„Sladkost trpkosti“

Tereza Ramba uvádí parfém značky Jas

Tereza Ramba a Matyáš Ramba založili novou kosmetickou značku Jas.  Prvním produktem je parfém „sladkost, trpkosti“, který bude v těchto dnech uveden na trh. Ve stejné parfemaci bude brzy následovat celá řada: krém, šampon, kondicionér a mýdlo. Podle jejich slov jde o jedinečnou unisexovou vůni, co se neustále vyvíjí, mění, pulsuje, je odvážná, výrazná, invazivní ale také hodně sexy.

 „Původně jsem si myslela, že značku  JAS  a naši první vůni „sladkost, trpkosti“ budeme uvádět na trh trochu jinak, ale věřím, že toto je hlavně pro mě krásná a velmi poučná cesta. Věřím v Jas, znám jeho kvality a krásy. Přeji mu všechno nejlepší, stejně jako sobě, nádhernou cestičku ze tmy do světla, do Jasu a klidu,“ říká Tereza Ramba. A doplňuje: „Jas je životní filozofie, něco, co mi chybělo. Je to naše další mimino. Vytoužený projekt, který jsme vykutali z jádra země. Kam nás zavede, uvidíme…“

Na vzniku parfému „sladkost, trpkosti“ spolupracovali Tereza a Matyáš s parfuméry z Kintsugi Perfumes a s art directorem a fotografem Jakubem Strakou. Obsahuje zelené tóny bazalky a cypřiše, ale i hořký pomeranč, vetiver či kadidlo.

Jak vznikl název vůně vysvětluje Tereza Ramba: „Jakub Straka mne přivedl na to, že vlastně všechno, co dělám, se pojí se slovem. „Sladkost, trpkosti“ má báseň a odtud název. Když si přivoním k našemu parfému, mám v sobě pocit rozpolcenosti – kontroverznosti. Stejně jako většina lidí v období mezi dvaceti pěti až čtyřiceti pěti lety, kdy odchází rodičovství a přichází další životní etapa, a tak tomu je i u nás. Naši parfuméři Kintsugi ho definují slovy: to jste vy dva teď.“

Parfumér Martin Švach popisuje: „Každý vzorek se vždy nějakým způsobem vyvíjí, za týden voní jinak než za dva, nebo za měsíc, a stejně tomu bylo i se „sladkostí, trpkosti“. Vždycky jsem se k němu vrátil a vnímal. Ale abych byl úplně přesný, nebyla to první verze parfému, ale byla to první varianta, kterou Tereza s Matyášem cítili, a pro kterou se nakonec rozhodli.“

 

Jakub Straka spolupracoval s Terezou už na vzniku její knihy DobroDruhům, stál u startu Láska je a nyní je také u Jasu. Jak vznikal obal pro první parfém? Říká: „Celková identita je jasnost, průzračnost a čistota. Chtěl jsem, abychom použili přímo materiál flakonu, což znamenalo gravírovat do skla. Kromě flakonu se tato myšlenka odrazila i do jeho obalu. Sice jde o složitější technologii, než přelepit a dát do papírové krabičky, ale výsledek je jednoduchý, průzračný. S Matyášem jsme rozvinuli několik nápadů, ale nakonec jsme se rozhodli pro průsvitný plastový obal. I proto, abychom dodrželi linku procházení světla obalem, následně flakonem. Jasný Jas.“

 

Báseň sladkost, trpkosti

Víš, vždycky ti toho chci tolik říct

a hlavně ti nic nedělat,

ale pak

ti neřeknu nic

a dělám ti skoro všechno.

Sladkost, trpkosti.

 

Tereza Ramba (29. 6. 1989)

Herečka, spisovatelka, zakladatelka značek Láska je a Jas a maminka dvou dětí na plný úvazek. Za roli paní Zahrádkové ve filmu Vlastníci byla oceněna Cenou české filmové kritiky i Českým lvem za nejlepší ženský herecký výkon. Publiku je známá nejen z filmů, televizních seriálů, divadelních scén, mj. snímky Zápisník alkoholičky, Betlémské světlo, Vlastníci, Laputa, Bobule, Rafťáci, O vánoční hvězdě, seriály Docent, Dabing Street, Modré stíny, představeními Amerikánka, Romeo a Julie, Meda, ale také z vlastní talk show DobroDruhům, která vychází z její stejnojmenné knihy.

Johana Turner

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a uměleckou ředitelkou PKB Lindou Svidró

„Je vždy milé zjistit, že Vaši práci někdo vnímá

Svět divadla a tance ji provází od dětství, protože v tomto prostředí, díky rodičům, vyrůstala. Sama se tanečnicí také stala: Dvanáct let prožila v zahraničí, kde tančila v devíti různých profesionálních tanečních souborech v pěti různých evropských státech. A za tu dobu nasbírala řadu cenných zkušeností. Od roku 2009 je opět v Čechách a od roku 2018 je držitelka několika ocenění za své taneční kreace Linda Svidró tanečnicí a uměleckou ředitelkou Pražského komorního baletu.   

Díky svým rodičům, kteří založili Konzervatoř a gymnázium Taneční centrum Praha, jste v tanečním prostředí od mala. Jaké bylo vyrůstat v divadle? Již tehdy jste chtěla být tanečnicí?

„V divadelním prostředí „žiji“ od malička, prostřednictvím svých rodičů byly taneční sály a divadlo přirozenou součástí mého dětství. Velmi mě ovlivnilo a inspirovalo to prostředí plné emocí, zdravého sebevědomí a uměleckých ambicí. I když jsou to v tanečním umění vztahy na profesionální úrovni, musí v nich být vzájemné pochopení, tolerance, a především spolupráce na společném cíli. V tom jsem vyrůstala, a to mě přirozeně navždy ovlivnilo.“

Jako tanečnice jste začínala v Pražském komorním baletu a pak Vás osud zavál na dvanáct let do zahraničí. Po roce v holandském Nederlands Dans Theater II, jste byla v Portugalsku v Companhia de Danca de Lisboa a v Ballet Gulbenkien, tančila v barcelonském Lanónima Imperial a od roku 2003 jste byla v Maďarsku, kde jste navázala úspěšnou spolupráci s choreografem Attila Egerházi a pod jeho vedením tančila na scénách Národního divadla Pécs, Balet Debrecen a Hungarian Ballet Theater. Jakých bylo těch dvanáct plodných let v zahraničí? Co Vám ty pracovní pobyty daly?

„Obrovskou zkušeností, tou největší, bylo NDT II. Měla jsem to velké štěstí zažít projekt Arcemboldo 2000, tedy společné představení souborů NDT I, NDT II i NDT III. Tam jsem pocítila naplno, co znamená tvůrčí, profesionální, poctivá práce ve studiu, a pak úspěchy a adrenalin na jevišti. Byly to cenné umělecké zážitky, které nasměrovaly celou mojí další kariéru, protože jsem na 1000% zjistila, že tohle „chci“. Jiří Kylián se stal právem ikonou pro celý profesionální taneční svět a pro mne „Shakespearem“ tanečního umění.

Další mé cesty vedly po Evropě za uměleckou prací, dlouhodobě jsem poznala 9 různých profesionálních tanečních souborů v 5 různých evropských státech, sbírala jsem další cenné zkušenosti. Na dlouhou dobu byl mým uměleckým šéfem maďarský tanečník a choreograf Attila Egerházi, tančila či asistovala jsem přes 30 jeho inscenací. Stal se pro mě důležitou vůdčí osobností mojí taneční kariéry: pod jeho vedením jsem mohla tančit náročné, tématem abstraktní choreografie, ale i příběhové taneční divadlo, kde je nutné využít nejen taneční, ale i herecké schopnosti. Práce s ním mě dodnes inspiruje.

V posledních 5 letech, v Pražském komorním baletu, mě vedle manažerské práce umělecké ředitelky každým dnem naplňuje práce českých a zahraničních choreografů, vyzdvihnout musím spolupráci s Petrem Zuskou. Bude mi 45 let a jsem vděčná, že mě umělecká práce interpreta naplňuje a mám ještě krásné role. Ale velice mě těší i pedagogická práce a práce asistentky choreografie: předávat zkušenosti a vidět, jak se talentovaní tanečníci proměňují před očima. To je velká každodenní radost.“

V roce 2009 jste se vrátila do Čech, když Attila Egerházi získal pozici šéfa baletu v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, jste se vrátila a stala se z Vás sólistka baletu, ale také baletní mistr, asistentka choreografie a zástupce šéfa baletu a pod jeho vedením jste si do roku 2015 zatančila řadu rolí v baletních představení jako např. Bolero, Louskáček, Pták Ohnivák, Podivuhodný Mandarín, Kauza Kafka, Romeo a Julie, Sen noci svatojánské. Jaký byl návrat do Čech? A jaká byla spolupráce Attila Egerházim, kterému jste také dělala překladatelku?

„Když jsme s Attilou Egeházim přešli z Maďarska do Čech, pracovala jsem s ním již 7 let: byla to úzká umělecká i organizační spolupráce. V Budějovicích jsme to „rozjeli“ naplno: premiéry, zahraniční hosté, Otáčivé hlediště, spolupráce s Konzervatoří Taneční centrum Praha. Při tvorbě dramaturgie byla pro Attilu vždy na prvním místě umělecké vize souboru. Vedle své choreografické práce pro soubor zval mnoho českých i zahraničních tvůrců, to je pro každého tanečníka velká inspirace a obrovská interpretační zkušenost.

V Jihočeském divadle jsem ale začala úzce spolupracovat s Attilou také v managementu souboru jako zástupkyně šéfa baletu. To znamenalo účastnit se porad vedení, příprav premiér, dramaturgie a plánování Otáčivého hlediště v Českém Krumlově aj. V neposlední řadě spolupráce s generálním ředitelem Jiřím Šestákem a ostatními soubory a složkami divadla. Jiří Šesták uměl ve vedení divadla propojit otázky umělecké s těmi ekonomickými. Velmi mě jako ředitel inspiroval, a spolu s manažerskými zkušenostmi, které jsem znala od svých rodičů doma, jsem došla k názoru, že přišel správný čas na studium VŠ v Praze – kulturní management a marketing.“

 Od roku 2018 jste opět v Pražském komorním baletu, kde jste od sezóny 2019/2020 uměleckou vedoucí souboru. Působíte stále jako tanečnice?

„Pražský komorní balet je nezávislý soubor, jehož historie sahá až do 60 let minulého století a je spojen s osobnostmi moderního tance, jako byl Pavel Šmok. Z uměleckého hlediska jsem naprosto spokojena. V souboru máme výborné tanečníky po technické i umělecko-herecké stránce, ředitelka Ladislava Jandová plánuje zájezdy do zahraničí i po ČR, pravidelně hrajeme v Divadle na Vinohradech. Vedle organizační práce umělecké ředitelky stále ještě tančím, což považuji za velké štěstí – je to krásný a stále inspirující repertoár.

Sídlíme již třetí rok v Domě tanečního umění, kde máme krásné zázemí: taneční sály, kanceláře, sklady, díky Konzervatoři TCP i rehabilitační centrum, osvětlovací techniku, garderobu aj. V DTU se vytváří krásné společné projekty, dochází k ideálnímu propojení vzdělávacího a uměleckého světa.

Co ale velmi pokulhává v ČR, je podpora nezávislých kontinuálně pracujících tanečních souborů. Granty Ministerstva kultury ani dotace hl. města Prahy nestačí na klidný provoz souboru, a především na platy tanečníků. Je třeba nadále pozitivně lobovat u politické reprezentace státní i veřejné správy, protože tanec je opomíjen a veřejné finanční prostředky na kvalitní kulturu tragicky nízké. Chod souboru PKB je existenciálně v ohrožení, protože prostředky vydávané na kulturu neudrží ani jeho základní chod. Je to ostuda, jak se „stověžatá Praha“ chová k živé kultuře a tanečnímu umění.“

 

Za své taneční kreace jste získala několik významných ocenění. Během svého pobytu v Maďarsku jste získala Cenu Nívó price, EuróPAS Hungarian Dance Award, byla jste nominována na Harangozo prize. V Čechách jste se dvakrát ocitla s širší nominací na Cenu Thálie (Carmen a Kytice). 2x jste obdržela Jihočeskou Thálii za ztvárnění Carmen ve stejnojmenném baletu. Co to pro Vás znamená?

„Je vždy milé zjistit, že vaší každodenní práci někdo vnímá, vyzdvihne ji, či dokonce ocení. Vždy mě to potěšilo a dodalo pozitivní energii do další umělecké práce.“

Co Vás přivedlo ke studiu Sociální a mediální komunikace? Neuvažovala jste o studiu taneční pedagogiky nebo chorografie?

„Pravidelně učím od roku 2001 – nejdříve to byl moderní tanec a jazz, o mnoho let později jsem pochopila, jak je důležité učit i techniku klasického tance. S Konzervatoří Taneční centrum Praha spolupracuji od roku 2009, a protože jsem vyrůstala v pedagogickém prostředí, je mi tato profese blízká. Ale ze své podstaty být baletním mistrem či asistentem choreografa v souboru, to je stejně náročná pedagogická práce.

Jak jsem se již zmínila, vždy mě lákal management a vedení souboru či školy, proto mi připadalo důležité se vedle interpretační a pedagogické kariéry začít dále vzdělávat v oblasti kulturního managementu, a tím poznat všechny důležité stránky vedoucí pozice z ekonomického, personálního i marketingového hlediska.“

Od roku 2019 jste předsedkyní Asociace tanečních umělců ČR. Čím Vás tato práce obohacuje, co Vám dává?

„Práce pro asociaci je velice důležitá, protože pozitivní lobbying u státní (Ministerstvo kultury) a veřejné správy (města a obce) je stále více nutný. Je třeba vysvětlovat význam kultury, jak významně ovlivňuje život občanů, a že to není jen „černá díra na peníze“, ale naopak investice do budoucnosti: kultura je každodenní součástí lidského života, spoluvytváří naše národní povědomí a chrání nedocenitelné společenské hodnoty.

V ATU ČR jsem od roku 2009, od roku 2019 jako její předsedkyně. ATU se snaží všemi prostředky pomáhat rozvoji tanečního umění v České republice, přispívat ke zvyšování prestiže tanečního žánru a zlepšení ekonomických a sociálních podmínek a společenského postavení pracovníků v oblasti tanečního umění. Je třeba to neustále dokola vysvětlovat a hledat finanční prostředky pro záchranu živé nekomerční kultury.“

O sobě říkáte, že ráda děláte živé divadlo, navštěvujete divadelní představení a umění Vás uchvacuje jako takové. Čím je pro Vás tanec dnes? Je Vám bližší klasický tanec (balet) nebo raději dáváte přednost současnému tanci?

„Vždy jsem dávala přednost tanečnímu divadlu, ten od počátku 20. století hledá nové formy tanečního vyjádření. V prvé řadě nový pohybový slovník, zcela jiný pohled na režii inscenace a dosud nepoznané užití hudebního materiálu. Klasický balet je krásná čistá forma ukazující dokonalost a krásu lidského těla a důležitá technika pro ranní trénink. Mě ale vždy více naplňoval tanec moderní, ten, který dokáže ukazovat dramatické příběhy a vztahy lidí plné pravdivých emocí. Moderní tanec dle mé zkušenosti dokáže vytvořit ucelené taneční divadlo, které citově zasahuje diváka a proměňuje jeho vnitřní svět. Potěší nejen oko, ale dokáže zasáhnout i srdce. Věřím, že kultivovaný divák tohle v dnešním digitálním komerčním světě ocení.“

Často spolupracujete se svým manželem Viktorem Svidró, jehož jste poznala během svého pracovního pobytu v Maďarsku. Jak se Vám spolu pracuje?

„Považuji to za životní štěstí, když potkáte člověka, s kterým můžete sdílet všechny radosti osobního života, a přitom najít stejný cíl a vyžití i v pracovním životě. To se nám podařilo a jsem za to velmi šťastná. Spolu s mými rodiči je pro mě velkou oporou ve všech směrech.“

Umíte jen tak nic nedělat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Jsme poměrně aktivní rodina, v létě výlety, kola, lodě, v zimě lyže, snowboard, brusle…. Aktivní odpočinek a zážitky je to, co nás společně baví. Pokud můžu někde relaxovat, tak je to v přírodě: pohled na tu krásu, klidnou či divokou přírodu, mě vždy dobije energií na dlouhou dobu.“

Linda Svidró

Narodila se 28. 12. 1979 jako Linda Schneiderová v taneční rodině.

Rodiče Antonín Schneider a Vlasta Schneiderová založili Konzervatoř a gymnázium Taneční centrum Praha. Tanečníkem je také její manžel Viktor Svidró, který pochází z Maďarska.

12 let působila jako tanečnice v zahraničí, do Čech se vrátila až s angažmá v Baletu Jihočeského divadla, od roku 2018 je v  Pražském komorním baletu, kde působí jako umělecká ředitelka, sólistka a asistentka choreografie. Pedagogice a umělecké práci se věnuje na Konzervatoři Taneční centrum Praha a v Baletu Praha Junior.

Vystudovala Univerzitu J. A. Komenského obor Teorie a dějiny divadla, magisterská studia zakončila v oboru Mediální komunikace a marketingu.

Od roku 2009 je členkou Asociace tanečních umělců ČR, od roku 2019 jako její předsedkyně. Od letošního roku také členkou prezidia Kulturní a kreativní federace ČR.

Foto: Aleš Novák, Michal Siroň, Serghei Gherciu, Simona Samková 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín     

Rozhovor s choreografkou a tanečnicí Alenou Peškovou

„Běžím jen, když mi ujíždí tramvaj“

Jako tanečnice začínala v Hudebním divadle v Karlíně, pak byla krátce v baletním souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Několik let působila jako tanečnice, choreografka a režisérka bez stálého angažmá a později založila Alena Pešková taneční soubor Ultra Minimal Balet. V letech 2010 – 2019 byla choreografkou a uměleckou šéfkou baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Opět působí jako nezávislý umělec a spolupracuje s různými divadly v Čechách i v zahraničí.  Pořádá také své  workshopy.

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste se baletu začala věnovat „až“ ve svých 13 letech. Čím Vás balet zaujal, že jste mu propadla a stal se Vaší životní pracovní náplní?

„Ano, bylo to poměrně pozdě. Na konzervatoř jsem musela dělat rozdílové zkoušky. Do té doby jsem žila v malém okresním městě na východě Čech, kde jsem chodila do ZUŠ na tanec. Tam nás vedla skvělá pedagožka a choreografka Eva Veverková. Z klasického tance jsme toho mnoho nedělali, zato jsme tančili třeba na Pink Floydy. Což bylo v té době něco! Ale pak jsem v televizi viděla nějakou mezinárodní baletní soutěž s klasickými variacemi. Najednou mě napadlo, jak úžasné by bylo, spojit klasickou baletní techniku s moderním tancem a moderní hudbou… pak jsem šla taky do kina na film Flashdance. který jsem viděla asi osmkrát… no a bylo vymalováno:)“

Po absolvování Taneční konzervatoře v Praze, jste v roce 1994 začínala v Hudebním divadle v Karlíně a po roce jste přešla do baletního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Jaké byly Vaše profesionální začátky?

„No, na konzervatoři jsem v klasickém tanci prolézala takzvaně s odřenýma ušima. Měla jsem velký handicap zapříčiněný pozdním startem a navíc mé fyzické dispozice také nabyly kdovíjaké. V tomto ohledu mé sebevědomí dost utrpělo. Lépe jsem se cítila v moderních tanečních technikách, herectví a už tehdy mě lákalo udělat něco po svém. V posledním ročníku jsem se spolužáky připravila choreografii, kterou jsme směli zatančit ve Stavovském divadle na našem Absolventském představení. Když jsem nastoupila do HDK měla jsem víc času přemýšlet. Chodila jsem na sál a zjišťovala, že také záleží na tom, co chci divákovi ukázat, z jakého úhlu, a že z nedostatku se dá do určité míry udělat přednost … a že když chcete vyjádřit určitou emoci a dokážete odosobnit vaše tělo, dokážete divy. Když pak v Plzni začaly přicházet menší, větší i titulní role, věděla jsem, že mám divákovi co nabídnout. Také jsem už na konzervatoři prolézala všechny workshopy moderních tanečních technik, dělala si z nich vlastní systémy a ty pak nabourávala dalšími podněty.“

Od roku 1999 jste působila jako tanečnice, choreografka a režisérka bez stálého angažmá a později jste založila soubor Ultra Minimal Balet. Co Vás vedlo k jeho založení?

„Je to tak, v roce 1999 jsem s mým mužem (David Pešek Dvořák – tehdy také tanečník) odešla z plzeňského angažmá takzvaně na volnou nohu. Což tenkrát u tanečníků nebylo příliš obvyklé. Platili jsme si tréninky v Laterně Magice i jinde, abychom se udrželi ve formě. Hostovali jsme ve Státní Opeře Praha i plzeňském divadle, ale přitom jsme mohli cestovat. Například s Kouzelnou flétnou v režii pana Bednárika a choreografii Libora Vaculíka jsme viděli kus světa. Dostali jsme se také do Japonska, kde se na nás dívalo třeba 3000 diváků, kteří nekriticky tleskali, kdykoliv jsem vstoupila na jeviště ve špičkách s briliantovou korunkou na hlavě. A to byl myslím ten moment, kdy jsem zatoužila udělat něco, na co by se koukalo třeba jen 30 lidí, kteří by ale byli na tanečníky napojeni, byli by jim blízko tělem i duší a polykali by jejich krev, pot a slzy. První představení jsme měli v Blues sklepu, což byl hudební klub, který vedl můj manžel po té, co přestal tančit. Celovečerní představení jsme pak měli v Malostranské Besedě.“

Během své baletní kariéry jste byla Dámou s kaméliemi ve stejnojmenném baletu, Lisettou v Marné opatrnosti, Rebeccou v Carmině Buraně, Titánie ve Snu noci svatojánské. Splnily se Vaše taneční sny? Nemáte někdy touhu být opět na scéně v roli interpretky?

„Upřímně – někdy ano. A je to také již dlouhodobý trend, který se mi nejeví jako lichá cesta. Myslím, starší tanečníci na jevišti. Jsou to i současné formy a repertoár tance, který jde takovému trendu naproti. Starší tanečník si jistě neudrží techniku, kterou měl, když mu bylo dvacet let. Technika se promění stejně jako prožitek nebo dynamika. Například dynamika, když je vám těch dvacet, máte pocit, že musíte zbořit kulisy, do všeho řežete naplno… ale ono to také diváka může pěkně znudit… když nezažije ten klid bez bouří. Já už si také nestrkám nohy za uši, ani neskáču dva metry vysoko… jestli jsem to kdy vůbec dělala:)… ale když pracuji s tanečníky, cítím, že mám něco, na co oni teprve přicházejí… umím využívat sílu nejzazšího bodu, v partneřině vím, kdy přilnout a kdy a jak znásobit sílu partnerem mě poslanou, umím „markýrovat naplno“ a takové věci přicházejí mnoha zkušenostmi ze sálu i z jeviště. Na podzim jsem ještě tančila maminku v Děvčátku se sirkami s UMB… byla to choreografie, kterou jsem na sebe stavěla před několika lety, a popravdě řečeno jsem se v ní už necítila příliš komfortně. Takže to vždy záleží… Ukazovat přednosti, které mám právě teď a tady… Nebráním se tomu vůbec, ale jestli tomu půjdu sama naproti to opravdu nevím.“

Devět let jste byla choreografkou a uměleckou šéfkou baletu Divadla F. X, Šaldy v Liberci, kde jste vytvořila úspěšné taneční inscenace – Periferie, Louskáček, Popelka, Gazdina roba, Romeo a Julie nebo (S)tvoření. Jak vzpomínáte na toto plodné devítileté období?

„Jen v dobrém. Přineslo mi to mnoho zkušeností. Dramaturgicky jsem si splnila mnoho snů. Potkala jsem krásné lidi. Ale čas vypršel. Cítila jsem, že je třeba jít dál.“

Opět působíte jako nezávislý umělec a spolupracujete s různými divadly v Čechách i v zahraničí. V roce 2021 jste připravila s Pražským komorním baletem taneční drama Kříž u potoka, pro Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích jste napsala libreto, měla choreografii a režii na baletním představení Tristan a Isolda (2022). Připravujete nový projekt?  

„Momentálně se mi udělalo volno – tedy není tu žádný deadline. Což jsem si dlouhodobě přála, abych se opět mohla pustit do něčeho s UMB a do svého projektu, který bych chtěla nabízet. Ale trochu jsem se rouhala. Jak na mě nikdo netlačí, vše odsouvám a věnuji se věcem, které jsem kvůli práci nestihla – dělám si řidičák, vařím a předělávám byt:)… mám v hlavě spoustu nápadů, před zrcadlem se zmítám… a všechno to taky brzy zaznamenám a realizuji! Ale vlastně je tu jedna věc, na kterou se moc těším, a která svůj termín má. A to je můj workshop.  Pořádám ho teprve podruhé. Vloni jsme si to myslím, všichni skvěle užili. Workshop se jmenuje, Nastartuj sezónu a podtitul zní emoce v těle a tělo v emoci. Po společném tréninku zkoumáme například, co se děje s tělem, když je mu ponechán stále stejný stavební materiál (pohyby) a změní se emoce, která ho posléze deformuje. Jak se z každou emocí mění dynamika pohybu, i vnímání času. Kdy použít hudbu jako mapu času a kdy jí použít jako background.“

Věnujete se hlavně choreografii. Čím Vás práce choreografky naplňuje? Je za tím tam možnost vytvoření si vlastního světa na jevišti, v němž lidí jednají, pohybují se a vypadají tak, jak to vidíte jen vy?

„Myslím, že jste to shrnula docela přesně, s tím dovětkem, že bych si přála, aby mi na tu hru přistoupili i diváci a vstoupili do ní.“

Vy děláte také choreografii nejen pro taneční představení, ale také i pro opery. Jak se Vám pracuje s netanečníky, lidmi nepolíbenými tanečními technikami?

„Se skvělými lidmi se mi vždy pracuje skvěle. A když jsem připravená na to jakou technikou (ne)disponují, jde vše jako po másle. Já využívám jejich předností (někdy stačí pozorovat jejich civilní pohyby a gesta) a oni se pak mohou otevřít a sami ukázat, co v nich vězí. Je to pak pro mě velkou inspirací. Všichni vystoupíme, jak se dnes všude říká, ze své komfortní zóny. Podmínkou je ta oboustranná otevřenost.“

Umíte odpočívat? Co Vám říká slůvko relax?

„Umím. Nejraději mám pasivní odpočinek. Na prvním místě je spánek. Pak také civění do zdi (někdo tomu říká meditace:)) a čtení. Z těch aktivních odpočinků: hmmmm… běžím jen, když mi ujíždí tramvaj – ale chci to změnit!, plavu, jen když přede mě někdo položí moře nebo jezero – ale chci to změnit! Kupodivu tančím, děti se mi posmívají a já jim říkám, že je to má práce – a to si pak uvědomím, že asi neodpočívám. A pak je tu jedna libůstka – žehlení. Poslouchám u něho audio dokumenty, osudy, příběhy. Vypadá to, že děsně makám, ale je to svým způsobem relax.“

Alena Pešková

Narodila se 9. 3. 1976 v Ústí nad Orlicí.

Absolvovala pražskou Taneční konzervatoř.

Tančila v Hudebním divadle v Karlíně, Divadle J. K. Tyla v Plzni. V letech 2010 – 2019 byla choreografkou a uměleckou šéfkou baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Připravuje choreografie pro opery (Carmen, Kouzelná flétna, Trubadúr…), muzikály, festivaly a balety na vlastní libreta (Maryša, Café Aussig, Periferie, Jessie a Morgiana, Louskáček, Krvavá svatba).

Spolupracovala se Státní operou Praha, Českou komorní filharmonií, Severočeským divadlem opery a baletu Ústí nad Labem, Vienna Walzer Orchestra, Manoel Theatre, Koransha – Japan. 

Foto: Marek Bouda, Lukáš Trojan, Marta Kolafová, Aaya a archiv Aleny Peškové

 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

 

Rozhovor s tanečníkem a choreografem Viktorem Konvalinkou

„Tanec je jako droga, té závislosti je těžké se zbavit „

Rozhovor s tanečníkem a choreografem  Viktorem Konvalinkou

   „Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit,“ přiznává Viktor Konvalinka, který byl deset let členem baletu Národního divadla v Praze, kde působil jako sólista. Čtyři roky tančil v malé taneční skupině Norddans ve švédském Härnösand. V Čechách s DEKKADANCERS, taneční skupinou, kterou v roce 2009 spoluzakládal, v níž působí nejen jako tanečník, ale i jako choreograf.

Vyrůstal jste v Praze, kde jste se také narodil. Jak jste prožíval svá dětská léta? Co nebo kdo Vás přivedl k baletu?  

„Vyrůstal jsem v Holešovicích, kde mám do teď partu kamarádů ze základky, s kterými jsem trávil převážný čas dětství i po té, co jsem v 5 třídě odešel nejdřív na rok na TCP k A. Schneiderovi a pak k Jaroslavu Slavickému na Státní konzervatoř. Vtipné je, že přijímačky na sportovku, které bylo TCP tenkrát součástí, jsem udělal na atletiku, tzn. skok do dálky, hod do dálky, běh na 100m atd. A až po prázdninách, kdy jsem nastoupil do školy, jsem zjistil, že mamka mě přihlásila na TCP a že jsem vůbec nemusel žádné přijímačky dělat, protože škola byla soukromá. Dodnes nechápu, jak se to celé stalo. (haha) V podstatě, ale můžu říct, že k baletu mě přivedla mamka. Protože taťka jako bývalý hráč fotbalu za Spartu, chtěl mít ze mě fotbalistu…

Byl jsem hodně aktivní a sportovně nadané dítě a co se týče pohybu, tak na co jsem sáhl to mi šlo – skateboard, brusle, kolo, snowboard, lyže, serf, judo, atletika, krasobruslení, akrobacie… Tak i tanec nebyl výjimkou. Už si ani nepamatuji ten hlavní důvod, proč jsem přešel na Státní konzervatoř, ale dost možná to bylo kvůli financím, protože rodiče neměli tolik peněz platit soukromku.

Během studia mě v podstatě balet moc nebavil a dokonce myslím, že někdy v 5 ročníku (konzervatoř má osmileté studium), kdy všichni kluci z naší třídy odešli a já zůstal skoro celý rok sám kluk mezi 22 holkama, jsem přemýšlel, že také skončím a půjdu někam jinam. Ale to se nestalo a já vydržel a teď toho nelituju!!! V 7. – 8. ročníku mi náš nový profesor Jan Kodet otevřel bránu do moderního tance a to mě chytlo a nepustilo do teď!!!“

V roce 2004 jste vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha u profesora Jaroslava Slavického a Jana Kodeta a během studií jste absolvoval baletní kurzy na Taneční akademii v Drážďanech a ve Philadelphii v USA. Jak vzpomínáte na tyto taneční mistry? 

„Podle mne na pana ředitele J. Slavického většina lidí, co prošli konzervatoří a někam to v tanci dotáhli, vzpomínají v dobrém. Je to pan na svém místě, sice už nekonečně dlouho, ale já si ani nedokážu nikoho jiného tam představit. Předal mi mnoho moudrosti a zkušeností a já doufám, že mu jeho elán a nesmrtelnost vydrží minimálně další čtvrtstoletí!!!

Jan Koden, jak jsem už nastínil, mi otevřel dveře do moderního světa tance a já jsem mu za to moc vděčný!!! Vlastně díky němu to celé začalo. Dokonce když jsem psal Absolventskou práci, tak to bylo o něm. S Honzou jsem pak pracoval v ND a tančil spoustu jeho choreografii!!! Do dnes jsme blízkými přáteli a tímto ho moc zdravím!!!“

Po absolutoriu jste nastoupil do baletního souboru ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste např. v Romeovi a Julii (Bevolio), Louskáčkovi – Vánoční příběh (Ďábel), Othelovi (Jago), Oněginovi (Lenský). Splnil jste si své taneční sny? V čem byste si ještě rád zatančil?

„Já jsem ten typ tanečníka, co nemá vysněnou roli nebo vysněnou choreografii, kterou by rád tančil. U mne to bylo a je vždy o tom, si mou práci užívat naplno a s radostí. O tom pracovat s lidmi, kterých si vážím a o kterých vím, že mi něco předají dál. Zároveň pak mám rád, když vím, že to, co dělám, má smysl a diváci to ocení. Je to o pozitivní energii a kvalitní práci, která je v našem náročném oboru to nejdůležitější a já věřím, že se mi toto jakési moto vedlo a zatím i stále vede udržet dál… (pravda až na pár zaškobrtnuti).  Měl jsem to štěstí, že jsme se s tehdejším šéfem baletu Petrem Zuskou stali dobrými přáteli a v podstatě mě za celou kariéru nikdy nikdo netlačil do ničeho, co by mi bylo nepříjemné nebo bych to nerad tančil. Takže jsem vždy své role prožíval na plno a mohl do toho vždy dát 100%.“

V roce 2009 jste spolu s Tomášem Rychetským, Pavlem Hejným založili moderní taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás k tomu vedlo?

„Choreografování buď máte, nebo nemáte v krvi, je to podobné jako vynálezce má v krvi vytvářet něco nového, něco, co do té doby neexistovalo. Tak i já a moji přátelé, s kterými jsme založili DEKKADANCERS, jsme měli stejné nutkání tvořit vlastní nové věci a tím vznikl nápad založit DEKKADANCERS. Tenkrát v ND probíhali jednou ročně Miniatury, což bylo představení, v kterém mohl kdokoliv ze souboru ND prezentovat svojí vlastní choreografii… a tam jsme s Tomášem Rychetským zjistili, že nám to nestačí a že bychom rádi tvořili nejen pro náročné publikum Baletu Národního divadla, ale i pro „normálního“ diváka, který o tanci nemá ani páru. Byl to jakýsi ventil pro naše nutkání tvořit a bavit diváky i nás něčím novým. Dnes už je tomu přes 13 let, DEKKADANCERS vede druhá generace mladých choreografů a je jednou z nejproduktivnějších tanečních company v Česku!!! Jejich poslední premiéru KNIHU DŽUNGLÍ jsem viděl 3x a podle mě je to představení ROKU 2022!!! (jen tak dál Dekkači…!!!)“

Po deseti letech jste opustil stále angažmá v ND a odjel do Švédska k malé taneční skupině Norddans, kde jste byl čtyři roky. Nelitoval jste odchodu z ND a jaké bylo Vaše taneční období ve Švédsku?

„Naopak, bylo to to nejlepší, co jsem v té době mohl udělat. Dobře, abych to uvedl na pravou míru. V té době jsem cítil, že už musím něco změnit, přece jenom 10 let ve stejném angažmá, ve stejném prostředí, stejném městě, za stejnou, i když pozitivní, atmosférou, prostě jsem musel už něco změnit.

DEKKADANCERS tenkrát mělo finanční krizi neboli pauzu. V baletu ND se měl střídat šéf a já byl po ne úplně kladném rozchodu s expřítelkyní. Zkrátka to chtělo radikální změnu. Osud zařídil, že právě v Norrdans už půl roku působil můj dobrý kamarád a kolega Tomáš Červinka a ten mi vnukl myšlenku zkusit konkurz, dostal jsem nabídku a tu přijal. Skandinávie byla vždy část světa, do které bych se rád podíval. Původně jsem si říkal, že to zkusím jen třeba na rok a pak uvidím, ale teď už je to 7 rokem, 4 roky v Norrdans a 3 roky na volné noze, co tam pracuji a snad to vydrží. Městečko Härnösand ve kterém Norrdans sídlí, mi tenkrát dalo přesně to, co jsem potřeboval. Klid, pohodu, nové přátele, novou atmosféru, nádhernou přírodu, moře, polární záře, sluneční noci, novou přítelkyni Hannu, s kterou jsem do teď, spoustu cestování po Skandinávii a převážně spoustu nové kvalitní práce! Ano po deseti letech v ND v naší zlaté kapličce mi bylo smutno, že ji opouštím, ale rozhodně není čeho litovat… Jednoduše to byla nová kapitola života.“

Po návratu do Čech jste začal spolupracovat s tanečním souborem 420PEOPLE a také jste se vrátil do  DEKKADANCERS, kde působíte nejen jako tanečník, ale i choreograf. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný? Jste spíše tanečník nebo choreograf?

„Je potřeba podotknout, že já jsem se vlastně úplně tak do Čech nevrátil, ve Švédsku mám smlouvu s Dansalliansen, což je company, která podporuje tanečníky na volné noze. Takže jsem stále se Švédském spojen a zatím mě tam mé projekty stále vrací. Nicméně když jsem přešel na volnou nohu, tak jsem chtěl opět propojit mé kořeny zpět do Česka a věnovat se projektům a spolupracím, které jsem propásl, když jsem byl zablokován smlouvou Národního divadla. 420PEOPLE jako i Burki&com jsem vždy sledoval a proto jsem se k nim rád přidal po, jak říkáte návratu, abych si opět rozšířil obzory. Návrat k DEKKADANCERS byl jedním z logických kroků, protože je to moje srdcovka a je to TOP! Jak jsem již zmínil, choreografie mě provází celou moji kariéru… a zda se cítím víc jako tanečník nebo choreograf? To záleží na tom, co právě dělám. Ale s věkem, kdy mé tělo už není tak odolné proti únavě jako když mi bylo 25, tak by se dalo říct, že se lehce přikláním k choreografii. Ale zatím stále věřím, že je to tak 50/50. Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit… „

Jste pokládán za multitalentovaného tanečníka a za své výkony jste obdržel několik ocenění. Za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina jste získal cenu Thálie a v širší nominaci na Thálii jste se ocitl díky svému tanečnímu výkonu v představení PANTHERA. Co to pro Vás znamená? 

„Cenu Thálie jsem vyhrál v roce, kdy jsem opustil ND a sólo v Decadance od Ohada Naharina bylo pro mne jedno z nejsilnějších jevištních zážitků celé mojí kariéry. Sólo je v podstatě 20 – 25 min improvizace, která otevírala celé představení a člověk se dostane až do nějakého mimodimenzialnilího tanečního transu a užívá si to totálně naplno!

A to, že jsem dostal speciálně za toto sólo cenu, byla pro mě krásná tečka za kariérou v ND a takovou malou příjemnou odměnou za všechnu tu náročnou „multižánrovou“ práci, co jsem v ND jak na jevišti, tak i mimo něj odvedl. Vtipné je, že cenu jsem celých 5 let neměl kam dát, a tak byla v krabici ve sklepě a až během covidu a rekonstrukci mého bytu jsem si udělal prostor a mám jí hrdě vystavenou na okně.“

Díky práci jste žil několik let v zahraničí. Vaše partnerka, tanečnice Hanna Nussbaumer pochází z Austrálie. Dočetla jsem se, že jste začal spolupracovat s Skänes Dansteater ve švédském Malmö. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš? 

„Domov pro mne vždy bude Česko a to speciálně Praha, neříkám, že jsem nějaký super striktní patriot, ale mám tu rodinu, miliony vzpomínek, nejbližší přátelé, za které bych dal ruku do ohně a tak dále. Miluju českou přírodu, humor, kuchyni, pivo, kulturu a vždy se sem budu vracet s tím, že se vracím domů…

To ale neznamená, že zde musím žít. Miluju cestování, objevování nových krajů a kultur, zvyků, je to jedno s našich společných hobby s moji partnerkou a já jsem připraven žít tam, kam mě osud zavane… Evropa je otevřena a je škoda toho nevyužít, navíc teď jsem dostal Partnerské VIZA do Austrálie, takže teď už i opačná strana naší planety je v mém hledáčku. Ale jak říkám, uvidíme, co bude…“

Jak rád odpočíváte? Patříte k těm lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Ano patřím k těm lidem, pro které je práce koníčkem, jinak bych to asi ani nedělal. Ale to rozhodně neznamená, že tím odpočívám. Tanec jako profese je tak náročná disciplína, že se tím opravdu odpočívat nedá. Ale protože jsem zvyklý celý život být aktivní, tak i takový je většinou můj odpočinek. Mám velkou Adventure motorku, sjezdové horské kolo, snowboard, potápím se,  dělal jsem kurz Paraglidingu, oblíbené jsou výlety do přírody, kde rád fotím divokou zvířecí říši, hudba, rád jdu jako divák na různá představení, pak je tu samozřejmě Netflix a nemůžu zapomenout můj nový Playstation 5. (haha). Prostě aktivní život a toho se budu držet ať se děje, co se děje… „

Viktor Konvalinka:

Narodil se v Praze v roce 1984. Vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha. Byl sólistou baletu ND v Praze. V roce 2009 spoluzaložil DEKKADANCERS. Pak byl čtyři roky ve Švédsku v malé taneční skupině Norddans.

Je držitelem ceny Thálie (2015) za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina v nastudování baletu Národního divadla a širší nominace na Thálii (2020) za své sólo v představení PANTHERA nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE. Na svém kontě má nespočet choreografií.

Životní partnerkou je australská tanečnice Hanna Nussbaumer.

Foto: Vojtěch Brtnický, Sergei Gherciu a archiv Viktora Konvalinky 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín