Rozhovor s baletním tanečníkem a choreografem Filipem Martinským

„Tanec je kreativita a svoboda“

Filip Martinský

„Tanec je pro mne hlavně kreativita a svoboda,“ přiznává tanečník a choreograf Filip Martinský, který rád vše střídá, experimentuje a dodává: „Jsem univerzální typ tanečníka, a uvidíme, jaké výzvy přinese budoucnost.“ Má rád role energické, charakterové, role, které hýbou dějem nebo role, kde může pracovat s výrazem a gesty.“

V dětském věku jste na rodném Liptově tancoval v Tanečním klubu Jessy Vavrišovo. Co Vás ještě bavilo a jak na toto období plného tance a pohybu vzpomínáte? Čím jste chtěl být?

Od malička jsem byl umělecky založený. Navštěvoval jsem výtvarku, kde se projevil můj zájem o abstrakci, fascinovaly mne barvy a různé techniky… věnoval jsem se také folklornímu tanci a na základce jsem později ještě recitoval a zpíval.

Na období v Tanečním klubu Jessy Vavrišovo mám nádherné vzpomínky ze soutěží, zájezdů či plesů… tam vznikla ta nejkrásnější a nejsilnější přátelství, která trvají dodnes. V tanečním klubu jsem našel vše, co jsem v tom věku hledal – pohyb, hudbu, kostýmy, barvy – absolutně kreativní prostředí, prostě stvořeno pro mne. A právě v tomto klubu jsem začal dělat také své první soutěžní choreografie a později také učit mladší generaci tanečníků.

Neměl jsem jednoznačnou představu, čím chci být… umělecký směr si mne našel a odmala mne k tomu vedl, kde jsem dnes. … (smích)

Jak se kluk ze Slovenska, od Tater, ocitl na Pražské taneční konzervatoři?

„Studia jsem začal na konzervatoři na Slovensku, a protože jsem byl přehnaně ambiciózní a netrpělivý, přihlásil jsem na konkurz do muzikálu Romeo a Julie, kterou organizovala francouzská produkce na tour po Číně a Taiwanu. V náročném výběrovém konkurzu jsem obstál a tak jsem coby šestnáctiletý vycestoval za svými prvními profesionálními zkušenostmi. Již tehdy jsem si uvědomil, že chci na sobě pořádně „zamakat,“ zlepšit techniku, rozšířit si obzor, a k tomu potřebuji kvalitní vzdělání, podnětné prostředí plné výzev, někoho, kdo se mi budě věnovat a nasměřuje mne. Díky tomu, že mne již pár let individuálně vedl Pavel Ďumbala, napadla mě právě Praha. Vše jsem si sám vybavil, vytelefonoval a už jsem jen řešil přestup. Představa, že bych mohl studovat v Praze a přitom ve chvílích volna pracovat s panem Ďumbalem, byla pro mě v té době neskutečně motivující.“

   

 V 16 letech jste absolvoval s pařížským muzikálem Romeo a Julie půlroční turné po Číně a Taiwanu. Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„To bylo jako sen a dodnes nechápu, jak se to všechno podařilo, vždyť jsem měl pouze 16 let. Dalo mi to mnoho, především zkušenosti s hraním, s autenticitou výrazu, práci s gesty, také jsem si všímal, jak funguje management, který byl na vysoké profesionální úrovni a dnes mohu říci, že to byla úžasná zkušenost. A poznávání nových krajin a kultur, bylo vždycky mým velkým snem a tak se to začalo propojovat.“

Kromě konzervatoře jste absolvoval taneční workshopy v Belgii, Itálii, Indii nebo Thajsku, taneční kurzy – Vaganova Summer Intensive v Barceloně, Summer Intensive Batsheva Dance Company v Izraeli a Darii Klimentové (2017 a 2018).  Čím Vás kurzy a workshopy obohatily a uvažujete, že byste také pořádal vlastní taneční kurzy? 

„Začínal jsem v kreativním prostředí a vždycky jsem byl zvědavý, rád jsem všechno zkoumal, poznával nové věci. Taneční kurzy a workshopy mi daly možnost cestovat nejen do nových krajin, ale především zkoumat různé techniky tance, ať již moderního a současného tance spojeného s improvizací anebo přímo pozorovat rozdíly výuky klasické techniky a možnosti její kombinace z pohledu různých pedagogů nebo slavných tanečníků z celého světa. A tím jsem spojil tzv. příjemné s užitečným.  (smích)

Nad organizováním tanečních kurzů jsem ještě nepřemýšlel, ale umím si to v budoucnu představit. Věřím ale, že vše v životě má správné načasování, takže někdy v budoucnu určitě ano.“

Během studií jste se zúčastnil několika mezinárodních tanečních soutěží. Třetí místo jste obsadil na Mezinárodní baletní soutěži v německém Mnichově, druhé na Mezinárodní choreografické soutěži v Polsku a první místo v Plzni v roce 2018, kde jste získal také cenu za současnou choreografii (The Century). Co to pro Vás znamená?

„Každého potěší, když je jeho práce oceněna, je to krásné zadostučinění. Tanec ale není sport a tak jej nemůžeme ohodnotit spravedlivě a v číslech a proto jsou všechny taneční soutěže velice subjektivní. Každý porotce má vlastní vkus, vlastní zkušenosti, přichází z jiného prostředí, takže hned několik odlišných faktorů. Často je to také o kontaktech a sympatiích nebo … také jakousi nastavenou hierarchií institucí.

Proto pak časem pochopíte přísloví: „Cesta je cíl…“ Mne si již vícekrát stalo, že jsem se tvrdě a vytrvale připravoval na nějakou soutěž, kdy byla příprava tak únavná a zdlouhavá, pod tlakem, cílená na úspěch, že když pak to vytoužené ocenění dosáhnete, které společnost oficiálně ocení… necítíte vlastně nic… jen prázdno. Usmíváte se a víte, že to není jen o této chvíli. Je to úplně v pořádku, protože to všechno potřebné jste již zažili po cestě… zjistíte, že na tom „vrcholu“ nic speciálního nenajdete… a někdy se to také nepodaří… ale vy cítíte, že se všechno to důležité stalo cestou.“

Po škole, od roku 2019 působíte v alternativním tanečním souboru Lenka Vágnerová and Company, kde tančíte např. v představení Panoptikum. Jako tanečník působíte také v baletu v divadle F. X. Šaldy v Liberci. Byl jste sólistou Pražského komorního baletu. Věnujete se klasickému tanci, což je balet, současnému tanci, alternativnímu umění, vaši specialitou jsou vysoké skoky. Čím je pro Vás tanec? Je vám bližší klasický tanec, nebo Vás to táhne k alternativnímu umění? Nebo máte nejraději, když to můžete střídat? A co role, jaké rád ztvárňujete?

„Působení v souboru Bohemia Balet bylo při studiu velice osvěžující. Pan Slavický, ředitel konzervatoře, umí přesně podchytit talent a následně s ním individuálně pracovat. V souboru jsme měli možnost spolupracovat s různými choreografy a přitom jsme cestovali po České republice a všechno mělo své kouzlo.

Tvorba díla je vždycky výpovědí konkrétního autora, který v něm vyjadřuje své pocity, názory, představuje svůj vkus… pro mě je to svoboda, tehdy se cítím nejvíce sám sebou… musíte cítit, že máte světu co říci, odevzdat. Když já tvořím dílo, tak jej tvořím pro konkrétního tanečníka nebo tanečníky, snažím se podchytit jejich osobnost a jejich silné stránky a tehdy může vzniknout něco skutečně originálního. Často je to intuice, kterou se řídím při své tvorbě.

Co se týče mým plánů, tak krátce před příchodem pandemie covidu, mne přijali do souboru Borisa Eifmana v St. Peterburgu, kde jsem pobyl pouze měsíc, a měl jsem tam nastoupit jako sólista. Bral jsem to jako významný kariérní krok, který se ale kvůli vízům nepodařilo zrealizovat a následně vyhlášení nouzového stavu, až úplné zastavení spolupráce s Ruskem, kvůli invazi na Ukrajinu.

Jenomže umělec nemůže stagnovat a právě v té době vznikla iniciativa, abych vytvořil svoji první celovečerní performaci Machinácie. Toto představení mělo premiéru na Liptově pod Tatrami díky Hory Doly (alternativní prostor) a následně byla repríza v Bratislavě. Do projektu jsem pozval dvě performenky, s nimiž se znám řadu let a věděl jsem, že nám to bude na jevišti fungovat a to Melánii Ondrejíčkovou a Kristínu Kollárovou. Další repríza nás čeká v září a to v Detvě v Domě umění… a pracujeme na dalších možných reprízách v Praze a v Košicích.

Po škole jsem měl možnost dva roky působit současně ve třech institucích a ještě k tomu jsem hostoval v Bohemia Balet, bylo to velice obohacující období, ale vyžadovalo si to obrovskou časovou a osobní disciplínu. Je to především o komunikaci a stanovení si priorit. Jsem ale velice vděčný, že vedení všech tří institucí mi to fungování akceptovalo.

Tanec je pro mne jednoznačně kreativita a svoboda, jako by Ruth st. Denis řekla. „Tanec vnímám jako komunikaci mezi tělem a duší, jako vyjádření toho, pro co je těžké najít slova.“

Já stále balancuji mezi čistou klasikou – baletem a absolutní alternou. Klasický tanec je základem pro vyjádření pohybu každé formy pohybového umění, bez toho se neobejde… také mne fascinuje neoklasika, čisté tvary a hraní s plasticitou pohybu nebo občasnou deformací póz.

Rád to vše střídám, experimentuji, neumím si momentálně představit, že bych se věnoval pouze jedné formě umění. Jsem univerzální typ tanečníka, a uvidíme, jaké výzvy přinese budoucnost.

 Já mám nejraději role, které jsou energické, charakterové, nebo které hýbou dějem. Z klasického repertoáru je to např. Rothbart z Labutího jezera, Abderachman z Raymondy nebo velice rád „skočím“ – tzv. „španělák“ z Labutího jezera nebo z Louskáčka. To jsou role, kde mohu pracovat s výrazem a gesty nebo s úplnou explozí energie a vyjádřením mužnosti.

Co se týká současného tance, tak právě práce s Lenkou Vágnerovou byla pro mne jednoznačnou volbou hned po škole, nakolik pracuje s osobností performenů a její divadelní pohybové ztvárnění v divácích zanechá esenci. Ztvárnění několika rolí v představení Panoptikum, které Lenka „ušila“ přímo na mne jsem si velice užil a mohl jsem se do těch rolí ponořit.

Ještě mám několik malých snů, co se týká – neoklasických – současných světových choreografů, v jejichž choreografiích bych si rád zatancoval nebo zkoumal jejich pohybový slovník. Uvidíme, zda se mi to v budoucnu splní.“

Jako rodák ze Slovenska již několik let žijete a pracujete v Čechách. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš? A jak to máte s jazykem?

„V současné době jsem v Mexiku na tour s baletem Labutí jezero pod záštitou Národního divadla Bulharka z Varny… a tak opět cestuji a experimentuji. (smích)

Domov mě velice chybí a krásu našim majestátních Tater jsem si začal uvědomovat, až když jsem odešel poprvé na půl roku do Číny. Představa, že jsem tak daleko od domova a následně ten pocit, když se vrátíte a ten Baranec a Kriváň (kopce ve Vysokých Tatrách) tam na vás stále čekají, tak ten pocit je nádherný. Jedno ale vím – moje srdce je doma v Tatrách, ale duše chce zpět do Prahy, kam se plánuji v budoucnu vrátit.

Mluvím česky a anglicky a z těchto jazyků jsem, i přesto, že jsem Slovák, maturoval. Dorozumím se také rusky a trošičku i francouzsky.“

Jak rád trávíte chvíle volna? Umíte odpočívat?

„Přiznávám, že jsem se dlouho neuměl pouze fyzicky regenerovat. Vypnout ale „hlavu“ bylo náročnější – umění to najít… Již několik let se věnuji meditaci a józe, ale opravdu vědomě mentálně odpočívat nebo lépe řečeno, žít, jsem začal (když to řeknu paradoxně) až během covidu. Tehdy jsem si uvědomil skutečné hodnoty v životě, změnilo to zcela moje fungování a myšlení. Protože jsem nemohl tancovat, učil jsem pouze on – line klasický tanec. Byl jsem doma v Tatrách a začal jezdit na kole, chodit na túry, postupně běhat maratóny, dělat skialping, bivakovat pod holým nebem, zamiloval jsem se do našich hor. Bylo to pro mne potřebné období, tělo mělo stále výkon a bylo v kondici, ale mysl se mohla konečně regenerovat a vypnout v krásné přírodě.“

Děkuji za rozhovor  

Foto: Luboš Plšek, Erzvo Photography,  Michal Babinčák

Veronika Pechová 

pro  Taneční magazín 

Rozhovor s tanečnicí a porotkyní StarDance Petrou Kostovčíkovou

„Byla to dřina, ale neměnila bych“

Spolu s hercem Václavem Vydrou se v prvním ročníku StarDance… když hvězdy tančí, protančili na druhé místo. Do soutěže se vrátila,  a to ve čtvrtém ročníku, ale jako porotkyně a tuto pozici si Petra Kostovčíková vyzkoušela také v TV taneční show Bailando – tančím pro tebe. Působí jako trenérka, vede taneční kurzy pro děti i dospělé, věnuje se sportovnímu koučinku a je také trenérkou konceptu Trenéři ve škole, který se snaží oživit a zrestrukturalizovat hodiny tělesné výchovy ve školách.

Jak vzpomínáte na své dětství prožité v Havířově? Jaká jste byla holčička, a měla jste vysněné povolání?

„Na Havířov mám velmi pěkné vzpomínky. Zřejmě je to věkem, možná tím, že mám děti, ale v poslední době na něj vzpomínám stále častěji. Blíží se Vánoce, děti plánují, co budou dělat, a mě se automaticky vybaví sáňkování před panelákem, pečení cukroví s mamkou, stromeček a rodinná pohoda u vánočních pohádek. Ráda se do Havířova vracím.

Myslím si, že jsem byla taková ta poslušná holčička, co nosila domů jedničky, pomáhala v domácnosti a jednou zapomněla vyzvednout bráchu ze školky. Vždycky jsem si hrála na paní učitelku. Chtěla jsem učit.“

V jednom rozhovoru jste řekla, že s tancem jste začala v patnácti letech. Co nebo kdo Vás k němu přivedl? Měl na to vliv váš bratr, který tančil v TK Trend v Ostravě?

„Můj bratr začal s tancem až po mne. Byl to můj bratranec, na jehož soutěž jsem se v Havířově šla podívat. A děsně mě fascinovalo, jak se kluci chovali k holkám, k těm svým partnerkám. Oni si pomáhali, respektovali se, tvořili tým. Hned jsem se přihlásila do tanečního klubu AMTARA v Havířově a čekala na toho „prince”, se kterým budu tancovat a samozřejmě se zamiluju. No a trenér mi přidělil partnera – mého kamaráda z baletu. To bylo velké zklamání:)))“

Vaším tanečním partnerem byl německý tanečník Christian Polanc a spolu jste se zúčastnili řady mezinárodních tanečních soutěží. Jste mistryně ČR v LA tancích, vicemistryně Německa v LA tancích, vicemistryně světového poháru v LA tancích. Finalistka Světových her, semifinalistka Mistrovství světa a Evropy v LA tancích. Jak na ten čas plný dřiny a soutěží vzpomínáte?

„Mé první větší úspěchy přišly ještě před Německem. Tančila jsem s Honzou Klimentem, se kterým jsme se stali Mistry ČR v LA tancích a také semifinalisty MS. Bylo to s Honzou, se kterým jsme na Světových hrách (obdoba Olympijských her pro neolympijské sporty) obsadili 2. místo. S Honzou i Christianem jsme neustále cestovali. Ať už na soutěže, soustředění, kongresy, vystoupení… A já to milovala. Chvilku doma, pak sbalit kufry a hurá do světa. Občas to bylo náročné a velmi únavné, ale mě to naplňovalo. Neustálá změna – nové zážitky, noví lidé, nové země, nové zkušenosti. Doma pak dvoufázový trénink, mezitím učení, na kondičku 3 – 4 x týdně do fitka. Byla to dřina, ale neměnila bych.“

V roce 2006 jste byla taneční partnerkou herce Václava Vydry v prvním ročníku TV taneční soutěžní show StarDance… když hvězdy tančí a spolu jste se protančili na krásné druhé místo. Co Vám soutěž dala a jak se vám tančilo s Václavem Vydrou? Šla byste znovu do soutěže?

„StarDance – to byla jedna ohromná, nezapomenutelná jízda. Byl to první díl, pro všechny tedy něco zcela nového, a já vnímala to nadšení, vzrušení, nervozitu a to vše ve skvělé partě lidí. Já v té době víceméně ukončila svou soutěžní kariéru ze zdravotních důvodů (mám artrózu kyčlí) a tím pádem jsem si mohla dovolit nechat se tou atmosférou zcela pohltit a užít si naplno tuto novou zkušenost. Pamatuji si, jak Vašek vstupoval do SD s představou, že se uvidíme třeba dvakrát do týdne na hodinovém tréninku, a my pak trénovali každý den 9 hodin!:))) Ale oba na to vzpomínáme velmi rádi. S Vaškem Vydrou jsme si sedli jako lidé a dodnes se vídáme! Velice si ho vážím!“

V roce 2007 jste se stala porotkyní v TV taneční show Bailando – tančím pro tebe a ve čtvrtém ročníku StarDance… když hvězdy tančí, jste opět usedla na porotcovské křeslo. Jaké to bylo nesoutěžit, ale hodnotit?

„Být porotkyní byla samozřejmě úžasná zkušenost. Nicméně jsem byla mnohem nervóznější než na „place” jako tanečnice. Tam jsem naučená s chybami pracovat, improvizovat. Tohle bylo nové, velmi zajímavé, vzrušující a určitě velmi poučné. Myslím si, že dnes, ve svém věku, se už hodím spíš jen do té poroty:)))

S kariérou tanečnice jste se rozloučila, ale tanci zůstala věrná a působíte jako trenérka. Pořádáte kurzy tance?

„Měla jsem období, po narození dětí, kdy jsem chtěla tanec opustit. Neviděla jsem v tom smysl. Ale nepodařilo se! Uvědomila jsem si, jak je hudba a pohyb mou nedílnou součástí, a že bez toho vlastně nemůžu být. Takže opět učím, ale své pole působnosti jsem si rozšířila, vedu i taneční kurzy pro dospělé, věnuji se sportovnímu koučinku a nově jsem také trenérkou úžasného konceptu Trenéři ve škole, který se snaží oživit a zrestrukturalizovat hodiny tělesné výchovy ve školách.“

Co vás přivedlo k vystudování ekonomie obor marketing a obchod?

„Bývala jsem velký pragmatik, z matematiky jsem maturovala. Dávala mi smysl. Ekonomie, matematika to jsou pro mě souvislosti, logické uvažování, odvozování. Řekla bych, že to jsou vědy, které mají vnitřní dynamiku, že nejde o statické informace, které se člověk musí nabiflovat nazpaměť. To bych nezvládla. A protože jsem v té době začala tancovat za Ostravu s Honzou, a měli jsme skvělé vyhlídky, ekonomie v Ostravě se zdála tou nejvhodnější volbou jak skloubit studium a tanec. Dodnes netuším, proč jsem nešla studovat na pedagogickou fakultu, myslím si, že bych byla skvělá učitelka. 🙂

Vy jste si také sama šila kostýmy na svá taneční vystoupení. Navrhla jste také sportovní kabelku. A co dnes věnujete se ještě návrhářství a šití kostýmů?

„Vždycky mě bavilo tvoření. Ráda jsem pletla, vyšívala, háčkovala, takže šití tanečních šatů pak bylo úplnou samozřejmostí. A hlavně jsem tak dost ušetřila, a mohla si dovolit dát víc peněz za materiál, hlavně tedy lesklé kamínky:-). Dnes bych moc ráda usedla za šicí stroj, protože mám ráda zajímavé, neokoukané věci, a ráda bych si něco ušila, ale nemám čas. Maximálně zkrátím dětem kalhoty, upravím gumu v pase, zašiju dírku.“

Jak ráda trávíte chvíle volna?

„To je různé. Mám ráda společnost, ale občas potřebuji být sama. To pak čtu. Jsem ráda na horách – turistika, běžky, lyže a v poslední době jsem si oblíbila inline brusle. Ráda vařím!“

Foto: Archiv Petry Kostovčíkové, Markéta Listíková

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Roztančené divadlo Praha je znovu tady!

IV. ročník projektu Martina Šimka a Terezy Řípové

Po roční odmlce se opět vrací na scénu Roztančené divadlo. Herci i tanečníci se na všechno těší ještě víc  než kdy  dříve a věříme, že diváci také.

Autorský projekt Tanečních kurzů Martina Šimka & Terezy Řípové byl odstartován v roce 2016 v Městském divadle Mladá Boleslav, kde proběhl první ročník projektu Roztančené divadlo aneb když herci tančí. Po tamním úspěchu proběhl na sklonku roku 2019 již čtvrtý ročník v Mladé Boleslavi.

Martin Šimek se svým typickým gestem – Pozor, začínáme!

Připomeňme si, jak šel čas s vítězi soutěže ….

V roce 2018 se dvojice tanečníků rozhodla připravit podobný koncept i pro Prahu, Roztančené divadlo Praha. V březnu 2018 v prvním finále vyhrál David Gránský. O rok později vyhrál Vladimír Polívka. V posledním ročníku, který se konal ve Vinohradském divadle, zvítězil Jiří Hána za Městská divadla pražská.

                V pražském klání se do projektu i letos zapojilo 8 divadel. Mezi zúčastněná divadla patří: Divadlo na Vinohradech, Divadlo V Řeznické, Divadlo Semafor, Národní divadlo, Divadlo Kalich, Městská divadla pražská, Švandovo divadlo, Divadlo Broadway.

Velké finále proběhne v neděli 31. října od 18.30 v Divadle na Vinohradech. Každé z výše jmenovaných divadel vysílá do tanečního souboje jednoho herce či herečku. Vstupenky lze zakoupit na pokladně divadla či na www.divadlonavinohradech.com.

Jednotlivé páry  ve finále předvedou jeden standardní a jeden latinskoamerický tanec, které pak po boku profesionálních tanečníků natrénují. Na vše dohlédne porota, ve které zasednou např. zpěvačka Dasha, herec Martin Dejdar, herečky Jana Paulová a Eva Burešová, kuchař Přemek Forejt, hudebník Jan Maxián, ad. Doprovázet bude živá hudba Gin in jam.

Rozpravy během přestávky

Anebo zamyšlení během přestávky

 

Taneční páry tohoto ročníku:

1)      Nela Boudová a Jakub Vodička – za DIVADLO V ŘEZNICKÉ (valčík + paso doble)

2)      Anna Julie Slováčková a Adam Havel – za DIVADLO SEMAFOR (quickstep + rumba)

3)      Pavlína Štorková a Jakub Necpál – za NÁRODNÍ DIVADLO (slowfox + samba)

4)      Michaela Tomešová a Adam Koutek – za DIVADLO KALICH (waltz + jive)

5)      Viktor Dvořák a Michaela Nováková – za MĚSTSKÁ DIVADLA PRAŽSKÁ (tango + jive)

6)      Oskar Hes a Veronika Jirků – za ŠVANDOVO DIVADLO (quickstep + cha cha)

7)      Marek Holý a Eliška Stehnová – za DIVADLO NA VINOHRADECH (tango + samba)

8)      Bořek Slezáček a Zuzana Šťastná – za DIVADLO BROADWAY (slowfox + cha cha)

Pořadem budou provázet Světlana Witovská a Libor Bouček. Na závěr večera jsou pak vyhlášena dvě místa: vítěz tipovací soutěže a hlavní vítěz/vítěz poroty.

Projekt je možné sledovat na sociálních sítích Instagram (@roztancenedivadlo), Facebook (Roztančené divadlo), webové stránky (www.roztancenedivadlo.cz), kde všude bude spuštěna tipovací soutěž a Youtube kanál (Roztančené divadlo), kam jsou umisťována videa související s projektem. Ze všech sečtených hlasů vzejde právě vítěz tipovací soutěže.

Míša Nováková, známá ze StarDance,  posílá čtenářům Tanečního magazínu pusu! 

 

Na slovíčko s Terezou Řípovou….

My to zvládneme po pandemii s přimhouřenýma očima…

Ne! My to zvládneme určitě, protože se na sebe můžeme spolehnout!

Jak jste zvládli období pandemie?

„Myslím, že nám to i dalo něco pozitivního. Odpočinuli jsme si a o to víc a s větší chutí se do všeho toho tance znovu pouštíme, těší nás všechno, i promo focení, zkrátka všechno, co s tancem souvisí. Je totiž fakt, který si musíme připustit, že po určité době téměř každý člověk trošku vyhoří. Nebylo nám s Martinem ani deset let, když jsme začali, tedy děláme tanec opravdu od dětství a ta přestávka vlastně byla dobrá. I když nový začátek byl hrozný – znovu rozjíždět kurzy, úplně všechno od začátku… a bojíme se, že lidí bude méně, to ano.“

Co by s Vámi udělalo, kdyby se zase něco stalo, např. jste museli tančit bez diváků, či netančit vůbec?

„Tu krizi už jsme si prožili. Nejhorší  byl ten  samotný vstup do neznáma, tedy – co to bude a co to s námi opravdu udělá. Teď už by to tak hrozné nebylo,  kdyby  lockdown přišel  znovu, tak už alespoň víme, do čeho jdemeJ

Ale já doufám, že už  nic  zlého  nepřijde a  všechno proběhne tak, jak má. Máme  s Martinem velkou výhodu, že jsme si pro sebe opravdu vzájemně oporou, můžeme se na sebe naprosto spolehnout  a my to všechno zvládneme, protože tanec  milujeme.“

Napadlo Vás také vyučovat on-line?

„Máme raději lidský kontakt, ani jeden z nás tedy žádné lekce on-line nedělal. Tanec  děláme proto, že milujeme právě tu práci s lidmi. Já i Martin  jsme si každý našel zaměstnání, takže na tanci nejsme  nijak závislí, opravdu to  děláme jenom proto, že nás to těší.

Je ale pravda, že kdyby to trvalo déle, tak bychom určitě  byli donucení něco udělat, abychom  o kontakty  nepřišli, ale takto jsme všechno stopli a  čekali jsme, až  se normální život zase znovu rozběhne. Samozřejmě a bohužel,  lidí  v kurzech po té odmlce je méně.“

 

Michaela Tomešová a Adam Koutek, foto Petr Mráček

 

Oficiální foto

Taneční kreace – Míša Nováková a Viktor Dvořák, foto Petr Mráček

Všichni účastníci letošního ročníku – foto Petr Mráček

 

Děkujeme a přejeme hodně štěstí

Foto, video: Eva Smolíková, Petr Mráček

Taneční magazín

 

Rozhovor s tanečnicí TEREZOU PRUCKOVOU (Bufkovou), populární ze StarDance

,,Na StarDance vzpomínám s láskou a nostalgií“

Pod svým dívčím jménem jako Tereza Bufková třikrát tančila v TV taneční soutěži StarDance… když hvězdy tančí, a jejími partnery na tanečním parketu byli herec Jan Čenský, hokejista Martin Procházka a zpěvák Radek Banga. Hlavní pracovní náplní Terezy Pruckové je výuka tance v Taneční škole Vavruška, kde je také šéf-trenérkou tanečního klubu se závodními páry. Vystupuje také v divadle La Fabrika v představení Tango, ó, tango a práce je pro ni velkým koníčkem.

Tanci se věnujete od osmi let. Co nebo kdo Vás k němu přivedl?

,,Rodiče mi často vypráví, jak jsem pumpovala u rádia už v plínkách.J Pravda je taková, že jsem absolvovala soukromou základní školu, kde jsme měli v rámci rozvrhu povinně jednu hodinu jógy a jednu hodinu tance týdně. V první třídě si mě všiml taneční mistr a vzal mě do svého kroužku. No a tam to všechno začalo…“

Tanec Vás okouzlil do té míry, že jste se mu začala věnovat naplno a zúčastňovala se různých soutěží. Jste držitelkou mezinárodní třídy a finalistkou mistrovství ČR v kombinaci deseti tanců. Přesto jste vystudovala Pedagogickou fakultu UK v Praze – matematiku a francouzštinu. A pak jste rok učila, ale tanec byl láskou na celý život…  Proč jste si vybrala obor francouzština a matematika?

,,Původně jsem toužila po uměleckých školách. Jsem z divadelní rodiny, babička byla režisérkou ochotnického divadla a maminka dnes v její činnosti pokračuje dál. Ze všech koutů jsem ale poslouchala, abych si vystudovala něco ,.normálního´ a vedle toho dělala umění. Nakonec zvítězila učitelská profese, kterou mám z poloviny v genech. A jelikož byly francouzština a matematika moje nejoblíbenější předměty na gymplu, vybrala jsem si tuto nezvyklou kombinaci humanitních a přírodních věd.“

V roce 2006 se konal první ročník TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí a Vy jste byla taneční partnerkou herce Jana Čenského, v páté řadě s hokejistou Martinem Procházkou jste obdrželi stříbro a v sedmé řade jste se se zpěvákem Radkem Bangou protančili do semifinále. Ve všech ročnících jste tančila pod svým dívčím jménem Tereza Bufková. Jak vzpomínáte na soutěž a na taneční partnery?   

,,Vzpomínám na všechny ročníky s láskou a lehkou nostalgií. Byla to pro mě obrovská zkušenost, která mě obohatila nejen profesně, ale i lidsky. Navázala jsem tam mnohá přátelství, která trvají dodnes. Možnost účinkovat v tak prestižním televizním pořadu mi otevřela nejedny dveře a já jsem za to moc vděčná. Pokaždé jsem měla štěstí na tanečního partnera. Honza byl na parketě i mimo něj nesmírně galantní a noblesní. Bohužel nedostal šanci ukázat dál, co v něm je, jelikož jsme skončili celkem brzy. Martin byl neskutečný dříč, před každým tréninkem se pečlivě rozcvičoval, vždy byl na sále dřív než já a spolupracovat s ním byla velká radost. Díky jeho sportovně profesionálnímu přístupu jsme se dostali až do finále soutěže. Radek měl zase smysl pro rytmus a cit pro hudbu obecně. V rámci jednoho našeho tance dokonce i repoval. S Radkem jsme si, stejně jako s Honzou a Martinem, skvěle rozuměli.“

V ateliéru 9 Barrandovských ateliérů se uskutečnil živý přenos sedmé řady taneční soutěže Stardance České televize.

Coby tanečnice jste se objevila i na scéně a to Kongresového centra v muzikálech Rocky a Mamma Mia, v divadle La Fabrika v představení Tango, ó, tango, v Hudebním divadle v Karlíně (Aida a Lucie, aneb větší než malé množství lásky). A co dnes? Vystupujete někde v divadle?

,,Dnes se starám především o naše dvě malé děti, ale ráda bych se na prkna, co znamenají svět, zase někdy vrátila. J Provoz divadel se díky karanténě na chvíli pozdržel, ale jinak ještě vystupuji v divadle La Fabrika ve zmiňovaném představení Tango, ó, tango. Ostatní tituly už bohužel odehrály svoji derniéru.“

Vaší hlavní pracovní náplní posledního období je výuka tance všech věkových kategorií v Taneční škole Vavruška. A vlastně jste se k pedagogické činnosti vrátila. Jaký je o Vaše kurzy zájem?

,,Díkybohu veliký. J Taneční škola Vavruška, ve které vyučuji s dalšími patnácti lektory, nabízí kurzy pro veřejnost od klasických tanečních pro mládež přes vysokoškoláky až po dospělé, a to v několika úrovních. Tančí se v krásných pražských sálech a troufám si říct, že se k nám lidi rádi vrací. J

Kromě toho v TŠ Vavruška jste také šéf-trenérkou tanečního klubu se závodními páry. Jak se daří klubu a co je jeho náplní?

,,Ano, je to takové moje další dítě. J Taneční klub vychovává především závodní páry, ale stará se i o sólo dívčí skupiny a tanečníky, kteří se chtějí zlepšovat a dále vzdělávat v technice jednotlivých tanců, ale zatím si na soutěže netroufají. Začínala jsem před asi deseti lety úplně od nuly a dnes už má klub poměrně slušnou základnu, na což jsem opravdu pyšná. J

Jaký tanec máte nejraději? Co Vás na tanci nejvíce baví a jste tanečnicí tělem i duší?

„Každý má v sobě něco jinak krásného. U mě hraje roli především hudba, na kterou tančím, a choreografie, která mi musí sednout. Myslím, že jsem tanečnicí tělem i duší. Momentálně hlavně duší … J

Jednou jste řekla, že výuka tance je Vašim největším koníčkem. Platí to stále? Jak ráda odpočíváte?

,,Platí, stejně jako divadlo. Je strašně fajn říct si, že je moje práce mým největším koníčkem. Beru to jako takový nadstandard a moc si toho považuji. A jak odpočívám? Mám ráda lyže, kolo, běh, vodu a spoustu dalších tanečních stylů a fitness sportů. Nyní mi dělá radost i krátký výběh do přírody, kde si pročistím hlavu. V poslední době také s dcerou hodně malujeme, což mě navrací do školních let, kdy jsem se malování trochu věnovala. Je to příjemný relax. J

Foto: archiv  Terezy Bufkové 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN