Chlast

Od mejdanu po drama. Ve Švandově divadle připravují Chlast, divadelní adaptaci stejnojmenného kultovního filmu

Divadelní adaptaci snímku Chlast oceněného v roce 2021 Oscarem za nejlepší cizojazyčný film uvede v české premiéře koncem dubna Švandovo divadlo v Praze. Autory adaptace jsou režisér filmu Thomas Vinterberg a Claus Flygare. Ti svou divadelní verzi Chlastu postavili na ústřední pánské čtveřici: kamarádech, kteří jsou na hraně vyhoření a potýkají se s krizí středního věku. Na smíchovské scéně je ztvární Robert Jašków, Jacob Erftemeijer, Tomáš Petřík a hostující Petr Stach. Režie se chopil Thomas Zielinski, renomovaný divadelník, který vytvořil řadu inscenací v českých i německých divadlech. Hořká komedie Chlast bude poprvé uvedena 29. dubna ve Velkém sále Švandova divadla, kde se divákům představí v české premiéře. Účast na ní přislíbil i spoluautor divadelního scénáře Claus Flygare s manželkou, dánskou herečkou Tinou Gilling Mortensen.

Může půl promile alkoholu v krvi změnit život k lepšímu? Proč muži vlastně pijí a čím mohou trpět? Pomáhá řízená opilost k úspěchu, sebejistějšímu vystupování nebo ke šťastnějším vztahům? Čtveřice hrdinů inscenace Chlast se to pokusí zjistit…

Radost, úžas, uvolnění

Vše spustí zdánlivě nevinná glosa na oslavě čtyřicátin Nikolaje (Jacob Erftemeijer), středoškolského učitele psychologie. Ten se svým třem kolegům a kamarádům zmíní o teorii filosofa a psychiatra Finna Skårderuda. Podle ní člověku chybí od narození půl promile alkoholu v krvi k tomu, aby byl kreativnější, energičtější a šťastnější. Brzy to v praxi vyzkouší Martin (hostující Petr Stach), učitel dějepisu, kterého trápí nejen apatie studentů, ale i rozpadající se rodina. Záhy jej následují Nikolaj i další dva přátelé – poněkud ušlápnutý učitel hudby Peter (Tomáš Petřík) a Tommy (Robert Jašków), učitel tělocviku, který už, jak se ukáže, o popíjení něco ví. Výsledky jejich „vědeckého pokusu“ jsou tak překvapující, že se čtveřice učitelů rozhodne zajít ještě dál. Potvrdí se, že navýšení promile úměrně zvýší i pozitivní dopady? A co nastane, když se dopracují k takzvanému zážehu?

„Divadelní adaptace Chlastu je podle mne příběhem o vztazích – k sobě a svým nesplněným ambicím, k pití, ke kamarádům a také k ženám, ať už skutečným nebo těm vysněným,“ říká režisér Thomas Zielinski. „Jde také o generační příběh – o moment, kdy čtyřicátník či padesátník začne bilancovat. V jednu chvíli se přestane hnát dopředu, ohlédne se a dostaví se deprese… Rád bych zároveň, aby tato inscenace vyzařovala i radost, nával energie, pocit uvolnění a také úžas, že nad přízemní existenci se lze aspoň chvíli povznést. I tyto emoce totiž ke stavům mírného podroušení patří,“ říká Zielinski.

Když muži nemají co ztratit

Podobně jako režisér vnímají Chlast skrze své postavy i sami herci. „Martin má práci, která ho už moc nenaplňuje, respektive studenty zajímají mnohem více jejich mobily než jeho výklad dějin,“ říká o své postavě Petr Stach. „Má rodinu, která se mu rozpadá; manželku de facto nevidí a raději moc nezjišťuje, co znamenají její ´noční´… Už nemá, co by ztratil, tak prostě zkusí onu permanentní hladinu půl promile. A je to velká paráda. Alespoň ze začátku,“ naznačuje vývoj příběhu Petr Stach.

Snadné to v životě nemá ani hrdina v podání Jacoba Erftemeijera: „Nikolaj je čtyřicetiletý učitel psychologie, má tři děti, které pořád někam lezou, krásnou mladou ženu, která má vlivného otce a v životě nestíhá nic jiného než každý den zařizovat nákupy. Už dlouho se dobře nevyspal,“ poznamenává herec.

Přednosti a slabiny své postavy přesně popisuje také Tomáš Petřík: „Peter – svobodný, bezdětný pětačtyřicátník, který učí hudebku, miluje klasickou hudbu a její poslech. Je přátelský, společenský, pořádný, ne moc odvážný. Touží po dítěti, ale seznamování se s ženami mu dělá problém.“

A bez příkras a současně s pochopením nahlíží na svého hrdinu i Robert Jašków: „Tommy je unavenej, samaritánsky založenej učitel těláku, co pořád miluje svou Mette, psa Labana a pivko… Pije asi nejvíc ze všech, vlastně pořád. Jedinou útěchu – kromě pití – v tomhle životě, kterej za nic nestojí, mu přinášejí malí kluci fotbalisti, zejména pak malý, ne právě šikovný čutálista Brejla.“

Žádaný společník alkohol? 

„Stejně jako filmová i divadelní verze Chlastu je lomeným žánrem,“ doplňuje dramaturgyně Martina Kinská. „Od téměř nespoutaného mejdanu a čiré komedie přechází v tragikomedii až drama, aby konec zůstal v jistém smyslu otevřený a každý z diváků jej mohl uchopit po svém. I díky tomu se vyvarujeme černobílému či moralistnímu kázání,“ dodává.

Podle ní Švandovo divadlo sáhlo po látce i proto, že téma alkoholu jako součásti našich životů považuje za velmi důležité. „Alkohol je v naší společnosti snadno dosažitelný prostředek k uvolnění, často funguje dokonce jako ´náhrada´ lehčích antidepresiv či prášků na spaní. Tolerance pití alkoholu v naší, respektive ve většině západní společnosti, je velmi vysoká. Dokonce v určitých situacích když nepijete, jste divní,“ připomíná Martina Kinská. „Vedle samotného sledování, co se s člověkem v různých fázích užívání alkoholu děje – a nelze popřít, že zprvu nás mírné množství opravdu umí zbavit úzkosti a dopadající tíhy stresu; později bohužel je daň za toto ´osvobození´ neúměrně vysoká – nás proto zajímalo i to, co stojí za potřebou, touhou či tlakem začlenit alkohol do svých každodenních životů.  A právě zde nalézáme oporu i ve filmu a hře Chlast,“ říká dramaturgyně.

Martina Kinská zároveň připomíná, že v divadelních adaptacích severských filmů má Švandovo divadlo tradici: „K těm nejúspěšnějším patřila komedie Kdo je tady ředitel?, na níž navázal Kurz negativního myšlení a poté v předloňské sezóně Adamova jablka.

Kouzlo divadelního prostoru

Výhodu divadelního ztvárnění vidí Thomas Zielinski v možnosti naplno využít kouzla divadelního prostoru. „Podívaná se tu – na rozdíl od filmu – odehrává ve 3D a umožňuje nám tak citlivě vtáhnout do děje i diváky. Ti zde představují studenty, kteří alkoholovým „výkonům“ svých učitelů přihlížejí,“ říká režisér.

Prostředí střední školy – třídy i sborovny – inspirovalo režiséra Zielinského a scénografa Lukáše Kuchinku k zasazení hry do minimalistického prostoru se školními, bílými, magnetickými tabulemi. „Ty slouží hrdinům k zaznamenávání experimentu, umožňují ale i projekce a posun ve vnímání reality, jež se s užíváním alkoholu pojí – víc bychom zatím neradi prozrazovali,“ říká Martina Kinská.

Také Andrea Králová jako výtvarnice kostýmů respektuje čistotu a jednoduchost. A i ona pro diváky nachystala jisté překvapení…

Z obvyklého klišé, spočívajícího v okázalém padání a hulákání „opilých“ postav, pomohla hercům najít nevšední východisko choreografka Jana Burkiewiczová. Odborným poradcem, který dlouhodobě pracuje s lidmi trpícími alkoholovou závislostí, je psychiatr Jakub Šimek.

Náhled do křehké mužské duše

Na otázku, proč do Švandova divadla na Chlast přijít, odpovídá režisér Zielinski jednoznačně. „Protože Chlast je především o vztazích a ty jsou v životě to nejdůležitější. Mužům, těm už bilancujícím i těm teprve na prahu kariéry, nabízí vážné téma podané v podobě chytré a netuctové zábavy. A ženám zas umožňuje nahlédnutí do křehké mužské duše,“ uzavírá režisér.

Premiéra je 29. dubna ve Velkém sále Švandova divadla, nejbližší volné reprízy jsou naplánovány na 29. května a 15. a 22. června.

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Velký bratr tě sleduje

Švandovo divadlo uvede inscenaci 1984, adaptaci slavného románu George Orwella

Jednu z nejdůležitějších knih 20. století, román 1984 George Orwella, uvede na divadelních prknech Švandovo divadlo v Praze. Adaptace a režie se ujme Dodo Gombár, který dříve u Švandů působil jako umělecký šéf. Inscenaci tak vytvořil přesně na míru smíchovskému hereckému souboru. Slavný Orwellův román pojal Gombár jako drama o volání po svobodě i jako příběh velké lásky. Hlavní postavu, Winstona Smithe, hraje David Punčochář, jeho záhadného kolegu O´Briena ztělesňuje Tomáš Petřík. V úloze Julie, Smithovy o generaci mladší přítelkyně, uvidíme Anežku Šťastnou. Premiéra je 28. ledna ve Velkém sále Švandova divadla.   

Winston Smith je nenápadný muž, který pracuje pro Ministerstvo pravdy. Upravuje zde archivní záznamy: vymazává a přepisuje je podle toho, co si přeje vládnoucí strana. Píše se rok 1984 a on žije v Oceánii, v jedné ze tří mocností, mezi něž se rozdělil poválečný svět. Lidem zde vládne Velký bratr, moudrý i přísný vůdce, který na vše dohlíží a všechno ví. A jeho tajná Ideopolicie všechny neustále sleduje. Kdo se odchýlí od státní ideologie, je vaporizován. To znamená, že je fyzicky a psychicky „vymazán“… Jenže Smith se odváží přemýšlet – a začne o systému pochybovat. Od kolegy O´Briena si půjčí zakázanou knihu. A zamiluje se. Což je také trestné. Velký bratr ho však sleduje. A ví, co je pro odpadlíka nejlepší…

Příběh svobody i velké lásky

„V inscenaci se soustřeďujeme na dramatický příběh Winstona Smithe, který je podle mne hlasitým voláním po svobodě,“ říká autor divadelní adaptace a režisér Dodo Gombár. „Chceme vyprávět o bytostné potřebě člověka svobodně myslet i žít – navzdory systému i jeho vlastním omezením. 1984 je zároveň příběhem velké lásky, která nezná konvence ani ideologie. I láska totiž nabourává systémy stojící na odosobnění, špehování a zotročení,“ uvažuje Gombár.

Podle něj příběh hlavního hrdiny obsahuje také naději. „Proč lidé stále čtou Orwella, autora, který se narodil v roce 1903, tedy před sto dvaceti lety? Proč je pořád baví písně Rolling Stones, kapely založené v 60. letech? Protože jde o ostré, přímočaře podané výpovědi o těch nejzásadnějších a nejhlubších věcech člověka. A ty v každé nové generaci znovu ožívají. V inscenaci 1984 tak chceme jít až na dřeň: jde nám o syrovost, ostrost a živelnost výpovědi, z níž paradoxně vyrůstá zvláštní poezie. I herecké výkony půjdou na hranu. Naším cílem je zkrátka divadlo, které nenechá diváky lhostejné,“ říká Gombár.

V adaptaci vyšel Dodo Gombár z výtečného překladu Evy Šimečkové. Ta Orwellův román v letech 1983-1984 přeložila do češtiny. „Zatímco v první části inscenace sledujeme silný dramatický příběh svobody, lásky i zrady; ve druhé jsme svědky Smithova zápasu o jeho vlastní já, o jeho rozum i duši. Právě hledání identity – kdo jsem já – skrz svoji osobní paměť, ale i skrze lásku, blízkost a důvěru k někomu druhému, jsou témata, která v inscenaci naléhavě vyvstávají,“ naznačuje režisér.

Válka je mír, nevědomost je síla

Hlavní postavu Winstona Smithe hraje David Punčochář, v roli jeho nečekané, o mnoho mladší lásky Julie uvidíme Anežku Šťastnou. Roli ďábelsky proměnlivého O´Briena ztvárňuje Tomáš Petřík. Starého vetešníka Charringtona hraje Miroslav Hruška, všechny další ženské role ztělesňuje Andrea Buršová. V inscenaci se dále objeví Matěj AndělPetr KultJacob Erftemeijer a Jan Mansfeld. Ten v jedné z rolí naživo zahraje i na elektrickou kytaru.

„George Orwell ve svém posledním románu popsal nejhorší formu totality, jakou si v roce 1948, kdy román psal, uměl představit,“ říká dramaturgyně Martina Kinská. „Autor vyšel ze svých zkušeností z Barmy, kde působil jako koloniální policista. Především však čerpal ze zážitků ze španělské občanské války, stejně jako ze zpráv ze stalinského Sovětského svazu.“

Důležitým tématem příběhu je podle dramaturgyně neustálé sledování, jemuž lidé nemohou uniknout.  „Místo, kde není tma – na němž se Smith s O´Brienem mají sejít, a také se tam sejdou – je de facto do důsledku uplatněný princip, jaký používá věznice typu panoptikon: ze strážní věže je na odsouzeného kdykoli vidět, on však nemá šanci zjistit, kdy je skutečně pozorován. Až příliš to připomíná dnešní dobu s všudypřítomnými kamerami, čipy, stahováním dat o uživatelích sociálních sítí a tak dále, “ upozorňuje Kinská.

Také v popisu ´zpětné´ cenzury ve fiktivní Oceánii a dokola omílaných heslech jako ´válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla´ projevil autor až nečekaně přesný odhad a předvídavost. „Nejen totalitní státy se svými obyvateli manipulovaly či stále manipulují,“ říká dramaturgyně. A zdůrazňuje ještě jeden moment, který Orwell považoval při líčení extrémní totality za podstatný. „Systém, který vládne lidem skrze strach a úzkost, logicky musí ovládnout i mysl lidí. Ničí podstatu pojmů a nutí člověka k deformovanému uvažování a přijetí zcela odlišných, často protichůdných pravd. Orwell pro to zavádí pojem doublethink,“ uvádí Martina Kinská.

Křivý obraz v zrcadlech, plechové kádě na cokoli

Výtvarník inscenace Jaroslav Milfajt vytvořil na scéně konstrukci z lešenářských trubek. V tmavém zrcadlovém stropě se pokřiveně a převráceně odráží vše, co se pod ním děje. „Trubky připomínají ohradu a jsou na nich pověšeny tlampače. V zadní části konstrukce jsou těžké ocelové dveře. Objeví se zde i barový pult hospody nebo čelo postele, která se nachází v úkrytu milenců nad vetešnictvím,“ líčí Martina Kinská. V popředí jeviště stojí tři plechové kádě. „Snad na odpadky, na součástky z výroby, ale možná i na krev,“ dodává Kinská.

Herce výtvarník oblékl do barevně i střihově podobných obleků, odrážejících vnucenou jednotvárnost názorů a vkusu. Výraznými výtvarnými prvky jsou i železné křeslo užívané u výslechů připomínající trůn a „mučicí“ koruna, odkazující na Kristovo utrpení.

Pozoruhodnou hudbu k inscenaci vytvořila Gabriela Vermelho, skladatelka, zpěvačka a herečka.

Člověk a společnost znovu na tenké hranici

„Kdybych měl říct, proč na 1984 jít právě teď, asi bych řekl: protože nám to, co tak jasnozřivě popsal Orwell, opět hrozí,“ uvažuje Dodo Dombár. „Jako jednotlivci i jako společnost se znovu ocitáme na tenké hranici, kdy námi vybudovaný systém hrozí ztrátou svobody člověka. Deformování jazyka, rozostření základních pojmů jako je pravda a lež, sledování prováděné zdánlivě v našem nejlepším zájmu i útok na naši identitu, abychom dosáhli správné image, pod níž už ale není místo pro žádný obsah a vnitřek – to všechno jsou přece věci, s nimiž se denně potýkáme,“ uzavírá Dodo Gombár.

Premiéra inscenace 1984 je v sobotu 28. ledna 2023, reprízy jsou naplánovány na 30. ledna a na 6., 11. a 17. února.

Víte, že…

… autor divadelní adaptace a režisér Dodo Gombár nechal do popředí vystoupit silný dramatický příběh, čímž respektoval přání uměleckého vedení Švandova divadla? Jen na pár místech scénář mírně zaktualizoval a do několika replik doplnil citaci z knihy Psychologie davu (1895) Gustave Le Bona. Ten jako první popsal znepokojivé změny v chování jednotlivců, když se stanou součástí davu.

… už v roce 1949 v dopise Francisi A. Hensonovi uvedl George Orwell toto? „Nemyslím, že společnost, jakou jsem popsal, musí nutně přijít, ale obávám se, s ohledem na to, že tato knížka je satira, že něco podobného by přijít mohlo. Rovněž jsem přesvědčen, že totalitní ideje zakořenily v myslích intelektuálů všude na světě a já jsem se snažil dovést tyto ideje do jejich logických důsledků… Totalita, pokud se proti ní nebude bojovat, může zvítězit všude,“ napsal Orwell.

… George Orwell (vlastním jménem Eric Arthur Blair, 1903-1950) se při psaní románu 1984 inspiroval dílem Konec civilizace, jehož autorem je spisovatelův učitel francouzštiny Aldous Huxley? Ještě silnějším zdrojem byla však kniha Jevgenije Zamjatina My z 20. let minulého století, kdy už v tehdejším Rusku řádil stalinismus. Utopický Zamjatinův román popisuje budoucnost lidstva jako děsivou dobu nesvobody, uniformity a strachu. Lidé už sice netrpí bídou, místo jmen jsou však označováni pouze písmem a číslem a na jejich životy dohlíží Úřad Strážců. Ve skleněných domech neexistuje žádné soukromí, nad člověkem stojí kolektiv a i na dítě musí rodiče získat povolení, jinak jsou popraveni.

… román 1984 zaujal mimo jiné i Orwellovým „vynálezem“ newspeaku? Jde o zjednodušenou angličtinu (v překladu češtinu), jíž je na konci knihy věnován vysvětlující slovník. Ministerstvo pravdy je Pramini, lepší je vyjádřeno slovem dobřejší, dělníci jsou proleti, tábor nucených prací je joycamp atd. I zde se autor inspiroval skutečností, zejména novými zkratkami užívanými v Sovětském svazu.

… odpovědi, proč Orwell zvolil pro název románu zrovna rok 1984, se různí? Podle jeho nakladatele prý autor pouze prohodil poslední dvě číslice roku, kdy román vznikl. Mohlo jít ale i o letopočet z básně o budoucnosti, jíž napsala Orwellova první žena Eileen. Kniha vyšla v roce 1949 v nevídaném nákladu 25 000 kusů a i následné dotisky po 10 000 kusech byly ihned vyprodány. Antiutopický román se – vedle Farmy zvířat vydané v roce 1945 – stal Orwellovou nejúspěšnější knihou. V bývalé Československé socialistické republice byl autor samozřejmě zakázán. Oficiálně jeho knihy začaly vycházet až po roce 1989.

… jako režisér je Dodo Gombár, dříve umělecký šéf Švandova divadla, u Švandů podepsán pod řadou výrazných a úspěšných titulů? K těm patří například Bratr spánku, Lámání chleba, Krysař, Betonová zahrada, Crash u potoka, Merlin aneb Pustá zem a další. Jako autor či spoluautor se podílel na titulech Dům bez boha, Proměna, Nebe nad Berlínem, Gottland, Smíchoff-on ad. Vždy ho zajímal zápas člověka o svobodu, o vlastní pravdu i nesmrtelnou duši.

Foto: Tomáš Vrána, Michal Hančovský

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Rodina Homolkových se vrací!

Švandovo divadlo uvede současnou adaptaci kultovní filmové komedie

Babi Homolková, děda Homolka, Heduš, Ludva i nezbedná dvojčata se vrací! Osmapadesát let od natočení slavného filmu Ecce homo Homolka Jaroslava Papouška se hašteřivá rodinka poprvé objeví na divadelní scéně. Inscenace Ecce homo Homolka v režii mladé tvůrčí dvojice Kristýny Jankovcové a Adama Svozila bude mít premiéru 28. května ve Velkém sále Švandova divadla.  

Rodina Homolkových společně vyráží na výlet do lesa. Bodrý suverén děda, přísně starostlivá babi, životem zklamaná Heduš, podpantoflák Ludva i zlobivá dvojčata si přírodu užívají. Ze sváteční idylky jsou však nepříjemně vyrušeni. Odehraje se zbytek dne ve znamení urputných hádek? Spraví jim náladu řízky k obědu? Vezme Ludva Heduš a děcka na dostihy? Rodina je přece základ státu. A v neděli má zůstat pohromadě!

„Papouškova skvělá komedie patří ke klenotům české nové vlny. Její nové divadelní ztvárnění talentovanou režijní dvojicí – Kristýnou Jankovcovou a Adamem Svozilem – nabízí nejen výbornou zábavu a vděčné herecké příležitosti, ale zároveň i znovuobjevení tohoto již kultovního filmu prostřednictvím pohledu mladé generace divadelníků,“ říká dramaturg Švandova divadla David Košťák.

Barvy, zkratky, nadsázka

Zatímco černobílý film zobrazoval často až dokumentárním způsobem skutečnost 60. let, režijní tandem Jankovcová-Svozil na rodinu Homolkových pohlíží z dnešního hlediska. A satirický tón komedie podtrhuje výraznou stylizací typickou právě pro divadlo. Inscenace se tak nebojí barev, znaků, nadsázky i vtipných zkratek.

I proto babi Homolkovou hraje nejmladší členka souboru Nataša Bednářová, v níž Švandovo divadlo získalo vynikající komediální herečku. Neméně humorné postavy dědy Homolky se ujal zkušený člen smíchovského ansámblu Tomáš Petřík. O generaci mladší semetriku Heduš s uťápnutým manželem Ludvou s gustem ztvárňují Natálie Řehořová a Jan Grundman. Dvojčata ztělesňuje jediný herec, hostující Marek Frňka. V roli mileneckého páru mileniálů, které hlučná rodinka neustále vyrušuje, uvidíme Annu Stropnickou s Petrem Kultem. A zahraje si i Spálený řízek…

Výpravu, včetně „obézních“ kostýmů ústřední čtveřice, navrhla scénografka Adriana Černá. Její výtvarné pojetí vychází ze tří základních barev – červené, modré a žluté. Byt Homolkových tak ne náhodou připomíná tři kóje „domácího vězení“, do nichž se umíněná rodina postupně uzamyká. Autorem hudby je oceňovaný skladatel Jakub Kudláč. Jeho hudba cituje dobový styl, zůstává však moderní a hravá.

Je rodina základ státu?

„Návrat k příběhu Homolkových nám mimo jiné umožňuje zjistit, co se tu od 60. let minulého století změnilo a co zas tak moc ne. Vidíme například, že každou další generaci zásadně ovlivňuje chování i hodnoty té předchozí. A že bytová krize znovu žene rodiny k vícegeneračnímu bydlení, které je nutně problematické,“ říká Kristýna Jankovcová. „Je zde i představa o rodině jako o základu státu. Tenhle mýtus v české společnosti stále přetrvává. Jako hodnota, kterou se rádi oháníme, když se cítíme v ohrožení, ale moc o ni nepečujeme, “ uvažuje Adam Svozil. „V každé době se najdou lidé jako Homolkovi, kteří žijí svůj rodinný život tak, aby se jich okolní svět raději netýkal. Ten je ale vždycky dožene,“ uzavírá dramaturg David Košťák.

Premiéra je 28. května ve Velkém sále, reprízy jsou 30. května a 10. a 25. června.

Víte, že…

Kristýna Jankovcová (1992) a Adam Svozil (1991) navázali spolupráci během studia režie a dramaturgie na katedře činoherního divadla DAMU? Pro Švandovo divadlo už vytvořili inscenaci Zabíjejte popírače klimatických změn, spolupracují i s dalšími scénami a také s Českým rozhlasem.

Režisér, scenárista, ale i prozaik, malíř, karikaturista a sochař Jaroslav Papoušek natočil filmy o Homolkových jako trilogii? První snímek Ecce homo Homolka (parafrázující citát z bible – Ecce homo neboli Ejhle člověk) z roku 1969 je hodnocen jako nejlepší.

V povědomí film stále žije i díky nesmrtelným hláškám? Například „Příroda je chrám“, „Jestli si ten fotbal nevybojuješ, tak si u mě mrtvej Homolka“ či „Čoveče, ty tu s tím křížem poletuješ, jako kdybys byla ňáká abatyše nebo co.” Slavné jsou scény, kdy tlustá Heduš baletí na palouku nebo babiččina trpitelská rozmluva s obrázkem Panny Marie. Památný je úprk rodiny z lesa, kde zazní volání o pomoc, či Ludvův zoufalecký pokus hodit zamčenému otci oknem cigarety. V roce 1970 získal snímek na MFF v San Sebastiánu Zlatou mušli za nejlepší film.

Postavu Heduš hrála ve filmu Helena Růžičková. Ludvu ztělesnil František Husák, babi Homolkovou Marie Motlová. Dědu Homolku ztvárnil neherec Josef Šebánek, který se díky této postavě stal hvězdou. Jako dvojčata ve filmu vystoupili Petr a Matěj Formanovi, synové režiséra Miloše Formana. Ten s Papouškem coby scenáristou spolupracoval na filmech Černý Petr (1963), Lásky jedné plavovlásky (1965) či Hoří, má panenko (1967).

Nejmladší generace zná filmy o Homolkových už spíše jen matně. „Na rozdíl od řachand typu Slunce seno, s nimiž bývá Homolkovská trilogie někdy nespravedlivě srovnávána, oplývá zejména Ecce homo Homolka mnohem větším kouzlem, sarkasmem i poezií. Vyznačuje se i výrazně prokreslenějšími, ze života přesně odpozorovanými postavami a skvělým situačním humorem,“ domnívá se dramaturg Švandova divadla David Košťák.

 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Slova místo kordů

Švandovo divadlo uvede Cyrana z Bergeracu v beatboxovém rytmu

Mimořádná divadelní lahůdka čeká hned v úvodu sezóny diváky pražského Švandova divadla: 18. září bude mít ve Velkém sále premiéru Cyrano z Bergeracu. Slavný milostný příběh o nosatém šermíři, který se nešťastně zamiluje do své sestřenky, se českému publiku poprvé představí v novém přebásnění oceňovaného britského dramatika Martina Crimpa. I díky skvělému překladu do češtiny od Ester Žantovské tak inscenace promluví k publiku vášnivým jazykem dnešní doby. Režisérem titulu je Martin Františák, umělecký šéf Švandova divadla, hlavní roli ztvární Luboš Veselý.

 

Příběh milostného trojúhelníku mezi Roxanou, Kristiánem a Cyranem je všeobecně známý ze stovek inscenací. Martin Crimp však text uchopil po svém. „Adaptace oceňovaného britského dramatika zachovává veškeré motivy původního díla Edmonda Rostanda, zbavuje ho však romantického ornamentu. Opouští alexandrín a k současnému divákovi promlouvá vášnivou poezií dnešní doby, která si nebere servítky a přechází od rapu, přes volný verš až k jazykovému minimalismu. Ester Žantovskou výtečně přeložený text se tak nese v takřka beatboxovém rytmu,“ prozrazuje dramaturg David Košťák. A dodává, že Cyrano v Crimpově přepisu po svém prvním uvedení v londýnském Playhouse Theatre v roce 2019 vzbudil mimořádný ohlas. A že už od té doby u Švandů usilovali o to, aby „nového Cyrana“ mohli představit i u nás.

Slovo jako posel lásky, slovo jako zbraň

To potvrzuje i režisér Martin Františák, umělecký šéf Švandova divadla. Podle něj Crimpův Cyrano vypráví především o síle slova – slova jako prostředku lásky i slova jako naostřené zbrani, s jejíž pomocí lze vytvářet nové verze skutečnosti. „Crimpův přepis pracuje se slovem jako s prostředkem moci. Ukazuje společnost, v níž se jedná v první řadě slovem a teprve pak činy. Pomocí slov tak vzniká zdánlivý pocit řádu, zatímco krize je na spadnutí,“ vysvětluje režisér Františák. Ten Cyrana z Bergeracu inscenuje jako svižnou, moderní tragikomedii bez historizujících kudrlinek. Ve Františákově pojetí se tak diváci mohou těšit na strhující milostný příběh z Paříže 17. století. Upřímný cit se zde schovává za vybroušenou poezii a hrdinové jsou svými vysněnými ideály zaslepeni natolik, že sami sebe odsuzují k samotě…

Titulní roli Cyrana jako brilantního básníka starých časů a válečníka, jenž je ochoten se za slovo bít, ztvární Luboš Veselý. Role mladého kadeta Kristiána, který naopak kouzlem slov nevládne, se ujme mladá posila souboru Švandova divadla Petr Kult v alternaci s hostujícím Dominikem Telekym. Třetí vrchol milostného trojúhelníku, Roxanu – v tomto případě studentku a intelektuálku, pohlížející na svět brýlemi maximalistických iluzí – ztělesní Natálie Řehořová. V dalších úlohách se představí Bohdana Pavlíková, Robert Jašków, Matěj Anděl, Jan Grundman, Tomáš Petřík, Petr Buchta, David Punčochář, Anna Stropnická a hostující Jan Mansfeld, Pavel Novák a Adam Joura v alternaci s Eliášem Jeřábkem.

Důležitou složkou inscenace je hudba skladatele Ivana Achera. Děj se odehrává v minimalistické scénografii talentované výtvarnice Pavly Kamanové, která nechává vyniknout práci se světlem. Bohémskou pařížskou společnost dokreslují důmyslně pojaté kostýmy Marka Cpina, jehož inspirovala historie i současná haute couture.

Česká premiéra nově adaptovaného Cyrana z Bergeracu začne ve Švandově divadle 18. září 2021 v 19.00 ve Velkém sále, další reprízy jsou naplánovány na 20. září a poté na 12. a 25. října 2021.

www.svandovodivadlo.cz

Foto: Alena Hrbková, Tomáš Vrána 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín