31.ledna uvedl experimentální prostor NoD inscenaci režisérky Kashy Jandáčkové ‚Ve dne v noci‘.
Sledujeme tu příběh několika osob, každá vypráví svůj vlastní, který se odehrával těsně před osudovým teroristickým útokem, a také popisuje, co následovalo dále. Charlie Hebdo, klub Bataclan, Kenya, Al- Shabab….
Dílem Ve dne v noci vzdali tvůrci hold všem těm bezejmenným, kteří určitě nestáli o to, aby se o nich mluvilo. Však také jedna z hlavních postav rozčileně říká: ‚Všechny ty svíčky bych nejraději rozkopala! Jací my jsme hrdinové? My jsme oběti, to je rozdíl!‘ Podrobné příběhy několika lidí, zasazené do odlišných, neblaze známých míst, se prolínají, každý sděluje své vnitřní pocity. A každý je také jinak překonává. Někdo trpí posttraumatickým syndromem, jiným cloumá hněv a odhodlání bojovat proti zlu. Téma teroristických útoků je deprimující, vyvolává smutek a mnoho emocí. Přesto hra Kashy Jandáčkové přináší i úlevné okamžiky, kdy se diváci musí smát, i kdyby sebevíc tesknili. Např. když různé známé osobnosti vedou dialog s Danielou Drtinovou, která je sice na videozáznamu, ale podá i sklenici s vodou…
Inscenace je strhující i tím, že příběhy jsou zpracované na základě vyprávění zúčastněných. Divák je tedy vtažen do událostí, které zahýbaly současností stejnou měrou, jako kdysi 2. světová válka. Připadáte si podobně, jako byste poslouchali vyprávět její pamětníky. Člověka mrazí a bolí u srdce. Každý pocit přeživších se zarývá hluboko do mysli: „Když se teroristé odpálili, čekala jsem tísnící se dav u dveří, ale bylo nás tam asi jen devět…“
Hra je srozumitelná, doplněná videozáznamem, divák přesní ví kdy a kde se ocitá. Navíc každý detail je propracovaný a zahraný s citem a pochopením. Možná ani hercům samotným nebylo při tomto tématu příliš do skoku.
Každá z postav popisuje události, které se seběhly tak, aby na místě v daný okamžik buď někdo byl, nebo nebyl. Je to náhoda? Je život i smrt náhoda, nebo je předem jaksi dané, kdo zemře a osud na poslední chvíli zamíchá kartami? Proč se policistka ocitá na místě beze zbraně? A byla by ještě živá, kdyby ji měla?
A co dál? Co bylo potom? Smutek, vztek, apatie, neskonalý smutek. Pocity se střídají.
Jak pokračovat? Jak se změnil život a všechny hodnoty? Sledujeme tu i mikrolásku, kterou prožívá jedna z postav, která zoufale čeká na zprávu od svého přítele. Ozvou se jí všichni, i ti, o kterých už dlouho a dlouho neslyšela, ale ON …. Mohla právě tato mikroláska být jedním z důvodů, proč dotyčná přežila? Právě tak matka, která během útoku svírala medailonek od své dcery, který se jí původně vůbec, ale vůbec nelíbil. Mohly ale tyto pocity skutečné, nehrané lásky být klíčem k tomu, proč lidé přežili i běsnící teroristy? A nemohla by to být odpověď pro všechny z nás? Vydejme ze sebe více opravdové lásky a možná budeme neprůstřelní. Milující člověk neválčí, váží si života. Jen frustrovaný zoufalec bez citů zabíjí ostatní. Nenajde-li ovšem žádný cit sám v sobě, jeho frustrace a zloba se nikdy nezlepší a nikdo na světě mu nemůže pomoci.
Jako protipól hledání vůbec nějaké lásky a citu v nás samotných vidím tvrzení: „Nebojíme se Vás. Nenecháme si brát hodnoty západního světa“! A k čemu je tento postoj dobrý? Vyprovokovat nepřítele ještě víc? Budeme se vesele bavit, zabývat se nesmyslnými věcmi a teroristé budou dál střílet? Ostatně ani jedna z hlavních postav, přeživší policistka, nechápe, proč se to vše děje stále dokola. ‚Vždyť policie už od té doby zastavila nespočet pokusů o teroristický útok‘, přemýšlí. (A proč se vlastně tak divit, ostatně křesťanství se v minulosti také sytilo krví a nikomu nestačil jeden útok).
Ovšem lidé Islámského státu jsou o mnoho silnější než naše civilizace, domnívám se, protože mají svou ideu, které věří. Věřící lidé bojují s vervou, neboť jsou o své pravdě hluboce přesvědčeni a nezáleží na tom, jestli tato pravda dává vůbec nějaký smysl nebo ne. Naše civilizace je přesycená, všechno máme, už ani sami nevíme, co bychom tak ještě chtěli. Mnozí páchají sebevraždy, další utíkají k alkoholu, drogám, psychiatrům, řeší nesmyslné maličkosti. Která strana asi může vyhrát, napadá mě otázka.
Ke konci představení ‚Ve dne v noci‘ sledujeme ještě osudy těch, kteří se ocitnou v uprchlickém táboře. Chlapec nakonec hodnotí svůj útěk do Evropy: „Musel jsem odjet, protože bych se v takovém ráji zbláznil“. Myšlenka, která se naskýtá, říká: ‚Evropa může být ráj, proč by ne, ale musí se pracovat a to hodně. Z nebe nepadá nic. Ne nadarmo se říká: Člověče snaž se a Bůh ti pomůže‘. Přemýšlím, co vlastně dělají a chtějí udělat migranti pro to, aby jim bylo pomoženo? Čekat? Obviňovat západní svět ze své bídy? Přivlastňovat si to, co Evropané vybudovali? Brát si násilím? Musí se předev&sca ron;ím pracovat. Zázraky se nedějí. Ale všimneme-li si malých zázraků, třeba toho, že Vám někdo pomůže v pravou chvíli, pak můžete prožít opravdové štěstí, tolik hledaný ráj a je jedno, zda je to v Evropě nebo kdekoliv jinde.
Na druhé straně, v Evropě jsou i lidé tmavé pleti, kteří tvrdě pracují, naopak pomohli obětem teroristických útoků a soucítili s nimi. Nestáli při své kultuře, ačkoliv právě v ní mají své vlastní kořeny. Není nutné házet kameny na každého příslušníka jiné kultury, kterého uvidíme. Otázkou ovšem zůstává, jak běžný člověk, který chce žít v Evropě, tedy ve své vlasti v míru, pozná, kdo je kdo…
Představení nese mnoho hlubokých myšlenek, nutí diváka k přemýšlení, je nápadité, vtipné, jsou v něm určité momenty odlehčení celé tíhy, výborně zahrané, je skoro návodem, jak zpracovat tak smutné a těžké téma. I přesto, že cestou domů moji duši samozřejmě svírá smutek, který ještě dlouho nepřechází, říkám Kashe Jandáčkové – „Bravo“.
Fotograf: Jan Hromádko
Eva Smolíková
Taneční magazín
