Rozhovor se zpěvákem HYNKEM TOMMEM

„Vidět ty rozzářené oči publika.“

Hynek Tomm nedávno v TANEČNÍM MAGAZÍNU lidsky a dojemně zavzpomínal na Evu Pilarovou. Na přání mnoha našich čtenářů a zejména čtenářek s ním teď přinášíme i osobní rozhovor.

Kdy ve Vás uzrálo přání veřejně vystupovat, stát se zpěvákem?

Víte, že to si pamatuji přesně? Bylo to totiž 1. února, v den, kdy je v kalendáři jméno Hynek. A já jsem zrovna zpíval ve stejný den i čas na dvou soutěžích u nás v Chebu. Takže jsem přebíhal z kulturního domu do školy hudební, kde se druhá soutěž konala. Bylo mi tehdy jedenáct. Nakonec jsem zvítězil v obou soutěžích, a tak se postupně prozpíval až do Prahy. A tam jsem, v rámci celorepublikového finále, opět vyhrál. To se ví, že mě těch několik triumfů v soutěžích poznamenalo. Maminka, přátelé a mí nejbližší byli na mě patřičně hrdí. A znal mne kdekdo, nejen z Chebu a okolí.

Tehdy jsem si uvědomil, že stát na jevišti, zpívat a vidět ty rozzářené oči publika, je tím, bez čeho už nechci být.“

Jaký máte vztah k tanci?

Když jsem byl teenager, často jsem chodil na diskotéky, a tancovat mě moc bavilo. Později jsem ale zjistil, že ačkoli nemám problém s rytmem, paměť naučit se tanec na danou choreografii, to už mi jaksi nejde. Ukázalo se to už, když jsem uspěl v konkurzu pro tehdejší muzikál ,Jesus Christus Superstar´. Po dvou měsících úporného snažení tancovat právě na přesně danou choreografii, jsem to vzdal. A to mi s tancem pomáhala a radila zpěvačka Leona Machálková… No prostě, od té doby se raději dívám a obdivuji ty druhé.“

Chodil jste do tanečních?

Nechodil jsem tam přímo. Ale jenom jako divák si sednout na balkón a podívat se. Občas jsem si někdy odběhl na chodbu.  A tam si zkusil  pro mě ty takzvaně lehčí žánry. Naučil jsem se tak alespoň polku, valčík, ča-ča…“

Navštěvujete někdy, jako divák, baletní či taneční představení?

Upřímně, byl jsem takto jen dvakrát. Už kdysi ve Stavovském divadle. Dnes opravdu ani nevím na čem, ale pamatuji si, že jsem byl tenkrát opravdu ohromen.“

Hynek Tomm se již s oblíbenou Evou Pilarovou může od letošního jara objevit pouze prostřednictvím fotografií a filmových záznamů

V TANEČNÍM MAGAZÍNU jste se nedávno představil jako dobrý přítel zesnulé Evy Pilarové. Máte ještě v branži nějakého takového dobrého známého či staršího rádce?

V mém pěveckém životě se objevilo několik osobností, kterých si upřímně vážím. Eva Pilarová vždy byla a bude stále ta nej… Nějakou dobu jsme měli společný zájezdový pořad s paní Květou Fialovou. V něm jsme dokonce předvedli i společný duet pod názvem ,Tam na konci světa´, který vyšel i na CD. Paní Květa měla v tom duetu monolog. Posluchači jej mohli slyšet i na vlnách Českého rozhlasu. Květa Fialová byla přirozená, vyprávěla a vždycky s ní bylo tak příjemně. Teprve když odešla, uvědomil jsem si, jak mě její osoba ovlivnila. Že hodně z jejího  náhledu na život máme společné. Jinak v minulém roce jsme hodně jezdili společné pořady se Zuzanou Bubílkovou. A občas také s Valérií Zawadskou. Obě dámy je vždycky přímo radost poslouchat…“

Jak Vaše současná vystoupení ovlivnila koronavirová karanténa? Podařilo se odřeknutá představení přeložit na pozdější termín?

Ano, o některé koncerty jsem, kvůli opatřením kolem koronaviru, přišel. Některé se podařilo přesunout. Hodně mě zamrzelo, že jsem přišel o vystoupení v rámci festivalu FIJO s doprovodem Městského orchestru Cheb, pod vedením dirigenta Jiřího Smitka. Na to jsem se snad nejvíce těšil. Byli jsme domluveni, že zazpívám i píseň s názvem ,Město jediné“. Tu pro mě, jak se říká, přímo na tělo, napsal básník Josef Fousek. A jeho verše skvěle zhudebnil Zdeněk Hrubý. Skladba pojednává o mém dětství v rodném Chebu a současně je vyznáním mé mamince. Ta mi odešla v roce 2017. A moc mi chybí. Škoda. Nicméně za dva roky se tento festival opakuje, tak se budu těšit.“

Se Zuzanou Bubílkovou

Máte i herecké zkušenosti před kamerou, nakolik je tato práce pro Vás náročná?

Nevím, zda se v mém případě dá mluvit o nějakých zkušenostech. Samozřejmě jsem ale za to moc rád, a vážím si toho, že mě páni režiséři obsadili. Pro mě je herectví před kamerou, oproti zpívání, obor hodně náročný. Poprvé jsem se ocitnul před kamerou v pohádce ,Kluci, to je víla´, kde jsem si zahrál dvojroli čerta a zpěváka. Tu pohádku režíroval Milan Růžička a hráli v ní takoví mistři herectví, jakými jsou Jan Přeučil, Jan Čenský i další. Tak to je pak tréma o to větší. Pak jsem se ocitnul ve filmu ,Kameňák 3´ pana režiséra Zdenka Trošky. Tam jsem zpíval ústřední píseň ,pod filmem´ i v titulcích. A odehrál tam i malou roličku… Určitě za všechno jsem moc rád a jak se říká: ,Práce plodí práci´.“

Co chystáte na nadcházející sezónu?

Být, kvůli koronaviru, skoro čtyři měsíce doma a nic nedělat, to není nic pro mne… Kromě přípravy koncertů vánočních a pořadů se Zuzanou Bubílkovou, jsem začal více pracovat do studia a připravovat si nový repertoár. Po vloni vydaném CD ,Hynek Tomm zpívá Fouskoviny´, kde pro mne deset textů napsal básník a textař Josef Fousek, se chystám vydat nové album. Bude takzvaně zimní, které bude žánrově obsahovat pop, klasiku, šanson, vyšší populár… Jinak začátkem léta bychom měli dokončit natáčení klipu na jednu z mých zbrusu nových písní. Tentokrát je to svižná poprocková pecka s názvem ,Vítr´, kterou mě složil Pavel Ryška.“

Potěšilo Vás, jako tam bydlícího, že jste vyšel ve výpravné publikaci o sídlišti Černý Most?

Na Praze 14 Černém Mostě bydlím skoro už dvacet let. A už bych se nepřestěhoval. Když jsem začínal se zpěvem v Praze, vyšla publikace ,Praha 14 ve fotografii´, pro kterou jsme nafotili i křest mého CD s tehdejšími redaktory a místostarostou. Nyní jsem byl velice potěšen, že si na mne opět vzpomněli a zařadili mezi osobnosti této městské části.“

Hynek Tomm je i autorem knížky, která mu vyšla v roce 2018 v nakladatelství Petrkllíč

Jaké máte koníčky a hobby?

Jsem filmový maniak. Zhruba do druhé hodiny v noci koukám na filmy, potom ovšem vstávám až kolem desáté. Nejraději mám psychologické filmy a filmy podle skutečných událostí.“

Co byste závěrem popřál čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU a kam byste je pozval na svá vystoupení?

Popřál bych vám co nejvíce čtenářů! Popřál bych nejenom čtenářům, ale všem lidem to, co je nejdůležitější, a to je zdraví! Jinak u této příležitosti srdečně pozvu na určitě zajímavou akci ,Plavba po Vltavě – Zpívá Romantický tenor Hynek Tomm´. Ta proběhne 5. září 2020 ve 12.30. Anebo třeba na Vánoční koncert 3. prosince do Nuselské radnice v Praze 4. Závěrem úplně všem popřeji krásné příští dny.“

Při setkání s příznivci Hynek září

Děkujeme za upřímný rozhovor. A těm, kteří se chtějí o Hynkovi dozvědět například data jeho vystoupení, doporučujeme odkaz na jeho stránky www.hynektomm.cz, kde se dočtou i mnohé další. A přejeme mu, ať se i nadále daří v profesním i osobním životě.

Foto: archiv Hynka Tomma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Další letní ztráta českého tance – EVA KRÖSCHLOVÁ

Navždy odešla dcera slavné matky, tanečnice, choreografka, spolupracovnice Otomara Krejči i Jiřího Srnce, významná teoretička, spisovatelka i pedagožka

Je smutnou ironií, že doslova a do písmene v předvečer zahájení jubilejního dvacátého ročníku Letních svátků staré hudby odešla na věky osobnost, která se této problematice, ve sféře tanečního umění, velmi věnovala… Ve středu 10. července zesnula ve věku nedožitých devadesátých třetích narozenin velká individualita českého tance Eva Kröschlová.

Tanečnice, pedagožka, choreografka a teoretička Eva Kröschlová se narodila, jako Eva Schürerová, 13. Prosince 1926 v Praze. Již od dětství měla k tanci velice blízko. A to zejména díky své matce Jarmile Kröschlové, přední představitelce moderního výrazového tance, absolventce Jaques-Dalcrozovy školy. Dá se říci, že pedagogickou dráhu měla geneticky zakotvenou. Otec Evy Kröschlové byl Němec, konkrétně známý teoretik, autor odborných publikací i pedagog, ale zejména docent dějin umění na univerzitě v Halle – doktor Oskar Schürer.

Eva Kröschlová

Postupně mladá Eva získala taneční vzdělání v maminčině škole. Tam se, od roku 1939, stávala výraznou členkou její skupiny. Tamtéž pak v letech 1947 až 1949 pedagogicky působila. Posléze vyučovala na Lidové škole umění v Litoměřicích (1947-1949), od roku 1952 pedagogicky vedla lidové a historické tance, rytmickou výchovu a jevištní pohyb na divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Tam se stala také docentkou roku 1990.

V pozici choreografky Kröschlová spolupracovala s řadou souborů a divadel. Počátkem šedesátých let minulého století s Černým divadlem Jiřího Srnce, byla stálou spolupracovnicí Otomara Krejči v Divadle Za branou a podílela se na dalších velmi pozoruhodných činoherních inscenacích.

Eva Kröschlová je autorkou mnoha knih. Připomeňme si alespoň ty nejznámější: Polka (1961), Tance osmi století (1963), Pohybové etudy (1963), Hudební výchova pohybem (1969), Kontratance různých končin (1979), Dobové tance 16.-19. století, skupinové formy (1981), Kapitoly z dějin tance v Dějinách umělecké kultury (1989) a mnohých dalších titulů.

Mezi řadou ocenění, které za svůj plodný život získala, si sama Kröschlová velmi vážila odborné ceny Next Wawe z roku 2006.

Od roku 1985 učila Kröschlová historické tance na Letní škole staré hudby v Kroměříži a ve Valticích. V letech 1995 až 2000 pracovala se skupinou renesančních tanců La Fiamma, jež měla pravidelné programy ve Valdštejnské zahradě. Od roku 2000 vedla vlastní taneční soubor Chorea Historica.

Eva Kröschlová se, stejně jako její matka, dožila úctyhodného věku. Česká taneční scéna v ní ztrácí obrovskou individualitu i oporu. TANEČNÍ MAGAZÍN vzdává touto krátkou vzpomínkou čest její památce.

Foto: archiv redakce

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Polka vyhrála v Praze na Eurovision

TANEČNÍ MAGAZÍN sledoval tentokrát u televizních obrazovek unikátní mezinárodní taneční soutěž z Prahy.

Česká republika, potažmo Česká televize, za přispění dalších koproducentů, se podruhé v řadě stala pořadatelem prestižní mezinárodní soutěže „Eurovision Young Dancers“. O titul z celoevropské soutěže mladých tanečníků v sobotu 16. prosince v Kongresovém centru v Praze za Českou republiku bojoval se sedmi konkurenty sedmnáctiletý tanečník Michal Vach.

Národní kolo soutěže mladých tanečních performerů bez stálého angažmá ve věku od šestnácti do jednadvaceti let se uskutečnilo na přelomu září a října v rámci televizního festivalu Zlatá Praha na jevišti Nové scény Národního divadla. Odborná porota ve složení tanečnic a choreografek Angeé Svobodové a Aleny Peškové a dále tanečníka, sólisty baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni Martina Šintáka vybrala jako našeho reprezentanta právě Michala Vacha z Tanečního centra Praha konzervatoř – gymnázium.

S čím se představil nám popíše sám Michal Vach: „Choreografie ,Monologue´, na níž jsem participoval se svou profesorkou Lenkou Halašovou, vychází ze stejnojmenné skladby současného německého hudebního skladatele Maxe Richtera, kterou jsem tvořil za účelem přenesení pocitů na diváka skrze tanečníkovo tělo, které hovoří svým vlastním jazykem, přičemž nepočítá s odpovědí, ale přesto vytváří jedinečný vztah mezi jevištěm a hledištěm.“

Eurovizní soutěž mladých tanečníků pořádá Evropská vysílací unie (EBU) jako bienále již od roku 1985. Naposledy se uskutečnila v roce 2015 v Plzni, kdy se hlavním organizátorem této mezinárodní akce stala právě Česká televize. Letošní patnáctý ročník soutěže mladých tanečníků měla původně hostit Malta, která se však pořadatelství vzdala a o pomoc byla akutně požádána Česká televize.

Soutěž Eurovision Young Dancers je specifická především svou základní koncepcí – není rozdělena do žádných kategorií – stylových ani věkových. O vítězství tak nerozhodla pouze technická a interpretační úroveň soutěžního výkonu, ale také celkový umělecký dojem a přesvědčivost jevištního vystupování,“ popisuje kreativní producent České televize pan Vítězslav Sýkora.

Posláním soutěže je podporovat nové taneční talenty v Evropě, pro které je účast v soutěži jedinečnou příležitostí prezentace a někdy i počátkem mezinárodní kariéry. Unikátní formát zahrnuje jak klasický, tak i moderní tanec. Před prestižní mezinárodní porotou – pod vedením české mezinárodní taneční hvězdy a choreografky Darii Klimentové – se utkali soutěžící, kteří zatančili jak svou soutěžní choreografii, tak i společnou choreografii z dílny předního evropského choreografa. A tím pro letošní rok nebyl nikdo jiný než dlouholetý šéf baletu ND, tanečník a choreograf Petr Zuska. Pracoval na hudbu soudobého skladatele Kryštofa Marka.

Toto finálové klání za asistence kamer ČT se uskutečnilo v sobotu 16. prosince v Kongresovém centru Praha (bývalém Paláci kultury). Česká televize distribuovala a komplexně zajišťovala přímý přenos do všech zúčastněných zemí. Kromě hostující České republiky se diváci mohli kochat výkony tanečnic a tanečníků z Malty, Německa, Norska, Polska, Slovinska, Švédska a Portugalska.

V pražském Kongresovém centru se představilo osm soutěžících. Kromě Michala Vacha se na nápadité a moderní scéně ukázala Patricija Crnkovičová ze Slovinska, Danilo Kapustin z Německa, Anna Louise Amundsenová z Norska, Paulina Bidzińská z Polska, Denise Buttidiegová z Malty, Švéd Christoffer Collins a Raquel Fidalgová z Portugalska. Při úvodním vstupu na pódium je představil nejen moderátor, ale také nápadité filmové předtáčky v pražských historických i novodobých scenériích. Objevil se tu Karlův most, Staroměstský orloj, Kampa, ale i Tančící dům. Mně osobně trochu vadilo, že jsme zde viděli choreografie autorské, spoluautorské, což bych bral, ale také od externích choreografů. Do dvoučlenného finále se závěrem probojovaly dvě zástupkyně někdejšího východního bloku. Polka a Jihoslovanka. Tedy Slovinka. Společné finále – za asistence zbývajících šesti finalistů současně na pódiu – bylo vrcholem večera. Nakonec si pomyslné vavříny, obrovskou plaketu a setsakra konkrétní šek na 7 000 Euro odnesla Paulina Bidzińská z Polska. Na v pořadí druhou Patriciji Crnkovičovou čekala plaketa menší a šek na 3 000 Euro.

Moderátorem pořadu byl Libor Bouček. Bezprostřední flash-interview hned po tanečním výkonu prováděla se soutěžícími Angeé Klára Svobodová. A režisérem celého živě vysílaného programu byl Michael Čech.

Myslím, že sobotní televizní přenos na ČT Art umožnil širší divácké vrstvě poznat moderní současné taneční trendy. A pochopit, že špičkový tanec se nemusí tančit pouze na špičkách.

Foto: Eurovision Young Dancers

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN