Premiéra hry „Kočkožrout”

Provokativní hra o příchodu „cizí krve”

Hru Kočkožrout slavného německého filmaře, dramatika a provokatéra Reinera Wernera Fassbindera (1945-1982), od jehož narození uplyne letos už 75 let, uvede jako svou první premiéru v roce 2020 pražské Švandovo divadlo. V nápadité režii Jana Holce se můžeme těšit na nováčky hereckého souboru Jana Grundmana a Annu Stropnickou i na stálice smíchovské scény Bohdanu Pavlíkovou, Roberta Jaškówa, Andreu Buršovou, Miroslava Hrušku, Davida Punčocháře a hostující Sáru Venclovskou. Premiéra hry, která se na českém jevišti objeví poprvé, je 24. ledna 2020 ve Studiu Švandova divadla.

 

Kočkožrout vypráví o skupince lidí z menšího města, kam přichází pracovat Řek. Nudící se parta zvyklá ubíjet čas klábosením, popíjením a vzájemnými pletkami s nelibostí sleduje, jak námezdní dělník přitahuje nejen jejich zájem, ale také touhy všech místních žen. Příliv čerstvé jižní krve spolu s rostoucím vztekem těch, kteří tu jsou sice doma, ale už bez energie, zájmu i naděje, vytvoří výbušnou směs. Kdo je kořist, kdo vůdce smečky a kdo tak skončí někomu v zubech, není ale vůbec jisté…

„Podobně jako v seriálu Most, i nás v Kočkožroutovi zajímá svět lidí, kteří zůstali žít mimo velká centra. Těch, co šance na vzestup a úspěch dávno vzdali, a místo víry v budoucnost v nich roste pocit křivdy, frustrace a ohrožení. K nenávisti je pak jen krůček,“ říká režisér Jan Holec. Čerstvý umělecký šéf Divadla Petra Bezruče v Ostravě se u Švandů vrací na známou půdu: už dříve tu režíroval povedené inscenace vlastního souboru Spektákl a zahrál si zde také menší roli v dramatu Krakatit.

„Teprve čtyřiadvacetiletý Fassbinder napsal Kočkožrouta v roce 1968, kdy do Německa směřovali první gastartbeitři, což je situace, kterou v jisté obdobě známe i my,“ říká dramaturgyně Martina Kinská. Podle ní hra vypráví o zášti, která vyhřezne na povrch ve chvíli, kdy lidé přicházejí o pocit chabě podepřené důstojnosti, vidinu pohodlí a – byť zdánlivou – životní perspektivu. Ve víru skutečných i domnělých křivd a strachů pak zbývá jediné: najít viníka. A tomu to spočítat…  „Tenhle moment, který se v dramatice a v historii lidstva objevuje s hrůznou pravidelností, Fassbinder velmi působivě a provokativně zobrazil na malém vzorku lidí, z nichž každého člena nejspíš potkáváme denně na ulici, bydlí možná v domě vedle nás a můžeme se jím v jistý okamžik stát i my sami,“ uvádí dramaturgyně.

Přitažlivost ironické, groteskní a nevybíravě ostré inscenace umocňuje scéna Jana Štěpánka, inspirovaná estetikou 60. a 70. let minulého století spolu s typickým koloritem Bavorska: Kočkožrout nás tak přenese do bavorských hor, hospody a střelnice. Z tradičních dirndlů, kožených kalhot a módy 60. let, kdy hra vznikla a byla i poprvé uvedena, vychází také kostýmní výtvarnice Paulina Bočková. Výrazné barvy a siluety vtipně prodchnula provinčním nevkusem a vyhrála si i s oblečením Řeka Jorgose, hlásícího se i ve spodkách ke svým „národním barvám“.

Premiéra je 24. ledna 2020 ve Studiu Švandova divadla, nejbližší reprízy jsou 27. ledna a poté 8., 24. a 25. února 2020. 

 www.svandovodivadlo.cz

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Premiéra »Královny Kapesky« v HDK

Zachraňme Kapesku, chraňme přírodu

V neděli 24. listopadu proběhla v Hudebním divadle Karlín premiéra pohádkového příběhu pod názvem Kapeska. Diváci sledovali osudy královských rodů Popelky, Zlatovlásky, Honzy a Královny přírodních sil – Kapesky. Kromě nich bylo v příběhu ještě nepřeberně pohádkových postav, velmi atraktivní (a také sehrálo svou téměř hlavní roli) bylo Peklo. Král temných sil, zkráceně Kates, se snaží ovládnout svět a královně Kapesce jde  dokonce o holý život.  Monstrum, které jí přichází vstříknou t jed do žil je opravdu působivé.

Královna Kapeska – Martina Pártlová

Král Kates – Ernesto Čekan

Působivé monstrum

Královna Kapeska je volným pokračováním divácky oblíbeného muzikálu Kapka medu pro Verunku, který vidělo více než 120 000 diváků.  Muzikály jsou velmi populární, ale jak to bývá, je jich už poměrně hodně. Jak zaujmout?  Je důležitý vtipný, svižný nebo dobrodružný příběh, skvělá hudba i texty, samozřejmě perfektní kostýmy, dobrý zvuk a pochopitelně báječní herci, zpěváci,  a tanečníci,  a to pokud možno vše v jedné osobě.  Samotní režiséři přiznávají, že vytvořit takový muzikál, je opravdu to nejtěžší. Když se ale povede, je to  současně i to nejlepší.

Představitelé všech království

Příběh jako takový, odhaduji, je velice vhodný pro rodiny s dětmi, výborné odpolední představení pro  všechny. Děti sledují kostýmy, poslouchají líbivou  hudbu (zpívá např. Jiří Zonyga) a současně se také do jejich podvědomí dostává myšlenka, že přírodu je třeba chránit a to hned, není-li už pozdě.  Dospělí se sice možná dívají s pousmáním, ale nicméně kostýmy jsou tak ohromující, že musí nadchnout malé i velké.

Miroslav Hrabě

Pohádkové bytosti

Felix Slováček ml. a Tereza Krippnerová

Michaela Sejnová

Ráda bych vyzvedla Evženii Rážovou, kostýmní výtvarnici celého díla, i dospělý se skutečně nenudí celou dobu a má co pozorovat. Pro tanečníky pak je jistě zajímavé, že choreografii připravila Petra Parvoničová. Výpravné dekorace také diváka uzemní, vše je doplněno videoprojekcí. Některé momenty (např.když rozkvete příroda na plátně) jsou vskutku až ohromující.

Za vznikem „Kapesky“ stojí manželé Alena a Jan Pixovi, texty písní Kristýna Pixová, hudba Tomáš Beran, režie Juraj Čiernik. Mezi herci jistě najdete své oblíbené, například  Martinu Pártlovou,  Davida Gránského,  Felixe Slováčka ml., a mnoho dalších osobností.

Závěr premiéry

Závěr

Celý tým

Není divu, že do divadla zavítali i hvězdní hosté, potkali jsme např. zpěváka Petra Janu, Janu Švandovou, Felixe Slováčka a Lucii Gelemovou, Michaelu Kuklovou a další.

Mezi hosty byl také zpěvák Petr Janda s dcerami

Nenechte si ujít

Text, foto: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

»SMALL TALK« – letadýlko bez turbulencí!

Anička s růžovou kytarou za růžovými sny ▐ Jako na houpačce ▐ Trefná vzpomínka na Mistra i Mistrál ▐ Moravský bard z „Kabinetu“ Národního divadla do „Paměti“ ▐ Duchaňová mentálně i multiinstrumentálně ▐ Dámské kalhotky v růži ▐ Bude ze Zimmermanna Jára Cimrman? ▐

V pátek 22. a v sobotu 23. listopadu jste měli mít na paměti jít do Studia Paměť. Přesněji do jeho nonkonformního, poněkud v retro duchu vybaveného, sálku. Ano, totiž právě tam, blízko obchodního domu Bílá labuť a ještě blíže věži Petrského kostela i stejnojmenného náměstí, se odehrávala (po dva dny) premiéra. Koho? No přece, jak již TANEČNÍ MAGAZÍN s dostatečným předstihem avizoval, populárního divadýlka „ANIČKA A LETADÝLKO“!

Jaká bude zbrusu nová hra, v programu deklarovaná jako „modlitba za ticho“? Hned úvodem musím předeslat, že v následující prodloužené hodině jsme si toho ticha – spolu s nabitým sálkem – mnoho neužili. Spíše jsme tleskali na otevřené scéně, smáli se a popadali za břicho.

I toto ryze české (či českomoravské?) divadélko už jde s dobou. Po „hezky českých“ titulech „Jana je panna“, „Sólo pro Bedřicha“, „Království“, „Automat slast“, „Ocasem tygra“ či progresívního „Píčus není kretén“, jsme se tentokrát (s ostatními diváky) dočkali světového názvu – „Small talk“. Tak, prostě tak…

Kdo se to zde obnažuje?

Proč vůbec uvažuji o kategorizaci Aničky a jejího letadýlka jako divadla českomoravského? Určitě nikoli proto, že se na Moravě letadla konstruují a vyrábějí v Kunovicích. Ale sama Anna Duchaňová, ač původně s prvními divadelními zkušenostmi z Prahy, dlouho na Moravě vystupovala. Dokonce i ve slavné Huse na provázku. (A ani to, kupodivu, na ni nezanechalo trvalé následky!!!) To naopak, Aniččin protihráč (či spoluhráč?) z této nové inscenace, Václav Zimmermann je přímým moravským rodákem. Detailně z Provodova.

Shoda náhod způsobila, že Zimmermann se v této premiéře ve Studiu Paměť představil zrovna v době, kdy na prknech pražského Národního divadla vdechnul život postavě studentského vůdce z listopadu roku 1989 Martina Mejstříka. Tuto roli obdržel ve zbrusu novém titulu „Sametová revoluce: Kabinet“. I ve „Small talk“ zaujal. Nejen tím, že zde měl rolí hned devatero. Je všeobecně známo, že divadlo Járy Cimrmana – navzdory svým letitým tradicím – hledá nově profesionální herce. Objeví se, po výkonu ve „Small talk“, po již angažovaném Ondřeji Vetchém, v hledáčku Zdeňka Svěráka i Zimmermann? Myslím, že nejen jméno jej k tomu přímo předurčuje…

Že by Apači?

A co žena z názvu divadélka – Anička Duchaňová? Ta z větší části nesla na svých bedrech to, co je tomuto souboru vlastní – aby bylo zbrusu nové představení dostatečně ulítlé. A to se zdařilo na více než sto procent.

Small Talk“, mimo světového názvu, zaujal, jak již tomu u „letadýlkového“ divadla Duchaňové Aničky bývá, nejen jeho běžným standardem – gejzírem nápadů. A tradičně rovněž hudebně dramatickým, až muzikálovým, jevištním ztvárněním. Tentokrát však frontmanka „divadýlka-letadýlka“ Duchaňová překvapila navíc také svým multiinstrumentálním muzikantským rozpětím. Mimo vlastní (již kultovní) růžové kytary se zhostila hned několika dechových nástrojů (že by trochu po vzoru Jitky Molavcové?). A obzvláště její „rusalkovské“ sólo, s jazzovými rify, na saxofon doslova zvedlo diváky ze sedadel. Laici žasli a odborníci se divili. Dlužno podotknout, že Václav Zimmermann Aničce zdatně přitruboval na trubku. A za tím vším stál v pozadí hudební supervizor – Michal Němec, duše známé kapely Jablkoň.

Anička a její růžová kytara

Pokud jsme u hudby, musím pochválit i nápadité písně. Opět si nezadaly jejich velmi originální skutečně napadnuté texty. Z hudebního světa byly v představení i mírné narážky na Karla Gotta. Pár taktů z některých hitů. Odkazy na jeho dávné eskapády. Nevím a nemohu posoudit, zda tak byly již předem napsány v původním scénáři? Anebo šlo o aktuální reakci na Mistrův nedávný skon? Každopádně, do této inscenace sedly. Nepůsobily v ní nikterak pracně naroubovaně nebo nepatřičně drze, upoceně či dokonce samoúčelně.

Růžové brýle nemusí být vždy růžové

Ke Gottovu životu se tak trochu vážou v inscenaci samotné i jevištně převlékací prvky. Kreativní byla, na první pohled poněkud minimalistická, scéna Martiny Zwyrtek. Hravě a rošťácky na ní spíše působí nápadité a nečekané rekvizity. Různé čelenky, nerůžové růžové brýle, dámské kalhotky „zakuklené“ v růži i mikrofon a popelník zároveň z kuchyňského cedníku, respektive napařovacího zařízení. Působivá je i závěrečná scéna s loutkovými plyšáky u hrubé cihlové zdi. Ta silně evokuje tu zeď, od níž odlézali ve válce z Londýna naši exiloví výsadkáři k atentátu na Reinharda Heydricha. Jak již tento krátký výčet naznačuje, představení „Small Talk“ je plné kontrastů, proměn, zvratů, black-outů, nonverbálních souvislostí i nečekaných point. Cítíte se jako na houpačce. Tím však nechci vůbec říci, že by se někdy, za tu více než hodinu letu, letadýlko dostalo do nebezpečných turbulencí!

Duchaňová i Zimmermann tentokrát nesli tíhu celé inscenace sami. Pouze v duu. A dokázali si poradit i s náročnou dramaturgií Petra Poly. Ten se zároveň objevil i v „zapultové“ roli Mistra zvuku. Ale odtud vlastně i trochu nenápadně celé představení řídil. Jako sportovní trenér při utkání. Myslím si, že mohl být se svými „svěřenci“ spokojen. Nakonec, to potvrdil i dlouhý, táhlý potlesk (obvykle spíše zdrženlivějšího) premiérového publika.

Václav Zimmermann začínal v moravské vísce u Zlína hrát v souboru se sympatickým názvem ProLiDi. Je vidět, že divadlo pro lidi skutečně zvládá s bravurou. Ale nikdy při tom neklesne pod hladinu dobrého vkusu i elegantního nadhledu. Určitě také proto byly protentokrát lehce stravitelné i narážky na Karla Gotta. Speciálně navíc v této, pro jeho stoupence a fanoušky, smutné době. O Anně Duchaňové je už dávno známo, že stále hledá nové cesty a letové trasy svého letadýlka. Nemusí to být vždy a za každou cenu let nadzvukovou stíhačkou. Ale taky nikdy nesklouzne do útrob takových nespolehlivých létajících strojů, jakými nedávno byly Boeningy 737. Tak jaké a do které destinace nám – s Petrem Polou – přichystá letenky příště? Po „Small talk“ se nezbývá než těšit.

»Small Talk«

devítidílná modlitba za ticho

Small Talk“, takzvaná řeč, která neurazí a nevadí, byla patrně vynalezena proto, aby zbavila lidské bytosti tíhy mlčení. Vystupuje mrtvá dvojice populárních herců a živá Rusalka.

Hrají: Anna Duchaňová, Václav Zimmerman

Tvůrčí tým: Anna Duchaňová, Petr Pola, Václav Zimmerman

Scénografická spolupráce: Martina Zwyrtek

Hudební spolupráce: Michal Němec

Produkce: Anička a letadýlko

Čas: 78 minut (i s potleskem)

Psáno z první premiéry v pátek 22. listopadu.

Foto: Mar Ben

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

»ROSELYNE« se blíží!

Studio ALTA a Produkční platforma ProFitArt uvedou premiéru sóla »Roselyne« o marném hledání svého místa v životě

Holešovické Studio ALTA uvede 29. října premiéru sólového představení tanečnice a performerky Cécile Da Costa s názvem Roselyne.

Žena jménem Roselyne hledá své místo; své místo v místnosti, své místo v očích ostatních, své místo v životě. Chce být neviditelná. Nechce rušit. Pochybuje. Vždy se za něčím schovává. Našla svou rostlinu.

Roselyne může být odrazem našich pochybností, rozhodnutí, která jsme neudělali, možností, kterých jsme nevyužili. Je naprosto nedokonalá, stejně jako my ostatní.

Cítím se vinna. Nepamatuju si proč. Možná jsem udělala něco špatného nebo něco málo dobrého, nebo něco, co jsem měla udělat, ale neudělala jsem to. Možná, že ta vina tu byla už přede mnou. Nejhorší je necítit se provinile, nejhorší je, zkoušet vzpomenout si proč.“

»ROSELYNE«

Námět, koncept a choreografie: Cécile Da Costa


Účinkuje:
Cécile Da Costa


Režijní spolupráce:
Dominika Špalková


Scénografie a kostýmy:
Petra Vlachyňská


Light design:
Jiří Šmirk


Producent:
ProFitArtwww.profitart.cz

Partneři: Studio ALTA, Divadlo Drak, Cirqueon, Uhelný mlýn, Tanec Praha, Nultý bod.

Cécile Da Costa je v Praze žijící zpěvačka, performerka a choreografka francouzsko-­portugalského původu. Vystupovala v představeních divadla Farma v jeskyni, jehož byla pět let členkou, nyní působí již několik let jako performerka a choreografka ve Spitfire Company. V Čechách, Francii, Polsku nebo Řecku vede workshopy fyzického divadla. Ve své práci hledá „hlasy, které mohou pohybovat tělem a těla, která mohou pohybovat hlasem“ .

Za své sólové představení „Vypravěč“, v režii Petra Boháče, získala ocenění Tanečnice roku 2018 nebo nominaci na Total Physical Awards in Fringe 2017, v tomto multižánrovém představení oscilují tělo a hlas mezi bojem a křehkostí. „Roselyne“ je její první autorská inscenace.

Foto: Vojtěch Brtnický

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN