Velký bratr tě sleduje

Švandovo divadlo uvede inscenaci 1984, adaptaci slavného románu George Orwella

Jednu z nejdůležitějších knih 20. století, román 1984 George Orwella, uvede na divadelních prknech Švandovo divadlo v Praze. Adaptace a režie se ujme Dodo Gombár, který dříve u Švandů působil jako umělecký šéf. Inscenaci tak vytvořil přesně na míru smíchovskému hereckému souboru. Slavný Orwellův román pojal Gombár jako drama o volání po svobodě i jako příběh velké lásky. Hlavní postavu, Winstona Smithe, hraje David Punčochář, jeho záhadného kolegu O´Briena ztělesňuje Tomáš Petřík. V úloze Julie, Smithovy o generaci mladší přítelkyně, uvidíme Anežku Šťastnou. Premiéra je 28. ledna ve Velkém sále Švandova divadla.   

Winston Smith je nenápadný muž, který pracuje pro Ministerstvo pravdy. Upravuje zde archivní záznamy: vymazává a přepisuje je podle toho, co si přeje vládnoucí strana. Píše se rok 1984 a on žije v Oceánii, v jedné ze tří mocností, mezi něž se rozdělil poválečný svět. Lidem zde vládne Velký bratr, moudrý i přísný vůdce, který na vše dohlíží a všechno ví. A jeho tajná Ideopolicie všechny neustále sleduje. Kdo se odchýlí od státní ideologie, je vaporizován. To znamená, že je fyzicky a psychicky „vymazán“… Jenže Smith se odváží přemýšlet – a začne o systému pochybovat. Od kolegy O´Briena si půjčí zakázanou knihu. A zamiluje se. Což je také trestné. Velký bratr ho však sleduje. A ví, co je pro odpadlíka nejlepší…

Příběh svobody i velké lásky

„V inscenaci se soustřeďujeme na dramatický příběh Winstona Smithe, který je podle mne hlasitým voláním po svobodě,“ říká autor divadelní adaptace a režisér Dodo Gombár. „Chceme vyprávět o bytostné potřebě člověka svobodně myslet i žít – navzdory systému i jeho vlastním omezením. 1984 je zároveň příběhem velké lásky, která nezná konvence ani ideologie. I láska totiž nabourává systémy stojící na odosobnění, špehování a zotročení,“ uvažuje Gombár.

Podle něj příběh hlavního hrdiny obsahuje také naději. „Proč lidé stále čtou Orwella, autora, který se narodil v roce 1903, tedy před sto dvaceti lety? Proč je pořád baví písně Rolling Stones, kapely založené v 60. letech? Protože jde o ostré, přímočaře podané výpovědi o těch nejzásadnějších a nejhlubších věcech člověka. A ty v každé nové generaci znovu ožívají. V inscenaci 1984 tak chceme jít až na dřeň: jde nám o syrovost, ostrost a živelnost výpovědi, z níž paradoxně vyrůstá zvláštní poezie. I herecké výkony půjdou na hranu. Naším cílem je zkrátka divadlo, které nenechá diváky lhostejné,“ říká Gombár.

V adaptaci vyšel Dodo Gombár z výtečného překladu Evy Šimečkové. Ta Orwellův román v letech 1983-1984 přeložila do češtiny. „Zatímco v první části inscenace sledujeme silný dramatický příběh svobody, lásky i zrady; ve druhé jsme svědky Smithova zápasu o jeho vlastní já, o jeho rozum i duši. Právě hledání identity – kdo jsem já – skrz svoji osobní paměť, ale i skrze lásku, blízkost a důvěru k někomu druhému, jsou témata, která v inscenaci naléhavě vyvstávají,“ naznačuje režisér.

Válka je mír, nevědomost je síla

Hlavní postavu Winstona Smithe hraje David Punčochář, v roli jeho nečekané, o mnoho mladší lásky Julie uvidíme Anežku Šťastnou. Roli ďábelsky proměnlivého O´Briena ztvárňuje Tomáš Petřík. Starého vetešníka Charringtona hraje Miroslav Hruška, všechny další ženské role ztělesňuje Andrea Buršová. V inscenaci se dále objeví Matěj AndělPetr KultJacob Erftemeijer a Jan Mansfeld. Ten v jedné z rolí naživo zahraje i na elektrickou kytaru.

„George Orwell ve svém posledním románu popsal nejhorší formu totality, jakou si v roce 1948, kdy román psal, uměl představit,“ říká dramaturgyně Martina Kinská. „Autor vyšel ze svých zkušeností z Barmy, kde působil jako koloniální policista. Především však čerpal ze zážitků ze španělské občanské války, stejně jako ze zpráv ze stalinského Sovětského svazu.“

Důležitým tématem příběhu je podle dramaturgyně neustálé sledování, jemuž lidé nemohou uniknout.  „Místo, kde není tma – na němž se Smith s O´Brienem mají sejít, a také se tam sejdou – je de facto do důsledku uplatněný princip, jaký používá věznice typu panoptikon: ze strážní věže je na odsouzeného kdykoli vidět, on však nemá šanci zjistit, kdy je skutečně pozorován. Až příliš to připomíná dnešní dobu s všudypřítomnými kamerami, čipy, stahováním dat o uživatelích sociálních sítí a tak dále, “ upozorňuje Kinská.

Také v popisu ´zpětné´ cenzury ve fiktivní Oceánii a dokola omílaných heslech jako ´válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla´ projevil autor až nečekaně přesný odhad a předvídavost. „Nejen totalitní státy se svými obyvateli manipulovaly či stále manipulují,“ říká dramaturgyně. A zdůrazňuje ještě jeden moment, který Orwell považoval při líčení extrémní totality za podstatný. „Systém, který vládne lidem skrze strach a úzkost, logicky musí ovládnout i mysl lidí. Ničí podstatu pojmů a nutí člověka k deformovanému uvažování a přijetí zcela odlišných, často protichůdných pravd. Orwell pro to zavádí pojem doublethink,“ uvádí Martina Kinská.

Křivý obraz v zrcadlech, plechové kádě na cokoli

Výtvarník inscenace Jaroslav Milfajt vytvořil na scéně konstrukci z lešenářských trubek. V tmavém zrcadlovém stropě se pokřiveně a převráceně odráží vše, co se pod ním děje. „Trubky připomínají ohradu a jsou na nich pověšeny tlampače. V zadní části konstrukce jsou těžké ocelové dveře. Objeví se zde i barový pult hospody nebo čelo postele, která se nachází v úkrytu milenců nad vetešnictvím,“ líčí Martina Kinská. V popředí jeviště stojí tři plechové kádě. „Snad na odpadky, na součástky z výroby, ale možná i na krev,“ dodává Kinská.

Herce výtvarník oblékl do barevně i střihově podobných obleků, odrážejících vnucenou jednotvárnost názorů a vkusu. Výraznými výtvarnými prvky jsou i železné křeslo užívané u výslechů připomínající trůn a „mučicí“ koruna, odkazující na Kristovo utrpení.

Pozoruhodnou hudbu k inscenaci vytvořila Gabriela Vermelho, skladatelka, zpěvačka a herečka.

Člověk a společnost znovu na tenké hranici

„Kdybych měl říct, proč na 1984 jít právě teď, asi bych řekl: protože nám to, co tak jasnozřivě popsal Orwell, opět hrozí,“ uvažuje Dodo Dombár. „Jako jednotlivci i jako společnost se znovu ocitáme na tenké hranici, kdy námi vybudovaný systém hrozí ztrátou svobody člověka. Deformování jazyka, rozostření základních pojmů jako je pravda a lež, sledování prováděné zdánlivě v našem nejlepším zájmu i útok na naši identitu, abychom dosáhli správné image, pod níž už ale není místo pro žádný obsah a vnitřek – to všechno jsou přece věci, s nimiž se denně potýkáme,“ uzavírá Dodo Gombár.

Premiéra inscenace 1984 je v sobotu 28. ledna 2023, reprízy jsou naplánovány na 30. ledna a na 6., 11. a 17. února.

Víte, že…

… autor divadelní adaptace a režisér Dodo Gombár nechal do popředí vystoupit silný dramatický příběh, čímž respektoval přání uměleckého vedení Švandova divadla? Jen na pár místech scénář mírně zaktualizoval a do několika replik doplnil citaci z knihy Psychologie davu (1895) Gustave Le Bona. Ten jako první popsal znepokojivé změny v chování jednotlivců, když se stanou součástí davu.

… už v roce 1949 v dopise Francisi A. Hensonovi uvedl George Orwell toto? „Nemyslím, že společnost, jakou jsem popsal, musí nutně přijít, ale obávám se, s ohledem na to, že tato knížka je satira, že něco podobného by přijít mohlo. Rovněž jsem přesvědčen, že totalitní ideje zakořenily v myslích intelektuálů všude na světě a já jsem se snažil dovést tyto ideje do jejich logických důsledků… Totalita, pokud se proti ní nebude bojovat, může zvítězit všude,“ napsal Orwell.

… George Orwell (vlastním jménem Eric Arthur Blair, 1903-1950) se při psaní románu 1984 inspiroval dílem Konec civilizace, jehož autorem je spisovatelův učitel francouzštiny Aldous Huxley? Ještě silnějším zdrojem byla však kniha Jevgenije Zamjatina My z 20. let minulého století, kdy už v tehdejším Rusku řádil stalinismus. Utopický Zamjatinův román popisuje budoucnost lidstva jako děsivou dobu nesvobody, uniformity a strachu. Lidé už sice netrpí bídou, místo jmen jsou však označováni pouze písmem a číslem a na jejich životy dohlíží Úřad Strážců. Ve skleněných domech neexistuje žádné soukromí, nad člověkem stojí kolektiv a i na dítě musí rodiče získat povolení, jinak jsou popraveni.

… román 1984 zaujal mimo jiné i Orwellovým „vynálezem“ newspeaku? Jde o zjednodušenou angličtinu (v překladu češtinu), jíž je na konci knihy věnován vysvětlující slovník. Ministerstvo pravdy je Pramini, lepší je vyjádřeno slovem dobřejší, dělníci jsou proleti, tábor nucených prací je joycamp atd. I zde se autor inspiroval skutečností, zejména novými zkratkami užívanými v Sovětském svazu.

… odpovědi, proč Orwell zvolil pro název románu zrovna rok 1984, se různí? Podle jeho nakladatele prý autor pouze prohodil poslední dvě číslice roku, kdy román vznikl. Mohlo jít ale i o letopočet z básně o budoucnosti, jíž napsala Orwellova první žena Eileen. Kniha vyšla v roce 1949 v nevídaném nákladu 25 000 kusů a i následné dotisky po 10 000 kusech byly ihned vyprodány. Antiutopický román se – vedle Farmy zvířat vydané v roce 1945 – stal Orwellovou nejúspěšnější knihou. V bývalé Československé socialistické republice byl autor samozřejmě zakázán. Oficiálně jeho knihy začaly vycházet až po roce 1989.

… jako režisér je Dodo Gombár, dříve umělecký šéf Švandova divadla, u Švandů podepsán pod řadou výrazných a úspěšných titulů? K těm patří například Bratr spánku, Lámání chleba, Krysař, Betonová zahrada, Crash u potoka, Merlin aneb Pustá zem a další. Jako autor či spoluautor se podílel na titulech Dům bez boha, Proměna, Nebe nad Berlínem, Gottland, Smíchoff-on ad. Vždy ho zajímal zápas člověka o svobodu, o vlastní pravdu i nesmrtelnou duši.

Foto: Tomáš Vrána, Michal Hančovský

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Rodina Homolkových se vrací!

Švandovo divadlo uvede současnou adaptaci kultovní filmové komedie

Babi Homolková, děda Homolka, Heduš, Ludva i nezbedná dvojčata se vrací! Osmapadesát let od natočení slavného filmu Ecce homo Homolka Jaroslava Papouška se hašteřivá rodinka poprvé objeví na divadelní scéně. Inscenace Ecce homo Homolka v režii mladé tvůrčí dvojice Kristýny Jankovcové a Adama Svozila bude mít premiéru 28. května ve Velkém sále Švandova divadla.  

Rodina Homolkových společně vyráží na výlet do lesa. Bodrý suverén děda, přísně starostlivá babi, životem zklamaná Heduš, podpantoflák Ludva i zlobivá dvojčata si přírodu užívají. Ze sváteční idylky jsou však nepříjemně vyrušeni. Odehraje se zbytek dne ve znamení urputných hádek? Spraví jim náladu řízky k obědu? Vezme Ludva Heduš a děcka na dostihy? Rodina je přece základ státu. A v neděli má zůstat pohromadě!

„Papouškova skvělá komedie patří ke klenotům české nové vlny. Její nové divadelní ztvárnění talentovanou režijní dvojicí – Kristýnou Jankovcovou a Adamem Svozilem – nabízí nejen výbornou zábavu a vděčné herecké příležitosti, ale zároveň i znovuobjevení tohoto již kultovního filmu prostřednictvím pohledu mladé generace divadelníků,“ říká dramaturg Švandova divadla David Košťák.

Barvy, zkratky, nadsázka

Zatímco černobílý film zobrazoval často až dokumentárním způsobem skutečnost 60. let, režijní tandem Jankovcová-Svozil na rodinu Homolkových pohlíží z dnešního hlediska. A satirický tón komedie podtrhuje výraznou stylizací typickou právě pro divadlo. Inscenace se tak nebojí barev, znaků, nadsázky i vtipných zkratek.

I proto babi Homolkovou hraje nejmladší členka souboru Nataša Bednářová, v níž Švandovo divadlo získalo vynikající komediální herečku. Neméně humorné postavy dědy Homolky se ujal zkušený člen smíchovského ansámblu Tomáš Petřík. O generaci mladší semetriku Heduš s uťápnutým manželem Ludvou s gustem ztvárňují Natálie Řehořová a Jan Grundman. Dvojčata ztělesňuje jediný herec, hostující Marek Frňka. V roli mileneckého páru mileniálů, které hlučná rodinka neustále vyrušuje, uvidíme Annu Stropnickou s Petrem Kultem. A zahraje si i Spálený řízek…

Výpravu, včetně „obézních“ kostýmů ústřední čtveřice, navrhla scénografka Adriana Černá. Její výtvarné pojetí vychází ze tří základních barev – červené, modré a žluté. Byt Homolkových tak ne náhodou připomíná tři kóje „domácího vězení“, do nichž se umíněná rodina postupně uzamyká. Autorem hudby je oceňovaný skladatel Jakub Kudláč. Jeho hudba cituje dobový styl, zůstává však moderní a hravá.

Je rodina základ státu?

„Návrat k příběhu Homolkových nám mimo jiné umožňuje zjistit, co se tu od 60. let minulého století změnilo a co zas tak moc ne. Vidíme například, že každou další generaci zásadně ovlivňuje chování i hodnoty té předchozí. A že bytová krize znovu žene rodiny k vícegeneračnímu bydlení, které je nutně problematické,“ říká Kristýna Jankovcová. „Je zde i představa o rodině jako o základu státu. Tenhle mýtus v české společnosti stále přetrvává. Jako hodnota, kterou se rádi oháníme, když se cítíme v ohrožení, ale moc o ni nepečujeme, “ uvažuje Adam Svozil. „V každé době se najdou lidé jako Homolkovi, kteří žijí svůj rodinný život tak, aby se jich okolní svět raději netýkal. Ten je ale vždycky dožene,“ uzavírá dramaturg David Košťák.

Premiéra je 28. května ve Velkém sále, reprízy jsou 30. května a 10. a 25. června.

Víte, že…

Kristýna Jankovcová (1992) a Adam Svozil (1991) navázali spolupráci během studia režie a dramaturgie na katedře činoherního divadla DAMU? Pro Švandovo divadlo už vytvořili inscenaci Zabíjejte popírače klimatických změn, spolupracují i s dalšími scénami a také s Českým rozhlasem.

Režisér, scenárista, ale i prozaik, malíř, karikaturista a sochař Jaroslav Papoušek natočil filmy o Homolkových jako trilogii? První snímek Ecce homo Homolka (parafrázující citát z bible – Ecce homo neboli Ejhle člověk) z roku 1969 je hodnocen jako nejlepší.

V povědomí film stále žije i díky nesmrtelným hláškám? Například „Příroda je chrám“, „Jestli si ten fotbal nevybojuješ, tak si u mě mrtvej Homolka“ či „Čoveče, ty tu s tím křížem poletuješ, jako kdybys byla ňáká abatyše nebo co.” Slavné jsou scény, kdy tlustá Heduš baletí na palouku nebo babiččina trpitelská rozmluva s obrázkem Panny Marie. Památný je úprk rodiny z lesa, kde zazní volání o pomoc, či Ludvův zoufalecký pokus hodit zamčenému otci oknem cigarety. V roce 1970 získal snímek na MFF v San Sebastiánu Zlatou mušli za nejlepší film.

Postavu Heduš hrála ve filmu Helena Růžičková. Ludvu ztělesnil František Husák, babi Homolkovou Marie Motlová. Dědu Homolku ztvárnil neherec Josef Šebánek, který se díky této postavě stal hvězdou. Jako dvojčata ve filmu vystoupili Petr a Matěj Formanovi, synové režiséra Miloše Formana. Ten s Papouškem coby scenáristou spolupracoval na filmech Černý Petr (1963), Lásky jedné plavovlásky (1965) či Hoří, má panenko (1967).

Nejmladší generace zná filmy o Homolkových už spíše jen matně. „Na rozdíl od řachand typu Slunce seno, s nimiž bývá Homolkovská trilogie někdy nespravedlivě srovnávána, oplývá zejména Ecce homo Homolka mnohem větším kouzlem, sarkasmem i poezií. Vyznačuje se i výrazně prokreslenějšími, ze života přesně odpozorovanými postavami a skvělým situačním humorem,“ domnívá se dramaturg Švandova divadla David Košťák.

 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Slova místo kordů

Švandovo divadlo uvede Cyrana z Bergeracu v beatboxovém rytmu

Mimořádná divadelní lahůdka čeká hned v úvodu sezóny diváky pražského Švandova divadla: 18. září bude mít ve Velkém sále premiéru Cyrano z Bergeracu. Slavný milostný příběh o nosatém šermíři, který se nešťastně zamiluje do své sestřenky, se českému publiku poprvé představí v novém přebásnění oceňovaného britského dramatika Martina Crimpa. I díky skvělému překladu do češtiny od Ester Žantovské tak inscenace promluví k publiku vášnivým jazykem dnešní doby. Režisérem titulu je Martin Františák, umělecký šéf Švandova divadla, hlavní roli ztvární Luboš Veselý.

 

Příběh milostného trojúhelníku mezi Roxanou, Kristiánem a Cyranem je všeobecně známý ze stovek inscenací. Martin Crimp však text uchopil po svém. „Adaptace oceňovaného britského dramatika zachovává veškeré motivy původního díla Edmonda Rostanda, zbavuje ho však romantického ornamentu. Opouští alexandrín a k současnému divákovi promlouvá vášnivou poezií dnešní doby, která si nebere servítky a přechází od rapu, přes volný verš až k jazykovému minimalismu. Ester Žantovskou výtečně přeložený text se tak nese v takřka beatboxovém rytmu,“ prozrazuje dramaturg David Košťák. A dodává, že Cyrano v Crimpově přepisu po svém prvním uvedení v londýnském Playhouse Theatre v roce 2019 vzbudil mimořádný ohlas. A že už od té doby u Švandů usilovali o to, aby „nového Cyrana“ mohli představit i u nás.

Slovo jako posel lásky, slovo jako zbraň

To potvrzuje i režisér Martin Františák, umělecký šéf Švandova divadla. Podle něj Crimpův Cyrano vypráví především o síle slova – slova jako prostředku lásky i slova jako naostřené zbrani, s jejíž pomocí lze vytvářet nové verze skutečnosti. „Crimpův přepis pracuje se slovem jako s prostředkem moci. Ukazuje společnost, v níž se jedná v první řadě slovem a teprve pak činy. Pomocí slov tak vzniká zdánlivý pocit řádu, zatímco krize je na spadnutí,“ vysvětluje režisér Františák. Ten Cyrana z Bergeracu inscenuje jako svižnou, moderní tragikomedii bez historizujících kudrlinek. Ve Františákově pojetí se tak diváci mohou těšit na strhující milostný příběh z Paříže 17. století. Upřímný cit se zde schovává za vybroušenou poezii a hrdinové jsou svými vysněnými ideály zaslepeni natolik, že sami sebe odsuzují k samotě…

Titulní roli Cyrana jako brilantního básníka starých časů a válečníka, jenž je ochoten se za slovo bít, ztvární Luboš Veselý. Role mladého kadeta Kristiána, který naopak kouzlem slov nevládne, se ujme mladá posila souboru Švandova divadla Petr Kult v alternaci s hostujícím Dominikem Telekym. Třetí vrchol milostného trojúhelníku, Roxanu – v tomto případě studentku a intelektuálku, pohlížející na svět brýlemi maximalistických iluzí – ztělesní Natálie Řehořová. V dalších úlohách se představí Bohdana Pavlíková, Robert Jašków, Matěj Anděl, Jan Grundman, Tomáš Petřík, Petr Buchta, David Punčochář, Anna Stropnická a hostující Jan Mansfeld, Pavel Novák a Adam Joura v alternaci s Eliášem Jeřábkem.

Důležitou složkou inscenace je hudba skladatele Ivana Achera. Děj se odehrává v minimalistické scénografii talentované výtvarnice Pavly Kamanové, která nechává vyniknout práci se světlem. Bohémskou pařížskou společnost dokreslují důmyslně pojaté kostýmy Marka Cpina, jehož inspirovala historie i současná haute couture.

Česká premiéra nově adaptovaného Cyrana z Bergeracu začne ve Švandově divadle 18. září 2021 v 19.00 ve Velkém sále, další reprízy jsou naplánovány na 20. září a poté na 12. a 25. října 2021.

www.svandovodivadlo.cz

Foto: Alena Hrbková, Tomáš Vrána 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Oskara inspirovaly taneční hodiny

Vejde na Smíchově ten pravý? Švandovo divadlo uvede drama o lásce, dospívání, šikaně a upírech. Anděl tělocvikářem. A Buchta bude mít obchod se sladkostmi!

 Hru „Ať vejde ten pravý“, podle světoznámé předlohy, uvede, ještě před koncem sezóny, pražské Švandovo divadlo. Inscenaci, stojící na pomezí severské detektivky, upírské romance a psychologického dramatu režíruje Jan Holec, mladý divadelník s výborným renomé. V roli ústřední dvojice se představí dva nejmladší členové smíchovského souboru Denisa Barešová a Oskar Hes. Ti jsou známí publiku i ze svých filmových a televizních rolí. Dramatizace švédského románu od Johna Ajvide Lindqvista, který už dvakrát zpracovali i filmaři, bude mít českou premiéru 29. května ve Velkém sále Švandova divadla. Titul je zároveň hlavní novinkou „Léta ve Švanďáku“, na jehož programu se objeví 16. a 17. srpna.

Oskar (Oskar Hes) je osamělý chlapec, který je ve škole terčem šikany. Se svou matkou žije v paneláku na předměstí. Eli (Denisa Barešová) je zvláštní dívka, která se přistěhuje naproti. Vypadá zanedbaně a přes den nikdy neopouští byt. Oba mladé vyděděnce to k sobě táhne, zatímco okolím otřásá série tajemných zločinů. Z koho nebo z čeho je ale potřeba mít strach? Odkud Eli přišla a kdo je Hakan, její ochránce?

Upír, láska, násilí a blízkost

Režiséra Jana Holce nejvíc upoutal silný příběh nabízející divákovi hned několik přitažlivých žánrů. „Důležitou roli tu hraje motiv upíra. Nejedná se však o klasický horor. Lindqvistův upír je oduševnělý a spíše hledá pochopení v lidském světě. I naším hlavním tématem je spíše lidská jinakost a krize identity,“ vysvětluje režisér Jan Holec, respektovaný umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče, který už ve Švandově divadle nastudoval Fassbinderovu hru Kočkožrout. „,Ať vejde ten pravý´ je zkrátka napínavý, originální a také velmi jímavý a láskyplný příběh. Samozřejmě se zabývá i upírským vražděním, ale mnohem trýznivější je přítomná šikana. Fyzická i psychická. Lidská krutost je schopna předčít tu upírskou,“ dodává režisér.

S tím souhlasí i dramaturg David Košťák: „Drama zasazené do 80. let 20. století řeší téma násilí a rozplétá se ve stylu severských detektivek. Téma izolace a ztráty vazeb, kdy se lidé před obcházejícím nebezpečím pokusí uzavřít do svých příbytků, nabízí s dneškem nečekané, silné paralely. Podobně rezonuje i selhávání autorit, které nejsou schopné těm slabším a vystrašeným poskytnout bezpečné zázemí. Je jen málo titulů, které pojednávají o šikaně tak naléhavým způsobem. Příběh s fantaskními motivy a zajímavě pojatými postavami je však podle mého především psychologickým dramatem o dospívání a potřebě lidské blízkosti,“ naznačuje dramaturg.

Oskar Hes hraje Oskara

Šikana a monstrum

Ústřední postavou příběhu je Oskar, dospívající chlapec vyrůstající bez opory dospělých. Jeho hraje nejmladší člen hereckého souboru Oskar Hes. „Jeden ze silných motivů, který se v příběhu objevuje, je šikana. Šikana, o které se tak nějak na škole ví, ale nikdo ji aktivně neřeší. Ono se totiž většinou neví jak. I ze svých vlastních zkušeností mohu říct, že se jedná o opravdu frustrující problém. V případě Oskara mě děsí hlavně jeho pocit nikdy nekončícího utrpení,“ říká Oskar Hes. Ten se při ztvárnění své role soustředil hodně na Oskarovo fyzické vzezření. „Celý život se hýbu a už od školy na nás při tanečních hodinách apelovali, abychom správně drželi tělo. Tuto připomínku si držím dodnes a snažím se hýbat a vypadat esteticky. Oskar žádnou taneční ani pohybovou průpravu nemá, a proto by tak ani neměl působit,“ říká herec.

Téma násilí v mezilidských vztazích oslovilo i Denisu Barešovou. „Nejvíc mě děsí, jak moc jsme schopni ubližovat někomu slabšímu a kolik toho člověk dokáže vydržet. Není to nic, co bych nevěděla, ale pokaždé to se mnou zacloumá,“ říká herečka, která se objeví v úloze věčně mladé upírky Eli.

Denisa Barešová v roli Eli

Svou postavu přesto nevnímá jako monstrum. „Za monstrum považuji někoho, kdo vědomě a záměrně škodí a páchá zlo. Sám si ho vybírá. Eli si své upírství nevybrala a snaží se přežít za každou cenu, bohužel k tomu potřebuje lidskou krev. Snaží se to však dělat tou nejmírnější cestou. Eli není v první řadě upír, ale bytost s emocemi a lidskými vlastnostmi,“ je přesvědčena Denisa Barešová a chválí si spolupráci se svým hereckým kolegou Oskarem Hesem, což je podle ní „skvělý, připravený a talentovaný herec.“

Mladý pár doplní Tomáš Petřík v roli dívčina opatrovníka Hakana a Marie Štípková v úloze bezradné Oskarovy matky. Detektiva Halmberga ztvární Jan Grundman, Oskarovy kruté spolužáky Mickeyho a Johnnyho ztělesní sehraná herecká dvojice Jacob Erftemeijer a Tomáš Červinek. Pana Avilu, tělocvikáře přehlížejícího bezpráví, hraje Matěj Anděl, jako samotářský majitel obchodu se sladkostmi se představí Petr Buchta.

Inspirace filmem

Výtvarník inscenace Ján Tereba využil při tvorbě scénografie točnu, umožňující střídat různá prostředí s téměř filmovou lehkostí. V duchu severských krimi se na scéně uplatňuje i sníh a krvavé efekty. A severskou vintage estetikou, známou z populárních skandinávských seriálů, jsou inspirované také kostýmy. Poetickou a křehkou osobní rovinu vyprávění podtrhne instrumentace oceňovaného skladatele Jiřího Hájka, známého prací i pro film. „Diváci se mohou těšit na speciální vizuální efekty, a především na filmové masky, s nimiž se musí vypořádat maskérky Švandova divadla. S upírským žánrem se přeci jen na jevišti nesetkávají každý den. A autor si pro ně připravil větší výzvy, než je jen pár kapek krve,“ láká na představení dramaturg David Košťák.

Jan Grundman

Po premiéře 29. května následují první tři reprízy za speciální vstupné (31. května, 14. a 15. června) a diváci poté titul uvidí i o prázdninách: v rámci Léta ve Švanďáku je naplánován na 16. a 17. srpna.

Více informací na webu: www.svandovodivadlo.cz

 

                                       

Foto: Patrik Borecký

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN