Rozhovor se zpěvákem HYNKEM TOMMEM

„Vidět ty rozzářené oči publika.“

Hynek Tomm nedávno v TANEČNÍM MAGAZÍNU lidsky a dojemně zavzpomínal na Evu Pilarovou. Na přání mnoha našich čtenářů a zejména čtenářek s ním teď přinášíme i osobní rozhovor.

Kdy ve Vás uzrálo přání veřejně vystupovat, stát se zpěvákem?

Víte, že to si pamatuji přesně? Bylo to totiž 1. února, v den, kdy je v kalendáři jméno Hynek. A já jsem zrovna zpíval ve stejný den i čas na dvou soutěžích u nás v Chebu. Takže jsem přebíhal z kulturního domu do školy hudební, kde se druhá soutěž konala. Bylo mi tehdy jedenáct. Nakonec jsem zvítězil v obou soutěžích, a tak se postupně prozpíval až do Prahy. A tam jsem, v rámci celorepublikového finále, opět vyhrál. To se ví, že mě těch několik triumfů v soutěžích poznamenalo. Maminka, přátelé a mí nejbližší byli na mě patřičně hrdí. A znal mne kdekdo, nejen z Chebu a okolí.

Tehdy jsem si uvědomil, že stát na jevišti, zpívat a vidět ty rozzářené oči publika, je tím, bez čeho už nechci být.“

Jaký máte vztah k tanci?

Když jsem byl teenager, často jsem chodil na diskotéky, a tancovat mě moc bavilo. Později jsem ale zjistil, že ačkoli nemám problém s rytmem, paměť naučit se tanec na danou choreografii, to už mi jaksi nejde. Ukázalo se to už, když jsem uspěl v konkurzu pro tehdejší muzikál ,Jesus Christus Superstar´. Po dvou měsících úporného snažení tancovat právě na přesně danou choreografii, jsem to vzdal. A to mi s tancem pomáhala a radila zpěvačka Leona Machálková… No prostě, od té doby se raději dívám a obdivuji ty druhé.“

Chodil jste do tanečních?

Nechodil jsem tam přímo. Ale jenom jako divák si sednout na balkón a podívat se. Občas jsem si někdy odběhl na chodbu.  A tam si zkusil  pro mě ty takzvaně lehčí žánry. Naučil jsem se tak alespoň polku, valčík, ča-ča…“

Navštěvujete někdy, jako divák, baletní či taneční představení?

Upřímně, byl jsem takto jen dvakrát. Už kdysi ve Stavovském divadle. Dnes opravdu ani nevím na čem, ale pamatuji si, že jsem byl tenkrát opravdu ohromen.“

Hynek Tomm se již s oblíbenou Evou Pilarovou může od letošního jara objevit pouze prostřednictvím fotografií a filmových záznamů

V TANEČNÍM MAGAZÍNU jste se nedávno představil jako dobrý přítel zesnulé Evy Pilarové. Máte ještě v branži nějakého takového dobrého známého či staršího rádce?

V mém pěveckém životě se objevilo několik osobností, kterých si upřímně vážím. Eva Pilarová vždy byla a bude stále ta nej… Nějakou dobu jsme měli společný zájezdový pořad s paní Květou Fialovou. V něm jsme dokonce předvedli i společný duet pod názvem ,Tam na konci světa´, který vyšel i na CD. Paní Květa měla v tom duetu monolog. Posluchači jej mohli slyšet i na vlnách Českého rozhlasu. Květa Fialová byla přirozená, vyprávěla a vždycky s ní bylo tak příjemně. Teprve když odešla, uvědomil jsem si, jak mě její osoba ovlivnila. Že hodně z jejího  náhledu na život máme společné. Jinak v minulém roce jsme hodně jezdili společné pořady se Zuzanou Bubílkovou. A občas také s Valérií Zawadskou. Obě dámy je vždycky přímo radost poslouchat…“

Jak Vaše současná vystoupení ovlivnila koronavirová karanténa? Podařilo se odřeknutá představení přeložit na pozdější termín?

Ano, o některé koncerty jsem, kvůli opatřením kolem koronaviru, přišel. Některé se podařilo přesunout. Hodně mě zamrzelo, že jsem přišel o vystoupení v rámci festivalu FIJO s doprovodem Městského orchestru Cheb, pod vedením dirigenta Jiřího Smitka. Na to jsem se snad nejvíce těšil. Byli jsme domluveni, že zazpívám i píseň s názvem ,Město jediné“. Tu pro mě, jak se říká, přímo na tělo, napsal básník Josef Fousek. A jeho verše skvěle zhudebnil Zdeněk Hrubý. Skladba pojednává o mém dětství v rodném Chebu a současně je vyznáním mé mamince. Ta mi odešla v roce 2017. A moc mi chybí. Škoda. Nicméně za dva roky se tento festival opakuje, tak se budu těšit.“

Se Zuzanou Bubílkovou

Máte i herecké zkušenosti před kamerou, nakolik je tato práce pro Vás náročná?

Nevím, zda se v mém případě dá mluvit o nějakých zkušenostech. Samozřejmě jsem ale za to moc rád, a vážím si toho, že mě páni režiséři obsadili. Pro mě je herectví před kamerou, oproti zpívání, obor hodně náročný. Poprvé jsem se ocitnul před kamerou v pohádce ,Kluci, to je víla´, kde jsem si zahrál dvojroli čerta a zpěváka. Tu pohádku režíroval Milan Růžička a hráli v ní takoví mistři herectví, jakými jsou Jan Přeučil, Jan Čenský i další. Tak to je pak tréma o to větší. Pak jsem se ocitnul ve filmu ,Kameňák 3´ pana režiséra Zdenka Trošky. Tam jsem zpíval ústřední píseň ,pod filmem´ i v titulcích. A odehrál tam i malou roličku… Určitě za všechno jsem moc rád a jak se říká: ,Práce plodí práci´.“

Co chystáte na nadcházející sezónu?

Být, kvůli koronaviru, skoro čtyři měsíce doma a nic nedělat, to není nic pro mne… Kromě přípravy koncertů vánočních a pořadů se Zuzanou Bubílkovou, jsem začal více pracovat do studia a připravovat si nový repertoár. Po vloni vydaném CD ,Hynek Tomm zpívá Fouskoviny´, kde pro mne deset textů napsal básník a textař Josef Fousek, se chystám vydat nové album. Bude takzvaně zimní, které bude žánrově obsahovat pop, klasiku, šanson, vyšší populár… Jinak začátkem léta bychom měli dokončit natáčení klipu na jednu z mých zbrusu nových písní. Tentokrát je to svižná poprocková pecka s názvem ,Vítr´, kterou mě složil Pavel Ryška.“

Potěšilo Vás, jako tam bydlícího, že jste vyšel ve výpravné publikaci o sídlišti Černý Most?

Na Praze 14 Černém Mostě bydlím skoro už dvacet let. A už bych se nepřestěhoval. Když jsem začínal se zpěvem v Praze, vyšla publikace ,Praha 14 ve fotografii´, pro kterou jsme nafotili i křest mého CD s tehdejšími redaktory a místostarostou. Nyní jsem byl velice potěšen, že si na mne opět vzpomněli a zařadili mezi osobnosti této městské části.“

Hynek Tomm je i autorem knížky, která mu vyšla v roce 2018 v nakladatelství Petrkllíč

Jaké máte koníčky a hobby?

Jsem filmový maniak. Zhruba do druhé hodiny v noci koukám na filmy, potom ovšem vstávám až kolem desáté. Nejraději mám psychologické filmy a filmy podle skutečných událostí.“

Co byste závěrem popřál čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU a kam byste je pozval na svá vystoupení?

Popřál bych vám co nejvíce čtenářů! Popřál bych nejenom čtenářům, ale všem lidem to, co je nejdůležitější, a to je zdraví! Jinak u této příležitosti srdečně pozvu na určitě zajímavou akci ,Plavba po Vltavě – Zpívá Romantický tenor Hynek Tomm´. Ta proběhne 5. září 2020 ve 12.30. Anebo třeba na Vánoční koncert 3. prosince do Nuselské radnice v Praze 4. Závěrem úplně všem popřeji krásné příští dny.“

Při setkání s příznivci Hynek září

Děkujeme za upřímný rozhovor. A těm, kteří se chtějí o Hynkovi dozvědět například data jeho vystoupení, doporučujeme odkaz na jeho stránky www.hynektomm.cz , kde se dočtou i mnohé další. A přejeme mu, ať se i nadále daří v profesním i osobním životě.

Foto: archiv Hynka Tomma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Malá vzpomínka téměř velikonoční – Taneční škola JANY TOMANOVÉ v Monaku

Doba, kdy ubývá živých vystoupení a jsme více či méně vázáni doma, přímo vybízí k různým reminiscencím a vzpomínkám. S velmi zajímavými nás oslovila paní Jana Eriksson Tomanová. Tu první, o Monte Carlu a jeho slavné škole, uveřejňujeme dnes. A dozvíte se v ní navíc i něco o psu světoznámého tanečníka.

Académie de Danse Classique Princesse Grace de Monte Carlo – Monaco“ – tak přesně toto je originální francouzský název prestižní světové školy baletu. Její zakladatelkou je vynikající ruská balerína Marika Bezobrazova (* 1918 – † 2010). Ruská tanečnice, která působila od roku 1935 v „Baletu de Monte Carlo“. V roce 1947 pak začala v Monte Carlu vyučovat balet. Již roku 1952 zakládá „Monte Carlo Classique Dance School“. Tam vyučuje adepty tance již od předškolního věku. Její pedagogický talent a bohaté interpretační schopnosti i blízké kontakty s tehdejšími osobnostmi baletního umění umožnily, že se její škola záhy stala jednou z nejlepších v Evropě. „Lesklý punc“ dodal škole během roku 1972 nový název – „Académie de Danse Classique Princesse Grace“. Ten byl výslednicí blízkého přátelství Mariky s monackou princeznou Grace – velkou milovnicí baletu. Marika měla úžasné manažerské schopnosti. Obklopila se těmi nejlepšími pedagogy a spolu s nimi vytvořila program pro výchovu tanečníků.

Zakladatelka monacké školy Marika Bezobrazova

Patřila jsem v letech 1997 – 2003 mezí pedagogy, kteří se každoročně se svými nejlepšími žáky zúčastňovali „Mezinárodních baletních zkoušek“. Skládaly se z přesně zadaných baletních sekvencí, které vycházely z přesné hudby, tanečních prvků, přizpůsobených příslušné věkové kategorii studenta. Začínalo se již v předškolním věku. Byly to „Preparatoire“ – tři přípravné taneční skladby, tyto taneční skladby končily kolem devátého roku tanečníka. Od malička se dbalo na správné držení těla, na hudebnost, baletní techniku, přizpůsobenou věku tanečníka, a výraz spojený s prožitkem. Po této přípravě následovaly „Degree“. I. II. III. IV. Každé „degree“ se skládalo z „adagia“ – dívky i chlapci stejně, „špičkové variace“ pro dívky, „skokové variace“ pro chlapce. Tak to pokračovalo i dále. Samozřejmě, čím vyšší degree, tím vyšší nároky.

Vstup do monacké taneční školy

IV. degee je již náročné – skládá se ze 3 variací – adagio, špičky, valčík, pro dívky – chlapci mají batýrované variace. V. VI. VII.VIII. degree bylo pro profesionální tanečníky, kteří přijeli studovat do Monte Carla, aby se naučili „francouzskou taneční techniku“. Tito tanečníci většinou vystudovali profesionální taneční školy v Německu,  Anglii,  Jižní Africe, Japonsku a v podobných zemích. Většinou se prezentovali v profesionálních sólových variacích.

Zásada paní Mariky, co se týče baletního umění: respirer – dýchej, (správné dýchání je velmi důležité pro tanečníka – umožní mu zvládat náročné variace), plié – postoj v jakékoli taneční pozici do pokrčení kolen (kolena směřují do strany – což je předpokladem pro všechny skupiny skoků). Dále, battement tendu – (vysunutí kročné dolní končetiny vpřed, stranou, vzad – vždy s vytočením en dehors, to značí: patou vpřed). Toto vše jsou hlavní zásady baletní techniky.

Budova Académie de Danse Classique Princesse Grace v Monte Carlu

Během roků 1997–2003 jsem jezdila do Monte Carla se svými nejlepšími žáky, s nimiž jsme pracovali na programu vždy v průběhu jednoho roku. Někdy to bylo admissibilité, což znamenalo přípravu na dvě degree. S prvními třemi dívkami jsem odjela do Monte Carla roku 1995, jako konzultant „Balet Otevrel“ z německého Augsburgu. Otevřelovi byli moji přátelé, byli to Češi. Mé žačky naučili předepsaným choreografiím na I. degree, které jsem v Praze vypracovávala. Během roku v Praze, a zároveň konzultacemi v Augsburgu, jsme tak úspěšně zvládli „mezinárodní baletní zkoušky“ v Monte Carlu.

Nadešel rok 1997 a to jsem odjela do Monte Carla opět s třemi žáky – tentokrát to byly dvě dívky a jeden chlapec. Byl to pro nás velký úspěch, neboť onen chlapec – Jan Váňa, získal stipendium na letní stáž do Monaka! Na tři týdny. Byl tam totiž ze všech mužských studentů nejlepší. Stal se tam pak postupně miláčkem všech adeptů tance. Po úspěšném absolvování pražské konzervatoře je nyní sólistou baletu v Kyjevě.

Jan Váňa na archivním snímku

Veškeré soutěže v Monte Carlu se vždy konaly v čase velikonočním. Ve stejném roce jsem s Honzíkem odjela do Monaka ještě jednou v létě. Na jeho letní stáž. Tou dobu jsem absolvovala speciální pedagogický kurz „atestaci na francouzskou baletní techniku“. Myslím, že jsem jediná z Čech? Sama jsem totiž „vyrostla“ na ruské baletní škole, takže poznání této techniky mě velmi obohatilo. Tento styl výuky baletu se stal důležitým faktorem mé další pedagogické kariéry. Připravila jsem na mezinárodní baletní zkoušky v Monte Carlu postupně deset studentů. Moje atestace na francouzskou baletní techniku mě zařadila mezi elitu pedagogů. Od toho momentu jsem byla připsána mezi pedagogy, kteří na to měli takzvaně „gebír”

Mnozí z mých studentů byli na baletních zkouškách v Monaku několikrát. Podle jury, která byla složena z těch nejlepších šéfů světových „baletních domů“ a sólových tanečníků, patřili moji žáci mezi ty nejlepší. Atmosféra tam byla úžasná, hovořilo se světovými jazyky – vždy jazykem, odkud student pocházel. Všechny děti byly brány jako osobnosti!

Legendární Rudolf Nureyev

Jen malou kuriozitu závěrem. Marika po smrti svého přítele, slavného Rudolfa Nureyeva (* 1938 – † 1993), opatrovala jeho pejska se jménem Soloria. Byl to takový maskot akademie – součást Nureyeva. Vždy jsem s ním mluvila jen rusky, jinak nerozuměl.

Současný šéf školy v Monaku, pan Luca Masala

Roku 2009 se stal novým uměleckým ředitelem „Ballet Académie Princesse Grace de Monte Carlo“ italský tanečník a pedagog s velkou světovou kariérou, pan Luca Masala. Vysoký standard Akadamie tance v Monaku, který vybudovala Marika Bezobrazova, právě její pokračovatel Masala zcela naplnil a dále jej rozvíjí na vysoké světové úrovni. Studenti „Akademie de Monte Carlo” stojí vždy na vrcholných žebříčcích světových baletních soutěží.

Foto: archiv Taneční školy Jany Tomanové

Jana Eriksson Tomanová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

StarDance: začal biatlon – končí KOUKALOVÁ

Právě v sobotu 30. listopadu 2019 začala biatlonová sezóna Světového poháru 2019/2020. A zrovna  v ten večer se loučila v přímém televizním přenosu se StarDance – bývalá biatlonová šampiónka! Jaká to ironie… A kde zůstala galantnost a genderové vyváženost? Zač je toho loket? Vrátilo Impérium úder?

Již osmý večer desátého cyklu populárního a nosného programu veřejnoprávní ČT začala krátkou reminiscencí na minulé charitativní pokračování StarDance. To sice nebylo vyřazovací, ale jeho body se zohledňovaly v hodnocení tohoto dílu sledované soutěže. A na programu nyní byla hned dvě soutěžní kola. V tom prvním si účastníci vybírali mezi valčíkem a rumbou. A druhé kolo pak dalo volnost jejich kreativitě ve volném, výrazovém scénickém tanci.

Již tradičně zasedly v hledišti páry vyřazené v předešlých kolech. Mezi nimi i soutěžící z mnoha předešlých ročníků, dále kulturní, manažerské i podnikatelské osobnosti… A samozřejmě příbuzní i přátelé vystupujících. Prostě, vhodná sousta pro zvídavé televizní kamery.

Moderátoři mají poněkud rozdělené úlohy, ale protentokrát pěkně pospolu

Bez mučení se přiznám, že nesleduji StarDance pravidelně. A tak, po několikaleté(!)  přestávce, musím uznat, že se inovuje. Moderátoři sice zůstávají stejní, ale jejich „pracovní místa“ se proměnila. Marek Eben zůstává tím hlavním průvodcem na pódiu a Tereza Kostková je pasována spíše do zákulisní reportérky, sběratelky aktuálních dojmů. Ale k hlavnímu posunu došlo v choreografiích tanců a jejich výrazovém pojetí. Jsou nápaditější, progresívněji pojaté i s použitím dalších rekvizit. Prostě, necítíte se zde jako na soutěži „latiny“, ale na skutečném představení, gala podívané.

Orchestr Martina Kumžáka Moondance Orchestra je, se svými zpěváky, připraven. Diváci patřičně nažhaveni. A tak již k vlastní soutěži.

 Vídeňský valčík nebo vídeňský ležák?

Marek Eben úvodem soucítil s únavou a enormním tréninkovým zápřahem soutěžících. Jejich jízdu soutěží přirovnal ke starému Trabantu, který ani nevěděl, kolik má v nádrži benzínu. A často musel jezdit na rezervu.

Gabriela Koukalová – Martin Prágr (rumba)

Na počátku Eben prezentoval Gabrielu Koukalovou (dříve za svobodna Soukalovou) jako neomylnou střelkyni. Což vtipně ilustroval přiložením repliky biatlonového terče na čelo porotce Chlopčíka. Projevilo se i toto pak na jeho nejnižším hodnocení?

Rumba této dvojice, na zmodernizovaně aranžovaný hit Bangles „Eternal Flame“, byla svým způsobem i trošku živočišná. A nezapřela perné hodiny tréninku. Na ten je ostatně asi Gabriela zvyklá…

Gabriela Koukalová s Martinem Prágrem měli hodně nevděčnou roli začínajícího páru

Ve slovním hodnocení uvedl Genzer, že tato jízda určitě nebyla Trabantem. Drexlerové vadil zase malý tlak na parket. Čili, že se sálem nesunuli, nýbrž spíše poskakovali. Porota se zdála býti přísnou, ale nakonec toto byla nejlépe hodnocená rumba celého večera.

(Body: Richard Genzer: 9, Tatiana Drexlex  8, Jan Tománek  9, Zdeněk Chlopčík  7. Součet: 33)

Matouš Ruml – Natálie Otáhalová (valčík)

Samotný divadelní úvod ukazoval, že tanečníci půjdou po výrazu. Já tedy osobně miluji spíše pivo vídeňský ležák, než vídeňský valčík. Nicméně mne nepřipadlo vystoupení slabší toho předešlého. I když, srovnávat rumbu a valčík?

Natálie Otáhalová si dala záležet s valčíkem i se svým partnerem Matějem Rumlem

Jiného názoru byla porota. Tatiana Drexler vytýkala především Rumlovi, že tak trochu předháněl hudbu. Téměř niť suchou na populárním mladém herci nenechal ani Jan Tománek, ale pak  ukázal vcelku solidní sedmičku. To jsou paradoxy!

(Body: Richard Genzer: 8, Tatiana Drexlex 7, Jan Tománek 7, Zdeněk Chlopčík 6. Součet: 28 )

Jakub Vágner – Michaela Nováková (rumba)

Zase jsme se dočkali, tentokrát na hudbu Stinga, až teatrálního zahájení. Jakub Vágner seděl před stolkem s fotkou své partnerky. Následný tanec spíš dokumentoval tréninkový dril. Prostě hodiny potu a krve ve zkušebně. Já ani porota jsme v projevu necítili uvolnění.

Jakub Vágner se sice cítí lépe s rybářským prutem u vody, ale i zde se však nechtěl nechat zahanbit

Zdeněk Chlopčík byl lapidární: „Jakube, nejlepší jste byl, když jste seděl.“ I tak byl, pak v bodování, ještě vcelku milosrdný. Richard Genzer Vágnerovy pohyby pánví komentoval: „Ta pánev byla, Jakube, jako když Horst Fuchs v teleshopingu předvádí pánev.“ Porota se tentokrát výjimečně bodově shodla.

(Body: Richard Genzer: 7, Tatiana Drexlex 7, Jan Tománek 7, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 28  )

Veronika Khek Kubařová – Dominik Vodička (valčík)

Tentokrát opět jiné pojetí valčíku. Provázanější a rytmičtější. Paní Kheková na parketu nezapřela, že je manželkou divadelního režiséra. Působila, že si celé číslo náležitě užívá. A její taneční partner byl tím mužským elementem, který dodal celku potřebný nadhled, eleganci i muzikální vyznění.

Jan Tománek vypíchl divadelnost celého tance. Genzer to shrnul výstižně: „Když vás pozoruju, tak mě zas začínají bolet kyčle.“ Porota se tentokrát v bodovém hodnocení tak trochu „rozpůlila“.

Porota zde, po tanci Veroniky a Dominika, reprezentovala dva shodné názorové tábory. Je vidět, že byla i správně rozsazena.

(Body: Richard Genzer: 10, Tatiana Drexlex 10, Jan Tománek 9, Zdeněk Chlopčík 9. Součet: 38 )

Karel „Kovy“ Kovář – Veronika Lišková (rumba)

Tentokrát jaksi v opačném gardu, vyzval Eben na úvod internetového mága „Kovyho“, aby zhodnotil instagramové účty porotců. Diváky si nejvíce získal charakteristikou účtu Richarda Genzera: „To je taková koprovka s vejcem.“

Jak se vyjádřit již ke třetí rumbě večera? Dá se říci, že v tanci samém Kovář již tak vtipně a s nadhledem nepůsobil… A moc mu nepomohla ani partnerka, která je spíše menší a sporé postavy. Prostě, žádná typická dlouhonohá tanečnice. Tanec tím pádem vyzníval trochu strojeně, až koženě.

Výstižný snímek dvojice Karel Kovář a Veronika Lišková při rumbě

Kovy“ očekával reakci na kritiku internetových prezentací poroty se slovy: „To bude jako ,Impérium vrací úder´.“ Překvapivě jej však „potrestal“ bodově nejvíce Tománek, který od Kováře předem nesklidil zas až takovou kritiku.

(Body: Richard Genzer: 7, Tatiana Drexlex  8, Jan Tománek  6, Zdeněk Chlopčík  7. Součet: 28  )

Volně a inovativně

Již při vyhlášení této „volné disciplíny“ jsem si trochu povzdechl, kde je loňský porotce Václav Kuneš. Ten by – jako „frontman“ moderního souboru 420PEOPLE – asi tentokrát nejerudovaněji hodnotil. A možná i radil? Je však možné, že radil předem při výběru a choreografii čísel samotných? V televizních titulcích byl totiž uveden jako jeden ze supervizorů.

Jak se dalo předem čekat, téměř všechny dvojice preferovaly spíše epický příběh.Prožitek i vnitřní svět interpretů zůstávaly poněkud na druhé koleji. Je to i pochopitelné, pokud se chcete zaměřit na výraz, musíte mít zažitou choreografii. A na to je tady zatraceně málo času.

Ještě malá poznámka k jinak tradičně kultivovanému a galantnímu Marku Ebenovi. Nejen já osobně tanec považuji i za výraz vystupování na veřejnosti, chování se galantně vůči ženám. A oslovování Natálie Liškové před celým televizním národem „Liško“ nepovažuji za vhodné. Ani genderově vyvážené. Není to nikde v uřvané koncertní či sportovní aréně. A proč tedy neoslovoval Eben například třeba Dominika Vodičku „Vodo“?

S Karlem „Kovym” Kovářem vpravo Natálie Lišková, oslovovaná moderátorem rozverně jako „Liška”

Tím nechci výborného Marka Ebena nikterak shazovat, jedná se však pouze o zdánlivě malý detail. I proto na něj upozorňuji.

Gabriela Koukalová – Martin Prágr

Oba tanečníci se představili v bílém. Měli, jako v této disciplíně i jejich následovníci, mnoho scén u země. Vleže, sedící i posouvající se. Celkové vyznění bylo, pro mne, tak trochu spíše atletické. Určitě však lehce lehkoatletické.

Tak trochu bílý sníh, který byl Gabriele Koukalové vlastní, připomínaly kostýmy první taneční dvojice

Jan Tománek ve slovním hodnocení parafrázoval Gabrielu a její popis jedné figury: „Ten ,opilý námořník´neměl chybu. V tom ostatním jich bylo dost.“ Richard Genzer to shrnul: „Moderní tanec prostě není legrace.“ Již podruhé (a naposledy) za večer vzácná bodová shoda arbitrů.

(Body: Richard Genzer: 7, Tatiana Drexlex 7, Jan Tománek  7, Zdeněk Chlopčík  7. Součet: 28)

Matouš Ruml – Natálie Otáhalová

Opět se, tak trochu jako vojáci v zákopech, hodně operovalo u země. Tentokrát se však jednalo o předem pečlivě vystavěný výstup se závěrečnou pointou. Matouš Ruml se zde, jako herec, cítil jako ryba ve Vltavě.

Při volném tanci měla většina soutěžících mnoho scén při zemi, jako zde Matěj Ruml s Natálií Otáhalovou

Porota byla nadšena. Její rýsující se absolutorium pokazil tradiční „zlý muž“  –  Chlopčík. Richard Genzer dokonce vysekl Matoušovi poklonu: „Být to před lety, tak bych Tě po takovém výkonu angažoval do naší skupiny UNO.“

(Body: Richard Genzer: 10, Tatiana Drexlex 10, Jan Tománek 10, Zdeněk Chlopčík 8. Součet: 38 )

Jakub Vágner – Michaela Nováková

Jakub nezapřel syna významného kapelníka, muzikanta, aranžéra, podnikatele i zaníceného sportovce Karla Vágnera. Vybral si totiž za hudbu „tutovku“ Morriconeho filmový megahit ze snímku „Tenkrát na západě“. Na jejich tanci byla – oproti první části – cítit uvolněnost i větší hravost.

Jakubu Vágnerovi porota vytýká křečovitost. Zde bych to nazval spíše patosem.

Tatiana Drexler hodnotila především jevištní vyváženost i kreativitu přípravy. Jan Tománek si neopomenul rýpnout do Jakuba Vágnera, že vše je moc křečovité a snaživé, což se projevuje na výsledném dojmu. V bodování se zase tradičně projevil Zdeněk Chlopčík.

(Body: Richard Genzer: 9, Tatiana Drexlex 8, Jan Tománek 9, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 33)

Veronika Khek Kubařová – Dominik Vodička

Velmi dobrý nápad. Jevištní detektivka se Sherlockem Holmesem. Vše dobře připraveno, včetně kostýmů. Pouze někdy musel divák také detektivně pátrat, co tím chtěli tančící vyjádřit.

Veronika Khek Kubařová s Dominikem Vodičkou jako v detektivce

Drexlerová se mírně kriticky navezla do celkové dynamiky projevu. Chlopčík zase do synchronizace dvojice. Však porota jako celek vše vzala málem „i s chlupama“. Jediný proti absolutnímu hodnocení byl… Kdo jiný, než Chlopčík!

Bezmála vrcholným číslem večera bylo, když se porotce Richard Genzer dokázal vtěsnat do malého nákresu „pro vraždu”, určeném pro štíhlounkou Veroniku Khek Kubařovou

(Body: Richard Genzer: 10, Tatiana Drexlex 10, Jan Tománek 10, Zdeněk Chlopčík 9. Součet: 39)

Karel „Kovy“ Kovář – Veronika Lišková

Je vidět, že „Kovy“ Kovář je na internetu „v obraze s duchem doby“ A především s mladými. Velmi kontaktní až agresívní tanec. Oba interpreti se vyřádili. Veronika Lišková nezapřela temperament i energii.

Veronika Lišková se s Karlem Kovářem pohybovali také nízko u země. To však neznamená, že by jejich choreografie byla v něčem přízemní.

Porota byla vcelku skoupá na body. Proč? Janu Tománkovi vadilo až přespříliš energie. Drexlerové malá muzikálnost. Zdeněk Chlopčík: „Emoce nejsou všechno.“ Pouze Richard Genzer to vystihl: „Připomínalo mi to mé předešlé vztahy.“ Možná proto dal jenom sedmičku?

(Body: Richard Genzer: 7, Tatiana Drexlex 8, Jan Tománek 7, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 29)

Kdo hodnotí koho a co?

Tanečníky jsem si vzal na paškál. Ještě proprat porotu. Před samým závěrem musím objektivně podotknout, že jediný Zdeněk Chlopčík hodnotil soustavně „týmový výkon“. Nikoli, na rozdíl od zbylého tria porotců, pouze tanec té které osobnosti. A tanec je určitě výsledkem týmové práce dvojice. Tak by tomu mělo být i zde. Přece jeden, na vteřinku o pár centimetrů vyvýšený, loket nemusí úplně zkazit celkový dojem a vyznění…

Odborníci by možná viděli raději na odchodu tuto dvojici Natálii Otáhalovou s Matějem Rumlem. Anebo Karla „Kovy” Kováře s Veronikou Liškovou? Diváci však rozhodli jinak…

A pak již dvojice moderátorů, která se závěrem opět sešla pospolu, tak trochu tradičně (jako týden starou žvýkačku v puse), natahovala okamžik vyhlášení vítězů. Začala tou dvojicí, jíž mnozí již před tímto dílem pasovali na outsidery – napjatým Matoušem Rumlem a nervózní Natálií Otáhalovou. Prošli! To byla úleva. A vše směřovalo ke krutému rozuzlení. Kdo tentokrát půjde z kola ven?

Konečně verdikt. Tedy nakonec, ačkoli aritmetický bodový součet od poroty by poslal do pekel „Kovyho“ Kováře se sympatickou Liškovou, končí úsměvy rozdávající Gabriela a její galantní partner Prágr. Jako sportovkyně to vzala sportovně. Vousatý spolutanečník neskrýval dojetí.

Tak takto společně s ostatními se představili Gabriela Koukalová s Martinem Prágrem naposledy

Následoval již tradičně obligátní finálový společný tanec a rozlučka.

Jak hodnotit tento díl? Určitě jako letos nejkreativnější. Což, samozřejmě, již předem předurčoval volný moderní scénický tanec. A co říci o vyřazeném páru? Budu lakonický. Bulvární noviny a časopisy v něm ztrácí své velké téma. A na závěr jsem si pod vousy, s dávným hitem Petra Spáleného, prozpěvoval: „Kdybych já byl kovářem.“, tentokrát však s velkým „K“.

Foto: archiv České televize

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Soutěžní pár Vojta Drahokoupil a Zuzana Šťastná

Roztančené divadlo Mladá Boleslav IV představuje:

Představujeme již 5. soutěžní pár – Vojtěcha Drahokoupila a Zuzanu Šťastnou, kteří spolu reprezentují Divadlo Broadway.

Tento pár si  na FINÁLOVÉM GALAVEČERU 30. 11. 2019 ve ŠKODA Auto muzeu Mladá Boleslav zatančí svižný valčík a kubánskou Cha chu.

Tipovat pro tento pár a zároveň zakoupit vstupenky na exklusivní finálový večer je možné prostřednictvím oficiálního webu projektu:

http://roztancenedivadlo.cz/

Foto:  Anna Hladká, ve vlastnictví projektu Roztančené divadlo, Taneční kurzy Martina Šimka & Terezy Řípové s. r. o.

 

Taneční kurzy Martina Šimka a  Terezy Řípové,

pro TANEČNÍ MAGAZÍN