Mládí a láska v pasti války

Vychází „Deník Renii“, velmi unikátní dílo „polské Anny Frankové“

Deník Renii Spiegel, strhující zápisky polské židovské dívky, kterou krátce po jejích osmnáctých narozeninách, v létě roku 1942, zavraždili nacisté. Nyní právě vychází v češtině. Deník „polské Anny Frankové“, jak média Reniu nazvala, vyšel nejprve v polštině a v angličtině. A okamžitě se zařadil mezi literární klasiku o holokaustu. Paměti mladé básnířky, prozářené v temné době světlem její první velké lásky, se ke čtenářům dostaly až po sedmdesáti letech od jejich vzniku. Na český knižní trh titul pod názvem „Deník Renii“ uvádí nakladatelství ZEĎ, zaměřené na literaturu s poutavými příběhy. Během podzimu chystá ZEĎ k vydání ještě další knihu věnovanou šoa – „Milá číslo 18.“ Jde o slavný román Leona Urise odehrávající se koncem války ve varšavském ghettu.

První kapitolu svého deníku si Renia napsala 31. ledna 1939, aby v ní coby bystrá, literárně nadaná studentka dívčího gymnázia v Przemysli, trefně a vtipně popsala svou rodinu, kantorky a spolužačky. Do zápisků se ale postupně vkrádá stesk po matce, která po rozdělení země zůstala ve Varšavě. I obavy z blížící se války. Mladá básnířka popisuje napadení Polska, útěk z hořícího města a krátký pobyt ve Lvově. A po návratu domů tíživou realitu, spojenou s nočními raziemi, odvlékáním lidí kamsi na východ a uzavřením Židů do ghetta. Do toho všeho ale proniká Reniin nový zájem: láska a kluci. Zejména zelenooký fešák Zygmunt, který se do ní zamiluje a ona do něj… Jejich vztah plný citu a romantiky uzavírá poslední zápis z 25. července 1942, kdy se Renia obrací k matce a Bohu s prosbou o záchranu. Jedinou útěchou je jí maminčina fotografie, zaslaná v posledním dopise. O pět dní později je už dívka mrtvá.

Mladá Renia na loďce na řece Dněstr

Než sestřin přítel Zygmunt počátkem 50. let předal tento deník mojí mámě, neměla jsem tušení, že si ho Renia vedla,“ líčí v knize Reniina mladší sestra Ariana. Ta se pokusila vzpomínky na válku vytěsnit a deník zaklapla na desítky let do bankovního sejfu, nedaleko svého newyorského bytu. „Nedokázala jsem si ho přečíst, bylo by to pro mě příliš emotivní,“ přiznává Ariana, jíž se podařilo válku přečkat a začít žít pod novou identitou. Právě její líčení (v druhé části knihy) tvoří neméně silnou část celého vyprávění. Osud Renii tak doplňují příběhy jejích nejbližších, včetně těch, kteří pro záchranu ostatních nasadili vlastní život.

Renia a její deník

K takovým patřil i Zygmunt Schwarzer (1922-1992), Reniina osudová láska, jehož srdcervoucím výkřikem její zápisky končí. Mnohem později, už jako starý muž, si pak na jaře roku 1989 poznamenal: „Je tu další máj, měsíc lásky… Je to 47 let, co jsem ztratil Renusii. Když na ni myslím, připadám si tak malý a nedůležitý. Vděčím jí za tolik věcí. Díky Renii jsem se poprvé v životě zamiloval, hluboce a upřímně. A ona milovala mne neobyčejným, nadpřirozeným, neuvěřitelně vášnivým způsobem. Byl to úžasný, křehký cit. Díky ní naše láska rostla a rozvíjela se. Neumím vyjádřit, jak moc jsem ji miloval. A to se nezmění až do konce…“

Minulost není pryč tak dlouho; je přítomna v našich srdcích, našich činech i v tom, co učíme naše děti,“ je přesvědčena Ariana Spiegel. Její dcera, Alexandra Bellak, nakonec sedm set stran zápisků připravila ke zveřejnění. „Čelit tomu, o čemž jste si mysleli, že už jste nechali za sebou, může být bolestivé, ale učit se a poučit se z toho je jediný způsob, jak teď mohu žít. Doufám, že deník mé sestry vás naučí dělat to také tak,“ uzavírá Ariana Spiegel.

Reniin deník“, Renia Spiegel,

352 stran, cena 398, Kč.

Vydává Nakladatelství Zeď.

www.knihyzed.cz

Kdo byla Renia?

Renia Spiegel se narodila ve východním Polsku v roce 1924. V lednu 1939 si začala psát deník. Když vypukla válka, žila i se svou mladší sestrou v Przemysli. U babičky s dědečkem. Válka ji oddělila od matky. Město nejprve obsadili Sověti a dospívající dívka pocítila komunistickou brutalitu. Když Německo rozpoutalo válku se Sovětským svazem, obsadili nacisté i Przemysl. Pro Židy nastala doba temna. Bylo vytvořeno ghetto. V létě 1942 byla Renia nucena se začít ukrývat, aby se vyhnula likvidaci ghetta – deportacím do vyhlazovacích táborů. Jen o pár dní později nacisti její úkryt objevili a zastřelili ji. Bylo jí čerstvě osmnáct let.

Foto: archiv Elizabeth Bellak a Nakladatelství Zeď

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Hold KVĚTĚ FIALOVÉ

Česko má nový knižní bestseller. „Poslední deník Květy Fialové“ od herce Josefa Kubáníka oslovuje také lidi, kteří pečují o své blízké.

Ještě to nejsou dva měsíce od okamžiku, kdy vyšla kniha „Poslední deník Květy Fialové“ autora Josefa Kubáníka. Zájem o ni je ale tak velký, že Nakladatelství Zeď, které titul vydalo, připravuje už druhý dotisk. Příběh známé herečky, jejíž život poznamenala na konci Alzheimerova choroba, čtenáře nezaujal jen vyprávěním o slavných hercích a herečkách. Kniha oslovuje i lidi, kteří se starají o své blízké v jejich stáří či nemoci. A těch je čím dál víc: Alzheimerovou nemocí dnes trpí v Česku přes 150 tisíc lidí, podle Světové zdravotnické organizace jich ale za třicet let může být už přes 400 tisíc.

Autor s hlavní hrdinkou knížky

Když jsme knihu na začátku září, kdy by se paní Fialová dožila 90. narozenin, uváděli na trh, předpokládali jsme, že budou čtenáře zajímat historky ze zákulisí a vzpomínky na přitažlivé prostředí světa divadla a filmu,“ říká Josef Kubáník, autor knihy, herec a blízký přítel Květy Fialové. „Sám jsem si ale tajně přál, aby je ještě víc oslovila druhá část. Tedy ta, ve které popisuji závěr života paní Květy. A to se také stalo. Den co den dostávám dopisy a maily, ve kterých čtenáři píší, jak je vylíčení těch událostí zasáhly. Kniha vznikla právě proto, aby lidé věděli, jak bolestné mohou být odchody velkých hvězd i co u toho zažívají lidé okolo nich. A že starat se o naše nejbližší v jejich stáří bývá někdy těžké, ale dá se to zvládnout,“ je přesvědčen Josef Kubáník.

Jeho kniha mapuje poslední tři roky života slavné české herečky. Přináší ale úplně jiný portrét, než jaký lidé doposud znali. Květu Fialovou nepředstavuje jako éterickou vílu, ale jako racionální ženu. A občas i jako nenápadnou manipulátorku s jejím smutným, téměř tříletým odcházením z tohoto světa. A právě to čtenáře, jak se ukazuje, zasahuje nejvíc.

Květa Fialová s Josefem Kubánikem ve veleúspěšném představení „Harold a Maude“

Knížku ,Poslední deník Květy Fialové´ jsem přečetla ohromená úžasem z té upřímnosti a otevřenosti, s jakou Josef odchod herecké legendy přibližuje. Měla jsem zároveň předima osudy všech těch seniorů, které znám a jejichž blízkým mohou stránky hodně pomoct,“ prozradila Taťána Gregor Brzobohatá, zakladatelka nadace Krása pomoci.

A podobně knihu vnímají i další. „Několik hodin po dočtení knížky jsem chodil po pokoji a nemohl se z té síly vzpamatovat. Tento titul bude rozhodně patřit mezi ty, ke kterým se budu často vracet. Jsem vám za jeho napsání vděčný,“ vzkázal autorovi například třiačtyřicetiletý Marek Fornůsek.

Zájem o knihu, ze které se tak rychle stala podpultovka, nás zaskočil, ale samozřejmě i potěšil,“ říkají nakladatelé Jan Dražan a Jan Pegler s tím, že během listopadu chystají už druhý dotisk.

Foto: Jan Karásek

Magdaléna Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN