Štítek: Matěj Anděl

Den otevřených dveří ve Švandově divadle

Komentované prohlídky s herci a herečkami

Oblíbený Den otevřených dveří chystá 21. září Švandovo divadlo na Smíchově. Veřejnosti nabídne komentované prohlídky vedené herečkami, herci i ředitelem divadla Danielem Hrbkem. Chybět nebudou písňové a taneční ukázky z nejnovější inscenace Návrat krále s hudbou Petra Marka z kapely MIDI LIDI, etudy přibližující práci Hereckého studia Tvůrčího domu Elišky Peškové i zábavné soutěže a kvízy. Speciální program určený především pro rodiny s dětmi připravuje také Tvůrčí dům Elišky Peškové. V pokladně divadla otevřené tento den od 10 do 19 hodin bude možné výhodněji zakoupit vstupenky na „domácí“ inscenace smíchovského souboru, které budou na programu v září a říjnu aktuální sezóny 2024/2025. V té čekají diváky celkem čtyři premiéry, z toho dvě ve Velkém sále a dvě ve Studiu. Jejich společným tématem budou generační horizonty a zlomy.

Komentované prohlídky divadla včetně běžně nepřístupného zázemí a zákulisí začínají v sobotu 21. září vždy v každou celou hodinu od 11 do 17 hodin. Zájemce jimi i letos provedou členky a členové stálého hereckého souboru. Návštěvníky tak přivítá například Bohdana Pavlíková a Luboš Veselý, Jacob Erftemeijer a Mark Kristián Hochman, Matěj Anděl a David Punčochář, Anežka Šťastná a Barbora Křupková, Anna Grundmanová a Jakub Tvrdík a už tradičně zájemce provede i Robert Jašków. Roli průvodce si nenechá ujít ani ředitel divadla Daniel Hrbek.

Lákadlem prohlídek budou ukázky z nejnovějšího titulu souboru Švandova divadla Návrat krále uváděného ve Velkém sále. Retro muzikál s písněmi Petra Marka z kapely Midi Lidi vypráví o trapno-hrdinské emigrantské epizodě v životě popového zpěváka Gabriela Krále, který se ze socialistické vlasti vydal v 70. letech do kapitalistické ciziny, aby zde uskutečnil své sny. V hlavní roli „božského“ zpěváka se diváci mohou těšit na Jana Mansfelda.

Ve Studiu se představí Herecké studio Tvůrčího domu Elišky Peškové. Ten je už od září loňského roku otevřen profesionálním divadelníkům, amatérům i sousedským setkáním. Pro návštěvníky chystá Herecké studio mimo jiné hudební a herecké etudy, které jsou součástí pravidelně pořádaných workshopů přímo v Tvůrčím domě.

„Patříme k nejvíce a nejkomplexněji se rozvíjejícím pražským scénám,“ říká o Švandově divadle ředitel Daniel Hrbek. „Mám tím na mysli nejen rozvoj umělecký, tedy dramaturgický, souborový a herecký, ale i paralelní budování nových provozů divadla,“ dodává Hrbek.

Novinky sezóny 2024/2025

„Od podzimu 2024 budeme na velkém jevišti realizovat dva nové tituly, které budou sledovat různé podoby generační dynamiky ve společnosti. Dvě premiéry uvedeme také ve Studiu, kde pokračujeme v linii autorských her,“ zve do Švandova divadla jeho umělecký šéf Martin Františák.

„Ve Velkém sále bude mít 9. listopadu 2024 premiéru inscenace Gazda a roba. Výraznou adaptaci klasického dramatu Gazdina roba Gabriely Preissové zde vytvoří talentovaná divadelnice Kasha Jandáčková,“ říká umělecký šéf.

Sám Františák se coby zkušený režisér ujme ztvárnění Ibsenovy Divoké kachny. Drama, v němž se bude hrát i tancovat o pravdu, život a smrt, uvidí diváci ve Velkém sále od 12. dubna 2025.

Repertoár ve Studiu rozšíří od 1. února 2025 Dívenka na trampolíně, nová hra scenáristy, dramatika a tvůrce dokumentárních filmů Pavla Jurdy pojednávající o nakladatelství ’68 Publishers Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého. Režisérem bude opět Martin Františák.

Od 31. května 2025 bude na studiové scéně uvedena hra Jednorožci v době hájení autora Tomáše Ráliše v režii Adama Steinbauera. „Ráliš vyšel při psaní z pohádek bratří Grimmů a tematizuje zde mimo jiné zranitelnost dnešních dětí a dospívajících,“ říká Františák.

„V posledních dvou letech se Martinu Františákovi povedlo vyprofilovat smíchovské divadlo tak, že je lze vnímat jako jedno z center současné, originální a moderní dramaturgie, která zároveň nerezignuje ani na konzervativnější část publika,“ je přesvědčen ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek. „Studiová scéna se orientuje na aktuální společenská témata a tabu, hlavní scéna se vedle klasických kanonických titulů nebojí uvádět současnou autorskou tvorbu. A obojí k nám táhne diváky. To zase zpětně pozitivně ovlivňuje tvůrčí i přátelskou atmosféru v našem divadle,“ říká Hrbek. Zároveň upozorňuje, že návštěvnost Švandova divadla se pohybuje okolo devadesáti pěti procent, takže je prakticky neustále vyprodáno.

Tvůrčí dům Elišky Peškové, místo kreativních setkávání

Úspěšnou první sezónu má za sebou i Tvůrčí dům Elišky Peškové. Nový kreativní prostor spojený se Švandovým divadlem se nachází v blízké smíchovské ulici Elišky Peškové č. 7. I tam mohou zájemci 21. září během Dne otevřených dveří nahlédnout.

Pod vedením souboru Ductus Deferens se na dvorním prostranství uskuteční představení pro nejmenší a jejich rodiče v režii Barbory Vágnerové a Natálie Havlové. Na něj naváže Ductus Cast naživo, na programu budou také rozhovory s mladými divadelními tvůrci vedené Petrem Matyášem Cibulkou a uskuteční se i vernisáž obrazů Jacoba Erftemeijera, smíchovského herce a talentovaného výtvarníka.

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín                

Velký bratr tě sleduje

Švandovo divadlo uvede inscenaci 1984

Jednu z nejdůležitějších knih 20. století, román 1984 George Orwella, uvede na divadelních prknech Švandovo divadlo v Praze. Adaptace a režie se ujme Dodo Gombár, který dříve u Švandů působil jako umělecký šéf. Inscenaci tak vytvořil přesně na míru smíchovskému hereckému souboru. Slavný Orwellův román pojal Gombár jako drama o volání po svobodě i jako příběh velké lásky. Hlavní postavu, Winstona Smithe, hraje David Punčochář, jeho záhadného kolegu O´Briena ztělesňuje Tomáš Petřík. V úloze Julie, Smithovy o generaci mladší přítelkyně, uvidíme Anežku Šťastnou. Premiéra je 28. ledna ve Velkém sále Švandova divadla.

Winston Smith je nenápadný muž, který pracuje pro Ministerstvo pravdy. Upravuje zde archivní záznamy: vymazává a přepisuje je podle toho, co si přeje vládnoucí strana. Píše se rok 1984 a on žije v Oceánii, v jedné ze tří mocností, mezi něž se rozdělil poválečný svět. Lidem zde vládne Velký bratr, moudrý i přísný vůdce, který na vše dohlíží a všechno ví. A jeho tajná Ideopolicie všechny neustále sleduje. Kdo se odchýlí od státní ideologie, je vaporizován. To znamená, že je fyzicky a psychicky „vymazán“… Jenže Smith se odváží přemýšlet – a začne o systému pochybovat. Od kolegy O´Briena si půjčí zakázanou knihu. A zamiluje se. Což je také trestné. Velký bratr ho však sleduje. A ví, co je pro odpadlíka nejlepší…

Příběh svobody i velké lásky

 „V inscenaci se soustřeďujeme na dramatický příběh Winstona Smithe, který je podle mne hlasitým voláním po svobodě,“ říká autor divadelní adaptace a režisér Dodo Gombár. „Chceme vyprávět o bytostné potřebě člověka svobodně myslet i žít – navzdory systému i jeho vlastním omezením. 1984 je zároveň příběhem velké lásky, která nezná konvence ani ideologie. I láska totiž nabourává systémy stojící na odosobnění, špehování a zotročení,“ uvažuje Gombár.

Podle něj příběh hlavního hrdiny obsahuje také naději. „Proč lidé stále čtou Orwella, autora, který se narodil v roce 1903, tedy před sto dvaceti lety? Proč je pořád baví písně Rolling Stones, kapely založené v 60. letech? Protože jde o ostré, přímočaře podané výpovědi o těch nejzásadnějších a nejhlubších věcech člověka. A ty v každé nové generaci znovu ožívají. V inscenaci 1984 tak chceme jít až na dřeň: jde nám o syrovost, ostrost a živelnost výpovědi, z níž paradoxně vyrůstá zvláštní poezie. I herecké výkony půjdou na hranu. Naším cílem je zkrátka divadlo, které nenechá diváky lhostejné,“ říká Gombár.

V adaptaci vyšel Dodo Gombár z výtečného překladu Evy Šimečkové. Ta Orwellův román v letech 1983-1984 přeložila do češtiny. „Zatímco v první části inscenace sledujeme silný dramatický příběh svobody, lásky i zrady; ve druhé jsme svědky Smithova zápasu o jeho vlastní já, o jeho rozum i duši. Právě hledání identity – kdo jsem já – skrz svoji osobní paměť, ale i skrze lásku, blízkost a důvěru k někomu druhému, jsou témata, která v inscenaci naléhavě vyvstávají,“ naznačuje režisér.

Válka je mír, nevědomost je síla

Hlavní postavu Winstona Smithe hraje David Punčochář, v roli jeho nečekané, o mnoho mladší lásky Julie uvidíme Anežku Šťastnou. Roli ďábelsky proměnlivého O´Briena ztvárňuje Tomáš Petřík. Starého vetešníka Charringtona hraje Miroslav Hruška, všechny další ženské role ztělesňuje Andrea Buršová. V inscenaci se dále objeví Matěj Anděl, Petr Kult, Jacob Erftemeijer a Jan Mansfeld. Ten v jedné z rolí naživo zahraje i na elektrickou kytaru.

 „George Orwell ve svém posledním románu popsal nejhorší formu totality, jakou si v roce 1948, kdy román psal, uměl představit,“ říká dramaturgyně Martina Kinská. „Autor vyšel ze svých zkušeností z Barmy, kde působil jako koloniální policista. Především však čerpal ze zážitků ze španělské občanské války, stejně jako ze zpráv ze stalinského Sovětského svazu.“

Důležitým tématem příběhu je podle dramaturgyně neustálé sledování, jemuž lidé nemohou uniknout. „Místo, kde není tma – na němž se Smith s O´Brienem mají sejít, a také se tam sejdou – je de facto do důsledku uplatněný princip, jaký používá věznice typu panoptikon: ze strážní věže je na odsouzeného kdykoli vidět, on však nemá šanci zjistit, kdy je skutečně pozorován. Až příliš to připomíná dnešní dobu s všudypřítomnými kamerami, čipy, stahováním dat o uživatelích sociálních sítí a tak dále,“ upozorňuje Kinská.

Také v popisu ´zpětné´ cenzury ve fiktivní Oceánii a dokola omílaných heslech jako ´válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla´ projevil autor až nečekaně přesný odhad a předvídavost. „Nejen totalitní státy se svými obyvateli manipulovaly či stále manipulují,“ říká dramaturgyně. A zdůrazňuje ještě jeden moment, který Orwell považoval při líčení extrémní totality za podstatný. „Systém, který vládne lidem skrze strach a úzkost, logicky musí ovládnout i mysl lidí. Ničí podstatu pojmů a nutí člověka k deformovanému uvažování a přijetí zcela odlišných, často protichůdných pravd. Orwell pro to zavádí pojem doublethink,“ uvádí Martina Kinská.

Křivý obraz v zrcadlech, plechové kádě na cokoli

Výtvarník inscenace Jaroslav Milfajt vytvořil na scéně konstrukci z lešenářských trubek. V tmavém zrcadlovém stropě se pokřiveně a převráceně odráží vše, co se pod ním děje. „Trubky připomínají ohradu a jsou na nich pověšeny tlampače. V zadní části konstrukce jsou těžké ocelové dveře. Objeví se zde i barový pult hospody nebo čelo postele, která se nachází v úkrytu milenců nad vetešnictvím,“ líčí Martina Kinská. V popředí jeviště stojí tři plechové kádě. „Snad na odpadky, na součástky z výroby, ale možná i na krev,“ dodává Kinská.

Herce výtvarník oblékl do barevně i střihově podobných obleků, odrážejících vnucenou jednotvárnost názorů a vkusu. Výraznými výtvarnými prvky jsou i železné křeslo užívané u výslechů připomínající trůn a „mučicí“ koruna, odkazující na Kristovo utrpení.

Pozoruhodnou hudbu k inscenaci vytvořila Gabriela Vermelho, skladatelka, zpěvačka a herečka. K pohybové spolupráci (např. na choreografii bití, ale i na unifikované pohyby pracovních jednotek) přizval režisér Adama Mašuru.

Člověk a společnost znovu na tenké hranici

„Kdybych měl říct, proč na 1984 jít právě teď, asi bych řekl: protože nám to, co tak jasnozřivě popsal Orwell, opět hrozí,“ uvažuje Dodo Dombár. „Jako jednotlivci i jako společnost se znovu ocitáme na tenké hranici, kdy námi vybudovaný systém hrozí ztrátou svobody člověka. Deformování jazyka, rozostření základních pojmů jako je pravda a lež, sledování prováděné zdánlivě v našem nejlepším zájmu i útok na naši identitu, abychom dosáhli správné image, pod níž už ale není místo pro žádný obsah a vnitřek – to všechno jsou přece věci, s nimiž se denně potýkáme,“ uzavírá Dodo Gombár.

Premiéra inscenace 1984 je v sobotu 28. ledna 2023, nejbližší volné reprízy jsou naplánovány na 17. února a dále na 3., 16. a 23. března 2023.

Víte, že…

… autor divadelní adaptace a režisér Dodo Gombár nechal do popředí vystoupit silný dramatický příběh, čímž respektoval přání uměleckého vedení Švandova divadla? Jen na pár místech scénář mírně zaktualizoval a do několika replik doplnil citaci z knihy Psychologie davu (1895) Gustave Le Bona. Ten jako první popsal znepokojivé změny v chování jednotlivců, když se stanou součástí davu.

… už v roce 1949 v dopise Francisi A. Hensonovi uvedl George Orwell toto? „Nemyslím, že společnost, jakou jsem popsal, musí nutně přijít, ale obávám se, s ohledem na to, že tato knížka je satira, že něco podobného by přijít mohlo. Rovněž jsem přesvědčen, že totalitní ideje zakořenily v myslích intelektuálů všude na světě a já jsem se snažil dovést tyto ideje do jejich logických důsledků… Totalita, pokud se proti ní nebude bojovat, může zvítězit všude,“ napsal Orwell.

… George Orwell (vlastním jménem Eric Arthur Blair, 1903-1950) se při psaní románu 1984 inspiroval dílem Konec civilizace, jehož autorem je spisovatelův učitel francouzštiny Aldous Huxley? Ještě silnějším zdrojem byla však kniha Jevgenije Zamjatina My z 20. let minulého století, kdy už v tehdejším Rusku řádil stalinismus. Utopický Zamjatinův román popisuje budoucnost lidstva jako děsivou dobu nesvobody, uniformity a strachu. Lidé už sice netrpí bídou, místo jmen jsou však označováni pouze písmem a číslem a na jejich životy dohlíží Úřad Strážců. Ve skleněných domech neexistuje žádné soukromí, nad člověkem stojí kolektiv a i na dítě musí rodiče získat povolení, jinak jsou popraveni.

… román 1984 zaujal mimo jiné i Orwellovým „vynálezem“ newspeaku? Jde o zjednodušenou angličtinu (v překladu češtinu), jíž je na konci knihy věnován vysvětlující slovník. Ministerstvo pravdy je Pramini, lepší je vyjádřeno slovem dobřejší, dělníci jsou proleti, tábor nucených prací je joycamp atd. I zde se autor inspiroval skutečností, zejména novými zkratkami užívanými v Sovětském svazu.

… odpovědi, proč Orwell zvolil pro název románu zrovna rok 1984, se různí? Podle jeho nakladatele prý autor pouze prohodil poslední dvě číslice roku, kdy román vznikl. Mohlo jít ale i o letopočet z básně o budoucnosti, jíž napsala Orwellova první žena Eileen. Kniha vyšla v roce 1949 v nevídaném nákladu 25 000 kusů a i následné dotisky po 10 000 kusech byly ihned vyprodány. Antiutopický román se – vedle Farmy zvířat vydané v roce 1945 – stal Orwellovou nejúspěšnější knihou. V bývalé Československé socialistické republice byl autor samozřejmě zakázán. Oficiálně jeho knihy začaly vycházet až po roce 1989.

… jako režisér je Dodo Gombár, dříve umělecký šéf Švandova divadla, u Švandů podepsán pod řadou výrazných a úspěšných titulů? K těm patří například Bratr spánku, Lámání chleba, Krysař, Betonová zahrada, Crash u potoka, Merlin aneb Pustá zem a další. Jako autor či spoluautor se podílel na titulech Dům bez boha, Proměna, Nebe nad Berlínem, Gottland, Smíchoff-on ad. Vždy ho zajímal zápas člověka o svobodu, o vlastní pravdu i nesmrtelnou duši.

Premiéra inscenace 1984 je v sobotu 28. ledna 2023, nejbližší volné reprízy jsou naplánovány na 17. února a dále na 3., 16. a 23. března 2023.

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Velký bratr tě sleduje

Švandovo divadlo uvede inscenaci 1984, adaptaci slavného románu George Orwella

Jednu z nejdůležitějších knih 20. století, román 1984 George Orwella, uvede na divadelních prknech Švandovo divadlo v Praze. Adaptace a režie se ujme Dodo Gombár, který dříve u Švandů působil jako umělecký šéf. Inscenaci tak vytvořil přesně na míru smíchovskému hereckému souboru. Slavný Orwellův román pojal Gombár jako drama o volání po svobodě i jako příběh velké lásky. Hlavní postavu, Winstona Smithe, hraje David Punčochář, jeho záhadného kolegu O´Briena ztělesňuje Tomáš Petřík. V úloze Julie, Smithovy o generaci mladší přítelkyně, uvidíme Anežku Šťastnou. Premiéra je 28. ledna ve Velkém sále Švandova divadla.   

Winston Smith je nenápadný muž, který pracuje pro Ministerstvo pravdy. Upravuje zde archivní záznamy: vymazává a přepisuje je podle toho, co si přeje vládnoucí strana. Píše se rok 1984 a on žije v Oceánii, v jedné ze tří mocností, mezi něž se rozdělil poválečný svět. Lidem zde vládne Velký bratr, moudrý i přísný vůdce, který na vše dohlíží a všechno ví. A jeho tajná Ideopolicie všechny neustále sleduje. Kdo se odchýlí od státní ideologie, je vaporizován. To znamená, že je fyzicky a psychicky „vymazán“… Jenže Smith se odváží přemýšlet – a začne o systému pochybovat. Od kolegy O´Briena si půjčí zakázanou knihu. A zamiluje se. Což je také trestné. Velký bratr ho však sleduje. A ví, co je pro odpadlíka nejlepší…

Příběh svobody i velké lásky

„V inscenaci se soustřeďujeme na dramatický příběh Winstona Smithe, který je podle mne hlasitým voláním po svobodě,“ říká autor divadelní adaptace a režisér Dodo Gombár. „Chceme vyprávět o bytostné potřebě člověka svobodně myslet i žít – navzdory systému i jeho vlastním omezením. 1984 je zároveň příběhem velké lásky, která nezná konvence ani ideologie. I láska totiž nabourává systémy stojící na odosobnění, špehování a zotročení,“ uvažuje Gombár.

Podle něj příběh hlavního hrdiny obsahuje také naději. „Proč lidé stále čtou Orwella, autora, který se narodil v roce 1903, tedy před sto dvaceti lety? Proč je pořád baví písně Rolling Stones, kapely založené v 60. letech? Protože jde o ostré, přímočaře podané výpovědi o těch nejzásadnějších a nejhlubších věcech člověka. A ty v každé nové generaci znovu ožívají. V inscenaci 1984 tak chceme jít až na dřeň: jde nám o syrovost, ostrost a živelnost výpovědi, z níž paradoxně vyrůstá zvláštní poezie. I herecké výkony půjdou na hranu. Naším cílem je zkrátka divadlo, které nenechá diváky lhostejné,“ říká Gombár.

V adaptaci vyšel Dodo Gombár z výtečného překladu Evy Šimečkové. Ta Orwellův román v letech 1983-1984 přeložila do češtiny. „Zatímco v první části inscenace sledujeme silný dramatický příběh svobody, lásky i zrady; ve druhé jsme svědky Smithova zápasu o jeho vlastní já, o jeho rozum i duši. Právě hledání identity – kdo jsem já – skrz svoji osobní paměť, ale i skrze lásku, blízkost a důvěru k někomu druhému, jsou témata, která v inscenaci naléhavě vyvstávají,“ naznačuje režisér.

Válka je mír, nevědomost je síla

Hlavní postavu Winstona Smithe hraje David Punčochář, v roli jeho nečekané, o mnoho mladší lásky Julie uvidíme Anežku Šťastnou. Roli ďábelsky proměnlivého O´Briena ztvárňuje Tomáš Petřík. Starého vetešníka Charringtona hraje Miroslav Hruška, všechny další ženské role ztělesňuje Andrea Buršová. V inscenaci se dále objeví Matěj Anděl, Petr Kult, Jacob Erftemeijer a Jan Mansfeld. Ten v jedné z rolí naživo zahraje i na elektrickou kytaru.

„George Orwell ve svém posledním románu popsal nejhorší formu totality, jakou si v roce 1948, kdy román psal, uměl představit,“ říká dramaturgyně Martina Kinská. „Autor vyšel ze svých zkušeností z Barmy, kde působil jako koloniální policista. Především však čerpal ze zážitků ze španělské občanské války, stejně jako ze zpráv ze stalinského Sovětského svazu.“

Důležitým tématem příběhu je podle dramaturgyně neustálé sledování, jemuž lidé nemohou uniknout.  „Místo, kde není tma – na němž se Smith s O´Brienem mají sejít, a také se tam sejdou – je de facto do důsledku uplatněný princip, jaký používá věznice typu panoptikon: ze strážní věže je na odsouzeného kdykoli vidět, on však nemá šanci zjistit, kdy je skutečně pozorován. Až příliš to připomíná dnešní dobu s všudypřítomnými kamerami, čipy, stahováním dat o uživatelích sociálních sítí a tak dále, “ upozorňuje Kinská.

Také v popisu ´zpětné´ cenzury ve fiktivní Oceánii a dokola omílaných heslech jako ´válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla´ projevil autor až nečekaně přesný odhad a předvídavost. „Nejen totalitní státy se svými obyvateli manipulovaly či stále manipulují,“ říká dramaturgyně. A zdůrazňuje ještě jeden moment, který Orwell považoval při líčení extrémní totality za podstatný. „Systém, který vládne lidem skrze strach a úzkost, logicky musí ovládnout i mysl lidí. Ničí podstatu pojmů a nutí člověka k deformovanému uvažování a přijetí zcela odlišných, často protichůdných pravd. Orwell pro to zavádí pojem doublethink,“ uvádí Martina Kinská.

Křivý obraz v zrcadlech, plechové kádě na cokoli

Výtvarník inscenace Jaroslav Milfajt vytvořil na scéně konstrukci z lešenářských trubek. V tmavém zrcadlovém stropě se pokřiveně a převráceně odráží vše, co se pod ním děje. „Trubky připomínají ohradu a jsou na nich pověšeny tlampače. V zadní části konstrukce jsou těžké ocelové dveře. Objeví se zde i barový pult hospody nebo čelo postele, která se nachází v úkrytu milenců nad vetešnictvím,“ líčí Martina Kinská. V popředí jeviště stojí tři plechové kádě. „Snad na odpadky, na součástky z výroby, ale možná i na krev,“ dodává Kinská.

Herce výtvarník oblékl do barevně i střihově podobných obleků, odrážejících vnucenou jednotvárnost názorů a vkusu. Výraznými výtvarnými prvky jsou i železné křeslo užívané u výslechů připomínající trůn a „mučicí“ koruna, odkazující na Kristovo utrpení.

Pozoruhodnou hudbu k inscenaci vytvořila Gabriela Vermelho, skladatelka, zpěvačka a herečka.

Člověk a společnost znovu na tenké hranici

„Kdybych měl říct, proč na 1984 jít právě teď, asi bych řekl: protože nám to, co tak jasnozřivě popsal Orwell, opět hrozí,“ uvažuje Dodo Dombár. „Jako jednotlivci i jako společnost se znovu ocitáme na tenké hranici, kdy námi vybudovaný systém hrozí ztrátou svobody člověka. Deformování jazyka, rozostření základních pojmů jako je pravda a lež, sledování prováděné zdánlivě v našem nejlepším zájmu i útok na naši identitu, abychom dosáhli správné image, pod níž už ale není místo pro žádný obsah a vnitřek – to všechno jsou přece věci, s nimiž se denně potýkáme,“ uzavírá Dodo Gombár.

Premiéra inscenace 1984 je v sobotu 28. ledna 2023, reprízy jsou naplánovány na 30. ledna a na 6., 11. a 17. února.

Víte, že…

… autor divadelní adaptace a režisér Dodo Gombár nechal do popředí vystoupit silný dramatický příběh, čímž respektoval přání uměleckého vedení Švandova divadla? Jen na pár místech scénář mírně zaktualizoval a do několika replik doplnil citaci z knihy Psychologie davu (1895) Gustave Le Bona. Ten jako první popsal znepokojivé změny v chování jednotlivců, když se stanou součástí davu.

… už v roce 1949 v dopise Francisi A. Hensonovi uvedl George Orwell toto? „Nemyslím, že společnost, jakou jsem popsal, musí nutně přijít, ale obávám se, s ohledem na to, že tato knížka je satira, že něco podobného by přijít mohlo. Rovněž jsem přesvědčen, že totalitní ideje zakořenily v myslích intelektuálů všude na světě a já jsem se snažil dovést tyto ideje do jejich logických důsledků… Totalita, pokud se proti ní nebude bojovat, může zvítězit všude,“ napsal Orwell.

… George Orwell (vlastním jménem Eric Arthur Blair, 1903-1950) se při psaní románu 1984 inspiroval dílem Konec civilizace, jehož autorem je spisovatelův učitel francouzštiny Aldous Huxley? Ještě silnějším zdrojem byla však kniha Jevgenije Zamjatina My z 20. let minulého století, kdy už v tehdejším Rusku řádil stalinismus. Utopický Zamjatinův román popisuje budoucnost lidstva jako děsivou dobu nesvobody, uniformity a strachu. Lidé už sice netrpí bídou, místo jmen jsou však označováni pouze písmem a číslem a na jejich životy dohlíží Úřad Strážců. Ve skleněných domech neexistuje žádné soukromí, nad člověkem stojí kolektiv a i na dítě musí rodiče získat povolení, jinak jsou popraveni.

… román 1984 zaujal mimo jiné i Orwellovým „vynálezem“ newspeaku? Jde o zjednodušenou angličtinu (v překladu češtinu), jíž je na konci knihy věnován vysvětlující slovník. Ministerstvo pravdy je Pramini, lepší je vyjádřeno slovem dobřejší, dělníci jsou proleti, tábor nucených prací je joycamp atd. I zde se autor inspiroval skutečností, zejména novými zkratkami užívanými v Sovětském svazu.

… odpovědi, proč Orwell zvolil pro název románu zrovna rok 1984, se různí? Podle jeho nakladatele prý autor pouze prohodil poslední dvě číslice roku, kdy román vznikl. Mohlo jít ale i o letopočet z básně o budoucnosti, jíž napsala Orwellova první žena Eileen. Kniha vyšla v roce 1949 v nevídaném nákladu 25 000 kusů a i následné dotisky po 10 000 kusech byly ihned vyprodány. Antiutopický román se – vedle Farmy zvířat vydané v roce 1945 – stal Orwellovou nejúspěšnější knihou. V bývalé Československé socialistické republice byl autor samozřejmě zakázán. Oficiálně jeho knihy začaly vycházet až po roce 1989.

… jako režisér je Dodo Gombár, dříve umělecký šéf Švandova divadla, u Švandů podepsán pod řadou výrazných a úspěšných titulů? K těm patří například Bratr spánku, Lámání chleba, Krysař, Betonová zahrada, Crash u potoka, Merlin aneb Pustá zem a další. Jako autor či spoluautor se podílel na titulech Dům bez boha, Proměna, Nebe nad Berlínem, Gottland, Smíchoff-on ad. Vždy ho zajímal zápas člověka o svobodu, o vlastní pravdu i nesmrtelnou duši.

Foto: Tomáš Vrána, Michal Hančovský

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Kabaret Winton

Dramatický příběh zachráněných dětí

Švandovo divadlo uvádí inscenaci Kabaret Winton. Dramatický příběh zachráněných dětí se tak dočká divadelního zpracování

Silný příběh dvou sester inspirovaný skutečnými osudy a dramatickými historickými událostmi slibuje divákům Švandova divadla inscenace Kabaret Winton. Na scénáři se podílela spisovatelka Kateřina Tučková a jeho spoluautorem je i Martin Františák, umělecký šéf smíchovské scény. Ten inscenaci zároveň režíruje a téma záchrany židovských dětí Nicholasem Wintonem představí publiku v přitažlivém kabaretním žánru – se zpěvem, tancem, stepem i podmanivou živou hudbou přímo na scéně. Přeživší Ester, hledající po padesáti letech ve staré vlasti ztracená rodinná pouta, hrají hostující Jaroslava Pokorná v alternaci s Danou Syslovou. Mladší sestru Ludmilu, jejíž život se odvíjel zcela jinak, a zároveň Matku obou dívek, ztělesní Bohdana Pavlíková. Kabaretiéra Kašpara, postavu obdařenou ďábelskou ironií a charismatem, bude představovat Miroslav Hanuš, publiku Švandova divadla známý vynikajícím ztvárněním Jana Wericha v inscenaci Hadry, kosti, kůže.

Pozoruhodný příběh vypráví o dvou sestrách ze židovské rodiny. Starší z nich unikla v roce 1939 z okupovaného Československa. Díky rychlé pomoci Nicholase Wintona a jeho spolupracovníků se tak třináctiletá Ester stala jedním z 669 dětí, které se včasným odjezdem do Británie v narychlo vypravených vlacích vyhnuly téměř jisté smrti v koncentračních táborech. Když se v lednu 1989 Ester už coby starší dáma do své vlasti vrací, ubytuje se v poněkud zašlém grandhotelu Evropa, v předválečném období známém jako elegantní hotel Šroubek. Právě zde, v soukromém apartmá, zřídil Nicholas Winton svoji pražskou kancelář, odkud se svými kolegy organizoval první záchranné operace. Hotel je ovšem v inscenaci fantaskním místem, kde neplatí zákony času ani prostoru…

Známý příběh, kdy chceme vědět víc

Režisér Martin Františák je renomovaným divadelníkem známým mimo jiné svoji básnickou obrazivostí. A také precizní prací s herci, kteří pod jeho vedením podávají výborné výkony. V roli Matky obou děvčátek a později i v úloze mladší sestry Ludmily tak uvidíme Bohdanu Pavlíkovou, herečku ryzího prožitku a autenticity.

„Ve Švandově divadle jsou mé role především matky, vychovávající nebo třeba tesknící,“ uvádí herečka. „Tato matka je však jiná. Volba poslat dceru do cizího světa, nevidět ji dospívat, ale zároveň vědět, že pro ni mohu udělat to nejlepší – poslat ji pryč, daleko, od rodiny, od sebe… Uf! Nepředstavitelná situace,“ uvažuje Bohdana Pavlíková. A dodává, že o osudech Wintonových dětí samozřejmě věděla, zrovna tak o jeho odvaze konat a pomoct. „Ale až text hry a slova Matky, kde o své dcerce Ester s Nicholasem jedná, mě přinutilo chtít vědět víc. Kam jely? Jak zvládly odloučení od rodiny? Jak dlouho jim trvalo, než zapomněly? Na rodiče? Kamarády? Na domov? Dělo se to tenkrát, děje se i teď, i když v jiných souvislostech,“ říká Bohdana Pavlíková.

Starší ze sester, Ester, která přijíždí do Prahy po padesáti letech, hraje hostující Jaroslava Pokorná v alternaci s Danou Syslovou. V úloze kabaretiéra Kašpara se diváci mohou těšit na Miroslava Hanuše, stálého hosta smíchovské scény. Otce rodiny ztvární Tomáš Petřík, Nicholase Wintona ztělesní Matěj Anděl, zpěvačku Linu hraje Andrea Buršová, Wintonovu spolupracovnici Doreen Warrinerovou a Hannah, dceru Ester, ztvární Anna Grundmanová (dříve Stropnická). Jako Obřadník a Číšník se objeví Jacob Erftemeijer. Do role velkouzenáře Bartáka, reprezentujícího v předválečných letech „neškodný“ český nacionalismus, a později i do úlohy mazaného Recepčního v hotelu konce 80. let obsadil režisér Roberta Jaškówa. V dalších úlohách uvidíme Petra Kulta (Martin Blake), hostujícího Tomáše Červinka (strýc Benjamin) a Anežku Šťastnou (Švédka Kerstin a Katuška). V úloze třináctileté Ester se alternují Katarína Mišejková a Sára Lutovská.

Kabaret s nadčasovým průvodcem

S nápadem odlehčit závažné téma formou kabaretu přišel režisér Martin Františák. „Nejen kvůli hudebnosti, ale i pro možnost zkratky, lomu nálad a výrazné obrazivosti. Kabaret navíc k době konce 30. let patřil. Kusé výjevy také spíše odpovídají fragmentům lidské paměti,“ vysvětluje dramaturgyně Martina Kinská. A zmiňuje i kabaretní stylizaci, hravost, grotesknost a někdy až krutý sarkasmus, který Františákova režie v tomto žánru podtrhuje.

Kabaretnímu žánru podle Kinské odpovídá i jistá svéráznost Wintonova charakteru. Ten totiž neváhal kvůli záchraně dětí i riskovat a pro urychlení celé „transakce“ zfalšovat i některé dokumenty…  Kabaret s sebou také přivádí na scénu postavu, která nepodléhá skutečnému plynutí času – ironického, ďábelsky obratného průvodce a baviče Kašpara přezdívaného Frak. Ten představuje typ přizpůsobivého člověka, který proplouvá různými dobami a systémy. „Od začátku jsme věděli, že tuto postavu bude hrát náš stálý host Miroslav Hanuš. Za vynikající ztvárnění Jana Wericha v inscenaci Hadry, kosti, kůže se ocitl v širší nominaci na Cenu Thálie. Také tento titul režíroval Martin Františák,“ připomíná Martina Kinská.

Pohádka s otevřeným koncem

Jak dále uvádí dramaturgyně, už před čtyřmi lety oslovilo Švandovo divadlo spisovatelku Kateřinu Tučkovou, zda by pro divadlo nechtěla zpracovat téma Wintonových dětí. „Kateřina se tehdy pustila do velmi pečlivé rešeršní práce. A po prostudování mnoha osudů přišla s příběhem dvou sester. A také s důležitým postřehem, že příběh Wintonových dětí vnímáme většinou jako trochu sentimentální pohádku s jasným happyendem. Jenže skutečnost byla složitější: záchrana života znamenala pro děti zároveň ztrátu jejich domova a často i úplné vytržení z kořenů. Děti adoptované britskými rodinami ve většině případů navždy přišly o své skutečné rodiče, kteří během války zahynuli. Ztratily rodný jazyk, náboženskou víru a často i svá pravá jména. A pokud se po válce pokusily o návrat, v bývalé vlasti už většinu z nich nikdo nečekal,“ vysvětluje Kinská.

I proto se v inscenaci objevuje motiv tomboly a obchodu – nabídky, poptávky, ale i štěstí, bez něhož nelze žádný byznys uzavřít. Na odjezd dětí do bezpečí museli například jejich rodiče sehnat v té době nemalou sumu padesáti liber. Britské rodiny si pak nové členy domácnosti vybíraly podobně jako zboží z „katalogu“, z něhož jim je Winton – coby zkušený muž ze světa financí – dokázal efektivně nabídnout. „Kabaret Winton tak zároveň připomíná, že nic v životě nebývá zadarmo. A že i za tu nejšťastnější výhru v loterii života se musí něčím zaplatit,“ poznamenává Martina Kinská.

Výtvarné pojetí vytvořil Marek Cpin, Františákův stálý spolupracovník a autor výrazných scén i kostýmů. „Hlavními prvky prostoru, v němž plyne příběh, čas i životy, jsou velký koberec se vzorem a la art deco a nad ním velký osvětlený strop. Změnami nábytku a detailů se tento prostor proměňuje na různá místa hotelu, ale například i na domácnost – útulný domov, který Ester musela opustit. Kostýmy vycházejí z reálné módy konce 30. a v druhé polovině inscenace i z 80. let 20. století,“ uvádí Kinská.

Poprvé bude se Švandovým divadlem spolupracovat choreograf Tomáš Rychetský, hudební doprovod svěřil režisér Ivanu Acherovi. „Ten vedle podmanivé scénické hudby inspirované mimo jiné dobovou muzikou 30. let zhudebnil také texty básní Františka Gellnera. Z jeviště zazní také živá hudba v podání klavíristy Zdeňka Dočekala alternujícího se s Martinem Radou,“ uzavírá dramaturgyně.

Víte, že…

… vznik scénáře a poté i samotné inscenace výrazně ovlivnilo i téma uprchlíků, kteří zoufale hledali země i konkrétní lidi, kteří by je přijali? Nejdříve šlo o uprchlíky ze Sýrie, v době přípravy samotné inscenace a její premiéry pak i o uprchlíky z Ukrajiny.

… příběh dvou sester sestavila Kateřina Tučková na základě reálných podkladů a motivů? „Mohou k sobě ale nalézt cestu dvě ženy, které mají společnou krev, ale už ne život a paměť? Každá z nich vyrostla v jiné společnosti, v jiném systému, v jiném povědomí o své rodině… Nedáváme jednoznačnou odpověď, spíš jen klademe i tyto otázky,“ naznačuje dramaturgyně Martina Kinská.

…. scénář inscenace Kabaret Winton byl nakonec kolektivním dílem? „Kateřina Tučková vytvořila první verzi scénáře, který jsme posléze použili jako námět a základní osnovu. Ke spolupráci jsme v ten moment přizvali dramatičku Markétu Nekolovou, známou také jako Markétu Bláhovou. Ta zpracovala téma mezilidských vztahů: citlivě a nesentimentálně. Markéta měla na starost linku 80. let. A Martin Františák se soustředil na finální uchopení kabaretní části,“ vysvětluje Martina Kinská.

… Nicholas Winton (19. 5. 1909, Londýn – 1. 7. 2015, Slough) pocházel z německo-židovské rodiny? Rodina si však po Mnichovské dohodě změnila příjmení na Winton, aby dala najevo nesouhlas s tím, co se v Německu dělo. Malý Nicholas byl i se sourozenci pokřtěn. Původní profese burzovního makléře, který se dokáže zorientovat v nabídce a poptávce, vyřídit patřičná povolení a dobře rozumí pravidlům obchodu, mu byla později při záchraně židovských dětí velmi užitečná.

… během své návštěvy Prahy Winton viděl, v jak nuzných podmínkách žijí uprchlíci ze Sudet, a rozhodl se pomoci českým, zejména židovským dětem? Spolu s dalšími spolupracovníky a dobrovolníky (mj. Martinem Blakem a Doreen Warrinerovou) zorganizoval nejprve z Prahy, a poté i z Anglie, výjezd celkem osmi vlaků (první odjel 14. 3. 1939, osmý 2. srpna 1939). V nich se dostalo do bezpečí 669 dětí. Devátý vlak s 250 dětmi měl Protektorát Čechy a Morava opustit 1. září. Vypukla však druhá světová válka a už nebyl vypraven. Žádné z dětí, které jím mělo vycestovat, válku nepřežilo.

… Nicholas Winton četl Mein Kampf a nepochyboval o tom, co má Hitler v plánu? Zároveň věděl, že hraje o čas: aby ho neztrácel, rozhodl se zřídit fiktivní pobočku humanitární organizace na záchranu uprchlíků včetně vlastnoručně vyrobeného razítka.  Mnohé dokumenty tak nejprve zfalšoval, a teprve poté na úřadech vyřizoval ty pravé.

… za podstatné pokládal Nicholas Winton děti především zachránit a dostat je do britských rodin? Neřešil proto, zda se jednalo například o křesťanskou rodinu. Jako zkušený obchodník věděl, že i způsob nabídky dětí je důležitý. Měl proto systém kartiček, z nichž mohl požadované dítě nabídnout (např. kategorie dívky, 8 let).

…. z apartmá hotelu Šroubek, kde Winton bydlel, se záhy stala kancelář? Proudili sem nejen pomáhající dobrovolníci, ale také rodiče, kteří se dozvěděli o Wintonově záchranné akci.  Ti přicházeli prosit za své děti, aby je dal na seznam.

… sám Winton o záchraně dětí dlouho vůbec nemluvil?  Až v 80. letech se prý – podle svědectví jeho dcery Barbary – pokusil podat zprávu židovským organizacím. Senzaci způsobil až televizní pořad BBC That´s Life. Tehdy už dospělé děti tvořící velkou část publika poděkovaly svému zaskočenému a dojatému zachránci přímo před kamerami.

…. v říjnu 1998 ocenil Nicholase Wintona prezident Václav Havel Řádem TGM? Miloš Zeman mu v říjnu 2014 předal Řád bílého lva, nejvyšší státní vyznamenání České republiky. V roce 2003 byl Alžbětou II. povýšen do šlechtického stavu a byl mu udělen Řád britského impéria. K jeho jménu od té doby patří titul Sir.

… podle scenáristy a režiséra Mateje Mináče se do dnešní doby se povedlo dohledat zhruba 300 Wintonových dětí? Většina z nich žije či žila ve Velké Británii, ale i v České republice, Izraeli, USA, Kanadě, Německu, Švýcarsku, na Novém Zélandu a v Austrálii. Dalších 300 dětí se zřejmě usídlilo v Jižní Americe. Rodiny Wintonových dětí už čítají přes 6000 lidí.

Premiéra inscenace 22. října ve Velkém sále Švandova divadla, reprízy se uskuteční 24. října, 4., 12. a 19. listopadu

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín