Šeherezáda odkryla záda

Přímo v Praze, v divadle ABC, na pódiu, kde kdysi zářili Voskovec s Werichem anebo o mnoho později Dana Medřická či Václav Postránecký, se objevilo světové taneční show! A spolu s ním i světové proslulá americká tanečnice, choreografka a lektorka Jillina Carlano, blízká spolupracovnice Lady Gaga a Beyonce! A ta vedla v Praze i seminář!

Závěr dubna patřil v pražském divadle ABC představení „Dobrodružství Šeherezády a Sindibáda“ v produkci „Bellydance Evolution“. Na tom, že se světoví tanečníci objevili na pódiu, kde hrávali Voskovec a Werich mělo lví podíl pražské taneční i jogínské studio PURE. A konkrétně tanečnice, lektorka a choreografka orientálního tance působící v oboru pod uměleckým jménem Eglal. Samotnému představení 30. dubna předcházely ještě semináře a workshopy. Konkrétně o den dříve a dopoledne v samotný den představení.

 

Je obdivuhodné, že se tak monstrózní taneční představení podařilo vůbec přivézt do českých končin. Samozřejmě, více by vyniklo na pódiu pražského Kongresového centra či nějaké hokejové arény, kde by mohl v plné šíři zazářit světelný park či se nespoutaně prostorově rozvinout choreografïcké nápady. Ale komornější pojetí v divadle ABC nebylo vůbec marné. Ba, dalo by se hodnotit jako nová dimenze i možnost dalších cest tohoto světově proslulého představení.

Vlastní provedení Šeherezády nebylo tím jediným klíčovým bodem víkendu pro domácí tanečníky a tanečnice. Jak jsem již v úvodu uvedl, v souvislosti s ním se totiž pořádaly semináře a workshopy s hvězdami. S tou největší – Jillinou Carlano, ale také s dalšími tanečnicemi a choreografy: Sharon Kiharou, Heather Aued, Margharitou Kamjakou, Leem Na-Moo a bubeníkem Khaderem Ahmadem.

Nás zaujal živý bubenický workshop. Tam libanonskému rodákovi Khaderu Ahmadovi sekundoval jihočeský bubenický mág Mirek Čipera. Všichni účastníci seminářů si pochvalovali jejich kvalitu. Jediný mráček na jejich tváře přineslo to, že se povětšinou nemohli účastnit nedělního odpoledního představení ve 13.00, kde by přímo – s přestávkou na oběd – navázali na semináře. Zvlášť pro mimopražské účastníky a zejména účastnice toto bylo poněkud časově i dopravně bolestné…

Inzerovaná největší hvězda a principálka této show v rytmu pohádek Tisíce a jedné noci Jillina Carlano má na svém kontě stovky choreografií v duchu a stylu orientu. Zářila na prknech londýnského Královského divadla, slavného Les Folies Bergeres´ v Paříži. Ale také excelovala v Mohamedově divadle v marockém Rabatu. Jako dosud první a jediná Američanka získala prestižní účast na galavečeru nejuznávanějšího festivalu Ahlan wa Sahlan v Egyptě. Do jejího Evolution Dance Studios v kalifornském Universal City docházejí přední herecké hollywoodské star. Například Beyonce či Lady Gaga.

Atmosféru orientu již před představením nastolily bazarové stolky desítek prodejců orientálního oblečení, masek, šperků a dalších propriet spojených s těmito exotickými tanci.

Vlastní produkci Šeherezády připravily atmosféru především středoevropské tanečnice v roli předskokanek. Ty se formou jakéhosi veřejného castingu představily americkým hvězdám. Ještě před nimi patřilo pódium českým skupinám exotického tance a brněnské lektorce a sólistce.

K představení „Bellydance Evolution“ jako takovému… Zmíněná principálka Jillina Carlano je jeho uměleckou ředitelkou i hlavní choreografkou. Scenáristou je Lauren Boldt. Na choreografii se dále podíleli: Heather Aued, Lauren Boldt, Margarita Kamjaka, Ruslan Kurlovič, Lee Na-Moo, Sharon Kihara, Rin Anja, Olga Kramarovova, Shannon D´Souza, Jill Collins, Rachel Reynolds a Shalymar.

Autory doprovodné hudby byli: Paul Dinletir, Ozzy Askhenazi, Monier Abd El Aziz Mohamed, Balig Hamdi, Fadi Istambouli a již zmíněný bubeník libanonského původu Khader Ahmad.

Bubeník Khader Ahmad se Tanečnímu magazínu po svém dynamickém semináři i vlastnoručně podepsal.

Světelný park měl v divadle ABC na starosti Ben Spronk.

V titulní roli Šeherezády se pražskému publiku představila Margarita Kamjaka, král Shahryar byl doménou Ruslana Kurloviče, dvojroli Sindibáda i zlatého otroka bravurně zvládal Lee Na-Moo. Samotná umělecká šéfka Jillina Carlano si zahrála rovněž dvě role – Symbol moudrosti a královnu divochů. Do třetice čekaly dvě role i Sharon Kiharu – Symbol stvoření a hadí královna. Domácí tanečnice a zároveň iniciátorka vystoupení této špičkové taneční show – Eglal – si zahrála velkou roli Symbolu lásky. Tyto hlavní představitelky a představitele doplnily ještě desítky menších rolí a dvě taneční skupiny. První v orientálním stylu a druhá ve stále více se uplatňovanějším duchu tribal.

Hlavní devízou celého představení byl mix různých stylů – od orientálního až po klasický balet na špičkách. A propojení amerických ostřílených herců a hereček s těmi evropskými.

Vlastní dějová linka Šeherezády spíše balancovala na tenké linii mezi institním režijním přístupem a nepochopitelnou zkratkovitou hyperbolou. Například part krále Shahryhara, kdyby byl pouze jinak kostýmován, aspiroval na roli Jacka Rozparovače. Během krátké poloviny jednání svým nožem zabil snad tucet soupeřů!

Kvality představitele tohoto krále Ruslana Kurloviče však tkvěly nikoli v hereckých, nýbrž v tanečních scénách.

Krátce po uvedení světového muzikálu „West Side Story“ pod taktovkou asijského dirigenta nám zde předvedl umění další zástupce tohoto světadílu. V úloze Sindibáda (i další roli zlatého otroka) nás udivoval tanečně akrobatickými výkony Lee Na-Moo.

Ke kladům a velkoleposti celého představení přispívala výprava. Zde bych hodnotil nejvýše scénu u moře, vytvořeného šátky a drapériemi. Naopak trochu naivně „korouhvičkově“ vyzněl tanec s vlajkami. Jejich výtvarný styl ani tak moc nepřipomínal orient…

Náboj jevištnímu ději dodávala reprodukovaná hudba. Místy ji živě doplnil na darbuku Khader Ahmad s více než sekundujícím Mirkem Čiperou. Škoda, že posledně jmenovaný český bubeník nebyl uveden v divadelním programu.

Divadelní program byl skvěle vytištěn a informačně na výši. Téměř o každém účinkujícím podal ty nejdůkladnější životopisné údaje. Snad pouze na zmíněného bubeníka a konferenciérku v bílé říze tam jaksi nezbylo místo. Ale to nikterak nesnižuje jeho vysokou kvalitu! V porovnání s xeroxovanými listy na jiná obdobná představení tento zde vynikal!

Dobrodružství Šeherezády a Sindibáda“ patřilo – vedle již zmíněného (a v Tanečním magazínu recenzovaného) „West Side Story“ – k tomu nejlepšímu, co se na pražské importované taneční scéně v letošním roce objevilo. Dík za to patří studiu PURE a Eglal.

 

Foto: Studio PURE

MICHAL STEIN

Taneční magazín

Nejúspěšnější muzikál všech dob v Praze!

Vyprodáno. Přidává se další představení. To je West Side Story v Praze! A v originální verzi!

 

Ke 100.výročí geniálních tvůrců (Leonarda Bernsteina, Arthura Laurentse, Stephena Sondheima a Jeroma Robbinse)  klasického díla West Side Story se podařilo poprvé přivézt americkou produkci do ČR. A tak ve dnech 23. -26.března mohli nadšení diváci zhlédnout toto dechberoucí dílo v Kongresovém centru Praha. Přivézt do Prahy muzikál West Side Story nebylo jednoduché, říká pořádající JVAgentura, ale podařilo se a úspěch je odměnou. Naštěstí máme v Praze grandiózní Kongresové centrum, protože všechna naše divadla jsou příliš malá. Některá světová divadla pojmou až  5000 návště vníků. 

Je to obrovská  show, jejíž příprava trvá 4 – 5 dní.  Potřebovali jsme 7 kamionů! Organizátoři pořádající JVAgentury dodávají,  že se o tento projekt snažili asi dva roky a další krásné show by měly brzy přijít také na řadu. Takže těšme se.

 

Český divák zná filmovou verzi příběhu o dvou znepřátelených partách Tryskáčů a Žraloků. Vlastně  světlo světa nejdříve spatřila divadelní hra, až poté film. Současní tvůrci se dosti drží původní verze z roku 1957, snad náboj a energie současné show jsou jiné, ale scény zůstávají.

Inscenace je hraná v anglickém originále, ale české titulky jsou  po obou stranách jeviště, texty jsou vtipné, vytvořené z oficiálního přebásnění Jiřího Joska.

V Praze máme mnoho muzikálů, které se těší u diváků velké oblibě, přesto WSS je jiný a stojí za zhlédnutí. Ostatně už vidět americké účinkující, zejména jsou-li černé pleti, působí na  nás novým nezvyklým dojmem.

Choreografie vycházející z původní koncepce Jeroma Robbinse se ujal Joey McKneely. Naše oči potěšila dokonalá sehranost souboru. Hudební režisér, skladatel, dirigent a pianista Donald Chan říká, že američtí tanečníci jsou lépe trénovaní než evropští, protože v Evropě není tolik show. V Americe se tanečníci snadněji učí své řemeslo, hodnotí rozdíly mezi muzikálovými umělci Mr. Chan. (Hudební díla, která režíroval D. Chan, patří k nejvýznamnějším a nejvlivnějším dílům amerického hudebního divadla, namátkou jmenujme Phantom of the Opera, The Pirates of Pe nzance, Kiss of the Spiderwoman).

Proč se vlastně stal tento muzikál tak úspěšný? Hlavní myšlenkou  příběhu je láska, připomínající Shakespearova Romea a Julii, což je téma, které zůstane velmi přitažlivé a stále aktuální navždy. Navíc to vše je podbarveno příjemnou hudbou, choreografií a dobrým herectvím, míní Donald Chan.

Důvody, proč je muzikál tak úspěšný, spočívají podle mého názoru především také v tom, že příběh obsahuje vše, co člověk podvědomě považuje v životě za důležité a vzrušující – lásku, bitky, zábavy, dobrodružné úniky před policajty, (kdo je vlastně zločinec a kdo dobrák?) a to vše podané mladými krásnými lidmi, kteří navíc rychle a zbytečně ztrácí svůj život v nesmyslném boji. Sledovat, jak se party hochů baví, chvástají, řeší si své problémy pěstmi a dívky, které se hašteří mezi sebou anebo si špitají o prvním rande, je pro diváka prostě zábavn&aac ute; podívaná, každý si rád vzpomene na své začátky života a první poznávání lásky.

Hlavní myšlenka muzikálu  je prostinká – ukazuje život chlapců v New Yorku, někteří jsou přistěhovalci, ale déle usazení, tudíž se už počítají mezi Američany a další (v tomto případě) Portorikánci si teprve zvykají na  nový život, některým je smutno, jiní jsou nadšení. Jedno mají ale všichni společné – nenávidí ty z druhé skupiny. Jenže mezi těmito dvěma nesmiřitelnými skupinami jsou dva lidé, mezi kterými přeskočí jiskra a chtějí spolu zůstat navždy. Jejich touha překonat všechny nástrahy osudu je dojemná, právě tak písně, kterými své city vyjadřují. Ale nemilosrdný osud zasáhne – z lásky, která měla přetrvat věky, je náhle noční můra, z milence je vrah. Snad i to láska odpustí, přece jednou se někde najde místo, kde budou tito lidé spolu šťastní, i když společnost jim neodpustí nikdy, to vědí. Ale nebylo jim přáno ani to. Pouliční gangy se pomstí stylem smrt za smrt.

Muzikál má výbušnou, životem pulzující  energii, spousty emocí, vše vyjádřené pohybem, dravými, ale i  půvabnými choreografiemi, jednou představujícími divokou rvačku, podruhé cituplnou noc.  Možná, že český je divák, zvyklý na poněkud jemnější témata, kde drama je spíše skryté uvnitř člověka. Otevřený boj, vytažené nože a zbraně přece jen nepatří k našemu běžnému standardu, a v tom je právě tento muzikál naprosto odlišný od těch českých. Člověk současně cítí, že je pravdivý, protože tento život k Americe v našich představách z filmů  neodmyslitelně jaksi patří.

Melodie také nemusí každému českému divákovi připadat zrovna nejcituplnější, protože i na tomto poli platí, že jsme zkrátka zvyklí na něco jiného. Ovšem, zpěv v podání Jenny Burns a Kevina Hacka nás také rozesmutní, také rozechvěje. Oba se své role zhostili s perfekcionismem Američanům vlastním.

Na otázku, zda Jenna Burns  vložila něco nového do svých písní, nebo jsou jen převzaté z původního muzikálu odpovídá: „Nechci jen kopírovat, jsem unikátní osoba  a chci být jiná. Vždy se snažím dávat do díla trošku něco nového, ať už dělám cokoliv. Už i z toho důvodu,  že jsem jiná osoba, musí  ten výsledek všeobecně být jiný, než byl tenkrát.“ Nutno dodat, že zvonivému, průzračnému hlas a citu v písních Jenny Burns se nedá vůbec nic vytknout.

Kevin  Hack, který zaujme nejen svým herectvím, hlasem, procítěným zpěvem, a půvabnou tváří, překvapí i svými tanečními dovednostmi, neboť u tak dokonale tvarovaného a vysportovaného těla, byste čekali spíše  dovednosti v oblasti sportu či bojových umění. Kevinovi ale nechybí vůbec žádná dovednost a nad to výborně vypadá. Komu čest, tomu čest. Kevin  Hack má za sebou několik významných rolí i několik muzikálů, byl nominován na Cenu NJACT a na cenu za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (za kapitána Billyho Pierce v the Civil War). Kevin říká: „I přestože mám za sebou již několik zkušeností  z muzikálů, nesmírně si vážím a raduji se z toho, že mohu hrát ve West Side Story“.

Téměř dětská tvář dalšího hlavního protagonisty Daniela Russella ostře kontrastuje s jeho zkušenostmi, Daniel hrál hlavní roli v muzikálu Billy Elliot na turné po USA a v Austrálii, navíc se objevil již ve dvanácti letech v muzikálu West Side Story  na Floridě. Pokud mu připomenete  jeho dětskou tvář, hrdě prohlásí: „Je mi dvacet!“. A mnohé dívky mají právě rády tyto věčné chlapce, proto by si Daniela Rusella neměly nechat ujít.

Tak jako je celý příběh plný akce a nenechá diváka chvilku vydechnout, právě tak rychlý je i konec, bez zbytečných průtahů a patosu, což ještě více zesiluje dojem z pomíjivosti života a zbytečně ztracených lidských životů hlavních hrdinů příběhu.

Všichni protagonisté byli v Praze  poprvé, oproti tomu Donald Chan již navštívil Prahu několikrát. Podle jejich vlastních slov se do Prahy  doslova zamilovali, i když neměli právě hodně času si ji  podrobně prohlédnout.

Soubor  dále pokračoval do Bratislavy, na kterou jsou opravdu zvědavi.

A nám nezbývá než jim popřát hodně zdaru.

Velký dík patří pořádající agentuře JVAgentura, která zprostředkovala tento světově proslulý muzikál i českému publiku a  přejeme jí hodně úspěchů v dalším úsilí potěšit české milovníky umění  mezinárodně uznávanými díly.

 

 

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

 

Nejslavnější muzikál všech dob v Praze!

Vzhledem k obrovskému zájmu přidává pořádající agentura odpolední představení muzikálu WEST SIDE STORY

 

 

WEST SIDE STORY

Vzhledem k obrovskému zájmu přidává pořádající agentura odpolední představení –   v sobotu 25.3.2017 od 15:00!

23.– 26. 3. 2017 KONGRESOVÉ CENTRUM PRAHA

Nejslavnější muzikál všech dob 

České publikum má výjimečnou příležitost poprvé v Praze zhlédnout tento světově proslulý unikát v originální podobě, původním znění a s hvězdným Broadwayským obsazením, a to u příležitosti 100. výročí tří jeho tvůrců.

Věčný příběh zakázané lásky na motivy Romea a Julie zasazený do ulic západního New Yorku znovu ožívá!

Uvedení West Side Story na Broadwayi v roce 1957 kompletně přepsalo historii muzikálového divadla a rychle se stalo jedním z nejúspěšnějších a nejoblíbenějších muzikálů všech dob. Ani po 60 letech nepřestává tato Broadwayská klasika, plná nesmrtelných hitů Leonarda Bernsteina (“Maria”, “Tonight”, “Somewhere”, “America”, či “I Feel Pretty”), fascinovat diváky po celém světě. V sezóně 2013/2014 ji při turné po 16 evropských zemích (Itálie, Velká Británie, Francie, Belgie, Německo atd.) shlédlo neuvěřitelných 275.000 diváků.

Klíčovou úlohu při hudebním nastudování sehrál zkušený hudebník Donald Chan  – dirigent, pianista a hudební režisér v jedné osobě, který je supervizorem celého projektu, vybíral osobně všechny účinkující a bude stát v čele orchestru West Side Story i v Praze, kam West Side Story dorazí po mnohaměsíčním turné po vyprodaných sálech Evropy a Blízkého Východu. Před začátkem předvánoční premiéry této show ve Vídni Donald Chan prozradil, že ač za svoji mnohaletou kariéru nastudoval dlouhou řadu slavných muzikálů, West Side Story je jeho srdeční záležitost. Vřelý vztah, taneční i pěvecká vyzrálost i hluboké nasazení byly ostatně cítit nejen z ústřední dvojice Marii a Tonyho v podání Jenny Burns a Kevina Hacka, ale doslova ze všech účinkujících. Například v roli Baby Johna, nejmladšího člena gangu Tryskáčů, se představil nesmírně talentovaný tanečník Daniel Russell (mj. role Billy Elliota při americkém a australském turné stejnojmenného muzikálu), jehož otec se v téže roli a pod stejným hudebním vedením proslavil v Americe před 30 lety!

Českou premiéru měl muzikál v roce 1970 v pražském Národním Divadle, krátce na to i v Hudebním divadle Karlín. Uvedení u nás podléhalo přísnému a mnohdy až absurdnímu dozoru cenzury (z propagačních materiálů musely být například těsně před vyvěšením plakátů odstraněny stříbrné pěticípé hvězdy), překlad byl bedlivě upravován ve snaze zamezit šíření amerického způsobu života.

West Side Story se stala jedním z nejúspěšnějších titulů na Broadwayi a v roce 1961 se dočkala i filmového zpracování. V režii Jerome Robbinse a Roberta Wise film slavil  triumfální úspěch a získal 10 Oscarů, mj. za nejlepší film, režii, vedlejší role, výpravu, střih či hudbu. České publikum mělo možnost tento snímek zhlédnout až v roce 1973.

Cenami ověnčená a kritikou ceněná West Side Story – The Broadway Classic je jediná produkce, která v sobě snoubí všechny prvky původního nastudování tohoto muzikálu – originální choreografii Jeroma Robbinse, dojemné libreto Stephena Sondheima a nepřekonatelnou hudbu Leonarda Bernsteina. V sezóně 2016/2017 se diváci dočkají nového nastudování této nesmrtelné klasiky v režii Joey McKneelyho, které si klade za cíl oslavit 100 leté výročí jejích tvůrců, pod názvem WEST SIDE STORY – Centennial Jublilee Production.

Dynamické, ohromující, hudební veledílo… No.1 greatest musical of all time.“  napsal po představení deník  The  Times

Vstupenky v prodeji v síti Ticketportal, Ticket Art a Ticketpro.

Více info na www.jvagentura.cz nebo www.facebook.com/jvagentura

 

JV agentura

Taneční magazín

Proč je tak zatraceně těžké vytvořit muzikál?

Zoufalství kolem muzikálů

 

 

 

Každý z velkých umělců, od Bernsteina (skladatel, dirigent, klavírista, pedagog, televizní hvězda) po Simona Gray ( autor div. her) souhlasí, že muzikály jsou noční můrou pro jejich tvůrce.

Například některé muzikály měli až pět let zpoždění od předpokládaného uvedení na scénu.  Během tvory muzikálu  „West Side Story“ v roce 1957 proběhlo nekonečně mnoho zoufalé korespondence mezi skladatelem Bernsteinem, textařem Stephenem Sondheimem, choreografem  Jerome Robbiensem a Arthurem Laurentsem, který je  tvůrcem námětu.

Všichni muži pracovali společně téměř dnem i nocí, hádky mezi nimi se pravděpodobně v té době utajily před  veřejností,  ale dokladem tohoto období jsou Bernsteinovy dlouhé dopisy, které psal své  ženě během zkoušek, kde jí svěřoval  podrobnosti o hororovém procesu, který při tvorbě prožíval.

„K čemu to je?  Dvacetčyři hodin pracujeme,  jsem unavený, nervózní, apatický. Tohle je  poslední show, na které pracuji.“

Jindy si zase stěžuje slovy: „Práce je nekonečná, nikdy nespím. Všechno se každý den přepisuje. Představ si, že za dva týdny už začínáme  hrát na scéně.“

West_Side_001

Existují celá alba písní Stephena Sondheima, která nebyla vydána. To je konstantní a ohromující fakt, který provází tvorbu  muzikálů, bez ohledu na to, zda jsou  tyto muzikály hity nebo propadáky. Dá se říci, že výsledek mnohdy ohromí i samotné tvůrce, kteří nakonec vidí docela jiné dílo, docela jiný muzikál.

Z mnoha divadelních neštěstí, která popsal   Simon Gray v   sérii svých deníků, stojí za zmínku  jeho účast v Broadwayském muzikálu „The Red Shoes“ (jedna z prvních  verzí). Autorem muzikálu byl legendární Jule Styne.  Gray byl jedním z mnoha lidí, kteří opustili projekt v průběhu jeho vývoje. Vylíčil S tyneho jako rozmarného egomaniaka  obklopeného sborem svých zbožňujících asistentů. Satisfakcí pro Graye může být,  že  „The Red Shoes“ byly po pěti představeních zastaveny.

Jack Rosenthal, další britský dramatik, který pracoval s Jule Stynem,  reagoval podobným způsobem. V jedné z jeho her „Smash!“ se   ostýchavý dramatik stává  obětí šikany bláznivě sebezbožňujícího Broadwayského  skladatele.

Tak proč je tvorba  muzikálů tak náročná?

Možná hlavní důvod, proč je tento žánr tak těžký, je to, že je to umělá forma a všechno na sebe musí logicky navazovat. Může se stát, že jeden autor napíše, že postava zemře ve druhém dějství, ale náhle tato  postava znovu  žije v písni dalšího spoluautora.

Vzhledem k tomu, že divadelní hra  vyžaduje spolupráci mezi autorem scénáře  a režisérem ( i producenti a herci mají někdy slovo), muzikál obvykle vyžaduje spolupráci nejméně mezi skladatelem, textařem, dramatikem a choreografem, navíc  vzhledem k obrovské;mu rozpočtu se často podílí na díle ještě více  autorů. Řekněme třeba sedm nebo osm lidí. Je to jako  na summitu Evropské unie, rozmanitost zájmů téměř zaručuje nesouhlas.

Většina projektů je  odsouzena k extrémní obtížnosti nebo k  úplnému selhání. O to více nás musí těšit díla, která byla dokončena a můžeme je  vidět na jevištích.

Bez názvu

 

Taneční magazín