Rozhovor s tanečníkem 420people a pedagogem Filipem Staňkem

„Tančit myšlením a myslet tancem, čeho víc lze dosáhnout?“

Filip Staněk

 „Tanec je tím, co mě drží v sladkém zajetí,“ přiznává tanečník Filip Staněk, člen 420people, který se realizuje také jako pedagog, vede taneční lekce a vyvinul vlastní pohybovou metodu Smart Body, jejímž cílem je být univerzální tréninkovou metodou, pro veřejnost i pro profesionály. 

Od mala jste se hodně věnoval sportu, ke kterému Vás vedli rodiče a zkusil jste jak tenis, tak dokonce i horolezectví. Jak jste se dostal k tanci?

„Jsem ze sportovně založené rodiny. Hodně jsme lyžovali a, jak zmiňujete, vyzkoušel jsem si mnoho sportů. Vždy mě to ale táhlo k tanci, k umění obecně, mám pocit, že odjakživa. První, co si vybavuji, je obdiv k Michaelu Jacksonovi, kterého jsem v dětství napodoboval. Pak přišly taneční kroužky a nakonec – nebo vlastně na začátek – konzervatoř. Studium tance a baletu bylo to, co jsem hledal, po čem jsem toužil. A nemýlil jsem se, tanec mi poskytl šťastné mládí.“

Na ostravské Janáčkově konzervatoři jste studoval jak klasický tanec, tak později i herectví, také loutkoherectví a o prázdninách step. Uvažoval jste o herecké profesi? Co Vás přivedlo ke stepu?

„Vystudoval jsem tanec a herectví, součástí toho druhého byl i předmět loutkoherectví, který mě velmi bavil. Když mi bylo asi třináct, starší spolužáci chodili na hodiny stepu, kam jsem ale ještě neměl přístup. Jednou jsem se tam šel podívat a zeptal jsem se učitele, jestli bych nemohl chodit. Souhlasil, a tak jsem se začal učit stepu. Po několik let jsem se mu věnoval docela intenzivně. V létě jsem pak pravidelně jezdil na různé taneční školy, workshopy, baletní i stepové. Herectví jsem si ve škole přibral po čtyřech letech (taneční studium je osmileté, herecké čtyřleté). Respektive, chtěl jsem přejít z tance k herectví a trochu tajně udělal talentové zkoušky. Jenže se to rozkřiklo a z tanečního mě nechtěli jako kluka pustit. Nakonec vymysleli, že bych mohl studovat obojí. Byl jsem takový první pokusný králík, nikdo přede mnou to nikdy nezkusil. Bylo to náročné, jakmile jsem se v tom ale naučil chodit, šlo to. Když jsem byl vyčerpaný, řekl jsem na tanečním, že mám herectví, na hereckém, že mám tanec, a šel jsem do hospody. O herecké profesi jsem nikdy vážně neuvažoval, nemám pro ni vlohy ani zápal, tanec je tím, co mě drží v sladkém zajetí.“

Po škole jste nastoupil do baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (Sněhurka a sedm trpaslíků, Giselle, Mrazík), kde jste byl pět let. Pak jste na dva roky odjel do Monaka, kde jste působil jako instruktor tance a fitness. Pak jste se do Čech vrátil a od roku 2017 jste tanečníkem v 420people (The Watcher, Máj, INspiraCE, Ever). V jednom rozhovoru jste řekl, že tím, že tančíte v této company, jste si splnil sen. A co role, splnil jste si své taneční sny? 

„Ano i ne. V divadle v Ostravě jsem měl skvělé příležitosti i role. Ale po zranění páteře jsem si uvědomil, že v klasickém baletu nikdy nebudu světovou hvězdou a s ničím menším jsem se nemohl spokojit. Taky mi došlo, že současný tanec je tím, k čemu celý život tíhnu a co mi i lépe jde. Napnul jsem všechny síly, abych se dostal do nějakého zahraničního souboru; mým snem bylo vždycky tančit v zahraničí. Absolvoval jsem desítky konkurzů, nikdy to však nevyšlo. Když jsem nakonec sebral odvahu zkusit to na volné noze a nastoupil do 420people, byl to splněný sen. 420people mi splnilo všechny touhy, o nichž jsem v taneční kariéře mohl snít: spolupráci se Sidi Larbi Cherkaouim, cesty do zahraničí – do Japonska, prvotřídní kolegy, od nichž jsem se mohl učit a sdílet s nimi jeviště. A taky velkou tvůrčí svobodu, která mi chyběla. Až ona pro mě znamenala výrazný umělecký rozvoj a nalezení vlastního výrazu. Abych pravdu řekl, někdy se mi ale po velkém divadle a jevišti, bouřlivém potlesku po náročné klasické variaci zasteskne.“

Čím je pro Vás tanec dnes? Je Vám bližší klasický nebo současný tanec?

„Převážně obživou a radostí. Myslím, že tanec má ohromný potenciál, přesto je umělecky i společensky opomíjen. Jsem přesvědčen, že tanec může nabídnout něco, co nedovede žádný jiný druh umění ani aktivity. Jak pasivnímu divákovi, tak aktivnímu adeptovi. Na jednu stranu je magický, vzrušující, nenahraditelný, na druhou ale vysoce náročný, k jeho ocenění je potřeba dlouhá léta tříbit vkus, zcitlivět vnímání. Možná i proto je opomíjen; lidé chtějí věci rychle, snadno a navíc takové, které přinášejí kvantifikovatelný, viditelný užitek. Bližší je mi určitě současný tanec.“

Během Vaší rekonvalescence, když jste nemohl ze zdravotních důvodů tančit, jste začal psát povídky, nejdříve jen na své webové stránky Povídky z pod fousu a psaní Vás velice bavilo a v roce 2020 Vám vyšla prvotina Křehká struna. Připravujete další knížku?

„Ano, literatura je mou láskou. Od dětství stále něco sepisuji, deníky, příběhy, komiksy. Jsem neukojitelný čtenář. Když jsem byl zraněný, dva roky bez pořádné práce, potřeboval jsem umělecký přetlak nějak ventilovat, zkusil jsem se psaní věnovat vážněji. V průběhu let vzniklo několik povídek, z nichž většina vyšla v knížce Křehká struna. Psaní beru docela vážně a je to něco, čemu bych se rád věnoval. Kromě kratších textů, které píšu pro různá internetová média, mám v plánu i něco většího. Bude ale potřeba si ještě trochu počkat.“

Kromě tance a psaní se realizujete jako pedagog. Pořádáte workshopy a vyvinul jste vlastní pohybovou metodu Smart Body, která nás učí vnímavosti k vlastnímu tělu i k okolí. Cílem je najít radost a svobodu v pohybovém projevu. Co Vás přimělo k tomu, vytvořit právě tuto pohybovou metodu „chytrého těla“? Jaký je o Vaše pohybově-taneční kurzy zájem?

„S učením tance jsem začal hned po škole, vedl jsem kurzy pro veřejnost v Ostravě, nyní mám své taneční lekce v Praze. Začínal jsem kopírováním mých tanečních vzorů a postupem času se vykrystalizoval jak taneční styl, tak pedagogická metoda. Citlivou a autokorektivní zkušeností. Obojí je sepnuto mým pohledem na pohyb a tanec obecně. Toto sepnutí, jakýsi filosofický náhled tance, pohybový slovník a zároveň metodu, jsem nazval smart body. Jednak abych se od ostatních kurzů odlišil, jednak abych sám sebe přinutil principy, kterým věřím, formulovat a dále rozvíjet. Smart body nevzniklo ze dne na den, ale spíš postupným vývojem. Co se mi líbilo a fungovalo, ze všech tanečních i mimo tanečních systémů, s nimiž jsem přišel do styku, jsem ukradl, co se mi nelíbilo, jsem vyhodil, co mi chybělo, jsem přidal. Smart body je otevřený, stále se měnící koncept, který si klade za cíl být univerzální tréninkovou metodou, jak pro veřejnost, tak pro profesionály. Mechanismy a techniky, které používá, mají pak doufám přesah i do běžného života.

O kurzy je docela zájem, zejména pak o intenzivní workshopy. Ne všichni ale u pravidelného tréninku vydrží, přece jen nejde „jen“ o bezmyšlenkovité tancování, smart body klade na tanečníky vyšší nároky. Kdo vytrvá, je – věřím – náležitě odměněn.“

A co choreografie, neláká Vás?

„Ne.“

Dočetla jsem se, že studujete filozofii na FF UK v Praze. Co Vás přivedlo k tomuto studiu?

„Nejspíš literatura. Čím více čtu, tím víc mám pocit, že ničemu nerozumím. Politice, vztahům, životu, sobě. Jsem ambiciózní člověk, který rozumět chce, ale nedůvěřuji autoritám, vše si musím vyzkoušet a promyslet sám. Hledal jsem, kde bych mohl najít nějaké odpovědi. Motal jsem se kolem univerzity několik let, chodil neoficiálně na přednášky, četl jak o život. Ale chtělo to systematický kontext, strukturu a hlavně bič, abych se do toho ponořil závazně a naplno. Jako tenkrát před dvaceti lety v případě konzervatoře, následovat instinkt bylo správné rozhodnutí, filosofie byla přesně tím, co jsem hledal. Odpovědi sice stále nemám, spíš více otázek, ale alespoň se cvičím v tom, pokoušet se je artikulovat. Filosofie a tanec jsou podle mě skvělou kombinací, jak ze sebe vychovat nadčlověka, kterým se chci stát. Ovládat mysl i tělo, tančit myšlením a myslet tancem, čeho víc lze v psychofyzické rovině dosáhnout? A holky říkají, že ta kombinace je i sexy.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Umíte odpočívat?

„Nikdy jsem neuměl rozlišovat mezi prací a koníčky. Čemu se věnuji, mě zajímá i baví, naštěstí mě to i jakžtakž živí. Lidský čas i síly jsou omezené, nevidím důvod, proč obojím mrhat kvůli něčemu, co mi nedává smysl.

Odpočívat samozřejmě umím. Jsem líný člověk, v podstatě kavárenský povaleč. Kdyby bylo po mém, sedím jen v kavárně a od rána do večera si čtu. Jenže něco mě bůhvíproč pořád žene dál. Chci dobře vypadat, musím cvičit, chci rozumět, musím přemýšlet a číst, chci umět tohle a tamto, musím tomu zkrátka obětovat úsilí a čas. A tak jsem v neustálém rozporu. Ale vím, že nevzdělaný, chudý a obézní bych si ten odpočinek moc neužil.“

Filip Staněk:

Narodil se 4. 10. 1989 v Ostravě. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě (2002 – 2010). Pět let tančil v baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Od roku 2017 je tanečníkem 420people. Působí jako pedagog, pořádá taneční a pohybové workshopy. Vyvinul vlastní pohybovou metodu Smart Body. Je trenérem v 3D Fitness Gym. Je autorem povídkové knihy Křehká struna.

 

Foto: Archiv Filipa Staňka 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Porota tleskala ve stoje u výkonu Tomáše Vernera a Kristýny Coufalové

Osmý večer ve StarDance 2021

I přestože Mirai Navrátil a Lenka Nora Návorková kvůli covidu ukončili svou účast v soutěži, vyřazovalo se jako obvykle. No, situace je velmi napínavá. Pokud by ještě některý pár nenastoupil, nevím, nevím, kdo bude ve finále nakonec soutěžit?

Marek Eben s Terezou Kostkovou vtipně ohodnotili situaci takto:

 „Do finále vlez ten, s negativním testem“.

Každý pár zatančil dva tance, standard  či latinu a ve druhé části scénický tanec s company.  (Slyšeli jsme paso-doble, valčík a jive).

Jak to všechno dopadlo?

Tomáš Verner a Kristýna Coufalová

Dívat se na Tomáše je vždy radost, i tentokrát byl tanec velmi dobrý po technické stránce, zbytek Tomáš dožene svou osobností.  Ovšem chvílemi šel mimo hudbu a porota toto neodpouští.  Richardovi Genzerovi se líbil tanec bez rekvizit, Tatiana Drexler chválila pohyb, ale chyběly jí emoce, nic ji prý neštípalo, žádný mráz po zádech.  Podle Jana Tománka, Tomáš někdy vystřihne ohňostroj tance, ale tentokrát  nesršel tak vysoko. Zdeněk Chlopčík už je zase zpět a v plné síle, prý to mohlo víc klouzat, bylo to udrncané. (body 9,9,8,8)

 

Jan Cina a Adriana Mašková

Zaujali tím, že přiběhli na parket coby letuška a stevard. Show skvělá, ale Tatianě Drexler chyběl jive a také rytmus, Honza zkrátka dělal chyby. Jan Tománek se s ní shodoval, trošku si posteskl, že často se cítí být v hodnocení sám,  Zdeněk Chlopčík konstatoval, že to bylo hezké, lehounké, odhopsané,  ale jive to nebyl.  A Marek Eben na to okamžitě reagoval – „to není hodnocení, to je postcovidový syndrom!“  (body 8,7,7,7)

Martina Viktorie Kopecká a Marek Dědík

Martina se zlepšuje, i když dělá prostě občas chyby. Jan Tománek ocenil, že Martina se snažila tanec pochopit, ale viděl chyby. Tatiana Drexler  řekla, že všechno bylo tak, jak vlastně chtěla, ale byla tam nejistota. Zdeněk Chlopčík pochválil snahu o napětí v těle, ale cítil jednotvárnost, málo emocí a chyby v rytmu. Richard Genzer poradil po svém způsobu, že také existují kolena a je dobré je používat. body (7,8,8,7)

Tereza Černochová a Dominik  Vodička

Dojemné bylo, že Tereza tančila valčík na píseň svého otce – Ona se brání. Jak později řekla, lítosti a pláč už má za sebou, ale sama se bála, co to s ní na parketu udělá. Ale zvládla to na výbornou. Tereza má přirozeně ladný pohyb, ale ke konci jaksi ztěžkla. To nemohlo ujít Tatianě Drexler, která ale výkon označila za krásný. Zdeněk Chlopčík viděl moc krásný valčík, rytmický a plynulý, ale chtěl více pocitů. Což ale právě bylo zřejmě pro Terezu těžké. Richard Genzer nebyl spokojen s rovnováhou. Prý tady tancuje „futro!“   Podle Jana Tománka bylo Terezino postavení v páru na úrovni soutěžní tanečnice. (body 9,9,10,9)

Tanec s company

Jediná legrace spočívá v tom, že tento tanec nemá pevná pravidla, ani techniku. Co teď?  Možná jde o emoce, subjektivní dojem.  A co na to naši soutěžící?

Tomáš Verner a Kristýna Coufalová

V Křížíkově pavilónu v Praze se uskutečnil přímý přenos soutěže České televize Stardance XI.

Tomáš a Kristýna přinutili svým vystoupením porotu tleskat ve stoje. Co dodat?  Nelze.

A všechno řekl Jan Tománek: Takhle bych to nezatančil! No a kat Zdeněk Chlopčík? Tomáš byl lepší než Kristýna. Kristýna? Ano, tentokrát  jsem byla studentka já!

A světe div se, porota stojí a tleská!! Málokdy to tak máme  (body 10,10,10,10)

Jan Cina a Adriana Mašková

Výborné! Jan Cina se cítil zřejmě blahodárně, zaskočil si.  Hezká podívaná.  Richard  Genzer zavzpomínal, proč vlastně šel na konzervatoř.  A teď si řekl, vždyť to „umí každý Cina“… ale nemyslel to ve zlém. Prý by to lépe nezatančil.  Tatiana byla nadšená a dojatá.  Jan Tománek  podotknul, že se sečetlo všechno.  Zdeněk Chlopčík: procítěné.  (body  10,10,10, 10)

Martina Viktorie Kopecká a Marek Dědík

Tak to byla bomba! Vystoupení na skladbu z filmu Schindlerův seznam – a procítěné. Martina asi chápala úplně všechno,  Vše, co asi duchovní cítí, vyšlo najevo.  Tak ani pro Richarda Genzera toto nikde nedrncalo, opravdu!  Tatina Drexler – neuvěřitelně dobré!  Krásné! Viděla jsem Vaši sílu!“ Jan Tománek – „Lehkost, paže – protrápila jste se našimi pravidly, ale teď – to je jiný rozměr!“  Zdeněk Chlopčík – „Maximální bonus“! (body 10,9, 10, 10)

Tereza Černochová a Dominik  Vodička

Po silných třech vystoupeních, kdy  dokonce porota stála a tleskala ve stoje, toto čtvrté už nedalo patřičný náboj.  Bohužel. Únava, špatné pořadí, zkrátka cokoliv.  Tanec bez pravidel a Richard Genzer? Krásné, ale nemá,  co hodnotit. Tatiana Drexler:  „Vše se doposud  dařilo, ale toto úplně ne.“ Jan Tománek: „Bylo to těžké, ale krásné číslo. Málo pracovaly ruce.“  Zdeněk Chlopčík: „Je opravdu velmi těžké po 3 úžasných vystoupeních nastoupit jako poslední. Chtělo to více přesvědčivosti.“  (Body 9, 8,8, 9)

Soutěž opouští:

Tereza Černochová a Dominik Vodička

Tereza: „Tak páteční jídlo už nebude…“ V této situaci berou páry všechno už s úsměvem….

Foto: Archiv České televize ( S laskavým povolením)

Eva Smolíková

Taneční magazín

AMORální

Intimní představení o lásce a manipulaci

Dočasná Company uvádí zcela nový projekt s názvem AMORální pod vedením Anny Benhákové. Premiéra se uskuteční dne 15.11. od 20:00 v Divadle X10

 

Repríza proběhne 14.12.
 

Tématem choreografie vás provede šest těl tanečníků, kteří jazykem současného tance a fyzického divadla vyobrazují sbližování a vkládání důvěry v partnera v touze po sexuální intimitě. Taneční inscenace se zabývá především tenkou hranicí mezi láskou a manipulací – situacemi s jemnými nuancemi, kdy si možná ani neuvědomujeme, že postupně ztrácíme kontrolu nad tím, kam naše vztahy směřují. Situacemi, kdy si až pozdě všímáme, že jsme se dostali někam, kde jsme nikdy být nechtěli. Nejvýraznější esencí choreografie je křehkost a zranitelnost. Obrazy, které choreografie nabízí, mluví o sexualitě jako o lidské přirozenosti. Lidské tělo, neoddělitelné od jeho mysli, duše, ducha, je zde předmětem touhy a v zajetí vášně se toto propojení snadno přehlédne.

Téma projektu AMORální se formuje již druhým rokem, choreografka podobné téma zpracovala v tanečním filmu s názvem Morálně závadné, který je momentálně v postprodukčním procesu. Vernisáž a výstava fotografií z natáčení, jejichž autorkou je také Anna Benháková, proběhla v srpnu 2020 v Periferie Cafe. Pod stejným názvem se již uskutečnil work in progress v září 2020 v Divadle DISK. Dočasná Company uvede reprízu AMORální 14. 12. 2021 opět v divadle X10.

Tanečnice a jedna ze zakladatelek Dočasné Company Natálie Vacková o zkoušení říká: “Když Anička s tématem přišla, tak mě to jako osobu velmi lákalo, ale jako interpretka jsem věděla, že to nebude lehká výzva. Navazovat opravdový něžný dotek s osobami, se kterými nejsem v partnerském vztahu,  vyžaduje odvahu. O manipulaci by jistě každá žena a spousta mužů zvládla mluvit po svém a i já mám svůj příběh, který mě bude dokonce života ovlivňovat.”

Dočasná Company je skupina umělců, která vytváří platformu pro různorodé současné pojetí umění se zaměřením především na tanec a fyzické divadlo. Spojuje umělce z oblasti hudby, fotografie, filmu a výtvarného umění. Cílem Dočasné Company je rozmělnit hranice mezi tvorbou pro širokou veřejnost a intelektuálním uměním pro odborné publikum, stejně jako nacházet přesahy divadelních a nedivadelních forem. Momentálně vyvíjí aktivitu na několika uměleckých projektech převážně v Praze, ale působí také v regionech. Od začátku letošní sezóny také vede taneční workshopy pro studenty i profesionály ve spolupráci s prostorem Tep39. Company působí od roku 2019, spolek byl založen v listopadu roku 2020.


Natálie Vacková

pro Taneční magazín

 

Effugio volume 2

Sebepoškozování. Effugio volume 2 se zaměřuje na pocity a emoční i fyzické proměny těsně před, během a po samotném ublížení si

Ve Studiu ALTA vždy od 19:30, od 24. do 26. 8. 2021

Práce vznikla na základě sesbíraných autentických příběhů lidí, kteří si prošli vědomým sebepoškozováním nebo jím stále v nějaké formě procházejí. Mapuje příčiny, možné spouštěče a stresory vyvolávající pocity intenzivního sklíčení, ztráty vlastní hodnoty, nedostatečnosti a potřebu potrestat sebe sama.

Někteří mají jednorázovou zkušenost, pro některé se sebepoškozování stalo rituálem, ke kterému se uchylují při každém náročnější konfrontaci s okolním světem, aby se pak mohli cítit lépe. Jaký zážitek člověku přináší samotné poškození jeho vlastní tělesné stránky? Jak velkou cítí při tom bolest, pokud vůbec? A co se děje potom?

Původní inscenace Effugio se věnovala hlavně příčinám a okolnostem, které v člověku vyvolávají určité emoce, mají vliv na utváření sebeúcty a vedou jej k záměrnému sebepoškozování. Effugio volume 2 se zaměřuje hlouběji na pocity a emoční i fyzické proměny těsně před, během a po samotném ublížení si.

Uniknout, utéct, uprchnout – effugio. Podařilo se vám někdy utéct před vlastní myslí? Vyhrát boj s nutkavě obsedantními myšlenkami? Nebo utéct od velmi intenzivního psychického nátlaku?

Dočasná Company se skládá ze skupiny umělců, jejichž role se v uskupení může s jednotlivými projekty proměňovat – každý může být tvůrce, interpret, lektor, dramaturg, produkční… Vytváří platformu různorodému současnému pojetí umění se zaměřením především na tanec a fyzické divadlo. Jeho cílem je rozmělnit hranice mezi tvorbou pro širokou veřejnost a intelektuálním uměním pro odborné publikum. Mimo tradiční tvorbu v divadelním prostředí vynášíme tvorbu do netypického prostředí ve smyslu pouličního umění a site-specific projektů.

Ve čtvrtek 26. 8. bude představení předcházet debata na téma záměrného poškozování

Natálie Matysková
pro Taneční magazín