Rozhovor s primabalerinou Andreou Popov Smejkalovou

„O kariéře baletky jsem opravdu nesnila“

Původně o baletu vůbec nesnila. Nakonec se v něm našla. Vystudovala jej na taneční konzervatoři a od roku 2002 je členkou baletu ND v Brně a od roku 2005 sólistkou. Na svém kontě má Andrea Popov Smejkalová řadu nádherných rolí a zatím tou poslední je Marguerite v Dámě s kaméliemi. Je maminkou dvou malých holčiček, kterým se věnuje každou volnou chvíli.

Narodila se 9. dubna 1984 v Brně jako Andrea Smejkalová. V roce 2002 ukončila studium na taneční konzervatoři a nastoupila do baletního souboru ND v Brně.

Zúčastnila se Soutěžní přehlídky tanečních umělců ČR a SR Brno 2000 a Mezinárodní baletní soutěže v St. Pöltenu (2002). Na I. Mezinárodní baletní soutěži Brno 2003 získala III. cenu, na II. Mezinárodní baletní soutěži Brno 2006 získala I. cenu. V roce 2006 obdržela prestižní Cenu Philip Morris – Poupě baletu.

Role např. – Klára (Louskáček), Medora a Gulnara (Korzár), Odetta/Odílie (Labutí jezero), Giselle, Nikie, Gamzatti (Bajadéra), Aurora (Spící krasavice), Lucile/Lucidor (Lucidor a Arabella), Madame de Tourvel (Nebezpečné známosti), Julie (Romeo a Julie), Frygie (Spartakus), Sólo (Mariin sen).

Andrea Popov Smejkalová v roli Nikie v Bajadeře – foto Kristýna Housková

Jejím manželem je první sólista baletu ND v Brně Ivan Popov. 

 

Andrea Popov Smejkalová jako Odilie v Labutím jezeru – foto Kristýna Housková

         Jste brněnská patriotka, jelikož celý život žijete v Brně. Jak vzpomínáte na svá dětská léta, měla jste vysněné povolání? Čím jste chtěla být?  

„Jako malá jsem neměla jedno vysněné povolání. Líbilo se mi jich několik. Už od mala jsem ráda četla detektivky, hlavně Sherlocka Holmese, tak jsem chtěla být detektiv. Taky se mi líbil vesmír, tak kosmonaut. A jako každá holka jsem si přála být paní učitelka.“

Náhoda nebo osud chtěly, abyste od deseti let studovala na taneční konzervatoři, i když jste baletkou, jak jste někde řekla, být nechtěla. Co nakonec rozhodlo, že balet se stal vaším osudem?

„O kariéře baletky jsem jako malá opravdu nesnila. Balet jsem vlastně ani neznala. Nikdo z rodiny neměl k divadlu blízko a já byla spíš studijní typ. Shodou náhod jsem se dostala na Taneční konzervatoř v Brně. Tam jsem ze začátku nechápala, proč mám stát u tyče a šoupat nohama. Ale začala jsem navštěvovat baletní představení a objevila, jak je krásné naplnit hudbu pohybem a bylo jasné, co chci dělat.“

Andrea Popov Smejkalová jako Odette v baletu Labutí jezero – foto Ctibor Bachratý

Po konzervatoři jste nastoupila do baletního souboru ND v Brně, kde jste se v roce 2005 stala sólistkou a již v roce 2006 jste obdržela prestižní ocenění Cenu Phillip Morris – Poupě baletu. Co to pro Vás znamená?

„Když jsem obdržela cenu Philip Morris – Poupě baletu, byla jsem moc překvapená. Pamatuji si to doteď, jak mi to volali. Jela jsem zrovna v autobuse do Košic, kde jsem hostovala v Labutím jezeře. Měla jsem strašnou radost a bylo vtipné, že ji nebylo v tom plném autobuse s kým sdílet. Toto ocenění bylo pro mě velkým povzbuzením v mé začínající kariéře.“

Andrea Popov Smejkalová jako Nikie v Bajadeře – foto Kristýna Housková

Jak jste v jednom rozhovoru řekla, hned od začátku jste měla štěstí na role. Tančila jste ve Spící krasavici, Louskáčkovi, Romeovi a Julii, Labutím jezeře, Nebezpečných známostech, Korzárovi… Jaké role ráda ztvárňujete a na kterou ráda vzpomínáte?

„Na role jsem měla opravdu štěstí. Jsem moc ráda, že jsem mohla na jevišti ztvárnit různé typy a charaktery postav. Když jsem začínala, byla mým snem Odetta/Odilie v Labutím jezeře. Tento sen se mi splnil a tuto dvojroli pořád miluji a stále v ní objevuji něco nového. Ale časem mě začaly zajímat i jiné role. Baví mě ztvárňovat postavy, co mají na jevišti nějaký duševní vývoj, emoce, příběh. Je úžasné, jak se člověk vlastně změní v někoho jiného. Nejdříve na sále přemýšlím, jak se do něj, co nejlépe vcítit, dát roli smysl a pravdivost a pak na jevišti prožít jeho příběh.

Proto ráda vzpomínám na roli Madame de Tourvel v Nebezpečných známostech, které u nás uvedl Krzystof Pastor a roli Lucidora od Youri Vàmose.“

Andrea Popov Smejkalová jako Marguerite v baletu Dáma s kaméliemi – foto Ctibor Bachratý

Dočetla jsem se, že Vaším snem je zatančit si Tatianu v Oněginovi, Manon nebo Dámu s kaméliemi. Podařilo se Vám již sny splnit? Co Vás čeká nového?

„Stihla jsem si těsně před covidem splnit sen a zatančit si roli Marguerite v Dámě s kaméliemi. Balet u nás nastudovala skvělá Valentina Turcu a už jeho příprava mě opravdu bavila. Valentina dbala na každý detail, aby každý pohyb, gesto i pohled měly smysl. Moc se těším, až si ji zase zatančím.“

Při práci na baletním představení Giselle jste se seznámila se svým manželem Ivanem Popovem. Jak se vás spolu pracovalo a tančili jste i v jiných představeních?

„S Ivanem jsme kromě Giselle tančili spolu i Labutí jezero, Louskáčka, Bajadéru a spoustu dalších představení. Na tancování s ním je skvělé, že se na něj můžu vždy spolehnout. Je moc dobrý a silný partner.“

Andrea Popov Smejkalová jako Margarite v Dámě s kaléliemi – foto Ctibor Bachratý

Při Vaši intenzivní taneční dráze jste stihla vystudovat taneční pedagogiku na JAMU. Uvažujete, že byste balet učila? A co choreografie, neláká Vás?

„Jednou bych balet určitě ráda učila. Měla jsem možnost si to vyzkoušet. Spolupracovala jsem přes pět let s moderními gymnastkami, dále s krasobruslaři a vedla nějaké workshopy pro profesionály i amatéry. Musím říct, že mě předávání znalostí a zkušeností opravdu baví a dovedu si to představit, jako své budoucí zaměstnání.

Měla jsem možnost vytvořit i pár drobných choreografií, ale v tomto se moc necítím.“

Andrea Popov Smejkalová jako Giselle – foto Luďěk Mrkos

 V soukromí jste maminkou dvou holčiček. Jak se dá skloubit mateřství s kariérou baletky?

„Upřímně řeknu, že bez podpory rodiny někdy opravdu těžko. Naštěstí mám skvělou rodinu a za jejich pomoc jim patří velké díky.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Vlastně díky covidu jsem si znovu uvědomila, jak krásnou práci mám a jak mě baví. Ale ráda samozřejmě relaxuji i u jiných věcí. Ráda čtu, chodím na výlety do přírody a začala jsem se učit šít na šicím stroji. Ale teď nejvíce trávím volný čas s mými holčičkami, to je pořádný koníček.“

Andrea Popov Smejkalová jako Gamzatti v Bajadře – foto Ctibor Bachratý

Foto: Ctibor Bachratý, Luděk Mrkoš a Kristýna Housková 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Festival tanečních filmů 2021

Počátkem června zahájí jeho již sedmý ročník. Program plný tanečních filmů z celého světa!

7. ročník Festivalu tanečních filmů, který proběhne 3. – 5. června 2021 nabízí desítky takzvaných „dance for camera“ filmů, unikátní zpracování baletu „Romeo a Julie“ a oceňovaný dokument o Merce Cunninghamovi. Zvláštní pozornost věnuje festival českým tanečním filmům v rámci speciálního slavnostního zahájení, kdy uvede čtyři české premiéry. Festival se bude poprvé konat na více místech. Již tradičně to bude kino Světozor, ale také nově letní kino Evergreen DOX+ v pražských Holešovicích, kde festival zakončí svoji filmovou jízdu pod širým nebem.

ZAHÁJENÍ FESTIVALU A VEČER ČESKÝCH PREMIÉR

V čase, kdy koronavirus zavřel divadla, taneční studia a sály, a který máme doufejme za sebou, vzniklo několik českých tanečních filmů. Místo, aby se tančilo, tak se točilo. A výsledky stojí za to.

Proto bude zahajovací večer festivalu věnován českým tanečním filmům a uvede ve slavnostní premiéře čtyři nové „dance for camera“ – „Dark Horse“, „Roselyne“, „Krátká řeč o nejistotě“, „Efeméry“. „Kromě těchto mimořádných tanečně-filmových počinů, se české ,dance for camera´ filmy objeví ve festivalové soutěži. Ta je letos opravdu velmi silná a jsou v ní zařazeny i vynikající filmy domácí provenience. Doporučuji nenechte si ujít žádnou příležitost seznámit se výsledky šťastného setkání českého filmu a tance,” uvádí Jana Návratová, umělecká ředitelka FTF.

Ředitelka festivalu Jana Návratová

SOUTĚŽ TANEČNÍCH FILMŮ Z CELÉHO SVĚTA

Do soutěže se letos probojovalo z 1519 filmů 31 finalistů. Soutěžní filmy, které budou moci diváci zhlédnout v kině Světozor, pocházejí ze 17 různých zemí z celého světa, včetně České republiky. Bude jen na divácích, který z 31 filmů vyberou v diváckém hlasování.

Hlavní cenu udělí odborná porota ve složení: Jana Návratová (umělecká ředitelka festivalu), Alla Kovgan (americká režisérka), Jiří Bartovanec (tanečník, choreograf, člen souboru Sasha Waltz & Guests).

ČESKÁ PREMIÉRA „CUNNINGHAM“ V PLENÉRU

Celovečerní dokument „Cunningham“ americké režisérky Ally Kovgan, který vznikl ve velké  mezinárodní koprodukci, uvede festival jako českou premiéru. Dokument věnovaný jednomu z největších choreografických vizionářů – Merci Cunninghamovi přináší unikátní – i dosud nezveřejněné – dobové záběry. Mapuje evoluci techniky a estetiky  od 40. do 70. let minulého století, a také jeho spolupráci s hudebním inovátorem Johnem Cagem a výtvarníkem Robertem Rauschenbergem.

Z filmového dokumentu americké režisérky Ally Kovgan o Merce Cunninghamovi

                                       

Foto: archiv festivalu a TM

Martina KADLECOVÁ

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Zkouší se »TERAPIE«

Nový režijní i choreografický autorský projekt Petra Zusky, tentokrát pro Dejvické divadlo

Petr Zuska v těchto dnech připravuje nový projekt v pražském Dejvickém divadle. „Terapie“ je původním autorským dílem režiséra, choreografa a tanečníka, který s tímto divadlem spolupracuje poprvé. V inscenaci se potkává a váže poezie s činohrou, činohra s pohybem, pohyb s hudbou a zpěvem a všechno se vším. Tak, aby vznikl kompaktní, svébytný divadelní zážitek. Zkoušky nového představení v těchto dnech vrcholí. Premiéra pro diváky, která byla původně plánována na 30. března, ale proběhne až po uvolnění koronavirových protiepidemických opatření. A následném otevření divadel.

V mnoha ohledech se jedná o titul, který je v Dejvickém divadle něčím neobvyklým, výjimečným. Touha provázat v jednom díle světy různých uměleckých žánrů zrála v souboru poměrně dlouho a osobnost Petra Zusky byla nakonec přirozenou volbou. A proč právě „Terapie“?

V zásadě jde o střet a konfrontaci několika protiv v několika úrovních. Básnického, obrazivého světa se strohou logikou ‚normálního‘ jazyka, logiky a absurdity, skutečnosti a fantazie,“ vysvětluje Petr Zuska. „Nevyhnutelný konflikt mezi ‚realitou‘ terapeuta a zdánlivou iracionalitou jeho pacienta s sebou nese příběh dvou lidí, kteří k sobě hledají dávno ztracenou cestu. Představení má charakter takzvaného totálního divadla, kde se autorské dialogy střídají s poezií českých básníků, různými hudebními pasážemi, občas i autenticky hranými a zpívanými a v neposlední řadě částmi, kde hlavní roli přebírá pohyb – prazáklad lidské komunikace.“

Výše nastíněný fenomén takzvaného totálního divadla byl vlastně od začátku nasnadě. Jak pro Petra Zusku coby tvůrce pohybujícího se většinově v odlišných sférách vyjadřovacích prostředků, tak naopak pro činoherní ansámbl, který má odvahu a motivaci vyplout do ne úplně známých vod.

„Terapie“ se zkoušela v rouškách

»TERAPIE«

Dejvické divadlo

Scénář, režie, choreografie: Petr Zuska

Scéna: Jan Dušek

Kostýmy: Kateřina Štefková

Asistentka pohybu: Zuzana Susová

Korepetice: Marek Doubrava

Dramaturgická spolupráce: Eva Suková

Obsazení: Klára Melíšková, Jana Holcová, Veronika Khek Kubařová, Zdeňka Žádníková-Volencová, Pavel Šimčík, Hynek Čermák, Vladimír Polívka, Martin Myšička.

(premiéra 30. března 2021)

Zkraje příští sezóny pak Petra Zusku čeká práce na severu Evropy. Pro Theatre Vanemuine v estonském Tartu bude připravovat novou verzi Čajkovského baletu „Labutí jezero“. „Notoricky známý pohádkový příběh dostane v mé verzi trochu odlišný kabát,“ říká choreograf. „Labuť jako taková se stává čistým symbolem lásky. Láska však může být radostná, extatická, něžná – když máme někoho milovaného u sebe, ale na druhou stranu se může stát důvodem ke smutku, bolesti a zoufalství v momentě, kdy ho ztratíme. Tedy pozitivní a negativní aspekt lásky. Ve chvíli, kdy se radost a štěstí láme do smutku a žalu, se bílá barva (labuť) mění v černou. Podobně jako pozitiv a negativ fotografie… Obvyklý tradiční konflikt mezi dobrem a zlem se tedy v mém pohledu posouvá do trochu jiné, symboličtější dimenze.“

S Theatre Vanemuine bude Zuska spolupracovat podruhé. Mezinárodní, středně velký taneční soubor má již tři roky na repertoáru jeho inscenaci „Romeo a Julie“, kterou původně vytvořil v roce 2013 pro Balet Národního divadla.

Petr Zuska představuje tvůrce evropského formátu, v českém tanečním kontextu zosobňuje výjimečného choreografa, který spolupracuje s významnými světovými baletními soubory. Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od vysokého bel canta neoklasického stylu přes inovativní přístup k moderní tvorbě. Jeho inscenace jsou promyšlené, plnokrevné, odrážejí svět symbolů či archetypů, duchovní otázky i morální principy. Jako jeden z mála tvůrců dokáže vložit do svých děl humor, vtip a nadsázku.

»LABUTÍ JEZERO«

Theatre Vanemuine

Dramaturgie, choreografie a režie: Petr Zuska

Scéna: Daniel Dvořák

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Kees Tjebbes

(premiéra 2. října 2021)


Foto: Hynek Glos a Hynek Čermák

Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s velmi slavnou sólistkou baletu a pedagožkou ADÉLOU POLLERTOVOU

„Balet je boží!!!“

Devět let byla členkou baletního souboru v Hamburku, pak byla sólistkou baletu ND v Praze, za své taneční kreace obdržela Adéla Pollertová několik významných ocenění. Balet je stále její velkou láskou a své zkušenosti předává dále, a to jak na HAMU, tak v Baletní akademii Adély Pollertové a učení jí přináší radost a naplnění.

Pocházíte z rodiny, kde kraluje sport a provází ji umění. Vaším pradědečkem byl operní pěvec a herec, člen ND Emil Pollert, vlastním jménem Emil Popper, pratetou Ema Švandová, která vedla Švandovo divadlo, které založil její manžel Pavel Švanda. Váš tatínek spolu s bratrem byli mistry světa ve slalomu na divoké vodě. Jak Vás  to ovlivnilo?

„Nikdy jsem nebyla do ničeho tlačená, nikdo mě do ničeho nenutil, nikdy mi nebylo předhazováno, kdo byli mí předci a všechno, co jsem kdy dělala, jsem dělala z vlastního přesvědčení a nějaké síly uvnitř sama sebe. Možná je to opravdu v genech, kterým člověk neunikne, ale ,tah na branku´ je jedna z vlastností, za kterou jsem rodičům a životu vděčná. Mám to štěstí, že se kdykoliv mohu na svou rodinu a nejbližší spolehnout a když náhodou padám ke dnu, všichni mě podrží a podpoří. Všechno v životě je týmová práce, i když si myslíte, že jste to zvládli sami.“

Od pěti let jste se věnovala moderní gymnastice a až v patnácti letech jste se dostala k baletu. Čím Vás okouzlil, že jste jej vystudovala na taneční konzervatoři?

„ Popravdě balet nikdy nebyl mým snem. Když jsem dělala gymnastiku, chtěla jsem tančit. A když přišla nabídka na Taneční konzervatoř, myslela jsem si, že to je ono – budu tančit. To, že budu stát denně u tyče a ,šmrdlat´ nohama battement tendu do zbláznění, to jsem si uvědomila sice záhy, ale to už jsem byla chycená a ze své povahy jsem nemohla vzdát vybranou cestu. Nelituji! Balet je prostě boží!!!“

 Po škole jste se stala členkou baletního souboru v Hamburku, kde jste byla devět let. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Hamburk mi dal nejen úžasnou pracovní příležitost, ale dal mi i obrovskou školu života. Ve všech ohledech bylo toto angažmá pro můj budoucí život naprosto zásadní. Naučila jsem se samostatnosti, naučila jsem se jazyky, procestovala jsem celý svět, poznala jsem skvělé lidi, měla jsem toho nejlepšího šéfa, od kterého jsem se toho hodně naučila (i na poli šéfovství) a hlavně jsem v Hamburku právě díky Neumeierovi pochopila o čem balet opravdu je…“

Po návratu do Čech jste v roce 2005 nastoupila do baletu ND v Praze jako sólistka, kde jste za roli Julie v baletu „Romeo a Julie“ získala cenu Thálie. Jak jste jednou přiznala, byla to vždy Vaše vysněná role. A co další role, které přirostly k Vašemu srdci?

„Pražské angažmá bylo trochu jiné. Na rozdíl od Hamburku, kde má John Neumeier doslova monopol na své balety, v Praze jsem tančila v choreografiích zcela rozmanitých. Přiznám se, že tanečnici jsou tak trochu jako gladiátoři. Co vám řeknou, ať zatančíte, to prostě uděláte. Když jste v souboru, nemůžete si vybírat. Nemůžete říct, tohle se mi nelíbí, to tančit nebudu! Ale nakonec i v těch kusech, které nepatřily mezi mé hitovky, jsem si našla něco pozitivního a bylo to vlastně fajn. Takže když se ptáte, na jakou další roli kromě Julie bych vzpomenula, je jich tolik, že seznam by sahal až na konec stránky…“

 Za své taneční kreace jste obdržela různá ocenění a již v roce 1999 jste získala německé prestižní ocenění Dr. Wilhelm Oberdörffer Preis pro nejlepší tanečnici v Německu nebo o deset let později ocenění Philip Morris Ballet Flower Award za mimořádný výkon v oblasti klasického baletu. Co to pro Vás znamená?

„Získat jakékoliv ocenění je samozřejmě skvělé a kdo říká, že ho to nezajímá, tomu nevěřím. Potěšila mě jak Cena Thálie, tak třeba ocenění Klubu přátel baletu za nejoblíbenější tanečnici (teď přesně nevím kterého roku). Ale co mě vždycky zahřálo nejvíc, bylo to, když diváci odcházeli z představení spokojení. Jednou jsem byla v New Yorku na muzikálu ,Gypsy´. Lístek mě stál 200$ a hlavní hrdinka celou roli odmarkýrovala! V tu chvíli jsem si řekla, že tohle nikdy svým divákům neudělám. Byly to moje skoro nejlíp investované peníze v životě.“

Později jste ještě vystudovala baletní vědu na HAMU, kde sama učíte. S baletní kariérou jste skončila a v roce 2013 jste otevřela Baletní akademii Adély Pollertové v Praze, Na Poříčí. Co Vás k tomu vedlo? Co všechno učíte a jak se cítíte v roli kantorky?

 „Baletní Akademie je prostorem, kde doufám a věřím, se o baletu dozvíte první poslední, od samotných baletních kroků počínaje, přes historii a veškeré reálie, až po pikantnosti z baletního prostředí, jeviště, zákulisí a života tanečníků konče. Škola je určena široké veřejnosti. Máme jak děti, letos okolo 170 studentů, tak i dospělé, všechny věkové i výkonnostní kategorie.

A kantorka? To nejsem nebo se tak netituluji. Možná pedagožka.  A co mě přimělo vlastní baletní školu založit? Přiznám se, že když jsem přemýšlela, co podniknout po ukončení mé profesionální kariéry, tak mě myšlenka na tak velký projekt ani ve snu nenapadla. Byla to spíše shoda náhod, souhra okolností, které mě přivedly na téma vlastní baletní školy. Ještě při angažmá v Národním divadle jsem si přivydělávala učením a zjistila jsem, že mě to vlastně naplňuje více, než stát na jevišti a interpretovat něco, co není úplně moje. Ano, člověk do role dá sám sebe, ale stále musí dodržovat určité mantinely. Být pedagogem je daleko svobodnější, hodina je taková, jakou si ji já udělám. Když se podívám zpátky, nezměnila bych ani minutu ve svém životě. Všechno mělo smysl a všechno mě posunulo dál, ale teď si troufám říct, že jsem při učení opravdu šťastná.“

 Spolupracovala jste s řadou osobností, je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil nebo s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Jak už jsem řekla, byl to právě John Neumeier. Ovlivnil mě prakticky ve všem. Od toho jak vnímat balet jako takový, jak na sobě pracovat, jak si stát za vlastním názorem a s pokorou vše přijímat. Strašně ráda na něj vzpomínám a čerpám z jeho myšlenek dodnes. Ovšem samozřejmě nebyl jediný, kdo mě v životě ovlivnil.“

Jste maminkou. Vedete Vaší dcerku Antonii k baletu?

„Toničce jsou tři roky, a jakým směrem se vydá, je čistě na ni. Rozhodně ji budu ve všem podporovat a budu se jí snažit byt aspoň takovou oporou a příkladem, jako jsem měla ve svých rodičích já.“

 Jak ráda trávíte volný čas? Umíte odpočívat?

„Volný čas? Asi se ptáte na to, co mám ráda mimo balet, který je opravdu provázený mým životem od A do Z a je i mým koníčkem. Ale vedle toho neskutečně rada čtu, moji novou vášní je vyšívání na stroji a samozřejmě jakýkoliv (individuální) sport na rekreační úrovni. Tím myslím běh za mou neposednou dcerou a tomu podobně.“

Děkujeme  za rozhovor

Foto: archiv Adély Pollertové

 Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN