Hadry – Taneční magazín

Srpnové světlo

Premiéra ve Švanďáku

Švandovo divadlo chystá Srpnové světlo, příběh absolutní lásky. Režisérem novinky bude sám autor Martin Františák

Srpnové světlo, novou českou hru renomovaného divadelníka Martina Františáka, uvede 24. září ve světové premiéře pražské Švandovo divadlo. Poetický příběh lásky s prvky thrilleru vypráví o neobvyklém milostném čtyřúhelníku lidí žijících v drsné přírodě. Františák hru napsal přímo pro herecký soubor smíchovské scény a bude ji i sám režírovat. Původní české drama zasazené autorem do skalistých hor ledového severu uvidí diváci ve Studiu Švandova divadla.

Dva bratři, Karel a Ondřej, žijí v opuštěném statku po svých rodičích jako dva osamělí vlci. Tady, uprostřed samoty oddělené od světa stržemi a propastmi, ukryjí prchající dívku. Jeden ji miluje, druhý ji potřebuje. Je tu však paní Eklmanová, stárnoucí rodinná známá. A ta má s bratry a jejich křehkou schovankou své vlastní plány. Za sourozenci chodí také věčně opilý Pastor, který své spirituální poslání topí ve špiritusu… Kdo koho zahřeje a kdo koho zradí? A kde najít východisko, když cesta ven vede přímo na kraj ledopádu?

Ledové kouzlo severu

„Poprvé v životě jsem napsal hru, která sice ctí zákony klasického dramatu, neopírá se však o konkrétní předlohu, historickou etapu nebo osobnost. Neopírá se dokonce ani o hranice reality – vyšel jsem pouze z vlastní imaginace,“ říká Martin Františák. „Zajímaly mě základní, pudové vazby, hluboké vášně a emoce člověka. Hrdinové Srpnového světla žijí odděleni od zbytku světa. Jednají proto bez krusty civilizace, která jinak mnohé zakrývá. Navzájem si zbyli a nemohou žít ani spolu, ani bez sebe. Chlad i žár, láska i citová pustina, rodina, tajemství, touha a smrt,“ naznačuje Františák. „V Srpnovém světle se odráží moje fascinace severskými dramaty, okouzlení přírodou norských fjordů i má láska k psychoterapii. K napsání mě inspirovalo samotné srpnové světlo. V srpnu se, myslím, zvýší viditelnost a věci jsou nesmiřitelnější. Tak jsem se odvážil napsat příběh, v němž jsem se pokusil podat zprávu o nesmiřitelném cítění a vidění mezní lidské situace,“ vysvětluje dramatik a režisér, který je současně uměleckým šéfem Švandova divadla.

Podle dramaturga inscenace Davida Košťáka je Srpnové světlo výjimečným dramatem. „Františákův silný a současně básnický text čerpá inspiraci v severských tragédiích Henrika Ibsena i v irských černých komediích Martina McDonagha,“ říká David Košťák. „Jde o příběh groteskní krutosti, ale i křehké, absolutní lásky. Zároveň jde o katarzní milostné drama plné velkých hereckých příležitostí. A ty Františák jako autor i režisér proslulý výtečným vedením herců i tentokrát všem vrchovatě nabízí,“ uvádí dramaturg.

Karla ztvární Matěj Anděl, jeho bratra Ondřeje hraje Jan Mansfeld, nový členhereckého souboru Švandova divadla. Věru Eklmanovou, jež se snaží v neúplné rodině naplnit svůj ženský úděl, hraje zkušená Bohdana Pavlíková. Úlohy éterické Eli se ujme talentovaná mladá herečka Anežka Šťastná: i ona nastupuje u Švandů do angažmá. V mužské roli Pastora se můžeme těšit na hvězdu své herecké generace Marii Štípkovou.

Lidé a přízraky

Jak připomíná David Košťák, ve sklepním prostoru Studia zrežíroval Martin Františák velmi úspěšnou inscenaci Hadry, kosti, kůže autora Pavla Jurdy. Věnována byla nelehkému sousedství Vladimíra Holana s Janem Werichem, kteří žili dlouhá léta v jedné vile. „Také v Srpnovém světle se napínavé soužití několika lidí soustřeďuje v magickém místě, existujícím tentokrát ovšem pouze v autorově fantazii. Střetávají se zde opět silné charaktery a realita se občas mísí s přízraky,“ upozorňuje Košťák.

Výpravu Srpnového světla – stejně jako u inscenace Hadry, kosti, kůže – vytvořila Eva Jiřikovská. Ta Studio proměnila v chladné místo, v jehož středu žhne falešný rodinný krb. Kostýmům v zemitých barvách, odrážejících současné trendy skandinávské módy, vévodí svetry s norskými vzory.

Text skrze hudbu i nesouhlas se světem

Výrazný tvůrčí podíl na Srpnovém světle má i hudebník Ondřej Mikula. Umělec známý jako Aid Kid patří k vůdčím osobnostem české elektronické hudební scény a prosazuje se i v evropském měřítku. Vycházející skladatelská hvězda Aid Kid se hudbě věnuje téměř ve všech podobách, jaké mu současný svět nabízí: hraje živě, působí jako DJ, věnuje se scénické hudbě, skládá spoty, znělky, hudbu pro videomapping a interaktivní instalace.

Silné hudební cítění je vlastní i autorovi a současně režisérovi své vlastní hry Martinu Františákovi. „Nesmírně mě potěšila Patti Smith, když při svém koncertu v Praze mluvila o sobě jako o spisovatelce, která má možnost pokusit se zahrát své texty. Mám to stejně: je třeba si přiznat, že jsem vnitřně autor s možností realizace svého textu. Tak ty své texty zkouším zazpívat, zahrát, dát jim hudbu s kapelou… Je pravda, že jsem překvapený, jak jsem jako autor krutý k lidskému osudu. Myslím ale, že je to spíš punkový křik a nesouhlas se světem,“ uzavírá Martin Františák.

Premiéra je 24. září, reprízy následují 26. září, a 8. a 31. října 2022

Foto: Michal Hančovský

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Srpnové světlo

Příběh absolutní lásky

Švandovo divadlo chystá Srpnové světlo, příběh absolutní lásky. Režisérem novinky bude sám autor Martin Františák

Ledové kouzlo severu

„Poprvé v životě jsem napsal hru, která sice ctí zákony klasického dramatu, neopírá se však o konkrétní předlohu, historickou etapu nebo osobnost. Neopírá se dokonce ani o hranice reality – vyšel jsem pouze z vlastní imaginace,“ říká Martin Františák. „Zajímaly mě základní, pudové vazby, hluboké vášně a emoce člověka. Hrdinové Srpnového světla žijí odděleni od zbytku světa. Jednají proto bez krusty civilizace, která jinak mnohé zakrývá. Navzájem si zbyli a nemohou žít ani spolu, ani bez sebe. Chlad i žár, láska i citová pustina, rodina, tajemství, touha a smrt,“ naznačuje Františák. „V Srpnovém světle se odráží moje fascinace severskými dramaty, okouzlení přírodou norských fjordů i má láska k psychoterapii,“ dodává dramatik a režisér, který je současně uměleckým šéfem Švandova divadla.

Podle dramaturga inscenace Davida Košťáka je Srpnové světlo výjimečným dramatem. „Františákův silný a současně básnický text čerpá inspiraci v severských tragédiích Henrika Ibsena i v irských černých komediích Martina McDonagha,“ říká David Košťák. „Jde o příběh groteskní krutosti, ale i křehké, absolutní lásky. Zároveň jde o katarzní milostné drama plné velkých hereckých příležitostí. A ty Františák jako autor i režisér proslulý výtečným vedením herců i tentokrát všem vrchovatě nabízí,“ uvádí dramaturg.

Bratry Karla a Ondřeje ztvární Matěj Anděl a Jan Mansfeld, nový členhereckého souboru Švandova divadla. Věru Eklmanovou, jež se snaží v neúplné rodině naplnit svůj ženský úděl, hraje zkušená Bohdana Pavlíková. Úlohy éterické Eli se ujme talentovaná mladá herečka Anežka Šťastná: i ona nastupuje u Švandů do angažmá. V mužské roli Pastora se můžeme těšit na hvězdu své herecké generace Marii Štípkovou.

Lidé a přízraky

Výpravu Srpnového světla – stejně jako u inscenace Hadry, kosti, kůže – vytvořila Eva Jiřikovská. Ta Studio proměnila v chladné místo, v jehož středu žhne falešný rodinný krb. Kostýmům v zemitých barvách, odrážejících současné trendy skandinávské módy, vévodí svetry s norskými vzory.

Výrazný tvůrčí podíl na Srpnovém světle má i hudebník Ondřej Mikula. Umělec známý jako Aid Kid patří k vůdčím osobnostem české elektronické hudební scény a prosazuje se i v evropském měřítku.

Premiéra ke 24. září, reprízy následují 26. září a 8. a 31. října 2022

Foto: Michal Hančovský

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Werich a Holan v jedné vile

Hadry, kosti a kůže – původní česká hra otevírá novou sezónu ve Švandově divadle

Původní českou hrou Hadry, kosti, kůže, vyprávějící o herci Janu Werichovi a básníku Vladimíru Holanovi, kteří byli dvacet let sousedy ve stejné vile na pražském ostrově Kampa, otevírá novou sezónu pražské Švandovo divadlo. Přímo pro smíchovskou scénu ji napsal Pavel Jurda, režíruje ji nový umělecký šéf divadla Martin Františák. S Miroslavem Hanušem v roli Jana Wericha a Lubošem Veselým v úloze Vladimíra Holana budou mít Hadry, kosti, kůže premiéru 21. září 2019 v komorním prostoru podzemního Studia.

Werich a Holan. První proslul jako „národní klaun“ a „národní rabín“, který se neobešel bez přízně publika. Druhý byl známý jako asketický básník a „černý anděl poezie“, který ve svém přízemním bytě rozmlouval s mrtvými a po nocích tkal ze tmy a hvězd své geniální verše. Těžko hledat výraznější protipóly. Oba se ale narodili a zemřeli ve stejném roce, oba měli dcery se smutným osudem, oba byli národem vyzdviženi i zavrženi. A také žili dvacet let na stejné adrese ve vile na Kampě, známé nyní jako Werichova vila. I následujících dvanáct let pak bydleli prakticky v těsném sousedství.

S nápadem napsat hru o jejich nesnadném soužití a propletených osudech přišel režisér a umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák, který s ním oslovil autora scénáře Pavla Jurdu. Jurdovo pátrání v archivech, tvůrčí využití nasbíraného materiálu i Františákovo nastudování hry samotné pak vytáhlo z látky některé méně známé motivy a překvapivé souvislosti. „Ve hře Hadry, kosti, kůže najdeme elementární dramatické situace, tak ryze poetické obrazy. Snad bychom ji mohli popsat jako dramatickou, po kabaretních skečích občas pokukující báseň s baladickým dozvukem,“ naznačuje dramaturgyně Martina Kinská. Rozhodně se ale nedočkáme jednoznačného sdělení, kdo z obou protagonistů byl ten „lepší“ nebo „horší“. „Jak u Wericha, tak u Holana lze nalézt enormní citlivost a vzdělanost, rozhled i skvostnou reflexi dění, ale také velký díl sobectví a krutosti k nejbližším,“ uvádí Martina Kinská. Hra Hadry, kosti, kůže zachycující období let 1948 – 1980 tak nabízí originální obraz soužití těchto dvou slavných mužů pod jednou střechou.

Dva trosečníci uprostřed Prahy

„U Wericha mě nejvíc ohromila mohutnost jeho životního příběhu,“ prozrazuje režisér Martin Františák, „ty všemožné peripetie, kontroverze, záliby. To vše se zkušeností amerického způsobu života, exilu. S vědomím možnosti svobody v nesvobodném Československu. U Holana mě zas fascinovalo jeho absolutní nasazení pro poezii, která zřejmě souviselo s jeho totální odevzdaností svobodné existenci. Oba však čelili podobn&yac ute;m životním výzvám, které před ně stavěla nesnadná doba, očekávání národa i jejich vlastní svědomí. Žili od sebe vzdáleni jen pár metrů na výšku, občas ale jako dva trosečníci na ostrově uprostřed Prahy.“ Režisér také upozorňuje na blízkost Švandova divadla a Werichovy vily i na to, že tyto – oba pro inscenaci klíčové – domy leží na stejném vltavském břehu.

Werich za svou fasádou

Pozoruhodný příběh, do něhož se promítá topografie i magie staré Prahy, umocňuje silné herecké obsazení. Jana Wericha hraje Miroslav Hanuš, který se právě touto rolí stává novým stálým hostem Švandova divadla.

O své postavě říká: „Hra Hadry, kosti, kůže ukazuje Wericha za fasádou Wericha. Člověka smutnícího po Voskovcovi, maličko sobce a vlastně nešikovného otce, který, ač se snaží, neumí být dobrý rodič. Ani moc dobrý manžel. Který ale stejně o všech strastech dovede mluvit jen s nadhledem a humorem. Člověka národem milovaného, ale vlastně dost opuštěného. Rád bych zmínil jednu repliku: Kašpar potřebuje publikum. Obecenstvo stejných zbabělců, jako je on sám.“ Přiznává také, že při nastudování role bylo těžké nepodlehnout Werichově typické dikci – tím spíš, že ho režisér zásobil množstvím obrazového i zvukového materiálu. Na otázku, co má on sám s Werichem společného, odpovídá: „Talent. Ovšem lišíme se asi v jeho míře. Ale jsme oba komedianti, pro které je těžké přestat hrát, i když opona už je dole. A také bych asi, stejně jako on, nedokázal natrvalo emigrovat… Na rozdíl od Jana Wericha ale nemám rád lov a asi by mě moc nebavil ani rybolov,“ uvažuje Miroslav Hanuš.

Našlapovat po špičkách

Ve Vladimíra Holana se promění Luboš Veselý. „Kdysi jsem si Holanovy básně četl jen tak sám od sebe a pro sebe, dokonce jsem se naučil Modlitbu kamene, kterou umím dodnes. Fascinovala mne ta složitost, hloubka a ukryté možnosti. A pak jsem přečetl životopis, dobíral se tajemství některých básní a sbírek,“ říká herec, který už kdysi okolo Holana „našlapoval po špičkách“. A stejně opatrně, pokorně, s úctou, ale i s citlivou vnímavostí a silnou vnitřní energií přistoupil teď k jeho ztvárnění.

Básníkovu manželku Věru Holanovou hraje Bohdana Pavlíková, Zdenu Werichovou Andrea Buršová, Voskovce Matěj Anděl, dceru Denisa Barešová. V úloze Firjubina, představitele tehdejší nevyzpytatelné moci, uvidíme Jana Grundmana, novou posilu hereckého souboru. Posla hraje Jan Mansfeld.

Scénu a kostýmy navrhla Eva Jiřikovská, autorem hudby je Ivan Acher. „Oba talentovaní a ve svých oborech už proslulí tvůrci do inscenace vnášejí další sugestivní a inspirativní rovinu,“ říká dramaturgyně Martina Kinská a dodává: „Na repertoáru Studia Švandova divadla tak přibude další inscenace, která se věnuje výrazným osobnostem českého či světového dění a současně tak reflektuje určitá období dějin i naše postoje k nim. A také doufám, že opět nabouráme pár stereotypních představ o tom, jak to všechno bylo.“

Ostré zvolání všedního dne

A proč se hra jmenuje Hadry, kosti, kůže? „Jde o nápad autora adaptace Pavla Jurdy,“ vysvětluje Martin Františák. „Z dětství si ještě oba pamatujeme výkupčího králičích kůží a kostí: bylo v tom něco neznámého a děsivého, ale také obyčejného a všednodenního. Zároveň jde o název jedné z Holanových básnických sbírek. Myslím, že tohle zvolání rezonuje s úzkostí dnešního člověka: málo oděného před námrazou světa a patřičně čelícího strachu,“ uzavírá režisér.

Premiéra hry Hadry, kosti kůže bude 21. září ve Studiu Švandova divadla; nejbližší reprízy se odehrají 23. září a poté 15. a 29. října. Na programu je pak i 7. a 20. listopadu

www.svandovodivadlo.cz

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

WERICH a HOLAN v jedné vile

Švandovo divadlo uvede hru „Hadry, kosti, kůže“

Původní českou hrou „Hadry, kosti, kůže“, vyprávějící o herci Janu Werichovi a básníku Vladimíru Holanovi, kteří byli dvacet let sousedy ve stejné vile na pražském ostrově Kampa, otevírá novou sezónu pražské Švandovo divadlo. Přímo pro smíchovskou scénu ji napsal Pavel Jurda, režíruje ji nový umělecký šéf divadla Martin Františák. S Miroslavem Hanušem v roli Jana Wericha a Lubošem Veselým v úloze Vladimíra Holana budou mít„Hadry, kosti, kůže“ premiéru 21. září 2019 v komorním prostoru podzemního Studia.

Werich a Holan. Jeden proslul jako „národní klaun“ a „národní rabín“, který se neobešel bez přízně publika, druhý byl známý jako asketický básník a „černý anděl poezie“, který ve svém přízemním bytě rozmlouval s mrtvými a po nocích tkal ze tmy a hvězd své geniální verše. Těžko hledat výraznější protipóly. Oba se ale narodili a zemřeli ve stejném roce, oba měli dcery se smutným osudem, oba byli národem vyzdviženi i zavrženi. A také žili dvacet let na stejné adrese ve vile na Kampě, známé nyní jako Werichova vila. I následujících dvanáct let pak bydleli prakticky v těsném sousedství.

Dva trosečníci uprostřed Prahy

„O soužití Wericha a Holana se traduje několik téměř anekdotických historek, ale pochopitelně vše je vždy mnohem složitější; tím spíše, že šlo o tak výrazné osobnosti a komplikované povahy,“ říká dramaturgyně Martina Kinská. A režisér Martin Františák k tomu dodává: „Hra zachycující období let 1948 – 1980 je obrazem soužití těchto dvou osobností pod jednou střechou. Byli tak výrazně jiní, přesto je mnohé až osudově spojovalo. Oba také čelili podobným životním výzvám, které před ně stavěla nesvobodná doba, očekávání národa i jejich vlastní svědomí. Žili od sebe vzdáleni jen pár metrů na výšku, občas ale jako dva trosečníci na ostrově uprostřed Prahy.“

Pozoruhodný příběh, do něhož se promítá i magie staré Prahy, umocňuje silné herecké obsazení. Role Jana Wericha se ujme Vladimír Hanuš, ve Vladimíra Holana se promění Luboš Veselý. Básníkovu manželku Věru Holanovou ztvární Bohdana Pavlíková, Zdenu Werichovou hraje Andrea Buršová, Voskovce Matěj Anděl, Dceru Denisa Barešová. V úloze Firjubina, představitele tehdejší nevyzpytatelné moci, uvidíme Jana Grundmana, novou posilu hereckého souboru. Posla hraje Jan Mansfeld.

A proč se hra jmenuje „Hadry, kosti, kůže?“„Jde o nápad autora adaptace Pavla Jurdy,“ vysvětluje Martin Františák. „Z dětství si ještě oba pamatujeme výkupčího králičích kůží a kostí: bylo v tom něco neznámého a děsivého, ale také obyčejného a všednodenního. Zároveň jde o název jedné z Holanových básnických sbírek. Myslím, že tohle zvolání rezonuje s úzkostí dnešního člověka: málo oděného před námrazou světa a patřičně čelícího strachu,“ uzavírá režisér.Premiéra hry „Hadry, kosti kůže“ bude 21. září ve Studiu Švandova divadla; nejbližší reprízy se odehrají 23. září a poté 15. a 29. října.

www.svandovodivadlo.cz

Foto: Alena Hrbková

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN