Tanečnice a „Miss Šarm“ OKSANA PETROVA, z Ruska pro TANEČNÍ MAGAZÍN:

„Tančila jsem go-go a improvizovala na jevišti“

Hudebník, kapelník, aranžér, hudební režisér, majitel studia SOKIT a v poslední době i pedagog, textař a zpěvák některých svých specifických písní EDUARD PARMA ml. má, mimo těchto svých bohatých aktivit, ještě čas sledovat zahraniční televizní soutěže krásných slečen, dam a dívek.

A jelikož spolupracoval se zpěvákem a tanečníkem JIŘÍM KORNEM, který (mezi jinými hity) zpívá píseň Ondřeje Soukupa s textem Gabriely Osvaldové „Miss Moskva“, tak se Eduard Parma mladší zaměřil na soutěže krásy v postsovětských zemích. A konkrétně na soutěži v Petrohradě pro nás zajistil speciální a jedinečný rozhovor s jednou z účastnic soutěže „KRÁSKA RUSKA“ a „OSOBNOST ROKU“. Konkrétně s „Miss  Šarm“.

Oksana před soutěží…

Dobrý den, zde TANEČNÍ MAGAZÍN, z České republiky, z Prahy. Prosím, můžete se nám představit?

Jmenuji se Oksana Petrova. A ačkoli některé mé soupeřky věk tají, já vám jej prozradím. Je mi osmadvacet let.“

…a po přeměně u stylistů

Máte krásnou štíhlou a sportovní postavu. Přímo to svádí k následné otázce: věnovala jste se někdy tanci?

Tak tancování jsem se věnovala už od útlého dětství. Tancovala jsem, s dalšími dívkami, v rytmické a taneční skupině. Hodně jsme veřejně vystupovaly. Možná právě zde jsem získala pomyslné ostruhy a odhodlání přihlásit se později do soutěží krásy.“

Kromě kolektivního vystupování jste se někdy věnovala i individuálním tanečním disciplínám?

Tančila jsem také go-go a věnovala se rovněž i improvizaci na jevišti.“

Ve společenském to Oksaně slušelo neméně

Mluvila jste o soutěžích krásy v množném čísle. Toto nebyla Vaše první taková akce?

Máte pravdu. Toto byla moje druhá soutěž krásy. Vlastně, jednalo se o můj dávný dětský sen. A sny se musí splnit. Snila jsem o tom stát se modelkou, ale moje výška mi to nedovolila, proto jsem se věnovala tanci. Tedy oboru, kde zrovna vzrůst  není natolik důležitý… 🙂 .“

A kde jste tedy již soutěžila „v oblasti krásy“?

V Moskvě mě letos v září pozvali, na doporučení, do celoruské soutěže krásy ,Top World 2020´. Casting se tady již u mě proto neočekával. A musím se pochlubit, že jsem zde získala cenu ,Miss Šarm 2020´ (původně: ,MISS CHARM´)!“

Oksana má za soutěž i svůj certifikát

Co pro Vás tato soutěžní klání přinesla pro další život?

Získala jsem na nich zkušenosti, nové známosti… A navíc to znamenalo spoustu emocí, bylo to zajímavé a zábavné. I v neposlední řadě mi to zahltilo sociální sítě nepředstavitelnou spoustou nových fotek.“

Jak se přesně jmenovala ona Vaše druhá soutěž, kde Vás vysledoval pan Eduard Parma a doporučil TANEČNÍMU MAGAZÍNU?

Této – již své druhé – soutěže jsem se zúčastnila 3.12. 2020 v Sankt Peterburgu. Jednalo se vlastně o dvě soutěže ,v jedné´, tedy v současném termínu. Ta první se pyšnila titulem ,KRÁSKA RUSKA´ (v originále: ,KRASA ROSSII´) a ta druhá probíhala souběžně pod názvem ,OSOBNOST ROKU“ (v originále: ,ČELOVEK GODA´).“

Exkluzívní snímek ze šatny soutěže krásek Ruska

U nás v Čechách se říká: „Do třetice všeho dobrého.“ Uvažujete i Vy o třetí účasti v soutěži krásných žen a dívek?

Určitě! Chci se účastnit znovu a znovu. Tedy, nejen potřetí, ale i počtvrté a dále… Protože tato atmosféra a krása kolem mě dokonale fascinuje. 🙂 .“

Děkujeme a za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU Vám budeme držet palce i pěsti v soutěžích i soukromém životě. A návdavkem Vám přejeme, zvlášť v dnešní době, tolik potřebné zdraví.

Foto: archiv Oksany Petrové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Náš rozhovor s úspěšnou mladou taneční Mistryní světa a též Mistryní Evropy MICHAELOU NEZBEDOVOU

„Trému vůbec neznám!“

TANEČNÍ MAGAZÍN psal o světové i evropské šampiónce Míše Nezbedové z Kolína již – skoro přesně na chlup – před dvěma roky. V dubnu 2017. Od té doby se hodně změnilo. I když během roku 2018 provázely Míšu nemoci i zranění, tak se stala na Internacional Beach Dance Cupu v Maďarsku světovou šampiónkou ve všech karibských tancích. A zlato získala i téhož roku na podzim na soutěži World Dance Championship v Liberci. Koncem roku pak byla svým domovským klubem CROSSDANCE oceněna ve své kategorii jako tanečnice roku. Vedle toho si však Míša, po boku tanečního partnera, vytancovala v hobby soutěžích vyšší výkonostní třídu a nyní se chystají na přechod do náročnějších soutěží Českého svazu tanečního sportu, kde by se chtěli porovnat s vyšší konkurencí. A co počátek roku letošního? V březnu se Míša, po dvou letech, opět účastnila European Artistic Dance Championship v Moskvě. A tam svých jedenáct sólových startů proměnila v 10 medailových umístění mezi zahraniční konkurencí až čtyřiceti tanečníků z různých koutů světa, v caribské salse se dokonce stala vicemistryní světa. Dále tam získala umístění v týmových sestavách a choreografickém caribském triu.

V neposlední řadě musíme zmínit, že trenér Michaely, VLADIMÍR VIDNER, se stal v minulém roce choreografem roku 2018 na prestižní soutěži WCOPA v americkém Los Angeles. Tam oslnil porotu sestavou svých svěřenkyň z klubu Crossdance Kolín. Prostě, uzrál čas vyzpovídat úspěšnou sběratelku světových i evropských titulů – MICHAELU NEZBEDOVOU!

K tanci Tě, jak už to u malých dětí bývá, přivedli rodiče. Bavil Tě hned? Anebo to zpočátku byla pro Tebe povinnost, tak trochu jako škola?

Ze začátku jsem se bála, neznala jsem tam vůbec nikoho… Ale tancování mě bavilo už odmalička, tak jsem to po pár hodinách překonala a na další hodiny tance jsem se už těšila.“

Co Tě na tanečních trénincích zpočátku chytlo?

Naučila jsem se kroky, které jsem doma pak ukazovala. Učila jsem je i svou mladší sestřičku. Ta si doma tancovala, podle mých ukázek, už od svých dvou let.“

Kdo Ti v tanečních počátcích nejvíce poradil a pomohl?

Nejvíce nás naučil samozřejmě hlavní trenér klubu Vladimír Vidner. Současně jsme všichni měli i instruktorky. Ty měly a mají i svoje zkušenosti z mnoha soutěžích, takže nám i říkaly, jak to tam chodí. A co nás tam bude čekat. Tedy, z jejich pohledu.“

Co Tě při hodinách a trénincích nejvíce bavilo?

Asi nejvíce mě nejdříve bavil tanec merengue.“

Proč?

Asi proto, že ze začátku jsme se latinské tance neučili a merengue byla taková nejrychlejší. A to mě na tom bavilo.“

Jaké je to pro Tebe trénovat v tanečním klubu?

Je to fajn, mám tam kamarádky. A to nejen ze své ,věkové kategorie´. Setkáváme se společně i mimo klub. A hlavně možnost mít dobré trenéry a skvělé rádce, ale to jsem již zmínila…“

Prozraď mi, co to pro malou tanečnici znamená vypravit se na náročnou soutěž?

Tak asi nejdříve si připravit a natrénovat všechna sólová vystoupení. Zároveň mít nachystané všechny kostýmy, rozmyslet si česání a líčení. Ale úplně nejdříve hlavně mít od rodičů povolené, že vůbec na takovou soutěž budu moci jet.“

Takže, hlavní slovo mají, jako u dětí vždy, rodiče?

Ano. Protože je to i finančně náročné, zvláště ty zahraniční výjezdy.“

Míšo, máš před vystoupeními a soutěžemi trému?

Vůbec ne! Spíš se trochu bojím toho, že když soutěž probíhá ve více sálech či halách současně, abych ty přesuny mezi nimi stíhala 🙂

Jak zvládáš taneční a školní povinnosti a závazky?

Zatím všechno v klidu a pohodě.“

Jde ty Tvé všechny aktivity vůbec časově skloubit?

Někdy se vracím z tréninků pozdě večer, ale zatím musím říci, že ano.“

A co říkají Tvým tanečním úspěchům spolužáci?

Mé spolužáky to moc nezajímá. Nikdo se tam tanci nevěnuje, takže ani neví, co to vůbec všechno obnáší.“

To je trošku smutné… A získala jsi na mezinárodních soutěžích kamarády z cizích zemí?

Ano, mám několik kamarádů. Především z Ruska.“

Píšete si? Jste v kontaktu?

Ano, pravidelně si píšeme a posíláme různé fotky 🙂 .“

Když jsme u toho zahraničí, tak dovol otázku: věnuješ se i karibským tancům, čím Tě zlákaly? Exotikou?

Karibskými tanci jsem totiž začínala.“

Obraťme trochu pomyslný list, už uvažuješ, co budeš studovat po základní škole?

Chtěla bych zkusit studium na gymnáziu.“

A čím bys chtěla být jako dospělá?

Tak to tedy ještě, fakt, nevím 🙂 .“

Pokud své budoucí povolání třeba zrovna nespojíš s tancem, myslíš, že ten pro Tebe i nadále zůstane koníčkem?

Ano, tancovat bych chtěla stále, protože mě to moc baví.“

Míša Nezbedová se svým taneční partnerem Ondřejem Cimickým (úplně vpravo) přebírají diplom za třetí místo v kategorii Junioři2 na soutěži v Kutné Hoře. Toto byla jejich historicky  úplně premiérová soutěž ve svazu ČSTS. Soutěžili zde s páry až o tři roky staršími!

A na co se připravuješ právě teď?

Teď  se budu připravovat na soutěž v Jablonci nad Nisou, o prázdninách pak jedeme do Maďarska a v listopadu mezinárodní taneční soutěž v Liberci. Jinak teď se, s mým tanečním partnerem, připravujeme na první soutěž organizace Českého svazu tanečního sportu.“

Za TANEČNÍ MAGAZÍN i jeho čtenáře Ti držíme palce a přejeme ještě hodně medailí, úspěchů na parketu i doma a štěstí na takové špičkové trenéry, jako máš v Kolíně.

Foto: Hana Nezbedová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Míša Nezbedová dobyla Moskvu

Málokomu se podaří získat na jedné akci dvě zlaté medaile z Mistrovství světa a pět zlatých medailí Mistryně Evropy. Žákyni Míše Nezbedové z klubu CrossDance z Kolína se to podařilo na tanečním šampionátu organizace WADF v letošním březnu v Moskvě.

Sedmiletá Míša Nezbedová z Kolína v letošním březnu doslova dobyla Moskvu. Byla jednou z nejmladších účastnic evropského a světového šampionátu organizace WADF v Moskvě. A získala dva tituly světové šampiónky a pět titulů šampiónky evropské.

 

Na první pohled nenápadná dívenka, žačka druhé třídy 4. základní školy v Kolíně. Tato sympatická sedmiletá světlovláska Míša Nezbedová původně začínala s bojovým sportem taekwondo. Protože je soutěživá a současně ji baví veřejné vystupování, zakotvila nakonec v místním tanečním klubu CrossDance.

Kolínský taneční klub CrossDance vznikl roku 2006 a věnuje se jednak výuce karibských i latinských tanců, dále baletní i gymnastické přípravě. Chlapci se zde oddávají převážně párovému a týmovému sportovnímu tanci. Kolínský klub své členy pravidelně vysílá na taneční soutěže do Itálie (zde zejména na Sardinii), do Rakouska a Ruska. Už na nich získal řadu ocenění.

Míša Nezbedová se svou maminkou Hanou vzpomíná, že se k tanci dostala ve své podstatě náhodně. Od útlého dětství ráda tancovala při písničkách. Ještě před pátými narozeninami se proto hlásila do kolínského klubu CrossDance, zda by mohla chodit do kurzů pro malé děti. Mamince tam šetrněji sdělili, že je patrně ještě moc malá, ale zkusit to může.

Počátky nebyly nejlehčí. Míša byla sice na tancování přirozeně šikovná. V mnohém ji však brzdil ostych a tréma. Část hodiny proto trávila kontrolou, zda je maminka v předsálí a jestli nikam neodešla. Ze začátku se trochu ostýchala navštěvovat taneční hodiny se staršími dětmi. „Dnes máme opačný problém. Míše se z tréninků ani nechce domů. Tanec zbožňuje a má tam spoustu kamarádek a kamarádů,“ usmívá se maminka.

Míša Nezbedová s prezidentkou taneční organizace WADF Irinou Šmalko.

Protože se Míša stále zlepšovala, začala objíždět i taneční soutěže. A to jak v sólových kategoriích, tak v týmových soutěžích tanečních formací. Soutěžila také již v oblasti párového tance, plesového předtančení. Získala na nich – za poměrně krátkou dobu – řadu medailí a diplomů. Dále tancovala ve škole, při různých slavnostních akcích, na plesech, sportovním utkání v basketbalu, ale i při finále Miss Polabí.

Jejím zatím nejdůležitějším soutěžním kláním byl světový a evropský šampionát organizace WADF v Moskvě. Probíhal od 17. do 19. března letošního roku. Kolínský klub na něm reprezentovalo celkem dvanáct členů ve věku od sedmi do šestnácti let. Míša Nezbedová z nich byla absolutně nejmladší. Ale o to více byla ve své věkové kategorii úspěšnější. Celkově získala v sólových disciplínách sedm prvenství. Konkrétně se stala dvakrát mistryní světa a pětkrát evropskou šampiónkou! V konkurenci dvacítky úča stnic z celého světa. Aby toho nebylo málo, tak Míša startovala ještě dvakrát ve vyšší, starší věkové kategorii. Tam v obou tancích postoupila do finále a vybojovala čtvrté, respektive páté místo mezi účastnicemi až o dva roky staršími. A to byl start v Moskvě pro Míšu první zahraniční soutěž vůbec!

Na soutěž do Moskvy se Míša těšila a speciálně připravovala již od vánočních svátků. V té době jí byla potvrzena účast.  Samotné soutěže, tedy jejich umístění, nejsou finančně ani věcně ohodnoceny. Pouze medailově, poháry, plaketami a diplomy. „Samozřejmě, ten pocit z vítězství je nepopsatelný. A já jako maminka asi vše prožívám ještě intenzívněji, než Míša. Ta všechny soutěže bere zatím s klidem. Bere to prostě jako výlet, kde si zatancuje a může ukázat, co v ní je,“ vysvětluje paní Nezbedová.

Sama Míša upozorňuje: „V Moskvě byl asi pro mne nejhorší ten dvouhodinový časový posun. Musely jsme na soutěž každý den vstávat již o půl páté. Rychle se nasnídat a odjet z hotelu do haly.“ Soutěže tam v různých disciplínách probíhaly až do desáté hodiny večerní. Maminka svou dceru chválí: „Míša prokázala velkou výdrž. Celé tři soutěžní dny to všechno v pohodě ustála. Všechno odtancovala, jak nejlépe uměla.“

Míša s maminkou byly v Rusku poprvé. Naštěstí tam v půli března nepanovala ona pověstná ruská zima. „Nemohla jsem minout obchod s ruskými matrjoškami. A také jsem ochutnala pravý ruský boršč a pelmeně,“ pochlubila se Míša. Její maminka dodává: „Míša je malá, aby obdivovala místní památky. Nakonec, neměly jsme ani moc času. Ale návštěvu Rudého náměstí jsme si nemohly nechat ujít.“ Obě pak svorně dodávají, že by se do Moskvy nejen na taneční soutěž v budoucnu opět rády vypravily. To bude záležet nejen na Míšině přípravě, ale i na trenérech, kteří mají při nominaci na obdobné soutěže poslední slovo.

Míša má to štěstí, že její hlavní trenér Vladimír Vidner i instruktorka Natálie Romportlová jsou současně i jejími tanečními vzory. Malá světová šampiónka ráda v televizi sleduje StarDance, taneční soutěže, ale i dokumentární pořady o tanci.

Jinak ale Míša není jednostrannou taneční fanatičkou. Pokud má čas a splněny školní povinnosti, tak si ráda zajezdí na skateboardu, in-line bruslích nebo na kole. V zimě zbožňuje také lyžování. Má mnoho dalších zájmů, stejně jako její vrstevníci.

Zda se bude Míša tanci věnovat profesionálně? „Vzhledem k jejímu útlému věku nemůžeme předbíhat. Uvidíme za pár let,“ usmívá se maminka Hana.

V tom Míše bude Taneční magazín držet palce. A rád co nejdříve napíše o jejích dalších úspěších.

Michal STEIN

Taneční magazín

FOTO: Hana NEZBEDOVÁ

Rozhovor s uznávaným houslovým virtuózem JAROSLAVEM SVĚCENÝM

„Housle Vás pohltí na celý život. Hrajete pořád a víte, že musíte a chcete cvičit dál a dál“

Vybral jste si housle sám nebo Vám je někdo doporučil?

„Můj dědeček byl kapelník a houslista, díky němu hraji na housle. Začal jsem hrát v pěti a půl letech.“

Říká se, že nejobtížnější je naučit se hrát na housle.   Je to z Vašeho hlediska pravda?

„Housle jsou nástroj, který Vás pohltí na celý život. Říkám tomu „nekonečný příběh“. Hrajete pořád a stejně víte, že musíte a také chcete cvičit dál a dál. Housle mají tu výhodu, že vyjádří a vyzařují veškeré emoce, komunikují a Vy se s nimi stále seznamujete a posléze se stanou součástí Vašeho ,,Já“. Jsou instrumentální verzí lidského zpěvu. Pro mě je situace ještě o něco složitější. Dělám projekty s houslemi pěti staletí, takže během večera vystřídám několik nástrojů a každý z nich, i když pro laika vypadá podobně či dokonce stejně, je pro interpreta velmi odlišný. Je to zkrátka takový summit různých osobností, které místo mluvení hrají… 🙂

Porovnejte kytaru s houslemi…

„Kytara je nádherný nástroj, ale spíše intimní, mám na mysli akustickou španělskou kytaru. Housle mají smyčec, dokáží proto plynule ,,vyklenout“ táhlou melodii, jsou plnější ve zvuku a krásně se nesou ve velkých sálech. Oproti šestistrunné akustické kytaře mají sice ,,jen“ čtyři struny, ale umí vyjádřit obrovskou škálu emocí od největší radosti až po naprostou depresi.“

IMG_5831
Dá se hrát na housle „stereo“?

Jak vzpomínáte na své začátky? Bylo radostné jít trénovat nebo to bylo „otravné“?

„Většinou to bylo báječné, bavilo mě to, chtěl jsem hrát, ale bylo také období v necelých 10-ti letech, kdy jsem měl ještě jiné zájmy. Vyrůstal jsem v Hradci Králové, v metropoli východních Čech, a tenkrát byl populární klukovský ,,pozemní“ hokej s tenisákem. Orlické hory byly  nedaleko, tak se samozřejmě hodně lyžovalo. Toužil jsem dělat sport, takže jsem měl asi roční ,,houslokrizi“, ale najednou se dostavily první dětské houslové úspěchy a opět mě to začalo těšit a už to tak zůstalo.“

Jak Vás vnímali vrstevníci? Obdivovali Vás nebo se posmívali?

„Na škole jsem byl trochu exot, pokřikovali na mě „Vrzal, Šmidlal“. Nebo říkali: „Hele, on je „Fidlal“, s tím se nebav!“ Ale to se změnilo kolem páté třídy, kdy pan ředitel zjistil, že bych mohl reprezentovat školu. Když se v reproduktoru ozvalo „Žák Svěcený do ředitelny“, už jsem věděl, že půjdu někam hrát. Najednou mi někteří spolužáci začali závidět, že se „ulejvám“, začali si říkat, že to hraní vlastně není špatný. Chodil jsem tehdy do výběrové školy s rozšířenou výukou jazyků, kde byli většinou chytří lidé, ale chvilku to trvalo než si na moje ,,houslování“ zvykli. Mimochodem, dnes jsem s řadou mých bývalých spolužáků v častém kontaktu a máme výborné vztahy!!!“

1

Ucítil jste v nějakém okamžiku, že housle a hraní jsou  Váš život a chcete být hudebníkem?

„Takové definitivní rozhodnutí padlo kolem mých 14-ti let. Udělal jsem přijímačky na Pražskou konzervatoř a tím jsem se dostal do Prahy. Když jdete studovat konzervatoř, tak se dost vyhraňujete, je to specifické, není to jako gymnázium. Z konzervatoře už je dost obtížné studovat školu, kde je matematika nebo  fyzika. Maminka chtěla, abych šel na gymnázium, ona v Hradci Králové učila. Ale já jí stále z legrace říkal, že jsem nechtěl, aby hned věděla o nějaké mé pětce. A to byl možná jeden z motivačních prvků, proč jsem cvičil jako posedlý, abych se dostal na konzervatoř.
Tehdy to nebylo tak jednoduché, neboť existovala tzv. směrná čísla, do kterých se na studia z různých krajů musely vejít různé obory – balet, herectví, dechové nástroje, smyčcové nástroje, klavír… I houslistů se tenkrát hlásilo hodně, a tak jsem musel dosáhnout docela vysokého počtu bodů, aby mě vzali. Naštěstí se to povedlo.“

Připouštěl jste si myšlenku, že se hudbou neuživíte?

„To víte, že mi to lidé říkali, ale člověk v 15-ti letech tyto věty nevnímá. A nechce to slyšet. Z konzervatoře, která je šestiletá, jsem už po maturitě pokračoval ve studiu na Akademii múzických umění, protože jsem tehdy obdivoval pedagogické kvality pana profesora Václava Snítila, který tam vyučoval. Byl také královéhradecký rodák a šel mi dokonce za svědka na svatbu. I když nedávno zemřel, tak na něj nikdy nezapomenu. V té době jsem se dostal na letní školu slavného houslisty Nathana Milsteina do Zurychu, u něho se mi teprve otevřely oči a ,, objevily“ hudební svět. Nesmírně složité bylo dostat se tam. Ve škole se rozhodovalo, jestli mě pustí, čekal jsem do poslední chvíle na doklady, kdo to tehdy nezažil, neuvěří. Nakonec se to celé zvládlo a pobyt tam mě vlastně zachránil. Dost jsem prozřel a začal jsem chápat, jak to  opravdu v  hudebním světě chodí,  v té době  začalo uzrávat moje rozhodnutí, že dráhu sólového houslisty zkusím.“

V čem bylo zahraničí jiné oproti Čechám?

„ To, co se u nás v oblasti tzv. vážné hudby označovalo jako ,,komerce“, byla v západní části Evropy normální práce mezi agenturami, médii a interprety. Doslova jsem hltal informace, jak pracují koncertní agentury, pořadatelé koncertů, jaký je systém kontaktů s médii. Já a velká část mé generace jsme o tom tehdy nevěděli vůbec nic. Rok 1989, kdy se hranice otevřely, a já jsem mohl začít vyjíždět ven, mé dráze pomohl. Jsem rád, že tomu tak bylo, ale nebýt cesty do Zurychu, bůh ví, jak by to celé dopadlo.“

Měl jste při svém prvním vystoupení na veřejnosti trému?

„Já myslím, že ano. Poprvé jsem hrál v mateřské školce, hrál jsem dvě písničky, tuším „Ovčáci čtveráci“ a „Sedí liška pod dubem“, ale hrál jsem tak rychle, že to byla jen jedna písnička.“

Cítíte trému před koncertem dnes?

„Cítím určitou odpovědnost. Nemůže to být taková tréma, kdy je člověk zelený a fialový, to by nemohl být hudebníkem, ale zodpovědnost tu je a s přibývajícím věkem stoupá. Čím více nároků se klade na člověka, tím je to horší.“

Se dcerou Julií a duchovním Dominikem Dukou

Kolik hodin denně musí člověk hrát na housle, aby byl znatelný pokrok?

„To je velmi individuální, nedá se to přesně říct. Když jsem byl mladší, cvičil jsem třeba pět nebo šest hodin denně, dnes tak dvě či tři hodiny. Vedle tréninku musím ještě zvládat spoustu věcí, které by člověk kdysi nepředpokládal, že bude muset dělat. Jsou tu organizační věci -sólově se prezentující hudebník je také člověk, který určuje směr, vymýšlí a také realizuje projekty, na rozdíl od státem či městem dotovaných  hudebních  těles musí získat sponzorské či grantové prostředky na jejich realizaci. Cítím samozřejmě zodpovědnost, že je na mé práci řada lidí existenčně závislých. Nesmírně si však vážím toho, že mohu dělat práci, kterou jsem si kdysi vybral.“

 Může vzít virtuóz jakékoliv housle a jít na vystoupení s tím, že vždycky bude skladba znít dobře? Nebo hrajete na speciální housle?

„Ideální je,  mít tak univerzální nástroj, že se hodí na vše. Já ale nástroje střídám podle toho co a s čím hraji. Pokud hraji  baroko, hraji na spíše intimně znějící dobové housle s lehkým ozvem. Pokud s klavírem, tak musím myslet na to, aby housle byly slyšet. V nástrojích je obrovský rozdíl, každé housle mají nějakou svoji charakteristiku. Třeba u starých houslí říkáme, že mají starý zvuk. Výraz „starý zvuk“ se těžko popisuje,  je to zvuk, který se právě lehce ozývá, je čistý, bez doprovodných šelestů. Moderní nástroje jsou spíše razantní, ostřejší, časem také dostanou určitou sladkost, ale ten zvuk je různorodý. Samozřejmě hraji jen na mistrovské, ručně zhotovené nástroje.
Jako součást svého hraní mám také celoživotního koníčka, který se jmenuje historie a stavba houslí. Dnes jsem už i soudním znalcem s mezinárodní působností, léta se tím zabývám, dělám i projekty, kde představuji řadu nástrojů, např. projekt „Housle čtyř staletí“ nebo “ Slavné evropské housle“. Tyto projekty mám zachycené na šesti CD a DVD v anglicko-české publikaci.“

IMG_5746

Máte strach, když chodíte s houslemi po ulicích, že je někdo ukradne, nebo je někde zapomenete? Je to přece určitý poklad…

„Strach mám. Housle jsou pojištěné. Vzácné housle se těžko prodávají, protože všichni vědí, že budou kradené. Když s nimi někdo přijde na trh, majitel je snadno dohledatelný. Ale jsou tu také nástroje, o kterých se tolik neví. Já mám ale spíše strach, abych jim něco neudělal, abych nespadl někde na náledí atd.“

Máte pojištěné své prsty?

„Mám. Ale říkám, že je mám pojištěné proto, aby se nic nestalo. Pojištění mi nic nenahradí. Já chci především hrát.“

Mnoho lidí se takovým pojistkám posmívá, co na to říkáte?

„Ano, posmívat se mohou, ale v momentě, kdy se s rukama něco stane, tak máte docela problém. Není to tak, že by člověk chtěl na něčem vydělávat, budu rád, když pojištění nikdy nevyužiji. Hraní se nedá nahradit.“

 Můžete se věnovat adrenalinovým sportům? Jak to bylo v době, kdy Vám bylo …náct? Nebylo vám líto, že všechno nemůžete?

„Já jsem měl rád badminton, nebo jízdu na kole. V Hradci je rovina, tak jsem dost jezdil, samozřejmě jsem se párkrát „vybagroval“, to je pravda, ale člověk si většinou dává pozor. Adrenalinové sporty jsem nikdy nedělal. Mimochodem, nehraji ani volejbal, stačí jeden špatný úder a můžete hraní na housle zabalit. Nejsem zbytečně přecitlivělý, ale nevyhledávám činnosti, kde je veliké riziko, neřežu třeba na cirkulárce. Pokud mě někdo požádá něco těžkého odnést, to není žádný problém, ovšem  jsou i takoví houslisté, kteří si navléknou rukavičky a na běžné věci řeknou: „To já nemůžu“. Člověk má strach, ale nemůžete žít stále s pocitem, že jakýkoliv úraz na špičce prstu je pro Vás „konečná“.

Jak vypadá Váš běžný pracovní den? Máte čas na běžné věci? Můžete si sednout k televizi a v klidu se dívat?

„Na televizi se dívám vhledem ke své práci opravdu málo, pokud ano, tak v jednu, ve dvě nebo ve tři hodiny ráno po příjezdu z koncertu. Takže znám takové pořady, jako jsou záznamy z poslanecké sněmovny, detektivky všeho druhu, přírodopisné pořady….
Většinou pracuji, ale musíte si v určitý moment umět poručit, člověk by neměl být totálním workholikem, což já v podstatě jsem. Jen doufám, že ne úplně totálním 🙂 Od určitého věku člověk více přemýšlí o budoucnosti, přemýšlí o odpočinku, musíte mít také chvilku volna, to je nutné. Stále však jezdím rád hrát také do zahraničí. Někdy je to adrenalin, letos jsem po návratu ze Santiaga de Chile hrál v půl osmé v Zrcadlové kapli Klementina, ale přiletěl jsem ve tři hodiny. Letadlo mělo zpoždění, málem jsem nestihl v Paříži přestoupit, to byly opravdu strašné nervy. Tyto docela náročné chvíle ale k mému oboru patří, já jsem si ho sám dobrovolně zvolil, nestěžuji si. Celý život jsem hrál sólově, nemám nadřízeného, jen sám sebe, nemám komu nadávat, jen sám sobě, vážím si všech, které mám a vůbec to všechno nepovažuji za samozřejmost. Cením si toho, že jsem byl sám sebou, nebyl jsem na nikoho odkázán. Naopak dávám práci lidem, kteří hrají se mnou. Toho si vážím obzvlášť v dnešní době, která je pro kulturu velmi, velmi složitá.
> Zároveň nutno dodat, že práce, kterou dělám, musí být také současně mým koníčkem. Hudba, při které ze sebe musíte vydávat emoce, se nedá brát jako zaměstnání, bytˇ Vás živí a jste na ní závislí. Toto povolání musíte mít opravdu rádi a musím říct, že člověk prožívá také krušné chvíle, kdy se nedaří, protože všichni jsme jen lidé. Ale okamžik, kdy stojíte před plným sálem usmívajících se fajn  lidí, Vás znovu dobíjí energií a radostí.“

ioik

Máte vztah k tanci?

„Obdivuji tanečníky. To je sice nádherný, ale tvrdý obor doslova a do písmene.“

  Vy jste navštívil řadu zemí. Která je Vašemu srdci nejbližší?

„To se dá těžko říct, mám velkou radost, že jsem hrál i v zemích, kam se člověk jen tak nepodívá. Indonésie, Filipíny, Chile, Brazílie, Mexiko, Jordánsko. Několikrát jsem hrál v Jordánsku, naposledy před Skalním chrámem v Petře, hrál jsem tam i s mojí dcerou Julií. Byl to pro mě úžasný zážitek. V Petře vypnuli veškeré generátory elektrického proudu, protože koncert byl akustický a generátory by rušily, takže vystoupení se odehrávalo za doprovodu tisíců lampionků, navíc naproti průrvě, kde se filmoval( a kudy běžel :-)) Indiana Jones. Jezdím pravidelně do USA, ale hrál jsem také v zemích, kam se nejezdí často a dnes se tam už nedá jet vůbec, např. v Sýrii, v Lybii v Tripolisu, v Alžírsku, což je už také problematické. Nesmírně rád hraji v zemích západní Evropy a byl jsem několikrát i v Rusku, což se mi moc líbilo, obzvlášť v Petrohradě a Moskvě.“

I dobročinné akce a autogramiády patří do jenom takzvaně volného času významného umělce

 Rozumí Češi vážné hudbě?

„Jsou tu špičkové lokality, vedle velkých měst i malá městečka. Např. v červenci jsem zažil koncert v kostele v Krásné Lípě, kam přišly stovky lidí na klasickou hudbu. V Praze je možností více, ale je tu mnoho hudebníků a posluchačstvo tvoří jen určité promile lidí. Brno je velmi kulturní a pak tu jsou malá města, kde žasnete, kolik lidí má zájem o koncerty. Také jsou ale malá města, kde lidé nechodí na koncerty vůbec. Záleží na radnici, jestli je zapálená pro kulturu a chce, aby kultura ve městě žila. V případě, že jsou na radnici lidé, kteří nechtějí, kultura nemá šanci, protože bez dotací být nemůže. Lidé by chtěli žít kulturně, ale řekl bych, že v ČR kultury ubylo, zvláště koncertů je méně. Ale někdy stačí jeden zapálený jedinec-organizátor a je neuvěřitelné, co dokáže!!!“

Uživil byste se v ČR vážnou hudbou?

„ Dnes už asi ano. Hudebník také musí věřit, že jeho projekt osloví publikum. Mám trošku výhodu, že dědeček byl kapelník a houslista, nemám problém si zahrát jiný žánr, spojuji se s dalšími muzikanty, kteří dělají úplně něco jiného a získávám si širší základnu publika.“

Kombinace staré barokní hudby a nové moderní hudby je pro posluchače přitažlivější?

„Nikdy se nezavděčíte všem. Jsou lidé konzervativnějšího směru, kteří nechtějí nic moderního poslouchat, chtějí klasiku a hotovo. Jiní zase přijdou na koncert jen proto, že jim nabídnete něco speciálního, pokud ne, nepřijdou.
Na posledním koncertě „Vivaldiana“ v O2 Aréně bylo 11 tisíc lidí. Takový koncert ale znamená rok a půl tvrdé práce, kterou můj kamarád a kolega z rockové branže Michal Dvořák podstoupil, neboť je podobný workoholik jako já. Smekám před tím, co vymyslel a vytvořil. Nejdříve je tu propojení klasiky, etnické hudby a rocku, ale z těchto posluchačů se rekrutují další posluchači na čistě vážnou hudbu.  Já jsem stál také o mladé publikum a jsem moc rád, že po Vivaldiannu přišli i na můj klasický recitál.“

5

Jste velmi ceněn za své znalosti v oboru historie a stavby smyčcových nástrojů. Jak jste se k tomu dostal?

„Ano, dělám soudního znalce s mezinárodní působností, tzn. že mohu vydávat atesty s kulatým razítkem. Touto tématikou se zabývám celý život, opět v tom má prsty dědeček, který mě začal jako mladého vodit do houslařské dílny v Hradci Králové. Tam sídlí slavný houslařský rod Pilařů. V 15-ti letech jsem přišel do Prahy a začal jsem chodit k mistru houslaři Čestmíru Musilovi. To byla zásobárna informací o staré houslařské škole! Viděl jsem rozebrané nástroje, když je restaurovali. Fascinovalo mě, že na těch nástrojích je napsáno vše. V Nerudově ulici je dům U Tří housliček, kde byla první významná houslařská dílna v Praze. U houslaře Edlingera tam pracoval jeden ze zakladatelů tzv. pražské houslařské školy Johann Ulrich Eberle a ulice v té době nesla název Loutnařská ulice (Lautengasse), protože se tam vyráběly už předtím strunné nástroje.
Tahle historie mě začala fascinovat. Samotný fakt, že hrajete na housle, ještě neznamená, že houslím rozumíte. To je jiný obor, který musíte studovat, nejlepší je mít možnost držet originály v ruce. V roce 2009 jsem udělal obrovskou dvouměsíční výstavu s názvem ,,Slavné evropské housle“ v pražském Obecním domě, kde byly k vidění housle čtyř staletí, v rámci této výstavy proběhlo pět koncertů s vystavenými nástroji, z toho dva ve Smetanově síni. Pořádal jsem i komentované prohlídky pro zájemce, kterých bylo obrovské množství. Můj koníček takřka nechtěně přerostl v nový obor. Najednou jsem byl požádán, abych dělal také znalecké posudky. Na to je třeba mít zkoušky, takže jsem jimi musel projít a dnes posudky vydávám. A chystám další houslařské projekty!“

Může se člověk jako Vy ještě nějak zdokonalovat, nebo jen udržujete to, co umíte? Máte ještě touhou něčeho dosáhnout?

„To, čeho bych chtěl dosáhnout, nelze dosáhnout ani za tři životy. Potřeboval bych se dožít 350-ti let, pak bych třeba uměl tolik, že bych začal být spokojený. Hudba je běh na dlouhou trať, nikdy nejste hotoví. Důležité je mít „zapnutý hnací motor a pravidelně doplňovat pohonné hmoty :-).“ Stará garda velkých hráčů mi kdysi říkala jednu geniální větu: „Jaroušku, pamatuj si, buď jako hráč pojedeš v super rychlíku, nebo budeš stát na nádraží, ale nic mezi tím. Buď nastoupíš a jedeš, ale pak nesmíš ani na chvilku polevit. Nebo to zkus, ale budeš jen stát na peróně. Měli pravdu! “

 

3

Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková

 

Foto: Naďa Murmaková, Alan Pajer, Roman Albrecht, archiv J. Svěcený