Podpořte DIVADLO NoD

Populární pražské divadlo z paláce ROXY v Dlouhé ulici se i na vás obrací s prosbou

Prosíme, podpořte Divadlo NoD! Divadelní scénu pro současné autorské divadlo, na které můžete zažít například participační hru „Městečko Palermo usíná“ anebo zvukovou virtuální realitu „Fantasy!“. A která je zároveň domovem několika rezidenčních souborů: 11:55, Maso Krůtí, Divadlo MASO a 20 000 Židů pod mořem. Na jaře jsme překonali uzavření divadel, ale teď již naléhavě potřebujeme vaši pomoc.

Divadlo NoD sídlí v centru Prahy a zabývá se výhradně autorským divadlem. To znamená divadlem, které nevzniká na základě již napsaného textu, ale na základě tématu anebo třeba jen zajímavého článku v novinách. I třeba vlivem různých dalších podnětů. Můžete u nás zažít například největší rozšíření táborové hry „městečko Palermo” všech dob. Anebo zvukovou virtuální realitu, která se odehrává ve vaší vlastní hlavě („Fantasy!“). Naleznete u nás i politickou anti-utopii, která ukazuje fiktivní budoucnost České republiky („Pravda o 17/11“), absurdní drama o všech vašich vztazích („Čekání na Kokota“). Anebo třeba improvizovaný divadelní seriál.

V Divadle NoD v současnosti pravidelně působí pět souborů. Kromě jeho domácího souboru, který vede režisér Janek Lesák a dramaturgyně Natálie Preslová. Jsou to následující soubory 11:55, Maso Krůtí, Divadlo MASO a 20 000 Židů pod mořem. Každý z nich tvoří trochu jiným způsobem, ale jedno mají společné – divadlo, které se hraje v NoDu, nemůžete vidět nikde jinde.

Každý projekt, který u nás vzniká, je unikátní tím, že je vytvořen přímo pro náš specifický prostor a pro o naše diváky. Soubory, které v NoDu působí, spojuje, kromě stejné generace, ze které se formují, také zájem o používání netradičních forem divadla. A využití nových technologií i netradiční práce s diváky.

Fungujeme jako nezávislé divadlo, to znamená, že většinu našich příjmů představuje výtěžek ze vstupného nebo z pronájmů našeho prostoru komerčním akcím. O velkou část těchto příjmů přicházíme už od března tohoto roku.

V březnu a dubnu jsme spustili online kanál NoDflix, v rámci kterého jsme živě streamovali některé inscenace z našeho repertoáru. Jeho úspěch a dosah nám (hlavně vaší zásluhou) pomohl přečkat uzavření divadel. Na současnou druhou vlnu omezení už ale nemáme žádné finanční rezervy a může pro nás být zcela likvidační.

Abychom tohle náročné období přežili, nemuseli naši činnost ukončit a připravit tím o práci nejen všech pět domovských souborů, ale také techniky, uvaděče, pokladní, produkční a další kolegy, potřebujeme pomoc vás, našich diváků.

Právě pro vás totiž celá myšlenka NoDu, jako originálního autorského divadla s netradičním repertoárem, vznikla. Chceme pro vás dál vytvářet unikátní divadelní zážitky a tím i odpočinek od každodenní reality. I když kolem nás zuří apokalypsa, je podle nás důležité nepřestat vytvářet prostor, v němž bude možné hrát. I podívat se na ni s humorem.

Je nám jasné, že v tomto čase nikdo nemá peněz na rozhazování. Budeme si proto moc vážit každé darované stokoruny, která nám pomůže zaplatit nájem, energie nebo honoráře všech, kdo v NoDu pracují.

Děkujeme!

NoD tým

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Odešla PANÍ TEXTAŘKA

Legendární autorka textů předních zpěvaček i zpěváků Jiřina Fikejzová zemřela

Stala se doslova legendou. Ačkoli své písňové texty nikdy nechrlila jako na běžícím pásu. Anebo právě proto?

Jiřina Fikejzová pocházela ze severu Čech. Konkrétně z Lomu u Mostu. Možná, že právě tento drsný kraj jí dal do vínku citlivou, ale občas i elegantně drsnější, ženskost jejích textů?

V mládí se věnovala vrcholově lehké atletice. Převážně sprintům. Na lehkoatletickém hřišti se seznámila i se svým manželem Jaroslavem, reprezentačním skokanem do dálky. Ale nevyhýbala se ani ostatním sportům. Pochlubila se mi, že na kurtech pražského Meteoru (kde jsem o mnoho let později hrával), získala i svou první a poslední tenisovou trofej. Za turnaj ve čtyřhře.

Vedle sportu paní Fikejzová vystudovala i vysokou školu. Nejprve i sama zpívala, ale pak se věnovala tomu, co nejlépe ovládala – psaní textů. Jedním z jejích prvních profesionálních textů byl ten pod sloganem „Půvabná a svěží“. S ironií sobě vlastní vzpomínala na to, jak jí slavný kapelník Karel Vlach řekl: „A napíšete nám také něco bez věže?“

Cokoli Jiřina Fikejzová napsala, tak se téměř vždy stalo hitem. Stačí výčet těch nejznámějších titulů: „To mám tak ráda“, „Markétka“, „Dominiku“, „Řekni, kde ty kytky jsou“, „Massachusetts“, „Akropolis, adieu“, „E 14“, „Já do hry dávám víc“, „Sedm dostavníků“, „Měsíční řeka“, „Romantická“ či „Děvče, smůlu máš, je můj“.

V sedmdesátých letech byla paní doktorka Fikejzová i autorkou pravidelné rubriky v jednom časopise pro mladé. V ní udílela čtenářům a zejména čtenářkám rady – spíše z oboru psychologie. Její články byly milé, nevtíravé a psané spíše fejetonistickou formou.

Na archivním snímku s Karlem Gottem

Pracovala také přímo v hudebním vydavatelství Supraphon. Na pozici dramaturgyně. Ale nikoli české hudby (kde by třeba mohla ovlivnit vydávání svých textů), nýbrž v zahraniční redakci. Její zásluhou vyšla v naší republice, tedy tehdy za „železnou oponou“, alba Simona a Garfunkela i dalších pěveckých a muzikantských hvězd první velikosti.

Můj první kontakt s Jiřinou Fikejzovou byl do jisté míry kuriózní. Jednou u nás doma zazvoní telefon a v něm se ozve: „Dobrý den, tady Jiřina Fikejzová…“ Málem mi vypadlo telefonní sluchátko z ruky. Zatelefonovala mně jako členka poroty dětské písničkové soutěže. Kvůli mému textu. Říkala: „Víte, nám skoro všem se hodně líbila ta vaše (poznámka autora: malé „v“, protože s hudebním skladatelem Václavem Vašákem) písnička ,Žvýkačkový vlak´. Ale v porotě mezi námi byli povinně zastoupeni učitelé. A ti byli proti, protože prý děti ve škole lepí žvýkačky na spodní části desek lavic!?? My jsme si říkali, že byste to mohli předělat. Ale já sama chápu, že je na těch žvýkačkách postavena celá písnička. A já osobně bych to ve Vaší roli asi taky neudělala…“ A tak se taky stalo.

Od té doby jsme se s Jiřinou Fikejzovou setkali více než dvacetkrát. Dokonce byla v komisi, která mne přijímala do Ochranného svazu autorského. Často jsme se vídali ve vinárně U Šuterů, naproti Supraphonu, kde jsme kolikrát až do večera probírali moje texty. Nesčetněkrát jsme se potkali na výstavě jejího oblíbeného karikaturisty „Kobry“ Kučery. Ale dodnes nezapomenu, když jsem s ní psal rozhovor pro časopis „Domov“, jak při autorizaci vážila každé své slovo. S tím jsem se ještě nikdy nesetkal. Ani dodnes. Naposledy jsem se s ní viděl osobně, když jsem si k ní domů šel nechat podepsat její knížku „Povolání textařka“. Bydlela na pomezí pražských Vinohrad a Vršovic v krásné funkcionalistické vile po herci Jindřichu Plachtovi.

Na paní Fikejzové jsem, kromě profesionality a životní moudrosti, oceňoval zejména smysl pro humor. Nezapomenu, jak byla mírně zděšena, že se silnice E 14 z jejího textu stala později „rájem lehčích žen“. Anebo, jak přiznala, že v Tesaříkově textu u písně Yo Yo Bandu „Rybitví“ si v pasáži: „…znám taky jednu z Dejvic/Ta tam toho má nejvíc/Tak ta je tedy má.“, vykládala to poslední „má“ ve významu: „Tak ta je tedy moje“. Ve své životopisné knížce na sebe přiznala mnohé. Prostě, byla vždy dámou, ale také trochu v ní zůstala ta holka ze severu Čech i sportovkyně.

Před třemi lety jsme s Jiřinou Fikejzovou mluvili naposledy. Jaksi symbolicky také telefonicky. Přál jsem jí k významnému životnímu jubileu.

A nyní PANÍ TEXTAŘKA odešla…

Čest její památce.

Foto: archiv

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

HLADOVÁ ZEMĚ na Smíchově

Světová premiéra bude v březnu. Ve Švandově divadle uvedou „Hladovou zemi“, hru záhadnou, temnou i zároveň velmi vtipnou!

Mysteriózní hra mladého českého autora o generaci, která si vykopala vlastní budoucnost. Právě s tímto podtitulem připravují v pražském Švandově divadle novou inscenaci „Hladová země”. Původní hra dramatika Davida Košťáka (*1991) vznikla přímo pro smíchovskou scénu a její herce. Režisérem je Štěpán Pácl, tvůrce známý výraznou obrazivostí a smyslem pro detail. Hrají Andrea Buršová, David Punčochář, Tomáš Petřík, Denisa Barešová (v alternaci s Martinou Krátkou), Luboš Veselý, Marie Štípková, Bohdana Pavlíková a Petr Buchta. V inscenaci se objeví i čerstvá posila hereckého souboru Filip Březina, jako host vystoupí Samuel Toman. Premiéra bude 2. března ve Velkém sále Švandova divadla. 

Hladová země má být dramatem s prvky tragikomedie. Vypráví o lidech z důlního města, kteří si v touze po nekonečné hojnosti a bezpracném životě nechali podrýt základy svých domů. A své obavy, sny a někdy i své zločiny raději zasunuli kamsi dospod. Jenže nic netrvá věčně, ani oblíbené slavení v místní hospodě. Do města přichází podivný cizinec a z hlubin vyrabované země je slyšet hřmění…

Denisa Barešová a Marie Štípková

Hladová země je jako obraz lidské duše bez lásky,“ říká o chystané novince režisér Štěpán Pácl, v současnosti kmenový režisér ND Brno. „V Košťákově hře je cosi mýtického a živelného. Je v ní cosi záhadného ze skotských detektivek Petera Maye, cosi temného ze skandinávských legend a cosi česky vtipného. Vzniká nový příběh, kde v dunění země volá lidský hlas po lásce. Vyslyší ho ti na povrchu? Nebo se odváží sestoupit dolů, do nitra země zjistit, co zemi schází?,naznačuje režisér.

Strach z míst, odkud bereme

Autor hry David Košták k tomu uvádí: “Jako dítě jsem měl strach z neznáma, které se skrývalo pod postelí. Tenhle strach ve mně v různých formách přetrvává a přetavuje se i do hry – strach z věcí, jež se noří z minulosti, strach z prázdných míst, které zůstávají tam, odkud bereme…“ Podle něj je „Hladová země” především o tom, čím se člověk liší od stromu. „To, co je pod povrchem a nad ním, máme tendenci oddělovat, takže ztrácíme svoje kořeny a hroutíme se při prvním poryvu větru,” míní autor, který do Švandova divadla nyní nově nastoupil i jako dramaturg. Už v roce 2017 tu ale měla ve Studiu premiéru jeho hra „Srdce patří za mříže”; v příběhu o tom, jak snadné je v dnešní době ztratit lidské srdce, David Košťák důmyslně zachytil téma transplantační turistiky v Číně a také nebezpečí z příklonu k této velmoci.  

Režisér Štěpán Pácl s autorem Davidem Košťákem

Podle dramaturgyně hry Martiny Kinské je Hladová země mimo jiné působivým obrazem společnosti, která si zvykla žít na dluh a na úkor budoucích generací. „V téhle souvislosti se vynořuje i téma zamlčování nepříjemného, nevidění možných rizik, stejně jako vytěsnění a falešný výklad nepohodlné minulosti. Vše se děje pro blahobyt a pro bytí v iluzi ideálu a pohody za každou cenu,“ shrnuje Martina Kinská.

Košťákova „Hladová země” je tak dalším z dramatických textů, které vznikly přímo na popud Švandova divadla – scény, jež v posledních letech usiluje o vytváření původních autorských divadelních her. K nim patří například „Lámání chleba“ Josefa Holcmana, „Pohřeb až zítra“ Natálie Kocábové či „Trollové mezi námi“ Barbory Hančilové.

Světová premiéra novinky od jednoho z nejvýraznějších současných mladých českých dramatiků je naplánována na sobotu 2. března ve Velkém sále, nejbližší reprízy jsou na programu 4. a 22. března.


Foto: Michal Hančovský

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN