Rozhovor se sochařkou ZUZANOU ČÍŽKOVOU, věnující se i malbě:

„Na posledním plese jsem protančila střevíce“

Zuzana Čížková patří k výrazným osobnostem naší výtvarné scény. Její (převážně sochařská) díla zdobí prostranství i interiéry mnoha měst. Její obrazy jsou naopak v řadě galerií či soukromých sbírek u nás i v zahraničí. TANEČNÍ MAGAZÍN ji požádal o rozhovor, se kterým se vyrovnala s upřímností, otevřeností, nadhledem i humorem sobě vlastním. Nakonec, posuďte sami:

Máte jako jedna z mála současných sochařek (i sochařů) téměř nejvíce soch ve veřejném prostoru. Je vždy předem takové dílo tvořeno pro konkrétní místo? Anebo si někdy zadavatel vybere sochu již hotovou?

Třeba v případě série soch ,Madonina tajemství´ v pražském parku, v parteru Starý Prosek, u kostela svatého Václava, která je situována u hřbitovní zdi, si Inženýr architekt Luboš Jíra vybral ,Madonu´. Tu jsem (již hotovou) měla prezentovanou ve svém portfoliu. Dokonce o jejím vzniku byl záznam i ve filmovém dokumentu (pro Českou televizi)  „Nehasit, hořím!“ paní režisérky MgA. Hany Pinkavové. Ale nebylo to vůbec tak jednoduché…“

„Madony” Zuzany Čížkové stojí, poblíž kostelní zdi, v Praze 9, na Starém Proseku, zatím tři. Původně jich ale mělo být pět… (foto: Rudolf Čížek)

Proč?

Architekt si vymínil, že soch bude celkem pět (nyní jsou osazeny pouze tři kusy a zbývající dva podstavce, dle půdorysu soch, jsou již 10 let prázdné…). A rovněž, že každá z nich bude z jiného exteriérového materiálu. Zvolili jsme tři druhy kamenů: pískovec, ale ne ten máslovitý měkký, avšak pořádně tvrdý, a tak velmi trvanlivý. Dále mramor, ale ne český hrubozrnný, ale velmi drahý jemnozrnný, ze zahraničí. A jako třetí žulu. O její tvrdosti asi nemusím vyprávět ani laické části veřejnosti 🙂 .“

V rodném Brandýse nad Labem máte i historickou sochu poblíž místního zámku. Zajímáte se trvaleji o historii?

Z dějin jsem dělala státní závěrečné zkoušky. A vždy to byl můj koníček. A tak se není čemu divit, že brandýsko, které patří mému mladí, mě zajímalo o něco více… Jen za sochu ,Milenka Rudolfa II.´, u brandýského zámku, by mně historici jedničku určitě nedali 🙂 .“

Zuzanina „Milenka Rudolfa II.” poblíž zámku v jejím rodném Brandýse nad Labem (foto: archiv autora)

Z jakého důvodu?

Legenda o Rudolfově milence, mlynářce z podzámčí, je k císaři poměrně lichotivá, ale nezakládá se na přesnosti. Místem, kde moje socha ,prochází zdí´, kdysi dávno (a evidentně velmi často) sice procházela určitá ,milenka císařského dvora´. Avšak Rudolfova to nebyla 🙂 . Podle dochovaných pramenů se jednalo o milenku jeho komorného. Ten byl výrazně mladší a evidentně i aktivnější 🙂 . S onou místní mlynářkou měl údajně devět dětí.“

Žila jste a žijete povětšinou v menších městečkách nedaleko Prahy. Vyhýbáte se záměrně velkoměstskému ruchu?

Po několik let jsem žila v různých částech Prahy, kde jsem i donedávna měla svůj ateliér. Vznikla tam velká část mých sochařských prací do veřejného prostoru. Například pražský nápis znakovou řečí v Praze 5, v Holečkově ulici. Nebo několikatunový pomník Ludvíka Kuby v Poděbradech. Anebo, také poděbradská, svatá Anežka Česká. Vlastně, rovněž kolekce portrétních děl, věnované osobnosti Václava Havla, která mě dost zviditelnila, se zrodila na pražské košířské Kavalírce.“

Sochaři musí používat respirátory i mimo karanténu! Snímek z archivu Zuzany Čížkové z kamenosochařské práce na mramorové soše pro ostravský Landek.

A co mimo hranice nejen Prahy?

Mnoho času jsem strávila i pobyty v Basileji, a jeden čas jsem žila ve Francii. A to z největší části v Paříži.“

Ale zpět, k těm menším městům…

Dlouhou dobu jsem si naopak nedovedla představit, vrátit se do tak malého města, jako je například můj rodný Brandýs nad Labem. Ale v průběhu času posledních deseti let jsem byla stále víc a víc unavena. A zároveň hodně znechucena lidským spřádáním intrik, neupřímností a tak dále. S přítelem jsme zkusili bydlet mimo Prahu. V Dobřichovicích, kde v té době ,dávaly lišky dobrou noc´. Založili jsme záhony a začali se starat o velkou zahradu plnou ovocných stromů i keřů… Vysázeli zeleninu a užívali si nenuceného klidu. Nakonec, po několika letech, jsem zjistila, kde byl ,zakopaný pes´. Tedy, v souvislosti se změnou mého chování, neboli životního stylu. A troufám si říct´ i mého temperamentu 🙂 . Byla to nemoc, která mne až tak moc zklidnila a hodila mi kotvu k přístavu.“

Na zahradě u Zuzany Čížkové v Dobřichovicích (foto: Hynek Moravec)

TANEČNÍ MAGAZÍN se Vás musí zeptat i na Vaše taneční zážitky…

Na posledním plese jsem sice protančila střevíce, ale o pastvu pro oko se rozhodně nejednalo. Lidé, sledující mé umění mávat s mým o padesát kilogramů lehčím tanečním partnerem ,Luďanem´ nevěděli, co to má znamenat? Spíš je asi bolelo břicho, jak se smáli 🙂 . Na parketu jsem s ním totiž cloumala od rohu do rohu. A současně se snažila nenarážet do elegantně se vlnícího starosty Dobřichovic. Proč? Protože jsem umělec a musím na sebe přeci upozornit : -) . Umělkyně na plese, všichni koukejte 🙂 🙂 !“

A vzpomenete ještě na své první taneční kroky?

Jako dvanáctiletá holka jsem se svou dětskou kamarádkou Nikolou Žaloudkovou zburcovala paní Kváčovou, v našich dětských očích ,paní hodnou´, věnující se sportu a tělovýchově dětí i dospívajících. Asi se nad námi smilovala a jakmile viděla naše prostorově výrazná těla, přidala ruku k dílu a pomohla nám s naším ,projektem´.“

Zuzana v noci po jedné z vernisáží výstav v Paříži, kterých se jako autorka zúčastnila (foto: archiv Zuzany Čížkové)

Jakým?

Na Základní umělecké škole v Brandýse nad Labem, díky nám, vznikl taneční kroužek, který vedl již ,vyčvachtaný´ ex-baletní mistr. Okna učebny vedla do rušné ulice. Hodiny tance probíhaly ve večerních hodinách. A tak tento rachitický pán nebyl jediným groteskním hrdinou večera. Byla jsem to i já a Nikol.“

Takže tím Vaše mladá „taneční anabáze“ končila?

Nikoli. I přesto jsem se v následujících letech nechala na brandýské Základní škole ,Na výsluní´ zapsat do tanečních kurzů moderního tance, pod názvem ,ECHO´. Ale ani tam můj talent jaksi nedocenili a začala jsem se více věnovat jiným uměleckým disciplínám 🙂 .“

A jak se za tou dobou ohlížíte?

Nyní, po pedagogickém vzdělaní a praxi, vím, že v tomto mladistvém věku mají potřebu rytmického pohybu i ta děvčata, která se na první pohled k vybrané disciplíně nehodí. To by však určitě neměl být důvod, jim tuto část společenských dovedností nedopřát.“

Nemohu se nezeptat na klasická taneční…

Ve věku, kdy se obvykle chodí do tanečních, jsem byla na internátní škole v Hořicích v Podkrkonoší. Studovala jsem tam obor kamenosochařství. Ačkoli se leckomu může zdát, že v tomto odvětví není co studovat. 🙂 Škola byla nejen časově a fyzicky náročná, ale svou polohou velmi vzdálená jakýmkoli možnostem kurzů tance.

O víkendech jsem jezdila na praxe po ČR i do zahraničí, po maturitě už jsem se v Čechách také příliš neohřála. Pak částečně zakotvila v Praze až během studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. I během tohoto studia jsem byla často ,v trapu´ a holt na ,taneční´ už nezbýval čas. Proto jsem o tuto kouzelnou část mládí přišla a do tanečních nikdy nechodila.“

Litujete toho?

Ale já si to přeci nahrazuji. Po svém. Na ladné kroky a otočky už mi sice tělo nestačí, v současné době mne ve fyzických výkonech omezuje roztroušená skleróza, ale tanec, pohyb, lehkost nalézám! Objevuji a maluji.“

Pro lázeňské město Poděbrady jste vytvořila (nejen) skulpturu svaté Anežky České, která stojí poblíž kostela Povýšení svatého kříže. Jste věřící? Jaký vůbec máte vztah k náboženství.

Motiv náboženství jsem začala reflektovat ve své tvorbě již před patnácti lety. Troufám si říci, že mé ,Elektrokříže´, vystavované a putující již v té době po Evropě, byly svým sdělením o ,víře v pokrok´, nikoli však v Boha. A to daleko ,dřívávějc´, než objekty ,stvůr´ v současnosti velmi známého (a záměrně nejmenovaného) konceptuálního umělce. Pracovala jsem v té době s elektroodpadem a myšlenkou, v co současná generace věří. Nyní jsem se k této tvorbě opět vrátila, ale spíše formou obrazů, než objektů. Před několika lety jsem se nechala pokřtít. Toto považuji za silnější krok, než když jsou lidé pokřtěni v takzvané ,nevědomosti´, jako miminka. Ačkoli… Vlastní dítě jsem jako miminko nechala pokřtít také 🙂 .“

„ELEKTROKŘÍŽ“ (foto: Rudolf Čížek)

Zúčastnila jste se i veřejné soutěže o návrh na památník Václava Havla na pražském Škroupově náměstí. Jak dnes – s odstupem – vnímáte jeho roli v naší i mezinárodní politice?

Václav Havel je pro mne ikonou zejména na mezinárodním pódiu. Dobré vztahy mezi Izraelem a Československem jsou pro mne největším Havlovým přínosem. Ne nadarmo dostal významný titul ,LE KADOSH ISRAELITA´, což jsem znázornila i v jednom ze svých děl. Bohužel, velká část naší veřejnosti vůbec netuší, co je to za titul a ,vo co go´. Myslí si, že se Čížková asi zbláznila 🙂 .“

Vaší sochařskou i malířskou tvorbou se promítá trvaleji motiv lidských rukou, prstů. Rovněž prstové abecedy pro hluchoněmé, která byla i výtvarným vyjádřením Vaší absolventské práce. Jak jste k tomuto výrazovému prostředku dospěla?

Dospěla jsem k tomu kolem roku 2001 v brandýském motorkářském klubu ,Pitbulové´, jehož častým návštěvníkem byl můj tehdejší partner. Prostě jsem si tak pila to své pivko a koukám na paní, která místo mluvení máchá rukama a vůbec jí nevadí, jaký je v klubu hluk. A my ostatní jsme hlasitou metalovou hudbu přeřvat nezvládli.

Vždy jsem milovala a obdivovala klasické sochařství. Což je tedy v dnešní době pro mne, jako pro angažující se výtvarnici, velký hendikep. Tedy, nedělat modernu a ,koncept´…

Zároveň jsem se také snažila vnést do mého umění něco nového, jako moji kolegové. Portrét a ruce jsou nejtypičtějším motivem klasické sochařské práce. A já jej, doufám, posunula o ,level´ výš. Začala jsem nejdříve prstovou abecedou, za kterou jsem dostala cenu současného umění ,Praha-Londýn, Wintontrain – Inspirace dobrem´ a nakonec pokračovala znakovou řečí.“

V Poděbradech u pomníku Ludvíka Kuby, v sadech Ludvíka Kuby (foto: Hynek Moravec)

A jakým směrem?

Jako vyústění všech těch akcí kolem rukou jsem vymyslela výtvarné workshopy. Na ně jsem pozvala děti ze školy pro sluchově postižené v Praze 5, v Holečkově ulici a slyšící děti ze ZUŠ v Černošicích, i z jejích poboček v Rudné a ve Všenorech. A tyto děti dostaly, po dvou, plátna. A měly na ně dohromady, ve dvojicích, tvořit jeden obraz. Dle svého nápadu… Cokoli, na čem se společně dovedou domluvit. Nejdříve se toho hrozně bály. Ale nakonec se domluvily a vznikla zajímavá a hezká díla. Průběh jejich práce také zaznamenala Česká televize v Televizním klubu neslyšících.“

Poslední dobou se stále více (i ze zdravotních důvodů) věnujete malbě. Je velký problém pro sochaře, který vidí a pracuje trojrozměrně, přejít k „plošnému” výtvarnému vyjádření?

Když jsem instalovala jednu ze svých posledních samostatných výstav, která byla v Praze 9 a paní kurátorka Mgr. Eva Kořánová si prohlížela díla, aby zvážila, co a kam, nezdržela se komentáře, že jsem malující sochařka. Totéž řekla v úvodním slovu na vernisáži. Mé trojrozměrné, neboli spíš prostorové, vidění je z obrazů patrné…

Ale musím se pochlubit, že u přijímaček na střední školu v oboru malby jsem byla úspěšná. Ale vybrala jsem si hořickou internátní školu, která na první pohled nabízela více svobody. A hlavně neotřelé zábavy.

Během studia na střední škole jsem chodila do ateliéru pana profesora Karla Strettiho, velmi známého a uznávaného restaurátora malby, který mě velmi chválil. A to nejen pro můj smysl pro detail, ale i barvy. V té době jsem se rozhodovala, zda jít sochařským směrem, anebo volit malbu.“

Mezi svými obrazy

Tak trochu „Sofiina volba“?

Možná? Ale ,šutrárna´, jak všichni školu nazývali, a život kolem kamene, soch a kolektiv těchto lidí mne uchvátil natolik, že jsem šla více sochařským směrem. I když? Mého pozdějšího profesora na vysoké Kurta Gebauera také odborná veřejnost popisuje  jako ,malujícího sochaře´.

Na vysoké škole byla kresba stejně důležitá jako trojrozměrné vyjádření. Mnoho absolventů se věnuje oběma disciplínám a v zahraničí nikoho ani nenapadne, rozdělovat výtvarníky na malíře a sochaře. To je spíše takový český, postkomunistický ,ohryzek´, který nám tu zůstal.“

Zuzana Čížková, malující jeden z monumentálních obrazů olejem na plátně (foto: Hynek Moravec)

O Vás i Vaší osobě a zejména tvorbě natáčela pro Českou televizi dokumenty režisérka Pinkavová. Pro zpěváky či herce je „účast na obrazovce“ téměř alfou i omegou. Je tomu obdobně i u výtvarníků? Jak to vidíte?

Výtvarníci, tedy sochaři a malíři, jsou na rozdíl od herců a muzikantů z velké části introverti a o jejich kvalitách rozhoduje jejich tvorba v podobě výsledných matérií (s vyjmou některých konceptuálních děl). Bohužel, a je tomu, tak celá staletí (nikoli jen teď), o jejich kvalitách v očích nejen laické veřejnosti, ale i galeristů a sběratelů, rozhoduje jejich schopnost prosadit se. Jak již bylo mnohokrát zmíněno, dobrý obchodník prodá i špinavé ,fusekle´. A bohužel, bývá tomu tak. Pokud se výtvarník (anebo jeho galerista či manažér) procpe do médií a zvládne svou tvorbu prosadit, je vyhráno. Dokonce Michelangelo Buonarotti nesekal svá díla sám, měl po ruce několik zdatných kameníků. A on sám své síly věnoval na budování kontaktů mezi vlivnými.

Nyní máme média, která vynahradí několik důležitých večírků. I já jsem si vyzkoušela, jak bylo důležité mít dvoustranu v Cosmopolitanu, anebo v jiném časopisu. Kolik dveří mi otevřela reportáž s Jiřinou Bohdalovou, medailonky v TKN, anebo zmíněný téměř půlhodinový dokument od režisérky Pinkavové? A nyní vznikl z naší spolupráce film další, který bude vysílaný patrně koncem tohoto kalendářního roku. A právě na to navazujeme, s mým galeristou, s určitým očekáváním.“

Kdysi jste výtvarně spolupracovala se společenským časopisem pro golf. Zahrála jste si i aktivně tento sport?

Pokus byl, ale spíše komický. Pro jeden z turnajů v Mariánských Lázních jsem dělala svoji samostatnou výstavu ,Sochy na túře´. Přijela jsem tam ve svém tehdejším autě Ford Fiesta ,vajíčko´, které jsem používala nejen na převoz soch, ale také pytlů sádry a dalších materiálů… A zaparkovala jsem mezi VIP automobily účastníků, tohoto (svého času velmi  známého) ,hoch nóbl´, golfového turnaje 🙂 .

Můj první krok na golfové hřiště udělala noha v okovaných kozačkách. A to byl začátek konce mého ,sportovního výkonu´. Hnali nejen mne, ale i manažéra turnaje, který mě tam pozval. Ale naštěstí nás hnali diplomaticky, jak bylo v tamních kruzích zvykem. Jen do jídelny, kde bylo připravené občerstvení. Tam jsem seděla v klobouku a ve fialové košili. Bohužel, byl na každém kousku dobrého jídla kaviár. Ten nesnáším (ve smyslu, že to jsou mrtvé rybičky). A poté, co jsem částečně nakousla třetí chlebíček a opět jej, s kaviárem, vrátila na tác, se se mnou rozloučili. 🙂 S dalším diplomatickým proslovem, že u sochařky bude zcela stačit, když mne tam budou prezentovat má díla.“

Co chystáte v následujícím období?

V době ,korony´ je tato otázka jako hození křišťálové koule (namísto míče) do branky. Původně jsem měla domluvené výstavy v zahraničí i v Česku. Vše bylo zrušeno, nebo alespoň odloženo na dobu neurčitou. Ale vše špatné je k něčemu dobré, jak říkává moje maminka. Mám nyní víc času na tvorbu a těch obrazů vzniklo během ,korony´ opravdu hodně.

Upoutávka na výstavu v pařížském Grand Palace, kde byla Zuzana Čížková zastoupena (foto: Hynek Moravec)

Zároveň ilustruji dvě knihy. První je pohádka, odehrávající se na mé zahradě. Tu, na můj námět, píše paní spisovatelka Mgr. Jana Laňková a grafiku bude zpracovávat výtvarnice Ivana Ždimerová. Druhou, spíše brožurou, nežli knihou, je humorné vyprávění bývalého policejního rady. Třetí knihu, plnou fotografií a (snad zábavného) textu o mém životě kamenosochařky, betonosochařky, účastnice kamenosochařských sympozií, výtvarnice putující po světě, dřívější vymetačce VIP večírků plných známých osobností, o setkáních s Jiřinou Bohdalovou, o dřívější pomocnici v ateliéru Olbrama Zoubka, matky s roztroušenou sklerózou a mnoho dalšího se budeme snažit vytvořit v nejbližší době. A to se záměrně nejmenovaným ,pisálkem´. Jelikož se známe již dlouhá léta a domnívám se, že společně zvládneme vytvořit nejen zábavné čtení do vlaku, ale i pohled do zákulisí napříč spektrem aktuálních témat, jako jsou média, roztroušená skleróza, umělecký byznys, ale i řemeslo a vztahy.“

Nejen za TANEČNÍ MAGAZÍN přeji hodně elánu, trpělivosti i radosti. Mnoho výstav i spokojených obdivovatelů Vašeho umění. A přání zdraví není ve Vašem případě určitě pouze zprofanovanou víceméně zdvořilostní frází.

 

Foto: Rudolf Čížek, Hynek Moravec, archiv Zuzany Čížkové a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Online tisková konference Cirku La Putyka + Jatek78

Co chystají cirkusoví umělci v Jatkách78?

Co chystají Jatka78 a Cirk La Putyka v květnu a červnu?

Online tisková konference souboru CIRK LA PUTYKA & divadla JATKA78 –  ve středu 29. dubna od 20 h na Facebooku souboru a jeho YouTube kanálu:

https://www.facebook.com/cirklaputyka

https://www.youtube.com/user/CirkLaPutyka

Co nového, zajímavého, netradičního připravuje soubor do června? Nový dokument? Premiéry? Netradiční prostory?

S plány Cirku La Putyka Vás seznámí Rosťa Novák ml.  Výhledy pro zbytek divadelní sezóny i sezónu nadcházející představí také ředitel Jatek78 Štěpán Kubišta.

Neopomeňte také  záznam berlínské inscenace Memories of Fools

Těšíme se na virtuální setkání (a brzy již i na to setkání tváří v tvář).

Jiří Sedlák a Zuzana Hošková 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Praha bude opět Zlatá

Výrazné interpretky klasické hudby, Jiří Bělohlávek i Adam Plachetka

Čtyři dny nabité kulturou. Oceňované počiny minulosti i současné umělecké tendence. Vše v prostředí staré Prahy. Ve středu 25. září začíná šestapadesátý ročník festivalu Zlatá Praha, který přinese nejen nevšední divadelní, taneční i filmové zážitky, ale také hudební vystoupení a bohatý doprovodný program pro celou rodinu. Chybět nebude ani tanec se StarDance.

„Do letošního ročníku Zlaté Prahy se přihlásilo na sto snímků z celkem devatenácti zemí a jsem velmi rád, že každý je jiný. Objeví se mezi nimi tradiční portréty jako třeba ten o operní hvězdě Cecilie Bartoli, zajímavé pohledy do historie stepu či na fenomén jódlování. Ale také si zatancujeme v Arktidě, nahlédneme do osudů geniálního italského skladatele a přitom dvojnásobného vraha Carla Gesualda a prožijeme třeba i logistický problém baletního souboru, který si s sebou na každé představení během turné veze několik tun hlíny. Součástí festivalu budou i tři výjimečné projekce portrétů tří výjimečných mužů: Jiřího Bělohlávka, Adama Plachetky a Jiřího Kyliána,“ shrnuje ředitel festivalu Zlatá Praha a výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl.

Nové dokumenty o výrazných mužích české umělecké scény se na festivalu Zlatá Praha představí široké veřejnosti vůbec poprvé. Premiérový snímek Romana Vávry Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju…“ zachycuje citlivou osobnost uznávaného českého dirigenta. „Měl jsem možnost Jiřího Bělohlávka vidět především při práci na zkouškách a jako laika mě překvapilo, v jakém klidu a rychlosti dochází k nazkoušení děl, se kterými se pak jde rovnou před obecenstvo nebo na nahrávání na zvukové nosiče či pro televizní záznam. Musím ale předeslat, že jsem zblízka práci pana Bělohlávka sledoval pouze poslední dva roky jeho života a to byl on i ansámbl, především jeho zásluhou, ve vrcholné kondici. I když byl vážně nemocen. To však na jeho pracovní energii nebylo znát. I tato indispozice měla podle mého vliv na souznění s orchestrem a jakousi nevyslovitelnou křehkost, která se odrážela ve vztahu dirigent – orchestr vlastně jen, lze-li to tak říci, v dobrém. To se pak přenášelo i na posluchače a diváky v hledišti,“ popisuje setkání s umělcem režisér dokumentu Roman Vávra.

Portréty současných výrazných tváří české umělecké scény pak představí dva dokumenty. Do zákulisí příprav špičkové baletní choreografie diváky přenese snímek Jeden rok v životě Jiřího Kyliána, pohled do nejslavnějších operních sálů pak nejen milovníkům klasické hudby zprostředkuje snímek Adam Plachetka, cesta na vrchol„Adam Plachetka dokáže přitáhnout díky svému charismatu podle mě všechny. Je multižánrový, tudíž plynule přejde z muzikálů do operních melodií prezentovaných po celém světě. On je opravdovou operní hvězdou, která se nebojí jít třeba do muzikálu,“ prozrazuje režisér obou dokumentů Martin Kubala.

Kromě stovky unikátních soutěžních snímků a tří premiérových projekcí pro veřejnost nabídne Zlatá Praha také nevšední doprovodný program. Slavnostního zahajovacího koncertu Ladies Music Night se od 20:20 zhostí uznávané interpretky současné české hudební scény. Zhudebnění Bacha, Mozarta, Vivaldiho se ujmou například harfenistka Kateřina Englichová, sopranistky Martina Janková a Kateřina Kněžíková nebo mimořádně talentovaná devítiletá klavíristka Klára Gibišová a další. Doprovod jim zajistí komorní orchestr Ambroš Ladies Orchestra.

Tradičně se návštěvníci všech věkových kategorií budou moci odreagovat nejen v sobotu na Zlatém dnu Zlaté Prahy, ale například i během pátečního čtyřhodinového programu StarDance plného tance a zajímavých rozhovorů. Společně s moderátorem Janem Onderem se potkají hned s několika tanečníky této úspěšné televizní soutěže. Známé osobnosti budou nejen tančit, ale také již tradičně vyučovat společenské tance. Pomyslným zlatým hřebem programu bude první veřejná autogramiáda všech tanečních párů letošní řady StarDance.

Mezinárodní festival Zlatá Praha vyvrcholí večer 28. září předáním cen, které se uskuteční na Nové scéně Národního divadla. Zatančí například Andrea Kramešová, dlouholetá sólistka Národního divadla i světových baletních scén, členové uměleckého souboru Laterny Magiky i fenomenální desetiletá dvojčata Alex a Maxim Šestákovi. Přímý přenos závěrečného večera moderovaného Petrou Křížkovou a Jiřím Vejvodou nabídne ČT Art od 20.20 hodin.

Zlatá Praha 2019:

  • 100 filmů, z nichž 87 soutěží o tituly Grand Prix Golden Prague, Český křišťál, Cena České televize nebo Zvláštní uznání za mimořádný umělecký počin
  • 155 minuttrvá nejdelší film: Bedřich Smetana: Libuše (Česká republika)
  • 6 minutnejkratší film: Lascia (Švédsko)
  • 6 141 minutje délka všech přihlášených soutěžních filmů
  • 51je počet televizních a filmových produkcí, které přihlásily filmy
  • Německoje země, ze které bylo přihlášeno nejvíce filmů (21 snímků)
  • Brazílieje nejvzdálenější země, která přihlásila film
  • 19je počet zemí, které film přihlásily
  • 11snímků reprezentuje Českou televizi

Karolína Blinková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Generace FB

Taneční Studio Light společně se studenty DAMU v divadelním představení o manipulaci a problémech sociálních sítí

Experimentální prostor NoD uvede premiéru divadelně-dokumentárního projektu o internetové manipulaci Generace FB

6. května, Praha – Poslední premiérou letošní divadelní sezóny Experimentálního prostoru NoD bude divadelně–dokumentární sonda do života teenagerů na sociálních sítích Generace FB, která se uskuteční v premiéře 20. května a v první repríze 3. června. Tento projekt byl vyvíjen rok a půl a autorsky za ním stojí studenti 4. ročníku Katedry alternativního a loutkového herectví DAMU. Hlavním tématem projektu je snaha zachytit život mladých lidí na sociálních sítích se všemi jeho riziky.

 536a09523e215

Projekt Generace FB byl poprvé prezentován v NoD jako součást programu týdenních oslav 21. narozenin klubu Roxy BE TWENTY ONE ve formě work-in-progress. Od té doby se koncept představení posunul od tématu kyberšikany k tématu manipulace na internetu, zranitelnosti dětí a mladých lidí na něm a důležitosti udržení vlastního soukromí.

Společně se studenty DAMU na projektu participují děti z tanečního Studia Light, kteří jsou i protagonisty představení, s nimiž je v představení manipulováno a na nichž jsou demonstrovány principy sociálních sítí.

,,Projekt Generace FB je dokument o jedné internetové generaci, je to dokument o možnostech internetu, je to dokument o tom, jak nás internet posouvá a brzdí v našich sociálních interakcích,” dodává jedna z tvůrkyň Jana Macičková.

,,Projekt mě zaujal svou dokumentární rovinou – jedni z protagonistů jsou ti nejmladší uživatelé sociálních sítí. Ty používají v takové míře, že si neuvědomují dopad své komunikace, a tím jsou zranitelní. Dále mi přijde důležité zapojení nejmladších lidí do tvůrčího procesu. Představení dělají mladí lidé – studenti DAMU – a díky tomu a tématu projektu vzniká atraktivní divadelní tvar,” dodává šéfdramaturg prostoru NoD Adam Halaš.

Premiéra představení Generace FB se uskuteční 20. května od 20:00, první repríza je plánována na 3. června v Experimentálním prostoru NoD. Vstupenky v ceně 180 Kč, 120 Kč pro studenty, seniory a držitele ZTP a ZTP/P a v ceně 100 Kč pro děti do 15 let jsou v předprodeji v sítích SMS Ticket a Ticketportal a ke koupi v NoD každý všední den od 16 do 20 hodin.

 

Taneční magazín