Rozhovor se sochařkou ZUZANOU ČÍŽKOVOU, věnující se i malbě:

„Na posledním plese jsem protančila střevíce“

Zuzana Čížková patří k výrazným osobnostem naší výtvarné scény. Její (převážně sochařská) díla zdobí prostranství i interiéry mnoha měst. Její obrazy jsou naopak v řadě galerií či soukromých sbírek u nás i v zahraničí. TANEČNÍ MAGAZÍN ji požádal o rozhovor, se kterým se vyrovnala s upřímností, otevřeností, nadhledem i humorem sobě vlastním. Nakonec, posuďte sami:

Máte jako jedna z mála současných sochařek (i sochařů) téměř nejvíce soch ve veřejném prostoru. Je vždy předem takové dílo tvořeno pro konkrétní místo? Anebo si někdy zadavatel vybere sochu již hotovou?

Třeba v případě série soch ,Madonina tajemství´ v pražském parku, v parteru Starý Prosek, u kostela svatého Václava, která je situována u hřbitovní zdi, si Inženýr architekt Luboš Jíra vybral ,Madonu´. Tu jsem (již hotovou) měla prezentovanou ve svém portfoliu. Dokonce o jejím vzniku byl záznam i ve filmovém dokumentu (pro Českou televizi)  „Nehasit, hořím!“ paní režisérky MgA. Hany Pinkavové. Ale nebylo to vůbec tak jednoduché…“

„Madony” Zuzany Čížkové stojí, poblíž kostelní zdi, v Praze 9, na Starém Proseku, zatím tři. Původně jich ale mělo být pět… (foto: Rudolf Čížek)

Proč?

Architekt si vymínil, že soch bude celkem pět (nyní jsou osazeny pouze tři kusy a zbývající dva podstavce, dle půdorysu soch, jsou již 10 let prázdné…). A rovněž, že každá z nich bude z jiného exteriérového materiálu. Zvolili jsme tři druhy kamenů: pískovec, ale ne ten máslovitý měkký, avšak pořádně tvrdý, a tak velmi trvanlivý. Dále mramor, ale ne český hrubozrnný, ale velmi drahý jemnozrnný, ze zahraničí. A jako třetí žulu. O její tvrdosti asi nemusím vyprávět ani laické části veřejnosti 🙂 .“

V rodném Brandýse nad Labem máte i historickou sochu poblíž místního zámku. Zajímáte se trvaleji o historii?

Z dějin jsem dělala státní závěrečné zkoušky. A vždy to byl můj koníček. A tak se není čemu divit, že brandýsko, které patří mému mladí, mě zajímalo o něco více… Jen za sochu ,Milenka Rudolfa II.´, u brandýského zámku, by mně historici jedničku určitě nedali 🙂 .“

Zuzanina „Milenka Rudolfa II.” poblíž zámku v jejím rodném Brandýse nad Labem (foto: archiv autora)

Z jakého důvodu?

Legenda o Rudolfově milence, mlynářce z podzámčí, je k císaři poměrně lichotivá, ale nezakládá se na přesnosti. Místem, kde moje socha ,prochází zdí´, kdysi dávno (a evidentně velmi často) sice procházela určitá ,milenka císařského dvora´. Avšak Rudolfova to nebyla 🙂 . Podle dochovaných pramenů se jednalo o milenku jeho komorného. Ten byl výrazně mladší a evidentně i aktivnější 🙂 . S onou místní mlynářkou měl údajně devět dětí.“

Žila jste a žijete povětšinou v menších městečkách nedaleko Prahy. Vyhýbáte se záměrně velkoměstskému ruchu?

Po několik let jsem žila v různých částech Prahy, kde jsem i donedávna měla svůj ateliér. Vznikla tam velká část mých sochařských prací do veřejného prostoru. Například pražský nápis znakovou řečí v Praze 5, v Holečkově ulici. Nebo několikatunový pomník Ludvíka Kuby v Poděbradech. Anebo, také poděbradská, svatá Anežka Česká. Vlastně, rovněž kolekce portrétních děl, věnované osobnosti Václava Havla, která mě dost zviditelnila, se zrodila na pražské košířské Kavalírce.“

Sochaři musí používat respirátory i mimo karanténu! Snímek z archivu Zuzany Čížkové z kamenosochařské práce na mramorové soše pro ostravský Landek.

A co mimo hranice nejen Prahy?

Mnoho času jsem strávila i pobyty v Basileji, a jeden čas jsem žila ve Francii. A to z největší části v Paříži.“

Ale zpět, k těm menším městům…

Dlouhou dobu jsem si naopak nedovedla představit, vrátit se do tak malého města, jako je například můj rodný Brandýs nad Labem. Ale v průběhu času posledních deseti let jsem byla stále víc a víc unavena. A zároveň hodně znechucena lidským spřádáním intrik, neupřímností a tak dále. S přítelem jsme zkusili bydlet mimo Prahu. V Dobřichovicích, kde v té době ,dávaly lišky dobrou noc´. Založili jsme záhony a začali se starat o velkou zahradu plnou ovocných stromů i keřů… Vysázeli zeleninu a užívali si nenuceného klidu. Nakonec, po několika letech, jsem zjistila, kde byl ,zakopaný pes´. Tedy, v souvislosti se změnou mého chování, neboli životního stylu. A troufám si říct´ i mého temperamentu 🙂 . Byla to nemoc, která mne až tak moc zklidnila a hodila mi kotvu k přístavu.“

Na zahradě u Zuzany Čížkové v Dobřichovicích (foto: Hynek Moravec)

TANEČNÍ MAGAZÍN se Vás musí zeptat i na Vaše taneční zážitky…

Na posledním plese jsem sice protančila střevíce, ale o pastvu pro oko se rozhodně nejednalo. Lidé, sledující mé umění mávat s mým o padesát kilogramů lehčím tanečním partnerem ,Luďanem´ nevěděli, co to má znamenat? Spíš je asi bolelo břicho, jak se smáli 🙂 . Na parketu jsem s ním totiž cloumala od rohu do rohu. A současně se snažila nenarážet do elegantně se vlnícího starosty Dobřichovic. Proč? Protože jsem umělec a musím na sebe přeci upozornit : -) . Umělkyně na plese, všichni koukejte 🙂 🙂 !“

A vzpomenete ještě na své první taneční kroky?

Jako dvanáctiletá holka jsem se svou dětskou kamarádkou Nikolou Žaloudkovou zburcovala paní Kváčovou, v našich dětských očích ,paní hodnou´, věnující se sportu a tělovýchově dětí i dospívajících. Asi se nad námi smilovala a jakmile viděla naše prostorově výrazná těla, přidala ruku k dílu a pomohla nám s naším ,projektem´.“

Zuzana v noci po jedné z vernisáží výstav v Paříži, kterých se jako autorka zúčastnila (foto: archiv Zuzany Čížkové)

Jakým?

Na Základní umělecké škole v Brandýse nad Labem, díky nám, vznikl taneční kroužek, který vedl již ,vyčvachtaný´ ex-baletní mistr. Okna učebny vedla do rušné ulice. Hodiny tance probíhaly ve večerních hodinách. A tak tento rachitický pán nebyl jediným groteskním hrdinou večera. Byla jsem to i já a Nikol.“

Takže tím Vaše mladá „taneční anabáze“ končila?

Nikoli. I přesto jsem se v následujících letech nechala na brandýské Základní škole ,Na výsluní´ zapsat do tanečních kurzů moderního tance, pod názvem ,ECHO´. Ale ani tam můj talent jaksi nedocenili a začala jsem se více věnovat jiným uměleckým disciplínám 🙂 .“

A jak se za tou dobou ohlížíte?

Nyní, po pedagogickém vzdělaní a praxi, vím, že v tomto mladistvém věku mají potřebu rytmického pohybu i ta děvčata, která se na první pohled k vybrané disciplíně nehodí. To by však určitě neměl být důvod, jim tuto část společenských dovedností nedopřát.“

Nemohu se nezeptat na klasická taneční…

Ve věku, kdy se obvykle chodí do tanečních, jsem byla na internátní škole v Hořicích v Podkrkonoší. Studovala jsem tam obor kamenosochařství. Ačkoli se leckomu může zdát, že v tomto odvětví není co studovat. 🙂 Škola byla nejen časově a fyzicky náročná, ale svou polohou velmi vzdálená jakýmkoli možnostem kurzů tance.

O víkendech jsem jezdila na praxe po ČR i do zahraničí, po maturitě už jsem se v Čechách také příliš neohřála. Pak částečně zakotvila v Praze až během studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. I během tohoto studia jsem byla často ,v trapu´ a holt na ,taneční´ už nezbýval čas. Proto jsem o tuto kouzelnou část mládí přišla a do tanečních nikdy nechodila.“

Litujete toho?

Ale já si to přeci nahrazuji. Po svém. Na ladné kroky a otočky už mi sice tělo nestačí, v současné době mne ve fyzických výkonech omezuje roztroušená skleróza, ale tanec, pohyb, lehkost nalézám! Objevuji a maluji.“

Pro lázeňské město Poděbrady jste vytvořila (nejen) skulpturu svaté Anežky České, která stojí poblíž kostela Povýšení svatého kříže. Jste věřící? Jaký vůbec máte vztah k náboženství.

Motiv náboženství jsem začala reflektovat ve své tvorbě již před patnácti lety. Troufám si říci, že mé ,Elektrokříže´, vystavované a putující již v té době po Evropě, byly svým sdělením o ,víře v pokrok´, nikoli však v Boha. A to daleko ,dřívávějc´, než objekty ,stvůr´ v současnosti velmi známého (a záměrně nejmenovaného) konceptuálního umělce. Pracovala jsem v té době s elektroodpadem a myšlenkou, v co současná generace věří. Nyní jsem se k této tvorbě opět vrátila, ale spíše formou obrazů, než objektů. Před několika lety jsem se nechala pokřtít. Toto považuji za silnější krok, než když jsou lidé pokřtěni v takzvané ,nevědomosti´, jako miminka. Ačkoli… Vlastní dítě jsem jako miminko nechala pokřtít také 🙂 .“

„ELEKTROKŘÍŽ“ (foto: Rudolf Čížek)

Zúčastnila jste se i veřejné soutěže o návrh na památník Václava Havla na pražském Škroupově náměstí. Jak dnes – s odstupem – vnímáte jeho roli v naší i mezinárodní politice?

Václav Havel je pro mne ikonou zejména na mezinárodním pódiu. Dobré vztahy mezi Izraelem a Československem jsou pro mne největším Havlovým přínosem. Ne nadarmo dostal významný titul ,LE KADOSH ISRAELITA´, což jsem znázornila i v jednom ze svých děl. Bohužel, velká část naší veřejnosti vůbec netuší, co je to za titul a ,vo co go´. Myslí si, že se Čížková asi zbláznila 🙂 .“

Vaší sochařskou i malířskou tvorbou se promítá trvaleji motiv lidských rukou, prstů. Rovněž prstové abecedy pro hluchoněmé, která byla i výtvarným vyjádřením Vaší absolventské práce. Jak jste k tomuto výrazovému prostředku dospěla?

Dospěla jsem k tomu kolem roku 2001 v brandýském motorkářském klubu ,Pitbulové´, jehož častým návštěvníkem byl můj tehdejší partner. Prostě jsem si tak pila to své pivko a koukám na paní, která místo mluvení máchá rukama a vůbec jí nevadí, jaký je v klubu hluk. A my ostatní jsme hlasitou metalovou hudbu přeřvat nezvládli.

Vždy jsem milovala a obdivovala klasické sochařství. Což je tedy v dnešní době pro mne, jako pro angažující se výtvarnici, velký hendikep. Tedy, nedělat modernu a ,koncept´…

Zároveň jsem se také snažila vnést do mého umění něco nového, jako moji kolegové. Portrét a ruce jsou nejtypičtějším motivem klasické sochařské práce. A já jej, doufám, posunula o ,level´ výš. Začala jsem nejdříve prstovou abecedou, za kterou jsem dostala cenu současného umění ,Praha-Londýn, Wintontrain – Inspirace dobrem´ a nakonec pokračovala znakovou řečí.“

V Poděbradech u pomníku Ludvíka Kuby, v sadech Ludvíka Kuby (foto: Hynek Moravec)

A jakým směrem?

Jako vyústění všech těch akcí kolem rukou jsem vymyslela výtvarné workshopy. Na ně jsem pozvala děti ze školy pro sluchově postižené v Praze 5, v Holečkově ulici a slyšící děti ze ZUŠ v Černošicích, i z jejích poboček v Rudné a ve Všenorech. A tyto děti dostaly, po dvou, plátna. A měly na ně dohromady, ve dvojicích, tvořit jeden obraz. Dle svého nápadu… Cokoli, na čem se společně dovedou domluvit. Nejdříve se toho hrozně bály. Ale nakonec se domluvily a vznikla zajímavá a hezká díla. Průběh jejich práce také zaznamenala Česká televize v Televizním klubu neslyšících.“

Poslední dobou se stále více (i ze zdravotních důvodů) věnujete malbě. Je velký problém pro sochaře, který vidí a pracuje trojrozměrně, přejít k „plošnému” výtvarnému vyjádření?

Když jsem instalovala jednu ze svých posledních samostatných výstav, která byla v Praze 9 a paní kurátorka Mgr. Eva Kořánová si prohlížela díla, aby zvážila, co a kam, nezdržela se komentáře, že jsem malující sochařka. Totéž řekla v úvodním slovu na vernisáži. Mé trojrozměrné, neboli spíš prostorové, vidění je z obrazů patrné…

Ale musím se pochlubit, že u přijímaček na střední školu v oboru malby jsem byla úspěšná. Ale vybrala jsem si hořickou internátní školu, která na první pohled nabízela více svobody. A hlavně neotřelé zábavy.

Během studia na střední škole jsem chodila do ateliéru pana profesora Karla Strettiho, velmi známého a uznávaného restaurátora malby, který mě velmi chválil. A to nejen pro můj smysl pro detail, ale i barvy. V té době jsem se rozhodovala, zda jít sochařským směrem, anebo volit malbu.“

Mezi svými obrazy

Tak trochu „Sofiina volba“?

Možná? Ale ,šutrárna´, jak všichni školu nazývali, a život kolem kamene, soch a kolektiv těchto lidí mne uchvátil natolik, že jsem šla více sochařským směrem. I když? Mého pozdějšího profesora na vysoké Kurta Gebauera také odborná veřejnost popisuje  jako ,malujícího sochaře´.

Na vysoké škole byla kresba stejně důležitá jako trojrozměrné vyjádření. Mnoho absolventů se věnuje oběma disciplínám a v zahraničí nikoho ani nenapadne, rozdělovat výtvarníky na malíře a sochaře. To je spíše takový český, postkomunistický ,ohryzek´, který nám tu zůstal.“

Zuzana Čížková, malující jeden z monumentálních obrazů olejem na plátně (foto: Hynek Moravec)

O Vás i Vaší osobě a zejména tvorbě natáčela pro Českou televizi dokumenty režisérka Pinkavová. Pro zpěváky či herce je „účast na obrazovce“ téměř alfou i omegou. Je tomu obdobně i u výtvarníků? Jak to vidíte?

Výtvarníci, tedy sochaři a malíři, jsou na rozdíl od herců a muzikantů z velké části introverti a o jejich kvalitách rozhoduje jejich tvorba v podobě výsledných matérií (s vyjmou některých konceptuálních děl). Bohužel, a je tomu, tak celá staletí (nikoli jen teď), o jejich kvalitách v očích nejen laické veřejnosti, ale i galeristů a sběratelů, rozhoduje jejich schopnost prosadit se. Jak již bylo mnohokrát zmíněno, dobrý obchodník prodá i špinavé ,fusekle´. A bohužel, bývá tomu tak. Pokud se výtvarník (anebo jeho galerista či manažér) procpe do médií a zvládne svou tvorbu prosadit, je vyhráno. Dokonce Michelangelo Buonarotti nesekal svá díla sám, měl po ruce několik zdatných kameníků. A on sám své síly věnoval na budování kontaktů mezi vlivnými.

Nyní máme média, která vynahradí několik důležitých večírků. I já jsem si vyzkoušela, jak bylo důležité mít dvoustranu v Cosmopolitanu, anebo v jiném časopisu. Kolik dveří mi otevřela reportáž s Jiřinou Bohdalovou, medailonky v TKN, anebo zmíněný téměř půlhodinový dokument od režisérky Pinkavové? A nyní vznikl z naší spolupráce film další, který bude vysílaný patrně koncem tohoto kalendářního roku. A právě na to navazujeme, s mým galeristou, s určitým očekáváním.“

Kdysi jste výtvarně spolupracovala se společenským časopisem pro golf. Zahrála jste si i aktivně tento sport?

Pokus byl, ale spíše komický. Pro jeden z turnajů v Mariánských Lázních jsem dělala svoji samostatnou výstavu ,Sochy na túře´. Přijela jsem tam ve svém tehdejším autě Ford Fiesta ,vajíčko´, které jsem používala nejen na převoz soch, ale také pytlů sádry a dalších materiálů… A zaparkovala jsem mezi VIP automobily účastníků, tohoto (svého času velmi  známého) ,hoch nóbl´, golfového turnaje 🙂 .

Můj první krok na golfové hřiště udělala noha v okovaných kozačkách. A to byl začátek konce mého ,sportovního výkonu´. Hnali nejen mne, ale i manažéra turnaje, který mě tam pozval. Ale naštěstí nás hnali diplomaticky, jak bylo v tamních kruzích zvykem. Jen do jídelny, kde bylo připravené občerstvení. Tam jsem seděla v klobouku a ve fialové košili. Bohužel, byl na každém kousku dobrého jídla kaviár. Ten nesnáším (ve smyslu, že to jsou mrtvé rybičky). A poté, co jsem částečně nakousla třetí chlebíček a opět jej, s kaviárem, vrátila na tác, se se mnou rozloučili. 🙂 S dalším diplomatickým proslovem, že u sochařky bude zcela stačit, když mne tam budou prezentovat má díla.“

Co chystáte v následujícím období?

V době ,korony´ je tato otázka jako hození křišťálové koule (namísto míče) do branky. Původně jsem měla domluvené výstavy v zahraničí i v Česku. Vše bylo zrušeno, nebo alespoň odloženo na dobu neurčitou. Ale vše špatné je k něčemu dobré, jak říkává moje maminka. Mám nyní víc času na tvorbu a těch obrazů vzniklo během ,korony´ opravdu hodně.

Upoutávka na výstavu v pařížském Grand Palace, kde byla Zuzana Čížková zastoupena (foto: Hynek Moravec)

Zároveň ilustruji dvě knihy. První je pohádka, odehrávající se na mé zahradě. Tu, na můj námět, píše paní spisovatelka Mgr. Jana Laňková a grafiku bude zpracovávat výtvarnice Ivana Ždimerová. Druhou, spíše brožurou, nežli knihou, je humorné vyprávění bývalého policejního rady. Třetí knihu, plnou fotografií a (snad zábavného) textu o mém životě kamenosochařky, betonosochařky, účastnice kamenosochařských sympozií, výtvarnice putující po světě, dřívější vymetačce VIP večírků plných známých osobností, o setkáních s Jiřinou Bohdalovou, o dřívější pomocnici v ateliéru Olbrama Zoubka, matky s roztroušenou sklerózou a mnoho dalšího se budeme snažit vytvořit v nejbližší době. A to se záměrně nejmenovaným ,pisálkem´. Jelikož se známe již dlouhá léta a domnívám se, že společně zvládneme vytvořit nejen zábavné čtení do vlaku, ale i pohled do zákulisí napříč spektrem aktuálních témat, jako jsou média, roztroušená skleróza, umělecký byznys, ale i řemeslo a vztahy.“

Nejen za TANEČNÍ MAGAZÍN přeji hodně elánu, trpělivosti i radosti. Mnoho výstav i spokojených obdivovatelů Vašeho umění. A přání zdraví není ve Vašem případě určitě pouze zprofanovanou víceméně zdvořilostní frází.

 

Foto: Rudolf Čížek, Hynek Moravec, archiv Zuzany Čížkové a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Jižní spojka 2020

Již II. přehlídka Jihočeského divadla v Praze začíná již 1. února

Jihočeské divadlo jede již po druhé směr Budějovice – Praha. Veze to nejlepší ze své  produkce. Pražským divákům se představí v Disku, NoDu, Ponci-divadle pro tanec a Stavovském divadle, kde se prezentuje v rámci festivalu Opera 2020.

Jihočeské divadlo je čtyřsouborové profesionální divadlo. 60 000 diváků je každoročně navštíví na letní scéně – Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Nyní mají opět i pražští diváci jedinečnou příležitost vidět soubory v rozmezí dvou týdnů i v jejich divadlech.

Jihočeské divadlo odstartovalo I. pražskou přehlídkou toho nejlepšího ze své produkce v zimě 2019, svou 100. jubilejní sezónu. 100 let oslavili na podzim roku 2019 a s mimořádnými projekty k tomuto výročí bude  pokračovat až do konce léta 2020.

Po divácky úspěšné Jižní spojce 2019 se podařilo realizovat český pavilon světové výstavy Pražské Quadriennale pod názvem CAMP Q společně s divadlem Letí a Tygrem v tísni. Divadelní část této výstavy pak uvedli na Budějovické náplavce v září 2019. Realizovali výstavu Jihočeské divadlo – Kabinet zázraků v Jihočeském muzeu. Postavili  prozatimní divadlo Bouda na Mariánském náměstí v Českých Budějovicích a v něm odehráli 35 představení. Také vydali obsáhlou publikaci o historii Jihočeského divadla  s názvem Po stopách Jihočeského divadla.

Nyní startuje druhá část sezóny 2019 / 2020. V únoru se opět představí pražským divákům v rámci II. ročníku divadelní přehlídky Jižní spojka 2020.  Pražští diváci mají jedinečnou příležitost od 1. do 16. února vidět to nejlepší od všech souborů Jihočeského divadla*.

V Budějovicích uvede do konce sezóny ještě 8 premiér. Zcela mimořádná bude světová premiéra Wintonův vlak k výročí konce 2. světové války a úmrtí sira Nicholase Wintona. Novou operu na motivy skutečných událostí napsal generální hudební ředitel opery Jihočeského divadla Mario De Rose. Uvádí v koprodukci s Dolnobavorským zemským divadlem Pasov.

Jubilejní sezónu zakončí na letní scéně Jihočeského divadla Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Na léto 2020 pro své diváky chystá dvě novinky a slibuje 86 večerů plných hvězdných zážitků. Letní sezónu bude zahajovat 3. června komedií o cestě do časů slavného renesančního umělce Leonarda da Vinciho, se stejnojmenným názvem da Vinci v režii Petra Zelenky. Druhou novinkou bude opět autorská inscenace plná symboliky v režii Petra Formana s názvem Muž Dvojhvězdy. Příběh o létajícím muži plný divadelních zázraků uvede poprvé 28. srpna 2020.

Podrobnosti a celý program Otáčivého hlediště najdete na www.otacivehlediste.cz.

V režii a choreografii Veroniky Poldauf Riedlbauchové vystoupí v hlavní roli Marie Fajtová. Svatopluk Sem získal za roli otce Germonta cenu Thálie za rok 2017!

Program Jižní spojky 2020

1.2. 2020 / 19:30 / DIVADLO DISK
Janek Lesák & Natálie Preslová

Návod k přežití zombie apokalypsy – maso na divadle / Malé divadlo
„Jsou tady. Všude kolem nás. Vždycky jsme o nich věděli, ale netušili jsme, jak daleko to může zajít. Tyhle řádky píšu v opuštěném podzemním krytu pod starou slévárnou. Za pár dní nám dojde voda, budeme muset ven. Ale ať se stane cokoli, přísahám, že naše mozky nedáme snadno. A dokud budeme dýchat, poneseme s sebou základní hodnoty naší civilizace – lidskost, vzájemnou úctu, porozumění. A ruční plamenomet XM42.“
Omlouváme se divákům, ale část mozku obsahující druhou část anotace byla autorům vyžrána z hlavy při pokusu zabránit zombie apokalypse v reálném světě.
režie: Janek Lesák

2.2. 2020 / 19:30 / NOD
Petra Soukupová

Pod sněhem – taková normální rodinná oslava / Činohra

Blanka, Olina a Kristýna, tři sestry jedou na oslavu otcových narozenin. Auto je plné jejich netrpělivých dětí a dárků a v hlavách jim víří myšlenky – na nedodělanou práci, nespolehlivého milence, na kila, která po porodu nejdou dolů a manželovu častou nepřítomnost… Navíc je mezi sestrami plno starších i novějších křivd a to, co je čeká u rodičů, by je ani ve snu nenapadlo. Trefná psychologická sonda do vztahů v současné rodině se s bravurou pohybuje mezi komikou a tragikou. Takovou jízdu zimní krajinou jste nezažili! Nebo možná ano…

režie: Jana Kališová

8.2. 2020 / 14.00, 20.00 / NOD

Janek Lesák & Natálie Preslová

GAME  – divadlo, které musíte zažít / Malé divadlo
Participační divadlo postavené na principech LARPu. Detektivka, o jejímž průběhu můžeš rozhodnout ty sám. Staň se hráčem i ty! Neexistuje únikový východ, neexistuje záchranné heslo. Musíš hru hrát a dohrát.
/ režie: Janek Lesák

10.2. 2020 / 19.30 / DIVADLO DISK
Bertolt Brecht

Zadržitelný vzestup Artura Uie – politická satira / Činohra

Arturo Ui je obratný a všehoschopný člověk, bohatství už má, takže teď touží po moci. Po moci, která by mu zajistila nerušenou prosperitu. Krok za krokem budete sledovat, jak roste jeho vliv, jak se mu daří manipulovat politiky, korumpovat tisk, policii i soudy a postupně ovládat celou zemi. Jeho vzestup je stále nebezpečnější a nebezpečnější, dá se ještě zadržet?

režie Martina Schlegelová

11.2. 2020 / 19.00 / STAVOVSKÉ DIVADLO – FESTIVAL OPERA 2020

Giuseppe Verdi

La traviata  – romantická opera

Violetta Valéry je jednou z nejslavnějších operních hrdinek všech dob. Jejím reálným předobrazem byla Maria Duplessis, oslňující hvězda pařížské vyšší společnosti 40. let 19. století. Výjimečný ženský osud, láska, které tato proslulá kurtizána nejvyšší obětí dokázala, že ji miluje víc než sebe, to vše sugestivně zpracoval už Alexandre Dumas ml. v novele Dáma s kaméliemi a sám ji poté zdramatizoval. Když tuto hru uviděl v roce 1852 v Paříži Verdi, rázem v ní spatřil zrcadlo svých vlastních citů k osudové ženě, pěvkyni Giuseppině Strepponi. Tato inspirace podnítila hudební drama, jež svou ryzostí ční nad dobou i prostředím a vybízí k stále novým inscenačním řešením.

V režii a choreografii Veroniky Poldauf Riedlbauchové vystoupí v hlavní roli Marie Fajtová Svatopluk Sem získal za roli otce Germonta cenu Thálie za rok 2017!

16.2. 2020 / 20.00 / DIVADLO PONEC
Štěpán Benyovszký, Marek Svobodník, Ondřej Vinklát

Inscenační porada – taneční show k výročí Jihočeského divadla / Balet
Vymyslet představení k výročí 100 let od založení Jihočeského divadla není nic jednoduchého. První uvedení se blíží a přitom se velkoryse naplánovaný koncept představení hroutí režisérovi pod rukama. Pak se zhroutí i režisér. Přijde nový, s novým konceptem, ale ten nepřečká ani první zkoušku. Řediteli divadla už pomalu tečou nervy a sahá ke stále drastičtějším řešením.
Bude z toho nakonec velkolepý kostýmní balet, progresivní minimalistické dílo nebo lidová zábava s dechovkou? Který z tvůrců prosadí svou vizi? Podaří se udělat vůbec něco? A co je na těch stech letech divadla nakonec opravdu důležité?
V roli ředitele se můžete těšit na herce  Jiřího Lábuse.

100 let Jihočeského divadla na 607 stranách knihy

Celou dosavadní historii Jihočeského divadla mapuje kniha Po stopách Jihočeského divadla, která vznikla pod vedením Ateliéru 3D v čele s Michalou Piskačovou. Na knize pracoval téměř tři roky, od ledna 2017 do listopadu 2019, jedenáctičlenný tým profesionálů ve svých oborech.

Zahrnuje vedle teatrologických, historiografických textů, které vznikaly na objednávku přímo pro tento účel, ohromné množství obrazového materiálu, který v mnoha případech nebyl dosud publikován. Součástí knihy jsou také kompletní soupisy repertoárů a členů uměleckých souborů, které nebyly nikde jinde sebrány. Kniha je přitažlivá výtvarným a grafickým zpracováním, kterým se vymyká běžným ročenkám a má charakter výjimečného dokumentu s nadregionálním významem.

„Naším záměrem bylo zmapovat klíčové momenty historie Jihočeského divadla. Kniha je nejen pro ty, kteří divadlem prošli, pracují v něm nebo jej více či méně pravidelně navštěvují. Chceme potěšit i ty, kteří naše divadlo díky této knize teprve objeví. Obzvláště pro ně je tato nová publikace průvodcem. Vytyčili jsme si, že kniha nemá být pouze uctivou poklonou na křídovém papíře, ale také, a to především, hravou a vizuálně atraktivní publikací,” komentuje knihu Michala, která autorkou konceptu knihy.

Knihu lze zakoupit v pokladně Jihočeského divadla a také v knihkupectví Kanzelsberger v Českých Budějovicích.

Lukáš Slavický

Lenka Cimlová – Ostrá

Foto, video: Eva Smolíková

Lenka Cimlová-Ostrá

pro TANEČNÍ MAGAZÍN