Podpořte DIVADLO NoD

Populární pražské divadlo z paláce ROXY v Dlouhé ulici se i na vás obrací s prosbou

Prosíme, podpořte Divadlo NoD! Divadelní scénu pro současné autorské divadlo, na které můžete zažít například participační hru „Městečko Palermo usíná“ anebo zvukovou virtuální realitu „Fantasy!“. A která je zároveň domovem několika rezidenčních souborů: 11:55, Maso Krůtí, Divadlo MASO a 20 000 Židů pod mořem. Na jaře jsme překonali uzavření divadel, ale teď již naléhavě potřebujeme vaši pomoc.

Divadlo NoD sídlí v centru Prahy a zabývá se výhradně autorským divadlem. To znamená divadlem, které nevzniká na základě již napsaného textu, ale na základě tématu anebo třeba jen zajímavého článku v novinách. I třeba vlivem různých dalších podnětů. Můžete u nás zažít například největší rozšíření táborové hry „městečko Palermo“ všech dob. Anebo zvukovou virtuální realitu, která se odehrává ve vaší vlastní hlavě („Fantasy!“). Naleznete u nás i politickou anti-utopii, která ukazuje fiktivní budoucnost České republiky („Pravda o 17/11“), absurdní drama o všech vašich vztazích („Čekání na Kokota“). Anebo třeba improvizovaný divadelní seriál.

V Divadle NoD v současnosti pravidelně působí pět souborů. Kromě jeho domácího souboru, který vede režisér Janek Lesák a dramaturgyně Natálie Preslová. Jsou to následující soubory 11:55, Maso Krůtí, Divadlo MASO a 20 000 Židů pod mořem. Každý z nich tvoří trochu jiným způsobem, ale jedno mají společné – divadlo, které se hraje v NoDu, nemůžete vidět nikde jinde.

Každý projekt, který u nás vzniká, je unikátní tím, že je vytvořen přímo pro náš specifický prostor a pro o naše diváky. Soubory, které v NoDu působí, spojuje, kromě stejné generace, ze které se formují, také zájem o používání netradičních forem divadla. A využití nových technologií i netradiční práce s diváky.

Fungujeme jako nezávislé divadlo, to znamená, že většinu našich příjmů představuje výtěžek ze vstupného nebo z pronájmů našeho prostoru komerčním akcím. O velkou část těchto příjmů přicházíme už od března tohoto roku.

V březnu a dubnu jsme spustili online kanál NoDflix, v rámci kterého jsme živě streamovali některé inscenace z našeho repertoáru. Jeho úspěch a dosah nám (hlavně vaší zásluhou) pomohl přečkat uzavření divadel. Na současnou druhou vlnu omezení už ale nemáme žádné finanční rezervy a může pro nás být zcela likvidační.

Abychom tohle náročné období přežili, nemuseli naši činnost ukončit a připravit tím o práci nejen všech pět domovských souborů, ale také techniky, uvaděče, pokladní, produkční a další kolegy, potřebujeme pomoc vás, našich diváků.

Právě pro vás totiž celá myšlenka NoDu, jako originálního autorského divadla s netradičním repertoárem, vznikla. Chceme pro vás dál vytvářet unikátní divadelní zážitky a tím i odpočinek od každodenní reality. I když kolem nás zuří apokalypsa, je podle nás důležité nepřestat vytvářet prostor, v němž bude možné hrát. I podívat se na ni s humorem.

Je nám jasné, že v tomto čase nikdo nemá peněz na rozhazování. Budeme si proto moc vážit každé darované stokoruny, která nám pomůže zaplatit nájem, energie nebo honoráře všech, kdo v NoDu pracují.

WEB NOD

HITHIT SBÍRKA

FACEBOOK

Děkujeme!

NoD tým

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Mládí a láska v pasti války

Vychází „Deník Renii“, velmi unikátní dílo „polské Anny Frankové“

Deník Renii Spiegel, strhující zápisky polské židovské dívky, kterou krátce po jejích osmnáctých narozeninách, v létě roku 1942, zavraždili nacisté. Nyní právě vychází v češtině. Deník „polské Anny Frankové“, jak média Reniu nazvala, vyšel nejprve v polštině a v angličtině. A okamžitě se zařadil mezi literární klasiku o holokaustu. Paměti mladé básnířky, prozářené v temné době světlem její první velké lásky, se ke čtenářům dostaly až po sedmdesáti letech od jejich vzniku. Na český knižní trh titul pod názvem „Deník Renii“ uvádí nakladatelství ZEĎ, zaměřené na literaturu s poutavými příběhy. Během podzimu chystá ZEĎ k vydání ještě další knihu věnovanou šoa – „Milá číslo 18.“ Jde o slavný román Leona Urise odehrávající se koncem války ve varšavském ghettu.

První kapitolu svého deníku si Renia napsala 31. ledna 1939, aby v ní coby bystrá, literárně nadaná studentka dívčího gymnázia v Przemysli, trefně a vtipně popsala svou rodinu, kantorky a spolužačky. Do zápisků se ale postupně vkrádá stesk po matce, která po rozdělení země zůstala ve Varšavě. I obavy z blížící se války. Mladá básnířka popisuje napadení Polska, útěk z hořícího města a krátký pobyt ve Lvově. A po návratu domů tíživou realitu, spojenou s nočními raziemi, odvlékáním lidí kamsi na východ a uzavřením Židů do ghetta. Do toho všeho ale proniká Reniin nový zájem: láska a kluci. Zejména zelenooký fešák Zygmunt, který se do ní zamiluje a ona do něj… Jejich vztah plný citu a romantiky uzavírá poslední zápis z 25. července 1942, kdy se Renia obrací k matce a Bohu s prosbou o záchranu. Jedinou útěchou je jí maminčina fotografie, zaslaná v posledním dopise. O pět dní později je už dívka mrtvá.

„Než sestřin přítel Zygmunt počátkem 50. let předal tento deník mojí mámě, neměla jsem tušení, že si ho Renia vedla,“ líčí v knize Reniina mladší sestra Ariana. Ta se pokusila vzpomínky na válku vytěsnit a deník zaklapla na desítky let do bankovního sejfu, nedaleko svého newyorského bytu. „Nedokázala jsem si ho přečíst, bylo by to pro mě příliš emotivní,“ přiznává Ariana, jíž se podařilo válku přečkat a začít žít pod novou identitou. Právě její líčení (v druhé části knihy) tvoří neméně silnou část celého vyprávění. Osud Renii tak doplňují příběhy jejích nejbližších, včetně těch, kteří pro záchranu ostatních nasadili vlastní život.

K takovým patřil i Zygmunt Schwarzer (1922-1992), Reniina osudová láska, jehož srdcervoucím výkřikem její zápisky končí. Mnohem později, už jako starý muž, si pak na jaře roku 1989 poznamenal: „Je tu další máj, měsíc lásky… Je to 47 let, co jsem ztratil Renusii. Když na ni myslím, připadám si tak malý a nedůležitý. Vděčím jí za tolik věcí. Díky Renii jsem se poprvé v životě zamiloval, hluboce a upřímně. A ona milovala mne neobyčejným, nadpřirozeným, neuvěřitelně vášnivým způsobem. Byl to úžasný, křehký cit. Díky ní naše láska rostla a rozvíjela se. Neumím vyjádřit, jak moc jsem ji miloval. A to se nezmění až do konce…“

„Minulost není pryč tak dlouho; je přítomna v našich srdcích, našich činech i v tom, co učíme naše děti,“ je přesvědčena Ariana Spiegel. Její dcera, Alexandra Bellak, nakonec sedm set stran zápisků připravila ke zveřejnění. „Čelit tomu, o čemž jste si mysleli, že už jste nechali za sebou, může být bolestivé, ale učit se a poučit se z toho je jediný způsob, jak teď mohu žít. Doufám, že deník mé sestry vás naučí dělat to také tak,“ uzavírá Ariana Spiegel.

„Reniin deník“, Renia Spiegel,

352 stran, cena 398,– Kč.

Vydává Nakladatelství Zeď.

www.knihyzed.cz

Kdo byla Renia?

Renia Spiegel se narodila ve východním Polsku v roce 1924. V lednu 1939 si začala psát deník. Když vypukla válka, žila i se svou mladší sestrou v Przemysli. U babičky s dědečkem. Válka ji oddělila od matky. Město nejprve obsadili Sověti a dospívající dívka pocítila komunistickou brutalitu. Když Německo rozpoutalo válku se Sovětským svazem, obsadili nacisté i Przemysl. Pro Židy nastala doba temna. Bylo vytvořeno ghetto. V létě 1942 byla Renia nucena se začít ukrývat, aby se vyhnula likvidaci ghetta – deportacím do vyhlazovacích táborů. Jen o pár dní později nacisti její úkryt objevili a zastřelili ji. Bylo jí čerstvě osmnáct let.

Foto: archiv Elizabeth Bellak a Nakladatelství Zeď

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Pražská populární scéna již hraje!

Do NoDu již naživo! A to od neděle 21. června.

PROGRAM na červen 2020

Ne /21. 6./ 19.30/– PRAVDA O 17.11. – Divadlo 11:55
DIVADLO Ve třetím díle brakové trilogie se pod režijním vedením Petry Tejnorové chceme obrátit k naší současnosti. Brak už totiž není potřeba vyhledávat v laciných paperbacích – máme pocit, že v něm žijeme; valí se na nás z novin, časopisů i displejů našich chytrých telefonů. Lidé, unavení složitými peripetiemi polistopadového vývoje naší země, začínají opět toužit po jednodušším, srozumitelnějším světě, který neklade otázky. Chceme se začít ptát dřív, než se jednoho dne probudíme a dostaneme odpovědi už hotové. Chceme se stát svými vlastními reportéry. Hraje soubor 11:55. Režie: P. Tejnorová. Dramaturgie: J. Tošovský. -> 250 Kč / 180 Kč (studenti, senioři, ZTP)

Pá /26. 6./19.30/– TO JE 20 000 ŽIDŮ POD MOŘEM, NAPSALA / 20 000 židů pod mořem

DIVADLO Asi jste si zvykli, že vrahem bývá zahradník, že Colombovu ženu nikdo neviděl, že komisař Rex má rád housky se salámem a Sherlock vyjde každou dekádu v novém zpracování. My nevíme, kdo bude detektiv a kdo vrah, nevíme, ani jestli vůbec někdo umře a pokud už se nějaká mrtvola najde, jestli to vůbec někdo bude řešit. Budeme totiž improvizovat. Soubor 20 000 židů pod mořem vám přináší exkluzivní a zároveň jediné uvedení improvizované rozhlasové hry v detektivním žánru, kterou vytvoří přímo před vámi. Toto představení se už (stejně jako dobrá detektivní zápletka) nebude opakovat. -> 250 Kč / 180 Kč (studenti, senioři, ZTP)

Ne /28. 6. /19.30/ – OSAMĚLOST KOMIKSOVÝCH HRDINŮ / Janek Lesák & kol.
DIVADLO – Inscenace otevírá třinácté komnaty nejslavnějších komiksových hrdinů: Batmana, Supermana, Catwoman a Hulka. American psychological society vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že přibližně 70% lidí sní o tom, že jsou superhrdinové. Ze stejné studie vyplývá, že ještě vyšší procento superhrdinů sní o tom, že jsou lidmi. Hraje soubor Divadla NoD: L. Přichystalová, L. Karda, M. Cikán, J. Strýček. Režie: J. Lesák. Dramaturgie: N. Preslová. -> 250 Kč / 180 Kč (studenti, senioři, ZTP)

Termíny podzimních repríz, včetně náhradních termínů za neuskutečněná představení z období březen až květen, budou postupně uveřejňovány na webu: www.nod.roxy.cz

Jan Urban

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Co se nechvěje, není pevné aneb Národní divadlo se chvělo pro PETRA ZUSKU

Petr Zuska oslavil své narozeniny v ND představením „Chvění“

15. září oslavil choreograf, tanečník a bývalý šéf Baletu ND v Praze své narozeniny a v rámci této oslavy, ale i v rámci festivalu Zlatá Praha, mohli diváci zhlédnout inscenaci „Chvění“.

Petr Zuska (rozhovor s ním najdete na stránkách TANEČNÍHO MAGAZÍNU) je tvůrcem evropského formátu, kterého milovníkům tance představovat nemusíme. Výjimečný choreograf, profiluje se jako individuální osobnost, což na inscenaci „Chvění“ jednoznačně vidíme. Ve své tvorbě využívá inovativní přístup k moderní tvorbě, ale také je schopen celistvě uchopit dějový balet. Jeho inscenace jsou promyšlené, najdeme tu svět symbolů, duchovní otázky a možná také filozofické otázky, protože jak nám Petr Zuska kdysi sám řekl, přál si být v mládí filozofem.

Chválen i kritizován si šel Petr Zuska vždy svou vlastní cestou, věrný svému přesvědčení. Na svém kontě má (od roku 1990) více než padesát inscenací pro zahraniční i domácí soubory.

A samotné „Chvění“? Dílo je obrazem plným symbolů, dotýká se řady témat spojených s lidským bytím, koloběh života a smrti, koloběh opouštění. Pláč a smích, válka a mír. Velké chvění se může změnit v zemětřesení, může znamenat konec, ale i začátek. Chvění je tu od počátku a my jsme jeho součástí. Je patrné, že inscenace samotná nedá divákovi ani na chvíli odpočinout. Neustále je nucen sledovat, cože se to na jevišti děje a jaké filozofické otázky si má právě klást.

Název „Chvění“ vychází ze stejnojmenného alba souboru Hradišťan Jiřího Pavlici. Větší část hudební plochy pak ale patří Henryku Mikolaji Góreckému. Hradišťan a hudba Henryka Góreckého? Ostrý kontrast. Ne každý musí obdivovat či uznávat toto spojení, ostatně ani já nejsem příznivcem této směsice. Ale závěrem představení si říkám: „A proč ne?“ Petr Zuska vybíral hudbu svým srdcem, ukazuje nám své pocity, tak proč kritizovat. I tato nesourodá kombinace hudby vytváří harmonický celek.

„Chvění“ začíná první větou 3.symfonie Henryka Góreckého. Temno, snad zánik, snad mizení ve věčnosti. Těla tanečníků, vypadajících jako černé stíny, mumie či přízraky, sklouzávají po schodech z pozadí scény, hlavu zahalenou černou látkou. Na kraji jeviště se chvíli zděšeně zastaví – a zmizí.. navždy? Následuje jedna vlna těl za druhou. Klikatá bílá čára vprostřed jeviště značí možná nějaký velký zlom a po něm přichází zemětřesení, tedy pěkně silné zachvění. Tento smutný obraz evokuje hned několik vkladů – může to být abstraktní koloběh života, vznik a zánik, může to také být jako valící se láva z puklin země, možná i oběti něčeho zlého.

Poté na scénu vstupuje muž v černých kalhotách, s kufrem v ruce a na schodišti stojí žena v bílých šatech. Bolestné loučení. Snad je to partner, snad syn. Ale utrpení a bolest je cítit naprosto hmatatelně. Objevují se ale i další muži s kufry v ruce, všichni se někam ubírají a mizí. Zde si můžeme představit válku, miliony Židů odcházejících do koncentračních táborů, miliony srdcervoucích loučení. Na konci prvního dějství sedí žena a muž na kufrech se svěšenými hlavami, vše se noří do tmy.

Ve druhé části inscenace zazní naprostý kontrast s Góreckého hudbou – Hradišťan. Písně o posledním se třesoucím listu na platanu znějí vesele a hravě, najednou všechno jásá. Oslava života.Tanečníci i jejich partnerky mají na sobě dlouhé, bílé plisované sukně. Doslova jako divoši, kteří vydupávají u svých ohňů energii z Matky Země.

Ale opakuje se tu i naléhavá otázka: A co já? Chvějící se list na platanu svůj úkol nepokazil, ale co já?

Na konci představení se opět objeví černý šál a bere s sebou všechno. Jako čas.

Je nutno vyzdvihnout Ayay Watanabe, její procítěné pohyby. Spolu s Ondřejem Vinklátem tvoří dvojici, z které opravdu doslova číší veškeré emoce.

„Chvění“ získalo Výroční cenu portálu Opera Plus za nejlepší choreografii.

Na úplný závěr tanečníci blahopřejí Petru Zuskovi k jeho životnímu jubileu a ten symbolicky také sjíždí po schodech do „Věčnosti“….

O přestávce a po představení proběhla v divadle autogramiáda a zájemci si mohli koupit knížku „Trio pro jednoho“, která přibližuje tvorbu Petra Zusky – průběh autogramiády nám přibližuje trio snímků i fotografie titulní

Text a foto: Eva Smolíková

Taneční magazín