Mimořádná zpráva spisovatelky a novinářky Oleny Laň

„Ukrajinci se nikdy nevzdají. Nikdy“

Krvavá cesta ruských árijců

„Jak to s vámi a s Nazarem vypadá? Jaká byla noc? Máte spojení s Mykolou? Kam je převezli?“

I já chápu, že na poslední otázku mi neodpoví, a ani můj přítel, známý západoukrajinský protikorupční novinář Mykola Saveljev, nikdy neřekne své ženě pravdu. Ale jako účastník „Teritoriální obrany“ ze Lvova poleze do samého pekla. V poslední dny se zvlášť urputně rval za obranu Kyjeva. Jako za symbol Ukrajiny, i když by klidně bez přemýšlení položil svůj život i za tu nejposlednější ukrajinskou vesnici.

Tuto noc moje kamarádka Jaryna, lvovská kulturoložka, strávila se synem ve sklepě. Spali oblečeni. Když začal letecký poplach, popadli tašku s nejnutnějšími věcmi, kočku Simbu a běželi do sklepa, přičemž nezapomněli zaklepat na dveře v přízemí. Žijí tam Indové. Co když nevědí, kam přesně mají běžet? V tom je Ukrajina CELÁ. A právě proto Ukrajina NENÍ RUSKO.

Moji přátelé ze Lvova právě jedou se dvěma dětmi do Lvova. V noci spadlo na sousední devítipodlažní panelák sestřelené nepřátelské letadlo. Do metra šli nocovat zdaleka ne všichni. Sídliště se považovala za celkem bezpečná. Paralelně s nimi se západním směrem pohybují ukrajinské tanky. Je slyšet výstřely. Podél silnice v tomtéž směru jdou lidé nalehko s batohy na zádech.

„Nejdůležitější je dát děti dědečkovi. A dál se uvidí,“ říká můj druhý přítel, spisovatel a novinář Dmitrij Siňak. „Víš co, nemůžu se zbavit pocitu, že tohle všechno, co se děje, je naprosto nereálné. Tanky, ostřelování. A KDO? RUSOVÉ? Z hlavy nemůžu dostat sousední panelák… Byly tam nejspíš děti… Je to jako noční můra.“ Ano, reálná noční můra. Ukrajinci po celém světě už v noci taky nespí, sledujeme válečnou kroniku. Charkov se ubránil? Sláva bohu! A co Černobyl? Ne?! Zamořená země… Ale stejně je NAŠE!

„A co tam u vás, ve Lvově?“ volá mé kamarádce z charkovské oblasti fotograf Oleg Vragov. Ruskojazyčný jako „poleno“, ale obrovský ukrajinský patriot. „Ostřelují to tady, ale to nic, náš sklep je dobrý. Zaběhl jsem pro sousedy. Jsou „totální vata“, ale stejně jsem je vzal. Taky to jsou lidi. A teď jsou taky vyděšení.“

Ukrajinci jsou totiž dávno pomyslně rozděleni na „banderovce“, ty, kteří podporují evropskou nezávislost Ukrajiny, a na „vatniky“ (od názvu ruského pracovního oděvu „vatnik“, od slova „vata“ ve smyslu „primitivní“). Druzí vidí budoucnost Ukrajiny s Ruskem. Není jich taky málo, ale – na rozdíl od Ruska – lidi, kteří smýšlejí opačně, než je oficiální kurs země, nezavírají. Samozřejmě pokud se nechovají jako Breivik.

Rusko se vypořádává s „jinak smýšlejícími“ lidmi bez okolků. Je překvapivé, že tam vůbec někdo vyjde na náměstí a protestuje proti válce na Ukrajině. Moskva, Petrohrad, Jekatěrinburg. Lidi tam bijou, lámou jim ruce, děvčata vlečou do policejních aut za vlasy. Před několika týdny na oficiálních kanálech, týchž, které dosud vysílají o „hrozbě ze strany Ukrajiny“ a o „osvobozující operaci“, dávali docela názorný film o mučení a mlácení vězňů v ruských vězeních. Tak názorné. Aby nikoho ani nenapadlo něco vymýšlet. A stejně, lidé překonávají pochopitelný strach, podepisují petice za mír, vycházejí na ulice, vyjadřují svůj protivojenský postoj na videoblozích.

Moje kamarádka z Karélie Lidija Pobedinskaja, herečka, scenáristka, je jednou z nemnoha, kteří celou tu dobu, ještě do válečných událostí, aktivně podporovali Ukrajinu. Chodila na náměstí s hromadnými protestními akcemi. I teď přišla, v Petrozavodsku.

„Je nás málo, schází se asi 30–40 lidí. Policie je mnohem víc. Zatím nejsou agresivní. Mého kolegu, učitele filologie, zatkli a odvedli na oddělení. Ale už ho pustili. Dřív to bylo horší. Hlavně ze strany ‚opravdových Rusů‘. Co ukazují hlavní státní kanály? Kromě osvobozujících projevů Putina například pořad o tom, JAK JE ZDRAVÉ LYŽOVAT! Leno, jak já se stydím za supervelmoc!!! Je to prostě nesnesitelné. Strašný žal na duši. Stát lotrů. Už nemůžu plakat, oči mi otekly. Včera jsem v tělocvičně slyšela rozhovor dvou ženských: „Válka, no a co, manikúra bude podle plánu.“ Kurvy! Samozřejmě jsem jim řekla všechno, co si o to myslím, ale nebylo, s kým se bavit. Nemají mozek. Ale takových je stále méně. U oklamaných lidí převažuje zmatek a šok. Herci, režiséři a spisovatelé se pohnuli. Sbírají podpisy pro mír. Jak pozdě!“

Nevím proč jsem si vzpomněla, jak tato malá, ale neuvěřitelně odvážná žena recitovala před policejním kordonem na vůbec ne poklidném veřejném shromáždění na podporu Navalného Puškinovy verše:

Příteli, věř, že přijde den,

kdy světla štěstí uvidíme,

kdy Rusko opustí už sen.

A pomyslela jsem si, že v dnešním krutém, zvlčilém Rusku by ani Puškin neprošel přes face-control skinheadů, vždyť jeho pradědem byl „černý“ Abram Hannibal, syn afrického vládce.

Ale koho v Rusku zajímají něčí kořeny? I kdyby „putinovci“ smazali Ukrajinu z povrchu zemského, nebyli by schopni smazat ukrajinskou stopu v ruské kultuře. Vliv Ukrajiny na osobnosti, které dnes oficiálně reprezentují Rusko světu, je příliš velké.

Anton Čechov se narodil v Taganrogu, v době, kdy drtivá většina jeho obyvatel mluvila ukrajinsky. Při sčítání lidu sám sebe oficiálně nazýval „Malorusem“ a vykládal, že v dětství nemluvil jinak než ukrajinsky. Předobrazem Niny Zarečné z Racka byla Čechovova blízká přítelkyně, vynikající ukrajinská herečka Marija Zaňkoveckaja. (Jen pro informaci: v letech 1924–1926 Taganrog oficiálně spadal pod Ukrajinskou SSR. Podle sčítání lidu v roce 1926 v celém Taganrožském okruhu Ukrajinci tvořili absolutní většinu, 71,5 %, Rusové pouze 21,9 %.)

V rodokmenu velikého ruského spisovatele Fjodora Dostojevského jsou tatarské kořeny, ale od 16. století jeho předci žili na Ukrajině, na Volyni, a praděd Fjodora Michajloviče byl řeckokatolickým duchovním. Ukrajinskými duchovními byli i oba jeho dědové, tamtéž, na Ukrajině, se učil v církevním semináři jeho otec. Před přestěhováním do Moskvy. Co myslíte, v jakém duchu asi mohli dítě vychovávat v takové rodině?

Další veliký ruský spisovatel Nikolaj Gogol se narodil na Ukrajině ve městě Velyki Soročynci, jeho předek Ostap Gogol byl v 17. století hetmanem Pravobřežní Ukrajiny, a jeho otec psal divadelní hry pro domácí divadlo v ukrajinštině. Sám spisovatel byl sběratelem a milovníkem ukrajinského folkloru.

Vasilij Kandinskij, představitel „ruské avantgardy“, byl jedním z prvních abstrakcionistů na světě. Narodil se v Moskvě, ale už v pěti letech se odstěhoval do Oděsy. Umělecké vzdělání získal v Kyjevě, učil se u Nikolaje Pimoněnka. Později v Moskvě studoval právo a ekonomii.

Kazimir Malevič, také „ruská avantgarda“, suprematista a kubofuturista. Umělec s polskými kořeny. Narodil se v Kyjevě, první díla vytvořil pod vlivem výmaleb ukrajinských chalup a vzorů ukrajinských výšivek. Malovat začal v Konotopu. Rovněž patří ke kyjevské škole Nikolaje Pimoněnka. Při výsleších v čekistských mučírnách v Leningradě v roce 1930 oficiálně uvedl, že je „Ukrajinec“.

A kdepak se narodil celosvětově známý konstruktér kosmických raketových systémů Sergej Koroljov? V ukrajinském Žitomiru. Právě na Ukrajině udělal svoje první letecké kroky. Studium započal v Kyjevském polytechnickém institutu, později se nechal převést do Moskvy. Na vrcholu své kariéry byl na základě falešného obvinění odsouzen a deportován na Kolymu. Konstruktérovu manželku podporovali jen nejbližší přátelé. Podle vzpomínek jeho dcery známí přecházeli od manželky „nepřítele národa“ na druhou stranu ulice, dětem zakazovali hrát si s malou Natašou. V žádném případě je neodsuzuji, byla to strašná doba. I když dnešnímu Rusku je tohle všechno taky velmi dobře známo. Je zajímavé, že s Koroljovovou rodinou zůstala jejich mlaďoučká chůva z Ukrajiny Liza Kornijenková. Nejenže jim dala všechny svoje peníze, ale kompletně na sebe převzala celý dům, přičemž šetřila na všem a prakticky hladověla, zatímco Ksenija dřela ve třech pracích a peníze posílala muži do vězení. Chůva se procházela s holčičkou výhradně v zoologické zahradě.

Mimochodem, málokdo z Rusů ví, že ukrajinský nacionalista Stepan Bandera si utvořil svůj světonázor na základě filosofických prací Dmitrije Doncova. A zejména jeho, Rusa, pokládají za duchovního otce Organizace ukrajinských nacionalistů. Dmitrij Doncov se narodil v Militopolu a byl synem kupce z Voroněže. Byl to jeden z nejvlivnějších intelektuálů Ukrajiny v době mezi první a druhou světovou válkou. Novinář, politický činitel s krajně radikálními protisovětskými názory. Rusko pokládal od přírody za despotický a anarchistický systém. Aby člověk mohl být UKRAJINCEM, stačilo podle Doncova pouze přijmout myšlenku vytvoření nezávislého ukrajinského státu. S etnickým původem člověka to nemělo nic společného.

A co je třeba pro to, aby člověk mohl být dnes „Rusem“? Nechat se prodchnout myšlenkou „nezávislého Ruska“, soudě podle všeho, očividně nestačí. Ještě je třeba zničit všechny sousedy. Je třeba proměnit ukrajinská města v krvavé bahno, ale hlavně: dobýt Kyjev. Který je „Matka ruských měst“. Vždyť Rusům se tak líbí tato perifráze z Pověsti dávných let. Akorát nikdo neobrací pozornost na klíčové slovo tohoto výrazu: MATKA. Taková chronická historická nenávist k matce!

A co říkáte na tohle? Doktor historických věd Vjačeslav Nikonov, předseda výboru ruské Státní dumy pro vzdělávání, tvrdí, že současní Rusové jsou „větev árijského plemene, která odešla z Karpatských hor a pokojně osídlila Velkou ruskou rovinu“. Opravdu? To znamená, že nejenže už několikátý rok násilně podmaňujete vlastní MATKU, ale ještě navíc bombardujete „ášram“ velikoruského národa? A proč v opačném směru Rusové nejdou pokojně? Co dělají na árijské cestě čečenské jednotky?

Známý ruský spisovatel Boris Akunin (Grigorij Šalvovič Čchartišvili) oznámil, že 24. února začala nová, děsivá epocha: „Do samotného konce jsem nemohl uvěřit, že Putin začne tuto absurdní válku. Zmýlil jsem se. Vždy jsem věřil, že nakonec zvítězí rozum. Zmýlil jsem se. Zvítězilo šílenství. Umírají lidé, teče krev. Rusku vládne psychicky nenormální diktátor, a co je nejhorší, Rusko pokorně následuje jeho paranoiu. Vím, že Putinland a Rusko nejsou jedno a totéž, ale pro svět teď žádného rozdílu není.“

A má pravdu. Matky, které v této válce ztrácejí své syny, to Rusku nikdy neodpustí. A je jedno, v jakém jazyce je budou oplakávat. Na Ukrajině žijí zástupci více než 100 národností. A nyní bojují za svou vlast bok po boku. My, Ukrajinci, chápeme, že svět za našimi hranicemi se bojí třetí světové války. Ale tvrdé ekonomické sankce, za něž je ještě možné koupit životy milionů Ukrajinců, nelze UVALIT NĚKDY POTOM. „POTOM“ pro Ukrajince nebude. Protože oni se nevzdají. Nikdy se nevzdávali.

Olena Laň

pro Taneční magazín

Olena Laň je ukrajinská dětská spisovatelka a novinářka  žijící v Praze. Narodila se ve Lvově (Ukrajina). Od r. 2009 žije v České republice. Je autorkou ekologické fantasy dilogie na motivy slovanské démonologie „Burdybáč aneb Ten, který žije v botě„. Její první část byla vydána na Ukrajině a v České republice v ukrajinštině, ruštině a češtině. Je také autorkou textů a účastníkem diplomatického projektu České republiky Ukrajinci, jak je neznáte.

Je držitelka mnoha ocenění, diplomu Za mistrovství VII mezinárodního konkursu Pohádka dnes (Německo–Ukrajina, 2019).

Posel míru – laureát Mezinárodní literární prémie světa r. 2020, která jí byla udělena Mezinárodním centrem Nezávislé velvyslanectví mírotvůrců (Německo), asociacemi Pegasův most a Fórum míru (Německo, Fankfurt–Berlín), mezinárodním Art-centrem Klasʼs Arts Center San Francisco (USA, San Francisco).

Laureát literárně-umělecké prémie P. Kuliše, která jí byla udělena Mezinárodní literárně-uměleckou akademií Ukrajiny „Za moderní zpracování ukrajinské démonologie“ (2019).

Taneční magazín vyjadřuje podporu ukrajinským občanům  a odsuzuje agresivní útok ruských vojsk

Eva Smolíková

Taneční magazín

Tanečnice a „Miss Šarm“ OKSANA PETROVA, z Ruska pro TANEČNÍ MAGAZÍN:

„Tančila jsem go-go a improvizovala na jevišti“

Hudebník, kapelník, aranžér, hudební režisér, majitel studia SOKIT a v poslední době i pedagog, textař a zpěvák některých svých specifických písní EDUARD PARMA ml. má, mimo těchto svých bohatých aktivit, ještě čas sledovat zahraniční televizní soutěže krásných slečen, dam a dívek.

A jelikož spolupracoval se zpěvákem a tanečníkem JIŘÍM KORNEM, který (mezi jinými hity) zpívá píseň Ondřeje Soukupa s textem Gabriely Osvaldové „Miss Moskva“, tak se Eduard Parma mladší zaměřil na soutěže krásy v postsovětských zemích. A konkrétně na soutěži v Petrohradě pro nás zajistil speciální a jedinečný rozhovor s jednou z účastnic soutěže „KRÁSKA RUSKA“ a „OSOBNOST ROKU“. Konkrétně s „Miss  Šarm“.

Oksana před soutěží…

Dobrý den, zde TANEČNÍ MAGAZÍN, z České republiky, z Prahy. Prosím, můžete se nám představit?

Jmenuji se Oksana Petrova. A ačkoli některé mé soupeřky věk tají, já vám jej prozradím. Je mi osmadvacet let.“

…a po přeměně u stylistů

Máte krásnou štíhlou a sportovní postavu. Přímo to svádí k následné otázce: věnovala jste se někdy tanci?

Tak tancování jsem se věnovala už od útlého dětství. Tancovala jsem, s dalšími dívkami, v rytmické a taneční skupině. Hodně jsme veřejně vystupovaly. Možná právě zde jsem získala pomyslné ostruhy a odhodlání přihlásit se později do soutěží krásy.“

Kromě kolektivního vystupování jste se někdy věnovala i individuálním tanečním disciplínám?

Tančila jsem také go-go a věnovala se rovněž i improvizaci na jevišti.“

Ve společenském to Oksaně slušelo neméně

Mluvila jste o soutěžích krásy v množném čísle. Toto nebyla Vaše první taková akce?

Máte pravdu. Toto byla moje druhá soutěž krásy. Vlastně, jednalo se o můj dávný dětský sen. A sny se musí splnit. Snila jsem o tom stát se modelkou, ale moje výška mi to nedovolila, proto jsem se věnovala tanci. Tedy oboru, kde zrovna vzrůst  není natolik důležitý… 🙂 .“

A kde jste tedy již soutěžila „v oblasti krásy“?

V Moskvě mě letos v září pozvali, na doporučení, do celoruské soutěže krásy ,Top World 2020´. Casting se tady již u mě proto neočekával. A musím se pochlubit, že jsem zde získala cenu ,Miss Šarm 2020´ (původně: ,MISS CHARM´)!“

Oksana má za soutěž i svůj certifikát

Co pro Vás tato soutěžní klání přinesla pro další život?

Získala jsem na nich zkušenosti, nové známosti… A navíc to znamenalo spoustu emocí, bylo to zajímavé a zábavné. I v neposlední řadě mi to zahltilo sociální sítě nepředstavitelnou spoustou nových fotek.“

Jak se přesně jmenovala ona Vaše druhá soutěž, kde Vás vysledoval pan Eduard Parma a doporučil TANEČNÍMU MAGAZÍNU?

Této – již své druhé – soutěže jsem se zúčastnila 3.12. 2020 v Sankt Peterburgu. Jednalo se vlastně o dvě soutěže ,v jedné´, tedy v současném termínu. Ta první se pyšnila titulem ,KRÁSKA RUSKA´ (v originále: ,KRASA ROSSII´) a ta druhá probíhala souběžně pod názvem ,OSOBNOST ROKU“ (v originále: ,ČELOVEK GODA´).“

Exkluzívní snímek ze šatny soutěže krásek Ruska

U nás v Čechách se říká: „Do třetice všeho dobrého.“ Uvažujete i Vy o třetí účasti v soutěži krásných žen a dívek?

Určitě! Chci se účastnit znovu a znovu. Tedy, nejen potřetí, ale i počtvrté a dále… Protože tato atmosféra a krása kolem mě dokonale fascinuje. 🙂 .“

Děkujeme a za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU Vám budeme držet palce i pěsti v soutěžích i soukromém životě. A návdavkem Vám přejeme, zvlášť v dnešní době, tolik potřebné zdraví.

Foto: archiv Oksany Petrové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Náš rozhovor s úspěšnou mladou taneční Mistryní světa a též Mistryní Evropy MICHAELOU NEZBEDOVOU

„Trému vůbec neznám!“

TANEČNÍ MAGAZÍN psal o světové i evropské šampiónce Míše Nezbedové z Kolína již – skoro přesně na chlup – před dvěma roky. V dubnu 2017. Od té doby se hodně změnilo. I když během roku 2018 provázely Míšu nemoci i zranění, tak se stala na Internacional Beach Dance Cupu v Maďarsku světovou šampiónkou ve všech karibských tancích. A zlato získala i téhož roku na podzim na soutěži World Dance Championship v Liberci. Koncem roku pak byla svým domovským klubem CROSSDANCE oceněna ve své kategorii jako tanečnice roku. Vedle toho si však Míša, po boku tanečního partnera, vytancovala v hobby soutěžích vyšší výkonostní třídu a nyní se chystají na přechod do náročnějších soutěží Českého svazu tanečního sportu, kde by se chtěli porovnat s vyšší konkurencí. A co počátek roku letošního? V březnu se Míša, po dvou letech, opět účastnila European Artistic Dance Championship v Moskvě. A tam svých jedenáct sólových startů proměnila v 10 medailových umístění mezi zahraniční konkurencí až čtyřiceti tanečníků z různých koutů světa, v caribské salse se dokonce stala vicemistryní světa. Dále tam získala umístění v týmových sestavách a choreografickém caribském triu.

V neposlední řadě musíme zmínit, že trenér Michaely, VLADIMÍR VIDNER, se stal v minulém roce choreografem roku 2018 na prestižní soutěži WCOPA v americkém Los Angeles. Tam oslnil porotu sestavou svých svěřenkyň z klubu Crossdance Kolín. Prostě, uzrál čas vyzpovídat úspěšnou sběratelku světových i evropských titulů – MICHAELU NEZBEDOVOU!

K tanci Tě, jak už to u malých dětí bývá, přivedli rodiče. Bavil Tě hned? Anebo to zpočátku byla pro Tebe povinnost, tak trochu jako škola?

Ze začátku jsem se bála, neznala jsem tam vůbec nikoho… Ale tancování mě bavilo už odmalička, tak jsem to po pár hodinách překonala a na další hodiny tance jsem se už těšila.“

Co Tě na tanečních trénincích zpočátku chytlo?

Naučila jsem se kroky, které jsem doma pak ukazovala. Učila jsem je i svou mladší sestřičku. Ta si doma tancovala, podle mých ukázek, už od svých dvou let.“

Kdo Ti v tanečních počátcích nejvíce poradil a pomohl?

Nejvíce nás naučil samozřejmě hlavní trenér klubu Vladimír Vidner. Současně jsme všichni měli i instruktorky. Ty měly a mají i svoje zkušenosti z mnoha soutěžích, takže nám i říkaly, jak to tam chodí. A co nás tam bude čekat. Tedy, z jejich pohledu.“

Co Tě při hodinách a trénincích nejvíce bavilo?

Asi nejvíce mě nejdříve bavil tanec merengue.“

Proč?

Asi proto, že ze začátku jsme se latinské tance neučili a merengue byla taková nejrychlejší. A to mě na tom bavilo.“

Jaké je to pro Tebe trénovat v tanečním klubu?

Je to fajn, mám tam kamarádky. A to nejen ze své ,věkové kategorie´. Setkáváme se společně i mimo klub. A hlavně možnost mít dobré trenéry a skvělé rádce, ale to jsem již zmínila…“

Prozraď mi, co to pro malou tanečnici znamená vypravit se na náročnou soutěž?

Tak asi nejdříve si připravit a natrénovat všechna sólová vystoupení. Zároveň mít nachystané všechny kostýmy, rozmyslet si česání a líčení. Ale úplně nejdříve hlavně mít od rodičů povolené, že vůbec na takovou soutěž budu moci jet.“

Takže, hlavní slovo mají, jako u dětí vždy, rodiče?

Ano. Protože je to i finančně náročné, zvláště ty zahraniční výjezdy.“

Míšo, máš před vystoupeními a soutěžemi trému?

Vůbec ne! Spíš se trochu bojím toho, že když soutěž probíhá ve více sálech či halách současně, abych ty přesuny mezi nimi stíhala 🙂

Jak zvládáš taneční a školní povinnosti a závazky?

Zatím všechno v klidu a pohodě.“

Jde ty Tvé všechny aktivity vůbec časově skloubit?

Někdy se vracím z tréninků pozdě večer, ale zatím musím říci, že ano.“

A co říkají Tvým tanečním úspěchům spolužáci?

Mé spolužáky to moc nezajímá. Nikdo se tam tanci nevěnuje, takže ani neví, co to vůbec všechno obnáší.“

To je trošku smutné… A získala jsi na mezinárodních soutěžích kamarády z cizích zemí?

Ano, mám několik kamarádů. Především z Ruska.“

Píšete si? Jste v kontaktu?

Ano, pravidelně si píšeme a posíláme různé fotky 🙂 .“

Když jsme u toho zahraničí, tak dovol otázku: věnuješ se i karibským tancům, čím Tě zlákaly? Exotikou?

Karibskými tanci jsem totiž začínala.“

Obraťme trochu pomyslný list, už uvažuješ, co budeš studovat po základní škole?

Chtěla bych zkusit studium na gymnáziu.“

A čím bys chtěla být jako dospělá?

Tak to tedy ještě, fakt, nevím 🙂 .“

Pokud své budoucí povolání třeba zrovna nespojíš s tancem, myslíš, že ten pro Tebe i nadále zůstane koníčkem?

Ano, tancovat bych chtěla stále, protože mě to moc baví.“

Míša Nezbedová se svým taneční partnerem Ondřejem Cimickým (úplně vpravo) přebírají diplom za třetí místo v kategorii Junioři2 na soutěži v Kutné Hoře. Toto byla jejich historicky  úplně premiérová soutěž ve svazu ČSTS. Soutěžili zde s páry až o tři roky staršími!

A na co se připravuješ právě teď?

Teď  se budu připravovat na soutěž v Jablonci nad Nisou, o prázdninách pak jedeme do Maďarska a v listopadu mezinárodní taneční soutěž v Liberci. Jinak teď se, s mým tanečním partnerem, připravujeme na první soutěž organizace Českého svazu tanečního sportu.“

Za TANEČNÍ MAGAZÍN i jeho čtenáře Ti držíme palce a přejeme ještě hodně medailí, úspěchů na parketu i doma a štěstí na takové špičkové trenéry, jako máš v Kolíně.

Foto: Hana Nezbedová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Míša Nezbedová dobyla Moskvu

Málokomu se podaří získat na jedné akci dvě zlaté medaile z Mistrovství světa a pět zlatých medailí Mistryně Evropy. Žákyni Míše Nezbedové z klubu CrossDance z Kolína se to podařilo na tanečním šampionátu organizace WADF v letošním březnu v Moskvě.

Sedmiletá Míša Nezbedová z Kolína v letošním březnu doslova dobyla Moskvu. Byla jednou z nejmladších účastnic evropského a světového šampionátu organizace WADF v Moskvě. A získala dva tituly světové šampiónky a pět titulů šampiónky evropské.

 

Na první pohled nenápadná dívenka, žačka druhé třídy 4. základní školy v Kolíně. Tato sympatická sedmiletá světlovláska Míša Nezbedová původně začínala s bojovým sportem taekwondo. Protože je soutěživá a současně ji baví veřejné vystupování, zakotvila nakonec v místním tanečním klubu CrossDance.

Kolínský taneční klub CrossDance vznikl roku 2006 a věnuje se jednak výuce karibských i latinských tanců, dále baletní i gymnastické přípravě. Chlapci se zde oddávají převážně párovému a týmovému sportovnímu tanci. Kolínský klub své členy pravidelně vysílá na taneční soutěže do Itálie (zde zejména na Sardinii), do Rakouska a Ruska. Už na nich získal řadu ocenění.

Míša Nezbedová se svou maminkou Hanou vzpomíná, že se k tanci dostala ve své podstatě náhodně. Od útlého dětství ráda tancovala při písničkách. Ještě před pátými narozeninami se proto hlásila do kolínského klubu CrossDance, zda by mohla chodit do kurzů pro malé děti. Mamince tam šetrněji sdělili, že je patrně ještě moc malá, ale zkusit to může.

Počátky nebyly nejlehčí. Míša byla sice na tancování přirozeně šikovná. V mnohém ji však brzdil ostych a tréma. Část hodiny proto trávila kontrolou, zda je maminka v předsálí a jestli nikam neodešla. Ze začátku se trochu ostýchala navštěvovat taneční hodiny se staršími dětmi. „Dnes máme opačný problém. Míše se z tréninků ani nechce domů. Tanec zbožňuje a má tam spoustu kamarádek a kamarádů,“ usmívá se maminka.

Míša Nezbedová s prezidentkou taneční organizace WADF Irinou Šmalko.

Protože se Míša stále zlepšovala, začala objíždět i taneční soutěže. A to jak v sólových kategoriích, tak v týmových soutěžích tanečních formací. Soutěžila také již v oblasti párového tance, plesového předtančení. Získala na nich – za poměrně krátkou dobu – řadu medailí a diplomů. Dále tancovala ve škole, při různých slavnostních akcích, na plesech, sportovním utkání v basketbalu, ale i při finále Miss Polabí.

Jejím zatím nejdůležitějším soutěžním kláním byl světový a evropský šampionát organizace WADF v Moskvě. Probíhal od 17. do 19. března letošního roku. Kolínský klub na něm reprezentovalo celkem dvanáct členů ve věku od sedmi do šestnácti let. Míša Nezbedová z nich byla absolutně nejmladší. Ale o to více byla ve své věkové kategorii úspěšnější. Celkově získala v sólových disciplínách sedm prvenství. Konkrétně se stala dvakrát mistryní světa a pětkrát evropskou šampiónkou! V konkurenci dvacítky úča stnic z celého světa. Aby toho nebylo málo, tak Míša startovala ještě dvakrát ve vyšší, starší věkové kategorii. Tam v obou tancích postoupila do finále a vybojovala čtvrté, respektive páté místo mezi účastnicemi až o dva roky staršími. A to byl start v Moskvě pro Míšu první zahraniční soutěž vůbec!

Na soutěž do Moskvy se Míša těšila a speciálně připravovala již od vánočních svátků. V té době jí byla potvrzena účast.  Samotné soutěže, tedy jejich umístění, nejsou finančně ani věcně ohodnoceny. Pouze medailově, poháry, plaketami a diplomy. „Samozřejmě, ten pocit z vítězství je nepopsatelný. A já jako maminka asi vše prožívám ještě intenzívněji, než Míša. Ta všechny soutěže bere zatím s klidem. Bere to prostě jako výlet, kde si zatancuje a může ukázat, co v ní je,“ vysvětluje paní Nezbedová.

Sama Míša upozorňuje: „V Moskvě byl asi pro mne nejhorší ten dvouhodinový časový posun. Musely jsme na soutěž každý den vstávat již o půl páté. Rychle se nasnídat a odjet z hotelu do haly.“ Soutěže tam v různých disciplínách probíhaly až do desáté hodiny večerní. Maminka svou dceru chválí: „Míša prokázala velkou výdrž. Celé tři soutěžní dny to všechno v pohodě ustála. Všechno odtancovala, jak nejlépe uměla.“

Míša s maminkou byly v Rusku poprvé. Naštěstí tam v půli března nepanovala ona pověstná ruská zima. „Nemohla jsem minout obchod s ruskými matrjoškami. A také jsem ochutnala pravý ruský boršč a pelmeně,“ pochlubila se Míša. Její maminka dodává: „Míša je malá, aby obdivovala místní památky. Nakonec, neměly jsme ani moc času. Ale návštěvu Rudého náměstí jsme si nemohly nechat ujít.“ Obě pak svorně dodávají, že by se do Moskvy nejen na taneční soutěž v budoucnu opět rády vypravily. To bude záležet nejen na Míšině přípravě, ale i na trenérech, kteří mají při nominaci na obdobné soutěže poslední slovo.

Míša má to štěstí, že její hlavní trenér Vladimír Vidner i instruktorka Natálie Romportlová jsou současně i jejími tanečními vzory. Malá světová šampiónka ráda v televizi sleduje StarDance, taneční soutěže, ale i dokumentární pořady o tanci.

Jinak ale Míša není jednostrannou taneční fanatičkou. Pokud má čas a splněny školní povinnosti, tak si ráda zajezdí na skateboardu, in-line bruslích nebo na kole. V zimě zbožňuje také lyžování. Má mnoho dalších zájmů, stejně jako její vrstevníci.

Zda se bude Míša tanci věnovat profesionálně? „Vzhledem k jejímu útlému věku nemůžeme předbíhat. Uvidíme za pár let,“ usmívá se maminka Hana.

V tom Míše bude Taneční magazín držet palce. A rád co nejdříve napíše o jejích dalších úspěších.

Michal STEIN

Taneční magazín

FOTO: Hana NEZBEDOVÁ