Nadace Život umělce již po třicáté ocení významné osobnosti české kulturní scény
Nadace Život umělce již po třicáté ocení významné osobnosti české kulturní scény
Je tomu již 30 let, co Nadace Život umělce předala první ocenění Senior Prix určené pro výjimečné osobnosti, které se zasloužily svým celoživotním úsilím o rozvoj české kulturní scény. Třetí dekádu završuje s novým jménem Master Prix a velkými ambicemi.
„Změna názvu ze Senior Prix na Master Prix je naprosto přirozeným vyústěním. Ocenění je sice určeno pro umělce po sedmdesátce, nicméně mezi nimi jsou stále tací, kteří ve své profesi aktivně působí. A není jich málo. Nechceme na ně proto nahlížet jako na ‚vysloužilé umělce‘. Pro nás jsou to opravdoví mistři. A jsem ráda, že to konečně odráží i název našeho ocenění,“ vysvětluje důvod změny názvu Svatava Barančicová, výkonná ředitelka Nadace Život umělce.
Předávání Master Prix se uskuteční v neděli 10. prosince 2023 v Kině Lucerna, kdy bude za své celoživotní mistrovství oceněno 33 umělců napříč kulturním spektrem. Kromě slavnostního předávání se návštěvníci při příležitosti 30. narozenin této ceny dočkají také premiéry dokumentárního snímku o Nadaci Život umělce a dalšího kulturního programu.
Master Prix je poděkováním za celoživotní uměleckou činnost hercům, tanečníkům, operním, populárním i sborovým zpěvákům, orchestrálním i sólovým hudebníkům a dalším kreativním profesím. Do dnešní doby ho obdrželo již 1350 laureátů. Mezi nimi nechybí Karel Gott, Hana Zagorová, Marie Rottrová, Karel Zich, Waldemar Matuška nebo Eva Pilarová.
Master Prix uděluje Nadace Život umělce na návrhy zřizovatelských profesních organizací již od roku 1993, kdy se uskutečnil první ročník. Na něm se sešli skuteční kulturní velikáni. Ocenění si tenkrát převzali například Vlastimil Brodský, Rudolf Hrušínský, Miroslav Horníček, Josef Kemr, Jiří Sovák, Stella Zázvorková, Květa Fialová, Nelly Gaierová, Zita Kabátová, Gustav Brom nebo Ljuba Hermanová.
Nadace Život umělce byla založena v roce 1992 představiteli šesti profesních organizací výkonných umělců. Jejím základním posláním je od počátku podporovat mladé začínající talenty i umělce na konci tvůrčích sil. Pomáhá v tíživých sociálních či zdravotních situacích a přispívá k realizaci uměleckých projektů napříč žánry i regiony.
Hynek Tomm nedávno v TANEČNÍM MAGAZÍNU lidsky a dojemně zavzpomínal na Evu Pilarovou. Na přání mnoha našich čtenářů a zejména čtenářek s ním teď přinášíme i osobní rozhovor.
Kdy ve Vás uzrálo přání veřejně vystupovat, stát se zpěvákem?
„Víte, že to si pamatuji přesně? Bylo to totiž 1. února, v den, kdy je v kalendáři jméno Hynek. A já jsem zrovna zpíval ve stejný den i čas na dvou soutěžích u nás v Chebu. Takže jsem přebíhal z kulturního domu do školy hudební, kde se druhá soutěž konala. Bylo mi tehdy jedenáct. Nakonec jsem zvítězil v obou soutěžích, a tak se postupně prozpíval až do Prahy. A tam jsem, v rámci celorepublikového finále, opět vyhrál. To se ví, že mě těch několik triumfů v soutěžích poznamenalo. Maminka, přátelé a mí nejbližší byli na mě patřičně hrdí. A znal mne kdekdo, nejen z Chebu a okolí.
Tehdy jsem si uvědomil, že stát na jevišti, zpívat a vidět ty rozzářené oči publika, je tím, bez čeho už nechci být.“
Jaký máte vztah k tanci?
„Když jsem byl teenager, často jsem chodil na diskotéky, a tancovat mě moc bavilo. Později jsem ale zjistil, že ačkoli nemám problém s rytmem, paměť naučit se tanec na danou choreografii, to už mi jaksi nejde. Ukázalo se to už, když jsem uspěl v konkurzu pro tehdejší muzikál ,Jesus Christus Superstar´. Po dvou měsících úporného snažení tancovat právě na přesně danou choreografii, jsem to vzdal. A to mi s tancem pomáhala a radila zpěvačka Leona Machálková… No prostě, od té doby se raději dívám a obdivuji ty druhé.“
Chodil jste do tanečních?
„Nechodil jsem tam přímo. Ale jenom jako divák si sednout na balkón a podívat se. Občas jsem si někdy odběhl na chodbu. A tam si zkusil pro mě ty takzvaně lehčí žánry. Naučil jsem se tak alespoň polku, valčík, ča-ča…“
Navštěvujete někdy, jako divák, baletní či taneční představení?
„Upřímně, byl jsem takto jen dvakrát. Už kdysi ve Stavovském divadle. Dnes opravdu ani nevím na čem, ale pamatuji si, že jsem byl tenkrát opravdu ohromen.“
Hynek Tomm se již s oblíbenou Evou Pilarovou může od letošního jara objevit pouze prostřednictvím fotografií a filmových záznamů
V TANEČNÍM MAGAZÍNU jste se nedávno představil jako dobrý přítel zesnulé Evy Pilarové. Máte ještě v branži nějakého takového dobrého známého či staršího rádce?
„V mém pěveckém životě se objevilo několik osobností, kterých si upřímně vážím. Eva Pilarová vždy byla a bude stále ta nej… Nějakou dobu jsme měli společný zájezdový pořad s paní Květou Fialovou. V něm jsme dokonce předvedli i společný duet pod názvem ,Tam na konci světa´, který vyšel i na CD. Paní Květa měla v tom duetu monolog. Posluchači jej mohli slyšet i na vlnách Českého rozhlasu. Květa Fialová byla přirozená, vyprávěla a vždycky s ní bylo tak příjemně. Teprve když odešla, uvědomil jsem si, jak mě její osoba ovlivnila. Že hodně z jejího náhledu na život máme společné. Jinak v minulém roce jsme hodně jezdili společné pořady se Zuzanou Bubílkovou. A občas také s Valérií Zawadskou. Obě dámy je vždycky přímo radost poslouchat…“
Jak Vaše současná vystoupení ovlivnila koronavirová karanténa? Podařilo se odřeknutá představení přeložit na pozdější termín?
„Ano, o některé koncerty jsem, kvůli opatřením kolem koronaviru, přišel. Některé se podařilo přesunout. Hodně mě zamrzelo, že jsem přišel o vystoupení v rámci festivalu FIJO s doprovodem Městského orchestru Cheb, pod vedením dirigenta Jiřího Smitka. Na to jsem se snad nejvíce těšil. Byli jsme domluveni, že zazpívám i píseň s názvem ,Město jediné“. Tu pro mě, jak se říká, přímo na tělo, napsal básník Josef Fousek. A jeho verše skvěle zhudebnil Zdeněk Hrubý. Skladba pojednává o mém dětství v rodném Chebu a současně je vyznáním mé mamince. Ta mi odešla v roce 2017. A moc mi chybí. Škoda. Nicméně za dva roky se tento festival opakuje, tak se budu těšit.“
Se Zuzanou Bubílkovou
Máte i herecké zkušenosti před kamerou, nakolik je tato práce pro Vás náročná?
„Nevím, zda se v mém případě dá mluvit o nějakých zkušenostech. Samozřejmě jsem ale za to moc rád, a vážím si toho, že mě páni režiséři obsadili. Pro mě je herectví před kamerou, oproti zpívání, obor hodně náročný. Poprvé jsem se ocitnul před kamerou v pohádce ,Kluci, to je víla´, kde jsem si zahrál dvojroli čerta a zpěváka. Tu pohádku režíroval Milan Růžička a hráli v ní takoví mistři herectví, jakými jsou Jan Přeučil, Jan Čenský i další. Tak to je pak tréma o to větší. Pak jsem se ocitnul ve filmu ,Kameňák 3´ pana režiséra Zdenka Trošky. Tam jsem zpíval ústřední píseň ,pod filmem´ i v titulcích. A odehrál tam i malou roličku… Určitě za všechno jsem moc rád a jak se říká: ,Práce plodí práci´.“
Co chystáte na nadcházející sezónu?
„Být, kvůli koronaviru, skoro čtyři měsíce doma a nic nedělat, to není nic pro mne… Kromě přípravy koncertů vánočních a pořadů se Zuzanou Bubílkovou, jsem začal více pracovat do studia a připravovat si nový repertoár. Po vloni vydaném CD ,Hynek Tomm zpívá Fouskoviny´, kde pro mne deset textů napsal básník a textař Josef Fousek, se chystám vydat nové album. Bude takzvaně zimní, které bude žánrově obsahovat pop, klasiku, šanson, vyšší populár… Jinak začátkem léta bychom měli dokončit natáčení klipu na jednu z mých zbrusu nových písní. Tentokrát je to svižná poprocková pecka s názvem ,Vítr´, kterou mě složil Pavel Ryška.“
Potěšilo Vás, jako tam bydlícího, že jste vyšel ve výpravné publikaci o sídlišti Černý Most?
„Na Praze 14 Černém Mostě bydlím skoro už dvacet let. A už bych se nepřestěhoval. Když jsem začínal se zpěvem v Praze, vyšla publikace ,Praha 14 ve fotografii´, pro kterou jsme nafotili i křest mého CD s tehdejšími redaktory a místostarostou. Nyní jsem byl velice potěšen, že si na mne opět vzpomněli a zařadili mezi osobnosti této městské části.“
Hynek Tomm je i autorem knížky, která mu vyšla v roce 2018 v nakladatelství Petrkllíč
Jaké máte koníčky a hobby?
„Jsem filmový maniak. Zhruba do druhé hodiny v noci koukám na filmy, potom ovšem vstávám až kolem desáté. Nejraději mám psychologické filmy a filmy podle skutečných událostí.“
Co byste závěrem popřál čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU a kam byste je pozval na svá vystoupení?
„Popřál bych vám co nejvíce čtenářů! Popřál bych nejenom čtenářům, ale všem lidem to, co je nejdůležitější, a to je zdraví! Jinak u této příležitosti srdečně pozvu na určitě zajímavou akci ,Plavba po Vltavě – Zpívá Romantický tenor Hynek Tomm´. Ta proběhne 5. září 2020 ve 12.30. Anebo třeba na Vánoční koncert 3. prosince do Nuselské radnice v Praze 4. Závěrem úplně všem popřeji krásné příští dny.“
Při setkání s příznivci Hynek září
Děkujeme za upřímný rozhovor. A těm, kteří se chtějí o Hynkovi dozvědět například data jeho vystoupení, doporučujeme odkaz na jeho stránky www.hynektomm.cz, kde se dočtou i mnohé další. A přejeme mu, ať se i nadále daří v profesním i osobním životě.
Česko má nový knižní bestseller. „Poslední deník Květy Fialové“ od herce Josefa Kubáníka oslovuje také lidi, kteří pečují o své blízké.
Ještě to nejsou dva měsíce od okamžiku, kdy vyšla kniha „Poslední deník Květy Fialové“ autora Josefa Kubáníka. Zájem o ni je ale tak velký, že Nakladatelství Zeď, které titul vydalo, připravuje už druhý dotisk. Příběh známé herečky, jejíž život poznamenala na konci Alzheimerova choroba, čtenáře nezaujal jen vyprávěním o slavných hercích a herečkách. Kniha oslovuje i lidi, kteří se starají o své blízké v jejich stáří či nemoci. A těch je čím dál víc: Alzheimerovou nemocí dnes trpí v Česku přes 150 tisíc lidí, podle Světové zdravotnické organizace jich ale za třicet let může být už přes 400 tisíc.
Autor s hlavní hrdinkou knížky
„Když jsme knihu na začátku září, kdy by se paní Fialová dožila 90. narozenin, uváděli na trh, předpokládali jsme, že budou čtenáře zajímat historky ze zákulisí a vzpomínky na přitažlivé prostředí světa divadla a filmu,“ říká Josef Kubáník, autor knihy, herec a blízký přítel Květy Fialové. „Sám jsem si ale tajně přál, aby je ještě víc oslovila druhá část. Tedy ta, ve které popisuji závěr života paní Květy. A to se také stalo. Den co den dostávám dopisy a maily, ve kterých čtenáři píší, jak je vylíčení těch událostí zasáhly. Kniha vznikla právě proto, aby lidé věděli, jak bolestné mohou být odchody velkých hvězd i co u toho zažívají lidé okolo nich. A že starat se o naše nejbližší v jejich stáří bývá někdy těžké, ale dá se to zvládnout,“ je přesvědčen Josef Kubáník.
Jeho kniha mapuje poslední tři roky života slavné české herečky. Přináší ale úplně jiný portrét, než jaký lidé doposud znali. Květu Fialovou nepředstavuje jako éterickou vílu, ale jako racionální ženu. A občas i jako nenápadnou manipulátorku s jejím smutným, téměř tříletým odcházením z tohoto světa. A právě to čtenáře, jak se ukazuje, zasahuje nejvíc.
Květa Fialová s Josefem Kubánikem ve veleúspěšném představení „Harold a Maude“
„Knížku ,Poslední deník Květy Fialové´ jsem přečetla ohromená úžasem z té upřímnosti a otevřenosti, s jakou Josef odchod herecké legendy přibližuje. Měla jsem zároveň před očima osudy všech těch seniorů, které znám a jejichž blízkým mohou stránky hodně pomoct,“ prozradila Taťána Gregor Brzobohatá, zakladatelka nadace Krása pomoci.
A podobně knihu vnímají i další. „Několik hodin po dočtení knížky jsem chodil po pokoji a nemohl se z té síly vzpamatovat. Tento titul bude rozhodně patřit mezi ty, ke kterým se budu často vracet. Jsem vám za jeho napsání vděčný,“ vzkázal autorovi například třiačtyřicetiletý Marek Fornůsek.
„Zájem o knihu, ze které se tak rychle stala podpultovka, nás zaskočil, ale samozřejmě i potěšil,“ říkají nakladatelé Jan Dražan a Jan Pegler s tím, že během listopadu chystají už druhý dotisk.
