Rozhovor s tanečníkem 420people a pedagogem Filipem Staňkem

„Tančit myšlením a myslet tancem, čeho víc lze dosáhnout?“

Filip Staněk

 „Tanec je tím, co mě drží v sladkém zajetí,“ přiznává tanečník Filip Staněk, člen 420people, který se realizuje také jako pedagog, vede taneční lekce a vyvinul vlastní pohybovou metodu Smart Body, jejímž cílem je být univerzální tréninkovou metodou, pro veřejnost i pro profesionály. 

Od mala jste se hodně věnoval sportu, ke kterému Vás vedli rodiče a zkusil jste jak tenis, tak dokonce i horolezectví. Jak jste se dostal k tanci?

„Jsem ze sportovně založené rodiny. Hodně jsme lyžovali a, jak zmiňujete, vyzkoušel jsem si mnoho sportů. Vždy mě to ale táhlo k tanci, k umění obecně, mám pocit, že odjakživa. První, co si vybavuji, je obdiv k Michaelu Jacksonovi, kterého jsem v dětství napodoboval. Pak přišly taneční kroužky a nakonec – nebo vlastně na začátek – konzervatoř. Studium tance a baletu bylo to, co jsem hledal, po čem jsem toužil. A nemýlil jsem se, tanec mi poskytl šťastné mládí.“

Na ostravské Janáčkově konzervatoři jste studoval jak klasický tanec, tak později i herectví, také loutkoherectví a o prázdninách step. Uvažoval jste o herecké profesi? Co Vás přivedlo ke stepu?

„Vystudoval jsem tanec a herectví, součástí toho druhého byl i předmět loutkoherectví, který mě velmi bavil. Když mi bylo asi třináct, starší spolužáci chodili na hodiny stepu, kam jsem ale ještě neměl přístup. Jednou jsem se tam šel podívat a zeptal jsem se učitele, jestli bych nemohl chodit. Souhlasil, a tak jsem se začal učit stepu. Po několik let jsem se mu věnoval docela intenzivně. V létě jsem pak pravidelně jezdil na různé taneční školy, workshopy, baletní i stepové. Herectví jsem si ve škole přibral po čtyřech letech (taneční studium je osmileté, herecké čtyřleté). Respektive, chtěl jsem přejít z tance k herectví a trochu tajně udělal talentové zkoušky. Jenže se to rozkřiklo a z tanečního mě nechtěli jako kluka pustit. Nakonec vymysleli, že bych mohl studovat obojí. Byl jsem takový první pokusný králík, nikdo přede mnou to nikdy nezkusil. Bylo to náročné, jakmile jsem se v tom ale naučil chodit, šlo to. Když jsem byl vyčerpaný, řekl jsem na tanečním, že mám herectví, na hereckém, že mám tanec, a šel jsem do hospody. O herecké profesi jsem nikdy vážně neuvažoval, nemám pro ni vlohy ani zápal, tanec je tím, co mě drží v sladkém zajetí.“

Po škole jste nastoupil do baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (Sněhurka a sedm trpaslíků, Giselle, Mrazík), kde jste byl pět let. Pak jste na dva roky odjel do Monaka, kde jste působil jako instruktor tance a fitness. Pak jste se do Čech vrátil a od roku 2017 jste tanečníkem v 420people (The Watcher, Máj, INspiraCE, Ever). V jednom rozhovoru jste řekl, že tím, že tančíte v této company, jste si splnil sen. A co role, splnil jste si své taneční sny? 

„Ano i ne. V divadle v Ostravě jsem měl skvělé příležitosti i role. Ale po zranění páteře jsem si uvědomil, že v klasickém baletu nikdy nebudu světovou hvězdou a s ničím menším jsem se nemohl spokojit. Taky mi došlo, že současný tanec je tím, k čemu celý život tíhnu a co mi i lépe jde. Napnul jsem všechny síly, abych se dostal do nějakého zahraničního souboru; mým snem bylo vždycky tančit v zahraničí. Absolvoval jsem desítky konkurzů, nikdy to však nevyšlo. Když jsem nakonec sebral odvahu zkusit to na volné noze a nastoupil do 420people, byl to splněný sen. 420people mi splnilo všechny touhy, o nichž jsem v taneční kariéře mohl snít: spolupráci se Sidi Larbi Cherkaouim, cesty do zahraničí – do Japonska, prvotřídní kolegy, od nichž jsem se mohl učit a sdílet s nimi jeviště. A taky velkou tvůrčí svobodu, která mi chyběla. Až ona pro mě znamenala výrazný umělecký rozvoj a nalezení vlastního výrazu. Abych pravdu řekl, někdy se mi ale po velkém divadle a jevišti, bouřlivém potlesku po náročné klasické variaci zasteskne.“

Čím je pro Vás tanec dnes? Je Vám bližší klasický nebo současný tanec?

„Převážně obživou a radostí. Myslím, že tanec má ohromný potenciál, přesto je umělecky i společensky opomíjen. Jsem přesvědčen, že tanec může nabídnout něco, co nedovede žádný jiný druh umění ani aktivity. Jak pasivnímu divákovi, tak aktivnímu adeptovi. Na jednu stranu je magický, vzrušující, nenahraditelný, na druhou ale vysoce náročný, k jeho ocenění je potřeba dlouhá léta tříbit vkus, zcitlivět vnímání. Možná i proto je opomíjen; lidé chtějí věci rychle, snadno a navíc takové, které přinášejí kvantifikovatelný, viditelný užitek. Bližší je mi určitě současný tanec.“

Během Vaší rekonvalescence, když jste nemohl ze zdravotních důvodů tančit, jste začal psát povídky, nejdříve jen na své webové stránky Povídky z pod fousu a psaní Vás velice bavilo a v roce 2020 Vám vyšla prvotina Křehká struna. Připravujete další knížku?

„Ano, literatura je mou láskou. Od dětství stále něco sepisuji, deníky, příběhy, komiksy. Jsem neukojitelný čtenář. Když jsem byl zraněný, dva roky bez pořádné práce, potřeboval jsem umělecký přetlak nějak ventilovat, zkusil jsem se psaní věnovat vážněji. V průběhu let vzniklo několik povídek, z nichž většina vyšla v knížce Křehká struna. Psaní beru docela vážně a je to něco, čemu bych se rád věnoval. Kromě kratších textů, které píšu pro různá internetová média, mám v plánu i něco většího. Bude ale potřeba si ještě trochu počkat.“

Kromě tance a psaní se realizujete jako pedagog. Pořádáte workshopy a vyvinul jste vlastní pohybovou metodu Smart Body, která nás učí vnímavosti k vlastnímu tělu i k okolí. Cílem je najít radost a svobodu v pohybovém projevu. Co Vás přimělo k tomu, vytvořit právě tuto pohybovou metodu „chytrého těla“? Jaký je o Vaše pohybově-taneční kurzy zájem?

„S učením tance jsem začal hned po škole, vedl jsem kurzy pro veřejnost v Ostravě, nyní mám své taneční lekce v Praze. Začínal jsem kopírováním mých tanečních vzorů a postupem času se vykrystalizoval jak taneční styl, tak pedagogická metoda. Citlivou a autokorektivní zkušeností. Obojí je sepnuto mým pohledem na pohyb a tanec obecně. Toto sepnutí, jakýsi filosofický náhled tance, pohybový slovník a zároveň metodu, jsem nazval smart body. Jednak abych se od ostatních kurzů odlišil, jednak abych sám sebe přinutil principy, kterým věřím, formulovat a dále rozvíjet. Smart body nevzniklo ze dne na den, ale spíš postupným vývojem. Co se mi líbilo a fungovalo, ze všech tanečních i mimo tanečních systémů, s nimiž jsem přišel do styku, jsem ukradl, co se mi nelíbilo, jsem vyhodil, co mi chybělo, jsem přidal. Smart body je otevřený, stále se měnící koncept, který si klade za cíl být univerzální tréninkovou metodou, jak pro veřejnost, tak pro profesionály. Mechanismy a techniky, které používá, mají pak doufám přesah i do běžného života.

O kurzy je docela zájem, zejména pak o intenzivní workshopy. Ne všichni ale u pravidelného tréninku vydrží, přece jen nejde „jen“ o bezmyšlenkovité tancování, smart body klade na tanečníky vyšší nároky. Kdo vytrvá, je – věřím – náležitě odměněn.“

A co choreografie, neláká Vás?

„Ne.“

Dočetla jsem se, že studujete filozofii na FF UK v Praze. Co Vás přivedlo k tomuto studiu?

„Nejspíš literatura. Čím více čtu, tím víc mám pocit, že ničemu nerozumím. Politice, vztahům, životu, sobě. Jsem ambiciózní člověk, který rozumět chce, ale nedůvěřuji autoritám, vše si musím vyzkoušet a promyslet sám. Hledal jsem, kde bych mohl najít nějaké odpovědi. Motal jsem se kolem univerzity několik let, chodil neoficiálně na přednášky, četl jak o život. Ale chtělo to systematický kontext, strukturu a hlavně bič, abych se do toho ponořil závazně a naplno. Jako tenkrát před dvaceti lety v případě konzervatoře, následovat instinkt bylo správné rozhodnutí, filosofie byla přesně tím, co jsem hledal. Odpovědi sice stále nemám, spíš více otázek, ale alespoň se cvičím v tom, pokoušet se je artikulovat. Filosofie a tanec jsou podle mě skvělou kombinací, jak ze sebe vychovat nadčlověka, kterým se chci stát. Ovládat mysl i tělo, tančit myšlením a myslet tancem, čeho víc lze v psychofyzické rovině dosáhnout? A holky říkají, že ta kombinace je i sexy.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Umíte odpočívat?

„Nikdy jsem neuměl rozlišovat mezi prací a koníčky. Čemu se věnuji, mě zajímá i baví, naštěstí mě to i jakžtakž živí. Lidský čas i síly jsou omezené, nevidím důvod, proč obojím mrhat kvůli něčemu, co mi nedává smysl.

Odpočívat samozřejmě umím. Jsem líný člověk, v podstatě kavárenský povaleč. Kdyby bylo po mém, sedím jen v kavárně a od rána do večera si čtu. Jenže něco mě bůhvíproč pořád žene dál. Chci dobře vypadat, musím cvičit, chci rozumět, musím přemýšlet a číst, chci umět tohle a tamto, musím tomu zkrátka obětovat úsilí a čas. A tak jsem v neustálém rozporu. Ale vím, že nevzdělaný, chudý a obézní bych si ten odpočinek moc neužil.“

Filip Staněk:

Narodil se 4. 10. 1989 v Ostravě. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě (2002 – 2010). Pět let tančil v baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Od roku 2017 je tanečníkem 420people. Působí jako pedagog, pořádá taneční a pohybové workshopy. Vyvinul vlastní pohybovou metodu Smart Body. Je trenérem v 3D Fitness Gym. Je autorem povídkové knihy Křehká struna.

 

Foto: Archiv Filipa Staňka 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Mládí a láska v pasti války

Vychází „Deník Renii“, velmi unikátní dílo „polské Anny Frankové“

Deník Renii Spiegel, strhující zápisky polské židovské dívky, kterou krátce po jejích osmnáctých narozeninách, v létě roku 1942, zavraždili nacisté. Nyní právě vychází v češtině. Deník „polské Anny Frankové“, jak média Reniu nazvala, vyšel nejprve v polštině a v angličtině. A okamžitě se zařadil mezi literární klasiku o holokaustu. Paměti mladé básnířky, prozářené v temné době světlem její první velké lásky, se ke čtenářům dostaly až po sedmdesáti letech od jejich vzniku. Na český knižní trh titul pod názvem „Deník Renii“ uvádí nakladatelství ZEĎ, zaměřené na literaturu s poutavými příběhy. Během podzimu chystá ZEĎ k vydání ještě další knihu věnovanou šoa – „Milá číslo 18.“ Jde o slavný román Leona Urise odehrávající se koncem války ve varšavském ghettu.

První kapitolu svého deníku si Renia napsala 31. ledna 1939, aby v ní coby bystrá, literárně nadaná studentka dívčího gymnázia v Przemysli, trefně a vtipně popsala svou rodinu, kantorky a spolužačky. Do zápisků se ale postupně vkrádá stesk po matce, která po rozdělení země zůstala ve Varšavě. I obavy z blížící se války. Mladá básnířka popisuje napadení Polska, útěk z hořícího města a krátký pobyt ve Lvově. A po návratu domů tíživou realitu, spojenou s nočními raziemi, odvlékáním lidí kamsi na východ a uzavřením Židů do ghetta. Do toho všeho ale proniká Reniin nový zájem: láska a kluci. Zejména zelenooký fešák Zygmunt, který se do ní zamiluje a ona do něj… Jejich vztah plný citu a romantiky uzavírá poslední zápis z 25. července 1942, kdy se Renia obrací k matce a Bohu s prosbou o záchranu. Jedinou útěchou je jí maminčina fotografie, zaslaná v posledním dopise. O pět dní později je už dívka mrtvá.

Mladá Renia na loďce na řece Dněstr

Než sestřin přítel Zygmunt počátkem 50. let předal tento deník mojí mámě, neměla jsem tušení, že si ho Renia vedla,“ líčí v knize Reniina mladší sestra Ariana. Ta se pokusila vzpomínky na válku vytěsnit a deník zaklapla na desítky let do bankovního sejfu, nedaleko svého newyorského bytu. „Nedokázala jsem si ho přečíst, bylo by to pro mě příliš emotivní,“ přiznává Ariana, jíž se podařilo válku přečkat a začít žít pod novou identitou. Právě její líčení (v druhé části knihy) tvoří neméně silnou část celého vyprávění. Osud Renii tak doplňují příběhy jejích nejbližších, včetně těch, kteří pro záchranu ostatních nasadili vlastní život.

Renia a její deník

K takovým patřil i Zygmunt Schwarzer (1922-1992), Reniina osudová láska, jehož srdcervoucím výkřikem její zápisky končí. Mnohem později, už jako starý muž, si pak na jaře roku 1989 poznamenal: „Je tu další máj, měsíc lásky… Je to 47 let, co jsem ztratil Renusii. Když na ni myslím, připadám si tak malý a nedůležitý. Vděčím jí za tolik věcí. Díky Renii jsem se poprvé v životě zamiloval, hluboce a upřímně. A ona milovala mne neobyčejným, nadpřirozeným, neuvěřitelně vášnivým způsobem. Byl to úžasný, křehký cit. Díky ní naše láska rostla a rozvíjela se. Neumím vyjádřit, jak moc jsem ji miloval. A to se nezmění až do konce…“

Minulost není pryč tak dlouho; je přítomna v našich srdcích, našich činech i v tom, co učíme naše děti,“ je přesvědčena Ariana Spiegel. Její dcera, Alexandra Bellak, nakonec sedm set stran zápisků připravila ke zveřejnění. „Čelit tomu, o čemž jste si mysleli, že už jste nechali za sebou, může být bolestivé, ale učit se a poučit se z toho je jediný způsob, jak teď mohu žít. Doufám, že deník mé sestry vás naučí dělat to také tak,“ uzavírá Ariana Spiegel.

Reniin deník“, Renia Spiegel,

352 stran, cena 398, Kč.

Vydává Nakladatelství Zeď.

www.knihyzed.cz

Kdo byla Renia?

Renia Spiegel se narodila ve východním Polsku v roce 1924. V lednu 1939 si začala psát deník. Když vypukla válka, žila i se svou mladší sestrou v Przemysli. U babičky s dědečkem. Válka ji oddělila od matky. Město nejprve obsadili Sověti a dospívající dívka pocítila komunistickou brutalitu. Když Německo rozpoutalo válku se Sovětským svazem, obsadili nacisté i Przemysl. Pro Židy nastala doba temna. Bylo vytvořeno ghetto. V létě 1942 byla Renia nucena se začít ukrývat, aby se vyhnula likvidaci ghetta – deportacím do vyhlazovacích táborů. Jen o pár dní později nacisti její úkryt objevili a zastřelili ji. Bylo jí čerstvě osmnáct let.

Foto: archiv Elizabeth Bellak a Nakladatelství Zeď

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN