Rozhovor se zpěvákem, hercem a spisovatelem Jiřím Štědroněm

„Tanec obdivuji, ale ze mě tanečník nikdy nebude“

Jako zpěvák nazpíval spoustu písní. Psali pro něj renomovaní autoři. Vystupoval v televizních pořadech. Po revoluci si vyzkoušel podnikání. Posledních dvacet let hraje Jiří Štědroň v divadle Semafor, kde mu Jiří Suchý napsal mnoho nádherných rolí. Věnuje se také psaní knih a je velkým milovníkem tenisu.

Pocházíte z Vyškova z rodiny právničky a hudebníka. Rodiče se ale, jak jste v jednom rozhovoru řekl, rozvedli a Vy jste zůstal s maminkou a díky dědečkovi a babičce jste prožil krásné dětství. Jaký jste byl kluk? Co Vás bavilo? Již tehdy jste chtěl k divadlu?

„Co je skutečné divadlo jsem, bavíme-li se, řekněme o první polovině padesátých let minulého století, sotva tušil. Ve Vyškově byly sice dva velmi aktivní ochotnické spolky, ale mě, myslím, stejně spíš lákal sport. Konkrétně ligový vyškovský basket a s ničím neporovnatelná atmosféra lehké atletiky. Tam všude byli lidé, kterým jsem se chtěl podobat a tetelil jsem se nadšením, když jsem postupně mezi ně začínal patřit. Připomínám: nebyla televize, nebo teprve velmi omezeně, své první hvězdy, Cortéze, Veselou, Broma, jsem znal jen z rádia a z těch pár desek, co vlastnil spolužák Drmola. Dlouho jsem ani nevěděl, jak vypadají. Pravda, podle tváře jsem znal několik herců z kina.  Ale ty jsem tehdy snad ani nepovažoval za skutečné…“

I když byla Vaše maminka proti divadlu, geny a vliv tatínka se prosadily. Již na gymnáziu jste spolu se spolužákem Borisem Hybnerem založili kapelu. Pak Vás ale okouzlilo herectví, které jste vystudoval na JAMU a k tomu zpěv u profesora Bernarda Kočaře. Již coby student jste vystupoval v avantgardním divadle poezie X 62. První angažmá jste měl v divadle Večerní Brno, pak jste byl v pražském Apollu. Jak vzpomínáte na své začátky?

„Škola je pro mladého kumštýře hodně důležitá. Ale, budu kacíř, ani ne kvůli nějakým dovednostem nebo dokonce vědomostem. Spíš pro pocit příslušnosti k určité generaci. Divadelní i hudebnické. Tu v dobrém i zlém následně potkáváte celý život. Ale, pravda, zahrál jsem si tam Shakespeara, Karvaše, Nezvala, Plata, Klicperu, zarecitoval jsem si Máchu a Erbena, a pod zkušeným vedením. Spousta se toho děla ovšem i okolo. Na Ixku, kde jsme se sešli třeba s Láďou Frejem, Milanem Uhdem, nebo s Petrem Skoumalem, stálo nadšené, převážně mladé publikum fronty. Začínal jsem ale taky zpívat s Bromem a natočil jsem první snímky v rozhlase. Prvního srpna šedesát jedna jsem měl příležitost být jedním z těch, kteří poprvé vysílali televizi z Brna. Byl tam tehdy třeba taky Pepa Somr, nebo Fred Strejček, kteří mi to můžou dosvědčit. Hmatatelný důkaz totiž neexistuje, tehdy se netočilo. Vlastně točilo, technikou zvanou TRC, filmovalo se z monitoru při vysílání, ale kde je tomu materiálu konec…

Na JAMU jsem měl konečně možnost na vlastní oči vidět třeba milovanou paní Kunderovou. Nebo Vlastu Fialovou. Ale okouzlení muselo jít stranou. Začínal jsem zvolna chápat, že za vším tím vzrušujícím pozlátkem a popularitou je poměrně dost usilovné práce. Práce zábavné, ale vyčerpávající. A na druhé straně, že když ta práce není, je zle. Trápíte se, nespíte, přemýšlíte jak se k nějaké práci dostat. A nikde není psáno, že se vám to podaří. V těch dobách jsem měl víc štěstí než rozumu. Dopustil jsem se i řady chyb, to už dneska vím, ale moje snaha, zaplať pánbůh, pořád někam směřovala. Nikdy, tak říkajíc, nespadl řemen. A měl jsem štěstí na spolupracovníky. U Broma byla Helenka Blehárová, Jirka Vašíček, později v Apollu Gott, Hála, Filipovská, Přenosilová, Spálený, Štaidlové, u Zahradníka Zagorová a Sodoma, u Hybše Drobný, pak u Vlacha, potažmo v Karlíně Chladil, paní Simonová, Felix Holzmann, Štercl. Milan Chladil byl, okolnosti se tak vyvinuly, jakýmsi mým guru. Sjezdili jsme kdejakou štaci u nás a byli jsme spolu i na ruském turné. Dlouhé zájezdy dovedou řádně prověřit vztahy. Ten náš vydržel. Měl jsem později smutnou čest, promluvit Milanovi na pohřbu. Nezapomenu na to.“

V roce 1967 jste se objevil v epizodní roli seriálu Píseň pro Rudolfa III. Pak přišel princ Mojmír v TV pohádce Popelka a o roli jste řekl, že je to prokletí a požehnání zároveň. Roli tatínka Vám hrál Ladislav Pešek a krásnou Popelkou byla Eva Hrušková. Vystupoval jste v řadě TV pořadů a v poslední době jste se objevil také v seriálech ORZ nebo Modrý kód. Také jste načetl řadu audioknih. Jak jste se k tomu dostal? 

„Popelka, to je v mém životopise, ať se na to dívám odkudkoli, docela podstatná položka. A tak to původně vůbec nevypadalo. Byla to prostě jen jedna z aktivit, kterých jsem tehdy měl dost a dost. A výsledek? Většina lidí vůbec netuší, že jsem dělal taky něco jiného… Je až přízračné, jak se mi to bohulibé pohádkové téma vine celým životem. Svou první jevištní Popelku, jsem potkal už někdy v osmé třídě. Jmenovala se Markéta Zinnerová, maličká miloučká pihovatá spolužákyně, říkali jsme jí Keta. Později se z ní stala slavná spisovatelka. Hrál jsem v nějaké variantě Popelky mnohokrát, u ochotníků i na profesionálních jevištích. A ještě dnes mě ta pracovitá, hodná a poctivá špindírka s mrňavou nožičkou tak docela nemíjí. Figuruju v jednom muzikálu v divadle Hybernia, jako představitel fiktivní říše nazvané Popelkov. Prince už pochopitelně převzal mladší kolega, hraju krále. Ale Popelka to pořád je.

Natáčení černobílé Popelky bylo příležitostí k setkání nejen s okouzlující a nepolíbenou Evičkou, ale i s velikány, kteří už mezi námi většinou nejsou a na které vzpomínám s úctou a pohnutím. Chovali se ke mně příkladně vstřícně, teprve dnes vidím, že to tak nemusí být vždycky. Skvělí byli nejen už jmenovaný pan Pešek, ale i paní Medřická, Merunková, Hlaváčová nebo pánové Prachař, Beneš a Tříska. A nálada ve štábu? Ani ta nebyla běžná. Prostě pohádka!

Práce v televizi vzato obecně mě vždycky bavila. S kamerou jsem se, myslím, docela kamarádil, uměli jsme si navzájem vyhovět. Nejsem dobrý archivář, koneckonců, bylo toho relativně hodně, zkrátka doma skoro nic z toho, co jsem natočil, nemám a paměť už taky není neomylná, takže když zahlédnu – většinou náhodou, nebo mě někdo upozorní – něco třeba na ČT3, bývám celkem příjemně překvapený. Rozčarovaný bývám snad jen z toho, jak to všecko rychle uteklo…

Audioknihy, to je záležitost jiná. A od mé běžné činnosti vlastně i dost odlehlá. Nahrávky vznikaly až v průběhu zhruba posledních deseti patnácti let. Natočil jsem je pro jedno malé vydavatelství a měly snad původně sloužit jako jakýsi edukativní materiál. Prý po dohodě s kýmsi z ministerstva kultury. Obávám se, že jak to doopravdy bylo, už vědí jen bozi a úctyhodné stěny Nostického paláce. Ministři a jejich rádci přicházejí a odcházejí. Projekt nicméně vycházel z dramaturgie, jakou na první pohled nelze nic pokazit. Mapoval klasickou českou literaturu, od Nerudy, přes Čecha, Němcovou a Jiráska, až k Haškovi a Čapkovi. Desítky a desítky hodin čistého času četby v nejprve, bez přehánění otřesných (pan vydavatel, jinak můj nejlepší přítel, promine), teprve postupně se zlidšťujících podmínkách provizorního studia. Ale práce nádherná, poznal jsem zblízka a jaksi zevnitř a zevrubně obdivuhodná díla, která jsem si už skoro nepamatoval a výsledek snad je i obstojný a ne úplně zbytečný.“

  1. a 80. léta jste působil jako zpěvák a zpíval jste s orchestry Gustava Broma, Josefa Vobruby, Karla Vlacha nebo Karla Hybše. Nazpíval řadu písní – jako např. Belinda, Hledám tě dál, Butterfly… Za píseň Oheň a píšťala jste obdržel Děčínskou kotvu. Jak na plodnou pěveckou dobu vzpomínáte a co rád posloucháte v soukromí?

„Nikdy jsem to nepočítal, ale těch písniček, které jsem natočil, byla opravdu dlouhatánská řada. Začalo to někdy v devětapadesátém Kainarovými Hvězdami nad Brnem a pokračuje to vlastně dodnes. Některé z těch písní jsem měl a mám moc rád, jiné méně. Některé měly celkem výrazný úspěch, desky s nimi šly na odbyt, jiné, jak už to chodí, zapadly. Ale psali je pro mě povýtce renomovaní autoři. Slova hlavně jeden čas můj skoro dvorní textař Vláďa Poštulka, ale i Rytíř, Borovec, Fišer, Štaidl, Krečmar, Vrba, Fikejzová, kromě Suchého prostě celá tehdejší špička. Dokonce mám i cosi od Kopty. Tedy od Pavla. Od jeho syna Václava zatím nic, přestože jsme, myslím, dobří kamarádi. Třeba to ještě přijde. S muzikou to moje generace měla složitější, dělali jsme hodně převzatých cizích hitů, to bylo jakýmsi nechvalným zvykem, ale musím hrdě říci, že jsem patřil k těm nemnohým, kteří měli i hodně velké procento původního repertoáru. Třeba písně, které mi napsali Jindra Brabec nebo Zdeněk Barták, ale i mnozí další. Teprve na stará kolena jsem v sobě objevil autora. Tedy skladatele. Texty jsem příležitostně psal odjakživa. Vzniklo to následovně. V roce 2002 na jaře jsem úspěšně hostoval v Semaforu a bylo mi nabídnuto angažmá. Na podzim jsem měl nastoupit. Už někdy od března mě začalo znepokojovat, jak se později ukázalo, zcela zbytečně, že tam třeba nebudu mít co hrát. I sednul jsem a napsal divadelní hru. A protože Semafor je divadlo hudební, opatřil jsem ji písněmi. A protože Suchý si muziku píše sám, šel jsem do toho po jeho vzoru taky. Hra se jmenovala Ten čtvrtek platí a na prkna Semaforu se skutečně dostala, byť zdaleka ne hned. Až někdy po pěti šesti letech, kdy Jirka s Jitkou na čas přesídlili do Národního a vznikla příležitost zapsat se do historie a vecpat na jeviště Semaforu pro změnu něco jiného než Suchého text. Mezitím, jelikož se mi ta činnost zalíbila, jsem ovšem psal dál a vznikly tak další hry. A tedy i další písně. Nic by se nedělo, kdyby si jich nepovšiml kamarád a dlouhá léta můj hudební souputník Pavel Socha a nerozhodl se je zaranžovat (mimochodem moc hezky a pro ty moje výplody až, řekl bych, lichotivě) a vydat je jako album s názvem Jsem jen herec. Toho cédéčka si moc považuju, ačkoli se o něm zas tak moc neví. Odborná kritika sice reagovala pozitivně, mnohdy až nadšeně, ale když jsme je nabízeli rádiím, převládal názor, když to zjednoduším, že prý lidi chtějí ty moje staré pecky. Co nadělám…

Jakou muziku poslouchám v soukromí? Moc toho není. Pořád se něco musím učit, do staré hlavy už to nijak dobře neleze a není tedy čas na nějaký relax a odpočinkový poslech. Ale když už, tak mám rád evergreeny. Třeba Sinatru, Louise Primu, a tak. Současnou muziku, přiznávám ke své hanbě, takřka neznám.“

Celá 90. léta jste se věnoval podnikání a v roce 2000 jste se na jeviště vrátil, když Vám Váš bývalý spolužák Ladislav Županič nabídl roli Cassela v muzikálu Viktor/Viktorie v Hudebním divadle v Karlíně. Co Vám podnikání dalo?    

„S mým podnikáním to nebyla žádná sláva. Ale mám aspoň čisté svědomí, že jsem to zkusil. V devadesátých letech to byla pro mou generaci velká výzva. Šla do toho řada mých kolegů, jen málokdo z toho vyvázl bez šrámů. Ale poznal jsem nová prostředí, zajímavé lidi, povahu bližních obnaženou leckdy až na dřeň. Nebyl to vždycky nejhezčí pohled, ale nelituju, bylo to inspirativní.“

Od roku 2002 hrajete v Semaforu, kde jste se již v 60. letech zúčastnil konkurzu na hru Dobře placená procházka, ale neuspěl. A o účinkování v Semaforu jste jednou řekl, že je to splnění Vašeho snu. O své divadelní kariéře jste v jednom rozhovoru řekl, že je  to krásný podzim života, o kterém jste, ani nesnil. V čem Vás mohou diváci vidět?   

„Semafor, to je asi to nejvýznamnější, kolem čeho se poslední dobou pohybuji. Za dvacet let jsem se tam objevil v nějakých čtyřiceti premiérách, přesně spočítané to bohužel zase nemám. Jiří Suchý mi napsal spoustu nádherných rolí, převážně padouchy a všelijaké komické pitomce, kteří se v repertoáru každého divadla nevyhnutelně vyskytnou a někdo je zkrátka musí hrát. A budiž řečeno, hrají se určitě líp a snáz a vycházejí efektněji, než nějací princové. Momentálně se vyskytuji v šesti nebo sedmi uváděných hrách. Koncem února má premiéru Nižní Novgorod, na Semafor až grandiózní renovace staršího textu. Těšíme se velmi. Snad covid dovolí…

V Semaforu jsem skutečně dělal konkurz do Dobře placené procházky, už někdy v roce 1964. Nebyl jsem úspěšný a teprve po létech se mi ze Suchého povedlo vytáhnout, proč mě tehdy nevzali. Prý jsem byl moc sladký! No, tak to už dneska opravdu nehrozí.“

Zpíváte, hrajete, píšete. Jste autorem řady písňových textů, napsal jste divadelní hry a několik knih. Jednou jste řekl: „Píšu o tom, co znám, příběhy ze zákulisí, divadelního, muzikantského, ale i sportovního a módního. Jednou dokonce i kuchařského. Ale všechno jsou to ryzí a nefalšované fikce …“ Poslední kniha Když zpívat, tak vesele, vyšla v roce 2021. Co Vás přivedlo k psaní knih, a připravujete další knihu?

„Píšu beletrii a dost často se mi mé zkušenosti hodí. Ty knížky, dnes jich mám na kontě už deset, vlastně mají původ taky v mém výše zmíněném semaforském zajišťování se. První povídky, které mi vyšly, jsou moje hry, přepsané do prózy. Teprve, když měly jakýs takýs ohlas, začal jsem vymýšlet další. V šuplíku už mám novou prózu, s pracovním názvem, který se mi ještě nechce zveřejnit, ale o té zatím neví ani můj vydavatel.“

Ví se o Vás, že máte rád sport, zvláště tenis. Baví Vás  tanec?

„Neumím tanec, nebaví mě, ale od mistrů jej obdivuju odjakživa. Moje idoly byli Kůra, Malcev, Blažek, Skálová, Drotnerová a další. S paní Drotnerovou jsem se dokonce osobně znal a jsem na to pyšný. Na škole, na vojně v Armádním uměleckém souboru a pochopitelně v divadelní praxi jsem zblízka poznal spoustu tanečníků, vesměs bezvadných, pracovitých a talentovaných lidí. Ve dvou semaforských představeních sdílím šatnu s Vlastíkem Harapesem. Jsem mnoho let jeho fanoušek a nejradši bych mu chodil pro pivo, ale to on nepije. Já sám, když je nejhůř, taky nějaký ten krok udělám, to se u divadla musí. Ale tanečník už ze mne nebude. Sorry.“

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Volné chvíle? Zaplať bůh jich zas tak moc není. Od dětství se pokouším hrát tenis. S pauzou od deseti do třiceti, protože snaživí pokrokáři začátkem padesátých let u nás, v kraji Klementa Gottwalda, zrušili kurty. Tenis byl na ně příliš buržoazní. Nechal jsem si letos těsně po Novém roce opravit koleno, tak snad budu zase moci trávit čas na svých oblíbených kurtech aktivně. Poslední dobou jsem tam převážně jen trapně posedával.“

Jiří Štědroň:

Narodil se 23. 5. 1942 ve Vyškově. Otec Jan Štědroň (1907 – 1981) byl houslista a pedagog, strýc Bohumír Štědroň (1905 – 1982) muzikolog, pedagog, pianista, hudební historik, strýc Vladimír Štědroň (1900 – 1982) hudební skladatel. Hudbě se věnuje také bratranec Miloš Štědroň (1942), který je skladatel, hudební vědec a pedagog.

Vystudoval herectví na JAMU. Hraje v Semaforu a Ypsilonce. S druhou manželkou Miladou bydlí v pražských Strašnicích.

Foto: Irena Zlámalová a Antonín Lavrenčík

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Roztančené divadlo 2021 sršelo vtipem a skvělými výkony

Výborný tanec, vtipní moderátoři, hvězdná porota

  1. října se ve vyprodaném Divadle na Vinohradech konal IV. ročník taneční show Roztančené divadlo

A musíme ještě něco dodávat našim čtenářům?

(Dobře…. pro ty, co si tolik nepamatují….

Autorský projekt Tanečních kurzů Martina Šimka & Terezy Řípové byl odstartován v roce 2016 v Městském divadle Mladá Boleslav, kde proběhl první ročník projektu Roztančené divadlo aneb když herci tančí. Po tamním úspěchu proběhl na sklonku roku 2019 již čtvrtý ročník v Mladé Boleslavi. V roce 2018 se dvojice tanečníků rozhodla připravit podobný koncept i pro Prahu, Roztančené divadlo Praha. V březnu 2018 v prvním finále vyhrál David Gránský. O rok později vyhrál Vladimír Polívka. V roce 2020, který se konal poprvé ve Vinohradském divadle, zvítězil Jiří Hána za Městská divadla pražská.)

            Do pražského souboje patří : Divadlo na Vinohradech, Divadlo V Řeznické, Divadlo Semafor, Národní divadlo, Divadlo Kalich, Městská divadla pražská, Švandovo divadlo, Divadlo Broadway

Jednotlivé páry  ve finále předvedly jeden standardní a jeden latinskoamerický tanec. Na vše dohlédla porota, ve které zasedli. Doprovázela živá hudba kapely Gin in jam.

Kapela, která nemá chybu – Gin in jam

Pro ujasnění videa… zdůrazňujeme vítězný pár – Oskar Hes a Veronika Jirků

1)      Nela Boudová a Jakub Vodička – za DIVADLO V ŘEZNICKÉ (valčík + paso doble)

2)      Anna Julie Slováčková a Adam Havel – za DIVADLO SEMAFOR (quickstep + rumba)

3)      Pavlína Štorková a Jakub Necpál – za NÁRODNÍ DIVADLO (slowfox + samba)

4)      Michaela Tomešová a Adam Koutek – za DIVADLO KALICH (waltz + jive)

5)      Viktor Dvořák a Michaela Nováková – za MĚSTSKÁ DIVADLA PRAŽSKÁ (tango + jive)

6)      Oskar Hes a Veronika Jirků – za ŠVANDOVO DIVADLO (quickstep + cha cha)

7)      Marek Holý a Eliška Stehnová – za DIVADLO NA VINOHRADECH (tango + samba)

8)      Bořek Slezáček a Zuzana Šťastná – za DIVADLO BROADWAY (slowfox + cha cha)

Pořadem provázela Světlana Witovská a Libor Bouček, nezapomenutelný pár, který dokáže 3 hodiny bavit diváky svým  neustálým špičkováním se mezi sebou.  Divákům cukají koutky úst a předstíraná rivalita a agrese obou moderátorů vede k soucitu, neboť toto zná zřejmě  každý, kdo prožívá jakýkoliv vztah, ať už pracovní nebo osobní. Ti dva si sednou, nelze to nijak popřít, Liborova ublíženost vede ženy k nekonečnému smíchu a muže naopak k nekonečné soustrasti.  Ale poklona oběma!  Lepší moderátoři tu asi být nemohli!

Světlana Witowská a Libor Bouček v akci

Porota v akci – Martin Dejdar, Dasha, Přemek Forejt 

Druhá část poroty- Jitka Asterová, Jan Maxián a Eva Burešová 

Moderátoři  a jeden z vítězných párů 

Vystoupila i zpěvačka Monika Sommerová.  Její hlas nemá chybu a protože zazpívala i oblíbený lidový song, diváci byli dojati, co dodat.

Nelze opomenout výkon kapely Gin in jam. Zpěvačka má téměř fenomenální hlas a škoda, že ji není vidět, či slyšet mnohem více.

Porota ve složení:  zpěvačka Dasha, herec Martin Dejdar, herečky Jitka Asterová a Eva Burešová, kuchař Přemek Forejt, hudebník Jan Maxián  byla opticky hezká.  Všem to slušelo. Ale řekla bych,  trošku totiž do počtu. Tento ročník celkově byl tanečně velice silný,  hodnocení v zásadě nudné: skvělé, skvělé, skvělé…. No, poroto… to víme také!  Ale co teď? Když všichni jsou skvělí? Co dělat?

 

Oskar Hes s Veronikou Jirků získali i přes tento problém  nejvyšší možné ocenění.   Tento pár získal v obou tancích od každého porotce plný počet bodů (celkem 120) a tím se stali prvním párem v historii pražských klání, který získal maximální počet bodů. Pokud budeme uvažovat jako Richard Genzer, který říká: „Nemám rád talentované lidi,“ pak musím říct toto: při tanci Oskara Hese jsem pojala podezření, že ten člověk si Boha zřejmě nějak uplatil…. A to není fér vůči ostatním… Všichni byli dobří. Ale jeho výkon…. no…. tak očima Richarda bych řekla: „Budí to v ostatních lítost, hněv, pocit méněcennosti, pocit marnosti, zoufalství, pocit vlastní neschopnosti, nedosažitelnosti, až pláče či smutku.“

Na závěr večera byla vyhlášena dvě místa: vítěz tipovací soutěže a hlavní vítěz/vítěz poroty. Loňský vítěz Jiří Hána předal korunu vítěze páru: Oskar Hes a Veronika Jirků (to jsou Ti, co dali úplatek Pánu Bohu). Vítězové tipovací soutěže se stali Pavlína Štorková a Jakub Necpál.

Diváci se skvěle bavili a každý taneční pár ohodnotili vždy bouřlivým potleskem. Roztančené divadlo se tak natrvalo stalo pravidelnou akcí.

Nela Boudová a Jakub Vodička 

 

Tanec a tanec

Pavlína Štorková a Jakub Necpál 

 

Vítěz – budící lítost a hněv, díky svému talentu – Oskar Hes a  Veronika Jirků

 

Michaela Nováková a Viktor Dvořák

Úsměv je vždy třeba

 

Účastníci tanečního klání

Sestava roku 2021

Tanečnice roku 2021 a jeden vetřelec

 Autoři projektu Tereza Řípová a Martin Šimek již začínají připravovat V. ročník.

Bez nich by to nešlo….

Martin Šimek a Tereza Řípová – bez nich by to nešlo….

Foto, video: Eva Smolíková

Text: Petr Mráček, Eva Smolíková

Taneční magazín

 

 

 

Roztančené divadlo Praha je znovu tady!

IV. ročník projektu Martina Šimka a Terezy Řípové

Po roční odmlce se opět vrací na scénu Roztančené divadlo. Herci i tanečníci se na všechno těší ještě víc  než kdy  dříve a věříme, že diváci také.

Autorský projekt Tanečních kurzů Martina Šimka & Terezy Řípové byl odstartován v roce 2016 v Městském divadle Mladá Boleslav, kde proběhl první ročník projektu Roztančené divadlo aneb když herci tančí. Po tamním úspěchu proběhl na sklonku roku 2019 již čtvrtý ročník v Mladé Boleslavi.

Martin Šimek se svým typickým gestem – Pozor, začínáme!

Připomeňme si, jak šel čas s vítězi soutěže ….

V roce 2018 se dvojice tanečníků rozhodla připravit podobný koncept i pro Prahu, Roztančené divadlo Praha. V březnu 2018 v prvním finále vyhrál David Gránský. O rok později vyhrál Vladimír Polívka. V posledním ročníku, který se konal ve Vinohradském divadle, zvítězil Jiří Hána za Městská divadla pražská.

                V pražském klání se do projektu i letos zapojilo 8 divadel. Mezi zúčastněná divadla patří: Divadlo na Vinohradech, Divadlo V Řeznické, Divadlo Semafor, Národní divadlo, Divadlo Kalich, Městská divadla pražská, Švandovo divadlo, Divadlo Broadway.

Velké finále proběhne v neděli 31. října od 18.30 v Divadle na Vinohradech. Každé z výše jmenovaných divadel vysílá do tanečního souboje jednoho herce či herečku. Vstupenky lze zakoupit na pokladně divadla či na www.divadlonavinohradech.com.

Jednotlivé páry  ve finále předvedou jeden standardní a jeden latinskoamerický tanec, které pak po boku profesionálních tanečníků natrénují. Na vše dohlédne porota, ve které zasednou např. zpěvačka Dasha, herec Martin Dejdar, herečky Jana Paulová a Eva Burešová, kuchař Přemek Forejt, hudebník Jan Maxián, ad. Doprovázet bude živá hudba Gin in jam.

Rozpravy během přestávky

Anebo zamyšlení během přestávky

 

Taneční páry tohoto ročníku:

1)      Nela Boudová a Jakub Vodička – za DIVADLO V ŘEZNICKÉ (valčík + paso doble)

2)      Anna Julie Slováčková a Adam Havel – za DIVADLO SEMAFOR (quickstep + rumba)

3)      Pavlína Štorková a Jakub Necpál – za NÁRODNÍ DIVADLO (slowfox + samba)

4)      Michaela Tomešová a Adam Koutek – za DIVADLO KALICH (waltz + jive)

5)      Viktor Dvořák a Michaela Nováková – za MĚSTSKÁ DIVADLA PRAŽSKÁ (tango + jive)

6)      Oskar Hes a Veronika Jirků – za ŠVANDOVO DIVADLO (quickstep + cha cha)

7)      Marek Holý a Eliška Stehnová – za DIVADLO NA VINOHRADECH (tango + samba)

8)      Bořek Slezáček a Zuzana Šťastná – za DIVADLO BROADWAY (slowfox + cha cha)

Pořadem budou provázet Světlana Witovská a Libor Bouček. Na závěr večera jsou pak vyhlášena dvě místa: vítěz tipovací soutěže a hlavní vítěz/vítěz poroty.

Projekt je možné sledovat na sociálních sítích Instagram (@roztancenedivadlo), Facebook (Roztančené divadlo), webové stránky (www.roztancenedivadlo.cz), kde všude bude spuštěna tipovací soutěž a Youtube kanál (Roztančené divadlo), kam jsou umisťována videa související s projektem. Ze všech sečtených hlasů vzejde právě vítěz tipovací soutěže.

Míša Nováková, známá ze StarDance,  posílá čtenářům Tanečního magazínu pusu! 

 

Na slovíčko s Terezou Řípovou….

My to zvládneme po pandemii s přimhouřenýma očima…

Ne! My to zvládneme určitě, protože se na sebe můžeme spolehnout!

Jak jste zvládli období pandemie?

„Myslím, že nám to i dalo něco pozitivního. Odpočinuli jsme si a o to víc a s větší chutí se do všeho toho tance znovu pouštíme, těší nás všechno, i promo focení, zkrátka všechno, co s tancem souvisí. Je totiž fakt, který si musíme připustit, že po určité době téměř každý člověk trošku vyhoří. Nebylo nám s Martinem ani deset let, když jsme začali, tedy děláme tanec opravdu od dětství a ta přestávka vlastně byla dobrá. I když nový začátek byl hrozný – znovu rozjíždět kurzy, úplně všechno od začátku… a bojíme se, že lidí bude méně, to ano.“

Co by s Vámi udělalo, kdyby se zase něco stalo, např. jste museli tančit bez diváků, či netančit vůbec?

„Tu krizi už jsme si prožili. Nejhorší  byl ten  samotný vstup do neznáma, tedy – co to bude a co to s námi opravdu udělá. Teď už by to tak hrozné nebylo,  kdyby  lockdown přišel  znovu, tak už alespoň víme, do čeho jdemeJ

Ale já doufám, že už  nic  zlého  nepřijde a  všechno proběhne tak, jak má. Máme  s Martinem velkou výhodu, že jsme si pro sebe opravdu vzájemně oporou, můžeme se na sebe naprosto spolehnout  a my to všechno zvládneme, protože tanec  milujeme.“

Napadlo Vás také vyučovat on-line?

„Máme raději lidský kontakt, ani jeden z nás tedy žádné lekce on-line nedělal. Tanec  děláme proto, že milujeme právě tu práci s lidmi. Já i Martin  jsme si každý našel zaměstnání, takže na tanci nejsme  nijak závislí, opravdu to  děláme jenom proto, že nás to těší.

Je ale pravda, že kdyby to trvalo déle, tak bychom určitě  byli donucení něco udělat, abychom  o kontakty  nepřišli, ale takto jsme všechno stopli a  čekali jsme, až  se normální život zase znovu rozběhne. Samozřejmě a bohužel,  lidí  v kurzech po té odmlce je méně.“

 

Michaela Tomešová a Adam Koutek, foto Petr Mráček

 

Oficiální foto

Taneční kreace – Míša Nováková a Viktor Dvořák, foto Petr Mráček

Všichni účastníci letošního ročníku – foto Petr Mráček

 

Děkujeme a přejeme hodně štěstí

Foto, video: Eva Smolíková, Petr Mráček

Taneční magazín

 

Rozhovor se zpěvačkou JANOU „Leeloo“ KOPTOVOU

„Zpívá se mi lépe, když je v písni i kus mne“

Vše začalo tancem a to jí byly tři roky… Vyzkoušela všechny možné styly a jednu dobou dokonce závodně tančila Rock&Roll. Pak přišel zpěv, zkusila si i herectví a láska k hudbě dovedla Janu Koptovou ke studiu populárního zpěvu na konzervatoři a letos pod pseudonymem Leeloo vydala svůj první singl Botticelli Girl“, ke kterému také natočila videoklip a právě pracuje na svém debutovém albu. Zájem o tanec ji zůstal, a když to čas a koronavirus dovolí, ráda si zatančí v tanečním studiu.

Pocházíte z umělecké rodiny, pradědeček spisovatel, dědeček textař, tatínek herec, textař a pianista, maminka herečka. Jaké bylo, vyrůstat v rodině plné umělců? Jak vás to ovlivnilo?

Rozhodně mě to přivedlo k hudbě a umění celkově. Odmalička jsme chodily se ,ségrou‘ do divadel za rodiči. Nejvíce času jsme strávily v divadle Semafor, takže hudba, tanec a herectví bylo všude kolem mě. Nedokážu si to představit jinak. Když jsme nebyly v divadle, tak jsme šly na koncert  táty a tak podobně.“

Od dětství ráda zpíváte. A podle všeho, jste vždycky chtěla být zpěvačkou, ale vaši rodiče si to nepřáli. V páté třídě na ZŠ jste se v Semaforu objevila v představení Opera Betlém“, kde hrál váš táta a pak jste zpívala v Dětské opeře Praha. Bavilo vás to?

Milovala jsem to! Našla jsem si tam spoustu přátel a hlavně jsem se konečně začala učit zpívat. V naší rodině se opera neposlouchá, jen u venkovního posezení na zahradě hraje klasika. Rozhodně mi to rozšířilo obzory a stát ve svých asi 14 letech na prknech Národního divadla s tím, že jsem tam něco přednášela, byla úžasná zkušenost!!!“

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste nikdy nepřemýšlela nad jinou než uměleckou kariérou, a tak jste se rozhodla pro studium populárního zpěvu na pražské konzervatoři. Proč jste si vybrala právě populární zpěv? Neuvažovala jste o opeře?

Hodně lidí mě do toho nutilo, ale já si nikdy nedokázala samu sebe představit jako operní divu. Plánovala jsem i muzikál, ale nakonec jsem šla na Pražskou konzervatoř k paní profesorce Janě Balašové a vůbec bych to neměnila!“

Nedávno jste vydala svůj první videoklip k písni Botticelli Girl pod pseudonymem Leeloo. Proč právě Leeloo? Někde jste řekla, že je podle hrdinky z vašeho oblíbeného filmu Pátý element…

Ano. Na filmu ,Pátý element´ jsem vyrostla. S kamarádkou jsme si říkaly zkráceně ,Lilu´ . Vždycky jsem věděla, že mé umělecké jméno nebude mé vlastní. Před pár lety jsem se na sociálních sítích Instagram přejmenovala na ,Leeloo´. Když jsme s mým producentem Sebastianem Hádlem a mou sestrou Františkou vymýšleli, jak bych si mohla říkat, tak to Sebastian navrhl. Hned jsem souhlasila!“

V současnosti pracujete na svém debutovém albu a pod pěti skladbami je autorsky podepsaná vaše sestra Františka. Neuvažovala jste o tom, napsat si také sama text?

Texty si píši! Třeba právě můj debutový single ,Botticelli girl´ jsem napsala já – hudbu i text. Se sestrou jsem spolupracovala na třech z těchto pěti zmíněných písních, a pak na všech ostatních sama. Zpívá se mi mnohem lépe, když je v písni i kus mě.“

S rodinou

Spolu se sestrou Františkou jste se objevily v malých rolích ve filmové hudební komedii Jiřího Menzla Donšajni“ (2013), v níž si zahrál také váš tatínek Václav Kopta. Jaká to byla zkušenost? Přijala byste i dnes roli před kamerou?

To už je velice dávno a jednalo se o opravdu malinké role. Nakonec jsem pouze dostala pohlavek před kamerou, ale strašně mě to bavilo. Pamatuji si úplně vše! Konkurz v Malostranské besedě, kostýmní zkouška na hřbitově, zkoušení scén, ostatní děti, co tam s námi byly a samozřejmě velkou premiéru. Jiří Menzel řešil každičký detail. Moc si vážím toho, že jsem ho mohla vidět během jeho práce, kterou dělal dokonale. Vyrostla jsem v divadle a vždycky si všichni kolem mě mysleli, že budu herečka. Rozhodně bych se nějaké té roli nebránila – uvidíme, co přinese čas.“

Zpívání vás podle všeho velice baví a naplňuje. Vyzkoušela jste si také herectví. A co tanec, neláká vás?

Upřímně, vše začalo tancem. Byla jsem velice extrovertní a hyperaktivní dítě, takže jsem začala tančit ve svých 3 letech. Vyzkoušela jsem všechny možné styly a jednu dobou jsem dokonce závodně tančila Rock&Roll. Byl i rok, kdy jsem chodila tančit čtyřikrát týdně (více stylů) a k tomu jsem ještě zvládala akrobacii, výtvarku a dřevěnou dílnu – rodiče se mě prostě snažili unavit. 🙂 Tím jsem si nakonec zničila kolena a po krátké pauze jsem se k tancování vrátila jen částečně. Covid mi brání chodit do mého oblíbeného tanečního studia, ale jednou za čas si něco zatančím.“

Letos vás čeká maturita a co dál? Budete pokračovat ve studiu?

Plánuji zůstat na škole ještě dva roky, abych udělala absolutorium. Nad vysokou školou se ještě rozhoduji. Láká mě zahraničí, ale v poslední době si nejsem úplně jistá…“

Jak ráda trávíte chvíle volna?

Posloucháním hudby, posezením v kavárnách nebo koukáním na něco zajímavého. Záleží na tom, kolik mám energie.“

Jana „Leeloo“ Koptová:

Narodila se 4. 7. 2001 v Praze jako mladší dcera herců Václava Kopty a Simony Vrbické (dvorní dabérky Nicole Kidman). Strýc Jan Kopta je výtvarník. Dědeček Pavel Kopta byl textař, hlavně písní pro Hanu Hegerovou, například „Lásko prokletá“. Prastrýc Petr Kopta byl básníkem, překladatelem, textařem a  podepsal Chartu 77. Pradědeček Josef Kopta byl spisovatel a jeho nejslavnější román „Hlídač č. 47“, který vyšel v roce 1926, byl 3x zfilmovaný. Starší sestra Františka studuje Arts management a s Janou napsala několik písní.

Jana studuje pražskou konzervatoř. Objevila se v malé roli ve filmu Donšajni“.

Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN