„Jsi moje holka“

Zpívající moderátor, spisovatel a astrolog Richard Sacher natočil letní song

Letošní léto se moderátor, zpěvák, spisovatel a astrolog Richard Sacher rozhodl přivítat letní písní. Natočil chytlavý song Jsi moje holka, který vám zaručeně vleze do hlavy a jen těžko ho z ní dostanete! „Je určen všem, co mají rádi devadesátky a taneční hity z přelomu tisíciletí. Hlavně si ho pusťte pořádně nahlas,“ řekl Richard, který si momentálně užívá dovolenou na řeckém ostrově Kos.

„Do studia jsem se vrátil po mnoha letech. Poslední píseň jsem natočil v roce 2007, pak jsem už jen příležitostně vystupoval na různých akcích. Neměl jsem chuť tvořit cokoliv nového. Letos se však vracím k nahrávání, tohle je první vlaštovka,“ vysvětlil zpěvák, který se spojil s hudebníkem Davidem Freedomem. Ten písničku Jsi moje holka opatřil svěží aranží a zároveň nazpíval vokály. V minulosti spolupracoval například s Lucií Vondráčkovou na úspěšné skladbě Vítr.

Hudbu složil Erik Aresta, známý z dua Mc Erik & Barbara, text napsal moderátor Petr Vojnar. „Potěšilo mě, že oba pánové byli s výsledkem spokojeni. Tahle píseň mi vyloženě sedla. Třikrát jsem si ji zazpíval doma nanečisto a pak jsem rovnou vlítnul do studia a za chvíli bylo hotovo. Zatím je venku pouze nahrávka, ale brzy bude i videoklip. Ten jsem se rozhodl pojmout jako legraci, máte se na co těšit. Hlavní roli si v něm zahraje známý český komik,“ dodal Richard Sacher s tím, že křest videoklipu plánuje na polovinu července.

Foto: Petr Jahn

Taneční magazín

Rozhovor se zpěvákem, hercem a spisovatelem Jiřím Štědroněm

„Tanec obdivuji, ale ze mě tanečník nikdy nebude“

Jako zpěvák nazpíval spoustu písní. Psali pro něj renomovaní autoři. Vystupoval v televizních pořadech. Po revoluci si vyzkoušel podnikání. Posledních dvacet let hraje Jiří Štědroň v divadle Semafor, kde mu Jiří Suchý napsal mnoho nádherných rolí. Věnuje se také psaní knih a je velkým milovníkem tenisu.

Pocházíte z Vyškova z rodiny právničky a hudebníka. Rodiče se ale, jak jste v jednom rozhovoru řekl, rozvedli a Vy jste zůstal s maminkou a díky dědečkovi a babičce jste prožil krásné dětství. Jaký jste byl kluk? Co Vás bavilo? Již tehdy jste chtěl k divadlu?

„Co je skutečné divadlo jsem, bavíme-li se, řekněme o první polovině padesátých let minulého století, sotva tušil. Ve Vyškově byly sice dva velmi aktivní ochotnické spolky, ale mě, myslím, stejně spíš lákal sport. Konkrétně ligový vyškovský basket a s ničím neporovnatelná atmosféra lehké atletiky. Tam všude byli lidé, kterým jsem se chtěl podobat a tetelil jsem se nadšením, když jsem postupně mezi ně začínal patřit. Připomínám: nebyla televize, nebo teprve velmi omezeně, své první hvězdy, Cortéze, Veselou, Broma, jsem znal jen z rádia a z těch pár desek, co vlastnil spolužák Drmola. Dlouho jsem ani nevěděl, jak vypadají. Pravda, podle tváře jsem znal několik herců z kina.  Ale ty jsem tehdy snad ani nepovažoval za skutečné…“

I když byla Vaše maminka proti divadlu, geny a vliv tatínka se prosadily. Již na gymnáziu jste spolu se spolužákem Borisem Hybnerem založili kapelu. Pak Vás ale okouzlilo herectví, které jste vystudoval na JAMU a k tomu zpěv u profesora Bernarda Kočaře. Již coby student jste vystupoval v avantgardním divadle poezie X 62. První angažmá jste měl v divadle Večerní Brno, pak jste byl v pražském Apollu. Jak vzpomínáte na své začátky?

„Škola je pro mladého kumštýře hodně důležitá. Ale, budu kacíř, ani ne kvůli nějakým dovednostem nebo dokonce vědomostem. Spíš pro pocit příslušnosti k určité generaci. Divadelní i hudebnické. Tu v dobrém i zlém následně potkáváte celý život. Ale, pravda, zahrál jsem si tam Shakespeara, Karvaše, Nezvala, Plata, Klicperu, zarecitoval jsem si Máchu a Erbena, a pod zkušeným vedením. Spousta se toho děla ovšem i okolo. Na Ixku, kde jsme se sešli třeba s Láďou Frejem, Milanem Uhdem, nebo s Petrem Skoumalem, stálo nadšené, převážně mladé publikum fronty. Začínal jsem ale taky zpívat s Bromem a natočil jsem první snímky v rozhlase. Prvního srpna šedesát jedna jsem měl příležitost být jedním z těch, kteří poprvé vysílali televizi z Brna. Byl tam tehdy třeba taky Pepa Somr, nebo Fred Strejček, kteří mi to můžou dosvědčit. Hmatatelný důkaz totiž neexistuje, tehdy se netočilo. Vlastně točilo, technikou zvanou TRC, filmovalo se z monitoru při vysílání, ale kde je tomu materiálu konec…

Na JAMU jsem měl konečně možnost na vlastní oči vidět třeba milovanou paní Kunderovou. Nebo Vlastu Fialovou. Ale okouzlení muselo jít stranou. Začínal jsem zvolna chápat, že za vším tím vzrušujícím pozlátkem a popularitou je poměrně dost usilovné práce. Práce zábavné, ale vyčerpávající. A na druhé straně, že když ta práce není, je zle. Trápíte se, nespíte, přemýšlíte jak se k nějaké práci dostat. A nikde není psáno, že se vám to podaří. V těch dobách jsem měl víc štěstí než rozumu. Dopustil jsem se i řady chyb, to už dneska vím, ale moje snaha, zaplať pánbůh, pořád někam směřovala. Nikdy, tak říkajíc, nespadl řemen. A měl jsem štěstí na spolupracovníky. U Broma byla Helenka Blehárová, Jirka Vašíček, později v Apollu Gott, Hála, Filipovská, Přenosilová, Spálený, Štaidlové, u Zahradníka Zagorová a Sodoma, u Hybše Drobný, pak u Vlacha, potažmo v Karlíně Chladil, paní Simonová, Felix Holzmann, Štercl. Milan Chladil byl, okolnosti se tak vyvinuly, jakýmsi mým guru. Sjezdili jsme kdejakou štaci u nás a byli jsme spolu i na ruském turné. Dlouhé zájezdy dovedou řádně prověřit vztahy. Ten náš vydržel. Měl jsem později smutnou čest, promluvit Milanovi na pohřbu. Nezapomenu na to.“

V roce 1967 jste se objevil v epizodní roli seriálu Píseň pro Rudolfa III. Pak přišel princ Mojmír v TV pohádce Popelka a o roli jste řekl, že je to prokletí a požehnání zároveň. Roli tatínka Vám hrál Ladislav Pešek a krásnou Popelkou byla Eva Hrušková. Vystupoval jste v řadě TV pořadů a v poslední době jste se objevil také v seriálech ORZ nebo Modrý kód. Také jste načetl řadu audioknih. Jak jste se k tomu dostal? 

„Popelka, to je v mém životopise, ať se na to dívám odkudkoli, docela podstatná položka. A tak to původně vůbec nevypadalo. Byla to prostě jen jedna z aktivit, kterých jsem tehdy měl dost a dost. A výsledek? Většina lidí vůbec netuší, že jsem dělal taky něco jiného… Je až přízračné, jak se mi to bohulibé pohádkové téma vine celým životem. Svou první jevištní Popelku, jsem potkal už někdy v osmé třídě. Jmenovala se Markéta Zinnerová, maličká miloučká pihovatá spolužákyně, říkali jsme jí Keta. Později se z ní stala slavná spisovatelka. Hrál jsem v nějaké variantě Popelky mnohokrát, u ochotníků i na profesionálních jevištích. A ještě dnes mě ta pracovitá, hodná a poctivá špindírka s mrňavou nožičkou tak docela nemíjí. Figuruju v jednom muzikálu v divadle Hybernia, jako představitel fiktivní říše nazvané Popelkov. Prince už pochopitelně převzal mladší kolega, hraju krále. Ale Popelka to pořád je.

Natáčení černobílé Popelky bylo příležitostí k setkání nejen s okouzlující a nepolíbenou Evičkou, ale i s velikány, kteří už mezi námi většinou nejsou a na které vzpomínám s úctou a pohnutím. Chovali se ke mně příkladně vstřícně, teprve dnes vidím, že to tak nemusí být vždycky. Skvělí byli nejen už jmenovaný pan Pešek, ale i paní Medřická, Merunková, Hlaváčová nebo pánové Prachař, Beneš a Tříska. A nálada ve štábu? Ani ta nebyla běžná. Prostě pohádka!

Práce v televizi vzato obecně mě vždycky bavila. S kamerou jsem se, myslím, docela kamarádil, uměli jsme si navzájem vyhovět. Nejsem dobrý archivář, koneckonců, bylo toho relativně hodně, zkrátka doma skoro nic z toho, co jsem natočil, nemám a paměť už taky není neomylná, takže když zahlédnu – většinou náhodou, nebo mě někdo upozorní – něco třeba na ČT3, bývám celkem příjemně překvapený. Rozčarovaný bývám snad jen z toho, jak to všecko rychle uteklo…

Audioknihy, to je záležitost jiná. A od mé běžné činnosti vlastně i dost odlehlá. Nahrávky vznikaly až v průběhu zhruba posledních deseti patnácti let. Natočil jsem je pro jedno malé vydavatelství a měly snad původně sloužit jako jakýsi edukativní materiál. Prý po dohodě s kýmsi z ministerstva kultury. Obávám se, že jak to doopravdy bylo, už vědí jen bozi a úctyhodné stěny Nostického paláce. Ministři a jejich rádci přicházejí a odcházejí. Projekt nicméně vycházel z dramaturgie, jakou na první pohled nelze nic pokazit. Mapoval klasickou českou literaturu, od Nerudy, přes Čecha, Němcovou a Jiráska, až k Haškovi a Čapkovi. Desítky a desítky hodin čistého času četby v nejprve, bez přehánění otřesných (pan vydavatel, jinak můj nejlepší přítel, promine), teprve postupně se zlidšťujících podmínkách provizorního studia. Ale práce nádherná, poznal jsem zblízka a jaksi zevnitř a zevrubně obdivuhodná díla, která jsem si už skoro nepamatoval a výsledek snad je i obstojný a ne úplně zbytečný.“

  1. a 80. léta jste působil jako zpěvák a zpíval jste s orchestry Gustava Broma, Josefa Vobruby, Karla Vlacha nebo Karla Hybše. Nazpíval řadu písní – jako např. Belinda, Hledám tě dál, Butterfly… Za píseň Oheň a píšťala jste obdržel Děčínskou kotvu. Jak na plodnou pěveckou dobu vzpomínáte a co rád posloucháte v soukromí?

„Nikdy jsem to nepočítal, ale těch písniček, které jsem natočil, byla opravdu dlouhatánská řada. Začalo to někdy v devětapadesátém Kainarovými Hvězdami nad Brnem a pokračuje to vlastně dodnes. Některé z těch písní jsem měl a mám moc rád, jiné méně. Některé měly celkem výrazný úspěch, desky s nimi šly na odbyt, jiné, jak už to chodí, zapadly. Ale psali je pro mě povýtce renomovaní autoři. Slova hlavně jeden čas můj skoro dvorní textař Vláďa Poštulka, ale i Rytíř, Borovec, Fišer, Štaidl, Krečmar, Vrba, Fikejzová, kromě Suchého prostě celá tehdejší špička. Dokonce mám i cosi od Kopty. Tedy od Pavla. Od jeho syna Václava zatím nic, přestože jsme, myslím, dobří kamarádi. Třeba to ještě přijde. S muzikou to moje generace měla složitější, dělali jsme hodně převzatých cizích hitů, to bylo jakýmsi nechvalným zvykem, ale musím hrdě říci, že jsem patřil k těm nemnohým, kteří měli i hodně velké procento původního repertoáru. Třeba písně, které mi napsali Jindra Brabec nebo Zdeněk Barták, ale i mnozí další. Teprve na stará kolena jsem v sobě objevil autora. Tedy skladatele. Texty jsem příležitostně psal odjakživa. Vzniklo to následovně. V roce 2002 na jaře jsem úspěšně hostoval v Semaforu a bylo mi nabídnuto angažmá. Na podzim jsem měl nastoupit. Už někdy od března mě začalo znepokojovat, jak se později ukázalo, zcela zbytečně, že tam třeba nebudu mít co hrát. I sednul jsem a napsal divadelní hru. A protože Semafor je divadlo hudební, opatřil jsem ji písněmi. A protože Suchý si muziku píše sám, šel jsem do toho po jeho vzoru taky. Hra se jmenovala Ten čtvrtek platí a na prkna Semaforu se skutečně dostala, byť zdaleka ne hned. Až někdy po pěti šesti letech, kdy Jirka s Jitkou na čas přesídlili do Národního a vznikla příležitost zapsat se do historie a vecpat na jeviště Semaforu pro změnu něco jiného než Suchého text. Mezitím, jelikož se mi ta činnost zalíbila, jsem ovšem psal dál a vznikly tak další hry. A tedy i další písně. Nic by se nedělo, kdyby si jich nepovšiml kamarád a dlouhá léta můj hudební souputník Pavel Socha a nerozhodl se je zaranžovat (mimochodem moc hezky a pro ty moje výplody až, řekl bych, lichotivě) a vydat je jako album s názvem Jsem jen herec. Toho cédéčka si moc považuju, ačkoli se o něm zas tak moc neví. Odborná kritika sice reagovala pozitivně, mnohdy až nadšeně, ale když jsme je nabízeli rádiím, převládal názor, když to zjednoduším, že prý lidi chtějí ty moje staré pecky. Co nadělám…

Jakou muziku poslouchám v soukromí? Moc toho není. Pořád se něco musím učit, do staré hlavy už to nijak dobře neleze a není tedy čas na nějaký relax a odpočinkový poslech. Ale když už, tak mám rád evergreeny. Třeba Sinatru, Louise Primu, a tak. Současnou muziku, přiznávám ke své hanbě, takřka neznám.“

Celá 90. léta jste se věnoval podnikání a v roce 2000 jste se na jeviště vrátil, když Vám Váš bývalý spolužák Ladislav Županič nabídl roli Cassela v muzikálu Viktor/Viktorie v Hudebním divadle v Karlíně. Co Vám podnikání dalo?    

„S mým podnikáním to nebyla žádná sláva. Ale mám aspoň čisté svědomí, že jsem to zkusil. V devadesátých letech to byla pro mou generaci velká výzva. Šla do toho řada mých kolegů, jen málokdo z toho vyvázl bez šrámů. Ale poznal jsem nová prostředí, zajímavé lidi, povahu bližních obnaženou leckdy až na dřeň. Nebyl to vždycky nejhezčí pohled, ale nelituju, bylo to inspirativní.“

Od roku 2002 hrajete v Semaforu, kde jste se již v 60. letech zúčastnil konkurzu na hru Dobře placená procházka, ale neuspěl. A o účinkování v Semaforu jste jednou řekl, že je to splnění Vašeho snu. O své divadelní kariéře jste v jednom rozhovoru řekl, že je  to krásný podzim života, o kterém jste, ani nesnil. V čem Vás mohou diváci vidět?   

„Semafor, to je asi to nejvýznamnější, kolem čeho se poslední dobou pohybuji. Za dvacet let jsem se tam objevil v nějakých čtyřiceti premiérách, přesně spočítané to bohužel zase nemám. Jiří Suchý mi napsal spoustu nádherných rolí, převážně padouchy a všelijaké komické pitomce, kteří se v repertoáru každého divadla nevyhnutelně vyskytnou a někdo je zkrátka musí hrát. A budiž řečeno, hrají se určitě líp a snáz a vycházejí efektněji, než nějací princové. Momentálně se vyskytuji v šesti nebo sedmi uváděných hrách. Koncem února má premiéru Nižní Novgorod, na Semafor až grandiózní renovace staršího textu. Těšíme se velmi. Snad covid dovolí…

V Semaforu jsem skutečně dělal konkurz do Dobře placené procházky, už někdy v roce 1964. Nebyl jsem úspěšný a teprve po létech se mi ze Suchého povedlo vytáhnout, proč mě tehdy nevzali. Prý jsem byl moc sladký! No, tak to už dneska opravdu nehrozí.“

Zpíváte, hrajete, píšete. Jste autorem řady písňových textů, napsal jste divadelní hry a několik knih. Jednou jste řekl: „Píšu o tom, co znám, příběhy ze zákulisí, divadelního, muzikantského, ale i sportovního a módního. Jednou dokonce i kuchařského. Ale všechno jsou to ryzí a nefalšované fikce …“ Poslední kniha Když zpívat, tak vesele, vyšla v roce 2021. Co Vás přivedlo k psaní knih, a připravujete další knihu?

„Píšu beletrii a dost často se mi mé zkušenosti hodí. Ty knížky, dnes jich mám na kontě už deset, vlastně mají původ taky v mém výše zmíněném semaforském zajišťování se. První povídky, které mi vyšly, jsou moje hry, přepsané do prózy. Teprve, když měly jakýs takýs ohlas, začal jsem vymýšlet další. V šuplíku už mám novou prózu, s pracovním názvem, který se mi ještě nechce zveřejnit, ale o té zatím neví ani můj vydavatel.“

Ví se o Vás, že máte rád sport, zvláště tenis. Baví Vás  tanec?

„Neumím tanec, nebaví mě, ale od mistrů jej obdivuju odjakživa. Moje idoly byli Kůra, Malcev, Blažek, Skálová, Drotnerová a další. S paní Drotnerovou jsem se dokonce osobně znal a jsem na to pyšný. Na škole, na vojně v Armádním uměleckém souboru a pochopitelně v divadelní praxi jsem zblízka poznal spoustu tanečníků, vesměs bezvadných, pracovitých a talentovaných lidí. Ve dvou semaforských představeních sdílím šatnu s Vlastíkem Harapesem. Jsem mnoho let jeho fanoušek a nejradši bych mu chodil pro pivo, ale to on nepije. Já sám, když je nejhůř, taky nějaký ten krok udělám, to se u divadla musí. Ale tanečník už ze mne nebude. Sorry.“

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Volné chvíle? Zaplať bůh jich zas tak moc není. Od dětství se pokouším hrát tenis. S pauzou od deseti do třiceti, protože snaživí pokrokáři začátkem padesátých let u nás, v kraji Klementa Gottwalda, zrušili kurty. Tenis byl na ně příliš buržoazní. Nechal jsem si letos těsně po Novém roce opravit koleno, tak snad budu zase moci trávit čas na svých oblíbených kurtech aktivně. Poslední dobou jsem tam převážně jen trapně posedával.“

Jiří Štědroň:

Narodil se 23. 5. 1942 ve Vyškově. Otec Jan Štědroň (1907 – 1981) byl houslista a pedagog, strýc Bohumír Štědroň (1905 – 1982) muzikolog, pedagog, pianista, hudební historik, strýc Vladimír Štědroň (1900 – 1982) hudební skladatel. Hudbě se věnuje také bratranec Miloš Štědroň (1942), který je skladatel, hudební vědec a pedagog.

Vystudoval herectví na JAMU. Hraje v Semaforu a Ypsilonce. S druhou manželkou Miladou bydlí v pražských Strašnicích.

Foto: Irena Zlámalová a Antonín Lavrenčík

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Letní scéna Divadla MANA představuje Jiřího Hánu v roli Karla Čapka

I těžké časy je možné zvládnout s nadhledem

Silný milostný příběh plný emocí: seriálový herec Jiří Hána stráví léto v roli Karla Čapka v inscenaci Čapek a Olga. Tu bude od 12. července hrát pražské Divadlo Mana na své letní scéně v Heroldových sadech v pražských Vršovicích a to pod širým nebem. „Chceme našim divákům nabídnout to, co si tato doba žádá. Ujištění, že i těžké časy je možné zvládnout s nadhledem,“ říká Věra Mašková, dramaturgyně a umělecká ředitelka divadla MANA.

Hra Čapek a Olga je příběh o vztahu dvou mimořádných osobností naší historie v podání známých herců.  Představí se v něm osobitá Máša Málková a právě charismatický Jiří Hána. Režisérem je Pavel Khek. „Život Karla Čapka, spisovatele a novináře, se vymykal životu běžných lidí. Přestože on sám se snažil žít co nejobyčejněji. Jako příval mladistvé energie a elánu se pak objevila herečka Olga Scheinpflugová, jeho osudová žena. Vášnivý příběh ale záhy utrpěl obrovskou trhlinu. To když Čapek uvěřil nesprávné diagnóze, že ho čeká krátký život, jehož část prožije na invalidním vozíku,“ popisuje Mašková inscenaci, která zachycuje turbulence doby i zvraty osudové lásky.

Víra a láska s kouskem naděje

Divadlo MANA představí i další premiéru. Ta nese název Víra! Láska! Naděje?. V rámci Letního hraní ji diváci uvidí 6. července. Příběh lásky v osudově rozpolceném světě je adaptací klasického románu Aloise Jiráska Temno. Inscenaci nastudovali mladí tvůrci. Nabízí ryze současný pohled na klasickou látku. Akcentují téma dvou nesmiřitelných principů víry, které stojí v cestě lásce. Ptají se, zda z tohoto marasmu vede nějaká cesta k naději. Kardinální otázkou představení je pak věta: „Proč nemůžeme žít v souladu?“

Režisérem inscenace Víra! Láska! Naděje? je Josef Kačmarčík. Hlavní role Helenky se ujala mladá herečka Terezu Vítů.  Alternuje ji Yvona Stolařová. Roli Jiřího si zahraje Matěj Vejdělek. Spolu s nimi ve hře účinkují Tomáš Novotný, Lucie Domesová, Libor Hruška a Jakub Kropáček.

Na programu Letního hraní je také je také oblíbená komedie Vršovice jsou zlatý s Jiřím Lábusem v unikátních dvaceti rolích. Stejně jako i další lákavé tituly mezi jinými hra Gin Game se Zuzanou Kronerovou.

Václav Neckář a další muzikanti „mezi svými“ v pražských Vršovicích

Jako poděkování za diváckou přízeň připravuje divadlo také první velký koncert Václava Neckáře v pražských Vršovicíchkterý je plánován pod širým nebem na čtvrtek 15. července se začátkem ve 20.00. V koncertním pásmu Mezi svými představí legenda české populární hudby své nejznámější hity, ale i komorní písně a balady ze svých nejnovějších alb.

Jako dalšího hudebního hosta v rámci letního hraní uvede Vršovické divadlo MANA na své letní scéně Ondřeje Škocha (exChinaski) a jeho nový hudební projekt: kapelu Napořád v pátek 2. července. Na své si přijdou i děti v unikátním Škochově hudebním programu Edurockshow. Léto ve Vršovicích tak bude patřit nejen divadlu, ale i hudbě.

Foto: Alena Hrbková a archiv divadla MANA

Jana Bryndová

pro Taneční magazín

»Zabíjejte popírače klimatických změn«

Švandovo divadlo uvede on-line premiéru satirické komedie o střetu politiky a ekoteroristů

Co se stane, když se mocná síla klimatické změny střetne s nepružnými osobami z nejvyšší politiky? I o tom vypráví satirická komedie „Zabíjejte popírače klimatických změn“ Davida Finnigana. Její online premiéru chystá 25. ledna pražské Švandovo divadlo. Titul inspirovaly slavné akční filmy z 80. let o teroristech a rukojmích, humor Quentina Tarantina a rétorika Ala Gora. Svižnou satiru ze světa současné politiky uvede smíchovská scéna jako první neanglicky mluvící divadlo, které zároveň iniciovalo i její první cizojazyčný překlad. Ten je dílem Ester Žantovské, režie se ujali Adam Svozil s Kristýnou Jankovcovou. Inscenace bude k vidění prostřednictvím Youtube kanálu Švandova divadla.

Ministryně životního prostředí Gwen Malkinová (Natálie Řehořová) se ocitá v největší morální krizi za svoji kariéru, z níž jí nepomůže ani její oddaná mluvčí (Nataša Bednářová). A aby toho nebylo málo, koncert v australském parlamentu, při němž se ministryně touží konečně odreagovat, přeruší vpád skupiny ekoteroristek. Banda rozzlobených žen pod vedením nesmlouvavé Catch (Marie Štípková) vydírá vládu a požaduje okamžitou změnu jejího přístupu k ochraně klimatu – nebo: „…a to se nedá nic dělat, všechny pozabíjí…“

Chytrá satira místo agitky

Jak upozorňuje dramaturg inscenace David Košťák, „Finniganova provokativní, chytře napsaná hra, v níž vystupují samé ženy, se kvůli svému šokujícímu názvu nejprve dočkala v Austrálii zákazu. Ale později tu získala prestižní cenu Griffin Award.“ Podle Košťáka však nejde o další ekologickou agitaci, nýbrž o chytrou satirickou komedii, poukazující mimo jiné na sílu médií a sociálních sítí. I na jejich vliv na mínění (mnohdy krvelačné) veřejnosti.

Natálie Řehořová v roli Gwen Malkinové

S tím souhlasí i Kristýna Jankovcová a Adam Svozil, kteří jsou považováni za nejpozoruhodnější režijní dvojici mladé divadelní generace: „Hru bychom označili za svižnou politickou satiru, která se prostřednictvím humoru vyrovnává s patovou situací, v níž se současná debata o klimatické změně ocitla. Autor zároveň vtipně zobrazuje vzájemnou radikalizaci názorových stran a také jejich zničující zatvrzelost.“

Sám David Finnigan svou hru označuje jako „akční thriller“ a při jejím napsání spolupracoval s klimatology: „Inscenace tohoto textu by neměla být žádná depka. Není ani o klimatické úzkosti. Rád o ní smýšlím jako o bizarní oslavě života vstříc ekologické hrozbě.“

Lucia Čižinská a Natálie Řehořová

A jak si dvojice režisérů poradila s tím, že je příběh pevně vsazen do Austrálie, jejíž specifické prostředí ani politiku český divák nejspíš nebude znát? „Od úpravy textu až po práci s herci, jsme hledali styčné body australského a českého kontextu a paralely se snažili posilovat a zvýrazňovat. V dnešní době ale není potřeba být zas tak návodný: kupříkladu propojení miliardového byznysu a politiky má sto plus jedna podob, jeho škodlivost je ovšem internacionální,“ uvádějí Kristýna Jankovcová s Adamem Svozilem.

Střet v podání pěti žen

Obsazení slibuje generační setkání pěti výrazných hereček. Ministryni životního prostředí Gwen Malkinovou hraje Natálie Řehořová, její komickou tiskovou mluvčí hostující Nataša Bednářová. Nekompromisní ekoteroristku Catch ztvární Marie Štípková, hned několik členek jejího týmu ztělesní Anna Stropnická. Hostující Lucia Čižinská se ujme dalších pěti rozličných postav od moderátorek až po australskou premiérku. „Diváci se mohou těšit na neotřelý pohled na problematiku, týkající se klimatických změn,“ uvádí herečka Marie Štípková. A hned dodává: „Text s nadhledem glosuje obě zápolící strany, aniž by jedné či druhé nadržoval. A těšit se lze i na humor! Nezapomenutelné jsou některé dialogy v podání kolegyň Nataši Bednářové a Natálie Řehořové. Podle mě je to nový Satinský… a Satinský.“

Marie Štípková a Natálie Řehořová

Výpravu Jana Morávka využívající projekčních obrazovek inspirovalo koncertní pódium, ale i filmové postupy – diváci tak uvidí v přímém přenosu klíčovací technologii, které se využívá při natáčení před greenscreenem. Moderní režii podtrhnou také kostýmy Lenky Rozsnyóové odrážející nejnovější módní trendy i estetiku současných videoklipů.

Online premiéra se uskuteční 25. ledna 2021 ve Studiu Švandova divadla, k vidění bude na:

https://www.svandovodivadlo.cz/inscenace/658/zabijejte-popirace-klimatickych-zmen/3285

www.svandovodivadlo.cz

David Finnigan:

ZABÍJEJTE POPÍRAČE KLIMATICKÝCH ZMĚN

Překlad: Ester Žantovská

Úprava a režie: Kristýna Jankovcová a Adam Svozil

Dramaturgie: David Košťák

Scéna: Jan Morávek

Kostýmy: Lenka Rozsnyóová

Osoby a obsazení: GWEN MALKINOVÁ: Natálie Řehořová,

GEORGINA BEKKENOVÁ/CELLEBRINA MALKINOVÁ: Nataša Bednářová,

CATCH: Marie Štípková, THROAT/LUCKY/EBB: Anna Stropnická,

REMELY CLARKOVÁ/JALAN ONESOVÁ/BEVERLY ILEOVÁ/PREMIÉRKA AUSTRÁLIE/MANAŽERKA SHANII TWAIN: Lucia Čižinská.

Marie Štípková a Anna Stropnická

Kdo je kdo:

Kristýna Jankovcová (*14. 4. 1992) a Adam Svozil (*26. 7. 1991)

Režijní dvojice Kristýna Jankovcová a Adam Svozil navázala spolupráci během studia režie a dramaturgie na katedře činoherního divadla DAMU. Už tehdy hostovali jako režijně dramaturgické duo ve Studiu Hrdinů a v Divadle v Dlouhé. DAMU zakončili společnou absolventskou inscenací „Rituální vražda Gorge Mastromase“ v Divadle Disk. Ta získala cenu Marka Ravenhilla za nejlepší českou divadelní inscenaci současného textu.

V roce 2017 byly uvedeny inscenace „Iluze“ v divadle J. K. Tyla v Plzni a „Dánská občanská válka 2018-24“ v Divadle Na zábradlí. V únoru 2018 měla premiéru inscenace „451 stupňů Fahrenheita“ v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. V roce 2018 hostovali v Jihočeském divadle. Tam režírovali hru inspirovanou osudem Natashi Kampuschové „Téměř dokonalá láska“.

V letech 2018-2019 spolupracovali s ostravskými činoherními scénami, kde režírovali třeba autorskou adaptaci kultovního snímku 90. let „Kouř“ v Divadle P. Bezruče. Pro Komorní scénu Aréna nastudovali hru R. Schimmelpfenniga „Zimní slunovrat“. Ta získala cenu Josefa Balvína za nejlepší českou inscenaci německojazyčného textu. Během roku 2019 se dvojice vrátila do Divadla Na zábradlí, pro které připravila povídky amerického spisovatele D. F. Wallace „Krátké rozhovory s odpornými muži“. V únoru 2020 měla premiéru jejich inscenace „Velký Gatsby“ v Klicperově divadle v Hradci Králové.

Jankovcová a Svozil tvoří také pro Český rozhlas, který v jejich režii uvedl dvě pohádkové minisérie z pera scenáristky Kláry Vlasákové a také dvě vlastní autorské adaptace „Já, mé druhé já a já“, podle knihy J. Vaňka „Sebedrás“, a dramatizaci pohádkového cyklu „Putování za Švestkovou vůní“ Ludvíka Aškenazyho.

Adam Svozil kromě společné tvorby s K. Jankovcovou dlouhodobě spolupracuje také s Divadlem Letí.

Lucia Čižinská v energickém gestu

David Finnigan, autor hry

Dramatik, spisovatel, režisér, vývojář her a lékárník. Pochází z australské Canberry a prostřednictvím performativního umění zkoumá teorii her, komplexní systémy, teorii sítí aktérů a resilienci. Profesionálně působí v Británii, Austrálii a na Filipínách. Při tvorbě často spolupracuje s vědci prestižních světových institucí jako je londýnská University College, stockholmské Resilience Centre, australská Akademie věd či singapurská Nanyang Technological University. Je členem australského vědecko-divadelního souboru Boho.

Jako dramatik působil v rezidenci londýnského Nanyang Technological University manilského Tanghalang Pilipino a kolumbijského Campos de Gutiérrez en Medellín, autorsky se podílel i na vzdělávacích programech Vědeckého nebo Přírodovědného a Válečného muzea v Londýně.

Jeho hra „Zabíjejte popírače klimatických změn“ získala v roce 2017 prestižní australskou cenu Griffin Award. Nominace na další ceny si vysloužily i jeho texty „Upírská hra“ a „Oceány se vypařily do oblak“. Mezi jeho další tituly patří například „44 sexuálních zážitků v jednom týdnu“ – hra o bloggerce, která recenzuje stejnojmennou knihu – či „Rozpálit a zchladit“, mapující kusé myšlenky a pocity lidí chvíli před tím, než dojde k polibku.

Finnigan založil také dva festivaly věnující se performativnímu umění: Crack Theatre Festival v britském Newcastlu a canberrský festival You are here. Svůj zájem o teorii her zužitkovává nejen prostřednictvím divadla; pořádá také kreativní workshopy pro festivaly, umělecká a vzdělávací centra, konference a jednotlivé firmy.

Foto: Alena Hrbková

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN