VÁCLAV KUNEŠ – dnes známý choreograf, tanečník a umělecký ředitel souboru 420PEOPLE – odešel jako osmnáctiletý mladík po absolvování konzervatoře do světa – konkrétně do Holandska. Tam dostal angažmá v Nederlands Dans Theateru u Jiřího Kyliána. U něj působil jedenáct let. Po návratu domů si, spolu s Natašou Novotnou, splnili sen. Vybudovat v Praze špičkový soubor současného tance. A to se jim povedlo. Dnes patří soubor 420PEOPLE (do názvu si jeho zakladatelé vepsali českou telefonní předvolbu) k tomu nejlepšímu, co česká taneční scéna nabízí. Do repertoáru souboru patří u diváků velmi oblíbené představení „PANTHERA“, které odhaluje tajemství vzniku samotného lidstva, „THE WATCHER“ s kapelou Please The Trees, jež je nejen taneční, ale i hudební extází, a představení „Křehkosti, tvé jméno je žena“, v němž se setkají vynikající herci Národního divadla se současným tancem. 420PEOPLE pořádá pravidelné tvůrčí pohybové workshopy a ve svém novém studiu Maiselovka v centru Prahy se chystají nejrůznější pohybové a taneční lekce. Navíc zde v době pandemie vznikly hned tři taneční filmy: „OHNĚ STROJE – KONKURZ“, „THROUGH GLASS“ a „ORĪGĪ“. V současné době tady členové souboru natáčejí on-line lekce a zatančit si tak s nimi můžete i vy!
Čím to je, že nám tanec dělá tak dobře? Jak na něj reaguje tělo a hlava?
„Vždycky jsem si myslel, že až mi bude čtyřicet, tak se mi změní život tím, že přestanu tancovat, protože už mi to nepůjde tak jako dřív. Ale teď se mi mění život tím, že zjišťuji, že tomu tak není, a mám pocit, že se dá dál tancovat. Asi až do hrobu. 🙂Jinak, samozřejmě, ale dá! Udivuje mě, jak se tělo přizpůsobuje, jak poslouchá a jak také čím dál víc umím poznat, co se uvnitř mého těla děje. Tanec má na naše zdraví i psychiku neuvěřitelně pozitivní vliv.“
A jak konkrétně nám tanec pomáhá? Jak na něj reaguje naše tělo i hlava?
„Na nějaké primární úrovni se jednoduše vyblbneme, což je vždy potřeba – uvolnit se, a třeba z té vlastní škatulky na chvíli vystrčit růžky. Když nás k tomu inspiruje hudba nebo někdo, tak už automaticky zapínáme jiné než obvyklé radary. A hlavně povolujeme ty každodenní svěrací kazajky, které si vytváříme buď sami, nebo vznikají jako reakce na upjaté, stresové, uspěchané prostředí.“
K čemu Vás přivedla či spíše dohnala současná doba koronavirové pandemie?
„Zvykl jsem si každý den půl hodinky denně cvičit a během té doby si dokážu téměř úplně pročistit hlavu. Takhle pravidelně jsem necvičil tak posledních deset let! Ale zase jsem nikdy nebyl v takovéto situaci, jako jsme teď všichni. Takže vím, že něco dělat musím. Hlavně ale vnímám výsledek – po cvičení a tanci mám prostě lepší náladu i výkon. A že se potom lépe čelí všemu, co na nás ten den připraví, o tom nemůže být pochyb.“
Tak nejen Vám, 420PEOPLE, ale všem tanečníkům a hercům držíme palce, ať již nastane „doba vystupovací“. I z pandemie i ve smyslu vystupování na pódiích.
„Diváci za vámi přijdou do Národního, do divadla ve sklepě, či polorozpadlé továrny, ale tvořit na velké scéně je výjimečné“
Nebývá zvykem, abychom připravili s nějakou taneční osobností rozhovor dvakrát v nepříliš dlouhém časovém horizontu. Ale tanečnice, choreografka a taneční pedagožka DANA PALA si to nesporně zaslouží. Již její první rozhovor s TANEČNÍM MAGAZÍNEM – po představení „La Mar“ – vzbudil značný čtenářský ohlas. Toto interviewvzniklonaopak. Ještě před premiérou inscenace „Nincs“. Upřímně totiž věříme, že rozruch rozproudí minimálně stejný, jako ten rozhovor minulý.
V názvu svého studia máte „kreativitu“ − nakolik ji vyznáváte, jako ve smyslu nápadu? Je pro Vás při nové tvorbě naprosto prioritní?
„Kreativní člověk má v životě podle mého názoru velkou výhodu. Proto se snažím o její rozvoj. Ráda také nechávám fantazii diváků pracovat a myslím na to, aby měli prostor pro svou kreativitu, když sledují taneční představení. Snažím se kreativně vést své žáky a to nejen pomocí tance, ale i výtvarného, hudebního nebo prostorového vnímání. Moje pedagogická činnost je orientována hlavně na tvůrčí proces a kreativní rozvoj. Sama jsem si prošla principem, že nejprve je technika a potom tvorba. Já se snažím o propojení obou témat od začátku. Kreativita se asi nedá naučit, ale určitě ji můžete u lidí stimulovat.“
Co pro Vás znamená spolupráce s Národním divadlem v Praze? Je tato – i v zahraničí – brána prestižně?
„Jsem šťastná za tuto zkušenost. Choreografovat pro Národní divadlo je úkol, který by měl každý tvůrce přijmout s pokorou. V minulosti jsem se věnovala převážně site – specific tvorbě (choreografie pro nedivadelní prostor) a když jsem konečně mohla své rodiče pozvat do krásné budovy Národního divadla, měli velkou radost. Vnímala jsem, že jsou rádi, že mě konečně vidí tvořit na velké scéně. Každopádně oni přijdou vždy i do divadla ve sklepě, anebo do polorozpadlé továrny, kde bych něco vymyslela. A já si takových příležitostí stejně tak vážím. V zahraničí je Národní divadlo bráno prestižně. Nesrovnatelné s výše zmíněnou továrnou. Netvrdím, že tvorba pro ND není dřina. Ale udělat kvalitní autorské dílo, ve vlastní produkci s minimem finančních příspěvků a bez takového velkého zázemí za zády, považuji za větší oříšek. Bylo by skvělé, kdyby více současných choreografů dostávalo šance tvořit na scéně jakou je ND. Je to pro nás všechny ,na volné noze´ zase jiné a příjemné. Je to hlavně právě v tom zázemí, které Vám velké divadlo poskytuje. Na spolupráci v ND vzpomínám ráda.“
Jako svůj profesní vzor jste uvedla Sashu Waltz, setkali jste se někdy přímo osobně?
„Setkala jsem se se Sashou při mých návštěvách v Berlíně. A také na workshopech. Bylo to při mé práci na ,bakalářce´, věnované tématu scénografie a prostoru v tanečních inscenacích. Hodně mě inspiroval způsob její tvorby. Pracuje výtvarně s tělem i prostorem kolem. Umí vytvořit neuvěřitelné prostředí a použít v choreografii všemožný materiál. V Berlíně jsem si začala mnohem více užívat prostor odhaleného jeviště, kde je performer opravdovou bytostí na scéně bez přetvářky.“
Povětšinou hodně pracujete v koprodukci se zahraničními umělci, jak jsou takové koprodukce produkčně náročné?
„Zatím mám se zahraniční koprodukcí samé pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, musí být vždy promyšlen každý přesun a každá schůzka, protože většinou pracujete v limitovaném čase. Ale to je před tvorbou nového díla většinou. A nezáleží na tom, jestli choreografujete v Praze, v Berlíně, New Yorku nebo jinde. Produkčně jsou náročné i české inscenace. V dnešní době je cestování tak snadné a dostupné, že zahraniční koprodukce nejsou nic neobvyklého a můžou skvěle fungovat. Musíte dopředu počítat s vyššími náklady za cestovné a s logistikou převozu případných kostýmů nebo rekvizit. Hodně věcí se dnes řeší po síti. Jedinou náročnost vidím s časovými posuny. Když si například dáte sraz na skypu s čínským organizátorem festivalu, musíte dávat pozor, aby Vám nevolal v noci a dobře si spočítat časový rozdíl. Ale jinak při těchto typech práce vždy navíc poznáte kousek nové kultury. A to mě na tom baví asi nejvíc.“
Jak je tomu tentokrát, se zahraničním podílem i stopou, v připravované inscenaci?
„Nová kreace dostala jméno ,Nincs´ podle maďarského slova s českým významem ,není´ nebo ,neexistuje´. Za poslední rok jsem se v rodině setkala s maďarskou kulturou a když jsem hledala název pro naši novou taneční hru, zvolila jsem slovo z Maďarštiny. Co se týká složení týmu, tak jsem tentokrát chtěla oslovit nové umělce. Zajímalo mě, jak to tuhle tvorbu ovlivní. V týmu máme Slovenku Simonu Machovičovou a Čecha narozeného v Kongu Dona Mulefu. Každý hrajeme v taneční hře za sebe a svou kulturu, ale někdy i společně.“
Ze zkoušek před premiérou „Nincs“
Co o nové inscenaci „Nincs“ můžete prozradit ještě před premiérou?
„Choreografie je velmi výtvarně pojatá. Pracujeme s několika herními plánky a objekty, které navrhl výtvarník Jan Kopřiva. Pravidla hry jsme spolu konzultovali všichni, stejně jako části hry a nekonečné herní možnosti, které nás při tvorbě napadaly. Myslím, že se nám podařilo vytvořit zajímavé a hravé taneční divadlo, které si užijí dospělí i děti. Každý si tam nalezne svůj ,level´. Hravosti a pozitivnímu naladění celého představení dopomohla také pulsující hudba od Martina Víta, původně tvořena k mobilním hrám. Ráda bych, aby inscenace, krom vzpomínek na dětství, odkázala i na naši společnost, která je takovou herní paralelou. V choreografii experimentuji se scénografií, pracuji s náhodou a baví mě osobnosti tanečníků. Postupně si v představení všichni vytváříme charakter vlastní ,figurky´. Světelné nápady připravují light designéři ze skupiny MAESS. Více Vám už neprozradím. Přijďte se podívat na premiéru do pražské Alty 🙂 “
Mám dojem, že se vždy neorientujetena stálý, stabilní tým spolupracovníků. Myslíte, že je to jednoznačně výhodou? Ustálený tým může svou práci, alespoň podle mého, stabilněji rozvíjet. A v jeho případě jednoznačně odpadá zbytečný čas nového vzájemného poznávání se, oťukávání…
„Ve většině mých novějších produkcí jsem spolupracovala s obdobným týmem umělců. Stejný light designér, kostýmní výtvarnice, hudební skladatel i scénograf. Teď jsem se rozhodla oslovit někoho, s kým jsem ještě nespolupracovala. Ne proto, že bych nebyla před tím spokojena. Ale proto, že jsem chtěla vyzkoušet v tvorbě něco nového. Jinak jsem většinou zastáncem stálého týmu. Jednoznačně můžete práci posouvat více do hloubky.“
Tančit lze i na mostě, konkrétně na tom nejdražším v Praze, spojeném s tunelem
Obdobně nejsou Vaše vystoupení spojena s jednou, třeba pražskou, „domovskou“ scénou. Není lepší i v tomto smyslu mít nějakou stabilnější. Koneckonců to může vzájemně i propagačně napomáhat…
„Stabilní scéna by byla skvělá. Máte rozhodně pravdu. Bohužel si ji zatím nemůžeme dovolit. Grantové podpoře věnuji hodně času a zatím není možné ufinancovat celoroční provoz vlastní taneční scény. Tento rok bychom se neobešli bez grantu od pražského magistrátu a také Nadace Život umělce. Budu ráda, když se nám podaří prohloubit spolupráci s pražským Studiem Alta, kde bude uvedena naše nová premiéra. Jsem otevřena i dalším divadlům, která by měla zájem o rezidenční spolupráci. V současném tanci je téma stálé ,domovské´ scény hodně aktuální. Bohužel, musím říct, že těch možností moc není. Pražská divadla jako je například Ponec, NoD, Alfred ve Dvoře, La Fabrika, která dostávají grantové příspěvky a orientují se na současný tanec, nejsou vždy otevřena pro nové spolupráce a je téměř nemožné se do jejich stálého repertoáru probojovat. Ale nepřestávám věřit, že se nám jednou podaří si ,domovskou scénu´ vybudovat anebo dostaneme příležitost působit v repertoáru některého z výše uvedených divadel.“
V Mělníku, městě severně od Prahy, jste otevřela svou taneční školu. Má na to vliv, že jste vyrůstala při severním okraji Prahy?
„Nemá. Když jsem se vrátila do Čech po mém dlouhém působení v zahraničí a odstěhovala se do Mělníka, byla to náhoda. Teď jsem moc ráda, že jsem tady a můžu předávat tanec, zahraniční i české zkušenosti ze svých studií na konzervatoři a na HAMU, dál svým žákům. V Mělníku funguje skvělé kulturní centrum Mekuc, kde se toho děje opravdu hodně a diváci tu vídají na jevišti mimo jiné Radima Vizváryho nebo třeba Loosers. Mělník už dávno není ,pouze´ město vína, ale je tu zázemí pro kulturu i tanec. Náhoda mne zavedla na správné místo.“
Dana na archivním snímku před odletem s produkcí „La Mar“ do Šanghaje
Jak tuto spolupráci, byť po relativně krátké době, hodnotíte?
„To se zeptejte těch, kteří chodí na moje taneční kurzy, jak hodnotí spolupráci se mnou. Nechám to na nich. Snažím se dělat svou práci profesionálně a s láskou. Vidím za sebou výsledky a to mne moc těší. Na nic si nemohu stěžovat, spolupráce tady funguje a mám pocit, že je stále prostor pro další vývoj.“
V jednom z rozhovorů pro jistý pražský měsíčník jste se odvolávala na mou recenzi představení „La Mar“ v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Jste naší pravidelnou čtenářkou?
„Sleduji Vaše články pravidelně a moc mě těší, že nenecháváte tanec jen jako ,elitářskou´ záležitost, ale dáváte velký prostor všem tvůrcům. Líbí se mi objektivita vašeho magazínu.“
Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“ před premiérou.
Foto: archiv Dana Pala Creativity a Andrea Barcalová
TANEČNÍ MAGAZÍN psal o světové i evropské šampiónce Míše Nezbedové z Kolína již – skoro přesně na chlup – před dvěma roky. V dubnu 2017. Od té doby se hodně změnilo. I když během roku 2018 provázely Míšu nemoci i zranění, tak se stala na Internacional Beach Dance Cupu v Maďarsku světovou šampiónkou ve všech karibských tancích. A zlato získala i téhož roku na podzim na soutěži World Dance Championship v Liberci. Koncem roku pak byla svým domovským klubem CROSSDANCE oceněna ve své kategorii jako tanečnice roku. Vedle toho si však Míša, po boku tanečního partnera, vytancovala v hobby soutěžích vyšší výkonostní třídu a nyní se chystají na přechod do náročnějších soutěží Českého svazu tanečního sportu, kde by se chtěli porovnat s vyšší konkurencí. A co počátek roku letošního? V březnu se Míša, po dvou letech, opět účastnila European Artistic Dance Championship v Moskvě. A tam svých jedenáct sólových startů proměnila v 10 medailových umístění mezi zahraniční konkurencí až čtyřiceti tanečníků z různých koutů světa, v caribské salse se dokonce stala vicemistryní světa. Dále tam získala umístění v týmových sestavách a choreografickém caribském triu.
V neposlední řadě musíme zmínit, že trenér Michaely, VLADIMÍR VIDNER, se stal v minulém roce choreografem roku 2018 na prestižní soutěži WCOPA v americkém Los Angeles. Tam oslnil porotu sestavou svých svěřenkyň z klubu Crossdance Kolín. Prostě, uzrál čas vyzpovídat úspěšnou sběratelku světových i evropských titulů – MICHAELU NEZBEDOVOU!
K tanci Tě, jak už to u malých dětí bývá, přivedli rodiče. Bavil Tě hned? Anebo to zpočátku byla pro Tebe povinnost, tak trochu jako škola?
„Ze začátku jsem se bála, neznala jsem tam vůbec nikoho… Ale tancování mě bavilo už odmalička, tak jsem to po pár hodinách překonala a na další hodiny tance jsem se už těšila.“
Co Tě na tanečních trénincích zpočátku chytlo?
„Naučila jsem se kroky, které jsem doma pak ukazovala. Učila jsem je i svou mladší sestřičku. Ta si doma tancovala, podle mých ukázek, už od svých dvou let.“
Kdo Ti v tanečních počátcích nejvíce poradil a pomohl?
„Nejvíce nás naučil samozřejmě hlavní trenér klubu Vladimír Vidner. Současně jsme všichni měli i instruktorky. Ty měly a mají i svoje zkušenosti z mnoha soutěžích, takže nám i říkaly, jak to tam chodí. A co nás tam bude čekat. Tedy, z jejich pohledu.“
Co Tě při hodinách a trénincích nejvíce bavilo?
„Asi nejvíce mě nejdříve bavil tanec merengue.“
Proč?
„Asi proto, že ze začátku jsme se latinské tance neučili a merengue byla taková nejrychlejší. A to mě na tom bavilo.“
Jaké je to pro Tebe trénovat v tanečním klubu?
„Je to fajn, mám tam kamarádky. A to nejen ze své ,věkové kategorie´. Setkáváme se společně i mimo klub. A hlavně možnost mít dobré trenéry a skvělé rádce, ale to jsem již zmínila…“
Prozraď mi, co to pro malou tanečnici znamená vypravit se na náročnou soutěž?
„Tak asi nejdříve si připravit a natrénovat všechna sólová vystoupení. Zároveň mít nachystané všechny kostýmy, rozmyslet si česání a líčení. Ale úplně nejdříve hlavně mít od rodičů povolené, že vůbec na takovou soutěž budu moci jet.“
Takže, hlavní slovo mají, jako u dětí vždy, rodiče?
„Ano. Protože je to i finančně náročné, zvláště ty zahraniční výjezdy.“
Míšo, máš před vystoupeními a soutěžemi trému?
„Vůbec ne! Spíš se trochu bojím toho, že když soutěž probíhá ve více sálech či halách současně, abych ty přesuny mezi nimi stíhala 🙂 “
Jak zvládáš taneční a školní povinnosti a závazky?
„Zatím všechno v klidu a pohodě.“
Jde ty Tvé všechny aktivity vůbec časově skloubit?
„Někdy se vracím z tréninků pozdě večer, ale zatím musím říci, že ano.“
A co říkají Tvým tanečním úspěchům spolužáci?
„Mé spolužáky to moc nezajímá. Nikdo se tam tanci nevěnuje, takže ani neví, co to vůbec všechno obnáší.“
To je trošku smutné… A získala jsi na mezinárodních soutěžích kamarády z cizích zemí?
„Ano, mám několik kamarádů. Především z Ruska.“
Píšete si? Jste v kontaktu?
„Ano, pravidelně si píšeme a posíláme různé fotky 🙂 .“
Když jsme u toho zahraničí, tak dovol otázku: věnuješ se i karibským tancům, čím Tě zlákaly? Exotikou?
„Karibskými tanci jsem totiž začínala.“
Obraťme trochu pomyslný list, už uvažuješ, co budeš studovat po základní škole?
„Chtěla bych zkusit studium na gymnáziu.“
A čím bys chtěla být jako dospělá?
„Tak to tedy ještě, fakt, nevím 🙂 .“
Pokud své budoucí povolání třeba zrovna nespojíš s tancem, myslíš, že ten pro Tebe i nadále zůstane koníčkem?
„Ano, tancovat bych chtěla stále, protože mě to moc baví.“
Míša Nezbedová se svým taneční partnerem Ondřejem Cimickým (úplně vpravo) přebírají diplom za třetí místo v kategorii Junioři2 na soutěži v Kutné Hoře. Toto byla jejich historicky úplně premiérová soutěž ve svazu ČSTS. Soutěžili zde s páry až o tři roky staršími!
A na co se připravuješ právě teď?
„Teď se budu připravovat na soutěž v Jablonci nad Nisou, o prázdninách pak jedeme do Maďarska a v listopadu mezinárodní taneční soutěž v Liberci. Jinak teď se, s mým tanečním partnerem, připravujeme na první soutěž organizace Českého svazu tanečního sportu.“
Za TANEČNÍ MAGAZÍN i jeho čtenáře Ti držíme palce a přejeme ještě hodně medailí, úspěchů na parketu i doma a štěstí na takové špičkové trenéry, jako máš v Kolíně.
JURIJ KOLVA – baletní tanečník, choreograf, režisér. Průkopník vcelku nové disciplíny, „akrobaletu“, je skromný, o slávu nestojí, vychovává děti a většinu času neúnavně pracuje a tvoří nový systém výuky pro další generace.
Jak jste se dostal k „Akrobaletu“?
„No, dostal … to je vlastně můj výmysl, jsem tvůrce této disciplíny. Stále je ještě ve stadiu tvorby, pracujeme a pracujeme, vytváříme nový směr. Sledoval jsem balet a akrobacii, to jsou dvě rozdílné věci. ,Dají se přece dělat dvě věci najednou, šlo by to!´, říkal jsem si v duchu. Je pravda, že je jen málo lidí, kteří dokáží zvládnout více disciplín najednou. Obvykle jsou naučeni jen na jednu. Několik desítek let mě živil balet i akrobacie a dostával jsem díky tomu stále lepší příležitosti. Rozhodl jsem se vytvořit tedy nový směr, který by se stal samostatnou složkou a obsahoval současně obě disciplíny.“
Jste tedy úplně premiérový průkopník?
„No, možná to také někteří lidé propojují a dělají to samé, ale říkají tomu jinak. Rozdíl je v tom, že já se snažím dát všemu jasné názvy a pravidla, tak možná v tomto asi jsem první průkopník.“
Hranice lidských možností se neustále posunují. Kam až to jde? A je vůbec možné pro běžného tanečníka, aby se akrobalet naučil?
„Balet je na světě už tři sta, čtyři sta let, akrobacie se vyvíjí zejména v break dance a v různých bojových uměních, tam se používá práce a matematikou, geometrií a energií. To všechno tanec také ovlivňuje a lidé na to přichází různým způsobem. Některý jedinec má od přírody svou vnitřní energii, rychlost a schopnost využít matematiku, je to dané, ale on to neřídí, tato schopnost řídí jeho. Jak tuto dovednost přenést na jiného člověka? Tady musí přijít na řadu nauka. A ta se musí vymyslet. Když létáme do kosmu, dá se také všechno vypočítat Je to na jednu stranu jednoduché, ale není jednoduché předat vědomosti druhým. Musíme jednotlivým prvkům dát názvy, jsou tam cviky a mezicviky, protože nesmíme ublížit lidem.“
S čím to souvisí?
„Tělo je takový nástroj, někdo neví úplně přesně, jak s ním pracovat a může je zničit. Baletem opravdu můžeme zničit naše těla. Každý člověk má větší či menší předpoklady např. pro balet. Hranice, která umožňuje dělat cviky bez námahy, přirozeně, by musela být někým hodně hlídána. Je to, řekl bych, duševní záležitost. Je spousta lidí, která strašně chce dělat balet, ale nemá na to tělo. A tělo nemůže jít do systému, který už je jednou daný, a je postavený na nějakém jiném ‚materiálu‘. Potom se tělo některých jedinců začíná opravdu ničit. Je to pro ně nevhodné. Člověk sám to o sobě neví, probudí se jednou ráno a stále chce být tanečník baletu, ale nejde to. Tohle je otázka už pedagoga, který musí přesně říct pravdu, takovou, jaká je. Ale ne každý to dokáže. V současné době lidé lžou neustále jeden druhému a kvalita života, to je především zdraví a duševní zdraví. A duševní zdraví nemůže být bez fyzického zdraví.“
Jsou na to nějaké školy?
„Existuje spousta knížek o baletu, které jsou ale napsány tanečníky! Tanečník svůj život nějak prožil a většinou sepíše své zkušenosti, ale nikdy neprobere balet přes nauku. Nauka, to je zkrátka mechanika, geometrie, ta je kolem nás všude. Nemůžeme mluvit o nějakém pohybu na zemi, který by nefungoval podle mechaniky, máme tu zkrátka gravitaci. Hlava musí myslet a dávat pokyny tělu, ne opačně. Těžko to někomu vysvětlovat. Moudrý člověk pochopí a vezme to vážně, ale to není pro všechny. Většina lidí jde od ‚kšeftu ke kšeftu‘, snaží se vydělat peníze svým tělem a nezamýšlí se nad tím. Až přijde nějaký úraz. Maximálně si v duchu řeknou, že se asi málo rozcvičili a příště se rozcvičí víc. Ale tělo – to je nástroj, který se musí naladit a pak to teprve jde! Většina lidí se sice rozcvičí, ale poté zjistí, že chybí technika, chybí mechanické věci, které se dají vypočítat, ale v takovém případě nejde pokračovat bez bolesti! A můj princip znamená minimalizovat bolest. Pracujeme-li přes nauku, možná tu zbude jen menší procento lidí, kteří budou moci tuto disciplínu dělat, ale ti budou šťastní a nebudou se trápit tím, že mají ‚urvané achilovky‘ a operaci zad. A přesně takových je v baletu devadesát procent. Ale o těch se nepíše. Řekne se jen, že dělali balet a takhle to dopadlo. Ale to je přesně jen ta hloupost a ještě se jí dělá reklama!“
A je možné vůbec takový pocit jako bolest minimalizovat?
„Člověk si musí poklást otázku, když má rád tanec, jestli ho má opravdu rád. Nebude se jednoho dne trápit? Já jsem balet nikdy neměl rád, proto o něm mluvím jako o řemeslu. Vnímal jsem ‚vysloužilé baletky, které tančily v poslední řadě‘ coby nesnesitelné extremistky. Nenaplnily své ambice a vyžadovaly úspěchy po druhých.“
A jak jste se k této disciplíně vlastně konkrétně dostal?
„Mne objevili druzí, říkali mi, že mám na to dělat balet a musím ho dělat. Já jsem byl zděšený. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se něčemu takovému věnoval, já jsem od baletu utíkal. Chtěl jsem být automechanikem a dělat se strojem, protože stroj neodmítá. Dělat s lidmi je těžké. Někdy chybí motivace. Člověk třeba má i fyzické předpoklady, ale nechce. Já jsem byl zřejmě takový a někdo zase opačně. Někdo k tomu předpoklady nemá a rve to za každou cenu. Nikdy to nebude dobré, protože materiál není k tomu dobrý. Je to věčný boj.“
Řekl jste krásnou větu: „Tanečník musí pozorovat život, jinak nebude umět přemýšlet atvořit…“
„Ano. Málokdy vymyslíme něco nového, protože život sám o sobě je dokonalý. A my ho musíme pozorovat, abychom se naučili a čerpali bohatství z toho, co je už kolem nás, co už existuje. Musíme naší hlavě dát trošku větší prostor. A to není pro všechny. Baletní soubory, to je taková armádka, která dělá nějaký úkol, ale hodně úzkoprofilový. Nejdříve musíte být člověk a pak ‚baleťák‘. Jenže většinou lidé, kteří se věnují baletu, jsou zkrátka takové stroje. Udělají to a to a to, ale v baletu je důležité i herectví a současně s pohybem pak vzniká umění. Jen pohyb je jen pohyb, to mi nic neříká. Nerad se dívám na některé soubory a jejich vystoupení.“
Můžete to, prosím, blíž vysvětlit?
„Když balet neobsahuje všechny složky, lidé se na to jednoduše nedívají. A tolik souborů stále opakuje různé variace na různou hudbu, ale je to taková ubohost. Já osobně bych klasice dal jen malý prostor a tam ať si žije. Nemůžeme neustále jít dopředu a otáčet hlavu dozadu, nejde to. Ale většinou nás přesně k tomuto školy nutí. Učí klasiku, to bylo sice hezké, ale ‚Proboha!´ To bylo hezké na tu dobu! Ale život je dnes někde úplně jinde!“
Tak to cítíte?
„Ano. Teď je všechno jinak! Život je daný jenom teď a nikdy jindy. A my o tom jen hodně mluvíme, ale málo děláme.“
