Rozhovor s herečkou Annou Stropnickou o inscenaci Příliš drahý jed

„Proti zlu se dá bojovat „

Proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty!

Ve hře Příliš drahý jed hrajete postavu Mariny Litviněnkové, manželky Alexandra Litviněnka. Jaká podle vás je? Jaký je její příběh?

„Je to chytrá, otevřená žena. Je pyšná na svého muže, ale zároveň má přirozený strach. Pořád je to matka od dítěte, bojí se o svou rodinu. Zároveň je milující partnerkou a věří v práci a myšlenky svého muže.“

V čem je vám Marina blízká a v čem naopak je „vzdálená“ – ať už v dobrém či zlém?

„Je mi blízká skoro ve všem. Podporuje svého muže, myslím, že mají hezký, vyvážený vztah. Dává mu zázemí i podporu, ale když už je to za hranicí, nebojí se ozvat a svého muže konfrontuje se svým postojem. V její postavě vidím hezkou ukázku moderní ženy, která propojuje zavedené ženské stereotypy s moderní ženskou emancipací. V dobrém slova smyslu. Je to dobře napsaná postava. I když je hra o velmi vážné události, ukazuje zde hezky ženskou energii a sílu, kterou v sobě máme. Mnohdy i v lehce humorné notě.“

Studovala jste nějaké materiály k celé kauze Alexandra Litviněnka? Nebo si pamatujete na své pocity, když se přímo v roce 2006 udála, případně poté, když probíhaly soudy?

„Zajímala mě samozřejmě ona událost, o které příběh je. Tedy samotný příběh vraždy ruského agenta Alexandra Litviněnka. Znala jsem ho jen matně. Až při čtených zkouškách jsem se díky režisérovi (Thomas Zielinski), dramaturgyni (Martina Kinská) a kolegům dozvěděla o skutečných faktech. Jsem ráda, že se o tom hraje a informuje. Je to kauza z nedávné minulosti a ukazuje nám, jak funguje politika a hrozby velké moci.

Zhlédla jsem pár dokumentů o dané události. Vystupuje tam často „postava“ Mariny Litviněnkové, kterou hraji. Je to pořád žijící osoba, proto úplně nevím, jak ji titulovat. Je neuvěřitelné, čím si prošla a jak byla schopná se vším, co jí potkalo, bojovat. Je těžké mluvit o ní v minulém čase. Je relativní, jestli její boj již skončil. Ale ten hlavní boj, mám pocit, snad vyhrála.“

Ta hra je, dá se říci, politicky angažovaná. Je vám takové divadlo blízké? Hrála jste už v nějaké v tomto smyslu „konfrontační“ hře? 

„Jsem ráda, že takovéto téma Švandovo divadlo inscenuje. Je to svým způsobem odvážné. Až takhle konfrontační inscenaci jsem nedělala, myslím si, že je to důležité. Jsem šťastná, že máme tu svobodu a možnost o těchto věcech hrát.“

Co může podle vás diváka na inscenaci zaujmout?

Budu vycházet ze sebe po přečtení hry. Rozčarovaná, naštvaná, ustrašená. Ale i vděčná, pyšná a odhodlaná. Příběh nabízí negativní pocity, ale i naději a zadostiučinění. Hra je faktická, ale má naději, což je důležité. Říká, že i proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty.

Foto: Alena Hrbková

Martina Kinská

pro Taneční magazín

Příliš drahý jed

Švandovo divadlo uvede hru o smrti agenta Litviněnka

Příliš drahý jed, inscenaci o případu otravy Alexandra Litviněnka, agenta ruských i britských tajných služeb, uvede 6. listopadu ve Velkém sále pražské Švandovo divadlo. Hra britské dramatičky Lucy Prebble na motivy knihy Luka Hardinga měla světovou premiéru v srpnu 2019 v londýnském Old Vic Theatre v režii Johna Crowleyho a vzbudila zaslouženou pozornost. Čeští diváci ji uvidí v režii Thomase Zielinského, tvůrce úspěšně zavedeného na českých i německých scénách. Ten inscenaci pojatou jako divadelní rekonstrukci doplnil online projekcemi, umožňujícími publiku sledovat příběh kromě hlavního jeviště i z dalších prostor divadla. Litviněnka hraje hostující Petr Lněnička, jeho ženu Marinu ztvární Anna Stropnická, jako Vladimira Putina uvidíme Roberta Jaškówa. V dalších úlohách se představí téměř celý herecký soubor Švandova divadla.

Případ vraždy Alexandra Litviněnka byl podrobně popsán v médiích, která zveřejnila i ikonickou fotografii umírajícího muže, z jehož tváře zničené účinkem jedu zbyly jen oči a výrazné rty. Několik hodin poté Litviněnko, otrávený dvojicí ruských agentů radioaktivním poloniem rozpuštěném v čaji, zemřel,“ připomíná případ z roku 2006 česko-německý režisér Thomas Zielinski. Hra britské autorky však podle něj nabízí mnohem víc než jen převyprávění toho, co jsme už četli nebo viděli: text je sugestivním kaleidoskopem situací, střídají se tu žánry i časové roviny a postupně se vše skládá ve velmi silné drama.

„Klíčovou postavou tak není jen Litviněnko samotný, ale také jeho žena Marina v podání Anny Stropnické, bojující spolu s právním zástupcem za důsledné vyšetření celé kauzy, kterou chtěla britská diplomacie nejdřív zamést pod koberec. Výrazná je také dvojice vraždících ruských agentů Lugovoje a Kovtuna, hrozivých a někdy směšných zároveň – na ty se můžeme těšit v pojetí Tomáše Červinka a Matěje Anděla. A ve výčtu nesmí chybět ani postava Vladimira Putina, jenž pravděpodobně o akci věděl a dal k ní souhlas, na což nedávno poukázal i Evropský soud pro lidská práva – hraje ho Robert Jašków,“ říká režisér, který je i autorem scény.

Přímý přenos z místa činu

Jak dodává dramaturgyně Martina Kinská, inscenaci ozvláštňují on-line přenášené projekce, kdy diváci díky ručně vedené kameře uvidí i živý přenos dění mimo hlavní scénu. Zielinského inscenace se tak v reálném čase odehrává nejen na jevišti, ale i v dalších částech Švandova divadla. Bar ve foyer, boční jeviště nebo herecká pánská šatna se tak pomocí dekorací změní v interiér moskevského a londýnského bytu, v noční podnik nebo hotelový pokoj. „Inscenace je vlastně dokumentární rekonstrukcí, ukazující celý řetěz událostí vedoucí až k Litviněnkově vraždě. Bez snižování závažnosti případu v ní však nebude chybět absurdní humor předlohy, zazní tu také zpěv a herci v průběhu děje ze svých rolí občas i vystoupí,“ prozrazuje Kinská.

Zážitek z „tady a teď“ podtrhnou také civilní kostýmy Andrey Králové, vycházející z estetiky 90. let minulého století, kdy celý příběh začal. Hudbu složil Ivan Acher. Hru přeložila do češtiny Ester Žantovská. Autorská práva k dramatickému textu v České republice zastupuje Aura-Pont, s.r.o.. Nositele autorských práv k překladu zastupuje DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, z.s.

Premiéru 6. listopadu budou následovat reprízy, které jsou naplánovány 8. a 24. listopadu a poté 10. a 21. prosince 2021.

www.svandovodivadlo.cz

Víte, že…

Na osudy lidí v nedemokratických režimech poukazují tituly uváděné ve Švandově divadle pravidelně: inscenace Srdce patří za mříže upozornila na obchod s lidskými orgány čínských politických vězňů, drama Lámání chleba předložilo obraz moravského venkova v době komunistické diktatury. Vedle titulu Příliš drahý jed je na aktuálním repertoáru i drama Šoa věnované tématu holokaustu a Pankrác ´45 vyprávějící o pěti různých ženách, jejichž osud poznamenala válka a život v Protektorátu Čechy a Morava.

Alexandr Litviněnko, bývalý agent ruské KGB a poté nástupnické FSB, nezemřel hned proto, že se otráveného čaje napil málo? Žil ještě další tři týdny, během nichž coby bývalý detektiv stihl podat britským vyšetřovatelům přesný popis událostí. Ze své smrti obvinil ruské tajné služby a přímo i prezidenta Vladimira Putina.

Litviněnko emigroval v roce 2000 do Velké Británie poté, co byl ve své vlasti několikrát vyslýchán a vězněn? Na tiskové konferenci v Moskvě v listopadu 1998 se totiž rozhodl zveřejnit nezákonné praktiky ruských tajných služeb, s nimiž nesouhlasil. Šlo mj. o plánování vraždy oligarchy Borise Berezovského. Toho dostal Litviněnko za úkol zabít, rozkaz ale odmítl vykonat.

K vraždě Alexandra Litviněnka byl použit izotop 210 radioaktivního polonia? Jde o mimořádně zákeřný jed. Na světě se ho vyrobí jen asi 100 gramů ročně, z toho naprostá většina v Rusku. Polonium je jedním z nejsilnějších jedů vůbec, údajně je až 250 milionkrát toxičtější než kyanid. Je snadné ho propašovat: alfa záření, které vydává, neprojde ani listem papíru, stačí ho tedy jen pořádně zabalit. Po požití proti němu neexistuje obrana.

Velkou zásluhu na rozkrytí případu má Litviněnkova žena Marina a její právník, kteří trvali na veřejném vyšetřování? Britské úřady měly zprvu zato, že jde o ojedinělý případ a nechtěly riskovat poškození diplomatických vztahů s Ruskem. Velmi podobný scénář měl však i pokus o otrávení dvojitého agenta Sergeje Skripala jedem novičok v roce 2018. Vážnost situace potvrdil i později rozkrytý případ vyhozeného muničního skladu ve Vrběticích z roku 2014 v České republice. I tady jej vykonala dvojice ruských agentů, která svůj čin provedla na území jiného státu.

Foto: Alena Hrbková 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Švandovo divadlo slaví 140 let

Tradice i novinky. Jaké to bývalo dříve?

Už 140. narozeniny oslaví 1. října 2021 pražské Švandovo divadlo. Nejstarší divadelní scéna na levém břehu Vltavy je – po Stavovském a Národním – třetím nejstarším divadlem v Praze. Přes svůj úctyhodný věk patří dnes Švandovo divadlo k nejprogresivnějším scénám v metropoli. Do své už 141. sezóny tak vstupuje jako živé centrum kultury a umění. Diváky v ní chce oslovit tématy, která rezonují s dnešní dobou.

Zakladatel divadla Pavel Švanda ze Semčic 

Významné výročí připomene 9. září i Den otevřených dveří, spojený už tradičně s prohlídkami, při nichž budou zájemce provádět herečky a herci smíchovského souboru. Radostné kulatiny v podobě už 400. reprízy ještě před tím, 1. září, oslaví také úspěšná komedie Kdo je tady ředitel?

Švandovo divadlo je příspěvkovou organizací hlavního města Prahy a jeho činnost podporuje i Městská část Praha 5.

Eliška Pešková spoluzakladatelka Švandova divadla V ulici nesoucí její jméno má nyní vzniknout další místo pro živé umění

Místo setkání a příběhů

„Divadlo jako místo setkávání, sdílení a vyprávění příběhů nezastupitelným způsobem odráží, ale také formuluje dobu a poměry, v níž žijeme. Ve Švandově divadle se dnes hlásíme zejména k těm momentům, kdy tu tvůrci s divákem vedli svobodný a otevřený rozhovor. A nabízeli mu činohru vystupující z břehů komfortní zóny,“ říká současný umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák. A prozrazuje heslo stávající sezóny: „Národní pýcha a předsudek“.

„Usilujeme o hledání a artikulaci témat, která společností rezonují nebo snad vbrzku rezonovat budou,“ doplňuje dramaturgyně Martina Kinská. Takovými tématy jsou podle ní například klimatické změny, umělá inteligence, vzájemná nenávist k druhému pohlaví, šikana mezi dospívajícími, tabu znásilnění, ochrana lidských práv i nekalé praktiky tajných služeb. „Skrze uchopení v inscenacích, které nejnověji uvádíme nebo chystáme, chceme danou látku nejen zviditelnit, ale umožnit divákovi dopátrat se příčin, následků, souvislostí a umožnit mu tak důkladnou reflexi,“ říká dramaturgyně. 

Současný umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák je i režisérem první letošní premiéry Cyrano z Bergeracu

Nevšední Cyrano, smrt agenta i příběh Sira Nicholase Wintona

Sezónu 2021/22 zahájí Cyrano z Bergeracu. Slavný milostný příběh z Paříže 17. století režíruje Martin Františák a diváci jej uvidí v novém přebásnění oceňovaného britského dramatika Martina Crimpa. K publiku tak i díky skvělému překladu Ester Žantovské hra promluví vášnivou poezií dnešní doby. Cyrana hraje Luboš Veselý, Roxanu ztvární Natálie Řehořová, v roli Kristiána se alternují hostující Dominik Teleky a nová posila souboru Švandova divadla Petr Kult. Premiéra bude 18. září ve Velkém sále Švandova divadla.

Následuje Velmi drahý jed, hra britské dramatičky Lucy Prebble, mapující kauzu otravy Alexandra Litviněnka, bývalého agenta KGB a FSB. Inscenace měla světovou premiéru v září 2019 v londýnském Old Vic Theatre a v režii Thomase Zielinského ji diváci ve Švandově divadle poprvé uvidí 6. listopadu ve Velkém sále. Představí se v ní téměř celý soubor Švandova divadla a role Alexandra Litviněnka se zhostí Petr Lněnička.

Ve Studiu Švandova divadla uvidíme ještě do konce tohoto roku titul Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu. Ten zde připraví režijní dvojice Miřenka Čechová Petr Boháč, patřící ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Jejich inscenace nabídne originální pohled na misogynii (nenávist k ženám) a misandrii (nenávist k mužům). Premiéra bude 27. listopadu 2021.

Ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek ve Velkém sále

Studio pak uvede 12. února 2022 ještě novinku pod názvem Dějiny násilí, odvážnou zpověď vylíčenou jako detektivní příběh naruby. Adaptace románu mladého francouzského autora Édouarda Louise vypráví šokující příběh homosexuálního mladíka, který se stal obětí zločinu. Přepis díla vytvořil pro Švandovo divadlo dramatik a režisér Tomáš Loužný, loni nominovaný divadelními kritiky na talent roku.

Dne 12. března 2022 se Velkém sále uskuteční premiéra titulu Winton. Hru na motivy života Sira Nicholase Wintona napsala pro Švandovo divadlo Kateřina Tučková. V titulní roli uvidíme Matěje Anděla, dvojici sester, které se setkávají po dlouhém odloučení a zcela rozdílných životech, ztvární Bohdana Pavlíková a Jaroslava Pokorná. Režisérem bude Martin Františák.

V domě U Libuše na tehdejší Kinského třídě to kdysi všechno začalo

Další premiéru ve Velkém sále bude mít komedie Ecce homo Homolka plánovaná na 28. květen 2022. Dramatizace kultovního filmu o rodině Homolkových, vyrážejících tentokrát na výlet do přírody, připravuje Švandovo divadlo v adaptaci a režii Kristýny Jankovcové a Adama Svozila. Ti už u Švandů inscenovali titul Zabíjejte popírače klimatických změn, kde se objevila herečka Nataša Bednářová: ta bude hrát i v chystané komedii o Homolkových a zároveň se stává novou členkou hereckého souboru.

Mírné zdražení, komunitní centrum

Nové inscenace nejsou však to jediné, co u Švandů plánují. „V listopadu musíme mírně, o 10 %, zdražit vstupenky a dorovnat tak náklady, které divadlu vzrostly i kvůli vynucené pauze způsobené pandemií. Ale máme také lepší zprávu: jen pár kroků od naší hlavní budovy plánujeme vybudovat komunitní centrum, nové místo pro živou komunitní kulturu a setkávání. V tuto chvíli o tom jednáme se zástupci městské části Prahy 5 a Magistrátem hlavního města Prahy,“ říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek.

Centrum by mělo vzniknout v proluce domu nacházející se v ulici Elišky Peškové, což je symbolická adresa. „Eliška Pešková byla mimořádná a pro smíchovské divadlo zásadní osobnost – herečka, autorka, překladatelka a manželka Pavla Švandy ze Semčic, s níž Švandovo divadlo před 140 lety zakládal,“ dodává Daniel Hrbek s poukazem na stále živou divadelní historii.

Interiér divadla v letech 1908 až 1928 kdy neslo název Intimní

Jak šel čas…

Od Hubičky po Buriana

Smíchov a s ním i celá Praha zažily slavnostní okamžik 1. října 1881, kdy se ve dvoře hostince U Libuše otevíralo nové Švandovo divadlo. Premiéry opery Hubička se tehdy zúčastnil i skladatelský velikán Bedřich Smetana. Místo na tehdejší Kinského třídě vybral zkušený principál Pavel Švanda ze Semčic podporovaný svou ženou, herečkou, autorkou mnoha dramatizací a předkladatelkou Eliškou Peškovou. Švanda postavil kamenné divadlo v rekordním čase a otevřel v té nejlepší době: zatímco národ truchlil a pořádal sbírky na shořelé Národní divadlo, diváci se na činohru i zpěvohru ke Švandům jen hrnuli.

Ne vždy se ale smíchovským tak dařilo. Po otevření Zlaté kapličky v listopadu 1883 byl odliv publika tak prudký, že se jim vyplatilo hrát jen o nedělích a ve svátek. V roce 1891 Pavel Švanda náhle zemřel a do čela divadla se postavila Eliška Pešková, která v témže roce dostavěla a otevřela novou Arénu na Smíchově, kde hrál převážně zpěvoherní soubor: dřevěná budova stála u Vltavy až do roku 1938, kdy byla z rozhodnutí úřadů zbořena.

V roce 1900 se Švandovo divadlo dočkalo první zásadní přestavby, kterou provedl Švandův syn Karel. Ten jej už v té době otevřel moderním vlivům a na repertoár zařadil hry Jaroslava HilbertaViktora Dyka či Fráni Šrámka. Od roku 1908 neslo divadlo název Intimní a později měnilo jména podle svých nájemců. K těm patřil Vlasta Burian i komici Ferenc Futurista a Jára Kohout. 

Dnes už neexistující dřevěné divadlo Aréna otevřené Eliškou Peškovou po smrti jejího manžela Pavla Švandy roku 1891

Éra realistická

Hned po skončení války, v červnu 1945 vydal Zdeněk Nejedlý, tehdejší ministr školství a osvěty, výnos o zrušení možnosti divadelního podnikání. Nastupuje nové vedení, nový herecký soubor a vzniká i zcela nové, Realistické divadlo. K nejúspěšnějším inscenacím v prvních sezónách patřila inscenace o Myších a lidech Johna Steinbecka v režii tehdejšího ředitele Karla Palouše, ve hře Přišel na večeři režiséra Oty Ornesta si tu pohostinsky stihl zahrát i Jan Werich.

Slavný herec se ostatně nedávno do Švandova divadla symbolicky vrátil jako jedna ze dvou ústředních postav hry Hadry, kosti, kůže ve velmi zdařilé inscenaci režiséra Martina Františáka. Titul vypráví o Werichově nesnadném dvacetiletém soužití s jeho sousedem, básníkem Vladimírem Holanem, ve vile na nedaleké Kampě.

V roce 1949 stát domy, patřící až do té doby rodinně Švandových, za dramatických okolností vyvlastnil. Aktu údajně přihlížel i sám Zdeněk Nejedlý, jemuž bylo divadlo v roce 1953 připsáno k 75. narozeninám a dlouho pak neslo i jeho jméno. Na programu té doby byly už budovatelské tituly jako Modrová rokle, DS-70 nevyjíždí, Duchcovský viadukt či veselohra Boženka přijede. V roce 1957 otřásla souborem sebevražda mladé talentované herečky Jany Rybářové, která se zabila z nešťastné lásky.

A takhle vypadala smíchovská Aréna uvnitř

Vyhlídka na lepší časy

Uvolnění v 60. letech přineslo lepší časy i mnoha divadelníkům, kteří svobodnější poměry zároveň často aktivně spoluvytvářeli. V roce 1962 se – po návratu z vězení za pokus o emigraci a po krátkém kladenském angažmá – stává členkou hereckého souboru Jiřina Štěpničková. Ochrannou ruku držel tehdejší ředitel Karel Palouš i nad režisérem Lubošem Pistoriem, herečkou Věrou Kubánkovou a z KSČ vyhozeným hercem Otou Sklenčkou. Podobně solidárně se ke kolegům choval pak i pozdější ředitel Zdeněk Buchvaldek, sám kovaný komunista. Spolupráce s talentovanými lidmi bez ohledu na jejich stranické knížky pokračovala i za éry ředitelování Jiřího Fréhara, který zde působil také jako režisér.

Na scéně Realistického divadla se za jeho existence objevilo mnoho osobností, z režisérů například Miroslav Macháček, Luboš Pistorius, Miroslav Krobot, Karel Kříž, Petr Lébl, Lída Engelová nebo Hana Burešová.

Důležitý podíl na směrování divadla měli v 80. letech dramaturgové Michal Lázňovský a Vlasta Gallerová, hudbu k představením zde vytvářeli Michael Kocáb, Petr Skoumal, Jiří Schmitzer či skupina CK Vocal.

Z herců zde působili například Ivanka Devátá, Zdeněk Dítě, Miloš Hlavica, Eva Klepáčová, Jiří Adamíra, Jaroslava Pokorná, Valtr Taub a Josef Vinklář, v 70. a 80. letech pak Jiří Klem, Marta Vančurová, Jan Hartl, Jan Hrušínský, Leoš Suchařípa, Jan Vlasák, Zdeněk Žák a mnoho, mnoho dalších…

Uvolnění poměrů ohlašovalo povolení inscenování hry Karla Steigerwalda Dobové tance v roce 1987 a poté především uvedení scénické koláže Res publica, jejíž první díl měl premiéru v říjnu roku 1988 k 70. výročí vzniku republiky.

Svobodné časy nastaly ale až po 17. listopadu 1989. Po premiéře Maryši dorazili právě v ten večer do divadla studenti se zprávou o násilně potlačené manifestaci na Národní třídě. Hned druhý den se místo představení u Realistů uskutečnila diskuse, jíž byl přítomen i Václav Havel.

Nájemcem Švandova divadla byl i známý komik Vlasta Burian

Z Labyrintu ke Švandům

Na počátku nadějných devadesátých let bylo divadlo pod vedením ředitele Karla Kříže zrekonstruováno a poté otevřeno pod názvem Labyrint. V té době vznikla také komorní, studiová scéna. V roce 1998 byla činnost divadla přerušena kvůli záměru celkově divadlo rekonstruovat, herecký soubor byl tehdejším ředitelem Richardem Krausem rozpuštěn a následně bylo vypsáno výběrové řízení na nového ředitele. V tom uspěl v roce 1999 Daniel Hrbek, který k rekonstrukci budovy povolal herce a architekta Davida Vávru. Znovuotevření se uskutečnilo v prosinci 2002. Tehdy se také divadlo vrátilo ke svému původnímu názvu Švandovo divadlo, poukazující na spjatost s jeho tradicí i úctu k jeho zakladateli.

Blízko Švandova divadla bydlel spisovatel Karel Čapek který si na jeho scéně vyhlédl herečku Olgu Scheinpflugovou

Letní scéna Švandova divadla stávala mezi dnešním náměstím Kinských a Vodní ulicí Letohrádek Eggenberg už neexistuje

Víte, že…

V domě u Libuše údajně bydlela jednu dobu i slavná česká malířka Toyen?

Dispozice hlediště a jeviště bylo původně obráceně, dnešní podobu má až po rekonstrukci v roce 1900? Kubistické průčelí se zaskleným podstřeškem podle projektu Ladislava Machoně je z roku 1915 a zachovalo se dodnes.

V dětských rolích se v divadle za první republiky objevil Julius Fučík? Později v nich účinkoval i budoucí spisovatel Adolf Branald.

K členům souboru patřil i Jiří Adamíra který zde koncem 60 let exceloval např v roli Jana Husa

Konec „starých časů“ ohlásilo mimo jiné zmizení busty Zdeňka Nejedlého, která dříve stála ve foyer divadla? Ztratila se na podzim roku 1989. Dnes vévodí prostorám busta Pavla Švandy ze Semčic. Zdobí je také výtvarná zeď, na níž už svými díly přispěly například Milan Cais, Antonín Střížek, Ivana Lomová, Jiří David, Tomáš CísařovskýKlaus Voorman a nejnověji i herec Jacob Erftemeijer. Obrazy s divadelním námětem jsou na ní však – v duchu pomíjivosti divadelního umění – pouze dočasné a po nějaké době je přemaluje další umělec.

V angažmá zde byla i Jiřina Štěpničková kterou do Realistického divadla přijali navzdory jejímu věznění za pokus o emigrac

K premiérám v nové sezóně patří třeba Cyrano z Bergeracu, hra o smrti agenta Litviněnka či na divadle poprvé uvedený příběh Sira Nicholase Wintona. Novinkou bude i listopadové zdražení vstupenek o 10 % s cílem dorovnat náklady, které divadlu vzrostly v souvislosti s pandemií. Pro diváky tu mají ale i jednu lepší zprávu. „Jen pár kroků od naší hlavní budovy plánujeme vybudovat komunitní centrum, nové místo pro živou kulturu a setkávání,“ říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek. Centrum má vzniknout v proluce domu nacházející se v ulici Elišky Peškové, pojmenované po herečce a významné divadelnici, s níž Pavel Švanda ze Semčic divadlo před 140. lety zakládal.

Neblaze proslulý ministr Zdeněk Nejedlý na dobové pohlednici z roku 1945 oslavující přátelství se SSSR

Foto: Archiv Divadelní ústav, Národní divadlo, Památník Karla Čapka

Poznámka k fotogalerii k této tiskové zprávě:

Děkujeme Institutu umění – Divadelnímu ústavu, divadelnímu archivu Národního divadla a Památníku Karla Čapka za poskytnutí fotografií z jejich archivů.

Přes veškerou snahu se nám nepodařilo identifikovat či vyhledat držitele autorský práv k některým fotografiím. Pokud se nám přihlásí, jsme připraveni bezodkladně uzavřít řádné licenční smlouvy.

 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín 

JAŠKÓW s  ERFTEMEIJEREM v inscenaci »Adamova jablka«

Švandovo divadlo uvede 19. června 2021 premiéru

Téměř rok po původně ohlášeném termínu se ve Švandově divadle dočká premiéry hra Adamova jablka“. V sugestivním příběhu o dobru a zlu v režii Jiřího Pokorného se sejdou Jacob Erftemeijer jako pastor Ivan a Robert Jašków v roli neonacisty Adama. Premiéra bude 19. června ve Velkém sále Švandova divadla. Ten bude podle stávajících pravidel naplněn do poloviny své kapacity, takže se do něj vejde přibližně 150 diváků. Ti se zatím musí prokázat buď negativními testy na covid-19, potvrzením o jeho prodělání či dokončeným očkováním: aktuální pravidla pro vstup najdou diváci na webových stránkách divadla.

Hra je adaptací stejnojmenného filmu, který v roce 2005 natočil podle vlastního scénáře dánský režisér Anders Thomas Jensen. Ten Adamova jablka pojal jako osobitý mix žánrů s řadou barvitých postav. Nechybí v něm absurdní situace i dialogy a také humor, který je často černý, sarkastický a nekorektní. V pojetí jednoho z nejbouřlivějších divadelních režisérů střední generace Jiřího Pokorného tak budou Adamova jablka“ patrně nejostřejší komedií, jakou kdy diváci u Švandů viděli. Titul zároveň završí trilogii adaptací severských filmů, do níž patří oblíbené komedie Kdo je tady ředitel?“ a Kurz negativního myšlení“.

Pastor a neonacista

Hrdinou hry je pastor Ivan (Jacob Erftemeijer), muž zdánlivě neochvějné víry, který ve všem hledá jen to dobré. Na své venkovské faře tak rád přijme obtloustlého kleptomana Gunnara (Matěj Anděl), alkoholičku Sáru (Bohdana Pavlíková) i teroristu Khalida (David Punčochář). Ti si zde mají odpykat alternativní tresty nebo tu najít porozumění a útočiště.

Neonacista Robert Jašków

Jenže se objeví nový příchozí, zavilý neonacista Adam (Robert Jašków). A právě Adam se časem rozhodne, že Ivana donutí, aby konečně prohlédl: připustil existenci zla a uvěřil, že tím, kdo jej zkouší, není Ďábel, ale sám Všemohoucí. Převychová nakonec dobrý člověk neonacistu, nebo to bude spíš Adam, kdo obrátí na svou víru pastora?

Jašków kontra Erftemeijer

Hraju Adama a domnívám se, že ze své podstaty není zlý, i když je jakýmsi archetypálním představitelem zla – nebo se tak aspoň zpočátku jeví,“ naznačuje Robert Jašków. „Myslím, že to, jaký ve skutečnosti Adam byl, je či bude, záleží i na nás, na uchopení látky, na výsledku… Ale už teď ho mám svým způsobem velmi rád,“ uvádí herec.

Robert Jašków pod stromem

Podobně mluví i Jacob Erftemeijer: „Mým úkolem je ztvárnit postavu Ivana. A na otázku, kdo z těch dvou je dobrý a kdo ten zlý, bych odpověděl větou, kterou pronesl Ivan: Zlí lidé neexistují, na to my nevěříme.“

Razance dobra i zla

O získání práv k uvedení tohoto titulu usilovalo Švandovo divadlo dlouhých osm let a pandemie koronaviru posunula premiéru o další rok. Dramaturgyně Martina Kinská však o aktuálnosti titulu nepochybuje. „Současný stav, který v lidech probouzí v mnohem větší razanci to dobré i zlé, nás jen a jen utvrdil, že příběh a témata ,Adamových jablek´ jsou víc než aktuální. Nejen ve vyostřeném střetu dobra a zla, ale i v relativnosti těchto dvou kategorií. Tedy, pokud změníte kontext a pootočíte perspektivu. A také v tom, že největší boj na hraně přežití ve zdraví – tom fyzickém a především psychickém – svádí člověk zpravidla sám se sebou,“ říká Martina Kinská.

V popředí David Punčochář a v mírném pozadí Jacob Erftemeijer

Kromě hereckých výkonů se můžeme těšit na zajímavě pojatou scénu Jana Štěpánka, jejímž středobodem je jabloň. O kostýmy i o bleskurychlé proměny Ivanovy, čím dál zmučenější, vizáže se společně s maskérkami postará Jana Hauskrechtová. Hudební a zvukovou stránku představení, v němž zazní hit skupiny Bee GeesHow Deep Is Your Love, vytváří Nikos Engonidis. Ten bude v inscenaci zároveň účinkovat, takže se o živou hudbu postará přímo během představení.

Premiéra je naplánována na 19. června 2021 ve Velkém sále, první repríza se uskuteční 21. června.

Více informací na webu: www.svandovodivadlo.cz

Foto: Alena Hrbková

Magdaléna Bičíková

pro TANEČNI MAGAZÍN