Rozhovor se zpěvákem HYNKEM TOMMEM

„Vidět ty rozzářené oči publika.“

Hynek Tomm nedávno v TANEČNÍM MAGAZÍNU lidsky a dojemně zavzpomínal na Evu Pilarovou. Na přání mnoha našich čtenářů a zejména čtenářek s ním teď přinášíme i osobní rozhovor.

Kdy ve Vás uzrálo přání veřejně vystupovat, stát se zpěvákem?

Víte, že to si pamatuji přesně? Bylo to totiž 1. února, v den, kdy je v kalendáři jméno Hynek. A já jsem zrovna zpíval ve stejný den i čas na dvou soutěžích u nás v Chebu. Takže jsem přebíhal z kulturního domu do školy hudební, kde se druhá soutěž konala. Bylo mi tehdy jedenáct. Nakonec jsem zvítězil v obou soutěžích, a tak se postupně prozpíval až do Prahy. A tam jsem, v rámci celorepublikového finále, opět vyhrál. To se ví, že mě těch několik triumfů v soutěžích poznamenalo. Maminka, přátelé a mí nejbližší byli na mě patřičně hrdí. A znal mne kdekdo, nejen z Chebu a okolí.

Tehdy jsem si uvědomil, že stát na jevišti, zpívat a vidět ty rozzářené oči publika, je tím, bez čeho už nechci být.“

Jaký máte vztah k tanci?

Když jsem byl teenager, často jsem chodil na diskotéky, a tancovat mě moc bavilo. Později jsem ale zjistil, že ačkoli nemám problém s rytmem, paměť naučit se tanec na danou choreografii, to už mi jaksi nejde. Ukázalo se to už, když jsem uspěl v konkurzu pro tehdejší muzikál ,Jesus Christus Superstar´. Po dvou měsících úporného snažení tancovat právě na přesně danou choreografii, jsem to vzdal. A to mi s tancem pomáhala a radila zpěvačka Leona Machálková… No prostě, od té doby se raději dívám a obdivuji ty druhé.“

Chodil jste do tanečních?

Nechodil jsem tam přímo. Ale jenom jako divák si sednout na balkón a podívat se. Občas jsem si někdy odběhl na chodbu.  A tam si zkusil  pro mě ty takzvaně lehčí žánry. Naučil jsem se tak alespoň polku, valčík, ča-ča…“

Navštěvujete někdy, jako divák, baletní či taneční představení?

Upřímně, byl jsem takto jen dvakrát. Už kdysi ve Stavovském divadle. Dnes opravdu ani nevím na čem, ale pamatuji si, že jsem byl tenkrát opravdu ohromen.“

Hynek Tomm se již s oblíbenou Evou Pilarovou může od letošního jara objevit pouze prostřednictvím fotografií a filmových záznamů

V TANEČNÍM MAGAZÍNU jste se nedávno představil jako dobrý přítel zesnulé Evy Pilarové. Máte ještě v branži nějakého takového dobrého známého či staršího rádce?

V mém pěveckém životě se objevilo několik osobností, kterých si upřímně vážím. Eva Pilarová vždy byla a bude stále ta nej… Nějakou dobu jsme měli společný zájezdový pořad s paní Květou Fialovou. V něm jsme dokonce předvedli i společný duet pod názvem ,Tam na konci světa´, který vyšel i na CD. Paní Květa měla v tom duetu monolog. Posluchači jej mohli slyšet i na vlnách Českého rozhlasu. Květa Fialová byla přirozená, vyprávěla a vždycky s ní bylo tak příjemně. Teprve když odešla, uvědomil jsem si, jak mě její osoba ovlivnila. Že hodně z jejího  náhledu na život máme společné. Jinak v minulém roce jsme hodně jezdili společné pořady se Zuzanou Bubílkovou. A občas také s Valérií Zawadskou. Obě dámy je vždycky přímo radost poslouchat…“

Jak Vaše současná vystoupení ovlivnila koronavirová karanténa? Podařilo se odřeknutá představení přeložit na pozdější termín?

Ano, o některé koncerty jsem, kvůli opatřením kolem koronaviru, přišel. Některé se podařilo přesunout. Hodně mě zamrzelo, že jsem přišel o vystoupení v rámci festivalu FIJO s doprovodem Městského orchestru Cheb, pod vedením dirigenta Jiřího Smitka. Na to jsem se snad nejvíce těšil. Byli jsme domluveni, že zazpívám i píseň s názvem ,Město jediné“. Tu pro mě, jak se říká, přímo na tělo, napsal básník Josef Fousek. A jeho verše skvěle zhudebnil Zdeněk Hrubý. Skladba pojednává o mém dětství v rodném Chebu a současně je vyznáním mé mamince. Ta mi odešla v roce 2017. A moc mi chybí. Škoda. Nicméně za dva roky se tento festival opakuje, tak se budu těšit.“

Se Zuzanou Bubílkovou

Máte i herecké zkušenosti před kamerou, nakolik je tato práce pro Vás náročná?

Nevím, zda se v mém případě dá mluvit o nějakých zkušenostech. Samozřejmě jsem ale za to moc rád, a vážím si toho, že mě páni režiséři obsadili. Pro mě je herectví před kamerou, oproti zpívání, obor hodně náročný. Poprvé jsem se ocitnul před kamerou v pohádce ,Kluci, to je víla´, kde jsem si zahrál dvojroli čerta a zpěváka. Tu pohádku režíroval Milan Růžička a hráli v ní takoví mistři herectví, jakými jsou Jan Přeučil, Jan Čenský i další. Tak to je pak tréma o to větší. Pak jsem se ocitnul ve filmu ,Kameňák 3´ pana režiséra Zdenka Trošky. Tam jsem zpíval ústřední píseň ,pod filmem´ i v titulcích. A odehrál tam i malou roličku… Určitě za všechno jsem moc rád a jak se říká: ,Práce plodí práci´.“

Co chystáte na nadcházející sezónu?

Být, kvůli koronaviru, skoro čtyři měsíce doma a nic nedělat, to není nic pro mne… Kromě přípravy koncertů vánočních a pořadů se Zuzanou Bubílkovou, jsem začal více pracovat do studia a připravovat si nový repertoár. Po vloni vydaném CD ,Hynek Tomm zpívá Fouskoviny´, kde pro mne deset textů napsal básník a textař Josef Fousek, se chystám vydat nové album. Bude takzvaně zimní, které bude žánrově obsahovat pop, klasiku, šanson, vyšší populár… Jinak začátkem léta bychom měli dokončit natáčení klipu na jednu z mých zbrusu nových písní. Tentokrát je to svižná poprocková pecka s názvem ,Vítr´, kterou mě složil Pavel Ryška.“

Potěšilo Vás, jako tam bydlícího, že jste vyšel ve výpravné publikaci o sídlišti Černý Most?

Na Praze 14 Černém Mostě bydlím skoro už dvacet let. A už bych se nepřestěhoval. Když jsem začínal se zpěvem v Praze, vyšla publikace ,Praha 14 ve fotografii´, pro kterou jsme nafotili i křest mého CD s tehdejšími redaktory a místostarostou. Nyní jsem byl velice potěšen, že si na mne opět vzpomněli a zařadili mezi osobnosti této městské části.“

Hynek Tomm je i autorem knížky, která mu vyšla v roce 2018 v nakladatelství Petrkllíč

Jaké máte koníčky a hobby?

Jsem filmový maniak. Zhruba do druhé hodiny v noci koukám na filmy, potom ovšem vstávám až kolem desáté. Nejraději mám psychologické filmy a filmy podle skutečných událostí.“

Co byste závěrem popřál čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU a kam byste je pozval na svá vystoupení?

Popřál bych vám co nejvíce čtenářů! Popřál bych nejenom čtenářům, ale všem lidem to, co je nejdůležitější, a to je zdraví! Jinak u této příležitosti srdečně pozvu na určitě zajímavou akci ,Plavba po Vltavě – Zpívá Romantický tenor Hynek Tomm´. Ta proběhne 5. září 2020 ve 12.30. Anebo třeba na Vánoční koncert 3. prosince do Nuselské radnice v Praze 4. Závěrem úplně všem popřeji krásné příští dny.“

Při setkání s příznivci Hynek září

Děkujeme za upřímný rozhovor. A těm, kteří se chtějí o Hynkovi dozvědět například data jeho vystoupení, doporučujeme odkaz na jeho stránky www.hynektomm.cz , kde se dočtou i mnohé další. A přejeme mu, ať se i nadále daří v profesním i osobním životě.

Foto: archiv Hynka Tomma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s choreografem a tanečníkem PAVLEM Towenem VESELÝM

“Frank Towen mě naučil fanatické práci”

 

 

 

 STEPEM I ZPĚVEM K SRDCI TOWENA

Nástupce a pokračovatel  legendární taneční osobnosti Pavel Towen Veselý o Franku Towenovi

Pavel Towen Veselý i nadále pokračuje v tradici legendárního tanečníka, choreografa a pedagoga Franka Towena (27. 10. 1912 – 27. 12. 1991). Původně absolvent pěveckého oddělení pražské konzervatoře, potom žák a později asistent Franka Towena po něm převzal legendární taneční školu a udělal z ní komplexní muzikálovou. Pavel vystupoval léta jako stepař v kabaretech, zábavních podnicích i televizi. Se svým dětským souborem reprezentoval v Japonsku na festivalu Macuri/Haku. Ale rovněž zpíval s různými orchestry, připravil se zpěvákem Vaškem Vašákem komornější pořad Pokus pro dva, vydal v country duchu své album Kovbojské písně a natočil CD (ve spolupráci s Janen Honkyšem) To pláčou andělé, kde se představil i jako skladatel a textař. Za sebou má divadelní role v muzikálech Jesus Christ Superstar, Pěna dní, Kiss me Kate, Dracula, Monte Cristo a dalších. Účinkoval rovněž v divadle Červený Kohout. Má na kontě i několik divadelních režií. V současné době se věnuje hlavně pedagogické práci se zpěváky. S Pavlem Towenem Veselým jsem se spojil, abychom zavzpomínali na éru Franka Towena, popovídali si o tanci a zejména stepu, ale také se podívali na pěveckou přípravu současných hvězd a hvězdiček. Jelikož se s Pavlem známe přes pětatřicet let, budeme si tykat (laskaví čtenáři snad prominou). A poněvadž jsem mu asi před třiceti lety otextoval svižnou písničku o konkursu na muzikál pod názvem „Stepem k srdci“, dovolil jsem si ten název parafrázovat v titulu tohoto rozhovoru.

Jak vzpomínáš na Tvé první setkání s Frankem Towenem? Proběhlo v jeho studiu?

„Mé první setkání s Frankem neproběhlo v jeho studiu v Kobylisích. Bylo to v Jihlavě na festivalu nových zpěváků populární hudby Mladá píseň, kde jsme ho měli jako pohybového lektora. Skladatel Jindřich Brabec zrovna dával dohromady soubor Planety. Stal jsem se členem a napadlo mne oslovit pana Towena. Celé Planety k němu chodily na pohybovou průpravu asi tak dva měsíce. Jednotliví kolegové však postupně odpadávali. Viděli to show zkrátka jinak. Až jsem zůstal sám. Čím dál víc mne Towenovo studio pohlcovalo. Velkou zásluhu na tom měla také jedna jeho asistentka, má první žena – mimochodem dneska první dáma polské stepové scény – Jirina Nowakovska. Až jsem tenkrát nakonec pověsil zpívání – na nějakou dobu – ,na hřebík´ a začal pouze tancovat.“

Je náhodou, že se i Tvé životní partnerky rekrutovaly z okruhu žaček Franka Towena?

„To, že byly z taneční branže vycházelo z podstaty taneční práce, protože tanečníkův svět je baletní sál. Musím však říci, že tu pravou jsem nakonec našel (spíš ona mne) až mezi těmi, které nemají s tancem nic společného. Možná právě proto to již tolik let funguje?“

Co Ti spolupráce s choreografickou a pedagogickou taneční legendou Frankem Towenem dala nejvíce?

„Především mne naučila fanatické práci a potřebě vnést do ní systém, tvořící pevné základy. Když jsem přišel do Towenova studia bylo mi sedmadvacet. Nebylo lehké si vytáhnout v tomhle věku nohy a vůbec se nějak tanečně pohybovat. Bral jsem to však nesmírně vážně. Za to Towen mě v tu dobu vážně vůbec nebral. Měl jsem potíže s pohybovou pamětí i taneční technikou. Na mně se ale vlastně již tenkrát ukázalo to, co Frank dokázal do lidí injektovat. Vůle to dokázat sobě i jemu, byla větší, než věkový handicap. Ten můj věk mi zas na druhou stranu v jeho očích postupně získával respekt a tak mně začal svěřovat (v době své nepřítomnosti) nejprve pohybové kurzy a akrobatickou průpravu dětí. Zpočátku jsem fungoval i jako inspicient, který Frankovi pomáhal natahovat šňůry k reprobednám či pouštět magnetofon při jeho tanečních představeních. Postupně mi pak Towen dovolil vystupovat v bluesové improvizaci, jíž vždy zahajoval svá taneční představení. Později jsem směl tancovat i jeho slavnou choreografii ,Rituál za krystalový svět´ Dodnes na to vzpomínám – byl to pro mne tehdy životní okamžik. Potom jsem i doprovázel hrou na konga-bubny živě i jeho část představení, kde tanečníci tančili ukázky černošských tanců a techniky.“

V čem ještě na Franka Towena vzpomínáš dodnes?

„Vlastně téměř ve všem. Kvůli narůstajícímu věku se sice věnuji už jinému oboru než tanci, ale ty principy jsou stále stejné. Dneska s odstupem času ne úplně se vším, co Towen dělával, beze zbytku souhlasím. Pokud si ale představím, jak obtížně v té době a jakým komplikovaným způsobem získával nové informace a impulsy k tanci – nezapomínejte, bylo to v období zavřených hranic takzvané ,normalizace´ – tak klobouk dolů. Když u nás v tehdejším Smetanově divadle vystupoval poprvé Alvin Ailey se svým souborem, šli jsme tam s Towenem všichni i žáci. V nesmírné euforii. Poprvé jsme viděli tančit černochy, ty jejich pověstné ,revelation´ a měli pocit, že jsme byli na mši svaté. Vždyť Towen podle Aileyho učebnice ,Modern Jazz Dance´, složitě získané od emigrantů, učil jazzový tanec. Teď jsme to viděli nejen na fotografiích, ale skutečně tančit! Později Towena postihlo několik infarktů. Bylo to blbé období. Nevěděli jsme, co bude, tak jsme s asistenty i členy studia vymalovali naše taneční prostory. Towen hned z nemocnice – ještě s pyžamem v tašce – přijel na baletní sál a určitě mu to moc (hlavně psychicky) pomohlo.“

1.PavelTowenVesely+FrankTowen

Zleva Pavel (ještě ne tehdy Towen) Veselý a jeho učitel Frank Towen

Proč jsi se stal nositelem jeho odkazu?

„Když již Frankovi nebylo dobře a jeho životní derniéra se neodvratně blížila, tak mě požádal, abych jeho jméno a práci nenechal padnout. Jednoho dne jsme se ocitli u notáře, kde na mne převedl své umělecké jméno Towen. Někdo by mohl namítat, že jsem se nyní zpronevěřil jeho odkazu tím, že jsem už před časem přestal tancovat. Já to však cítím zcela obráceně. Když tělo přestane fungovat, tak má člověk umět včas odejít. Konec-konců, příklad jsem měl i v Towenovi samotném .“

Vlastně jsi i aktivity studia Towen rozšířil…

„Tím, že jsem vystudoval nejen tanec, ale i zpěv na tehdy Lidové konzervatoři u zasloužilého umělce Jana Soumara, byl již jen krůček k tomu, že jsem z taneční školy Franka Towena udělal Musical studio Towen. Herecké oddělení mi vedla sestra Jany Hlaváčové – herečka Dana Hlaváčová, to pěvecké profesorka Vlastička Mlejnková-Soumarová. Angažoval jsem tanečníky z Národního divadla Jiřího Plecháče a Janu Cigankovou na výuku baletu a já učil ostatní taneční obory, včetně gymnastiky a akrobacie. Jak vidíš, na divadlo moc času nezbylo. Až když jsem přišel o objekt školy, tak se situace rázem změnila.“

Byl jsi vlastně v osmdesátých letech dvacátého století – vedle Heleny Vondráčkové a Jiřího Korna – jedním z prvních komplexních muzikálových zpěváků a herců, byl Ti něco platný tento náskok v dobách, kdy se v Čechách a na Slovensku začaly muzikály rojit jak houby po dešti ?

„Já jsem se vlastně kvůli práci ve studiu Towen vyhýbal všem konkurzům. První muzikál do kterého jsem konkurz dělal se jmenoval Pěna dní v divadle ABC a měl premiéru tuším v prosinci 1993. Ptáš se, k čemu mi pomohly zkušenosti. Pomohly mi rovnou do role swingu – dá se to říci ,zoufalec´ , který umí všechno. Musí však znát všechny role svých kolegů. Sedí v šatně a čeká, kdo si na jevišti zlomí nohu a v tom okamžiku nastupuje swing a musí to dohrát. Stále jsem měl však jako hlavní životní náplň vyučování ve své muzikálové škole.“

Jak ses dostal v éře, kdy mu tady zrovna extra pšenka nekvetla, ke stepu?

„Já a step? Opět díky Frankovi. Samozřejmě v té době se stepem sklízel zasloužené úspěchy Jirka Korn, což také sehrálo svou roli. Díky stepu jsem se však dostal i na prkna druhé největší operní scény na světě v rakouském Bregenzu. Učil jsem tenkrát ve Státním souboru písní a tanců stepovat skupinku mladých lidí, která si později začala říkat UNO. Do hodiny vstoupila paní Inka Vostřezová s jakýmsi starším elegantním pánem – americkým choreografem Williamem Miliem, který hledal tanečníky pro muzikál Kiss me Kate. Představila nás a řekla že pan Milie mi nabízí spolupráci, jelikož mám dobré jazzové pohyby. Jasně, že jsem přikývnul – i když to bylo tak trochu šílené. Ve snu by mne nenapadlo, že já – kdysi poslední outsider od Towena – budu vystupovat jako jediný z jeho tanečníků v zahraničním muzikálu světových parametrů!“

Jak vidíš ryze současnou situaci v oblasti stepu, v jeho kvalitě, kvantitě a konkurenci?

„O současné situaci ve stepu zas tolik moc nevím. Vím, že výborný stepař a choreograf je Vašek Muška, se kterým jsem se potkal i v muzikálech, kde jsem hrál. Mí vrstevníci jako Zdeněk Pilecký (poznámka autora: vedoucí studia Zig-Zag, o němž psal Taneční magazín v letošním lednu v souvislosti s tancem Lindy Hop) jsou již také v důchodovém věku. Bohužel, někteří i mrtví – jako Richard Hes. Zanechal tu za sebou velké taneční dílo. Když se dnes podíváte na Draculu hraného v Karlíně, tak v něm chybí (zřejmě z úsporných důvodů) právě ty Richardovy velké impozantní taneční scény upírů. Ríša Hes zemřel docela mladý. Neprávem začíná upadat v zapomnění, obdobně jako práce Franka Towena.“

2.PavelVeselyDracula1Bartunek

Pavel Towen Veselý (vpravo) a Tomáš Bartůněk v zákulisí muzikálu Dracula

Přejděme od význačných osobností k výuce stepu obecně…

„Nebudu tím pravým hodnotitelem. Já současné kurzy stepu moc důkladně nesleduji. Dnes mají mladí lidé – na rozdíl od nás – možnosti navštěvovat kdejaké workshopy rozličných zahraničních lektorů. To má v šak nejen výhody, ale i zápory. Oni sice dnes všichni umějí všechno, ale příjde mi, že jsou všichni uniformně stejní – takže nuda.“

Koho považuješ z mladých tanečníků, herců a zpěváků za stepařský příslib?

„Rozhodně je fajn, že existují různé stepařské soutěže, kde se rozdávají různá ocenění. Myslím ale, že to k nové slávě stepu nestačí. Fred Astaire a Gene Kelly byli sice slavní jako stepaři, ale především to byli herci, tvůrci, režiséři, a ještě to taky nesla ta doba, kdy světem hýbala swingová hudba. Teprve všechny tyto náležitosti společně jim umožnily vyzdvihnout stepový tanec do výšin, které kdysi obýval. Z toho pohledu dnes žádný takový talent neznám.“

Věnuješ se rovněž pedagogickému vedení zpěváků, máš jistě nějaký osobitý zážitek?

„Pedagogická práce se zpěváky je nikdy nekončící vzdělávací proces nejen těch zpěváků, ale především můj. Hodně jsem se naučil i od lékařů, s nimiž spolupracuji. Snad to smím prozradit, ale podařilo se mi i několik husarských kousků. Třeba jedna naše velmi slavná zpěvačka slavila osmnácté narozeniny dvěma koncerty. Dva dny před prvním koncertem v Polsku přišla SMS: ,Jsem bez hlasu, co mám dělat?´ Naordinoval jsem ji hlasový klid. To značí: ,Nesmíš říct ani slovo. Máš v ruce telefon a píšeš: ,Dobrý den, děkuji, na shledanou….. a podobně´. V den koncertu šílely davy před vyprodaným výstavištěm. Zpěvačka již byla upravená vizážisty, televizní týmy připraveny. Jakmile jsem přijel, běžel mi naproti se zoufalým výrazem v obličeji produkční s otázkou: ,Co máte pane profesore za eso v rukávu? Vžyť ona nemá hlas!!!´ Dotyčná byla ještě před konciliem foniatrů, kteří měli určit co dál. Vrátila se zcela zoufalá. Lékaři jí totiž řekli, ať koncert zruší, že není šance. Když se mi podařilo ji uklidnit, šli jsme se rozezpívat na postavené jeviště, protože jinde nebylo prostě kde. Zjistil jsem, že po lehkém falzetovém intonování se hlas neztrácí, ale naopak sílí a je možné se jím začít pohybovat po takřka celém rozsahu. Začal jsem pomalu věřit v zázrak, který se mi s ní povedl u rok před tím, kdy jsem jí takhle zachránil vánoční turné. Ze čtyřiceti koncertů tehdy nevynechala ani jeden. Později, když jsem vystupoval z vlaku v jedenáct večer v Praze, mi přišla SMS: ,Já to dala jako nikdy. Díky´.“

Jak bys krátce hodnotil situaci na tomto pěveckém poli?

„Talentovaných mladých lidí je v této zemi spousta, občas pomáhám i některým ,superstárům , ale ono je dnes tak těžké se prosadit. Navíc ,hudební průmysl´ je většinou se rotuje do vzoru, který právě frčí a radio vám prostě menšinový žánr hrát nebude, protože i zde jsou určující peníze. A tak po většině talentů za rok neštěkne ani pes, protože je tu další ročník a to kolo průmyslu se opět otočí a tak to jde pořád dál.

Chystáš něco nového ve výuce tance?

„Tanec chce neustále dělat, vzdělávat se, mít sály a držet krok s překotným vývojem. To s přibývajícími roky nejde udržet. Tak jsem se rozhodl, že jen stejný princip přenesu do jiného oboru. Jako si dřív člověk musel připravovat študýrky na balet, tak stejným způsobem si dneska musím vystavět rozezpívání pro jednotlivé studenty, protože každý je zkrátka jiný. A to je právě ten odkaz Franka – že naučil několik generací takto přemýšlet a pracovat. A tomu jsem se nezpronevěřil. No a u piana mohu sedět, dokud mi ten ,Němec´ Alzenheimer nezačne schovávat věci.“

3.KurzyStepu

Kurzy stepu při hodině v Musical studiu Towen

Které současné české a slovenské muzikály uznáváš?

„Hrál jsem šest let v muzikálu Jesus Christ Superstar. Tak to je hodnota, která nikdy nezvětrá. Z těch českých uznávám především Draculu a Monte Crista. Možná i proto, že mi přinesly velké role? Teď jsem připravoval lidi na několik konkurzů a z těch mě nejvíce nadchla hudba k muzikálu Mefisto. Neznám jej celý, ale to co bylo k dispozici ke konkurzu bylo úžasné.“

Jaké máš nejbližší plány?

„Co chystám do budoucna? Jet na chalupu a užít si víkendu.“

Děkuji za rozhovor

Michal Stein

Foto: archiv Pavla Towena Veselého, archiv Musical studia Towen

 

TANEČNÍ MAGAZÍN