Premiéra hry „Kočkožrout”

Provokativní hra o příchodu „cizí krve”

Hru Kočkožrout slavného německého filmaře, dramatika a provokatéra Reinera Wernera Fassbindera (1945-1982), od jehož narození uplyne letos už 75 let, uvede jako svou první premiéru v roce 2020 pražské Švandovo divadlo. V nápadité režii Jana Holce se můžeme těšit na nováčky hereckého souboru Jana Grundmana a Annu Stropnickou i na stálice smíchovské scény Bohdanu Pavlíkovou, Roberta Jaškówa, Andreu Buršovou, Miroslava Hrušku, Davida Punčocháře a hostující Sáru Venclovskou. Premiéra hry, která se na českém jevišti objeví poprvé, je 24. ledna 2020 ve Studiu Švandova divadla.

 

Kočkožrout vypráví o skupince lidí z menšího města, kam přichází pracovat Řek. Nudící se parta zvyklá ubíjet čas klábosením, popíjením a vzájemnými pletkami s nelibostí sleduje, jak námezdní dělník přitahuje nejen jejich zájem, ale také touhy všech místních žen. Příliv čerstvé jižní krve spolu s rostoucím vztekem těch, kteří tu jsou sice doma, ale už bez energie, zájmu i naděje, vytvoří výbušnou směs. Kdo je kořist, kdo vůdce smečky a kdo tak skončí někomu v zubech, není ale vůbec jisté…

„Podobně jako v seriálu Most, i nás v Kočkožroutovi zajímá svět lidí, kteří zůstali žít mimo velká centra. Těch, co šance na vzestup a úspěch dávno vzdali, a místo víry v budoucnost v nich roste pocit křivdy, frustrace a ohrožení. K nenávisti je pak jen krůček,“ říká režisér Jan Holec. Čerstvý umělecký šéf Divadla Petra Bezruče v Ostravě se u Švandů vrací na známou půdu: už dříve tu režíroval povedené inscenace vlastního souboru Spektákl a zahrál si zde také menší roli v dramatu Krakatit.

„Teprve čtyřiadvacetiletý Fassbinder napsal Kočkožrouta v roce 1968, kdy do Německa směřovali první gastartbeitři, což je situace, kterou v jisté obdobě známe i my,“ říká dramaturgyně Martina Kinská. Podle ní hra vypráví o zášti, která vyhřezne na povrch ve chvíli, kdy lidé přicházejí o pocit chabě podepřené důstojnosti, vidinu pohodlí a – byť zdánlivou – životní perspektivu. Ve víru skutečných i domnělých křivd a strachů pak zbývá jediné: najít viníka. A tomu to spočítat…  „Tenhle moment, který se v dramatice a v historii lidstva objevuje s hrůznou pravidelností, Fassbinder velmi působivě a provokativně zobrazil na malém vzorku lidí, z nichž každého člena nejspíš potkáváme denně na ulici, bydlí možná v domě vedle nás a můžeme se jím v jistý okamžik stát i my sami,“ uvádí dramaturgyně.

Přitažlivost ironické, groteskní a nevybíravě ostré inscenace umocňuje scéna Jana Štěpánka, inspirovaná estetikou 60. a 70. let minulého století spolu s typickým koloritem Bavorska: Kočkožrout nás tak přenese do bavorských hor, hospody a střelnice. Z tradičních dirndlů, kožených kalhot a módy 60. let, kdy hra vznikla a byla i poprvé uvedena, vychází také kostýmní výtvarnice Paulina Bočková. Výrazné barvy a siluety vtipně prodchnula provinčním nevkusem a vyhrála si i s oblečením Řeka Jorgose, hlásícího se i ve spodkách ke svým „národním barvám“.

Premiéra je 24. ledna 2020 ve Studiu Švandova divadla, nejbližší reprízy jsou 27. ledna a poté 8., 24. a 25. února 2020. 

 www.svandovodivadlo.cz

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Premiéra »Královny Kapesky« v HDK

Zachraňme Kapesku, chraňme přírodu

V neděli 24. listopadu proběhla v Hudebním divadle Karlín premiéra pohádkového příběhu pod názvem Kapeska. Diváci sledovali osudy královských rodů Popelky, Zlatovlásky, Honzy a Královny přírodních sil – Kapesky. Kromě nich bylo v příběhu ještě nepřeberně pohádkových postav, velmi atraktivní (a také sehrálo svou téměř hlavní roli) bylo Peklo. Král temných sil, zkráceně Kates, se snaží ovládnout svět a královně Kapesce jde  dokonce o holý život.  Monstrum, které jí přichází vstříknou t jed do žil je opravdu působivé.

Královna Kapeska – Martina Pártlová

Král Kates – Ernesto Čekan

Působivé monstrum

Královna Kapeska je volným pokračováním divácky oblíbeného muzikálu Kapka medu pro Verunku, který vidělo více než 120 000 diváků.  Muzikály jsou velmi populární, ale jak to bývá, je jich už poměrně hodně. Jak zaujmout?  Je důležitý vtipný, svižný nebo dobrodružný příběh, skvělá hudba i texty, samozřejmě perfektní kostýmy, dobrý zvuk a pochopitelně báječní herci, zpěváci,  a tanečníci,  a to pokud možno vše v jedné osobě.  Samotní režiséři přiznávají, že vytvořit takový muzikál, je opravdu to nejtěžší. Když se ale povede, je to  současně i to nejlepší.

Představitelé všech království

Příběh jako takový, odhaduji, je velice vhodný pro rodiny s dětmi, výborné odpolední představení pro  všechny. Děti sledují kostýmy, poslouchají líbivou  hudbu (zpívá např. Jiří Zonyga) a současně se také do jejich podvědomí dostává myšlenka, že přírodu je třeba chránit a to hned, není-li už pozdě.  Dospělí se sice možná dívají s pousmáním, ale nicméně kostýmy jsou tak ohromující, že musí nadchnout malé i velké.

Miroslav Hrabě

Pohádkové bytosti

Felix Slováček ml. a Tereza Krippnerová

Michaela Sejnová

Ráda bych vyzvedla Evženii Rážovou, kostýmní výtvarnici celého díla, i dospělý se skutečně nenudí celou dobu a má co pozorovat. Pro tanečníky pak je jistě zajímavé, že choreografii připravila Petra Parvoničová. Výpravné dekorace také diváka uzemní, vše je doplněno videoprojekcí. Některé momenty (např.když rozkvete příroda na plátně) jsou vskutku až ohromující.

Za vznikem „Kapesky“ stojí manželé Alena a Jan Pixovi, texty písní Kristýna Pixová, hudba Tomáš Beran, režie Juraj Čiernik. Mezi herci jistě najdete své oblíbené, například  Martinu Pártlovou,  Davida Gránského,  Felixe Slováčka ml., a mnoho dalších osobností.

Závěr premiéry

Závěr

Celý tým

Není divu, že do divadla zavítali i hvězdní hosté, potkali jsme např. zpěváka Petra Janu, Janu Švandovou, Felixe Slováčka a Lucii Gelemovou, Michaelu Kuklovou a další.

Mezi hosty byl také zpěvák Petr Janda s dcerami

Nenechte si ujít

Text, foto: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

»SMALL TALK« – letadýlko bez turbulencí!

Anička s růžovou kytarou za růžovými sny ▐ Jako na houpačce ▐ Trefná vzpomínka na Mistra i Mistrál ▐ Moravský bard z „Kabinetu“ Národního divadla do „Paměti“ ▐ Duchaňová mentálně i multiinstrumentálně ▐ Dámské kalhotky v růži ▐ Bude ze Zimmermanna Jára Cimrman? ▐

V pátek 22. a v sobotu 23. listopadu jste měli mít na paměti jít do Studia Paměť. Přesněji do jeho nonkonformního, poněkud v retro duchu vybaveného, sálku. Ano, totiž právě tam, blízko obchodního domu Bílá labuť a ještě blíže věži Petrského kostela i stejnojmenného náměstí, se odehrávala (po dva dny) premiéra. Koho? No přece, jak již TANEČNÍ MAGAZÍN s dostatečným předstihem avizoval, populárního divadýlka „ANIČKA A LETADÝLKO“!

Jaká bude zbrusu nová hra, v programu deklarovaná jako „modlitba za ticho“? Hned úvodem musím předeslat, že v následující prodloužené hodině jsme si toho ticha – spolu s nabitým sálkem – mnoho neužili. Spíše jsme tleskali na otevřené scéně, smáli se a popadali za břicho.

I toto ryze české (či českomoravské?) divadélko už jde s dobou. Po „hezky českých“ titulech „Jana je panna“, „Sólo pro Bedřicha“, „Království“, „Automat slast“, „Ocasem tygra“ či progresívního „Píčus není kretén“, jsme se tentokrát (s ostatními diváky) dočkali světového názvu – „Small talk“. Tak, prostě tak…

Kdo se to zde obnažuje?

Proč vůbec uvažuji o kategorizaci Aničky a jejího letadýlka jako divadla českomoravského? Určitě nikoli proto, že se na Moravě letadla konstruují a vyrábějí v Kunovicích. Ale sama Anna Duchaňová, ač původně s prvními divadelními zkušenostmi z Prahy, dlouho na Moravě vystupovala. Dokonce i ve slavné Huse na provázku. (A ani to, kupodivu, na ni nezanechalo trvalé následky!!!) To naopak, Aniččin protihráč (či spoluhráč?) z této nové inscenace, Václav Zimmermann je přímým moravským rodákem. Detailně z Provodova.

Shoda náhod způsobila, že Zimmermann se v této premiéře ve Studiu Paměť představil zrovna v době, kdy na prknech pražského Národního divadla vdechnul život postavě studentského vůdce z listopadu roku 1989 Martina Mejstříka. Tuto roli obdržel ve zbrusu novém titulu „Sametová revoluce: Kabinet“. I ve „Small talk“ zaujal. Nejen tím, že zde měl rolí hned devatero. Je všeobecně známo, že divadlo Járy Cimrmana – navzdory svým letitým tradicím – hledá nově profesionální herce. Objeví se, po výkonu ve „Small talk“, po již angažovaném Ondřeji Vetchém, v hledáčku Zdeňka Svěráka i Zimmermann? Myslím, že nejen jméno jej k tomu přímo předurčuje…

Že by Apači?

A co žena z názvu divadélka – Anička Duchaňová? Ta z větší části nesla na svých bedrech to, co je tomuto souboru vlastní – aby bylo zbrusu nové představení dostatečně ulítlé. A to se zdařilo na více než sto procent.

Small Talk“, mimo světového názvu, zaujal, jak již tomu u „letadýlkového“ divadla Duchaňové Aničky bývá, nejen jeho běžným standardem – gejzírem nápadů. A tradičně rovněž hudebně dramatickým, až muzikálovým, jevištním ztvárněním. Tentokrát však frontmanka „divadýlka-letadýlka“ Duchaňová překvapila navíc také svým multiinstrumentálním muzikantským rozpětím. Mimo vlastní (již kultovní) růžové kytary se zhostila hned několika dechových nástrojů (že by trochu po vzoru Jitky Molavcové?). A obzvláště její „rusalkovské“ sólo, s jazzovými rify, na saxofon doslova zvedlo diváky ze sedadel. Laici žasli a odborníci se divili. Dlužno podotknout, že Václav Zimmermann Aničce zdatně přitruboval na trubku. A za tím vším stál v pozadí hudební supervizor – Michal Němec, duše známé kapely Jablkoň.

Anička a její růžová kytara

Pokud jsme u hudby, musím pochválit i nápadité písně. Opět si nezadaly jejich velmi originální skutečně napadnuté texty. Z hudebního světa byly v představení i mírné narážky na Karla Gotta. Pár taktů z některých hitů. Odkazy na jeho dávné eskapády. Nevím a nemohu posoudit, zda tak byly již předem napsány v původním scénáři? Anebo šlo o aktuální reakci na Mistrův nedávný skon? Každopádně, do této inscenace sedly. Nepůsobily v ní nikterak pracně naroubovaně nebo nepatřičně drze, upoceně či dokonce samoúčelně.

Růžové brýle nemusí být vždy růžové

Ke Gottovu životu se tak trochu vážou v inscenaci samotné i jevištně převlékací prvky. Kreativní byla, na první pohled poněkud minimalistická, scéna Martiny Zwyrtek. Hravě a rošťácky na ní spíše působí nápadité a nečekané rekvizity. Různé čelenky, nerůžové růžové brýle, dámské kalhotky „zakuklené“ v růži i mikrofon a popelník zároveň z kuchyňského cedníku, respektive napařovacího zařízení. Působivá je i závěrečná scéna s loutkovými plyšáky u hrubé cihlové zdi. Ta silně evokuje tu zeď, od níž odlézali ve válce z Londýna naši exiloví výsadkáři k atentátu na Reinharda Heydricha. Jak již tento krátký výčet naznačuje, představení „Small Talk“ je plné kontrastů, proměn, zvratů, black-outů, nonverbálních souvislostí i nečekaných point. Cítíte se jako na houpačce. Tím však nechci vůbec říci, že by se někdy, za tu více než hodinu letu, letadýlko dostalo do nebezpečných turbulencí!

Duchaňová i Zimmermann tentokrát nesli tíhu celé inscenace sami. Pouze v duu. A dokázali si poradit i s náročnou dramaturgií Petra Poly. Ten se zároveň objevil i v „zapultové“ roli Mistra zvuku. Ale odtud vlastně i trochu nenápadně celé představení řídil. Jako sportovní trenér při utkání. Myslím si, že mohl být se svými „svěřenci“ spokojen. Nakonec, to potvrdil i dlouhý, táhlý potlesk (obvykle spíše zdrženlivějšího) premiérového publika.

Václav Zimmermann začínal v moravské vísce u Zlína hrát v souboru se sympatickým názvem ProLiDi. Je vidět, že divadlo pro lidi skutečně zvládá s bravurou. Ale nikdy při tom neklesne pod hladinu dobrého vkusu i elegantního nadhledu. Určitě také proto byly protentokrát lehce stravitelné i narážky na Karla Gotta. Speciálně navíc v této, pro jeho stoupence a fanoušky, smutné době. O Anně Duchaňové je už dávno známo, že stále hledá nové cesty a letové trasy svého letadýlka. Nemusí to být vždy a za každou cenu let nadzvukovou stíhačkou. Ale taky nikdy nesklouzne do útrob takových nespolehlivých létajících strojů, jakými nedávno byly Boeningy 737. Tak jaké a do které destinace nám – s Petrem Polou – přichystá letenky příště? Po „Small talk“ se nezbývá než těšit.

»Small Talk«

devítidílná modlitba za ticho

Small Talk“, takzvaná řeč, která neurazí a nevadí, byla patrně vynalezena proto, aby zbavila lidské bytosti tíhy mlčení. Vystupuje mrtvá dvojice populárních herců a živá Rusalka.

Hrají: Anna Duchaňová, Václav Zimmerman

Tvůrčí tým: Anna Duchaňová, Petr Pola, Václav Zimmerman

Scénografická spolupráce: Martina Zwyrtek

Hudební spolupráce: Michal Němec

Produkce: Anička a letadýlko

Čas: 78 minut (i s potleskem)

Psáno z první premiéry v pátek 22. listopadu.

Foto: Mar Ben

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

»ROSELYNE« se blíží!

Studio ALTA a Produkční platforma ProFitArt uvedou premiéru sóla »Roselyne« o marném hledání svého místa v životě

Holešovické Studio ALTA uvede 29. října premiéru sólového představení tanečnice a performerky Cécile Da Costa s názvem Roselyne.

Žena jménem Roselyne hledá své místo; své místo v místnosti, své místo v očích ostatních, své místo v životě. Chce být neviditelná. Nechce rušit. Pochybuje. Vždy se za něčím schovává. Našla svou rostlinu.

Roselyne může být odrazem našich pochybností, rozhodnutí, která jsme neudělali, možností, kterých jsme nevyužili. Je naprosto nedokonalá, stejně jako my ostatní.

Cítím se vinna. Nepamatuju si proč. Možná jsem udělala něco špatného nebo něco málo dobrého, nebo něco, co jsem měla udělat, ale neudělala jsem to. Možná, že ta vina tu byla už přede mnou. Nejhorší je necítit se provinile, nejhorší je, zkoušet vzpomenout si proč.“

»ROSELYNE«

Námět, koncept a choreografie: Cécile Da Costa


Účinkuje:
Cécile Da Costa


Režijní spolupráce:
Dominika Špalková


Scénografie a kostýmy:
Petra Vlachyňská


Light design:
Jiří Šmirk


Producent:
ProFitArtwww.profitart.cz

Partneři: Studio ALTA, Divadlo Drak, Cirqueon, Uhelný mlýn, Tanec Praha, Nultý bod.

Cécile Da Costa je v Praze žijící zpěvačka, performerka a choreografka francouzsko-­portugalského původu. Vystupovala v představeních divadla Farma v jeskyni, jehož byla pět let členkou, nyní působí již několik let jako performerka a choreografka ve Spitfire Company. V Čechách, Francii, Polsku nebo Řecku vede workshopy fyzického divadla. Ve své práci hledá „hlasy, které mohou pohybovat tělem a těla, která mohou pohybovat hlasem“ .

Za své sólové představení „Vypravěč“, v režii Petra Boháče, získala ocenění Tanečnice roku 2018 nebo nominaci na Total Physical Awards in Fringe 2017, v tomto multižánrovém představení oscilují tělo a hlas mezi bojem a křehkostí. „Roselyne“ je její první autorská inscenace.

Foto: Vojtěch Brtnický

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Premiéra se blíží!

Nové hudebně-taneční vystoupení 420PEOPLE »PANTHERA« inspirovala slavná kniha Sapiens. Co k tomu říká choreograf Václav Kuneš i další tvůrci?

Tvůrci nejnovějšího představení PANTHERA nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE se inspirovali bestsellerem Sapiens, který pojednává o úchvatném a zároveň děsivém příběhu lidstva. Plná emocí, a především otázek je také samotná PANTHERA, která má premiéru 10. a 11. 9. 2019 v pražské La Fabrice. Těšit se můžete na skvělé taneční výkony a hudbu Jana Šikla, složenou tanečníkům takříkajíc „pod nohy“. Za choreografií stojí Václav Kuneš, zakladatel souboru, známý také z populární TV soutěže StarDance.

Proč jsme ze všech různých druhů lidí zůstali nakonec my, kteří o sobě rádi říkáme, že jsme pány tvorstva, i když si doslova pod rukama ničíme vše, co nám naši předchůdci zanechali?“ To je hlavní myšlenka nejnovějšího představení PANTHERA, jehož premiéru netrpělivě očekávají všichni příznivci umění nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE.

Po představení The Watcher jsem si říkal, že téma lidského těla a jeho schopností mě stále zajímá. Shodou okolností jsem se dostal ke knížce Sapiens – stručné dějiny lidstva od izraelského historika Y. N. Harariho, kde mě zaujala teorie o tom, že by vedle nás žilo třeba ještě dalších 5 druhů ,lidí´. Vždyť my ,sapiens´ kolikrát nejsme schopni tolerovat ani rozdílné barvy pleti či vyznání,“ přibližuje okolnosti vzniku a hlavní téma nového emotivního představení PANTHERA choreograf Václav Kuneš, umělecký šéf souboru 420PEOPLE.

Hudba „pod nohy“ a překvapivé rekvizity

Po minulé sezoně, kdy každé naše představení bylo s živou hudbou, bude PANTHERA jinak. Autorem hudby je Jan Šikl, se kterým jsem již několikrát spolupracoval jak u nás, tak i na představeních v Japonsku či Holandsku. Jeho hudba mi často připomíná filmovou hudbu, a to se mi právě k celkovému vyznění představení PANTHERA velmi hodí. Zároveň mít hudbu složenou takříkajíc ,pod nohy´ – je prostě skvělé,“ říká Václav Kuneš a dodává, že posledních pár premiér si také neumí představit bez kostýmů a stylingu Olo Křížové.

Václav Kuneš

Velmi jsme si sedli i po lidské stránce a pro mě je důležité vědět, že se kostýmy budou dotvářet až do posledních okamžiků tak, aby co nejlépe vystihovaly i ty nejposlednější změny před premiérou.“

Scénografie se u představení PANTHERA ujal Hynek Dřízhal, který podle Václava Kuneše dokáže vždy jeho téma posunout ještě někam jinam, a dá tak aktérům příležitost pohrát si i se scénou, což prý vůbec nebývá zvykem. „A je rád, a já také, když té scéně umíme vdechnout život,“ popisuje dobře fungující spolupráci choreograf. A na otázku, zda se při představení PANTHERA uplatní i nějaké zajímavé rekvizity, Václav Kuneš odpovídá: „O rekvizitách zatím nebudu mluvit, budou mít důležité místo a nechte se překvapit.“

»PANTHERA«

Umělecké obsazení:

Choreografie: Václav Kuneš

Hudba: Jan Šikl

Kostýmy: Olo Křížová

Light design: Michal Kříž

Scénografie: Hynek Dřízhal

Obsazení: Francesca Amante, Fanny Barroquère, Veronika Tököly, Viktor Konvalinka a Filip Staněk

PREMIÉRA: 10. 9. a 11. 9. 2019

420PEOPLE, soubor současného tance, do jehož názvu si tvůrci vepsali českou telefonní předvolbu, založili Václav Kuneš a Nataša Novotná na přelomu roku 2007/2008 po návratu z působení v jednom z nejprestižnějších světových souborů tanečního divadla – Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána. Společná vize vybudovat v Praze svůj vlastní soubor současného tance dala vzniknout značce 420PEOPLE, která v současné době působí na české i mezinárodní scéně již 11 let. Soubor 420PEOPLE je spojením výjimečné interpretační úrovně, profesionality, promyšlené hravosti a odvahy, se kterou přivádějí na jeviště svých představení slovník současného tance, improvizaci jako součást tvorby a netradiční dialog s divákem formou diskuzí a dalších aktivit. Více se dozvíte na www.420people.org

Foto: Pavel Ovsík

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Kde se vzalo nové divadlo »STUDIO G« ?

V Ostravě! Premiéru mělo 25. června. A zatím hostuje na prknech Divadla Petra Bezruče.

Miroslava a Vladislav Georgievovi, Pavel Gejguš, Marek David a další. Ostravská skupina umělců se rozhodla založit nové divadlo – Studio G. Divadelníci se dali dohromady pod uměleckým vedením Pavla Gejguše již za éry Staré arény. Odtud se rozhodli na počátku roku 2019 odejít, vzájemné osobní i pracovní vztahy však zpřetrhat nechtěli.

Jedno ráno jsem se probudil s takovým zvláštním pocitem, že něco musím udělat. Ta touha založit nové divadlo, najít nový prostor, začít něco nového, nový příběh, prohlásil na úvodním zahajovacím večírku Vladislav Georgiev, ředitel Studia G. Na jeho slova navázal ostravský divadelní režisér Pavel Gejguš: Máme za sebou nějakou společnou historii a ta potřeba být spolu tu pořád je.

Ze slavnostního zahájení činnosti Studia G v Divadle Petra Bezruče 25. června 2019. Zleva Pavel Gejguš, Vladislav Georgiev, Miroslava Georgievová, Renáta Klemensová a Marek David.

Studio G zatím nemá vlastní prostory, intenzivně však jedná se zástupci centrálního městského obvodu o pronájmu. Zároveň se členové Studia G pilně připravují na novou sezónu, jejíž součástí budou inscenace v nastudování předních ostravských herců, čerstvých absolventů i studentů Janáčkovy konzervatoře Ostrava. To je totiž jedním z hlavních cílů Studia G – propojovat umělce napříč generacemi a zkušenostmi, poskytovat inkubátor pro mladé umělce a propojovat je s jejich staršími, zkušenějšími kolegy. Důkazem toho byla i první inscenace, která činnost divadla úspěšně zahájila: Viktor, aneb dítka u moci (Roger Vitrac) v podání studentů Janáčkovy konzervatoře Ostrava v režii Pavla Gejguše a Mirky Georgievové.

Z premiérové  inscenace Viktor, aneb Dítka u moci

Studio G slavnostně zahájilo svoji činnost premiérou této inscenace a večírkem 25. 6. 2019 v Divadle Petra Bezruče.

Více o Studiu G v rozhovoru Ladislava Vrchovského zde.
www.studiog.cz
https://www.facebook.com/JsmeStudioG

Foto: Studio G

TANEČNÍ MAGAZÍN

Obnovená premiéra Nesnesitelné tekutosti bytí na Jatkách78

Návrat pohybového představení Víta Neznala v obrovském akváriu s 12 000 litry vody. Recenze v TANEČNÍM MAGAZÍNU vyšla již 8. září 2018.

Pohybové představení Víta Neznala v obrovském akváriu s 12 000 litry vody se vrací od května na Jatka78.

19. května 2019 se na Jatkách78 chystá obnovená premiéra inscenace Nesnesitelná tekutost bytí režiséra Víta Neznala. Inscenace se odehrává v obrovském akváriu, které se postupně plní 12 000 litry vody. Ocel, sklo a vodní masa v kontrastu s křehkou herečkou i působivá hra světel a hudby, to vše vytváří neopakovatelný divácký zážitek.

Představení připravili v koprodukci s festivalem Letní Letná a prostorem Jatka78 režisér Vít Neznal a přední česká choreografka Dora Sulženko Hoštová. V sólové roli se opět představí mladá herečka a tanečnice Kateřina Dvořáková, která byla v Cenách divadelní kritiky 2017 nominována na Talent roku.

Scéně dominuje obrovské akvárium o rozměrech 2,7 x 2,7 x 2,7 metru, jehož konstrukce je výsledkem spolupráce se statiky, skláři a vodohospodáři z fakulty stavební ČVUT. Několikaleté přípravy inscenace zahrnovaly také náročné zkoušení v bazénech s profesionálními akvabelami.

„Nesnesitelná tekutost bytí je příběhem člověka, který se snaží vyrovnat s nejistotou dnešního světa i svojí vlastní, předvídat nepředvídatelné a připravit se na to, že navzdory předpovědi může zítra pršet,” říká o projektu Vít Neznal. „Chtěl jsem v Česku vytvořit představení po vzoru toho, co jsem viděl ve světě – s dominantní scénografií, která vše předurčuje,” pokračuje. “Není to ale tradiční představení. Jeho výpověď jde totiž i díky fyzické blízkosti obrovského množství vody trochu jinou cestou,” uzavírá Neznal.

Představení Nesnesitelná tekutost bytí se bude v prostoru Skleněnky vedle Jatek78 hrát od 19. května do 7. června pouze desetkrát, kapacita hlediště je omezena.
Vstupenky za 250 a 350 Kč jsou již nyní k dostání na GoOut.cz.

Zuzana HOŠKOVÁ

pro Taneční magazín

Mezinárodní site-specific projekt Divadla CONTINUO

Herci, tanečníci, performeři, výtvarníci i muzikanti. Pozorně si pročtěte a popřemýšlejte, zda máte zájem? Zatím je ještě čas…

Od 15. července do 18. srpna 2019 pořádá Divadlo Continuo mezinárodní divadelní site-specific projekt. K účasti na projektu jsou zváni: herci, performeři, tanečníci, výtvarníci, muzikanti, kteří mají divadelní, výtvarné nebo hudební zkušenosti a upřímný zájem o účast na projektu.

Pavel Štourač

Divadlo Continuo je mezinárodní nezávislou divadelní skupinou, vedenou režisérem a uměleckým vedoucím Pavlem Štouračem. Od roku 1995 skupina trvale sídlí a tvoří v malé jihočeské vesnici Malovice, 25 km od Českých Budějovic, v prostorách bývalé zemědělské usedlosti pojmenované Švestkový Dvůr. Pro hereckou práci Continua je charakteristické hledání autentického, osobního výrazu spojováním výtvarného znaku a fyzického herectví, rytmu a muzikality.

Za dobu svého dlouholetého působení vytvořilo Divadlo Continuo téměř padesát inscenací a uspořádalo přes dvacet mezinárodních divadelních site specific projektů, kterých se zúčastnilo přes 400 umělců z celého světa.

Základní myšlenkou letních projektů Divadla Continuo je tvůrčí setkání divadelníků, odlišných přístupů a profesí z různých zemí při společném díle. Účastníci spolu několik týdnů žijí a pracují na Švestkovém Dvoře, sídle Divadla Continuo a ve vybrané nedivadelní lokalitě v okolí (letos je zatím v jednání stará budova vodárny v Písku z roku 1900). Připravovaná inscenace je vždy inspirovaná daným místem a neopakovatelným setkáním. Po premiéře následuje šest repríz a derniéra.

Inscenace vzniká z výsledků pohybových, hlasových a výtvarných tvůrčích dílen, které probíhají během projektu. Dílny i následný tvůrčí proces povedou členové Divadla Continuo pod supervizí Pavla Štourače, uměleckého vedoucího Divadla Continuo.

Profil účastníka: 

Prvotní je zájem, energie a vytrvalost, ochota pracovat a sdílet své umělecké vize ve skupině, touha objevovat nové možnosti tvorby, nabízet, zkoušet, poznávat. Předpokladem je dobrá fyzická i psychická kondice – půjde o intenzivní několikatýdenní práci nejen v divadelním sále a zkušebnách, ale hlavně ve staré pro veřejnost uzavřené budově a venkovních prostorách.
Účast je nutná po celou dobu projektu.

Přihláška:
Výběr účastníků projektu proběhne na základě přihlášky, CV, motivačního dopisu (v angličtině) a ukázky dosavadní umělecké tvorby (všechny materiály v anglickém jazyce)
performeři, tanečníci, herci: odkazy na videa se záznamy vlastní umělecké tvorby

výtvarníci: portfolio svých prací, prezentací a projektů


muzikanti: nahrávky, nebo odkazy na videa se záznamy vlastní umělecké tvorby

Uzávěrka přihlášek je do půlnoci 19. 5. 2019.


Přihlášku na letní projekt naleznete na: stránkách www.continuo.cz/prihlaska-letni-projekt/ 

V případě problémů s vyplněním či odesláním přihlášky nás kontaktujte emailem: team@continuo.cz

Divadlo Continuo

pro TANEČNÍ MAGAZÍN