Werich a Holan v jedné vile

Hadry, kosti a kůže – původní česká hra otevírá novou sezónu ve Švandově divadle

Původní českou hrou Hadry, kosti, kůže, vyprávějící o herci Janu Werichovi a básníku Vladimíru Holanovi, kteří byli dvacet let sousedy ve stejné vile na pražském ostrově Kampa, otevírá novou sezónu pražské Švandovo divadlo. Přímo pro smíchovskou scénu ji napsal Pavel Jurda, režíruje ji nový umělecký šéf divadla Martin Františák. S Miroslavem Hanušem v roli Jana Wericha a Lubošem Veselým v úloze Vladimíra Holana budou mít Hadry, kosti, kůže premiéru 21. září 2019 v komorním prostoru podzemního Studia.

Werich a Holan. První proslul jako „národní klaun“ a „národní rabín“, který se neobešel bez přízně publika. Druhý byl známý jako asketický básník a „černý anděl poezie“, který ve svém přízemním bytě rozmlouval s mrtvými a po nocích tkal ze tmy a hvězd své geniální verše. Těžko hledat výraznější protipóly. Oba se ale narodili a zemřeli ve stejném roce, oba měli dcery se smutným osudem, oba byli národem vyzdviženi i zavrženi. A také žili dvacet let na stejné adrese ve vile na Kampě, známé nyní jako Werichova vila. I následujících dvanáct let pak bydleli prakticky v těsném sousedství.

S nápadem napsat hru o jejich nesnadném soužití a propletených osudech přišel režisér a umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák, který s ním oslovil autora scénáře Pavla Jurdu. Jurdovo pátrání v archivech, tvůrčí využití nasbíraného materiálu i Františákovo nastudování hry samotné pak vytáhlo z látky některé méně známé motivy a překvapivé souvislosti. „Ve hře Hadry, kosti, kůže najdeme elementární dramatické situace, tak ryze poetické obrazy. Snad bychom ji mohli popsat jako dramatickou, po kabaretních skečích občas pokukující báseň s baladickým dozvukem,“ naznačuje dramaturgyně Martina Kinská. Rozhodně se ale nedočkáme jednoznačného sdělení, kdo z obou protagonistů byl ten „lepší“ nebo „horší“. „Jak u Wericha, tak u Holana lze nalézt enormní citlivost a vzdělanost, rozhled i skvostnou reflexi dění, ale také velký díl sobectví a krutosti k nejbližším,“ uvádí Martina Kinská. Hra Hadry, kosti, kůže zachycující období let 1948 – 1980 tak nabízí originální obraz soužití těchto dvou slavných mužů pod jednou střechou.

Dva trosečníci uprostřed Prahy

 „U Wericha mě nejvíc ohromila mohutnost jeho životního příběhu,“ prozrazuje režisér Martin Františák, „ty všemožné peripetie, kontroverze, záliby. To vše se zkušeností amerického způsobu života, exilu. S vědomím možnosti svobody v nesvobodném Československu. U Holana mě zas fascinovalo jeho absolutní nasazení pro poezii, která zřejmě souviselo s jeho totální odevzdaností svobodné existenci. Oba však čelili podobn&yac ute;m životním výzvám, které před ně stavěla nesnadná doba, očekávání národa i jejich vlastní svědomí. Žili od sebe vzdáleni jen pár metrů na výšku, občas ale jako dva trosečníci na ostrově uprostřed Prahy.“  Režisér také upozorňuje na blízkost Švandova divadla a Werichovy vily i na to, že tyto – oba pro inscenaci klíčové – domy leží na stejném vltavském břehu.

Werich za svou fasádou

Pozoruhodný příběh, do něhož se promítá topografie i magie staré Prahy, umocňuje silné herecké obsazení. Jana Wericha hraje Miroslav Hanuš, který se právě touto rolí stává novým stálým hostem Švandova divadla.

O své postavě říká: „Hra Hadry, kosti, kůže ukazuje Wericha za fasádou Wericha. Člověka smutnícího po Voskovcovi, maličko sobce a vlastně nešikovného otce, který, ač se snaží, neumí být dobrý rodič. Ani moc dobrý manžel. Který ale stejně o všech strastech dovede mluvit jen s nadhledem a humorem. Člověka národem milovaného, ale vlastně dost opuštěného. Rád bych zmínil jednu repliku: Kašpar potřebuje publikum. Obecenstvo stejných zbabělců, jako je on sám.“  Přiznává také, že při nastudování role bylo těžké nepodlehnout Werichově typické dikci – tím spíš, že ho režisér zásobil množstvím obrazového i zvukového materiálu. Na otázku, co má on sám s Werichem společného, odpovídá: „Talent. Ovšem lišíme se asi v jeho míře. Ale jsme oba komedianti, pro které je těžké přestat hrát, i když opona už je dole. A také bych asi, stejně jako on, nedokázal natrvalo emigrovat… Na rozdíl od Jana Wericha ale nemám rád lov a asi by mě moc nebavil ani rybolov,“ uvažuje Miroslav Hanuš.

Našlapovat po špičkách

Ve Vladimíra Holana se promění Luboš Veselý„Kdysi jsem si Holanovy básně četl jen tak sám od sebe a pro sebe, dokonce jsem se naučil Modlitbu kamene, kterou umím dodnes. Fascinovala mne ta složitost, hloubka a ukryté možnosti. A pak jsem přečetl životopis, dobíral se tajemství některých básní a sbírek,“ říká herec, který už kdysi okolo Holana „našlapoval po špičkách“. A stejně opatrně, pokorně, s úctou, ale i s citlivou vnímavostí a silnou vnitřní energií přistoupil teď k jeho ztvárnění.

Básníkovu manželku Věru Holanovou hraje Bohdana Pavlíková, Zdenu Werichovou Andrea Buršová, Voskovce Matěj Anděl, dceru Denisa Barešová. V úloze Firjubina, představitele tehdejší nevyzpytatelné moci, uvidíme Jana Grundmana, novou posilu hereckého souboru. Posla hraje Jan Mansfeld.

Scénu a kostýmy navrhla Eva Jiřikovská, autorem hudby je Ivan Acher„Oba talentovaní a ve svých oborech už proslulí tvůrci do inscenace vnášejí další sugestivní a inspirativní rovinu,“ říká dramaturgyně Martina Kinská a dodává: „Na repertoáru Studia Švandova divadla tak přibude další inscenace, která se věnuje výrazným osobnostem českého či světového dění a současně tak reflektuje určitá období dějin i naše postoje k nim. A také doufám, že opět nabouráme pár stereotypních představ o tom, jak to všechno bylo.“

Ostré zvolání všedního dne

A proč se hra jmenuje Hadry, kosti, kůže? „Jde o nápad autora adaptace Pavla Jurdy,“ vysvětluje Martin Františák. „Z dětství si ještě oba pamatujeme výkupčího králičích kůží a kostí: bylo v tom něco neznámého a děsivého, ale také obyčejného a všednodenního. Zároveň jde o název jedné z Holanových básnických sbírek. Myslím, že tohle zvolání rezonuje s úzkostí dnešního člověka: málo oděného před námrazou světa a patřičně čelícího strachu,“ uzavírá režisér.

Premiéra hry Hadry, kosti kůže bude 21. září ve Studiu Švandova divadla; nejbližší reprízy se odehrají 23. září a poté 15. a 29. října. Na programu je pak i 7. a 20. listopadu

www.svandovodivadlo.cz

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

WERICH a HOLAN v jedné vile

Švandovo divadlo uvede hru „Hadry, kosti, kůže”

Původní českou hrou „Hadry, kosti, kůže”, vyprávějící o herci Janu Werichovi a básníku Vladimíru Holanovi, kteří byli dvacet let sousedy ve stejné vile na pražském ostrově Kampa, otevírá novou sezónu pražské Švandovo divadlo. Přímo pro smíchovskou scénu ji napsal Pavel Jurda, režíruje ji nový umělecký šéf divadla Martin Františák. S Miroslavem Hanušem v roli Jana Wericha a Lubošem Veselým v úloze Vladimíra Holana budou mítHadry, kosti, kůže” premiéru 21. září 2019 v komorním prostoru podzemního Studia.

Werich a Holan. Jeden proslul jako „národní klaun“ a „národní rabín“, který se neobešel bez přízně publika, druhý byl známý jako asketický básník a „černý anděl poezie“, který ve svém přízemním bytě rozmlouval s mrtvými a po nocích tkal ze tmy a hvězd své geniální verše. Těžko hledat výraznější protipóly. Oba se ale narodili a zemřeli ve stejném roce, oba měli dcery se smutným osudem, oba byli národem vyzdviženi i zavrženi. A také žili dvacet let na stejné adrese ve vile na Kampě, známé nyní jako Werichova vila. I následujících dvanáct let pak bydleli prakticky v těsném sousedství.

Dva trosečníci uprostřed Prahy

„O soužití Wericha a Holana se traduje několik téměř anekdotických historek, ale pochopitelně vše je vždy mnohem složitější; tím spíše, že šlo o tak výrazné osobnosti a komplikované povahy,“ říká dramaturgyně Martina Kinská. A režisér Martin Františák k tomu dodává: „Hra zachycující období let 1948 – 1980 je obrazem soužití těchto dvou osobností pod jednou střechou. Byli tak výrazně jiní, přesto je mnohé až osudově spojovalo. Oba také čelili podobným životním výzvám, které před ně stavěla nesvobodná doba, očekávání národa i jejich vlastní svědomí. Žili od sebe vzdáleni jen pár metrů na výšku, občas ale jako dva trosečníci na ostrově uprostřed Prahy.“ 

Režisér Martin Františák

Pozoruhodný příběh, do něhož se promítá i magie staré Prahy, umocňuje silné herecké obsazení. Role Jana Wericha se ujme Vladimír Hanuš, ve Vladimíra Holana se promění Luboš Veselý. Básníkovu manželku Věru Holanovou ztvární Bohdana Pavlíková, Zdenu Werichovou hraje Andrea Buršová, Voskovce Matěj Anděl, Dceru Denisa Barešová. V úloze Firjubina, představitele tehdejší nevyzpytatelné moci, uvidíme Jana Grundmana, novou posilu hereckého souboru. Posla hraje Jan Mansfeld.

A proč se hra jmenuje “Hadry, kosti, kůže?”„Jde o nápad autora adaptace Pavla Jurdy,“ vysvětluje Martin Františák. „Z dětství si ještě oba pamatujeme výkupčího králičích kůží a kostí: bylo v tom něco neznámého a děsivého, ale také obyčejného a všednodenního. Zároveň jde o název jedné z Holanových básnických sbírek. Myslím, že tohle zvolání rezonuje s úzkostí dnešního člověka: málo oděného před námrazou světa a patřičně čelícího strachu,“ uzavírá režisér.Premiéra hry “Hadry, kosti kůže” bude 21. září ve Studiu Švandova divadla; nejbližší reprízy se odehrají 23. září a poté 15. a 29. října.

Denisa Barešová

www.svandovodivadlo.cz

Foto: Alena Hrbková

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Jarní WERICHOVA VILA vás zve

Ve Werichově vile slam poetry, Margarita, ale i Čermák se Staňkem a Jonáš!

Milí čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU,

v květnu a červnu nás čeká řada slunných dní, a proto jsme pro vás připravili KULTURNÍ PROGRAM nejenom v malebném podkroví, ale i na zahradě vily.

ROZMARNÉ LÉTO v podání Divadla v Celetné

Na několik víkendů na břehu Čertovky zakempuje Spolek Kašpar z Divadla v Celetné. Menší diváci mohou s Mikulášovými prázdninami potrénovat na léto, ti větší užít Rozmarný večer, soirée ve znamení chansonu nebo Kašparův remake legendárního semaforského představení Jonáš a tingl-tangl.

Z představení JONAŠ a TINGL-TANGL

Druhé narozeniny vily oslavíme jako již tradičně swingem a závěr června bude patřit poezii. Vůbec prvně se u Werichů bude konat Slam poetry exhibice, dokonce se závěrečným batllem a multižánrový scénický projekt Orten 100: Ohnice připomene sté výročí narození slavného básníka.

Rozběhne se také cyklus autorských čtení členů PEN klubu a četbě bude věnován i jubilejní 10 ročník festivalu Děti, čtete

Do podkroví po čase zavítají Tři strážníci a nebude tam chybět ani představení Margarinebo stand-up pánů Čermáka a Staňka.

Závěr školního roku si děti, žáci i studenti budou moci ve vile zpestřit divadelními představeními nebo výtvarnými workshopy.

V rámci projektu MEDA 100 se ve vile uskuteční přednáška na téma ženy v umění.

Musea skla – Portheimka na vás čekají Svěží barvy – výstava, která trvá do začátku června.

A protože nejenom kulturou je člověk živ, najdete v našem obchodě kuchařku, ze které si můžete uvařit recepty, které se podávaly u Werichů.

Werichova vila dýchá jarem

Přejeme vám pěkné dny a těšíme se s Vámi ve Werichově vile na viděnou!

Foto: archiv Werichovy vily

Werichova vila

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

PETR BATĚK – sám i mezi svými

Herec a hudebník Petr Batěk poslal do světa třetí sbírku básní, jejíž výtěžek jde na konto napadeného florbalisty Radka Zelinky. Kmotry se staly známé osobnosti.

Mezi svými rýmy“ – tak se jmenuje již v pořadí třetí sbírka básní Petra Baťka. Herce, který působí v Národním divadle, na chebské či kladenské scéně a momentálně dotáčí hlavní roli v novém seriálu Tomáše Magnuska „Čechovi“. Křest publikace se uskutečnil na první jarní den v Národní kavárně v Praze, kterou během její historie navštěvovala celá řada významných osobností – od Václava Havla, přes Jaroslava Seiferta, Karla Čapka, Jana Wericha i T. G. Masaryka.

Herečka Kristýna Janáčková křtí sbírku Petra Baťka, za účasti plejády slavných osobností

Křest se konal za účasti známých osobností. Rolí kmotrů se ujali herečka Kristýna Janáčková a herci Ladislav Frej, Ladislav Županič, Roman Štabrňák, režisér, producent a také předseda Obce spisovatelů ČR Tomáš Magnusek a filmař a režisér (například 13. komnat na ČT) Patrik Ulrich. Nechyběl ani hudebník, saxofonista Felix Slováček, který během křtu zahrál dvě skladby. Kniha se nepolévala, ale křtila se nastříhanými papírky s jednotlivými verši.

Mužská sestava kmotrů s autorem

Petr Batěk není jen hercem, ale také hudebníkem, moderátorem, ale i básníkem. Po sbírkách veršů „Ona má křídla” a „Výkřik motýla”, poslal do světa „Mezi svými rýmy”.

Ta knížka je úplně jiná, doslova svítí. Je bílá s černobílými ilustracemi od skvělé výtvarnice černobílých obrazů ,jedním tahem’ Michaely Žemličkové, jejíž obraz T. G. Masaryka teď nyní visí v Českém domě v USA a díla od ní má řada osobností… Jsou to nádherné, křehké kresby, které se skvěle propojují s mými básničkami. Mám z toho velkou radost, zvláště proto, že se povedlo dát dohromady publikaci, která má ještě charitativní rozměr,” prozradil Petr Batěk.

Část výtěžku směřuje na konkrétní pomoc, a sice mladému florbalistovi z Kadaně Radku Zelinkovi. Ten se vloni v listopadu, zcela náhodou a bez svého zavinění stal na ulici v Plzni obětí brutálního napadení agresivních útočníků z Ukrajiny. Jeden z nich ho zákeřně třikrát bodl  zezadu do boku. Mladý nadějný sportovec pak několik dní bojoval na ARO o život. Boj vyhrál, ale s trvalými následky, přišel o část nohy. S osudem se však díky obrovské podpoře kolegů spoluhráčů, přátel, rodiny a přítelkyně pere statečně. Před nedávnem byl propuštěn z nemocnice a pokouší se zapojit do běžného života.

Zleva postižený florbalista Radek Zelinka a autor sbírky herec, muzikant a spisovatel Petr Batěk

Já to nevzdávám. Stalo se to a život jde dál, musí. Jsem rád, že mám kolem sebe tak skvělé lidi a moc děkuji za to, že si Petr Batěk a jeho přátelé vybrali právě mě a touto nádhernou knihou se rozhodli mi pomoct. Moc si toho vážím,” svěřil se velmi skromně Radek Zelinka, který na křest dorazil s partnerkou a manažerem florbalového klubu DDM Kati Kadaň. Kromě knihy dostal k svátku, který ten den slavil, také speciální a ve světě unikátní krystalové víno a od Michaely Žemličkové, která je i autorkou návrhu etiket vín Jarmila, také originál kresby, kterou si sám vybral.

Já jsem dostala v minulosti pár žádostí o to, zda bych někomu ilustrovala sbírku básní. S úctou jsem vždy odmítla, ale Petrovi jsem neuměla říct ne. Ty verše jsou totiž tak krásné, křehké a je to něco s čím se sama sbližuji, co sama cítím a když jsem ho poznala i lidsky, nemohla jinak. Jsem za to moc ráda, zvláště, když tím mohu ještě jakkoli pomoci tak úžasnému a statečnému člověku, jakým Radek Zelinka je. Pro mě je ctí, že jsem něčeho takového součástí,” doplnila výtvarnice Michaela Žemličková.

Kniha „Mezi svými rýmy“ je výjimečná i po nakladatelské stránce. „Když jsme se s Petrem Baťkem poprvé nad jeho nápadem potkali, tak jsem mu zcela otevřeně řekl: Já se vydáváním veršů příliš nezabývám, ani nejsem žádným znalcem. Když jsem pak ty jeho básničky viděl a dostal jsem i tu výtvarnou část od paní Žemličkové, řekl jsem okamžitě – ano, jdeme do toho! A také proto, že publikace má ten charakter přímé pomoci. Jsme moc rádi, že můžeme být s kolegy u něčeho tak hezkého, jako tato sbírka básní je, a ještě užitečného, podotkl Pavel Mészáros z vydavatelství AOS Publishing, které nedávno vydalo knihu poslední Werichovy hospodyně Evy Tůmové – A taky jsem vařila u Werichů“ a na příští týden připravuje vydání publikace k 50 výroční první Československé Popelky s názvem „Popelka & spol.“.

Každý, kdo si knihu Petra Baťka Mezi svými rýmy zakoupí, například přes e-shop vydavatelství nebo v sítích prodejen knihkupectví, přispěje na již zmíněného mladého handicapovaného sportovce. Objednávat knihu básní lze přímo na e-shopu vydavatelství: http://aos-knihy.cz/kniha/mezi-svymi-rymy/ Ti, kteří si ji touto formou zakoupí, ji dostanou také od autora podepsanou.

Foto: Jaroslav Hauer

René Kekely

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

U Wericha pro Bedřicha

Také o tom, že život nemusí být vždy bílým domem, jak se zpívá v dávném muzikálovém hitu, napovídá představení “Sólo pro Bedřicha… Proč je mládeži do patnácti let nepřístupné?

Loutkové představení a nepřístupné mládeži do patnácti let? Co je to za protimluv? Vážený čtenáři, není! Představení „Sólo pro Bedřicha“ divadelního souboru ANIČKA A LETADÝLKO je toho živoucím důkazem. V jeho textu (a koneckonců i v samotných akcích) je více či méně zakuklených respektive otevřených sexistických narážek. Vystačily by zhruba hned na několik titulů nepřístupných mládeži. A to klidně i do osmnácti let.

Ono výchozí expozé „Sóla pro Bedřicha“ je tak poněkud smutně bilanční retrospektivou jedince na prahu konce života. Samotní autoři svůj samotný titul žánrově kategorizují spíše jako črtu. Výstižné paralely i metafory jejich látky však v průběhu večera často zabrousí až ke zkratkovité drobnokresbě. A zejména, toho natolik očekávaného smutku zde ve výsledném tvaru divák dočká opravdu v míře minimální.

Někdo má v kýblu nervy. Anička Duchaňová má v kýblu loutky a další divadelní propriety. Tak zahajuje své téměř „one woman show“ – „Sólo pro Bedřicha“. Hru plnou protikladů, mírně dadaistického napětí a tentokrát překvapivě bez živého zpěvu. Ačkoli předscéně vévodí mikrofon…

Pokud je řeč o loutkách i ostatních nespotřebních rekvizitách. Tak nejsou z žádného divadelního fundusu. Pocházejí z jistého v závěrečné faktografii jmenovaného brněnského vetešnictví, pražských bazarů a bleších trhů a z domácích zdrojů protagonistů. Neopakovatelná je zejména loutka vousatého lesníka v holínkách a zeleném stejnokroji, která důvěrně připomíná Fidela Castra.

Odjakživa mi třeba na šermířských představeních vadilo, že všichni padnou, ale pak pro další scény zázračně obživnou. Zde je tomu jinak. Anička Duchaňová si zde protentokrát poradila s loutkami i figurkami naprosto originálně. Na začátku byly – jak již pozorný čtenář pochopil – v kýblu. A když se nehodí, tak prostě padnou dolů z pódia pod forbínu. A věřte, že již neobživnou. I to je jistou paralelou života těžkého…

 

Vlastní scénář „Bedřicha“ je patřičně a v mezích žánru vygradován. Na rozdíl od jiných představení Duchaňové a „letadýlka“ mně tentokrát připadal i důmyslněji veden v motivické linii. A možná, že se jevil i jaksi průzračnější v lexikálné sémantické rovině?

Jistá komornost a subtilnost prostředí podkroví Werichovy vily však – jakoby dávným fluidem Jana Wericha, Josefa Dobrovského či Vladimíra Holana – textu i hereckému projevu dodávala další a novější rozměry. A samotná Duchaňová v každé pasáži večera nalézá úplně jiný odstín a valér svého herectví. Od nadhledu přes exaltovaný projev až po niterné soucítění s loutkovými hrdiny.

Namísto letadýlka by tentokrát slušel Anně Duchaňové v názvu souboru spíše tryskáč. Ačkoli jí spoluherec a dramaturg představení Petr Pola sekunduje pouze na pár minut v samém závěru, tak celé představerní jedné herečky (a mnoha loutek) profrčí v délce necelých padesáti minut! Duchaňová tak nezapře nejen své zkušenosti z divadla Husa na provázku, Minor či účinkování v kapele Jablkoň.

Závěrem bych autory pochválil za nevtíravou reklamu nadnárodního tabákového koncernu i jistého brněnského vetešnictví, poblíž Nemocnice svaté Anny. A vtipné paralely, kdy například závěrečná píseň autorského muzikantského triumvirátu Jiří Bažant, Jiří Malásek a Vlastimil Hála „Život je bílý dům“ svým textem Vratislava Blažka (…od pólu/až k pólu) evokuje jméno herce a dramaturga představení Petra Poly.

Jisté je, že vše má v „Sólu pro Bedřicha“ svůj význam. Stylově různorodé loutky, otevřený vztah k sexu, sebeironie a koneckonců i narážky na kouření… Speciálně bych ještě kladně uvedl talent hlavní protagonistky dát smysl a řád zdánlivě nesourodému výtvarnému stylu.

Myslím, že Jan Werich se po tomto představení neobracel v hrobě. Dlužno ještě podotknout, že soubor jej má na repertoáru již od roku 2013.

Sólo pro Bedřicha

Režie: Anna Duchaňová
Dramaturgie: Petr Pola
Scénografie: Bedřich – Máša Černíková, dále Vetešnictví U Sedmi Švábů, bazar na Kolbence, a další
Hrají: Anička Duchaňová, Petr Pola.

Foto:@princ biz a Tomáš Svoboda (s laskavým povolením Aničky a letadýlka)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN