky a pozměňují svá vyjádření ze dne na den, má velká část společnosti logickou potřebu důvěřovat neodborným nebo dezinformačním, snáze uchopitelným informačním zdrojům.“

Sára Herrmannová

Celou výzvu, iniciovanou Sárou Herrmannovou a zveřejněnou 30. 10. 2020, najdete na: www.kulturajesolidarni.cz.

Autorka výzvy – Sára Herrmannová (na archivním snímku, společně s Dominikem Straňákem)

Signatáři:

Michael Adamec, koordinátor Novinářské ceny

Petr Babák, grafický designér a pedagog na VŠUP

Miroslav Balaštík, šéfredaktor časopisu Host

Milena Bartlová, historička umění

Adam Borzič, básník a šéfredaktor Tvaru

Michal Bregant, ředitel Národního filmového archivu

Klára Brůhová, historička architektury

Tomáš Feřtek, dramaturg a scenárista

Matouš Hejl, hudební skladatel

Monika Jägerová, zpěvačka a muzikoložka

Jakub Jirásek, režisér a hudebník

Eva Klíčová, literární kritička

Jan Němec, spisovatel

Věra Nováková, výtvarnice

Miroslav Petříček, filosof, pedagog na FF UK

Kateřina Šedá, výtvarnice

Jáchym Topol, spisovatel, programový ředitel Knihovny Václava Havla

Michal Topor, literární historik, ředitel Institutu pro studium literatury, o. p. s.

Sdílet

Foto: archiv TM

IDU a Sára Herrmannová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou, zpěvačkou i fotografkou ALŽBĚTOU BOHDANOVOU

„Hudba je pro mne nejhezčí jazyk”

Od mala chtěla zpívat a v osmnácti se rozhodla ještě pro herectví a dnes je z Alžběty Bohdanové jak zpěvačka, tak herečka. Koncertuje, vydala CD a hraje divadlo. Ve volných chvílích se věnuje také fotografování a její velkou vášní je cestování. 

Vaší babičkou je herečka a malířka Blanka Bohdanová, maminka je spisovatelka a moderátorka Zuzana Maléřová, tatínek Vlado Bohdan fotograf a bratr Jeroným talentovaný student grafického designu a fotbalista. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí?

Moje rodina pro mě byla a stále je základem všeho, a to nejen kvůli faktu, že jsem vzešla z uměleckého prostředí, ale zejména proto, že jsem v ní prožila krásné dětství, pocit bezpečí a jistoty domova. Mám opravdu štěstí na milující a podporující rodinu, která mi hlavně ukazovala správné hodnoty a nenásilně mi tak už od mala nastavovala zrcadlo v mém počínání. Já jsem si od dětství vždy přála být zpěvačkou. Co si tak pamatuji, bylo to i první, k čemu jsem vždycky tíhla a vlastně to přání zůstalo stejné doteď a mění se v realitu. A kromě hudby jsem jako malá taky toužila mít jednou svoje květinářství, což mi dnes přijde vtipné, protože mě strašně baví vybírat pro někoho květiny a aranžovat je. Lásku k nim sdílíme přes tři generace, s mojí maminkou a její maminkou, mojí valašskou babičkou, která měla vždycky překrásně rozkvetlou zahradu a starala se o kytky všeho druhu. My jsme si to u nás tak hezky rozdělili napříč různými obory a je hrozně zajímavé žít v takovém spektru mnoha odlišných uměleckých odvětví, ze kterých na mě působilo od každého něco. Všichni z mé rodiny mě velmi inspirují. Ono to prostředí asi svým způsobem může být určující, ale rozhodně to není vše. Nejen, že se s přibývajícím rozumem setkáte i s řadou negativních aspektů, které to přináší, ale hlavně je pak už zcela čistě na vás, jak s tím vším naložíte, a kam se vydáte – sami za sebe. Každý si pak musí zvolit svou cestu a vzít si na ni s sebou to, co osobně považuje za cenné. Já obzvlášť v dospívání cítím, jak se ve mně nějak všechny ty vlivy mísí. Pozoruju to už i na svých povahových rysech, je to čím dál tím zábavnější a komplikovanější skládanka.”

Od dětství se věnujete hudbě, začalo to hrou na flétnu, pak i na kytaru. A v osmi letech zpěv. V roce 2014 jste vyhrála pěveckou soutěž populárního zpěvu pražských uměleckých škol. Čím Vás hudba tak oslovuje?

Hudba je pro mě asi něco jako nejhezčí jazyk, který nám byl na zem poslán, a který známe úplně všichni, bez ohledu na to, jestli jím mluvíme nebo ho jen posloucháme. Záměrně říkám jazyk, protože hudba je podle mě opravdu regulérní vyjadřovací prostředek, který lidem umožňuje nejsnazší možnou formou prožívat jakékoli emoce a nálady v dennodenním životě. Je to zkrátka nějaká signální soustava, která funguje za všech okolností. Na každého třeba jiným způsobem, ale zcela na všechny, a to mě na ní opravdu fascinuje. Hudba je mi oporou ve všech složitých (ale i šťastných) okamžicích, to tak má myslím spoustu lidí. Miluju pocit, když stojím na pódiu při živém koncertě a rozezní se nástroje – ty vibrace opravdu prostupují skrz zem až do celého těla a je to úplně magický proces.”

Působíte jako zpěvačka a jednou jste řekla, že sólový zpěv považujete za nejlepší prostředek k vyjádření toho, co cítíte. Platí to stále?

Už jsem nejspíš svou odpověď naznačila v předchozí otázce, v podstatě bych si troufla tvrdit, že ano. Já jsem teda velký zastánce divadla a síly činoherního projevu, jehož sdělení a význam je pro mě prostě nezpochybnitelný a je na stejné úrovni s vyjádřením pěveckým. Sama se už dokonce na divadle cítím možná ještě svobodněji ve vyjádření všeho, co v sobě mám, ale přes to si myslím, že hudba je obecně nejuniverzálnější asi tím, že zvládá oslovit celý svět. Pro mě jsou divadlo a hudba dvě úzce spojené nádoby zcela nezbytné k životu, které mi ovlivňují a propojují i celé moje vnitřní a vnější fungování – hlavu, srdce, i tělo.”

Zpíváte česky i anglicky, který z těchto jazyků je Vám bližší jako interpretce?

Pokud se jedná o zpívání mých vlastních písní, tak volím určitě tvorbu v češtině. Hodně to asi souvisí i s mým divadelním působením, je to pro mě přirozené. Teď je obecně trend, že většina začínajících zpěváků u nás zpívá v angličtině. Sama moc ráda mluvím cizími jazyky, takže to docela chápu, ale mám pocit, že se dost vytrácí schopnost mladých interpretů zpívat kvalitně v rodném jazyce, takže jsem ráda, že zpívám české texty. Anglicky si ale zpívám taky často, jde-li o převzaté písničky, to je zase úplně jiný druh interpretace, vzhledem k odlišnému způsobu frázování. Co by mě ale ještě hodně lákalo je mít nějakou svou vlastní píseň v italštině, což je jazyk, ke kterému mám speciální vztah a mluvím jím také plynule.”

Často vystupujete s kytaristou a skladatelem Vratislavem Zochrem, s nímž jste nahrála také CD, ke kterému Vám maminka napsala texty, a píseň, podle níž je pojmenováno CD O lásku dál, jste nazpívala s herečkou Martinou Randovou. Jak se Vám spolupracovalo s maminkou?

Byl to velmi specifický druh spolupráce. Máma je člověk, který mě zná nejlépe, ale na druhou stranu, jako rodič podle mě vždycky nemůže odhadnout zase úplně všechno. Já mám ve zvyku si určité věci řešit občas spíše sama v sobě, takže i přesto, jak blízké si jsme, vyzkoušely jsme si tím obě ještě trochu jiný druh našeho vztahu. Věděla jsem, že můžu mít naprostou důvěru jak z pracovního, tak z osobního hlediska, to na tom bylo příjemné. Mohly jsme naprosto otevřeně řešit i případné neshody a byly jsme vždycky schopny najít řešení, což je při spolupráci s cizím člověkem asi otázka větší míry diplomacie a vzájemného poznávání. To jsme v tomto případě s mámou nemusely vůbec podstupovat. Jsem moc ráda, že můžu zpívat její texty, píše moc hezky a hlavně si drží vysokou úroveň jazyka, která čím dál tím víc (bohužel) z textařského hudebního prostředí v dnešní době mizí. Takže jsem ráda, že dala šanci i ona mně a mělo to pro ni nějaký smysl. No, a když se k její důvěře přidala ještě jména takových umělců jako Jan Jiráň, Martina Randová nebo již zmíněný Vratislav Zochr, byl to pro mě veliký dárek a jsem pyšná, kdo všechno se na mých hudebních začátcích spolupodílel.”

Vy jste vystudovala dvojjazyčné česko-italské gymnázium a ve studiu v oboru Italianistika jste pokračovala i na FF UK v Praze, odkud ovšem Vaše kroky záhy vedly ke studiu herectví na pražské VOŠH. Jste čerstvou absolventkou, co Vás k herectví přivedlo?

V podstatě to byla úplná náhoda a nějaká přirozená cesta osudu, kterou jsem nikdy předtím nezamýšlela. Celé to vlastně začalo díky naší třídní paní profesorce češtiny a dějepisu na gymnáziu, která nás jednou vzala na workshopy do Švandova divadla. Mně se tam nějak zalíbilo a sama jsem se ještě po skončení kurzu přihlásila na další lekce, které vedla herečka Kristýna Frejová. Dělali jsme pár pohybových cvičení v prostoru, různě jsme pracovali s textem, zkoušeli jsme dialogy s neznámými partnery… Díky těmto kurzům se mi pak naskytla možnost jet na letní herecké soustředění již rok fungujícího souboru pod hlavičkou Švandova divadla, ke kterému mě na zkoušku přiřadili. Tehdy jsem byla mezi ostatními mladinká a vyplašená, moc jsem ještě nevěděla, do čeho jdu a hlavně jsem s divadlem neměla absolutně žádné zkušenosti, proto jsem se dost bála, jak obstojím. Ale riskla jsem to, na soustředění jsem natěšená odjela a v ono léto jsem v sobě otevřela tuhle mojí zcela novou stránku osobnosti, pro kterou jsem se nadchla, a to byl zárodek celé té následné touhy po divadle. Na soustředění jsem se setkala s výbornou režisérkou a herečkou Martinou Krátkou, která soubor vedla a nabídla mi, ať po konci prázdnin zkusím přijít na konkurz do souboru Hereckého studia Švandova divadla, že bych s touhle partou lidí mohla od další sezóny oficiálně pokračovat. Stalo se, a já tak rychle na to začala pracovat na své zcela první divadelní inscenaci, s úžasným člověkem a režisérem Alexandrem Minajevem. To jsou mé nejsilnější vzpomínky na úplně první kroky k herectví. Pak už se zrodila myšlenka zkusit přijímací zkoušky na hereckou školu a bylo vymalováno. Někdy mě trochu mrzí, že jsem studia na Filozofické fakultě opustila, ale uměleckou školu zkrátka s druhým prezenčním oborem na VŠ opravdu studovat nešlo, protože neposkytuje ani možnost dálkového studia. Musela jsem se tak nekompromisně rozhodnout, jakým směrem se vydám, a ta volba už pak byla jasná, zvolila jsem srdcem tu profesi, kterou chci dělat. Ale v italsko-jazyčném prostředí jsem naštěstí nadále aktivní a tenhle kus mě mi už zůstane snad navždycky.”

Jako herečka působíte mimo jiné ve Studiu Švandova divadla (Kytice, Kafkárium, U Temné Irmy a Chromé krásky) a v bývalém školním Pidivadle, nyní v Divadle Kámen (Co když to (ne)byla láska…, Poslední muž AKA Praktická příručka pro život v Praze 21. století). V současné době připravujete také monodramatické zpracování jedné z básnických povídek Robinsona Jefferse. Jak se cítíte na prknech, která znamenají svět? Jak to máte jako herečka s trémou?

Na divadelním jevišti se cítím prostě skvěle a až překvapivě velmi svobodně, ačkoliv je to povolání z principu nesvobodné. Mám pocit, že v tu chvíli je vše naprosto tak, jak má. Je to pro mě místo, které jsem si i vstříc jeho nestálosti sama dobrovolně zvolila. K herectví mě totiž nikdy nikdo v rodině nevedl, spíš naopak, a je zajímavé, že na rozdíl od hudby jsem k němu nikdy ani neprojevovala žádné sklony, pouze jsem ho intenzivně vnímala už od dítěte jako divák, to si vybavuji. Nechodila jsem ale ani do žádného dramatického kroužku a hrát jsem začala v podstatě až ve svých skoro osmnácti letech. Od té doby jsem věděla, že to je to místo, kde chci být. Přiznám se, že když by tomu tak nebylo a ta obrovská vášeň pro divadlo by se u mě spolu s dospíváním nestrhla, nikdy bych dobrovolně tuhle profesi asi vykonávat nechtěla (smích), vzhledem ke všem negativním stránkám, které s sebou nese, což dobře vím, protože jsem to doma mohla sledovat téměř „za dveřmi“. Trému při hraní mívám málokdy, kromě nějakých extrémně emotivních večerů jako jsou třeba premiéry nebo záskoky jí nemívám skoro nikdy. Jen takovou tu přirozenou a nutnou k výkonu – odbydu si ji chvíli před představením během příprav v šatně, ale jakmile se začne hrát a jsem na jevišti, většinou už přemýšlím nad úplně jinými věcmi. Každopádně myslím, že je to i tím, že na divadle jsem skrytá za konkrétní postavu, kterou hraju. Jsem v roli a cítím se jí být i svým způsobem chráněná, zjednodušeně řečeno, vlastně to „nejsem já“. Před koncerty nebo jinými veřejnými vystoupeními trému mívám častěji, to mě mnohdy udivuje, protože z divadla jsem už zvyklá na všechno možné. Myslím si, že je to právě tím, že při zpívání vlastních písní stojím před lidmi svým způsobem obnažena. Sice taky vyprávím skrze písně různé (i cizí) příběhy, ale vystupuji v nich sama za sebe, což je pro mě v něčem asi složitější proces, než v herectví.”

A co malování, psaní nebo fotografování? Neláká Vás to?

Upřímně, v malování jsem žádné geny nezdědila, ačkoliv nás rodiče s bráchou chválili vždy oba, já jsem nikdy neměla pocit, že by mi to nějak šlo, ačkoliv pár let jsem chodila do výtvarného ateliéru a na keramiku a bavilo mě to.

K výtvarnému umění mám dodnes kladný vztah, ale sama ho už nijak neprovozuji, do toho výtvarného a grafického prostředí se vrhl právě můj bratr. S psaním a fotografováním už je to lepší, myslím, že psaní mi asi svým způsobem vždy šlo, alespoň jsem se i na všech školách vždy setkávala s velmi kladným hodnocením všeho, co jsem napsala. Tu zálibu ve slově a v jazyce jsem si nejspíš přebrala od mé maminky. Psaní mě baví moc a troufám si říct, že z toho možná někdy vzejdou i docela kloudné věci, ale jako práci bych to dělat nemohla, nemám na to vhodnou povahu a dostatečný talent. Ale musím přiznat, že bych se v budoucnu ráda zkusila více věnovat psaní vlastních písňových textů. Nějaké písničky a básničky už jsem za svůj život napsala, ale ještě jsem jim dost nevěřila na to, abych je někde zveřejňovala, jen výjimečně. Myslím, že na to ještě potřebuji trochu uzrát a časem přijde vhodná doba, kdy možná začnu psát víc. A fotografování bych určitě taky zařadila mezi své záliby, ať už být před nebo za objektivem. Moc ráda fotím třeba i architekturu nebo přírodu, častokrát na rodinných dovolených beru foťák tátovi, který je mimochodem rád, že si právě v létě od své profese alespoň odpočine. Společně jsme si už několikrát dělali legraci, že na našich cestách ani nemusí fotit on, že už to zastanu sama. Myslím, že táta je také rád, že jsme si s bráškou oba dva k jistému fotografickému cítění vybudovali vztah.”

Jak ráda odpočíváte?

Pro mě je vlastně asi nejčastějším odpočinkem paradoxně divadlo. I když zrovna sama nehraju, hodně času trávím právě návštěvou mnoha různých divadel a všemožných kulturních akcí. Jsem schopná se vydat na nějaké představení klidně úplně sama bez doprovodu, když zrovna nejdeme s rodinou nebo nemůže ani nikdo z kamarádů, jsem takový ten věrný kulturní návštěvník, který chce stihnout vidět co nejvíc věcí, když čas dovolí. Je to nesmírně obohacující a podle mě nutné k dobré orientaci v oboru. Sice je to teda trošku náročnější odpočinek, protože vzhledem k profesionální deformaci už na vše nahlížím jinak, ale i tato aktivní forma odpočinku, kdy se ocitnu na druhé straně, v hledišti, mě moc baví. Navíc je to obzvlášť během studia herectví podstatné a dost logické, že většinu ze zbývajícího volného času trávíte obíháním všech možných představení, včetně studentských počinů jiných ročníků a uměleckých škol. Na druhou stranu ale musím přiznat, že ze všech mých hektických aktivit potřebuji někdy od kultury také vypnout, a ačkoli miluju umělecké prostředí, někdy jsem hrozně ráda prostě jenom doma. Když se podaří, že mám aspoň třeba jeden den z víkendu, kdy opravdu nikam nemusím, jsem ten typ, který umí proležet klidně půl dne v pyžamu u dobré knížky nebo filmu, s kávou v ruce. Mám ráda i obyčejné klidné večery v kruhu rodiny, kdy si zapálíme svíčky, dáme nějaké dobré jídlo, povídáme si a u toho nám hraje deska některé z našich oblíbených zpěvaček, nejčastěji třeba Marie Rottrové, Zuzany Navarové, Marty Kubišové nebo Jitky Zelenkové… Rozhodně takový čas taky potřebuji k jisté životní spokojenosti, aspoň občas, jak zrovna okolnosti dovolí. Když mám prostor k delšímu odpočinku, tak je mou velkou vášní rozhodně cestování a poznávání nových míst. No a u všeho z toho si pravidelně a nahlas jen tak pro radost zpívám.

Videoklip:

Alžběta Bohdanová – Tvé oči nad mýma [Official Music Video]

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN