»Lady Macbeth z Újezdu« na Smíchově

Švandovo divadlo uvede kriminální drama o vášni a touze po svobodě. Bude jedinečné v tom, že premiéra bude v jedinečném „přestupním“ dnu letošního února!

Dobový příběh o lásce a zabíjení z Prahy konce 19. století, živou hudbu smyčcového tria, výraznou scénografii, výpravnými kostýmy, a především tragickou hrdinku. Ta se ke štěstí a svobodě vydala za cenu hrdelního zločinu, to vše slibuje drama „Lady Macbeth z Újezdu“ autora a režiséra Davida Jařaba. Premiéra hry, nabízející pohled na dobové postavení žen, které se promítá i do dnešní společnosti, bude 29. února ve Velkém sále Švandova divadla. V Jařabově adaptaci novely Nikolaje Leskova ztvární titulní roli herečka Natálie Řehořová. Předlohu inspiroval skutečný kriminální případ: zločinu se tehdy dopustila žena, která se vzepřela svému údělu.

Lady Macbeth Mcenského újezdu“ ruského autora Nikolaje Leskova na jevištích proslavila už stejnojmenná opera Dmitrije Šostakoviče. Činoherní adaptace Davida Jařaba nabízí divákům příběh s milostnou a kriminální zápletkou z dob, kdy se dnešní Štefánikova ulice ještě jmenovala Kinská a kdy ženy byly téměř bezprávným majetkem v rukou svých mužů. Právě v 19. století – v časech prvních pokusů o ženskou emancipaci – totiž původní autor vidí kořeny současného, mnohdy stále problematického postavení dnešních žen.

Ženy z té doby byly v podstatě majetkem manžela a otrokyněmi konvencí. Kateřina je navíc žena, pocházející z jiné sociální vrstvy, v novém postavení nemá žádné původní přátele a její partnerský vztah je zcela disfunkční. Touha po naplnění a lásce je u ní proto naprosto přirozená a pochopitelná. To, že se rozhodne svou klec prorazit i za cenu vraždy, je možné vnímat také jako projev odstraňování nespravedlivého systému, který ji utiskuje,“ říká autor, režisér a scénograf hry David Jařab. Příběh hrdinky jeho adaptace tak připomíná hořké dopisy Boženy Němcové nebo Magdaleny Dobromily Rettigové. Také ony po svatbě uvízly v nešťastném manželství, které pro ně vedle citové a duševní prázdnoty představovalo i společenskou a ekonomickou past.

Režisér David Jařab

Kateřinu Hildebrantovou hraje Natálie Řehořová. „Kateřina má mnoho poloh: od děvčete, co ke štěstí přišlo trošku náhodou, po dospělou ženu, co miluje, až to bolí, až po chladnou vraždící bestii na hranici schizofrenie,“ uvádí herečka. Milence Johanna hraje hostující Matěj Nechvátal, tchána ztělesňuje Luboš Veselý, manžela Tomáš Petřík. Služebné ztvárňují Marie Štípková a Denisa Barešová. V roli Adama, jehož postava spojuje dávné události s dneškem, se střídají hostující Oskar Hes s Markem Frňkou.

Tomáš Petřík

Předností inscenace bude rovněž výrazná Jařabova scénografie, výpravné kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové a živá autorská hudba Jakuba Kudláče. Svůj význam získává i umístění příběhu na pražský Újezd, vzdálený jen několik stovek kroků od Švandova divadla. Ukotvení místa událostí dodává hře konkrétní rozměr, propojuje ho se současností a otevírá prostor imaginaci: „Každý, kdo bude po odchodu z divadla ještě chvíli žít tím, co tam viděl, se ocitne v blízkosti míst, kde se tento příběh mohl před sto dvaceti lety odehrát a sváže si ho s nimi. Málokdy si uvědomujeme, že každá ulice, dům nebo byt stále nesou stopy lidí, kteří tam žili před námi. Otisky jejich minulých skutků a tužeb tak zůstávají kolem nás a v nás,“ uzavírá David Jařab.

Natálie Řehořová a Tomáš Petřík

Premiéra bude v sobotu 29. února 2020 ve Velkém sále Švandova divadla, nejbližší reprízy jsou na programu 2. a 16. března.

Více informací na stránkách: www.svandovodivadlo.cz

Foto: Alena Hrbková

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Premiéra hry „Kočkožrout”

Provokativní hra o příchodu „cizí krve”

Hru Kočkožrout slavného německého filmaře, dramatika a provokatéra Reinera Wernera Fassbindera (1945-1982), od jehož narození uplyne letos už 75 let, uvede jako svou první premiéru v roce 2020 pražské Švandovo divadlo. V nápadité režii Jana Holce se můžeme těšit na nováčky hereckého souboru Jana Grundmana a Annu Stropnickou i na stálice smíchovské scény Bohdanu Pavlíkovou, Roberta Jaškówa, Andreu Buršovou, Miroslava Hrušku, Davida Punčocháře a hostující Sáru Venclovskou. Premiéra hry, která se na českém jevišti objeví poprvé, je 24. ledna 2020 ve Studiu Švandova divadla.

 

Kočkožrout vypráví o skupince lidí z menšího města, kam přichází pracovat Řek. Nudící se parta zvyklá ubíjet čas klábosením, popíjením a vzájemnými pletkami s nelibostí sleduje, jak námezdní dělník přitahuje nejen jejich zájem, ale také touhy všech místních žen. Příliv čerstvé jižní krve spolu s rostoucím vztekem těch, kteří tu jsou sice doma, ale už bez energie, zájmu i naděje, vytvoří výbušnou směs. Kdo je kořist, kdo vůdce smečky a kdo tak skončí někomu v zubech, není ale vůbec jisté…

„Podobně jako v seriálu Most, i nás v Kočkožroutovi zajímá svět lidí, kteří zůstali žít mimo velká centra. Těch, co šance na vzestup a úspěch dávno vzdali, a místo víry v budoucnost v nich roste pocit křivdy, frustrace a ohrožení. K nenávisti je pak jen krůček,“ říká režisér Jan Holec. Čerstvý umělecký šéf Divadla Petra Bezruče v Ostravě se u Švandů vrací na známou půdu: už dříve tu režíroval povedené inscenace vlastního souboru Spektákl a zahrál si zde také menší roli v dramatu Krakatit.

„Teprve čtyřiadvacetiletý Fassbinder napsal Kočkožrouta v roce 1968, kdy do Německa směřovali první gastartbeitři, což je situace, kterou v jisté obdobě známe i my,“ říká dramaturgyně Martina Kinská. Podle ní hra vypráví o zášti, která vyhřezne na povrch ve chvíli, kdy lidé přicházejí o pocit chabě podepřené důstojnosti, vidinu pohodlí a – byť zdánlivou – životní perspektivu. Ve víru skutečných i domnělých křivd a strachů pak zbývá jediné: najít viníka. A tomu to spočítat…  „Tenhle moment, který se v dramatice a v historii lidstva objevuje s hrůznou pravidelností, Fassbinder velmi působivě a provokativně zobrazil na malém vzorku lidí, z nichž každého člena nejspíš potkáváme denně na ulici, bydlí možná v domě vedle nás a můžeme se jím v jistý okamžik stát i my sami,“ uvádí dramaturgyně.

Přitažlivost ironické, groteskní a nevybíravě ostré inscenace umocňuje scéna Jana Štěpánka, inspirovaná estetikou 60. a 70. let minulého století spolu s typickým koloritem Bavorska: Kočkožrout nás tak přenese do bavorských hor, hospody a střelnice. Z tradičních dirndlů, kožených kalhot a módy 60. let, kdy hra vznikla a byla i poprvé uvedena, vychází také kostýmní výtvarnice Paulina Bočková. Výrazné barvy a siluety vtipně prodchnula provinčním nevkusem a vyhrála si i s oblečením Řeka Jorgose, hlásícího se i ve spodkách ke svým „národním barvám“.

Premiéra je 24. ledna 2020 ve Studiu Švandova divadla, nejbližší reprízy jsou 27. ledna a poté 8., 24. a 25. února 2020. 

 www.svandovodivadlo.cz

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou, tanečnicí i pedagožkou PETROU JUNGMANOVOU

„Vybrala jsem si profesi, která mě naplňuje”

Petra hraje ve filmu, v televizi, v divadle. Kromě toho v rodném Kladně v Domě kultury vede taneční kurzy pro děti a dospělé. Držitelku ceny Thálie za Harry v muzikálu Babylon Petru Jungmanovou, která je maminkou dvou nadaných synů, její různorodá práce nejen baví, ale i naplňuje.

 Vyrůstala jste v Kladně, odkud pocházíte. V dětství jste se věnovala baletu. Čím jste chtěla být, co Vás bavilo? 

„Bavila mě spousta věcí! Tančit, zpívat, jezdit na koni, fandit rodičům, když měli pingpongový turnaj, jen tak si snít, dívat se na tatínka, jak hraje fotbal a přitom v tělocvičně viset na bradlech, chodit po kladině, jezdit na výlety. Ale to všechno mě baví i dnes! Od čtyř let jsem chodila do rytmiky k paní Vlastě Šeflové, na kterou dodnes s láskou a s díky vzpomínám. A pak jsem se pod jejím vedením věnovala scénickému tanci. Základy klasiky jsme také měli, ale ,špičkovkami´  jsem neprošla.”

Nejdříve jste vystudovala pedagogickou školu, rok učila na ZŠ tělesnou a hudební výchovu, zpívala ve folkové skupině Dekorace, se kterou jste vydala desku Noc svatojánská a pak šla na JAMU do Brna. Proč jste si vybrala muzikálové herectví?

„Já si ho vlastně nevybrala! Zaujatá tancem jsem hledala možnosti, jak se mu věnovat více a dál, přestože jsem neměla vystudovanou baletní konzervatoř. Po paní Šeflové se nás ujal její syn Miloslav, který mi během jednoho tréninku řekl, že se v Brně otevírá ,cosi s tancem´, ať to zkusím. Aniž bych cokoli dále zjišťovala, hned jsem poslala přihlášku na JAMU na tanečně-dramatický obor, který tam nikdy nebyl. Přesto jsem dostala odpověď, tenkrát to bylo vše na papíře a poštou, že jestli tím myslím obor muzikálové herectví, který se nově otevírá, existuje ještě možnost přijet na talentové zkoušky.”

V Brně jste zůstala a deset let jste byla v angažmá v Městském divadle, kde jste třikrát obdržela diváckou cenu Křídla pro nejpopulárnější herečku a cenu Thálie za roli Harry v muzikálu Babylon. Dnes hostujete na pražských scénách. V čem Vás mohou diváci vidět?

„V současné době hraju ve Švandově divadle v představení Kdo je tady ředitel? a v Divadle Palace v komedii Perfect Days. Bohužel, končí moje srdcová záležitost, hra Neila Simona Druhá kapitola. Ráda bych si zahrála se svými syny, tak hledám něco hezkého pro nás.”

Objevujete se také před kamerou – filmy – Den, kdy nevyšlo slunce, Duše jako kaviár, seriály – Stříbrná paruka, Místo nahoře, Místo v životě, Ulice, Labyrint, Bohéma, První republika… Čeká Vás něco nového před kamerou?  

„V létě jsem točila vtipnou komedii s režisérem Miloslavem Šmídmajerem Případ mrtvého nebožtíka. Průběžně natáčím postavu Evy Strouhalové, partnerku Martina Dejdara, v seriálu Specialisté.”

Vy jste se po letech vrátila k tanci, nejdříve v muzikálu Chicago. A pak jste v rodném Kladně v Domě kultury zavedla taneční kurzy jak pro děti, tak dospělé. Jaký je o kurzy zájem?

„Když jsem s kurzy začínala, vůbec jsem netušila, co pro mě mohou znamenat. Na baletním sále improvizujeme, trénujeme různé taneční techniky, držení těla, posilujeme, skládáme choreografie… Letos již 8. rokem přichází asi třetina žen, které tančí od začátku kurzů, zbylá část se různě mění, vrací, obnovuje, je to paráda, sál je plný. A já mám radost, že po tanečních večerech odcházíme uvolněné a ,s rohlíkem na puse´. To mě těší a naplňuje! Loni jsem poprvé zkusila i taneční setkání pro děti. Je to mazec a děti jsou úžasné! Žádné výkonnostní a závodní kurzy, ale jen pro radost!”

Co Vás vedlo k tomu zavést tyto taneční kurzy? Co pro Vás znamená tanec?

„Když jsem se po narození mých dvojčat po pauze vrátila na jeviště a začala zkoušet taneční muzikál Chicago v divadle Pod Palmovkou v režii Stanislava Moši, říkala jsem si, co udělat pro to, abych se udržovala v kondici. Chyběly mi taneční tréninky Ivanky Kloubkové, které jsme měli v Městském divadle v Brně i třikrát týdně. A začít s tanečními kurzy a vést je, byl nápad, který mi vlastně vnukly taneční kamarádky z Kladna. Tanec pro mě znamená obrovskou vnitřní svobodu, ke které bych chtěla v životě dospět.”

Taky jste se vrátila k práci pedagožky a dva roky jste učila moderní tanec na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Co Vám to dalo?

„Tenkrát mě na konzervatoř pozvala na tříměsíční záskok moje taneční profesorka z JAMU a choreografka Yvona Balášová. Byly z toho dva roky. Zkušenost to byla skvělá. Ačkoli to nikomu nevadilo, sama jsem cítila, že pro výuku tanečních profesionálů mně samotné chybí hlubší znalosti klasického baletu. Zároveň jsem si uvědomila, že se raději budu setkávat s nadšenými amatéry než s budoucími profesionály, kteří školu většinou berou jako nutnou povinnost.”

Z manželství s hercem Vladimírem Dlouhým (1958 – 2010), máte dva syny Jana a Jiřího. Táhne je to také k umění?

„Oba kluci jsou všestranní. Sportují, tančí, stepují, Janík hraje na saxofon, Jiřík na klavír. Oba mají štěstí, že hrají ve třech inscenacích v Městském divadle v Kladně a moc je to baví. Na konci minulé sezóny se všemi šesti dětmi, které v divadle hrají, nazkoušeli během pár dní manželé Hronovi čtvrthodinové představení a mně spadla brada. Všechny děti byly skvělé, koncentrované, vtipné. Jak jsem již psala, těším se, až si alespoň s těmi svými jednou zahraju.”

Máte čas na odpočinek, koníčky?  

„Jsem na volné noze, což znamená úžasnou svobodu při výběru práce, ale nese to sebou i riziko, že na koníčky bude času až moc. Vybrala jsem si ale profesi, která mě baví a naplňuje a to je pro mě podstatné. A nabídky zatím přicházejí v pravý čas.”

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Žádný strach před kamerou (ani za ní) + před tím taneční workshop

Již tento víkend tanec! Pátek třináctého prosince nemusí přinášet smůlu. Naopak, může vás naučit něčemu novému. Třeba před televizními a filmovými kamerami… Pro tanečníky i netanečníky!

Zveme vás na poslední workshopy roku 2019 ve Švandově divadle! Jelikož se jedná o speciály, nabízíme několik posledních míst. Taneční workshop i pro netanečníky již tenhle víkend! Herectvím před kamerou nás zase provede zkušený filmař z Barrandova!

TANEČNÍ WORKSHOP

Zuzana Hladká

Zuzana Hladká jako zkušená tanečnice ze světových dance kompanies a absolventka MgA. v oboru taneční pedagogika a choreografie! Již tento víkend 7. a 8. 12. 2019 u nás povede TANEČNÍ WORKSHOP a bude to fakt speciál! Cena: 1 080 Kč (9 hodin), rezervace na emailové adrese: fanturova@svandovodivadlo.cz.

Pro účast na této dílně nepotřebujete žádnou předchozí taneční ani fyzickou průpravu.

Workshop je zaměřen na experimentování a zkoumání vlastního těla vycházející z techniky současného tance. Nejdřív se sladíme na společnou energickou vlnu a vyčistíme si mysl. Pomoci různých cvičení a her budeme objevovat nové možnosti vedení pohybu, improvizace i uvědomování si těla při běžném každodenním pohybu.

Pomocí fantazie budeme odhalovat krásu individualit, ale i jednotu skupiny. Taky se podíváme na to, jak u sebe na jevišti vyvolat konkrétní pocit, jak ho interpretovat divákovi a jak ho divák může vnímat.

WORKSHOP HERECTVÍ PŘED KAMEROU

Akce!“
TERMÍNY NEJBLIŽŠÍHO WORKSHOPU (JEDNÁ SE
VŽDY O 3 LEKCE):
13. 12. 2019, 10. a 17. 1. 2020 vždy v pátek od 17.00 do 20.00

Cena: 1 080 Kč

Cílem kurzu je naučit adepty hereckého oboru, ať už amatéry nebo budoucí profesionály, základním a dle zájmu i pokročilejším řemeslným dovednostem v práci před kamerou. To konkrétně v oblasti klasického celovečerního hraného anebo specifického televizního filmu, ale také ve sférách televizního seriálu.

Pro začátečníky je důležité pochopit situační a výtvarné možnosti pro budování mizanscény, jako dekorace či reálná prostředí, kostýmy, líčení, světelná atmosféra a další aspekty. Všechny tyto prvky ve výsledku ovlivňují také hereckou práci.

Pochopení principů, řemeslných i technických, ze kterých film vzniká, umožňuje herci dodržovat řemeslné požadavky, ale při tom ho to paradoxně osvobozuje od jejich diktátu. Proto je důležité seznámit se s technickými prostředky, se kterými se herec při práci setkává a které mohou od něj vyžadovat určité respektování možností, jež technika nabízí, ale také vyžaduje.

Ivo Popek uprostřed, vlevo jeho kolega Josef Špelda a vpravo předseda Asociace českých kameramanů Marek Jícha. To vše v pražském kinu MAT u příležitosti Popkova životního jubilea.

Také těm, kteří nebudou v budoucnu pracovat jako profesionálové také v oblasti filmového a televizního herectví, absolvování kurzu umožní zcela jistě nahlížet na filmovou a televizní tvorbu zasvěceněji a více do hloubky.

Vede MgA. Ivo Popek, kameraman a režisér, pracující nejen v oblasti TV tvorby.

V případě zájmu kontaktujte: Olívia Fantúrová, Stabil: 234 651 259. Mobil: 724 840 442, mail: fanturov@svandovodivadlo.cz.

Olívia Fantúrová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN