Mimořádná zpráva spisovatelky a novinářky Oleny Laň

„Ukrajinci se nikdy nevzdají. Nikdy“

Krvavá cesta ruských árijců

„Jak to s vámi a s Nazarem vypadá? Jaká byla noc? Máte spojení s Mykolou? Kam je převezli?“

I já chápu, že na poslední otázku mi neodpoví, a ani můj přítel, známý západoukrajinský protikorupční novinář Mykola Saveljev, nikdy neřekne své ženě pravdu. Ale jako účastník „Teritoriální obrany“ ze Lvova poleze do samého pekla. V poslední dny se zvlášť urputně rval za obranu Kyjeva. Jako za symbol Ukrajiny, i když by klidně bez přemýšlení položil svůj život i za tu nejposlednější ukrajinskou vesnici.

Tuto noc moje kamarádka Jaryna, lvovská kulturoložka, strávila se synem ve sklepě. Spali oblečeni. Když začal letecký poplach, popadli tašku s nejnutnějšími věcmi, kočku Simbu a běželi do sklepa, přičemž nezapomněli zaklepat na dveře v přízemí. Žijí tam Indové. Co když nevědí, kam přesně mají běžet? V tom je Ukrajina CELÁ. A právě proto Ukrajina NENÍ RUSKO.

Moji přátelé ze Lvova právě jedou se dvěma dětmi do Lvova. V noci spadlo na sousední devítipodlažní panelák sestřelené nepřátelské letadlo. Do metra šli nocovat zdaleka ne všichni. Sídliště se považovala za celkem bezpečná. Paralelně s nimi se západním směrem pohybují ukrajinské tanky. Je slyšet výstřely. Podél silnice v tomtéž směru jdou lidé nalehko s batohy na zádech.

„Nejdůležitější je dát děti dědečkovi. A dál se uvidí,“ říká můj druhý přítel, spisovatel a novinář Dmitrij Siňak. „Víš co, nemůžu se zbavit pocitu, že tohle všechno, co se děje, je naprosto nereálné. Tanky, ostřelování. A KDO? RUSOVÉ? Z hlavy nemůžu dostat sousední panelák… Byly tam nejspíš děti… Je to jako noční můra.“ Ano, reálná noční můra. Ukrajinci po celém světě už v noci taky nespí, sledujeme válečnou kroniku. Charkov se ubránil? Sláva bohu! A co Černobyl? Ne?! Zamořená země… Ale stejně je NAŠE!

„A co tam u vás, ve Lvově?“ volá mé kamarádce z charkovské oblasti fotograf Oleg Vragov. Ruskojazyčný jako „poleno“, ale obrovský ukrajinský patriot. „Ostřelují to tady, ale to nic, náš sklep je dobrý. Zaběhl jsem pro sousedy. Jsou „totální vata“, ale stejně jsem je vzal. Taky to jsou lidi. A teď jsou taky vyděšení.“

Ukrajinci jsou totiž dávno pomyslně rozděleni na „banderovce“, ty, kteří podporují evropskou nezávislost Ukrajiny, a na „vatniky“ (od názvu ruského pracovního oděvu „vatnik“, od slova „vata“ ve smyslu „primitivní“). Druzí vidí budoucnost Ukrajiny s Ruskem. Není jich taky málo, ale – na rozdíl od Ruska – lidi, kteří smýšlejí opačně, než je oficiální kurs země, nezavírají. Samozřejmě pokud se nechovají jako Breivik.

Rusko se vypořádává s „jinak smýšlejícími“ lidmi bez okolků. Je překvapivé, že tam vůbec někdo vyjde na náměstí a protestuje proti válce na Ukrajině. Moskva, Petrohrad, Jekatěrinburg. Lidi tam bijou, lámou jim ruce, děvčata vlečou do policejních aut za vlasy. Před několika týdny na oficiálních kanálech, týchž, které dosud vysílají o „hrozbě ze strany Ukrajiny“ a o „osvobozující operaci“, dávali docela názorný film o mučení a mlácení vězňů v ruských vězeních. Tak názorné. Aby nikoho ani nenapadlo něco vymýšlet. A stejně, lidé překonávají pochopitelný strach, podepisují petice za mír, vycházejí na ulice, vyjadřují svůj protivojenský postoj na videoblozích.

Moje kamarádka z Karélie Lidija Pobedinskaja, herečka, scenáristka, je jednou z nemnoha, kteří celou tu dobu, ještě do válečných událostí, aktivně podporovali Ukrajinu. Chodila na náměstí s hromadnými protestními akcemi. I teď přišla, v Petrozavodsku.

„Je nás málo, schází se asi 30–40 lidí. Policie je mnohem víc. Zatím nejsou agresivní. Mého kolegu, učitele filologie, zatkli a odvedli na oddělení. Ale už ho pustili. Dřív to bylo horší. Hlavně ze strany ‚opravdových Rusů‘. Co ukazují hlavní státní kanály? Kromě osvobozujících projevů Putina například pořad o tom, JAK JE ZDRAVÉ LYŽOVAT! Leno, jak já se stydím za supervelmoc!!! Je to prostě nesnesitelné. Strašný žal na duši. Stát lotrů. Už nemůžu plakat, oči mi otekly. Včera jsem v tělocvičně slyšela rozhovor dvou ženských: „Válka, no a co, manikúra bude podle plánu.“ Kurvy! Samozřejmě jsem jim řekla všechno, co si o to myslím, ale nebylo, s kým se bavit. Nemají mozek. Ale takových je stále méně. U oklamaných lidí převažuje zmatek a šok. Herci, režiséři a spisovatelé se pohnuli. Sbírají podpisy pro mír. Jak pozdě!“

Nevím proč jsem si vzpomněla, jak tato malá, ale neuvěřitelně odvážná žena recitovala před policejním kordonem na vůbec ne poklidném veřejném shromáždění na podporu Navalného Puškinovy verše:

Příteli, věř, že přijde den,

kdy světla štěstí uvidíme,

kdy Rusko opustí už sen.

A pomyslela jsem si, že v dnešním krutém, zvlčilém Rusku by ani Puškin neprošel přes face-control skinheadů, vždyť jeho pradědem byl „černý“ Abram Hannibal, syn afrického vládce.

Ale koho v Rusku zajímají něčí kořeny? I kdyby „putinovci“ smazali Ukrajinu z povrchu zemského, nebyli by schopni smazat ukrajinskou stopu v ruské kultuře. Vliv Ukrajiny na osobnosti, které dnes oficiálně reprezentují Rusko světu, je příliš velké.

Anton Čechov se narodil v Taganrogu, v době, kdy drtivá většina jeho obyvatel mluvila ukrajinsky. Při sčítání lidu sám sebe oficiálně nazýval „Malorusem“ a vykládal, že v dětství nemluvil jinak než ukrajinsky. Předobrazem Niny Zarečné z Racka byla Čechovova blízká přítelkyně, vynikající ukrajinská herečka Marija Zaňkoveckaja. (Jen pro informaci: v letech 1924–1926 Taganrog oficiálně spadal pod Ukrajinskou SSR. Podle sčítání lidu v roce 1926 v celém Taganrožském okruhu Ukrajinci tvořili absolutní většinu, 71,5 %, Rusové pouze 21,9 %.)

V rodokmenu velikého ruského spisovatele Fjodora Dostojevského jsou tatarské kořeny, ale od 16. století jeho předci žili na Ukrajině, na Volyni, a praděd Fjodora Michajloviče byl řeckokatolickým duchovním. Ukrajinskými duchovními byli i oba jeho dědové, tamtéž, na Ukrajině, se učil v církevním semináři jeho otec. Před přestěhováním do Moskvy. Co myslíte, v jakém duchu asi mohli dítě vychovávat v takové rodině?

Další veliký ruský spisovatel Nikolaj Gogol se narodil na Ukrajině ve městě Velyki Soročynci, jeho předek Ostap Gogol byl v 17. století hetmanem Pravobřežní Ukrajiny, a jeho otec psal divadelní hry pro domácí divadlo v ukrajinštině. Sám spisovatel byl sběratelem a milovníkem ukrajinského folkloru.

Vasilij Kandinskij, představitel „ruské avantgardy“, byl jedním z prvních abstrakcionistů na světě. Narodil se v Moskvě, ale už v pěti letech se odstěhoval do Oděsy. Umělecké vzdělání získal v Kyjevě, učil se u Nikolaje Pimoněnka. Později v Moskvě studoval právo a ekonomii.

Kazimir Malevič, také „ruská avantgarda“, suprematista a kubofuturista. Umělec s polskými kořeny. Narodil se v Kyjevě, první díla vytvořil pod vlivem výmaleb ukrajinských chalup a vzorů ukrajinských výšivek. Malovat začal v Konotopu. Rovněž patří ke kyjevské škole Nikolaje Pimoněnka. Při výsleších v čekistských mučírnách v Leningradě v roce 1930 oficiálně uvedl, že je „Ukrajinec“.

A kdepak se narodil celosvětově známý konstruktér kosmických raketových systémů Sergej Koroljov? V ukrajinském Žitomiru. Právě na Ukrajině udělal svoje první letecké kroky. Studium započal v Kyjevském polytechnickém institutu, později se nechal převést do Moskvy. Na vrcholu své kariéry byl na základě falešného obvinění odsouzen a deportován na Kolymu. Konstruktérovu manželku podporovali jen nejbližší přátelé. Podle vzpomínek jeho dcery známí přecházeli od manželky „nepřítele národa“ na druhou stranu ulice, dětem zakazovali hrát si s malou Natašou. V žádném případě je neodsuzuji, byla to strašná doba. I když dnešnímu Rusku je tohle všechno taky velmi dobře známo. Je zajímavé, že s Koroljovovou rodinou zůstala jejich mlaďoučká chůva z Ukrajiny Liza Kornijenková. Nejenže jim dala všechny svoje peníze, ale kompletně na sebe převzala celý dům, přičemž šetřila na všem a prakticky hladověla, zatímco Ksenija dřela ve třech pracích a peníze posílala muži do vězení. Chůva se procházela s holčičkou výhradně v zoologické zahradě.

Mimochodem, málokdo z Rusů ví, že ukrajinský nacionalista Stepan Bandera si utvořil svůj světonázor na základě filosofických prací Dmitrije Doncova. A zejména jeho, Rusa, pokládají za duchovního otce Organizace ukrajinských nacionalistů. Dmitrij Doncov se narodil v Militopolu a byl synem kupce z Voroněže. Byl to jeden z nejvlivnějších intelektuálů Ukrajiny v době mezi první a druhou světovou válkou. Novinář, politický činitel s krajně radikálními protisovětskými názory. Rusko pokládal od přírody za despotický a anarchistický systém. Aby člověk mohl být UKRAJINCEM, stačilo podle Doncova pouze přijmout myšlenku vytvoření nezávislého ukrajinského státu. S etnickým původem člověka to nemělo nic společného.

A co je třeba pro to, aby člověk mohl být dnes „Rusem“? Nechat se prodchnout myšlenkou „nezávislého Ruska“, soudě podle všeho, očividně nestačí. Ještě je třeba zničit všechny sousedy. Je třeba proměnit ukrajinská města v krvavé bahno, ale hlavně: dobýt Kyjev. Který je „Matka ruských měst“. Vždyť Rusům se tak líbí tato perifráze z Pověsti dávných let. Akorát nikdo neobrací pozornost na klíčové slovo tohoto výrazu: MATKA. Taková chronická historická nenávist k matce!

A co říkáte na tohle? Doktor historických věd Vjačeslav Nikonov, předseda výboru ruské Státní dumy pro vzdělávání, tvrdí, že současní Rusové jsou „větev árijského plemene, která odešla z Karpatských hor a pokojně osídlila Velkou ruskou rovinu“. Opravdu? To znamená, že nejenže už několikátý rok násilně podmaňujete vlastní MATKU, ale ještě navíc bombardujete „ášram“ velikoruského národa? A proč v opačném směru Rusové nejdou pokojně? Co dělají na árijské cestě čečenské jednotky?

Známý ruský spisovatel Boris Akunin (Grigorij Šalvovič Čchartišvili) oznámil, že 24. února začala nová, děsivá epocha: „Do samotného konce jsem nemohl uvěřit, že Putin začne tuto absurdní válku. Zmýlil jsem se. Vždy jsem věřil, že nakonec zvítězí rozum. Zmýlil jsem se. Zvítězilo šílenství. Umírají lidé, teče krev. Rusku vládne psychicky nenormální diktátor, a co je nejhorší, Rusko pokorně následuje jeho paranoiu. Vím, že Putinland a Rusko nejsou jedno a totéž, ale pro svět teď žádného rozdílu není.“

A má pravdu. Matky, které v této válce ztrácejí své syny, to Rusku nikdy neodpustí. A je jedno, v jakém jazyce je budou oplakávat. Na Ukrajině žijí zástupci více než 100 národností. A nyní bojují za svou vlast bok po boku. My, Ukrajinci, chápeme, že svět za našimi hranicemi se bojí třetí světové války. Ale tvrdé ekonomické sankce, za něž je ještě možné koupit životy milionů Ukrajinců, nelze UVALIT NĚKDY POTOM. „POTOM“ pro Ukrajince nebude. Protože oni se nevzdají. Nikdy se nevzdávali.

Olena Laň

pro Taneční magazín

Olena Laň je ukrajinská dětská spisovatelka a novinářka  žijící v Praze. Narodila se ve Lvově (Ukrajina). Od r. 2009 žije v České republice. Je autorkou ekologické fantasy dilogie na motivy slovanské démonologie „Burdybáč aneb Ten, který žije v botě„. Její první část byla vydána na Ukrajině a v České republice v ukrajinštině, ruštině a češtině. Je také autorkou textů a účastníkem diplomatického projektu České republiky Ukrajinci, jak je neznáte.

Je držitelka mnoha ocenění, diplomu Za mistrovství VII mezinárodního konkursu Pohádka dnes (Německo–Ukrajina, 2019).

Posel míru – laureát Mezinárodní literární prémie světa r. 2020, která jí byla udělena Mezinárodním centrem Nezávislé velvyslanectví mírotvůrců (Německo), asociacemi Pegasův most a Fórum míru (Německo, Fankfurt–Berlín), mezinárodním Art-centrem Klasʼs Arts Center San Francisco (USA, San Francisco).

Laureát literárně-umělecké prémie P. Kuliše, která jí byla udělena Mezinárodní literárně-uměleckou akademií Ukrajiny „Za moderní zpracování ukrajinské démonologie“ (2019).

Taneční magazín vyjadřuje podporu ukrajinským občanům  a odsuzuje agresivní útok ruských vojsk

Eva Smolíková

Taneční magazín

ČERNOBYL NA KOLEČKÁCH DOJÍMÁ SILOU LIDSKÉ POMOCI

Vozíčkář s roztroušenou sklerózou putoval 640 km

Před čtyřmi lety putoval vozíčkář s roztroušenou sklerózou, Honza Dušek, spolu se svým týmem 640km Španělskem do Santiaga de Compostely.

Nyní se mu tým v čele s organizátorem Petrem Hirschem rozhodl splnit další sen – dopřát expedici na Ukrajinu s názvem ČERNOBYL NA KOLEČKÁCH. Vozíčkář se tak s pomocí dvanáctičlenného týmu, který jej celou dobu vlastnoručně táhl, podíval na několik dní do Černobylské zóny, do Kyjeva a nakonec i na nejvyšší horu Ukrajiny Hoverlu (2061 m.n.m.). Přestože měl Honza pro zdolání Hoverly připravené speciální jednokolečko, vrcholu nakonec nedosáhl. Terén k výstupu na úpatí hory byl extrémní a síly týmu stačily nakonec na zdolání jen 2/3 vrcholu, do 1650 m.n.m. I tak hodnotí Honza expedici jako úspěšnou. „Jako jeden ze zachráněných jsem cítil povinnost vzdát hold a zapálit svíčku u památníku Černobylských hasičů.“ uvedl Dušek, pro něhož byla primární návštěva Černobylu.

Celá výprava, která trvala 14 dní, vznikala pod organizací zkušeného poutníka Petra Hirsche a byla podpořena crowfungingovou kampaní. „Zatím se jednalo o nejnáročnější projekt, jaký jsem organizoval. Naplánovat celou expedici nebylo vůbec snadné. Jsem moc rád, že se nám to i přes covid díky široké podpoře veřejnosti podařilo a pomohli jsme tak Honzovi uskutečnit další z jeho snů.“ uvedl poutník, cestovatel a producent Petr Hirsch.

O celé expedici, které záštitu poskytla paní Dana Drábová, vznikne celovečerní dokumentární film se stejnojmenným názvem Černobyl na kolečkách. Natáčení se ujal stejný štáb jako u předešlé výpravy v čele s režisérkou Evou Toulovou a kameramanem Tomášem Lénárdem. „Za mě šlo o nejsilnější natáčení, jaké jsem dosud zažila! Na jednom z nejsmutnějších míst světa, jsme se snažili aspoň na chvíli vrátit radost někomu, kdo se bez pomoci nemůže podívat skoro nikam. Odnesli jsme ho ze všech sil, které jsme už ani neměli, jak nejdál to šlo.“ uvedla režisérka Eva Toulová.

Filmaři měli opět ztížené natáčení podmínkou, že se museli uzpůsobovat tempu expedice a procházet všechna místa s hlavním hrdinou. Snímek by měl být uveden pod distribuční společností Bontonfilm v den výročí výbuchu 4. reaktoru Černobylské jaderné elektrárny, tedy 26. dubna 2022 v 0:23 hodin.

Reportáž: https://vimeo.com/manage/videos/625351655 FOTO: https://petrhirschczmy.sharepoint.com/:f:/g/personal/petr_petr-hirsch_cz/Ev7VwWabTBIhEYRMk1071wBtgvZUptlOILsWbAcWRBFQg?e=cgg6jb

 

Foto: Jiří Kalát a Tomáš Lénárd

Eva Toulová

Taneční magazín

 

 

Expedice i film pod patronací DANY DRÁBOVÉ

Režisérka EVA TOULOVÁ představila svůj připravovaný dokumentární snímek spojený s expedicí

Tvůrci filmu „Camino na kolečkách“, ve kterém se vydali spolu s vozíčkářem s roztroušenou sklerózou, pěšky 640 km Španělskem, se chystají na novou expedici! Tentokrát do Černobylu. Tisková konference nedávno proběhla v komerčním objektu v Říčanech u Prahy.

Týmu „Camino na kolečkách“ se podařilo v dubnu letošního roku vybrat od přispěvatelů potřebné prostředky na další výpravu a natáčení dokumentu v Černobylu. O tom, jak bude vypadat cesta i slíbený snímek, promluvili na nedávné tiskové konferenci.

Konference skýtala i stylové kulinářské dobroty

Stejně jako „Camino na kolečkách“ i „Černobylskou výpravu“ bude opět natáčet osvědčená dvojice – režisérka Eva Toulová a kameraman a střihač Tomáš Lénárd. Film s názvem „Černobyl na kolečkách“, který vznikne, bude nejen dokumentem Honzovy cesty, ale i snímkem o roztroušené skleróze a životních omezení, která sebou nemoc přináší. „Černobyl je pro mě, jako pro filmaře, atraktivní místo budící velký respekt, který se určitě na filmu promítne. V tomto dokumentu se plánujeme více naměřit na roztroušenou sklerózu a její život s ní.“ uvedla režisérka Eva Toulová.

Modely inkriminované černobylské jaderné elektrárny

Když mě Honza Dušek, pacient na invalidním vozíku s roztroušenou sklerózou, oslovil s prosbou vydat se do Černobylu, chvíli jsem váhal, protože výprava Černobylem bude daleko náročnější než španělské Santiago. Do kterého jsem sám doputoval a uměl jsem se v prostředí orientovat. Ovšem Honzův optimismus a heslo že nic není nemožné mi dodalo odvahu a rozhodl jsem se jít do toho s ním.“ uvedl producent a poutník Petr Hirsch, který projekt „Camino na kolečkách“ v roce 2017 organizoval.

Že by simulace jaderného záření?

Expedice do Černobylu startuje 19. září letošního roku. Zaštiťuje ji, svým patronátem, známá jaderná fyzička Dana Drábová.

Foto: Jana Kopečková

Eva Toulová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»CAMINO NA KOLEČKÁCH«: SMĚR ČERNOBYL!

Režisérka EVA TOULOVÁ se opět spojila ve „filmovém výletu“ s postiženým Honzou Duškem. Tentokráte míří, za asistence kamer, na východ.

Projekt „Camino na kolečkách“, ve kterém se vydal Honza Dušek s roztroušenou sklerózou 640 kilometrů Španělskem na invalidním vozíku, vzbuzoval už od samého počátku nečekaný ohlas. Není proto divu, že po celovečerním dokumentu, několika desítkách besed, výstavách a vydané knize, naplánovali členové týmu novou výpravu. Camino se opět rozhodlo oprášit své kolečka, tentokrát s cílem dobýt kontroverzní Černobyl!

Jan Dušek

Honza Dušek se nyní, spolu se svým týmem, plánuje vydat na jedno z nejrozporuplnějších míst světa. To, aby udělal sondu do svého nitra k nemoci, kterou už bere jako svoji družku. „Rozárka“ – jak jí říká – nebo-li roztroušená skleróza, je chronické autoimunitní onemocnění, při němž lidský imunitní systém napadá centrální nervovou soustavu. Honza, který je kvůli této nemoci upoután na invalidní vozík, se ale svými činy rozhodl ukázat ostatním, že ani na vozíku život nekončí. A člověk dokáže všechno, stačí jen chtít.

Španělské putování v kraji Rioja, mezi vinicemi

Spolu se svým týmem urazil Dušek v roce 2017 trasu 640 km Španělskem. Rád by i tentokrát dokázal, že lidská touha dokáže překonat jakoukoli překážku. „Když mě Honza mě oslovil s prosbou vydat se do Černobylu, chvíli jsem váhal, protože výprava Černobylem bude daleko náročnější než španělské Santiago, do kterého jsem sám doputoval a uměl jsem se v prostředí orientovat. Ovšem Honzův optimismus a heslo, že nic není nemožné, mi dodalo odvahu a rozhodl jsem se jít do toho s ním.“ uvedl producent a poutník Petr Hirsch, který projekt „Camino na kolečkách“ v roce 2017 organizoval.

Rozloučení s Atlantikem na Muxii

Stejně jako u „Camina na kolečkách“ i z Černobylské výpravy vznikne dokumentární snímek. Ten bude opět natáčet osvědčená dvojice – režisérka Eva Toulová a kameraman a střihač Tomáš Lénárd. Film pod názvem „Černobyl na kolečkách“, který vznikne, bude nejen dokumentem Honzovy cesty, ale i snímkem o roztroušené skleróze a životních omezení, která sebou nemoc přináší. „Černobyl je pro mě, jako pro filmaře, atraktivní místo budící velký respekt, který se určitě v dokumentu promítne. Primárně ale dokument zaměříme na Honzu, který věří, že v Černobylu najde něco, co mu může pomoci v boji s jeho nemocí.“ uvedla režisérka Eva Toulová.

Eva Toulová

Pokud půjde vše podle plánu, odstartuje výprava „Černobyl na kolečkách“ svou pouť v létě letošního roku. Expedici zaštiťuje svým patronátem jaderná fyzička Dana Drábová.

U kapličky San Felices v provincii Kastilie a Leon

Pro zajištění prostředků na pokrytí nákladů na expedici a vznik nového dokumentu byla 9. března 2021 spuštěna sbírková kampaň Hithit pod názvem „Černobyl na kolečkách“. Tvůrci se snaží získat 300 000 Kč a nabízejí přispěvatelům atraktivní odměny.

Foto: štáb „CAMINO NA KOLEČKÁCH“

Eva Toulová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN