»Zabíjejte popírače klimatických změn«

Švandovo divadlo uvede on-line premiéru satirické komedie o střetu politiky a ekoteroristů

Co se stane, když se mocná síla klimatické změny střetne s nepružnými osobami z nejvyšší politiky? I o tom vypráví satirická komedie „Zabíjejte popírače klimatických změn“ Davida Finnigana. Její online premiéru chystá 25. ledna pražské Švandovo divadlo. Titul inspirovaly slavné akční filmy z 80. let o teroristech a rukojmích, humor Quentina Tarantina a rétorika Ala Gora. Svižnou satiru ze světa současné politiky uvede smíchovská scéna jako první neanglicky mluvící divadlo, které zároveň iniciovalo i její první cizojazyčný překlad. Ten je dílem Ester Žantovské, režie se ujali Adam Svozil s Kristýnou Jankovcovou. Inscenace bude k vidění prostřednictvím Youtube kanálu Švandova divadla.

Ministryně životního prostředí Gwen Malkinová (Natálie Řehořová) se ocitá v největší morální krizi za svoji kariéru, z níž jí nepomůže ani její oddaná mluvčí (Nataša Bednářová). A aby toho nebylo málo, koncert v australském parlamentu, při němž se ministryně touží konečně odreagovat, přeruší vpád skupiny ekoteroristek. Banda rozzlobených žen pod vedením nesmlouvavé Catch (Marie Štípková) vydírá vládu a požaduje okamžitou změnu jejího přístupu k ochraně klimatu – nebo: „…a to se nedá nic dělat, všechny pozabíjí…“

Chytrá satira místo agitky

Jak upozorňuje dramaturg inscenace David Košťák, „Finniganova provokativní, chytře napsaná hra, v níž vystupují samé ženy, se kvůli svému šokujícímu názvu nejprve dočkala v Austrálii zákazu. Ale později tu získala prestižní cenu Griffin Award.“ Podle Košťáka však nejde o další ekologickou agitaci, nýbrž o chytrou satirickou komedii, poukazující mimo jiné na sílu médií a sociálních sítí. I na jejich vliv na mínění (mnohdy krvelačné) veřejnosti.

Natálie Řehořová v roli Gwen Malkinové

S tím souhlasí i Kristýna Jankovcová a Adam Svozil, kteří jsou považováni za nejpozoruhodnější režijní dvojici mladé divadelní generace: „Hru bychom označili za svižnou politickou satiru, která se prostřednictvím humoru vyrovnává s patovou situací, v níž se současná debata o klimatické změně ocitla. Autor zároveň vtipně zobrazuje vzájemnou radikalizaci názorových stran a také jejich zničující zatvrzelost.“

Sám David Finnigan svou hru označuje jako „akční thriller“ a při jejím napsání spolupracoval s klimatology: „Inscenace tohoto textu by neměla být žádná depka. Není ani o klimatické úzkosti. Rád o ní smýšlím jako o bizarní oslavě života vstříc ekologické hrozbě.“

Lucia Čižinská a Natálie Řehořová

A jak si dvojice režisérů poradila s tím, že je příběh pevně vsazen do Austrálie, jejíž specifické prostředí ani politiku český divák nejspíš nebude znát? „Od úpravy textu až po práci s herci, jsme hledali styčné body australského a českého kontextu a paralely se snažili posilovat a zvýrazňovat. V dnešní době ale není potřeba být zas tak návodný: kupříkladu propojení miliardového byznysu a politiky má sto plus jedna podob, jeho škodlivost je ovšem internacionální,“ uvádějí Kristýna Jankovcová s Adamem Svozilem.

Střet v podání pěti žen

Obsazení slibuje generační setkání pěti výrazných hereček. Ministryni životního prostředí Gwen Malkinovou hraje Natálie Řehořová, její komickou tiskovou mluvčí hostující Nataša Bednářová. Nekompromisní ekoteroristku Catch ztvární Marie Štípková, hned několik členek jejího týmu ztělesní Anna Stropnická. Hostující Lucia Čižinská se ujme dalších pěti rozličných postav od moderátorek až po australskou premiérku. „Diváci se mohou těšit na neotřelý pohled na problematiku, týkající se klimatických změn,“ uvádí herečka Marie Štípková. A hned dodává: „Text s nadhledem glosuje obě zápolící strany, aniž by jedné či druhé nadržoval. A těšit se lze i na humor! Nezapomenutelné jsou některé dialogy v podání kolegyň Nataši Bednářové a Natálie Řehořové. Podle mě je to nový Satinský… a Satinský.“

Marie Štípková a Natálie Řehořová

Výpravu Jana Morávka využívající projekčních obrazovek inspirovalo koncertní pódium, ale i filmové postupy – diváci tak uvidí v přímém přenosu klíčovací technologii, které se využívá při natáčení před greenscreenem. Moderní režii podtrhnou také kostýmy Lenky Rozsnyóové odrážející nejnovější módní trendy i estetiku současných videoklipů.

Online premiéra se uskuteční 25. ledna 2021 ve Studiu Švandova divadla, k vidění bude na:

https://www.svandovodivadlo.cz/inscenace/658/zabijejte-popirace-klimatickych-zmen/3285

www.svandovodivadlo.cz

David Finnigan:

ZABÍJEJTE POPÍRAČE KLIMATICKÝCH ZMĚN

Překlad: Ester Žantovská

Úprava a režie: Kristýna Jankovcová a Adam Svozil

Dramaturgie: David Košťák

Scéna: Jan Morávek

Kostýmy: Lenka Rozsnyóová

Osoby a obsazení: GWEN MALKINOVÁ: Natálie Řehořová,

GEORGINA BEKKENOVÁ/CELLEBRINA MALKINOVÁ: Nataša Bednářová,

CATCH: Marie Štípková, THROAT/LUCKY/EBB: Anna Stropnická,

REMELY CLARKOVÁ/JALAN ONESOVÁ/BEVERLY ILEOVÁ/PREMIÉRKA AUSTRÁLIE/MANAŽERKA SHANII TWAIN: Lucia Čižinská.

Marie Štípková a Anna Stropnická

Kdo je kdo:

Kristýna Jankovcová (*14. 4. 1992) a Adam Svozil (*26. 7. 1991)

Režijní dvojice Kristýna Jankovcová a Adam Svozil navázala spolupráci během studia režie a dramaturgie na katedře činoherního divadla DAMU. Už tehdy hostovali jako režijně dramaturgické duo ve Studiu Hrdinů a v Divadle v Dlouhé. DAMU zakončili společnou absolventskou inscenací „Rituální vražda Gorge Mastromase“ v Divadle Disk. Ta získala cenu Marka Ravenhilla za nejlepší českou divadelní inscenaci současného textu.

V roce 2017 byly uvedeny inscenace „Iluze“ v divadle J. K. Tyla v Plzni a „Dánská občanská válka 2018-24“ v Divadle Na zábradlí. V únoru 2018 měla premiéru inscenace „451 stupňů Fahrenheita“ v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. V roce 2018 hostovali v Jihočeském divadle. Tam režírovali hru inspirovanou osudem Natashi Kampuschové „Téměř dokonalá láska“.

V letech 2018-2019 spolupracovali s ostravskými činoherními scénami, kde režírovali třeba autorskou adaptaci kultovního snímku 90. let „Kouř“ v Divadle P. Bezruče. Pro Komorní scénu Aréna nastudovali hru R. Schimmelpfenniga „Zimní slunovrat“. Ta získala cenu Josefa Balvína za nejlepší českou inscenaci německojazyčného textu. Během roku 2019 se dvojice vrátila do Divadla Na zábradlí, pro které připravila povídky amerického spisovatele D. F. Wallace „Krátké rozhovory s odpornými muži“. V únoru 2020 měla premiéru jejich inscenace „Velký Gatsby“ v Klicperově divadle v Hradci Králové.

Jankovcová a Svozil tvoří také pro Český rozhlas, který v jejich režii uvedl dvě pohádkové minisérie z pera scenáristky Kláry Vlasákové a také dvě vlastní autorské adaptace „Já, mé druhé já a já“, podle knihy J. Vaňka „Sebedrás“, a dramatizaci pohádkového cyklu „Putování za Švestkovou vůní“ Ludvíka Aškenazyho.

Adam Svozil kromě společné tvorby s K. Jankovcovou dlouhodobě spolupracuje také s Divadlem Letí.

Lucia Čižinská v energickém gestu

David Finnigan, autor hry

Dramatik, spisovatel, režisér, vývojář her a lékárník. Pochází z australské Canberry a prostřednictvím performativního umění zkoumá teorii her, komplexní systémy, teorii sítí aktérů a resilienci. Profesionálně působí v Británii, Austrálii a na Filipínách. Při tvorbě často spolupracuje s vědci prestižních světových institucí jako je londýnská University College, stockholmské Resilience Centre, australská Akademie věd či singapurská Nanyang Technological University. Je členem australského vědecko-divadelního souboru Boho.

Jako dramatik působil v rezidenci londýnského Nanyang Technological University manilského Tanghalang Pilipino a kolumbijského Campos de Gutiérrez en Medellín, autorsky se podílel i na vzdělávacích programech Vědeckého nebo Přírodovědného a Válečného muzea v Londýně.

Jeho hra „Zabíjejte popírače klimatických změn“ získala v roce 2017 prestižní australskou cenu Griffin Award. Nominace na další ceny si vysloužily i jeho texty „Upírská hra“ a „Oceány se vypařily do oblak“. Mezi jeho další tituly patří například „44 sexuálních zážitků v jednom týdnu“ – hra o bloggerce, která recenzuje stejnojmennou knihu – či „Rozpálit a zchladit“, mapující kusé myšlenky a pocity lidí chvíli před tím, než dojde k polibku.

Finnigan založil také dva festivaly věnující se performativnímu umění: Crack Theatre Festival v britském Newcastlu a canberrský festival You are here. Svůj zájem o teorii her zužitkovává nejen prostřednictvím divadla; pořádá také kreativní workshopy pro festivaly, umělecká a vzdělávací centra, konference a jednotlivé firmy.

Foto: Alena Hrbková

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Výzva české kulturní scéně i akademické obci

K podpoření debaty o společenské solidaritě

Tuto výzvu píšu ve chvíli strachu z nadcházejících dnů a týdnů, ve chvíli všeobecné nejistoty a nedůvěry k současné politické garnituře, která nemá za úkol nic menšího než chránit životy nás všech.

Epidemiologická situace v České republice je jedna z nejhorších na světě. Přestože pro mnohé instituce, podniky i jednotlivce hraničí současná protipandemická opatření s likvidací, a ani podpůrné státní programy je neuchrání před výraznými ekonomickými problémy, je v tuto chvíli především třeba zabránit dalšímu růstu počtu nakažených.

V průběhu jara jsme mohli sledovat nebývale silnou vlnu celospolečenské solidarity. Dnes namísto solidarity pozoruji společenskou frustraci, zklamání, velmi vyhrocenou a mnohdy vulgární diskuzi mezi skupinami zastávajícími nošení, či nenošení roušek, závažnost, či marginalitu koronavirové pandemie, potřebnost, nebo škodlivost stávajících opatření. Společnost se drolí pod tíhou dezinformací, ve strachu o své zdraví či ekonomickou soběstačnost. I přestože je aktuální situace výrazně závažnější než na jaře, je cítit velká neochota se vládním doporučením a restrikcím přizpůsobovat. Není se čemu divit. V situaci, kdy lidé zodpovědní za vedení státu a za ochranu našeho zdraví i ekonomiky nejsou schopni na zhoršující se situaci reagovat včas, trpí zásadními komunikačními nedostatky a pozměňují svá vyjádření ze dne na den, má velká část společnosti logickou potřebu důvěřovat neodborným nebo dezinformačním, snáze uchopitelným informačním zdrojům.“

Sára Herrmannová

Celou výzvu, iniciovanou Sárou Herrmannovou a zveřejněnou 30. 10. 2020, najdete na: www.kulturajesolidarni.cz.

Autorka výzvy – Sára Herrmannová (na archivním snímku, společně s Dominikem Straňákem)

Signatáři:

Michael Adamec, koordinátor Novinářské ceny

Petr Babák, grafický designér a pedagog na VŠUP

Miroslav Balaštík, šéfredaktor časopisu Host

Milena Bartlová, historička umění

Adam Borzič, básník a šéfredaktor Tvaru

Michal Bregant, ředitel Národního filmového archivu

Klára Brůhová, historička architektury

Tomáš Feřtek, dramaturg a scenárista

Matouš Hejl, hudební skladatel

Monika Jägerová, zpěvačka a muzikoložka

Jakub Jirásek, režisér a hudebník

Eva Klíčová, literární kritička

Jan Němec, spisovatel

Věra Nováková, výtvarnice

Miroslav Petříček, filosof, pedagog na FF UK

Kateřina Šedá, výtvarnice

Jáchym Topol, spisovatel, programový ředitel Knihovny Václava Havla

Michal Topor, literární historik, ředitel Institutu pro studium literatury, o. p. s.

Sdílet

Foto: archiv TM

IDU a Sára Herrmannová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Výstava plakátů Jana Schmida zahájena

Zajímavá výstava nejen plakátů inscenací populární „YPSILONKY” v „GALERII VIHOHRADSKÁ 12“, v budově Českého rozhlasu, potrvá do konce října

Zahájení výstavy s názvem „DIVADELNÍ PLAKÁTY JANA SCHMIDA PRO STUDIO YPSILON” proběhlo 1. 10. 2020 v „Galerii Vinohradská 12″, v budově Českého rozhlasu v Praze. Úvodní slovo na vernisáži, kterou otevřel malý koncert se zpěvy členů Studia Ypsilon, pronesl doc. PhDr. Jan Dvořák.

Interiér galerie po instalaci výstavy, ještě před samotnou vernisáží (Foto: Zdeňka Mlýnková)

Aktuální výstavu plakátů Jana Schmida jsme představovali těmito slovy: „Osobnost Jana Schmida –  k jehož jménu se váže hned několik (uměleckých) profesí, neboť je režisérem, dramatikem, spisovatelem, výtvarníkem, hercem, ale i profesorem pražské DAMU – se vyznačuje neobvyklou univerzalitou, širokým rozpětím a dostředností zároveň. Je z vzácného rodu lidí, kterým je vlastní merkuriální způsob myšlení. Lovec příznivých okamžiků. Provokatér nápadů, mistr nečekaných proměn se schopností orientace a rychlého rozhodování. Takto s myšlenkou „setrvávat vždy tam, kde se věci mění“ v roce 1963 založil ,STUDIO YPSILON´ – divadlo, jemuž svým originálním syntetizujícím způsobem vidění a chápání vtiskl nezaměnitelnou podobu, styl a poetiku, kterou od počátku, s důrazem na výrazové herectví, strategicky formuje a oživuje metodou improvizace, s využitím tvořivého potenciálu náhody. Jelikož Schmidova původní profese je výtvarnická, pro Studio Ypsilon v kontinuitě už více než padesáti let navrhuje také plakáty, jejichž nezaměnitelný rukopis, úzce provázaný s poetikou divadla, se stal neodmyslitelnou součástí vizuální image této dnes již legendární divadelní scény. Tentokrát se spíš menší výstava Schmidových afiší, odjakživa se pro svou výraznou osobitost zcela vymykajících běžné plakátové produkci, soustřeďuje především na autorovu tvorbu ze současnosti a nedávné minulosti, s jen malým doplněním o plakáty z raného období Studia Ypsilon jako připomínky souvislostí a kontinuity.“

Schmidovu výstavu uvedl někdejší šéfredaktor časopisu Scéna, divadelní teoretik i organizátor doc. PhDr. Jan Dvořák (Foto: Zdeňka Mlýnková)

K tomu vybíráme a volně citujeme z úvodní řeči Jana Dvořáka:Mám to štěstí, že plakáty Jana Schmida mohu sledovat již padesát let. Toto kontinuum považuji za zázrak, přičemž nejde pouze o jeho plakáty a výtvarnou publicitu spjatou s divadelním děním, ale i jeho knižní produkci. Asi bychom marně hledali v našem divadelnictví srovnání co do rozsahu a rozpětí tvorby, kterou je u Jana Schmida důležité vnímat jako celek. To se týká i jeho plakátů, které chápu jako tekutý seriál, který nemá analogii ani v předválečném, ani v pozdějším či současném divadelním kontextu. I díky nim se ,Ypsilonka´ v horizontu celé české kultury ukazuje už jako obrovitá stavba, jako navršený a nepřehlédnutelný mrakodrap, jehož nedílnou součástí je dosud stále kriticky nepojmenovaný fenomén šedesátých let.“

Záběry plakátů dvou inscenací populárního divadla (Foto: Eva Smolíková)
Z hudebního zahájení výstavy: v popředí zpívající herec Jan Jiráň a známý jazzový kontrabasista František Uhlíř (Foto: Zdeňka Mlýnková)

I v době koronavirové pandemie byla atmosféra vernisáže vynikající, byť k lítosti všech se autor sám, nečekaně „uvízlý“ na dálnici cestou z Brna, nedostavil a v kontaktu mohl být pouze telefonicky. Navzdory nepohodlným rouškám byla nálada uvolněná, k čemuž také přispělo živé „ypsilonské hudbaření“, tentokrát zastoupené jazzově odlehčenou hrou a zpěvem Jana Jiráně za doprovodu Františka Uhlíře, Jana Bradáče, Dominika Renče a Jana Nohy. Jako přídavek dále zazněla píseň „Chodidla“ v podání Jana Bradáče a Jana Večeři, který zde zazpíval také svou píseň „Mlynářka“. Družná nálada vernisáže se příjemně protáhla.

Herci populární Ypsilonky jsou nesmírně muzikální, což dokázali i na slavnostním zahájení výstavy Jana Schmida (v pozadí si všimněte historických rozhlasových artefaktů a rádii, jež jsou součástí trvalé expozice v „GALERII VINOHRADSKÁ 12″) (Foto: Eva Smolíková)

Na výstavě je představeno celkem šestadvacet plakátů, v počtu navíc zdvojených také nápaditým vystavením jejich rubových stran s programy k inscenacím. Dále je zde možné vidět i výběr ze Schmidových knih, jím také ilustrovaných, anebo zhlédnout dokument o Janu Schmidovi, který v roce 2010 natočil Aleš Kisil v rámci televizního cyklu „Česká divadelní režie“.

Plakáty byly vystaveny jednak z hlavní, pohledové, strany, ale byla odhalena i jejich rubová strana, která obsahuje informativní text i fotografie o inscenaci (Foto: Eva Smolíková)

Pro veřejnost bude výstava, v suterénu staré budovy českého rozhlasu, otevřena po celý říjen. A to každé pondělí od 12 do 18 hodin a každý čtvrtek od 12 do 14 hodin.

Foto: Eva Smolíková a Zdeňka Mlýnková

Připravila: Eva Kulová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Pozn. TM: Text článku je převzat od PR oddělení „Studia Ypsilon“.

Rozhovor se spisovatelem, novinářem, fotografem a dramaturgem ROBERTEM ROHÁLEM

“V tanečních jsem se bláznivě zamiloval, moc mě to tam bavilo”

Lidé se stejnými iniciálami obou svých jmen už bývají jaksi předurčeni ke kariéře. Stačí vzpomenout světová filmová esa Claudii Cardinalovou, Brigite Bardotovou či Damiana Damianiho. Anebo u nás herečky Blanku Bohdanovou, Simonu Stašovou či nejnověji zpěváka Davida Deyla. Nejinak je tomu u spisovatele, fotografa, novináře a dramaturga Roberta Rohála, člověka s rozmachem renesanční osobnosti.

Narodil se roku 1959, odmalička žil v Holešově na Kroměřížsku. Po střední škole a vojně se pohyboval skoro deset let v kultuře. Od roku 1990 se prosadil jako novinář – nejdříve ve Zlíně, pak i v Praze. Během posledních dvanácti let mu vyšla – povětšinou u nakladatelství Petrklíč a Grada – řada knih, vesměs o filmu, muzikálu, populární hudbě a celebritách. Své texty doplňoval vlastními reportážními snímky. Asi od roku 2002 se mu stalo fotografování doslova vášní. Věnuje se stylizované žánrové i portrétní z valné většiny černobílé; fotografii. Od roku 2005 vyzdobil svými uměleckými fotografiemi několik veřejných interierů, účastnil se kolektivních i samostatných výstav – a to nejen na Moravě ale také v Praze, Brně, na hradech Karlštejn i Křivoklát, v Národním muzeu fotografie v Jindřichově Hradci a na několika dalších prestižních místech. A právě tato vpravdě multikulturní osobnost se nám exkluzívně pro Taneční magazín svěřila se svým vztahem k tanci i poodhalila nejnovější okénka své tvůrčí kuchyně.

Jelikož se naše profesní cesty již několik let různě scházejí i protínají, tak laskaví čtenáři jistě odpustí naše následné tykání. Za spolupráci z oblasti Kroměříže děkuji rovněž kolegyni Daně Ehlové.

 Chodil jsi vůbec jako kluk do tanečních?

„No jasně, že chodil, a moc mě to bavilo. Dokonce jsem se tenkrát do své tehdejší tanečnice Svatavy bláznivě zamiloval.“

Máš vztah spíše ke klasickému tanci až baletu či k moderním výrazovým formám?

„Líbí se mi z toho všechno. Pracoval jsem chvíli v divadle, a tak jsem třeba zrovna scénickému tanci či baletu přišel na chuť. Svého času se mi líbilo taneční seskupení UNO, s nímž spolupracovali Jiří Korn nebo Helena Vondráčková. A když bych měl vzpomínat, tak jsem kdysi s mojí tehdy budoucí manželkou Jaruškou dělali křoví jednomu kouzelníkovi na dvou magických festivalech v Pardubicích a Karlových Varech, dokonce jsme si odvezli zvláštní cenu mezinárodní poroty – ale to už je dnes pravěk. Bylo to tak někdy kolem roku 1980.“

robert_rohal_a_hel_vondrackova

Robert Rohál a Helena Vondráčková

Píšeš rád o zpěvácích, kteří mají výrazný sklon k pohybu, tanci a dobré choreografii, jako Helena Vondráčková, Jiří Korn či Petr Kotvald?

„Helena se mi líbí léta už jenom tím, jak je univerzální, jak ani po letech nezpohodlněla a nežije z podstaty. Navíc byla první, kdo začal vedle zpívání tančit, stepovat, hýbat se. Byla to ona, kdo povýšil statické zpívání u mikrofonu na skutečně hodnotnou podívanou, na show… A Jirka Korn je taky ohromný profík stejně jako Petr Kotvald. Všichni tři umí svou písničku vyjádřit pohybem a tancem.“

Fotografuješ rád taneční představení, muzikály anebo přímo taneční soutěže?

„Fotím rád lidi, které stylizuju do různých postav a příběhů, ale nafotil jsem i pár koncertů. Na rok 2016 chystám novou výstavní kolekci, v níž se objeví jediná modelka, ale na každém dalším snímku bude pokaždé úplně jiná. Půjde však tentokrát výhradně o portréty. Kolekce má zatím pracovní název ,Tisíc tváří černovlásky´. Jako inspirace nám posloužily třeba Mozartova manželka Konstance, Josephine Baker, Marylin Monroe, Lída Baarová nebo mladá Marta Kubišová ze šedesátých let. “

V současnosti působíš na programově dramaturgické pozici v kroměřížském Domě kultury, podílíš se také na organizaci tanečních soutěží či letních vystoupení mažoretek na kroměřížském náměstí?

„Já tyto některé akce spíše organizuju, mou hlavní náplní je hlavně divadlo a koncerty, tedy samotná dramaturgie. Ale spolupodílím se také i na velkých festivalech, na kterých ale dělá celý náš tým, ať již jsou to ,Hudba v zahradách a zámku´ nebo ,Mezinárodní festival dechových hudeb´, kde dochází i na ty zmíněné mažoretky.“

Na co bys z divadelně dramaturgického menu kulturního domu pozval obyvatele i návštěvníky Kroměříže?

„Asi na představení hry Commedia Finita autorky Viktorie Hradské, které je o Emě Destinnové viděné očima čtyř různých žen a které je taky hodně o české malosti. Já tohle představení kdysi viděl jako monodrama s jednou herečkou – Gabrielou Wilhelmovou – a bylo to něco úžasného. Existuje i rozhlasová verze tototo scénáře, kterou natočila Jiři na Jirásková, a to bylo taky perfektní. Společnost Karla Soukupa však přijede do Kroměříže s představením, které bude jiné v tom, že se v něm představí známé herečky jako Valerie Zawadská nebo Kateřina Macháčková.“

Hlavní stánek kultury v Kroměříži však nežije pouze divadelními programy, co tam chystáte dále?

„Provoz zde bude částečně omezen, neboť od dubna do září by měla proběhnout rekonstrukce části střechy Domu kultury, a tím pádem bude vyřazen ze hry společenský sál. Ale mnohé jiné akce poběží. Naplánoval jsem už pořad s knězem Zbigniewem Czendlikem, který odstartuje sérii duchovně laděných besed. Pracuji na přípravě koncertů Ondřeje Havelky a Melody Makers anebo Petry Janů se skupinou Amsterdam. Chtěl bych přivést i šansonový recitál Heleny Vondráčkové s doprovodem Zdenka Merty jako klavíristy, což mi oba protagonisté přislíbili…“

robert_rohal+KarolinaBubelova1Gabor

Robert Rohál s jedním se svých fotografických obrazů z kolekce “Romance o Krásce a Zvířeti.” (na snímku modelka Karolina Bubelová a herec i režisér Peter Gábor)

Jsi renomovaný publicista v novinách i na internetových serverech, co Tě osobně v poslední době zaujalo jako diváka a posluchače?

„Z hudební sféry to je jednoznačně CD ,Bosa´, které natočila pro mne dosud neznámá muzikálová zpěvačka Markéta Zehrerová s Eduardem Parmou jako výhradním skladatelem i aranžérem. Ale moc se mi líbí i čerstvé dvojalbum funky kapely Top Dream Company… Rovněž mile mě překvapila nová alba dua Kamelie anebo Petra Koláře… Co se filmů týče, tak mě upoutal v televizi nedávno uváděný snímek Bohdana Slámy ,Čtyři slunce´. Opět jsem si uvědomil, jak je Aňa Geislerová skvělou herečkou. A taky jsem byl nedávno překvapen nabídkou všeho, co skýtá a nabízí Muzeum Kroměřížska.“

Na co si nyní brousíš své literární pero anebo počítač?

„Už počátkem roku bych se měl vrhnout do titulu, jehož pracovní název zní ,Celebrity – Fámy, nepravdy a skutečnost´. Zatímco tuto knížku jsem přislíbil nakladatelství Petrklíč, další dva jiné tituly bych chtěl vydat u Grady Publishing.“

V minulém roce jsi zůstal věrný Kroměříži i jako vystavovatel uměleckých fotografií, nikoli však přímo Domu kultury…

„A to jsem zde vystavoval dva roky staré originály, které jsem již uvedl na rúzných místech republiky. Já totiž letos nechtěl vystavovat vůbec, chtěl jsem si dopřát pauzu – ale nakonec mne stejně přemluvili. Výstava proběhla v interiéru kroměřížské cukrárny Amadeus, udržela se tam skoro pět měsíců, a já jsem nakonec moc rád. Má fotokolekce ,Romance o Krásce a Zvířeti´ tam totiž do těch nádherně klenutých prostor docela dobře zapadla.“

Vrat´me se závěrem, přes fotografii, opět k tanci, se kterým má mnoho společného setkání s tvou současnou hlavní aktérkou snímků Soňou Drábkovou…

„No, to je fakt, ale pravdou je, že se známe snad půl roku. Právě v době, když jsem nastoupil do kroměřížského kulturáku a fotil Den tance, tam Soňa vystupovala s tanečním souborem M dance crew KM. Tehdy jsem poznal celou tuto skvělou taneční partičku a bylo to hned jasné. V Soně jsem našel dobrou kamarádku. Myslím, že to byla ona, kdo mě vlastně přivedl na myšlenku nafotit něco nového. Je fajn, že ji to baví a že si udělá i čas na roli fotomodelky i na povídání o tom všem, i když má svou práci, domácnost, manžela i dva syny.“

Rodinu, další povinnosti a tím i málo času má jistě tak široce rozmáchlá osobnost jakou je Robert Rohál. Proto jsem mu poděkoval za velmi zajímavé a upřímné rozhovorové vyznání. Sám osobně a jistě i čtenáři Tanečního magazínu se budeme těšit na nové plody jeho širokého talentu.

Foto: archiv, R. Rohál

Michal STEIN, Dana EHLOVÁ