Bohdana Pavlíková – Taneční magazín

Ukrutně šťastni

Severská groteska ve „Švanďáku“

Švandovo divadlo uvede severskou grotesku Ukrutně šťastni. Divákům nabídne černý humor i originální příběh o touze zapadnout

Divadelní adaptaci románu Ukrutně šťastni dánského spisovatele Erlinga Jepsena uvede v premiéře 25. dubna ve Velkém sále Švandovo divadlo na pražském Smíchově. Bravurně vystavěný příběh s prvky westernu, hororu, krimi a černé komedie vypráví o policistovi, který je převelen do městečka Højer, svérázného zapadákova uprostřed bažin Jižního Jutska.

Novinku režíruje Eliáš Gaydečka, mladý tvůrce, který byl na letošních Cenách divadelní kritiky nominován v kategorii Talent roku. Ústřední postavu muže zákona toužícího v novém působišti také po osobním štěstí a přijetí maloměstskou komunitou hraje Jan Grundman. Premiéru ve Švandově divadle plánuje navštívit i Erling Jepsen, patřící k nejvýraznějším současným autorům skandinávské literatury.

Městečko s vlastními pravidly

„Titul Ukrutně šťastni vypráví o muži, který chce dělat správné věci a zároveň by rád zapadl mezi ostatní,“ říká Martin Františák, umělecký šéf smíchovské scény. Rozvedený policista ovšem netuší, co všechno jeho přání může obnášet. Zvlášť když se ocitne v tlupě starousedlíků, kterou stmelují vlastní zákony a tajemství. „Cestu policisty Roberta Hansena zkříží nebezpeční muži i nebezpečné ženy,“ naznačuje Františák.

Poklidné maloměsto, nad nímž se vznáší přízrak zločinu, připomíná dějiště dnes už klasických filmových thrillerů Davida Lynche. Ani tady totiž věci a lidé nejsou tím, čím se zdají být. „Grotesknost, syrovost i drsná řešení zapeklitých situací evokují i hry slavného britského dramatika Martina McDonagha,“ upozorňuje Martin Františák.

Napínavá cesta bažinou lží

Inscenaci nastudoval Eliáš Gaydečka, jehož režie vynikají výraznou obrazovou stylizací, hrou se žánry a osobitým humorem. Spolu s Lukášem Cenkerem a dramaturgyní Martinou Kinskou je Gaydečka zároveň autorem divadelní adaptace.

„Z mnoha témat, která Jepsenův brilantně napsaný román nabízí, mě zaujala otázka, čeho všeho se může zdánlivě kultivovaný a hodný člověk dopustit, aby obstál ve společenství druhých,“ uvádí Eliáš Gaydečka. „Uvědomil jsem si také, jak typické je pro náš evropský prostor najít viníka, na něhož ve vhodné chvíli svalíme ty nejhorší hříchy. Zajímavé je i to, před čím jsme ochotni zavírat oči, i co jsme připraveni sobě a ostatním nalhat, abychom s nimi, ale i sami se sebou, dokázali žít,“ říká režisér.

V jeho nastudování je inscenace Ukrutně šťastni také vizuálně přitažlivou podívanou naplno využívající magie divadelního prostoru. Tvůrci pracují například s motivy halucinace a zrcadlení, které realitu občas změní v přízrak. Robertovo hledání „pevné půdy pod nohama“
i jeho touha po klidu, stabilitě a novém začátku zasazená do měkké věčně podmáčené krajiny navíc provází řada překvapivých zvratů vedoucích k originálnímu rozuzlení.

Hrdinové ze severu

Policistu Roberta Hansena hraje Jan Grundman, jenž svému hrdinovi vtiskl zajímavou nejednoznačnost: je současně pevným strážcem zákona i nedobrovolným a zranitelným samotářem. „Robert Hansen se zprvu zarputile snaží řídit zákony a předpisy, aby nemusel nést zodpovědnost za vlastní rozhodnutí,“ říká Jan Grundman. „Tím se ovšem dostává do střetu s místními zvyklostmi a obyvateli, což odstartuje peripetie vtipných situací a dramatických zápletek,“ vysvětluje herec. „Hansen zpočátku působí skoro jako Limonádový Joe, neohrožený kladný hrdina. Postupně se však i on umaže bahnem společnosti, v němž městečko a jeho obyvatelé žijí,“ dodává Grundman. Podle něj je Hansenovou největší chybou, že se snaží každému zavděčit. „A také se neumí ve správný čas správně rozhodnout,“ uvažuje herec. Jan Grundman zmiňuje také klíčovou repliku, která se ve hře pravidelně opakuje: „Jen pomalu, jen pomalu. To je v kostce krédo městečka Højer.“

Hansenova protivníka Jørgena, rváče s tvrdou pěstí a měkkým srdcem, který by pro svou dceru udělal ledasco, ztvárňuje Jakub Tvrdík. Dvojroli Hanne a Ingerlise – Robertovy bývalé ženy i současné manželky prchlivého Jørgena – rafinovaně vytváří Barbora Křupková.

Robertovu dceru Josephine a Jørgenovu dceru Dorthe představuje Katarína Mišejková. Ta zároveň vystupuje v úloze prostitutky Lone. Robertovu temperamentní matku Sonju – ženu upoutanou na invalidní vozík, jíž je však těžké ukočírovat, jelikož je odhodlaná užívat si naplno života – ztělesňuje Bohdana Pavlíková.

Postavu Prebena, Robertova tchána a nadřízeného, ztvárňuje Miroslav Hruška. Role doktora Zerlanga, lékaře předepisujícího příliš velké dávky sedativ, se ujímá Tomáš Petřík. Vystupuje zde také David Punčochář (majitel obchodu Moos), Luboš Veselý (bývalý policista Krüger), Matěj Anděl (Pastor) a Marek Frňka (Hospodský).

Puberťáka Knuda alternují Otto Dušek s hercem a rapperem Radkem Lajfrem, který na sebe ve Švandově divadle upozornil už v nové inscenaci Romeo a Julie. Jako soused Tage se představí Vavřinec Kratochvíl v alternaci s Adamem Langerem, v úloze štamgasta Helmuta se budou střídat František Florián s Filipem Jášou.

Příběh s filmovou cenou

Jak připomíná dramaturgyně Martina Kinská, podle Jepsenova románu Ukrutně šťastni (Frygtelig lykkelig) byl v roce 2008 natočen stejnojmenný i hraný film. Snímek získal v témže roce hlavní cenu Křišťálový globus na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Trefil se do vkusu poroty a nadchl i festivalové publikum.

„Divadelní adaptace ve Švandově divadle však vzešla přímo z románové předlohy, nikoli z filmového scénáře,“ zdůrazňuje Kinská. V inscenaci se tak objevují některé postavy a momenty, které ve filmu zachyceny nejsou, jiné z ní naopak mizí.

„Vznikající text jsme průběžně konzultovali a upravovali přímo s Erlingem Jepsenem, který je v Dánsku uznávanou literární hvězdou. Využili jsme i AI překlad, protože žádný z jeho románů bohužel zatím nevyšel v češtině,“ líčí dramaturgyně. „Naší spolupráci včetně získání svolení k adaptaci snad napomohlo i to, že autorova agentka Švandovo divadlo zná, protože tu byla na premiéře severské komedie Chlast,“ připomíná Martina Kinská.

Zelené světlo nad močálem

Minimalisticky pojatá scénografie Jakuba Perutha vychází ze současné severské architektury. Pomocí stěn z dřevěných jakoby mořským větrem ošlehaných latí vytváří prostor s velkou mírou variability. Ten se snadno mění v policejní stanici, hospodu nebo obchod. A dokáže se velmi rychle proměnit i v prostor přízraků a halucinací.

Kostýmy Lindy Lukáčové pracují s uniformitou místních obyvatel, jemnými odkazy na westernovou estetiku a vystihují i propojenost některých postav. „Zásadní složkou kostýmu všech lidí v Jepsenově románu jsou gumáky. A ty v nápaditých variantách nechybí ani v naší inscenaci,“ říká dramaturgyně Martina Kinská.

Také hudba Františka Bartáka vychází ze sugestivních motivů typických pro westernové melodie. Ty se však postupně proměňují do elektronického zvuku, který podtrhuje znepokojivou náladu příběhu.

Přízračnou atmosféru navozuje i light design Kláry Pavlíčkové. Ten využívá mimo jiné zelené světlo – klamnou záři „bludiček“, lákajících nepozorné chodce doprostřed močálu.

Milovat, být milován, někam patřit

„Inscenace Ukrutně šťastni nabízí černý humor, napětí, groteskní situace i hořkosladké vyústění přinášející vidinu štěstí, které ovšem nikdy nebývá zadarmo,“ říká Martin Františák. „Najdeme zde také řadu plnokrevných postav, které se šťastně potkávají s typovou ražbou našeho hereckého souboru,“ dodává Františák. To všechno jsou podle něj důvody, proč jsou severské tituly či tituly vytvořené podle severských předloh ve Švandově divadle tak oblíbené a stávají se často stálicemi repertoáru.

„Ukrutně šťastni navíc vznáší palčivé otázky týkající se zákonů a spravedlnosti, statečnosti a pasivity, odpovědnosti, viny a trestu. Všímá si i vysoké ceny, kterou někdy platíme za potřebu milovat, být milováni a někam patřit,“ uzavírá umělecký šéf divadla.

Premiéra inscenace Ukrutně šťastni se uskuteční 25. dubna 2026 ve Velkém sále, nejbližší volné reprízy se uskuteční 3. a 8. června 2026.

Víte, že…

… inscenace Ukrutně šťastni se řadí do dramaturgicky velmi úspěšné linie severských komedií, které se ve Švandově divadle uvádějí pravidelně? Na současném repertoáru k nim patří Chlast, krutá komedie o partě přátel experimentujících se stálou hladinou alkoholu v krvi. Spoluautorem divadelní adaptace a režisérem stejnojmenného oscarového filmu je Thomas Vinterberg. Ve Švandově divadle hru nastudoval Thomas Zielinski. Do „severské řady“ patřily i legendární tituly Kdo je tady ředitel a Kurz negativního myšlení pyšnící se stovkami repríz.

… podle Eliáše Gaydečky obsahuje románová předloha řadu motivů a situací oblíbených ve westernech i krimi, které jsou přitažlivé a inspirativní jak pro tvůrce, tak pro diváky? „Objevuje se zde střet dvou protikladných mužů – policisty a desperáta, láska k problematické krasavici v nesnázích, hrdina nesoucí trauma z dětství i z nepovedeného manželství a v neposlední řadě i čerstvé a dávné vraždy,“ říká Gaydečka. „Podstatnou roli tu sehrává i močál, který může leccos skrýt i vyjevit,“ dodává.

… městečko Højer, kam Erling Jepsen svůj román situoval, skutečně existuje? Nachází se v zapadlé oblasti Jižního Jutska a má okolo 1000 obyvatel. „Když jsem bydlel blízko Højeru, lidé mi napůl žertem říkali: Kdybyste v Højeru žil 10 let, odečetli by vám je z doby strávené v pekle,“ uvedl Jepsen.

Foto: Patrik Borecký

Magdalena Bičíková, Richard Moučka

pro Taneční magazín

Divoká kachna

Nejdivočejší hra ve Švandově divadle

Robert Jašków, Luboš Veselý, Jacob Erftemeijer, Tomáš Petřík, Marie Štípková, Bohdana Pavlíková, Barbora Křupková a další členky a členové Švandova divadla se potkají v nové inscenaci Divoká kachna v režii Martina Františáka, uměleckého šéfa smíchovské scény. Slavné drama Henrika Ibsena (1828-1906) nabídne divákům silné herecké obsazení i napínavou podívanou plnou kontrastů. „Divoká kachna je asi nejdivočejší a nejvtipnější Ibsenovou hrou,“ říká Františák, který se režiím děl norského dramatika dlouhodobě věnuje. V překladu Františka Fröhlicha s původní hudbou Matěje Kroupy a výpravou Marka Cpina se Divoká kachna ve Švandově divadle poprvé představí 12. dubna ve Velkém sále Švandova divadla.

Gregers Werle (Jacob Erftemeijer) se po letech vrací do domu svého otce, továrníka Werleho (Robert Jašków). Potkává tu svého dávného známého Hjalmara Ekdala (Tomáš Petřík), syna Starého Ekdala (Luboš Veselý). Starý pán byl původně Werleho obchodním společníkem. Po uvěznění za finanční machinace, z nichž Werle obratně vyklouzl, je teď pan Ekdal zcela závislý na továrníkově blahovůli. Většinu času tráví v ústraní na půdě, kde chová i divokou kachnu – nevinného tvora, jehož Werle zmrzačil při lovu… Gregers navíc zjišťuje, že jeho otec ochromil a zmanipuloval i život Hjalmara a jeho ženy Giny (Marie Štípková). A že ve tmě nevědomosti tápe také jejich dcera Hedvika (Barbora Křupková), dívka trpící stejně jako továrník Werle nevyléčitelnou oční chorobou. Rozhořčený Gregers nejprve vmete otci do tváře všechny jeho zlé skutky. A pak se rozhodne, že půjde s pravdou ven. Otevře lidem oči, aby konečně spatřili věci tak, jaké ve skutečnosti jsou. Jak ale Ekdalovi takové „dobrodiní“ unesou? A je vůbec možné je unést?

Pravda a lež, slepota a prozření

„Zásadní otázkou Ibsenovy hry je, jestli je dobré lidi zbavovat jejich životních lží – a pokud ano, do jaké míry to dělat,“ říká režisér Martin Františák. Podle něj je Divoká kachna napínavým dramatem složeným z ostrých kontrastů. „Souboje o své životy a duše tu svádějí rodiče i jejich děti. Pere se tu pravda a lež, světlo a tma, vznešenost a vulgarita, slepota a prozření,“ líčí Františák.

Za velké téma inscenace považuje režisér také divokost a její ztrátu. „Jejím symbolem je samozřejmě ona postřelená kachna, z níž si Hedvika udělá svého mazlíčka,“ upozorňuje režisér. A dodává, že svět mužů je ve hře vylíčen jako svět lovců, kořistí a pastí. „Mužskou umíněnost a dravost vyvažují v Ibsenově geniálně napsané hře sympaticky zemité ženské figury,“ míní Františák.

Otcové, synové, ženy

V novince Švandova divadla se lze rozhodně těšit na silnou hereckou sestavu. Továrníka Werleho, cynického pragmatika vítězícího nad svými bližními úskoky i hrubou silou, hraje Robert Jašków. „Řekl bych, že továrník Werle dobrým otcem asi nikdy nebyl a asi ani nikdy nebude,“ říká Jašków. „Pokud jde o jeho otcovství nebo celkové vnímání života, myslím, že pro něj je hlavní on sám a jeho firma,“ míní herec, který je trojnásobným otcem a k péči o své potomky se vždy hrdě hlásil.

Protipólem Werleho je slabý a poddajný Starý Ekdal v podání Luboše Veselého. „Ekdalovy postoje a činy jsou sebeobranné. To, co se mu nehodilo nebo nehodí, jakoby nebylo. Utíká od přítomnosti i od minulosti. A k těmto útěkům mu pomáhá i alkohol,“ uvádí Luboš Veselý. „Už během zkoušení mě těšily výkony mých kolegů a kolegyň. Myslím, že na to by diváci mohli být zvědaví,“ zve na inscenaci Veselý. A přidává ještě jeden postřeh: „Při přípravě inscenace jsem si uvědomil, že nejenom Hedvika, ale i ostatní postavy jsou vlastně takovou postřelenou divokou kachnou, která táhne jedno křídlo po zemi. A co s tím? I to je otázka, která by mohla diváky zajímat.“

Dvojici patriarchů doplňují jejich neméně zajímaví synové. Mužem vystaveným osudové zkoušce je mírný a poddajný Hjalmar Ekdal (Tomáš Petřík), Hedvikou zbožňovaný tatínek žijící dosud v příjemném sebeklamu. „Hjalmar Ekdal je Ibsenova jízlivost. Je nutné hledat důvod, proč ho mít rád! Je to postava tragická i zábavná,“ říká Tomáš Petřík. Na otázku, jakou úlohu by si třeba někdy příště chtěl v této hře zahrát, odpovídá Petřík jednoznačně: „Teď jsem tak ohromen postavou Hjalmara, že o jiné bych snad ani neuvažoval.“

Hjalmarovo pohodlí přichází rozmetat umanutý Gregers Werle (Jacob Erftemeijer). Inteligentní muž činu je přesvědčen, že všechny dokonale „prokoukl“ a své „vize“ jim chce vnutit doslova za každou cenu. „Myslím, že Gregers může být pro diváky přitažlivý svým způsobem přemýšlení. Dovede svému okolí nastavovat zrcadlo a pokládat velmi přímé otázky, kterými ostatní vyvádí z rovnováhy,“ popisuje Erftemeijer. A jakou postavu by si – třeba někdy příště – v Divoké kachně chtěl zahrát on? „Rád bych si zahrál samotnou divokou kachnu… Protože má své korýtko,“ prozradil herec.

Jako doktora Rellinga, největšího Gregersova oponenta, uvidíme Jakuba Tvrdíka. Trpělivou Hjalmarovu manželku Ginu hraje Marie Štípková, Paní Sørbyovou Bohdana Pavlíková. V úloze dospívající Hedviky se představí Barbora Křupková. Bývalého teologa Molvika ztělesní Jan Mansfeld, továrníkova sluhu Pettersena hraje Miroslav Hruška. Další postavy ztvární členové rezidenčního souboru Peškovky – kreativní scény, která je se Švandovým divadlem úzce spojena – Ductus Deferens.

Účinek dramatu podtrhuje původní hudba skladatele Matěje Kroupy. Výpravu navrhl Marek Cpin, který do scény a kostýmů promítl i „lovecký“ charakter předlohy.

Vina, stud a troll

Jak připomíná dramaturgyně Johana Součková Němcová, Divokou kachnou pokračuje Švandovo divadlo v uvádění výrazných skandinávských titulů. K nim aktuálně patří i dánská komedie Chlast v režii Thomase Zielinského. „Ibsen ovšem patří k dramatické klasice,“ dodává dramaturgyně.

„Ibsenova dílem realistická, dílem symbolistní hra je mimo jiné varováním, jaké zlo může vzejít z lidské hlouposti, omezenosti a pokrytectví,“ říká dále Součková Němcová.

„Pod Ibsenovými moderními, divácky stále velmi přitažlivými dramaty o lidských povahách a vztazích teče vždy temný proud nevyřčených sil a vášní. V jeho hrách je tak prý vždy ukryt troll, nevyzpytatelná přírodní bytost známá ze severské mytologie. V Divoké kachně ho teď chceme najít,“ uzavírá režisér Martin Františák.

Magdalena Bičíková, Richard Moučka

pro Taneční magazín

Divoká kachna

Švandovo divadlo uvede drama o rodinných lžích

Pravda a lež, slepota a prozření

Otcové, synové, ženy

Dvojici patriarchů doplňují jejich neméně zajímaví synové. Mužem vystaveným osudové zkoušce je mírný a poddajný Hjalmar Ekdal (Tomáš Petřík), Hedvikou zbožňovaný tatínek žijící dosud v příjemném sebeklamu. Ten hodlá rozmetat umanutý Gregers Werle (Jacob Erftemeijer). Inteligentní muž činu je přesvědčen, že všechny dokonale prokoukl a své „vize“ jim chce vnutit doslova za každou cenu.

„Všichni takové lidi známe, ať už ze svého okolí nebo z politiky: některé z těchto rolí v různé míře zaujímají třeba Elon Musk, Donald Trump a mnozí další,“ upozorňuje na aktuální momenty Ibsenovy 141 let staré hry Martin Františák.

Jako doktora Rellinga uvidíme Jakuba Tvrdíka. Ginu Ekdalovou hraje Marie Štípková, Paní Sørbyovou Bohdana Pavlíková. V úloze dospívající Hedviky se představí Barbora Křupková. Zběhlého teologa Molvika ztělesní Jan Mansfeld, továrníkova sluhu Pettersena hraje Miroslav Hruška. Další postavy ztvární členové rezidenčního souboru Peškovky – kreativní scény, která je se Švandovým divadlem úzce spojena – Ductus Deferens.

Účinek dramatu podtrhuje původní hudba skladatele Matěje Kroupy. Výpravu navrhl Marek Cpin, který do scény a kostýmů promítl i „lovecký“ charakter předlohy.

Vina, stud a troll

„Ibsenova dílem realistická, dílem symbolistní hra je mimo jiné varováním, jaké zlo může vzejít z lidské hlouposti, omezenosti a pokrytectví,“ říká dále Součková Němcová.

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Dívenka na trampolíně

Osudy Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého

Zdena Salivarová, spisovatelka a zakladatelka proslulého exilového nakladatelství ´68 Publishers a její charismatický muž, spisovatel Josef Škvorecký. Dva skvělí romanopisci, překladatelé a současně manželé. Jejich příběh teď pod názvem Dívenka na trampolíně poprvé ožije jako divadelní hra. Scénář napsal dramatik a filmař Pavel Jurda, režisérem je Martin Františák, umělecký šéf smíchovské scény. Ústřední dvojici ztvární Bohdana Pavlíková s Lubošem Veselým, kteří tvoří pár i mimo divadelní prkna. Hned v několika rolích se představí Barbora Křupková, nová členka hereckého souboru, dále hrají Matěj Anděl, Jan Mansfeld a Katarína Mišejková alternovaná Barborou Blažkovou. Premiéra kusu aspirujícího už teď na divadelní událost bude 1. února 2025 ve Studiu Švandova divadla.

Jejich společný život v socialistickém Československu, pobyt v kanadském exilu i příjezd do svobodné vlasti po roce 1989 by mohli být námětem na román… Zdena Salivarová a Josef Škvorecký prožili mimořádné životy. O jejich nakladatelství ´68 Publishers, založeném manželi Škvoreckými v roce 1971 v Torontu, spisovatel Milan Kundera prohlásil, že „bez něj by tištěná vážná česká literatura přestala existovat.“ S čím se ale ve své ideologií sešněrované vlasti museli potýkat? Co zažívali jako literáti i jako manželé, kteří toužili po dítěti? Jak se pak každý z nich uplatnil v emigraci, když je komunistický režim zbavil občanství a zatrhl jim návrat domů? A co je čekalo, když se v 90. letech do svobodného Československa opět směli vracet?

Božské postavy kulturní mytologie

„Dívenka na trampolíně je komorním dramatem vyprávějícím o dvou ´božských´ postavách české kulturní mytologie, které sledujeme v několika zásadních okamžicích jejich životů. Připomínáme také, že Zdena Salivarová přitom často a poněkud neprávem stála ve stínu svého muže,“ říká režisér a spoluautor inscenační úpravy Martin Františák. Ten o inscenaci mluví jako o „české rapsodii“; vyprávění v rytmu hudby a zpěvu zvoucím publikum do světa divadelní magie.

„Na počátku stál původní autorský text Pavla Jurdy, jehož vznik inspirovaly dvě výjimečné postavy naší historie. Jejich život a dílo však nahlížíme z nové perspektivy a vážné momenty tu prosvětluje humor – vlídný i tragikomický,“ říká dramaturgyně Johana Součková Němcová, která s Františákem původní text dále upravovala. „Příběh vychází z reálií, ale mísí se i se snovou rovinou. Dává tak vzniknout situacím, které se sice stát nemohly, v inscenaci však mají silnou výpovědní hodnotu,“ dodává dále dramaturgyně. Výsledkem je komorní podívaná plná silných okamžiků, překvapivých situací a vděčných hereckých příležitostí.

Svobodné zkoušení a vzpomínky na minulost

Jak upozorňuje Martin Františák, herecké i lidské souznění ústřední dvojice umocňuje fakt, že Bohdana Pavlíková a Luboš Veselý jsou partnery i v civilu. „Je to náš třetí manželský pár, který hrajeme ve Švandově divadle. A opět je výzvou,“ říká Bohdana Pavlíková. „Po Happy Endu, kde jsme stylizováni do výrazně starších lidí, tady hledáme zbytky svého mládí. Tedy dobu, kdy se reální Zdena Salivarová s Josefem Škvoreckým rozhodli k emigraci,“ doplňuje herečka. Luboš Veselý k tomu dodává: „Nejen my dva, ale všichni zúčastnění herci jsme se podíleli na vzniku definitivní verze scénáře. Podobně vznikala i inscenace Hadry, kosti, kůže.“ To potvrzuje i Bohdana Pavlíková. „Proces zkoušení byl velmi svobodný. Vycházeli jsme z představy režiséra Františáka, ale myslím, že i on se námi nechal inspirovat. Našimi představami o postavách a jejich životě před i během exilu,“ uvádí Pavlíková.

A co z toho, o čem Dívenka na trampolíně vypráví, oba ústřední představitelé sami poznali či prožili? „Jako malý kluk si pamatuju tanky na ulicích v roce 68, a pak i to společenské dusno, které následovalo další dvě desítky let. O emigraci jsem několikrát uvažoval, ale nikdy k ní nenašel odvahu. A zpětně jsem i rád,“ říká Luboš Veselý. „Já si zas uvědomuju z vyprávění mojí mamky, jak důležitý byl tehdy třídní původ člověka. Nebyl-li dostatečný, některé „dveře“ se vám nikdy neotevřely,“ přidává osobní postřeh Bohdana Pavlíková.

Jiskru do příběhu vnášejí i další postavy, jejichž setkání hra umožňuje. Patří k nim herečka Adina Mandlová, dospívající neteř Ivanka a svérázná Čechoameričanka (všechny ztvárněné Barborou Křupkovou), básníci Ivan Diviš (Jan Mansfeld) a Ivan Blatný. Je tu také Modrovous (Matěj Anděl), ďábelská figura fízla-pokušitele procházející dějinami jako nůž máslem… Dívenku na trampolíně – symbol věčné lidské touhy dostat se vzhůru a chvíli tu spočinout – alternují Katarína Mišejková s Barborou Blažkovou.

Laterna magika a scénografie z krabic

Divadelní zážitek umocňují projekce vycházející z principů Laterny magiky. Proslulý československý „vynález“ spojující divadlo a film poprvé nadchl publikum světové výstavy Expo´58 v Bruselu. „Expa se ještě jako členka Souboru písní a tanců zúčastnila i Zdena Salivarová,“ připomíná Františák a upozorňuje na další motiv inscenace: otvírání studánek, v nichž se voda vyčistí až poté, co si kal sedne ke dnu…

„Diváci budou svědky i toho, jak se historie protne s přítomností. K tomu využijeme část záznamu, který tvůrci ze Švandova divadla pořídili při návštěvě Zdeny Salivarové u ní doma v Torontu,“ říká Johana Němcová Součková.

Scénu nápaditě pracující s logem ´68 a s variabilní stěnou z papírových krabic vytvořila Eva Zezula. Ta je zároveň autorkou originálních kostýmů. Inspirovala ji dobová móda, sportovní dres Věry Čáslavské i geometrie a grafika. Hudbu a písně napsal Ivan Acher, pohybová spolupráce je dílem Zoji Mikotové, videoprojekce a „laternu magiku“ vytvořil František Pecháček.

Jak připomíná Johana Součková Němcová, s takřka stejným tvůrčím týmem a podle scénáře Pavla Jurdy režíroval Martin Františák už drama Hadry, kosti, kůže vyprávějící o nelehkém sousedství Jana Wericha a Vladimíra Holana. „Inscenace uváděná stejně jako Dívenka na trampolíně ve Studiu Švandova divadla získala Cenu Marka Ravenhilla 2019 a dodnes patří k divácky nejžádanějším titulům,“ říká Součková Němcová. „Stejně jako u inscenace Hadry, kosti, kůže se i zde jedná o kolektivní autorství; což znamená, že text ve velké míře dotvářeli herci s režisérem a dramaturgem při zkoušení samotném,“ dodává dramaturgyně.

Strážci majáku, vydřená svoboda

„V našich dějinách byly a jsou opakované snahy o přepisování historie. Ale můžeme sledovat hrstku válečníků, poutníků i strážců majáku, kteří svou milovanou zemi s bolestí opouští, aby jinde vytvořili podmínky pro záchranu a udržení základních lidských i kulturních hodnot. A to je i příběh Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého, kteří v Nakladatelství ´68 Publishers vydali 255 knih. V roce 1990 převzali z rukou Václava Havla Řád Bílého lva III. třídy za zásluhy o českou literaturu ve světě,“ připomíná Martin Františák.

„Dívenka na trampolíně vypráví mimo jiné o tom, že svoboda není stálá, nikdo nám ji nedaruje a bývá vykoupená nejistotou a hroznou dřinou. V tom vidím náš úkol i naši naději,“ uzavírá režisér.

Magdalena Bičíková, Richard Moučka

pro Taneční magazín