Slova místo kordů

Švandovo divadlo uvede českou premiéru nové adaptace „Cyrana z Bergeracu“

Diváky pražského Švandova divadla čeká v úvodu sezóny mimořádná divadelní lahůdka. Pouhých deset měsíců od světové premiéry v Londýně se dočkají nové inscenace přepisu slavného „Cyrana z Bergeracu“ Martina Crimpa v režii Martina Františáka. Českého přebásnění adaptace, které vzniklo exkluzivně pro Švandovo divadlo, se ujala oceňovaná překladatelka Ester Žantovská. Titulní roli ztvární Luboš Veselý. Premiéra bude 24. října ve Velkém sále.

Příběh milostného trojúhelníku mezi Roxanou, Kristiánem a Cyranem je všeobecně známý ze stovek inscenací. Crimpův přepis „Cyrana“ se však dokázal obejít bez falešného nosu a šermování s kordy. „Adaptace oceňovaného britského dramatika zachovává veškeré motivy původního díla Edmonda Rostanda. Zbavuje ho však romantického ornamentu. Opouští alexandrín a k současnému divákovi promlouvá vášnivou poezií dnešní doby. Ta si nebere servítky a přechází od rapu, přes volný verš až k jazykovému minimalismu. Výtečně přeložený text Ester Žantovskou se tak nese v takřka beatboxovém rytmu,“ prozrazuje dramaturg David Košťák.

To potvrzuje i režisér Martin Františák, umělecký šéf Švandova divadla. Podle něho Crimpův text vypráví především o síle slova –  slova jako prostředku lásky i slova jako naostřené zbrani, s jejíž pomocí lze vytvářet nové verze skutečnosti. „Crimpův přepis pracuje se slovem jako s prostředkem moci. Ukazuje společnost, v níž se jedná v první řadě slovem a teprve pak činy.  Pomocí slov tak vzniká zdánlivý pocit řádu, zatímco krize je na spadnutí,“ uvádí režisér. To on „Cyrana z Bergeracu“ inscenuje jako svižnou, moderní tragikomedii bez historizujících kudrlinek. Ve Františákově pojetí se tak diváci mohou těšit na strhující milostný příběh z Paříže 17. století, v němž se upřímný cit schovává za vybroušenou poezii. A jeho hrdinové jsou svými vysněnými ideály zaslepeni natolik, že sami sebe odsuzují k samotě.

Představitel titulní role – Luboš Veselý

 Titulní roli Cyrana jako brilantního básníka starých časů a válečníka, jenž je ochoten se za slovo bít, ztvární Luboš Veselý. Role mladého kadeta Kristiána, který naopak kouzlem slov nevládne, se ujme Tomáš Červinek v alternaci s hostujícím Dominikem Telekym. Třetí vrchol milostného trojúhelníku, Roxanu – v tomto případě studentku a intelektuálku, pohlížející na svět brýlemi maximalistických iluzí – ztělesní Natálie Řehořová. V dalších úlohách se představí Bohdana Pavlíková, Robert Jašków, Matěj Anděl, Jan Grundman, Tomáš Petřík, Petr Buchta, David Punčochář, Anna Stropnická a hostující Jan Mansfeld, Pavel Novák a Adam Joura v alternaci s Eliášem Jeřábkem.

Roli Roxany nastudovala Natálie Řehořová

Důležitou složkou inscenace bude hudba skladatele Ivana Achera, děj se odehraje v minimalistické scénografii talentované výtvarnice Pavly Kamanové, která nechá vyniknout práci se světlem.

Bohémskou pařížskou společnost dokreslí důmyslně pojaté kostýmy Marka Cpina, jehož inspirovala historie i současná haute couture.

Česká premiéra nově adaptovaného „Cyrana z Bergeracu“ začne ve Švandově divadle 24. října v 19.00 ve Velké sálem, další reprízy jsou naplánovány na 26. října a 2., 11. a 30. listopadu.

Více informací na: www.svandovodivadlo.cz

Foto: Tomáš Vrána a Alena Hrbková

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

Roztančené divadlo dotančilo do finále

Původně plánované finále v březnu se neuskutečnilo, ale III. ročník v Praze zdárně proběhl

V sobotu 19. září se ve skoro zaplněném Divadle na Vinohradech konal již III. Ročník autorského projektu Tanečních kurzů Martina Šimka & Terezy Řípové „Roztančené divadlo Praha”

 původní sestavy soutěžních párů nezůstal kámen na kameni kvůli koronaviru,  přesto diváci nebyli  o nic ochuzeni! Naopak! 

Vše je jinak! Musíme smeknout klobouk před Martinem Šimkem, který z celé situace vyšel vítězně, soutěž uskutečnil a celé se to povedlo. Nutno dodat, že chyběla i jeho partnerka Tereza Řípová, která v důsledku koronavirové krize zůstala v New Yorku! Pozdrav od ní ale čtenáři uslyší v krátkém video záznamu. 

A nebyla to jediná změna. Dalo by se říci: Všechno je jinak!  Situace pro Martina Šimka nebyla jednoduchá a dokonce dva soutěžní tance, ve kterých účinkovala Tereza, nemohly být uskutečněny. Ovšem  závěrem – zvládlo se to i tak! 

V pražském klání se do projektu zapojilo 7 divadel. Mezi zúčastněná divadla patřila: Švandovo divadlo, Studo DVA divadlo, Městská divadla pražská, Hudební divadlo Karlín, Divadlo Bez Zábradlí, Vršovické divadlo Mana, divadlo Palace.

Každý ze soutěžících herců a hereček ve finále předvedl jeden standardní a jeden latinskoamerický tanec. Ty pak hodnotila odborná porota ve složení: Kateřina Brožová, Otakar Brousek ml., Marek Lambora a loňský vítěz Vladimír Polívka,  na kterého se prý stály takové fronty, že se letošní soutěž musela uskutečnit ve větším divadle. (Dříve Švandovo divadlo, letos už Divadlo na Vinohradech)

Porotci Kateřina Brožová a Otakar Brousek ml. – Foto: Eva Smolíková

Konečné složení letošních soutěžních párů:

Marta Dancingerová a František Kopecký – Švandovo divadlo – Quickstep + Samba

Stanislava Jachnická a Jakub Necpál – Vršovické divadlo Mana – Slowfox + Jive

Eva Burešová a Martin Šimek – Hudební divadlo Karlín – Tango + Cha Cha

Jiří Hána a Veronika Jirků – Městská divadla pražská – Valčík + Cha Cha

Ladislav Korbel a Zuzana Šťastná – Divadlo Hybernia – Waltz + Samba

Jan Řezníček a Petra Stehnová – Divadlo Bez Zábradlí – Tango + Paso Doble

Milan Ligač a Michaela Nováková – Studio DVA Divadlo – Slowfox + Jive

Milan Ligač a Michaela Nováková – Foto: Eva Smolíková

 Kateřina Brožová, původně jedna ze soutěžících, nakonec odstoupila ze zdravotních důvodů, ale ! zazpívala během večera a usedla v porotě, takže o její účast diváci nepřišli.

Kateřina Brožová zazpívala – Foto: Eva Smolíková

Večerem provázeli Světlana Witowská a Libor Bouček, kteří nešetřili vtipem a s elegancí celou soutěž dovedli do úplného finále. A co víc! Bavili diváky v rouškách svou obavou z koronaviru a jakže to s nimi určitě velice špatně dopadne…. Libor byl už naprosto, naprosto zoufalý z každé věty, kterou vůbec slyšel a Vladimír Polívka ho v tom ještě podpořil…. Diváci se smáli pod rouškami, ale ve skutečnosti zřejmě nikomu úplně do smíchu nebylo, ostatně i Libor Bouček vyzval k tomu, aby nikdo nebezpečí  onemocnění Covidem19 nepodceňoval. Legrace je legrace, ale má samozřejmě své meze.  Nelze než souhlasit.

Moderátoři Světlana Witowská a Libor Bouček – Foto: Eva Smolíková
Vladimír Polívka – Foto: Eva Smolíková
Otakar Brousek ml. – Foto: Eva Smolíková

Jeden z autorů projektu, Martin Šimek celý letošní ročník shrnul následovně: Letošní ročník byl po všech stránkách opravdu mimořádný. V první řadě nové, větší prostory Divadla na Vinohradech. Dále pak spousta změn zapříčiněná nastalou situací v březnu a náhradním termínem v září. Přes toto vše jsme si přípravu užili a konečně tento III. pražský ročník dotáhli do úspěšného finále v podobě téměř vyprodaného Divadla na Vinohradech, které účinkujícím nadšeně aplaudovalo ve stoje.“

Taneční magazín říká: Bravo! 

Vítězem tipovací soutěže, kde mohli lidé hlasovat na sociálních sítích, se stal taneční pár Stanislava Jachnická a Jakub Necpál

Hlavním vítězem letošního ročníku se stal taneční pár –  Jiří Hána a Veronika Jirků (sál doslova  řval během jejich vystoupení)

Veronika Jirků a Jiří Hána – Foto: Eva Smolíková
A ještě tentýž pár… – Foto: Eva Smolíková

Diváci odcházeli po skoro 3 hodinách z divadla nadšení. Pomyslná laťka se opět posunula dál a všichni se již těší na IV. Ročník Roztančeného divadla Praha.

Michaela Nováková a Milan Ligač – Foto: Petr Mráček
Veronika Jirků a Petr Hána s trofejemi – Foto: Petr Mráček
Stanislava Jachnická a Jakub Necpál – Foto. Petr Mráček
Zuzana Šťastná a Ladislav Korbel – Foto: Petr Mráček
Petra Stehnová a Jan Řezníček – Foto: Petr Mráček
Účastníci II. ročníku této populární soutěže – Foto: Petr Mráček

Foto: Petr Mráček, Eva Smolíková

Video: Eva Smolíková

Text: Petr Mráček, Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou, zpěvačkou i fotografkou ALŽBĚTOU BOHDANOVOU

„Hudba je pro mne nejhezčí jazyk”

Od mala chtěla zpívat a v osmnácti se rozhodla ještě pro herectví a dnes je z Alžběty Bohdanové jak zpěvačka, tak herečka. Koncertuje, vydala CD a hraje divadlo. Ve volných chvílích se věnuje také fotografování a její velkou vášní je cestování. 

Vaší babičkou je herečka a malířka Blanka Bohdanová, maminka je spisovatelka a moderátorka Zuzana Maléřová, tatínek Vlado Bohdan fotograf a bratr Jeroným talentovaný student grafického designu a fotbalista. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí?

Moje rodina pro mě byla a stále je základem všeho, a to nejen kvůli faktu, že jsem vzešla z uměleckého prostředí, ale zejména proto, že jsem v ní prožila krásné dětství, pocit bezpečí a jistoty domova. Mám opravdu štěstí na milující a podporující rodinu, která mi hlavně ukazovala správné hodnoty a nenásilně mi tak už od mala nastavovala zrcadlo v mém počínání. Já jsem si od dětství vždy přála být zpěvačkou. Co si tak pamatuji, bylo to i první, k čemu jsem vždycky tíhla a vlastně to přání zůstalo stejné doteď a mění se v realitu. A kromě hudby jsem jako malá taky toužila mít jednou svoje květinářství, což mi dnes přijde vtipné, protože mě strašně baví vybírat pro někoho květiny a aranžovat je. Lásku k nim sdílíme přes tři generace, s mojí maminkou a její maminkou, mojí valašskou babičkou, která měla vždycky překrásně rozkvetlou zahradu a starala se o kytky všeho druhu. My jsme si to u nás tak hezky rozdělili napříč různými obory a je hrozně zajímavé žít v takovém spektru mnoha odlišných uměleckých odvětví, ze kterých na mě působilo od každého něco. Všichni z mé rodiny mě velmi inspirují. Ono to prostředí asi svým způsobem může být určující, ale rozhodně to není vše. Nejen, že se s přibývajícím rozumem setkáte i s řadou negativních aspektů, které to přináší, ale hlavně je pak už zcela čistě na vás, jak s tím vším naložíte, a kam se vydáte – sami za sebe. Každý si pak musí zvolit svou cestu a vzít si na ni s sebou to, co osobně považuje za cenné. Já obzvlášť v dospívání cítím, jak se ve mně nějak všechny ty vlivy mísí. Pozoruju to už i na svých povahových rysech, je to čím dál tím zábavnější a komplikovanější skládanka.”

Od dětství se věnujete hudbě, začalo to hrou na flétnu, pak i na kytaru. A v osmi letech zpěv. V roce 2014 jste vyhrála pěveckou soutěž populárního zpěvu pražských uměleckých škol. Čím Vás hudba tak oslovuje?

Hudba je pro mě asi něco jako nejhezčí jazyk, který nám byl na zem poslán, a který známe úplně všichni, bez ohledu na to, jestli jím mluvíme nebo ho jen posloucháme. Záměrně říkám jazyk, protože hudba je podle mě opravdu regulérní vyjadřovací prostředek, který lidem umožňuje nejsnazší možnou formou prožívat jakékoli emoce a nálady v dennodenním životě. Je to zkrátka nějaká signální soustava, která funguje za všech okolností. Na každého třeba jiným způsobem, ale zcela na všechny, a to mě na ní opravdu fascinuje. Hudba je mi oporou ve všech složitých (ale i šťastných) okamžicích, to tak má myslím spoustu lidí. Miluju pocit, když stojím na pódiu při živém koncertě a rozezní se nástroje – ty vibrace opravdu prostupují skrz zem až do celého těla a je to úplně magický proces.”

Působíte jako zpěvačka a jednou jste řekla, že sólový zpěv považujete za nejlepší prostředek k vyjádření toho, co cítíte. Platí to stále?

Už jsem nejspíš svou odpověď naznačila v předchozí otázce, v podstatě bych si troufla tvrdit, že ano. Já jsem teda velký zastánce divadla a síly činoherního projevu, jehož sdělení a význam je pro mě prostě nezpochybnitelný a je na stejné úrovni s vyjádřením pěveckým. Sama se už dokonce na divadle cítím možná ještě svobodněji ve vyjádření všeho, co v sobě mám, ale přes to si myslím, že hudba je obecně nejuniverzálnější asi tím, že zvládá oslovit celý svět. Pro mě jsou divadlo a hudba dvě úzce spojené nádoby zcela nezbytné k životu, které mi ovlivňují a propojují i celé moje vnitřní a vnější fungování – hlavu, srdce, i tělo.”

Zpíváte česky i anglicky, který z těchto jazyků je Vám bližší jako interpretce?

Pokud se jedná o zpívání mých vlastních písní, tak volím určitě tvorbu v češtině. Hodně to asi souvisí i s mým divadelním působením, je to pro mě přirozené. Teď je obecně trend, že většina začínajících zpěváků u nás zpívá v angličtině. Sama moc ráda mluvím cizími jazyky, takže to docela chápu, ale mám pocit, že se dost vytrácí schopnost mladých interpretů zpívat kvalitně v rodném jazyce, takže jsem ráda, že zpívám české texty. Anglicky si ale zpívám taky často, jde-li o převzaté písničky, to je zase úplně jiný druh interpretace, vzhledem k odlišnému způsobu frázování. Co by mě ale ještě hodně lákalo je mít nějakou svou vlastní píseň v italštině, což je jazyk, ke kterému mám speciální vztah a mluvím jím také plynule.”

Často vystupujete s kytaristou a skladatelem Vratislavem Zochrem, s nímž jste nahrála také CD, ke kterému Vám maminka napsala texty, a píseň, podle níž je pojmenováno CD O lásku dál, jste nazpívala s herečkou Martinou Randovou. Jak se Vám spolupracovalo s maminkou?

Byl to velmi specifický druh spolupráce. Máma je člověk, který mě zná nejlépe, ale na druhou stranu, jako rodič podle mě vždycky nemůže odhadnout zase úplně všechno. Já mám ve zvyku si určité věci řešit občas spíše sama v sobě, takže i přesto, jak blízké si jsme, vyzkoušely jsme si tím obě ještě trochu jiný druh našeho vztahu. Věděla jsem, že můžu mít naprostou důvěru jak z pracovního, tak z osobního hlediska, to na tom bylo příjemné. Mohly jsme naprosto otevřeně řešit i případné neshody a byly jsme vždycky schopny najít řešení, což je při spolupráci s cizím člověkem asi otázka větší míry diplomacie a vzájemného poznávání. To jsme v tomto případě s mámou nemusely vůbec podstupovat. Jsem moc ráda, že můžu zpívat její texty, píše moc hezky a hlavně si drží vysokou úroveň jazyka, která čím dál tím víc (bohužel) z textařského hudebního prostředí v dnešní době mizí. Takže jsem ráda, že dala šanci i ona mně a mělo to pro ni nějaký smysl. No, a když se k její důvěře přidala ještě jména takových umělců jako Jan Jiráň, Martina Randová nebo již zmíněný Vratislav Zochr, byl to pro mě veliký dárek a jsem pyšná, kdo všechno se na mých hudebních začátcích spolupodílel.”

Vy jste vystudovala dvojjazyčné česko-italské gymnázium a ve studiu v oboru Italianistika jste pokračovala i na FF UK v Praze, odkud ovšem Vaše kroky záhy vedly ke studiu herectví na pražské VOŠH. Jste čerstvou absolventkou, co Vás k herectví přivedlo?

V podstatě to byla úplná náhoda a nějaká přirozená cesta osudu, kterou jsem nikdy předtím nezamýšlela. Celé to vlastně začalo díky naší třídní paní profesorce češtiny a dějepisu na gymnáziu, která nás jednou vzala na workshopy do Švandova divadla. Mně se tam nějak zalíbilo a sama jsem se ještě po skončení kurzu přihlásila na další lekce, které vedla herečka Kristýna Frejová. Dělali jsme pár pohybových cvičení v prostoru, různě jsme pracovali s textem, zkoušeli jsme dialogy s neznámými partnery… Díky těmto kurzům se mi pak naskytla možnost jet na letní herecké soustředění již rok fungujícího souboru pod hlavičkou Švandova divadla, ke kterému mě na zkoušku přiřadili. Tehdy jsem byla mezi ostatními mladinká a vyplašená, moc jsem ještě nevěděla, do čeho jdu a hlavně jsem s divadlem neměla absolutně žádné zkušenosti, proto jsem se dost bála, jak obstojím. Ale riskla jsem to, na soustředění jsem natěšená odjela a v ono léto jsem v sobě otevřela tuhle mojí zcela novou stránku osobnosti, pro kterou jsem se nadchla, a to byl zárodek celé té následné touhy po divadle. Na soustředění jsem se setkala s výbornou režisérkou a herečkou Martinou Krátkou, která soubor vedla a nabídla mi, ať po konci prázdnin zkusím přijít na konkurz do souboru Hereckého studia Švandova divadla, že bych s touhle partou lidí mohla od další sezóny oficiálně pokračovat. Stalo se, a já tak rychle na to začala pracovat na své zcela první divadelní inscenaci, s úžasným člověkem a režisérem Alexandrem Minajevem. To jsou mé nejsilnější vzpomínky na úplně první kroky k herectví. Pak už se zrodila myšlenka zkusit přijímací zkoušky na hereckou školu a bylo vymalováno. Někdy mě trochu mrzí, že jsem studia na Filozofické fakultě opustila, ale uměleckou školu zkrátka s druhým prezenčním oborem na VŠ opravdu studovat nešlo, protože neposkytuje ani možnost dálkového studia. Musela jsem se tak nekompromisně rozhodnout, jakým směrem se vydám, a ta volba už pak byla jasná, zvolila jsem srdcem tu profesi, kterou chci dělat. Ale v italsko-jazyčném prostředí jsem naštěstí nadále aktivní a tenhle kus mě mi už zůstane snad navždycky.”

Jako herečka působíte mimo jiné ve Studiu Švandova divadla (Kytice, Kafkárium, U Temné Irmy a Chromé krásky) a v bývalém školním Pidivadle, nyní v Divadle Kámen (Co když to (ne)byla láska…, Poslední muž AKA Praktická příručka pro život v Praze 21. století). V současné době připravujete také monodramatické zpracování jedné z básnických povídek Robinsona Jefferse. Jak se cítíte na prknech, která znamenají svět? Jak to máte jako herečka s trémou?

Na divadelním jevišti se cítím prostě skvěle a až překvapivě velmi svobodně, ačkoliv je to povolání z principu nesvobodné. Mám pocit, že v tu chvíli je vše naprosto tak, jak má. Je to pro mě místo, které jsem si i vstříc jeho nestálosti sama dobrovolně zvolila. K herectví mě totiž nikdy nikdo v rodině nevedl, spíš naopak, a je zajímavé, že na rozdíl od hudby jsem k němu nikdy ani neprojevovala žádné sklony, pouze jsem ho intenzivně vnímala už od dítěte jako divák, to si vybavuji. Nechodila jsem ale ani do žádného dramatického kroužku a hrát jsem začala v podstatě až ve svých skoro osmnácti letech. Od té doby jsem věděla, že to je to místo, kde chci být. Přiznám se, že když by tomu tak nebylo a ta obrovská vášeň pro divadlo by se u mě spolu s dospíváním nestrhla, nikdy bych dobrovolně tuhle profesi asi vykonávat nechtěla (smích), vzhledem ke všem negativním stránkám, které s sebou nese, což dobře vím, protože jsem to doma mohla sledovat téměř „za dveřmi“. Trému při hraní mívám málokdy, kromě nějakých extrémně emotivních večerů jako jsou třeba premiéry nebo záskoky jí nemívám skoro nikdy. Jen takovou tu přirozenou a nutnou k výkonu – odbydu si ji chvíli před představením během příprav v šatně, ale jakmile se začne hrát a jsem na jevišti, většinou už přemýšlím nad úplně jinými věcmi. Každopádně myslím, že je to i tím, že na divadle jsem skrytá za konkrétní postavu, kterou hraju. Jsem v roli a cítím se jí být i svým způsobem chráněná, zjednodušeně řečeno, vlastně to „nejsem já“. Před koncerty nebo jinými veřejnými vystoupeními trému mívám častěji, to mě mnohdy udivuje, protože z divadla jsem už zvyklá na všechno možné. Myslím si, že je to právě tím, že při zpívání vlastních písní stojím před lidmi svým způsobem obnažena. Sice taky vyprávím skrze písně různé (i cizí) příběhy, ale vystupuji v nich sama za sebe, což je pro mě v něčem asi složitější proces, než v herectví.”

A co malování, psaní nebo fotografování? Neláká Vás to?

Upřímně, v malování jsem žádné geny nezdědila, ačkoliv nás rodiče s bráchou chválili vždy oba, já jsem nikdy neměla pocit, že by mi to nějak šlo, ačkoliv pár let jsem chodila do výtvarného ateliéru a na keramiku a bavilo mě to.

K výtvarnému umění mám dodnes kladný vztah, ale sama ho už nijak neprovozuji, do toho výtvarného a grafického prostředí se vrhl právě můj bratr. S psaním a fotografováním už je to lepší, myslím, že psaní mi asi svým způsobem vždy šlo, alespoň jsem se i na všech školách vždy setkávala s velmi kladným hodnocením všeho, co jsem napsala. Tu zálibu ve slově a v jazyce jsem si nejspíš přebrala od mé maminky. Psaní mě baví moc a troufám si říct, že z toho možná někdy vzejdou i docela kloudné věci, ale jako práci bych to dělat nemohla, nemám na to vhodnou povahu a dostatečný talent. Ale musím přiznat, že bych se v budoucnu ráda zkusila více věnovat psaní vlastních písňových textů. Nějaké písničky a básničky už jsem za svůj život napsala, ale ještě jsem jim dost nevěřila na to, abych je někde zveřejňovala, jen výjimečně. Myslím, že na to ještě potřebuji trochu uzrát a časem přijde vhodná doba, kdy možná začnu psát víc. A fotografování bych určitě taky zařadila mezi své záliby, ať už být před nebo za objektivem. Moc ráda fotím třeba i architekturu nebo přírodu, častokrát na rodinných dovolených beru foťák tátovi, který je mimochodem rád, že si právě v létě od své profese alespoň odpočine. Společně jsme si už několikrát dělali legraci, že na našich cestách ani nemusí fotit on, že už to zastanu sama. Myslím, že táta je také rád, že jsme si s bráškou oba dva k jistému fotografickému cítění vybudovali vztah.”

Jak ráda odpočíváte?

Pro mě je vlastně asi nejčastějším odpočinkem paradoxně divadlo. I když zrovna sama nehraju, hodně času trávím právě návštěvou mnoha různých divadel a všemožných kulturních akcí. Jsem schopná se vydat na nějaké představení klidně úplně sama bez doprovodu, když zrovna nejdeme s rodinou nebo nemůže ani nikdo z kamarádů, jsem takový ten věrný kulturní návštěvník, který chce stihnout vidět co nejvíc věcí, když čas dovolí. Je to nesmírně obohacující a podle mě nutné k dobré orientaci v oboru. Sice je to teda trošku náročnější odpočinek, protože vzhledem k profesionální deformaci už na vše nahlížím jinak, ale i tato aktivní forma odpočinku, kdy se ocitnu na druhé straně, v hledišti, mě moc baví. Navíc je to obzvlášť během studia herectví podstatné a dost logické, že většinu ze zbývajícího volného času trávíte obíháním všech možných představení, včetně studentských počinů jiných ročníků a uměleckých škol. Na druhou stranu ale musím přiznat, že ze všech mých hektických aktivit potřebuji někdy od kultury také vypnout, a ačkoli miluju umělecké prostředí, někdy jsem hrozně ráda prostě jenom doma. Když se podaří, že mám aspoň třeba jeden den z víkendu, kdy opravdu nikam nemusím, jsem ten typ, který umí proležet klidně půl dne v pyžamu u dobré knížky nebo filmu, s kávou v ruce. Mám ráda i obyčejné klidné večery v kruhu rodiny, kdy si zapálíme svíčky, dáme nějaké dobré jídlo, povídáme si a u toho nám hraje deska některé z našich oblíbených zpěvaček, nejčastěji třeba Marie Rottrové, Zuzany Navarové, Marty Kubišové nebo Jitky Zelenkové… Rozhodně takový čas taky potřebuji k jisté životní spokojenosti, aspoň občas, jak zrovna okolnosti dovolí. Když mám prostor k delšímu odpočinku, tak je mou velkou vášní rozhodně cestování a poznávání nových míst. No a u všeho z toho si pravidelně a nahlas jen tak pro radost zpívám.

Videoklip:

Alžběta Bohdanová – Tvé oči nad mýma [Official Music Video]

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Roztančené divadlo bude?

Po koronavirové krizi došlo k několika změnám, 19. září se ale tančí!

Autorský projekt Tanečních kurzů Martina Šimka & Terezy Řípové „Roztančené divadlo Praha“ se měl konat v březnu a to již III. ročník. Koronavirus Covid19 byl ale silnější a tak došlo i k několika změnám v tanečních párech a finále proběhne 19. září 2020 od 19 hodin v Divadle na Vinohradech. Vstupenky z března zůstaly v platnosti. Posledních pár vstupenek zůstává v prodeji – pokladně divadla.

V pražském klání se do projektu zapojilo opět 8 divadel. Mezi zúčastněná divadla patří: Švandovo divadlo, Stuido DVA divadlo, Městská divadla pražská, Hudební divadlo Karlín, divadlo Hybernia, Divadlo Bez Zábradlí, Vršovické divadlo Mana, divadlo Palace. Každé z výše jmenovaných divadel vysílá do tanečního souboje jednoho herce či herečku. Kdo tedy převezme štafetu po Davidu Gránském a Vladimíru Polívkovi, vítězů prvních dvou pražských ročníků?

Každý ze soutěžících herců a hereček ve finále předvede jeden standardní a jeden latinskoamerický tanec, které pak po boku profesionálních tanečníků natrénují. Soutěžní páry také zůstávají beze změn.

Marta Dancingerová a František Kopecký – Švandovo divadlo – Quickstep + Samba

Alena Doláková a Adam Havel – Divadlo Palace – Quickstep + Rumba

Stanislava Jachnická a Jakub Necpál – Vršovické divadlo Mana – Slowfox + Jive

Eva Burešová a Martin Šimek – Hudební divadlo Karlín – Tango + Cha Cha

Jiří Hána a Tereza Řípová – Městská divadla pražská – Valčík + Cha Cha

Ladislav Korbel a Zuzana Šťastná – Divadlo Hybernia – Waltz + Samba

Jan Řezníček a Petra Stehnová – Divadlo Bez Zábradlí – Tango + Paso Doble

Milan Ligač a Michaela Nováková – Studio DVA Divadlo – Slowfox + Jive

Porota je v projektu Roztančeného divadla „pseudoodborná“, jelikož se z větší části skládá z osobností různých oblastí (divadlo, různé druhy tance, zpěv, film, sport, žurnalistika, ad.). Porota má sice za úkol kriticky nahlédnout na  jednotlivá taneční show a zhodnotit je, avšak přednější je pro projekt, aby porota diváky bavila a nastínila jim pohled lidí z různých oborů (či případně propojení se zážitky z vlastního působení např. v televizním pořadu ČT 1 StarDance).

Vladimír Polívka – loňský vítěz
Jana Paulová
Otakar Brousek mladší
Kateřina Brožová
Marek Lambora

Marta Jandová

a další

Na závěr večera jsou pak vyhlášena dvě místa: vítěz tipovací soutěže a hlavní vítěz/vítěz poroty.

Projekt je možné sledovat na sociálních sítích Instagram (@roztancenedivadlo), Facebook (Roztančené divadlo), webové stránky (www.roztancenedivadlo.cz), kde je spuštěna tipovací soutěž. Ze všech sečtených hlasů vzejde právě vítěz tipovací soutěže.

Upozornění pro všechny diváky, nezapomeňte s sebou roušky, které jsou ve vnitřních prostorách opět povinné.

Petr Mráček

pro Taneční magazín