Rozhovor se zpěvákem HYNKEM TOMMEM

„Vidět ty rozzářené oči publika“

Hynek Tomm nedávno v TANEČNÍM MAGAZÍNU lidsky a dojemně zavzpomínal na Evu Pilarovou. Na přání mnoha našich čtenářů a zejména čtenářek s ním teď přinášíme i osobní rozhovor.

Kdy ve Vás uzrálo přání veřejně vystupovat, stát se zpěvákem?

Víte, že to si pamatuji přesně? Bylo to totiž 1. února, v den, kdy je v kalendáři jméno Hynek. A já jsem zrovna zpíval ve stejný den i čas na dvou soutěžích u nás v Chebu. Takže jsem přebíhal z kulturního domu do školy hudební, kde se druhá soutěž konala. Bylo mi tehdy jedenáct. Nakonec jsem zvítězil v obou soutěžích, a tak se postupně prozpíval až do Prahy. A tam jsem, v rámci celorepublikového finále, opět vyhrál. To se ví, že mě těch několik triumfů v soutěžích poznamenalo. Maminka, přátelé a mí nejbližší byli na mě patřičně hrdí. A znal mne kdekdo, nejen z Chebu a okolí.

Tehdy jsem si uvědomil, že stát na jevišti, zpívat a vidět ty rozzářené oči publika, je tím, bez čeho už nechci být.“

Jaký máte vztah k tanci?

Když jsem byl teenager, často jsem chodil na diskotéky, a tancovat mě moc bavilo. Později jsem ale zjistil, že ačkoli nemám problém s rytmem, paměť naučit se tanec na danou choreografii, to už mi jaksi nejde. Ukázalo se to už, když jsem uspěl v konkurzu pro tehdejší muzikál ,Jesus Christus Superstar´. Po dvou měsících úporného snažení tancovat právě na přesně danou choreografii, jsem to vzdal. A to mi s tancem pomáhala a radila zpěvačka Leona Machálková… No prostě, od té doby se raději dívám a obdivuji ty druhé.“

Chodil jste do tanečních?

Nechodil jsem tam přímo. Ale jenom jako divák si sednout na balkón a podívat se. Občas jsem si někdy odběhl na chodbu.  A tam si zkusil  pro mě ty takzvaně lehčí žánry. Naučil jsem se tak alespoň polku, valčík, ča-ča…“

Navštěvujete někdy, jako divák, baletní či taneční představení?

Upřímně, byl jsem takto jen dvakrát. Už kdysi ve Stavovském divadle. Dnes opravdu ani nevím na čem, ale pamatuji si, že jsem byl tenkrát opravdu ohromen.“

Hynek Tomm se již s oblíbenou Evou Pilarovou může od letošního jara objevit pouze prostřednictvím fotografií a filmových záznamů

V TANEČNÍM MAGAZÍNU jste se nedávno představil jako dobrý přítel zesnulé Evy Pilarové. Máte ještě v branži nějakého takového dobrého známého či staršího rádce?

V mém pěveckém životě se objevilo několik osobností, kterých si upřímně vážím. Eva Pilarová vždy byla a bude stále ta nej… Nějakou dobu jsme měli společný zájezdový pořad s paní Květou Fialovou. V něm jsme dokonce předvedli i společný duet pod názvem ,Tam na konci světa´, který vyšel i na CD. Paní Květa měla v tom duetu monolog. Posluchači jej mohli slyšet i na vlnách Českého rozhlasu. Květa Fialová byla přirozená, vyprávěla a vždycky s ní bylo tak příjemně. Teprve když odešla, uvědomil jsem si, jak mě její osoba ovlivnila. Že hodně z jejího  náhledu na život máme společné. Jinak v minulém roce jsme hodně jezdili společné pořady se Zuzanou Bubílkovou. A občas také s Valérií Zawadskou. Obě dámy je vždycky přímo radost poslouchat…“

Jak Vaše současná vystoupení ovlivnila koronavirová karanténa? Podařilo se odřeknutá představení přeložit na pozdější termín?

Ano, o některé koncerty jsem, kvůli opatřením kolem koronaviru, přišel. Některé se podařilo přesunout. Hodně mě zamrzelo, že jsem přišel o vystoupení v rámci festivalu FIJO s doprovodem Městského orchestru Cheb, pod vedením dirigenta Jiřího Smitka. Na to jsem se snad nejvíce těšil. Byli jsme domluveni, že zazpívám i píseň s názvem ,Město jediné“. Tu pro mě, jak se říká, přímo na tělo, napsal básník Josef Fousek. A jeho verše skvěle zhudebnil Zdeněk Hrubý. Skladba pojednává o mém dětství v rodném Chebu a současně je vyznáním mé mamince. Ta mi odešla v roce 2017. A moc mi chybí. Škoda. Nicméně za dva roky se tento festival opakuje, tak se budu těšit.“

Se Zuzanou Bubílkovou

Máte i herecké zkušenosti před kamerou, nakolik je tato práce pro Vás náročná?

Nevím, zda se v mém případě dá mluvit o nějakých zkušenostech. Samozřejmě jsem ale za to moc rád, a vážím si toho, že mě páni režiséři obsadili. Pro mě je herectví před kamerou, oproti zpívání, obor hodně náročný. Poprvé jsem se ocitnul před kamerou v pohádce ,Kluci, to je víla´, kde jsem si zahrál dvojroli čerta a zpěváka. Tu pohádku režíroval Milan Růžička a hráli v ní takoví mistři herectví, jakými jsou Jan Přeučil, Jan Čenský i další. Tak to je pak tréma o to větší. Pak jsem se ocitnul ve filmu ,Kameňák 3´ pana režiséra Zdenka Trošky. Tam jsem zpíval ústřední píseň ,pod filmem´ i v titulcích. A odehrál tam i malou roličku… Určitě za všechno jsem moc rád a jak se říká: ,Práce plodí práci´.“

Co chystáte na nadcházející sezónu?

Být, kvůli koronaviru, skoro čtyři měsíce doma a nic nedělat, to není nic pro mne… Kromě přípravy koncertů vánočních a pořadů se Zuzanou Bubílkovou, jsem začal více pracovat do studia a připravovat si nový repertoár. Po vloni vydaném CD ,Hynek Tomm zpívá Fouskoviny´, kde pro mne deset textů napsal básník a textař Josef Fousek, se chystám vydat nové album. Bude takzvaně zimní, které bude žánrově obsahovat pop, klasiku, šanson, vyšší populár… Jinak začátkem léta bychom měli dokončit natáčení klipu na jednu z mých zbrusu nových písní. Tentokrát je to svižná poprocková pecka s názvem ,Vítr´, kterou mě složil Pavel Ryška.“

Potěšilo Vás, jako tam bydlícího, že jste vyšel ve výpravné publikaci o sídlišti Černý Most?

Na Praze 14 Černém Mostě bydlím skoro už dvacet let. A už bych se nepřestěhoval. Když jsem začínal se zpěvem v Praze, vyšla publikace ,Praha 14 ve fotografii´, pro kterou jsme nafotili i křest mého CD s tehdejšími redaktory a místostarostou. Nyní jsem byl velice potěšen, že si na mne opět vzpomněli a zařadili mezi osobnosti této městské části.“

Hynek Tomm je i autorem knížky, která mu vyšla v roce 2018 v nakladatelství Petrkllíč

Jaké máte koníčky a hobby?

Jsem filmový maniak. Zhruba do druhé hodiny v noci koukám na filmy, potom ovšem vstávám až kolem desáté. Nejraději mám psychologické filmy a filmy podle skutečných událostí.“

Co byste závěrem popřál čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU a kam byste je pozval na svá vystoupení?

Popřál bych vám co nejvíce čtenářů! Popřál bych nejenom čtenářům, ale všem lidem to, co je nejdůležitější, a to je zdraví! Jinak u této příležitosti srdečně pozvu na určitě zajímavou akci ,Plavba po Vltavě – Zpívá Romantický tenor Hynek Tomm´. Ta proběhne 5. září 2020 ve 12.30. Anebo třeba na Vánoční koncert 3. prosince do Nuselské radnice v Praze 4. Závěrem úplně všem popřeji krásné příští dny.“

Při setkání s příznivci Hynek září

Děkujeme za upřímný rozhovor. A těm, kteří se chtějí o Hynkovi dozvědět například data jeho vystoupení, doporučujeme odkaz na jeho stránky www.hynektomm.cz, kde se dočtou i mnohé další. A přejeme mu, ať se i nadále daří v profesním i osobním životě.

Foto: archiv Hynka Tomma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

»LIDICE« u Balbínů a s Balbíny zaujaly

Čím? Jednoznačně svou hlubokou lidskostí i civilním projevem bez patosu! █ Režisér i protagonista hlavní role v jedné osobě se málem zbláznil. █ Ivo Kubečka opět rozšířil své portfolio rolí uniformovaných mužů. █ Pepíček Čečil tvrdil muziku. A krásné violoncellistky jí dodaly další rozměry. █

Divadlo Balbínka je úzce spjato s Balbínovou poetickou stranou i hospůdkou a klubem Balbínka ve vinohradské Balbínově ulici. Jeho zakládající člen (společně s geniálním doživotním guvernérem Jiřím Hrdinou) Petr Borka stál (tentokrát bez Hrdiny) u zrodu velice emotivního představení „Lidice“. Lépe řečeno, nejen to. Byl totiž jeho hlavním motorem. Jak již TANEČNÍ MAGAZÍN před prázdninami informoval (a obrazově dokumentoval), premiéra proběhla letos v červnu. Přesně v den smutného výročí lidické tragédie. Nyní je tedy, trochu s časovým odstupem, na řadě i recenze představení samotného.

Ještě se mně nestalo (pokud jsem neměl jmenovitě rezervován lístek),  abych musel u vstupu do sálu napsat čitelně své jméno. O co šlo? Dočkejte času…


Kdysi jsem byl svědkem vyjádření se jednoho vysoce lampasovaného představitele armády k vojákům, kteří na armádním festivalu ASUT předvedli náročné kostýmované a nápaditě scénicky dekorované divadelní představení. „Proč, probůh, nehrajete v civilu, tedy vlastně v uniformách, vždyť to vám je vlastní?“ Měl jsem dojem, že to snad Petr Borka musel zaslechnout. Proč? Jelikož představení „Lidice“ situoval převážně – do hospody. Tedy do místa nám všem (alespoň mužského rodu) nejbližšího. Prostě, vlastního. Navíc je tím vytvořena zvláštní pospolitost. Diváci se mísí s interprety, žádné bariéry ani předsudky.

Za písniček jednoho z nejzemitějších pražských harmonikářů Pepíčka Čečila (který kdysi hrával ve „své“ – dávno zaniklé – hospodě „Na Čečeličce“ na Smíchově) začíná nenuceně hospodská zábava a tím i vlastní inscenace. Postupně se, přechodem herců na pódium, dostáváme i do dalších míst středočeské vesničky u Kladna.

Klid a pohodu přinášejí zejména rodinné scény u Hroníků. Již zde na sebe upozorňuje herecky hlavní představitel Petr Borka i Šárka Urbanovská, v roli jeho legitimní manželky. Nenucenost a radost v restauraci i klid u rodinných krbů a kamen je však pouze předzvěstí a kontrapunktem k událostem dalším.

Nesmím zapomenout na živou hudbu dvou krásných cellistek, která představení dodává nejen tragickou předzvěst, ale i rytmus.

Dalším vrcholným hereckým výkonem je stylizace faráře Štemberky hercem Václavem Trojanem. Nejen, že je tento fyzicky podobný hrdinnému lidickému knězi, ale jeho minimalistický herecký projev navozuje postupně portrét tohoto hrdiny, který šel na smrt jediný dobrovolně. Byl totiž nacisty vyzván k tomu, že může beztrestně odejít, vytrval. Ale šel se svými farníky vstříc tragickému osudu.

Roli starosty si zahrál Ivan Fried (vpravo), vlevo pak v pozadí s pivem v ruce legendární pražský harmonikář Pepíček Čečil

O mnoho dále za výkony jmenovaných nezůstávají ani Pavel Chalupa, Miroslav Bochňák, Ivan Fried a další. Mne však nejvíce překvapily i zaujaly výkony představitelů dětských rolí.

Přesvědčivý Ivo Kubečka rozšířil zase o jeden titul svůj profesní výpis „rolí v uniformách“. Vedle filmových úloh generála Salvizona (v „Černé fortuně“), generála Rotha (v „Případu Auffenberg“), příslušníka SNB Nováka (v „Zapomenutém světle“), estébáka (ve „Zdivočelé zemi“), strážného v továrně (v „Takovém slušném člověku“) a hlídače hřbitova (v „Hořícím keři“) si tentokrát zahrál bezejmenného gestapáka. Dlužno podotknout, že mistrovsky. Jeho bezcitný výraz i mluva mluvily za vše. Jakkoli jsem si myslel, že sklouzne do své herecké šablonky, byl opravdu lidsky přesvědčivý. Pardon, nelidsky. Kubečka se tak ve hře  stává jediným a silným představitelem moci, zla. A diktátorské zvůle.

Ivo Kubečka, jak jinak než v uniformě

Určitě nemohu vynechat citlivou práci kostymérky Dáši Neumannové. Její práce je v tomto případě nenápadná, ale právě tak tomu má být. I z toho důvodu, aby diváci zpočátku nevěděli, kdo v hospodě je herec.

Představení tak plyne ke svému tragickému naplnění. Zde pouze slova uznání k práci režiséra. Ač to doslova lákalo, tak nesklouzl do svádivých vod patosu a nějaké zde nepatřičné klenby antické tragédie. Naopak, síla „Lidic“ je v upřímnosti a skromné lidskosti. Díky nim se tragický konec odhaluje v plné nahotě.

A proč se nás ptali úvodem na jména? Režisér totiž jména diváků emotivně zařadil do čtených „rozhlasových“ zpráv seznamů  popravovaných. Možná morbidní? Ale určitě i takový detail napomohl syrové autenticitě i drsné poetice Borkových „Lidic“.

Myslím, že Balbínovská inscenace  „Lidice“ stojí opravdu za vidění. Určitě! Alespoň tedy na mne zapůsobily „Lidice podle Borky“ daleko silněji, než miliónový film pod stejným titulem od režiséra Petra Nikolaeva.

Závěrem stojí za zmínku i perfektní program představení, který svým obsahem, tiskovou kvalitou a zejména informační hodnotou vysoce přesahuje svou prodejní cenu 30,- Kč. Obsahuje nejen klasické údaje o představení samotném, ale můžete se v něm, za přispění archivních textů i fotografií, retrospektivně vypravit do oné smutné historie Lidic a zejména jejich obyvatel.

Zeptali jsme se:

Petra Borky, režiséra a scenáristy i hlavního protagonisty hry „Lidice“

Čím Vás oslovilo téma Lidic?

Když jsem se někde zmínil o Lidicích, tak jsem kolikrát zaslechl ohlasy, že jde o již vyčichlé téma a že to nikoho nezajímá. Opravdu? Pochopitelně vím, že když se řekne ,Lidice´, tak každý, tedy skoro každý, okamžitě ví, že je řeč o likvidaci jedné vesničky u Kladna. O povraždění všech mužů a odvoz dětí a žen do lágrů. Ostatně, ta fotka zastřelených lidických mužů před zdí s matracemi je notoricky známa. A právě ta mne nenechala nikdy chladným.“

Petr Borka s talířem a  se Šárkou Urbanovskou

Takže to byl ten počáteční impulz?

Přesně. Šlo mně o to, co museli ti chlapi prožívat. Když se museli postavit a čekat na smrt, se kterou ještě večer nepočítali. Bez vědomí jakékoli viny, bez vynesení rozsudku. Bez možnosti jakkoli zvrátit svůj náhle změněný osud. Vždyť ještě ten večer ulehali ke svým ženám, dávali dětem pusu na dobrou noc a spřádali své sny o dalším životě. A najednou tohle! Proč? Jak se museli cítit těch sedm dlouhých hodin? Jak prožívali, když byli nahnáni do sklepa, stodoly a chléva, od probuzení do začátku poprav. Věděli, co je čeká? A co potom, když popravy začaly a trvaly možná dalších dlouhých pět hodin? Nebo sedm? Co se během té doby těm chlapům asi honilo hlavou?“

A jak dlouho jste na látce pracoval?

Původně jsem chtěl načasovat premiéru již k výročí lidické tragédie v roce 2017. Ale nestíhal jsem to. Nedalo se to. Bylo to tak silné, že to ve mně muselo ještě dozrávat. Občas jsem si dokonce myslel, že se z toho zblázním. Zvažoval jsem také, zda k tomu inscenování mám vůbec mravní právo… A tak jsem si ještě mezitím v tom našem divadle ,střihnulˇ inscenaci ,Revizora´. Ale vedle toho jsem se dál seznamoval s otřesnými detaily té hrůzné noci. S hrdinstvím faráře Štemberky, krátkou radostí Bohumila Hořešovského z narození syna… I s tím tajemným a dodnes neznámým zastřeleným mužem, který se prostě objevil v nepravý čas na nesprávném místě. Ale hlavně s tragickým příběhem rodiny Hroníků, který jsem nakonec použil jako nosné téma. A tak vznikly ,Lidice´. Hra o dvanácti nepopsaných hodinách pekla, které jsem si snažil představit. Pokud to vůbec jde.“

Představitel hlavní role i režisér a scenárista Petr Borka s interprety dětských rolí

»LIDICE«

Režie a scénář: Petr Borka

Hudba: Zdeněk Urbanovský

Kostýmy: Dáša Neumanová

Zvukové efekty: Radim Hladík

Hudební doprovod na violoncella: J. Škodová, J. A. Stazcewwská  nebo K. Kalinová, O. Vági

Světla a zvuk: Petr „Bubák“ Bublák

 

Osoby a obsazení:

Václav Hroník: Petr Borka

Františka Hroníková: Šárka Urbanovská

Václav Hroník, mladší: Filip Borka

Farář Josef Štemberka: Václav Trojan

Josef Hroník: Matěj Trnka

německý důstojník: Ivo Kubečka

starosta František Hejma: Ivan Fried

učitel Zdeněk Petřík: Miroslav Bochňák

redaktor František Kubík: Pavel Chalupa

Josef Šenfeldr: Jan Novotný

Bohumil Hořešovský: Tomáš Havlis

válečný invalida A.Pospíšil: Pepíček Čečil

neznámý sezónní zemědělský dělník: Jožo Sokol

v dětských rolích:

Květa Hroníková: Sophia Čechová

Zdeněk Hroník: Jáchym Urbanovský

Božena Hroníková: Karolína Borková

Zdeňka Hroníková: Žofie Burianová

Marta Hroníková: Vojtěška Burianová

Hlas: Valérie Zawadská

»LIDICE«se do konce roku hrají v Balbínově poetické hospůdce, v Balbínově ulici 6/323, v Praze 2, na Královských Vinohradech, ještě několikrát, vždy ve čtvrtek od 20.00 hodin. Ale nikoli čtvrtek každý!  V konkrétní data: v listopadu: 7. 11., 21. 11., 28. 11. Pořadatelé a účinkující prosí, abyste svá místa zaujali do 19.45 hodin.

Foto: Divadlo Balbínka

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Roztančené divadlo aneb Když herci tančí

Profesionální tanečníci Martin Šimek a Tereza Řípová přichází s obdobou tolik oblíbené taneční soutěže Stardance

 

 

Divadlo v Mladé Boleslavi  se roztančí

8 týdnů, 8 párů a jen 1 vítěz. Přesně tak bude vypadat soutěž pod vedením  skvělých profesionálních tanečníků Martina Šimka a Terezy Řípové. Soutěžící si vylosují některý ze společenských či latinsko-amerických tanců. Na nácvik mají nejméně čtyři tréninky, ale Tereza Řípová doufá, že herci i herečky přistoupí k tanci zodpovědně a přijdou na mnohem více tréninků, protože tance jsou těžké.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

Martin Šimek prozradil, že každý tanec bude trvat zhruba tři minuty, což mnohé z herců značně vyděsilo. Hana Marie Maroušková, herečka, která si vylosovala tango, přiznala: „Já jsem nechodila ani do tanečních, takže si budu muset nějak „vygooglit“, co je to vůbec za tanec.“ Herečka Lucie Matoušková se sice náramně těší na quick step, říká ale: „Nedokážu si představit, že ho budu tančit já. A ještě tři minuty! Snad u toho neumřu!“

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Celé toto klání vyvrcholí 4.prosince v Městském divadle  Mladá Boleslav, v tento závěrečný večer každý z herců zatančí jednu skladbu a během soutěže je připraven také program dalších tanečních ukázek velmi úspěšných tanečníků a tanečnic. Můžeme prozradit, že diváci uvidí  např. vicemistryně světa v pole dance.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Uděleny budou hned tři ceny – cena poroty, divácká cena a tzv. nejlepší tip diváků.

Svoji účast a roli porotců zatím přislíbili moderátorka Jolana Voldánová, herečka Valerie Zavadská, herec Ota Jirák, bývalý ředitel Mladoboleslavského divadla František Skřípek, náměstek primátora Daniel Marek, herečka Vendula Křížová a novinářka Daniela Drtinová.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Průběh celé soutěže bude Taneční magazín bedlivě sledovat. S napětím očekáváme, jak se bude hercům a herečkám dařit.

archiv Martin a Teresa

Foto: archiv Taneční magazín

Taneční magazín