Světová premiéra již 26. února!

Robot na motivy Karla Čapka. █ On-line ze Švandova divadla. █ Režisér Daniel Hrbek si k inscenaci napsal i sám vlastní hudbu! █

Přestože Švandovo divadlo patří k těm pražským scénám, kde publikum znovu usedne v hledišti nejdřív v březnu 2021, pro všechny diváky, připojené on-line, tu ještě do té doby chystají jednu velmi zajímavou novinku. 26. února od 19 hodin zde bude mít on-line premiéru první česká hra, jejíž dialogy vygenerovala umělá inteligence. Hru AI: „Když robot píše hru“ v režii Daniela Hrbka vytvořil tým divadelníků a vědců ke 100. výročí prvního uvedení hry R.U.R. Karla Čapka. Unikátní dílo vypráví o radostech a strastech každodenního života z pohledu robota.

On-line premiéra inscenace zasvěcené pokroku a fascinujícím technologiím se uskuteční prostřednictvím webové stránky www.theaitre.com. Do světa ji budou šířit také Česká centra.

Strojově vytvořenému textu vdechne život Jacob Erftemeijer jako Robot. V úlohách lidí, kteří ho obklopují, uvidíme Petra Buchtu, Oskara Hese (alternovaného Markem Frňkou), Denisu Barešovou, Andreu Buršovou a Tomáše Petříka. Také oni budou interpretovat text, jehož autorem je chytrý software.

TANEČNÍ MAGAZÍN se této inscenaci velice podrobně věnoval již v lednu tohoto roku v tomto následujícím článku: 

https://www.tanecnimagazin.cz/2021/01/27/kdyz-robot-pise-hru/

Jacob Erftemeijer v titulní roli (vlevo) a Petr Buchta, který v inscenaci ztvárnil hned role dvě (vpravo)

AI: »KDYŽ ROBOT PÍŠE HRU«

Režie: Daniel Hrbek

Dramaturgie: David Košťák, Martina Kinská

Scéna: Martin Šimek

Kostýmy: Paulína Bočková

Hudba: Daniel Hrbek

Asistent režie: Blanka Popková, Vojtěch Nejedlý

Produkce: Tereza Marková

Osoby a obsazení:

ROBOT: Jacob Erftemeijer

MISTR/MUŽ: Tomáš Petřík

TEENAGER: Oskar Hes / Marek Frňka

MASÉRKA/HEREČKA: Denisa Barešová

CIZINEC/PSYCHOLOG: Petr Buchta

ÚŘEDNICE: Andrea Buršová

Světová premiéra bude 26. února 2021 ve Studiu Švandova divadla.

Foto: Richard Moučka

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»KDYŽ ROBOT PÍŠE HRU«

Švandovo divadlo uvede ve světové premiéře on-line unikátní projekt ke 100. výročí premiéry legendárního dramatu „R.U.R.“ Karla Čapka

Přestože Švandovo divadlo patří k těm pražským scénám, které se rozhodly otevřít nejdřív v březnu 2021, hned na úvod příštího roku tu pro diváky připravují jednu velmi zajímavou novinku.  26. února od 19 hodin uvedou u Švandů on-line unikátní inscenaci pod názvem „AI: Když robot píše hru“. Text sestavený z dialogů vygenerovaných umělou inteligencí vypráví o radostech a strastech každodenního života z pohledu robota. Premiéra projektu zasvěceného pokroku a fascinujícím technologiím se uskuteční online, prostřednictvím živého přenosu na sociálních sítích divadla. Součástí inscenace bude i debata s odborníky. Ti se, spolu s divadelníky, pokusí zodpovědět na otázku, zda robot zvládne napsat divadelní hru.

Jacob Erftemeijer (na civilním snímku) bude hrát v představení titulní roli Robota

Projekt vznikl ve spolupráci Švandova divadla, Matematicko-fyzikální fakulty UK a DAMU. Cílem bylo prozkoumat, jak se vlastně umělá inteligence chová i nakolik je schopná vytvořit použitelný divadelní text. Já sám jsem byl k téhle představě nejdřív spíše skeptický, ještě víc jsem byl ale zvědavý, co nakonec z počítače vypadne,“ říká Daniel Hrbek, ředitel Švandova divadla, který inscenaci zároveň režíruje.

Režisér této experimentální hry a současně ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek

Počítač pod dohledem týmu informatiků, v čele s počítačovým lingvistou Rudolfem Rosou z MFF UK, tak zhruba od května letošního roku generoval obrazy ze života hlavního hrdiny – robota čelícího každodenním radostem a strastem. „Uvidíme, jak robot pojímá základní lidské otázky jako je narození, umírání, hledání lásky, ale třeba i práce během koronavirové krize,“ prozrazuje Hrbek. Text vznikal v angličtině, do češtiny jej převáděl strojový překlad. Výsledkem byl soubor dialogů, které ve Švandově divadle seřadili tak, aby vyprávěly ucelený příběh putování robota lidskou společností. Ten může připomenout futuristickou verzi „Malého prince“.

Vtip na slupce od banánu

Právě nezáměrné chyby současně dodávají textu originální půvab a také humor. „Dialogy jsou občas opravdu legrační, přestože umělá inteligence neumí vytvářet vtip cíleně a nerozumí, že vygenerovala něco vtipného. Je to podobné, jako když někdo uklouzne na slupce od banánu. Ten člověk to neudělal proto, aby nás rozesmál, ale my se smějeme. A THEaiTRobot občas taky takhle uklouzne po slupce od banánu,“ doplňuje Rudolf Rosa.

Zleva režisér hry Daniel Hrbek, programovatelný inteligentní THEaiTRobot a jeho duchovní otec Rudolf Rosa

Strasti autora-začátečníka

Podle dramaturga Davida Košťáka, který spolu s informatiky na celý proces dohlížel, lidé nejprve zadali počítači základní parametry: kdo, kde a s kým mluví a přidali dvě úvodní repliky. Ty pak počítačový autor dál rozvíjel. Coby dramatik-začátečník, navíc neživý, se ale bez lidské pomoci neobešel. Občas prohodil ženské a mužské postavy nebo na něčem ulpěl, takže dialog ztratil smysl. Oříškem, který zatím s obtížemi louská, je také podtext – fakt, že nejde jen o to, co v divadelní hře postava říká, ale co tím ve skutečnosti myslí,“ vypočítává Košťák. „Na rozdíl od někdy svéhlavých živých autorů ale stačilo počítači ukázat místo, kde ztratil nit, a on začal od příslušného bodu hned vytvářet text nově,“ vtipkuje dramaturg.

A jestli jednou chytrý software zcela nahradí živého dramatika? „Zatím to tak nevypadá, ale v budoucnosti by třeba mohl fungovat jako jeden z nástrojů, které má autor k dispozici,“ uzavírá David Košťák.

Dramaturg této inscenace David Košťák

www.svandovodivadlo.cz

AI: »KDYŽ ROBOT PÍŠE HRU«

Režie: Daniel Hrbek

Dramaturgie: David Košťák, Martina Kinská
Scéna: Martin Šimek

Kostýmy: Paulína Bočková

Hudba: Daniel Hrbek

Asistenti režie:  Blanka Popková, Vojtěch Nejedlý

Produkce: Tereza Marková

Osoby a obsazení:

ROBOT:                                    Jacob Erftemeijer

MISTR/MUŽ:                             Tomáš Petřík

TEENAGER:                               Oskar Hes / Marek Frňka

MASÉRKA/HEREČKA:               Denisa Barešová

CIZINEC/PSYCHOLOG:             Petr Buchta

ÚŘEDNICE:                                Andrea Buršová

Světová premiéra bude 26. února 2021 od 19.00 ve Studiu Švandova divadla.

Víte, že…

S nápadem oslavit stoleté výročí premiéry Čapkovy hry novou hrou napsanou pomocí chytrého software přišel v roce 2019 inovátor Tomáš Studeník? Jeho myšlenky se ujal tým informatiků z „Matfyzu“, vedený počítačovým lingvistou Rudolfem Rosou. Ten už od střední školy vystupuje na internetu pod přezdívkou „R.U.R.“.

Robot, zapůjčený z pozůstalosti Karla Čapka, v hledišti Švandova divadla

Rosův tým využil na projekt jazykový model „GPT2“ vyvinutý konsorciem OpenAI? Spoluzakladatelem konsorcia byl i vizionář a podnikatel Elon Musk.

Autoři projektu předpokládají, že v průběhu příštího roku by se systém mohl zdokonalit natolik, aby namísto sledu scének vygeneroval skutečnou celovečerní hru?

Foto: Richard Moučka, Alena Hrbková a archiv THEaiTRobot

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»Zabíjejte popírače klimatických změn«

Švandovo divadlo uvede on-line premiéru satirické komedie o střetu politiky a ekoteroristů

Co se stane, když se mocná síla klimatické změny střetne s nepružnými osobami z nejvyšší politiky? I o tom vypráví satirická komedie „Zabíjejte popírače klimatických změn“ Davida Finnigana. Její online premiéru chystá 25. ledna pražské Švandovo divadlo. Titul inspirovaly slavné akční filmy z 80. let o teroristech a rukojmích, humor Quentina Tarantina a rétorika Ala Gora. Svižnou satiru ze světa současné politiky uvede smíchovská scéna jako první neanglicky mluvící divadlo, které zároveň iniciovalo i její první cizojazyčný překlad. Ten je dílem Ester Žantovské, režie se ujali Adam Svozil s Kristýnou Jankovcovou. Inscenace bude k vidění prostřednictvím Youtube kanálu Švandova divadla.

Ministryně životního prostředí Gwen Malkinová (Natálie Řehořová) se ocitá v největší morální krizi za svoji kariéru, z níž jí nepomůže ani její oddaná mluvčí (Nataša Bednářová). A aby toho nebylo málo, koncert v australském parlamentu, při němž se ministryně touží konečně odreagovat, přeruší vpád skupiny ekoteroristek. Banda rozzlobených žen pod vedením nesmlouvavé Catch (Marie Štípková) vydírá vládu a požaduje okamžitou změnu jejího přístupu k ochraně klimatu – nebo: „…a to se nedá nic dělat, všechny pozabíjí…“

Chytrá satira místo agitky

Jak upozorňuje dramaturg inscenace David Košťák, „Finniganova provokativní, chytře napsaná hra, v níž vystupují samé ženy, se kvůli svému šokujícímu názvu nejprve dočkala v Austrálii zákazu. Ale později tu získala prestižní cenu Griffin Award.“ Podle Košťáka však nejde o další ekologickou agitaci, nýbrž o chytrou satirickou komedii, poukazující mimo jiné na sílu médií a sociálních sítí. I na jejich vliv na mínění (mnohdy krvelačné) veřejnosti.

Natálie Řehořová v roli Gwen Malkinové

S tím souhlasí i Kristýna Jankovcová a Adam Svozil, kteří jsou považováni za nejpozoruhodnější režijní dvojici mladé divadelní generace: „Hru bychom označili za svižnou politickou satiru, která se prostřednictvím humoru vyrovnává s patovou situací, v níž se současná debata o klimatické změně ocitla. Autor zároveň vtipně zobrazuje vzájemnou radikalizaci názorových stran a také jejich zničující zatvrzelost.“

Sám David Finnigan svou hru označuje jako „akční thriller“ a při jejím napsání spolupracoval s klimatology: „Inscenace tohoto textu by neměla být žádná depka. Není ani o klimatické úzkosti. Rád o ní smýšlím jako o bizarní oslavě života vstříc ekologické hrozbě.“

Lucia Čižinská a Natálie Řehořová

A jak si dvojice režisérů poradila s tím, že je příběh pevně vsazen do Austrálie, jejíž specifické prostředí ani politiku český divák nejspíš nebude znát? „Od úpravy textu až po práci s herci, jsme hledali styčné body australského a českého kontextu a paralely se snažili posilovat a zvýrazňovat. V dnešní době ale není potřeba být zas tak návodný: kupříkladu propojení miliardového byznysu a politiky má sto plus jedna podob, jeho škodlivost je ovšem internacionální,“ uvádějí Kristýna Jankovcová s Adamem Svozilem.

Střet v podání pěti žen

Obsazení slibuje generační setkání pěti výrazných hereček. Ministryni životního prostředí Gwen Malkinovou hraje Natálie Řehořová, její komickou tiskovou mluvčí hostující Nataša Bednářová. Nekompromisní ekoteroristku Catch ztvární Marie Štípková, hned několik členek jejího týmu ztělesní Anna Stropnická. Hostující Lucia Čižinská se ujme dalších pěti rozličných postav od moderátorek až po australskou premiérku. „Diváci se mohou těšit na neotřelý pohled na problematiku, týkající se klimatických změn,“ uvádí herečka Marie Štípková. A hned dodává: „Text s nadhledem glosuje obě zápolící strany, aniž by jedné či druhé nadržoval. A těšit se lze i na humor! Nezapomenutelné jsou některé dialogy v podání kolegyň Nataši Bednářové a Natálie Řehořové. Podle mě je to nový Satinský… a Satinský.“

Marie Štípková a Natálie Řehořová

Výpravu Jana Morávka využívající projekčních obrazovek inspirovalo koncertní pódium, ale i filmové postupy – diváci tak uvidí v přímém přenosu klíčovací technologii, které se využívá při natáčení před greenscreenem. Moderní režii podtrhnou také kostýmy Lenky Rozsnyóové odrážející nejnovější módní trendy i estetiku současných videoklipů.

Online premiéra se uskuteční 25. ledna 2021 ve Studiu Švandova divadla, k vidění bude na:

https://www.svandovodivadlo.cz/inscenace/658/zabijejte-popirace-klimatickych-zmen/3285

www.svandovodivadlo.cz

David Finnigan:

ZABÍJEJTE POPÍRAČE KLIMATICKÝCH ZMĚN

Překlad: Ester Žantovská

Úprava a režie: Kristýna Jankovcová a Adam Svozil

Dramaturgie: David Košťák

Scéna: Jan Morávek

Kostýmy: Lenka Rozsnyóová

Osoby a obsazení: GWEN MALKINOVÁ: Natálie Řehořová,

GEORGINA BEKKENOVÁ/CELLEBRINA MALKINOVÁ: Nataša Bednářová,

CATCH: Marie Štípková, THROAT/LUCKY/EBB: Anna Stropnická,

REMELY CLARKOVÁ/JALAN ONESOVÁ/BEVERLY ILEOVÁ/PREMIÉRKA AUSTRÁLIE/MANAŽERKA SHANII TWAIN: Lucia Čižinská.

Marie Štípková a Anna Stropnická

Kdo je kdo:

Kristýna Jankovcová (*14. 4. 1992) a Adam Svozil (*26. 7. 1991)

Režijní dvojice Kristýna Jankovcová a Adam Svozil navázala spolupráci během studia režie a dramaturgie na katedře činoherního divadla DAMU. Už tehdy hostovali jako režijně dramaturgické duo ve Studiu Hrdinů a v Divadle v Dlouhé. DAMU zakončili společnou absolventskou inscenací „Rituální vražda Gorge Mastromase“ v Divadle Disk. Ta získala cenu Marka Ravenhilla za nejlepší českou divadelní inscenaci současného textu.

V roce 2017 byly uvedeny inscenace „Iluze“ v divadle J. K. Tyla v Plzni a „Dánská občanská válka 2018-24“ v Divadle Na zábradlí. V únoru 2018 měla premiéru inscenace „451 stupňů Fahrenheita“ v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. V roce 2018 hostovali v Jihočeském divadle. Tam režírovali hru inspirovanou osudem Natashi Kampuschové „Téměř dokonalá láska“.

V letech 2018-2019 spolupracovali s ostravskými činoherními scénami, kde režírovali třeba autorskou adaptaci kultovního snímku 90. let „Kouř“ v Divadle P. Bezruče. Pro Komorní scénu Aréna nastudovali hru R. Schimmelpfenniga „Zimní slunovrat“. Ta získala cenu Josefa Balvína za nejlepší českou inscenaci německojazyčného textu. Během roku 2019 se dvojice vrátila do Divadla Na zábradlí, pro které připravila povídky amerického spisovatele D. F. Wallace „Krátké rozhovory s odpornými muži“. V únoru 2020 měla premiéru jejich inscenace „Velký Gatsby“ v Klicperově divadle v Hradci Králové.

Jankovcová a Svozil tvoří také pro Český rozhlas, který v jejich režii uvedl dvě pohádkové minisérie z pera scenáristky Kláry Vlasákové a také dvě vlastní autorské adaptace „Já, mé druhé já a já“, podle knihy J. Vaňka „Sebedrás“, a dramatizaci pohádkového cyklu „Putování za Švestkovou vůní“ Ludvíka Aškenazyho.

Adam Svozil kromě společné tvorby s K. Jankovcovou dlouhodobě spolupracuje také s Divadlem Letí.

Lucia Čižinská v energickém gestu

David Finnigan, autor hry

Dramatik, spisovatel, režisér, vývojář her a lékárník. Pochází z australské Canberry a prostřednictvím performativního umění zkoumá teorii her, komplexní systémy, teorii sítí aktérů a resilienci. Profesionálně působí v Británii, Austrálii a na Filipínách. Při tvorbě často spolupracuje s vědci prestižních světových institucí jako je londýnská University College, stockholmské Resilience Centre, australská Akademie věd či singapurská Nanyang Technological University. Je členem australského vědecko-divadelního souboru Boho.

Jako dramatik působil v rezidenci londýnského Nanyang Technological University manilského Tanghalang Pilipino a kolumbijského Campos de Gutiérrez en Medellín, autorsky se podílel i na vzdělávacích programech Vědeckého nebo Přírodovědného a Válečného muzea v Londýně.

Jeho hra „Zabíjejte popírače klimatických změn“ získala v roce 2017 prestižní australskou cenu Griffin Award. Nominace na další ceny si vysloužily i jeho texty „Upírská hra“ a „Oceány se vypařily do oblak“. Mezi jeho další tituly patří například „44 sexuálních zážitků v jednom týdnu“ – hra o bloggerce, která recenzuje stejnojmennou knihu – či „Rozpálit a zchladit“, mapující kusé myšlenky a pocity lidí chvíli před tím, než dojde k polibku.

Finnigan založil také dva festivaly věnující se performativnímu umění: Crack Theatre Festival v britském Newcastlu a canberrský festival You are here. Svůj zájem o teorii her zužitkovává nejen prostřednictvím divadla; pořádá také kreativní workshopy pro festivaly, umělecká a vzdělávací centra, konference a jednotlivé firmy.

Foto: Alena Hrbková

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou, zpěvačkou i fotografkou ALŽBĚTOU BOHDANOVOU

„Hudba je pro mne nejhezčí jazyk”

Od mala chtěla zpívat a v osmnácti se rozhodla ještě pro herectví a dnes je z Alžběty Bohdanové jak zpěvačka, tak herečka. Koncertuje, vydala CD a hraje divadlo. Ve volných chvílích se věnuje také fotografování a její velkou vášní je cestování. 

Vaší babičkou je herečka a malířka Blanka Bohdanová, maminka je spisovatelka a moderátorka Zuzana Maléřová, tatínek Vlado Bohdan fotograf a bratr Jeroným talentovaný student grafického designu a fotbalista. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí?

Moje rodina pro mě byla a stále je základem všeho, a to nejen kvůli faktu, že jsem vzešla z uměleckého prostředí, ale zejména proto, že jsem v ní prožila krásné dětství, pocit bezpečí a jistoty domova. Mám opravdu štěstí na milující a podporující rodinu, která mi hlavně ukazovala správné hodnoty a nenásilně mi tak už od mala nastavovala zrcadlo v mém počínání. Já jsem si od dětství vždy přála být zpěvačkou. Co si tak pamatuji, bylo to i první, k čemu jsem vždycky tíhla a vlastně to přání zůstalo stejné doteď a mění se v realitu. A kromě hudby jsem jako malá taky toužila mít jednou svoje květinářství, což mi dnes přijde vtipné, protože mě strašně baví vybírat pro někoho květiny a aranžovat je. Lásku k nim sdílíme přes tři generace, s mojí maminkou a její maminkou, mojí valašskou babičkou, která měla vždycky překrásně rozkvetlou zahradu a starala se o kytky všeho druhu. My jsme si to u nás tak hezky rozdělili napříč různými obory a je hrozně zajímavé žít v takovém spektru mnoha odlišných uměleckých odvětví, ze kterých na mě působilo od každého něco. Všichni z mé rodiny mě velmi inspirují. Ono to prostředí asi svým způsobem může být určující, ale rozhodně to není vše. Nejen, že se s přibývajícím rozumem setkáte i s řadou negativních aspektů, které to přináší, ale hlavně je pak už zcela čistě na vás, jak s tím vším naložíte, a kam se vydáte – sami za sebe. Každý si pak musí zvolit svou cestu a vzít si na ni s sebou to, co osobně považuje za cenné. Já obzvlášť v dospívání cítím, jak se ve mně nějak všechny ty vlivy mísí. Pozoruju to už i na svých povahových rysech, je to čím dál tím zábavnější a komplikovanější skládanka.”

Od dětství se věnujete hudbě, začalo to hrou na flétnu, pak i na kytaru. A v osmi letech zpěv. V roce 2014 jste vyhrála pěveckou soutěž populárního zpěvu pražských uměleckých škol. Čím Vás hudba tak oslovuje?

Hudba je pro mě asi něco jako nejhezčí jazyk, který nám byl na zem poslán, a který známe úplně všichni, bez ohledu na to, jestli jím mluvíme nebo ho jen posloucháme. Záměrně říkám jazyk, protože hudba je podle mě opravdu regulérní vyjadřovací prostředek, který lidem umožňuje nejsnazší možnou formou prožívat jakékoli emoce a nálady v dennodenním životě. Je to zkrátka nějaká signální soustava, která funguje za všech okolností. Na každého třeba jiným způsobem, ale zcela na všechny, a to mě na ní opravdu fascinuje. Hudba je mi oporou ve všech složitých (ale i šťastných) okamžicích, to tak má myslím spoustu lidí. Miluju pocit, když stojím na pódiu při živém koncertě a rozezní se nástroje – ty vibrace opravdu prostupují skrz zem až do celého těla a je to úplně magický proces.”

Působíte jako zpěvačka a jednou jste řekla, že sólový zpěv považujete za nejlepší prostředek k vyjádření toho, co cítíte. Platí to stále?

Už jsem nejspíš svou odpověď naznačila v předchozí otázce, v podstatě bych si troufla tvrdit, že ano. Já jsem teda velký zastánce divadla a síly činoherního projevu, jehož sdělení a význam je pro mě prostě nezpochybnitelný a je na stejné úrovni s vyjádřením pěveckým. Sama se už dokonce na divadle cítím možná ještě svobodněji ve vyjádření všeho, co v sobě mám, ale přes to si myslím, že hudba je obecně nejuniverzálnější asi tím, že zvládá oslovit celý svět. Pro mě jsou divadlo a hudba dvě úzce spojené nádoby zcela nezbytné k životu, které mi ovlivňují a propojují i celé moje vnitřní a vnější fungování – hlavu, srdce, i tělo.”

Zpíváte česky i anglicky, který z těchto jazyků je Vám bližší jako interpretce?

Pokud se jedná o zpívání mých vlastních písní, tak volím určitě tvorbu v češtině. Hodně to asi souvisí i s mým divadelním působením, je to pro mě přirozené. Teď je obecně trend, že většina začínajících zpěváků u nás zpívá v angličtině. Sama moc ráda mluvím cizími jazyky, takže to docela chápu, ale mám pocit, že se dost vytrácí schopnost mladých interpretů zpívat kvalitně v rodném jazyce, takže jsem ráda, že zpívám české texty. Anglicky si ale zpívám taky často, jde-li o převzaté písničky, to je zase úplně jiný druh interpretace, vzhledem k odlišnému způsobu frázování. Co by mě ale ještě hodně lákalo je mít nějakou svou vlastní píseň v italštině, což je jazyk, ke kterému mám speciální vztah a mluvím jím také plynule.”

Často vystupujete s kytaristou a skladatelem Vratislavem Zochrem, s nímž jste nahrála také CD, ke kterému Vám maminka napsala texty, a píseň, podle níž je pojmenováno CD O lásku dál, jste nazpívala s herečkou Martinou Randovou. Jak se Vám spolupracovalo s maminkou?

Byl to velmi specifický druh spolupráce. Máma je člověk, který mě zná nejlépe, ale na druhou stranu, jako rodič podle mě vždycky nemůže odhadnout zase úplně všechno. Já mám ve zvyku si určité věci řešit občas spíše sama v sobě, takže i přesto, jak blízké si jsme, vyzkoušely jsme si tím obě ještě trochu jiný druh našeho vztahu. Věděla jsem, že můžu mít naprostou důvěru jak z pracovního, tak z osobního hlediska, to na tom bylo příjemné. Mohly jsme naprosto otevřeně řešit i případné neshody a byly jsme vždycky schopny najít řešení, což je při spolupráci s cizím člověkem asi otázka větší míry diplomacie a vzájemného poznávání. To jsme v tomto případě s mámou nemusely vůbec podstupovat. Jsem moc ráda, že můžu zpívat její texty, píše moc hezky a hlavně si drží vysokou úroveň jazyka, která čím dál tím víc (bohužel) z textařského hudebního prostředí v dnešní době mizí. Takže jsem ráda, že dala šanci i ona mně a mělo to pro ni nějaký smysl. No, a když se k její důvěře přidala ještě jména takových umělců jako Jan Jiráň, Martina Randová nebo již zmíněný Vratislav Zochr, byl to pro mě veliký dárek a jsem pyšná, kdo všechno se na mých hudebních začátcích spolupodílel.”

Vy jste vystudovala dvojjazyčné česko-italské gymnázium a ve studiu v oboru Italianistika jste pokračovala i na FF UK v Praze, odkud ovšem Vaše kroky záhy vedly ke studiu herectví na pražské VOŠH. Jste čerstvou absolventkou, co Vás k herectví přivedlo?

V podstatě to byla úplná náhoda a nějaká přirozená cesta osudu, kterou jsem nikdy předtím nezamýšlela. Celé to vlastně začalo díky naší třídní paní profesorce češtiny a dějepisu na gymnáziu, která nás jednou vzala na workshopy do Švandova divadla. Mně se tam nějak zalíbilo a sama jsem se ještě po skončení kurzu přihlásila na další lekce, které vedla herečka Kristýna Frejová. Dělali jsme pár pohybových cvičení v prostoru, různě jsme pracovali s textem, zkoušeli jsme dialogy s neznámými partnery… Díky těmto kurzům se mi pak naskytla možnost jet na letní herecké soustředění již rok fungujícího souboru pod hlavičkou Švandova divadla, ke kterému mě na zkoušku přiřadili. Tehdy jsem byla mezi ostatními mladinká a vyplašená, moc jsem ještě nevěděla, do čeho jdu a hlavně jsem s divadlem neměla absolutně žádné zkušenosti, proto jsem se dost bála, jak obstojím. Ale riskla jsem to, na soustředění jsem natěšená odjela a v ono léto jsem v sobě otevřela tuhle mojí zcela novou stránku osobnosti, pro kterou jsem se nadchla, a to byl zárodek celé té následné touhy po divadle. Na soustředění jsem se setkala s výbornou režisérkou a herečkou Martinou Krátkou, která soubor vedla a nabídla mi, ať po konci prázdnin zkusím přijít na konkurz do souboru Hereckého studia Švandova divadla, že bych s touhle partou lidí mohla od další sezóny oficiálně pokračovat. Stalo se, a já tak rychle na to začala pracovat na své zcela první divadelní inscenaci, s úžasným člověkem a režisérem Alexandrem Minajevem. To jsou mé nejsilnější vzpomínky na úplně první kroky k herectví. Pak už se zrodila myšlenka zkusit přijímací zkoušky na hereckou školu a bylo vymalováno. Někdy mě trochu mrzí, že jsem studia na Filozofické fakultě opustila, ale uměleckou školu zkrátka s druhým prezenčním oborem na VŠ opravdu studovat nešlo, protože neposkytuje ani možnost dálkového studia. Musela jsem se tak nekompromisně rozhodnout, jakým směrem se vydám, a ta volba už pak byla jasná, zvolila jsem srdcem tu profesi, kterou chci dělat. Ale v italsko-jazyčném prostředí jsem naštěstí nadále aktivní a tenhle kus mě mi už zůstane snad navždycky.”

Jako herečka působíte mimo jiné ve Studiu Švandova divadla (Kytice, Kafkárium, U Temné Irmy a Chromé krásky) a v bývalém školním Pidivadle, nyní v Divadle Kámen (Co když to (ne)byla láska…, Poslední muž AKA Praktická příručka pro život v Praze 21. století). V současné době připravujete také monodramatické zpracování jedné z básnických povídek Robinsona Jefferse. Jak se cítíte na prknech, která znamenají svět? Jak to máte jako herečka s trémou?

Na divadelním jevišti se cítím prostě skvěle a až překvapivě velmi svobodně, ačkoliv je to povolání z principu nesvobodné. Mám pocit, že v tu chvíli je vše naprosto tak, jak má. Je to pro mě místo, které jsem si i vstříc jeho nestálosti sama dobrovolně zvolila. K herectví mě totiž nikdy nikdo v rodině nevedl, spíš naopak, a je zajímavé, že na rozdíl od hudby jsem k němu nikdy ani neprojevovala žádné sklony, pouze jsem ho intenzivně vnímala už od dítěte jako divák, to si vybavuji. Nechodila jsem ale ani do žádného dramatického kroužku a hrát jsem začala v podstatě až ve svých skoro osmnácti letech. Od té doby jsem věděla, že to je to místo, kde chci být. Přiznám se, že když by tomu tak nebylo a ta obrovská vášeň pro divadlo by se u mě spolu s dospíváním nestrhla, nikdy bych dobrovolně tuhle profesi asi vykonávat nechtěla (smích), vzhledem ke všem negativním stránkám, které s sebou nese, což dobře vím, protože jsem to doma mohla sledovat téměř „za dveřmi“. Trému při hraní mívám málokdy, kromě nějakých extrémně emotivních večerů jako jsou třeba premiéry nebo záskoky jí nemívám skoro nikdy. Jen takovou tu přirozenou a nutnou k výkonu – odbydu si ji chvíli před představením během příprav v šatně, ale jakmile se začne hrát a jsem na jevišti, většinou už přemýšlím nad úplně jinými věcmi. Každopádně myslím, že je to i tím, že na divadle jsem skrytá za konkrétní postavu, kterou hraju. Jsem v roli a cítím se jí být i svým způsobem chráněná, zjednodušeně řečeno, vlastně to „nejsem já“. Před koncerty nebo jinými veřejnými vystoupeními trému mívám častěji, to mě mnohdy udivuje, protože z divadla jsem už zvyklá na všechno možné. Myslím si, že je to právě tím, že při zpívání vlastních písní stojím před lidmi svým způsobem obnažena. Sice taky vyprávím skrze písně různé (i cizí) příběhy, ale vystupuji v nich sama za sebe, což je pro mě v něčem asi složitější proces, než v herectví.”

A co malování, psaní nebo fotografování? Neláká Vás to?

Upřímně, v malování jsem žádné geny nezdědila, ačkoliv nás rodiče s bráchou chválili vždy oba, já jsem nikdy neměla pocit, že by mi to nějak šlo, ačkoliv pár let jsem chodila do výtvarného ateliéru a na keramiku a bavilo mě to.

K výtvarnému umění mám dodnes kladný vztah, ale sama ho už nijak neprovozuji, do toho výtvarného a grafického prostředí se vrhl právě můj bratr. S psaním a fotografováním už je to lepší, myslím, že psaní mi asi svým způsobem vždy šlo, alespoň jsem se i na všech školách vždy setkávala s velmi kladným hodnocením všeho, co jsem napsala. Tu zálibu ve slově a v jazyce jsem si nejspíš přebrala od mé maminky. Psaní mě baví moc a troufám si říct, že z toho možná někdy vzejdou i docela kloudné věci, ale jako práci bych to dělat nemohla, nemám na to vhodnou povahu a dostatečný talent. Ale musím přiznat, že bych se v budoucnu ráda zkusila více věnovat psaní vlastních písňových textů. Nějaké písničky a básničky už jsem za svůj život napsala, ale ještě jsem jim dost nevěřila na to, abych je někde zveřejňovala, jen výjimečně. Myslím, že na to ještě potřebuji trochu uzrát a časem přijde vhodná doba, kdy možná začnu psát víc. A fotografování bych určitě taky zařadila mezi své záliby, ať už být před nebo za objektivem. Moc ráda fotím třeba i architekturu nebo přírodu, častokrát na rodinných dovolených beru foťák tátovi, který je mimochodem rád, že si právě v létě od své profese alespoň odpočine. Společně jsme si už několikrát dělali legraci, že na našich cestách ani nemusí fotit on, že už to zastanu sama. Myslím, že táta je také rád, že jsme si s bráškou oba dva k jistému fotografickému cítění vybudovali vztah.”

Jak ráda odpočíváte?

Pro mě je vlastně asi nejčastějším odpočinkem paradoxně divadlo. I když zrovna sama nehraju, hodně času trávím právě návštěvou mnoha různých divadel a všemožných kulturních akcí. Jsem schopná se vydat na nějaké představení klidně úplně sama bez doprovodu, když zrovna nejdeme s rodinou nebo nemůže ani nikdo z kamarádů, jsem takový ten věrný kulturní návštěvník, který chce stihnout vidět co nejvíc věcí, když čas dovolí. Je to nesmírně obohacující a podle mě nutné k dobré orientaci v oboru. Sice je to teda trošku náročnější odpočinek, protože vzhledem k profesionální deformaci už na vše nahlížím jinak, ale i tato aktivní forma odpočinku, kdy se ocitnu na druhé straně, v hledišti, mě moc baví. Navíc je to obzvlášť během studia herectví podstatné a dost logické, že většinu ze zbývajícího volného času trávíte obíháním všech možných představení, včetně studentských počinů jiných ročníků a uměleckých škol. Na druhou stranu ale musím přiznat, že ze všech mých hektických aktivit potřebuji někdy od kultury také vypnout, a ačkoli miluju umělecké prostředí, někdy jsem hrozně ráda prostě jenom doma. Když se podaří, že mám aspoň třeba jeden den z víkendu, kdy opravdu nikam nemusím, jsem ten typ, který umí proležet klidně půl dne v pyžamu u dobré knížky nebo filmu, s kávou v ruce. Mám ráda i obyčejné klidné večery v kruhu rodiny, kdy si zapálíme svíčky, dáme nějaké dobré jídlo, povídáme si a u toho nám hraje deska některé z našich oblíbených zpěvaček, nejčastěji třeba Marie Rottrové, Zuzany Navarové, Marty Kubišové nebo Jitky Zelenkové… Rozhodně takový čas taky potřebuji k jisté životní spokojenosti, aspoň občas, jak zrovna okolnosti dovolí. Když mám prostor k delšímu odpočinku, tak je mou velkou vášní rozhodně cestování a poznávání nových míst. No a u všeho z toho si pravidelně a nahlas jen tak pro radost zpívám.

Videoklip:

Alžběta Bohdanová – Tvé oči nad mýma [Official Music Video]

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN