Rozhovor s tanečnicí, choreografkou, pedagožkou a vedoucí vlastního souboru DANOU PALOU

„Diváci za vámi přijdou do Národního, do divadla ve sklepě, či polorozpadlé továrny, ale tvořit na velké scéně je výjimečné.“

Nebývá zvykem, abychom připravili s nějakou taneční osobností rozhovor dvakrát v nepříliš dlouhém časovém horizontu. Ale tanečnice, choreografka a taneční pedagožka DANA PALA si to  nesporně zaslouží. Již její první rozhovor s TANEČNÍM MAGAZÍNEM – po představení „La Mar“ – vzbudil značný čtenářský ohlas. Toto interview vzniklo naopak. Ještě před premiérou inscenace „Nincs“. Upřímně totiž věříme, že rozruch rozproudí minimálně stejný, jako ten rozhovor minulý.

V názvu svého studia máte „kreativitu” − nakolik ji vyznáváte, jako ve smyslu nápadu? Je pro Vás při nové tvorbě naprosto prioritní?

Kreativní člověk má v životě podle mého názoru velkou výhodu. Proto se snažím o její rozvoj. Ráda také nechávám fantazii diváků pracovat a myslím na to, aby měli prostor pro svou kreativitu, když sledují taneční představení. Snažím se kreativně vést své žáky a to nejen pomocí tance, ale i výtvarného, hudebního nebo prostorového vnímání. Moje pedagogická činnost je orientována hlavně na tvůrčí proces a kreativní rozvoj. Sama jsem si prošla principem, že nejprve je technika a potom tvorba. Já se snažím o propojení obou témat od začátku. Kreativita se asi nedá naučit, ale určitě ji můžete u lidí stimulovat.“

Co pro Vás znamená spolupráce s Národním divadlem v Praze? Je tato – i v zahraničí – brána prestižně?

Jsem šťastná za tuto zkušenost. Choreografovat pro Národní divadlo je úkol, který by měl každý tvůrce přijmout s pokorou. V minulosti jsem se věnovala převážně site – specific tvorbě (choreografie pro nedivadelní prostor) a když jsem konečně mohla své rodiče pozvat do krásné budovy Národního divadla, měli velkou radost. Vnímala jsem, že jsou rádi, že mě konečně vidí tvořit na velké scéně. Každopádně oni přijdou vždy i do divadla ve sklepě, anebo do polorozpadlé továrny, kde bych něco vymyslela. A já si takových příležitostí stejně tak vážím. V zahraničí je Národní divadlo bráno prestižně. Nesrovnatelné s výše zmíněnou továrnou. Netvrdím, že tvorba pro ND není dřina. Ale udělat kvalitní autorské dílo, ve vlastní produkci s minimem finančních příspěvků a bez takového velkého zázemí za zády, považuji za větší oříšek. Bylo by skvělé, kdyby více současných choreografů dostávalo šance tvořit na scéně jakou je ND. Je to pro nás všechny ,na volné noze´ zase jiné a příjemné. Je to hlavně právě v tom zázemí, které Vám velké divadlo poskytuje. Na spolupráci v ND vzpomínám ráda.“

Jako svůj profesní vzor jste uvedla Sashu Waltz, setkali jste se někdy přímo osobně?

Setkala jsem se se Sashou při mých návštěvách v Berlíně. A také na workshopech. Bylo to při mé práci na ,bakalářce´, věnované tématu scénografie a prostoru v tanečních inscenacích. Hodně mě inspiroval způsob její tvorby. Pracuje výtvarně s tělem i prostorem kolem. Umí vytvořit neuvěřitelné prostředí a použít v choreografii všemožný materiál. V Berlíně jsem si začala mnohem více užívat prostor odhaleného jeviště, kde je performer opravdovou bytostí na scéně bez přetvářky.“

Povětšinou hodně pracujete v koprodukci se zahraničními umělci, jak jsou takové koprodukce produkčně náročné?

Zatím mám se zahraniční koprodukcí samé pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, musí být vždy promyšlen každý přesun a každá schůzka, protože většinou pracujete v limitovaném čase. Ale to je před tvorbou nového díla většinou. A nezáleží na tom, jestli choreografujete v Praze, v Berlíně, New Yorku nebo jinde. Produkčně jsou náročné i české inscenace. V dnešní době je cestování tak snadné a dostupné, že zahraniční koprodukce nejsou nic neobvyklého a můžou skvěle fungovat. Musíte dopředu počítat s vyššími náklady za cestovné a s logistikou převozu případných kostýmů nebo rekvizit. Hodně věcí se dnes řeší po síti. Jedinou náročnost vidím s časovými posuny. Když si například dáte sraz na skypu s čínským organizátorem festivalu, musíte dávat pozor, aby Vám nevolal v noci a dobře si spočítat časový rozdíl. Ale jinak při těchto typech práce vždy navíc poznáte kousek nové kultury. A to mě na tom baví asi nejvíc.“

Jak je tomu tentokrát, se zahraničním podílem i stopou, v připravované inscenaci?

Nová kreace dostala jméno ,Nincs´ podle maďarského slova s českým  významem ,není´ nebo ,neexistuje´. Za poslední rok jsem se v rodině setkala s maďarskou kulturou a když jsem hledala název pro naši novou taneční hru, zvolila jsem slovo z Maďarštiny. Co se týká složení týmu, tak jsem tentokrát chtěla oslovit nové umělce. Zajímalo mě, jak to tuhle tvorbu ovlivní. V týmu máme Slovenku Simonu Machovičovou a Čecha narozeného v Kongu Dona Mulefu. Každý hrajeme v taneční hře za sebe a svou kulturu, ale někdy i společně.”

Ze zkoušek před premiérou „Nincs“

Co o nové inscenaci „Nincs“ můžete prozradit ještě před premiérou?

Choreografie je velmi výtvarně pojatá. Pracujeme s několika herními plánky a objekty, které navrhl výtvarník Jan Kopřiva. Pravidla hry jsme spolu konzultovali všichni, stejně jako části hry a nekonečné herní možnosti, které nás při tvorbě napadaly. Myslím, že se nám podařilo vytvořit zajímavé a hravé taneční divadlo, které si užijí dospělí i děti. Každý si tam nalezne svůj ,level´. Hravosti a pozitivnímu naladění celého představení dopomohla také pulsující hudba od Martina Víta, původně tvořena k mobilním hrám. Ráda bych, aby inscenace, krom vzpomínek na dětství, odkázala i na naši společnost, která je takovou herní paralelou. V choreografii experimentuji se scénografií, pracuji s náhodou a baví mě osobnosti tanečníků. Postupně si v představení všichni vytváříme charakter vlastní ,figurky´. Světelné nápady připravují light designéři ze skupiny MAESS. Více Vám už neprozradím. Přijďte se podívat na premiéru do pražské Alty 🙂 “

Mám dojem, že se vždy neorientujete na stálý, stabilní tým spolupracovníků. Myslíte, že je to jednoznačně výhodou? Ustálený tým může svou práci, alespoň podle mého, stabilněji rozvíjet. A v jeho případě jednoznačně odpadá zbytečný čas nového vzájemného poznávání se, oťukávání…

Ve většině mých novějších produkcí jsem spolupracovala s obdobným týmem umělců. Stejný light designér, kostýmní výtvarnice, hudební skladatel i scénograf. Teď jsem se rozhodla oslovit někoho, s kým jsem ještě nespolupracovala. Ne proto, že bych nebyla před tím spokojena. Ale proto, že jsem chtěla vyzkoušet v tvorbě něco nového. Jinak jsem většinou zastáncem stálého týmu. Jednoznačně můžete práci posouvat více do hloubky.“

Tančit lze i na mostě, konkrétně na tom nejdražším v Praze, spojeném s tunelem

Obdobně nejsou Vaše vystoupení spojena s jednou, třeba pražskou, „domovskou” scénou. Není lepší i v tomto smyslu mít nějakou stabilnější. Koneckonců to může vzájemně i propagačně napomáhat…

Stabilní scéna by byla skvělá. Máte rozhodně pravdu. Bohužel si ji zatím nemůžeme dovolit. Grantové podpoře věnuji hodně času a zatím není možné ufinancovat celoroční provoz vlastní taneční scény. Tento rok bychom se neobešli bez grantu od pražského magistrátu a také Nadace Život umělce. Budu ráda, když se nám podaří prohloubit spolupráci s pražským Studiem Alta, kde bude uvedena naše nová premiéra. Jsem otevřena i dalším divadlům, která by měla zájem o rezidenční spolupráci. V současném tanci je téma stálé ,domovské´ scény hodně aktuální. Bohužel, musím říct, že těch možností moc není. Pražská divadla jako je například Ponec, NoD, Alfred ve Dvoře, La Fabrika, která dostávají grantové příspěvky a orientují se na současný tanec, nejsou vždy otevřena pro nové spolupráce a je téměř nemožné se do jejich stálého repertoáru probojovat. Ale nepřestávám věřit, že se nám jednou podaří si ,domovskou scénu´ vybudovat anebo dostaneme příležitost působit v repertoáru některého z výše uvedených divadel.“

V Mělníku, městě severně od Prahy, jste otevřela svou taneční školu. Má na to vliv, že jste vyrůstala při severním okraji Prahy?

Nemá. Když jsem se vrátila do Čech po mém dlouhém působení v zahraničí a odstěhovala se do Mělníka, byla to náhoda. Teď jsem moc ráda, že jsem tady a můžu předávat tanec, zahraniční i české zkušenosti ze svých studií na konzervatoři a na HAMU, dál svým žákům. V Mělníku funguje skvělé kulturní centrum Mekuc, kde se toho děje opravdu hodně a diváci tu vídají na jevišti mimo jiné Radima Vizváryho nebo třeba Loosers. Mělník už dávno není ,pouze´ město vína, ale je tu zázemí pro kulturu i tanec. Náhoda mne zavedla na správné místo.”

Dana na archivním snímku před odletem s produkcí „La Mar“ do Šanghaje

Jak tuto spolupráci, byť po relativně krátké době, hodnotíte?

To se zeptejte těch, kteří chodí na moje taneční kurzy, jak hodnotí spolupráci se mnou. Nechám to na nich. Snažím se dělat svou práci profesionálně a s láskou. Vidím za sebou výsledky a to mne moc těší. Na nic si nemohu stěžovat, spolupráce tady funguje a mám pocit, že je stále prostor pro další vývoj.“

V jednom z rozhovorů pro jistý pražský měsíčník jste se odvolávala na mou recenzi představení „La Mar” v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Jste naší pravidelnou čtenářkou?

Sleduji Vaše články pravidelně a moc mě těší, že nenecháváte tanec jen jako ,elitářskou´ záležitost, ale dáváte velký prostor všem tvůrcům. Líbí se mi objektivita vašeho magazínu.“

Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“ před premiérou.

Foto: archiv Dana Pala Creativity a Andrea Barcalová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s úspěšnou taneční Mistryní světa i Evropy MICHAELOU NEZBEDOVOU

„Trému vůbec neznám!“

TANEČNÍ MAGAZÍN psal o světové i evropské šampiónce Míše Nezbedové z Kolína již – skoro přesně na chlup – před dvěma roky. V dubnu 2017. Od té doby se hodně změnilo. I když během roku 2018 provázely Míšu nemoci i zranění, tak se stala na Internacional Beach Dance Cupu v Maďarsku světovou šampiónkou ve všech karibských tancích. A zlato získala i téhož roku na podzim na soutěži World Dance Championship v Liberci. Koncem roku pak byla svým domovským klubem CROSSDANCE oceněna ve své kategorii jako tanečnice roku. Vedle toho si však Míša, po boku tanečního partnera, vytancovala v hobby soutěžích vyšší výkonostní třídu a nyní se chystají na přechod do náročnějších soutěží Českého svazu tanečního sportu, kde by se chtěli porovnat s vyšší konkurencí. A co počátek roku letošního? V březnu se Míša, po dvou letech, opět účastnila European Artistic Dance Championship v Moskvě. A tam svých jedenáct sólových startů proměnila v 10 medailových umístění mezi zahraniční konkurencí až čtyřiceti tanečníků z různých koutů světa, v caribské salse se dokonce stala vicemistryní světa. Dále tam získala umístění v týmových sestavách a choreografickém caribském triu.

V neposlední řadě musíme zmínit, že trenér Michaely, VLADIMÍR VIDNER, se stal v minulém roce choreografem roku 2018 na prestižní soutěži WCOPA v americkém Los Angeles. Tam oslnil porotu sestavou svých svěřenkyň z klubu Crossdance Kolín. Prostě, uzrál čas vyzpovídat úspěšnou sběratelku světových i evropských titulů – MICHAELU NEZBEDOVOU!

K tanci Tě, jak už to u malých dětí bývá, přivedli rodiče. Bavil Tě hned? Anebo to zpočátku byla pro Tebe povinnost, tak trochu jako škola?

Ze začátku jsem se bála, neznala jsem tam vůbec nikoho… Ale tancování mě bavilo už odmalička, tak jsem to po pár hodinách překonala a na další hodiny tance jsem se už těšila.“

Co Tě na tanečních trénincích zpočátku chytlo?

Naučila jsem se kroky, které jsem doma pak ukazovala. Učila jsem je i svou mladší sestřičku. Ta si doma tancovala, podle mých ukázek, už od svých dvou let.“

Kdo Ti v tanečních počátcích nejvíce poradil a pomohl?

Nejvíce nás naučil samozřejmě hlavní trenér klubu Vladimír Vidner. Současně jsme všichni měli i instruktorky. Ty měly a mají i svoje zkušenosti z mnoha soutěžích, takže nám i říkaly, jak to tam chodí. A co nás tam bude čekat. Tedy, z jejich pohledu.“

Co Tě při hodinách a trénincích nejvíce bavilo?

Asi nejvíce mě nejdříve bavil tanec merengue.“

Proč?

Asi proto, že ze začátku jsme se latinské tance neučili a merengue byla taková nejrychlejší. A to mě na tom bavilo.“

Jaké je to pro Tebe trénovat v tanečním klubu?

Je to fajn, mám tam kamarádky. A to nejen ze své ,věkové kategorie´. Setkáváme se společně i mimo klub. A hlavně možnost mít dobré trenéry a skvělé rádce, ale to jsem již zmínila…“

Prozraď mi, co to pro malou tanečnici znamená vypravit se na náročnou soutěž?

Tak asi nejdříve si připravit a natrénovat všechna sólová vystoupení. Zároveň mít nachystané všechny kostýmy, rozmyslet si česání a líčení. Ale úplně nejdříve hlavně mít od rodičů povolené, že vůbec na takovou soutěž budu moci jet.“

Takže, hlavní slovo mají, jako u dětí vždy, rodiče?

Ano. Protože je to i finančně náročné, zvláště ty zahraniční výjezdy.“

Míšo, máš před vystoupeními a soutěžemi trému?

Vůbec ne! Spíš se trochu bojím toho, že když soutěž probíhá ve více sálech či halách současně, abych ty přesuny mezi nimi stíhala 🙂

Jak zvládáš taneční a školní povinnosti a závazky?

Zatím všechno v klidu a pohodě.“

Jde ty Tvé všechny aktivity vůbec časově skloubit?

Někdy se vracím z tréninků pozdě večer, ale zatím musím říci, že ano.“

A co říkají Tvým tanečním úspěchům spolužáci?

Mé spolužáky to moc nezajímá. Nikdo se tam tanci nevěnuje, takže ani neví, co to vůbec všechno obnáší.“

To je trošku smutné… A získala jsi na mezinárodních soutěžích kamarády z cizích zemí?

Ano, mám několik kamarádů. Především z Ruska.“

Píšete si? Jste v kontaktu?

Ano, pravidelně si píšeme a posíláme různé fotky 🙂 .“

Když jsme u toho zahraničí, tak dovol otázku: věnuješ se i karibským tancům, čím Tě zlákaly? Exotikou?

Karibskými tanci jsem totiž začínala.“

Obraťme trochu pomyslný list, už uvažuješ, co budeš studovat po základní škole?

Chtěla bych zkusit studium na gymnáziu.“

A čím bys chtěla být jako dospělá?

Tak to tedy ještě, fakt, nevím 🙂 .“

Pokud své budoucí povolání třeba zrovna nespojíš s tancem, myslíš, že ten pro Tebe i nadále zůstane koníčkem?

Ano, tancovat bych chtěla stále, protože mě to moc baví.“

Míša Nezbedová se svým taneční partnerem Ondřejem Cimickým (úplně vpravo) přebírají diplom za třetí místo v kategorii Junioři2 na soutěži v Kutné Hoře. Toto byla jejich historicky  úplně premiérová soutěž ve svazu ČSTS. Soutěžili zde s páry až o tři roky staršími!

A na co se připravuješ právě teď?

Teď  se budu připravovat na soutěž v Jablonci nad Nisou, o prázdninách pak jedeme do Maďarska a v listopadu mezinárodní taneční soutěž v Liberci. Jinak teď se, s mým tanečním partnerem, připravujeme na první soutěž organizace Českého svazu tanečního sportu.“

Za TANEČNÍ MAGAZÍN i jeho čtenáře Ti držíme palce a přejeme ještě hodně medailí, úspěchů na parketu i doma a štěstí na takové špičkové trenéry, jako máš v Kolíně.

Foto: Hana Nezbedová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s průkopníkem nového stylu „akrobaletu“ JURIJEM KOLVOU

„Život je jenom teď a nikdy jindy.“

JURIJ KOLVA – baletní tanečník, choreograf, režisér. Průkopník vcelku nové disciplíny, „akrobaletu“,   je skromný, o slávu nestojí, vychovává děti a většinu času neúnavně pracuje a tvoří nový systém výuky pro další generace.

Jak jste se dostal k „Akrobaletu“?

„No, dostal … to je vlastně můj výmysl, jsem  tvůrce této disciplíny. Stále je ještě ve stadiu tvorby, pracujeme a pracujeme,  vytváříme  nový směr. Sledoval jsem balet a akrobacii, to jsou dvě rozdílné věci. ,Dají se  přece dělat dvě věci najednou, šlo by to!´, říkal jsem si v duchu. Je pravda, že je jen málo lidí, kteří dokáží zvládnout více disciplín najednou. Obvykle jsou naučeni jen na jednu. Několik desítek let mě živil balet i akrobacie a dostával jsem díky tomu stále lepší příležitosti. Rozhodl jsem se vytvořit tedy nový směr, který by  se stal samostatnou složkou a obsahoval současně obě disciplíny.“

Jste tedy úplně premiérový průkopník?

„No, možná to také někteří lidé propojují a dělají to samé,  ale říkají tomu jinak. Rozdíl je v tom, že já se  snažím dát všemu  jasné názvy a pravidla, tak možná v tomto asi jsem první průkopník.“

Hranice lidských možností  se neustále posunují. Kam až to jde? A je vůbec možné pro běžného  tanečníka, aby se akrobalet naučil?

„Balet je na světě už tři sta, čtyři sta let,  akrobacie se vyvíjí zejména v break dance a v různých bojových uměních, tam  se používá práce a matematikou, geometrií a energií. To všechno  tanec také ovlivňuje a  lidé na to přichází různým způsobem. Některý  jedinec má od přírody svou vnitřní energii, rychlost a  schopnost využít matematiku, je to dané, ale on to neřídí, tato schopnost  řídí jeho. Jak tuto dovednost  přenést na jiného člověka? Tady musí přijít na řadu nauka.  A ta se musí vymyslet. Když létáme do kosmu, dá se také všechno vypočítat Je to na jednu stranu jednoduché, ale není jednoduché předat vědomosti  druhým. Musíme jednotlivým prvkům dát názvy, jsou tam cviky a mezicviky, protože nesmíme ublížit lidem.”

S čím to souvisí?

“Tělo je  takový nástroj, někdo neví úplně přesně, jak s ním pracovat  a může je zničit. Baletem  opravdu můžeme zničit naše těla. Každý člověk má větší či menší předpoklady např. pro balet. Hranice, která umožňuje dělat cviky bez námahy, přirozeně, by  musela být někým hodně hlídána. Je to, řekl bych,  duševní záležitost. Je  spousta lidí, která  strašně chce dělat balet, ale nemá na to tělo.  A tělo nemůže jít do systému, který už je jednou daný, a je postavený na nějakém jiném ‚materiálu‘. Potom  se tělo  některých jedinců začíná opravdu ničit. Je to pro ně nevhodné. Člověk sám to o sobě  neví, probudí se jednou ráno a stále chce být tanečník baletu, ale nejde to.  Tohle  je otázka už pedagoga,  který musí přesně říct pravdu, takovou, jaká je. Ale ne každý to dokáže. V současné době lidé lžou neustále jeden druhému a kvalita života, to je především zdraví a duševní zdraví. A duševní zdraví nemůže být  bez fyzického zdraví.”

Jsou na to nějaké školy?

„Existuje  spousta knížek o baletu, které jsou ale napsány tanečníky! Tanečník svůj život  nějak prožil a většinou sepíše své zkušenosti, ale nikdy neprobere balet přes nauku. Nauka, to je zkrátka mechanika, geometrie, ta je kolem nás všude. Nemůžeme mluvit o nějakém pohybu na zemi, který by nefungoval podle mechaniky, máme tu zkrátka gravitaci.    Hlava musí myslet  a dávat pokyny tělu, ne opačně. Těžko to někomu vysvětlovat. Moudrý člověk pochopí  a vezme to vážně, ale to není pro všechny. Většina lidí jde od ‚kšeftu ke kšeftu‘, snaží se vydělat peníze svým tělem a nezamýšlí  se nad tím. Až přijde nějaký úraz. Maximálně si v duchu řeknou, že se asi málo  rozcvičili a příště se rozcvičí  víc. Ale tělo – to je nástroj,  který se musí naladit a pak to teprve jde!  Většina lidí se sice rozcvičí, ale poté zjistí, že chybí technika, chybí mechanické věci, které se dají vypočítat, ale v takovém případě  nejde pokračovat  bez bolesti! A můj princip znamená  minimalizovat bolest. Pracujeme-li přes nauku, možná tu zbude jen menší procento lidí, kteří  budou moci tuto disciplínu dělat, ale ti budou šťastní a nebudou se trápit tím, že mají  ‚urvané achilovky‘ a operaci zad. A přesně takových  je  v baletu devadesát procent. Ale o těch se  nepíše. Řekne se jen, že dělali balet a takhle to dopadlo.  Ale to je přesně jen ta hloupost a ještě se jí dělá reklama!”

A je možné vůbec takový pocit jako bolest minimalizovat?

„Člověk si musí poklást otázku, když má rád tanec, jestli ho má  opravdu rád. Nebude se jednoho dne  trápit?  Já jsem balet nikdy neměl rád, proto o něm mluvím jako o řemeslu. Vnímal jsem ‚vysloužilé  baletky, které tančily v poslední řadě‘ coby  nesnesitelné extremistky. Nenaplnily své ambice a vyžadovaly úspěchy po druhých.”

A jak jste se k této disciplíně vlastně konkrétně dostal?

„Mne objevili  druzí, říkali mi, že mám na to dělat balet a musím ho dělat. Já jsem byl zděšený. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se něčemu takovému věnoval,  já jsem od baletu utíkal. Chtěl jsem být  automechanikem a dělat  se strojem, protože stroj neodmítá. Dělat  s lidmi   je těžké. Někdy chybí motivace. Člověk třeba má i fyzické předpoklady, ale nechce. Já jsem byl zřejmě  takový a někdo zase opačně. Někdo k tomu předpoklady  nemá a rve to za každou cenu. Nikdy  to nebude dobré, protože materiál není k tomu  dobrý. Je to  věčný boj.”

Řekl jste krásnou větu: Tanečník musí pozorovat život, jinak nebude umět přemýšlet a tvořit…”

„Ano. Málokdy vymyslíme něco nového, protože život sám o sobě je dokonalý. A my ho musíme pozorovat, abychom se naučili a čerpali bohatství z toho, co je už kolem nás, co už existuje. Musíme naší  hlavě dát trošku větší prostor. A to není pro všechny. Baletní soubory, to  je taková  armádka, která dělá nějaký úkol, ale hodně úzkoprofilový. Nejdříve musíte být  člověk a pak ‚baleťák‘. Jenže většinou lidé, kteří se věnují baletu, jsou zkrátka takové stroje.  Udělají to a to a to,  ale v baletu je důležité i herectví a současně s  pohybem pak vzniká umění. Jen  pohyb je jen pohyb, to mi nic neříká. Nerad se dívám na některé soubory a jejich vystoupení.”

Můžete to, prosím, blíž vysvětlit?

„Když balet neobsahuje všechny složky, lidé se na to jednoduše nedívají. A tolik souborů stále opakuje  různé variace na různou hudbu, ale  je to taková ubohost. Já osobně  bych klasice dal jen malý prostor a  tam ať si žije. Nemůžeme neustále jít dopředu a otáčet hlavu dozadu, nejde to.   Ale většinou nás přesně k tomuto školy nutí. Učí klasiku, to bylo sice hezké, ale ‚Proboha!´ To  bylo hezké na tu dobu! Ale život je dnes někde úplně jinde!”

Tak to cítíte?

„Ano. Teď  je  všechno  jinak! Život je daný jenom teď a nikdy jindy. A my o tom jen hodně mluvíme, ale málo děláme.”

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Jurije Kolvy

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se členy mladého souboru „Intelektrurálně”, ANDREOU DUDKOVOU, ANNOU CHRTKOVOU a JANEM MATÝSKEM

„Scénografie je pro nás situace.“

Rozumí vaši rodiče tomu, co děláte? Naši teda ne. Nechceme na sebe mít nárok, že děláme ,To Umění´, které je chápáno pouze v našem uměleckém okruhu,“ tak zahájili tři mladí progresívní studenti náš ,trialog. Anna Chrtková a Andrea Dudková studují scénografii v ateliéru Jany Prekové na brněnské JAMU. Skupinu „Intelektrurálně“ s nimi tvoří ještě Jan Matýsek – dnes už absolvent stejného oboru. S návrhem „Praha není Česko´” uspěli v otevřené výzvě vypsané Institutem umění a stali se tak nezávislými kurátory české expozice ve studentské sekci na letošním ročníku Pražského Quadriennale.

Kolektiv Intelektrurálně – zleva: Andrea Dudková, Anna Chrtková, Jan Matýsek před stánkem z Chlumce nad Cidlinou

Co myslí tím, když říkají, že „Praha není Česko“? Jak se to projevuje v jejich tvorbě a jakým způsobem na tento fenomén jejich expozice na PQ reaguje? TANEČNÍ MAGAZÍN musí za zprostředkování rozhovoru poděkovat nejen autorce Amálii Bulandrové, Czech Theatre Magazinu, pro nějž původně rozhovor vznikal, ale zejména Adamu Dudkovi.

Mohli byste se čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU stručně představit? Kdo tvoří umělecký tým projektu „Praha není Česko“?

Andrea, Honza a Anna – tvoříme spolu skupinu Intelektrurálně. A pak také úžasný produkční tým Adam a Eva. Dále máme okolo sebe ještě celý širší tým – lidi zodpovědné za grafiku a video, hudbu, a tak dál. A každý výlet má také svoje autory a vlastní produkci.

V rámci vaší expozice se nesetkáváme pouze s (jedním) výstavním objektem, nýbrž s konceptuálním projektem – jak byste jej popsali?

Náš projekt ,Praha není Česko´ má dvě roviny. Jednak na výstaviště přenášíme náš oblíbený stánek se zmrzlinou (pochází z Chlumce nad Cidlinou), uvnitř kterého bude sídlit pobočka cestovní agentury. A ta pořádá výlety-exkurze mimo Prahu. Stánek nějakým způsobem přenáší ne-Prahu do Prahy a prostřednictvím výletu zase Prahu (návštěvníky) do ne-Prahy. Jedná se tedy o jeden objekt ve výstavních prostorách a pak o takové, dejme-tomu, živé akce.

První pražská pivní tramway, konečné na Spořilově, v Praze 4, patří mezi ikony výletů. Je zajímavé, že v Chlumci nad Cidlinou, odkud pochází zmrzlinový stánek, vyrábí skvělé pivo Rodinný minipivovar U Vacků…

Kolik jednotlivých výletů, čili exkurzí bude? Půjde třeba i o výlety za komfortní zónu účastníků?

Výletů bude celkem šest. Hm, to záleží na nich, na účastnících 😊. A taky na typu výletu. Troufáme si tvrdit, že minimálně jeden z nich za komfortní zónu všech rozhodně půjde.

Kdo jsou autoři či organizátoři výletů?

To je celý širší tým okolo nás, který čítá studenty Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU a Ateliéru intermedii brněnské FaVU, mezioborový tým studentů z JAMU, dále kolektiv Czechia a Michala Pěchoučka. Jeden výlet připravujeme i my tři.

Vybírali jste lokality, zejména cíle výletů, podle nějakého klíče?

Dalo by se říct, že máme klíč v dramaturgických okruzích. Vytvořili jsme šest kategorií, které nesou spektrum a vážou se k národnostnímu specifiku. Jako například kultura, příroda, mytologie, téma vztahu práce a společnosti. Lokality jako takové ale už vybírali samotní autoři, kteří vytvářejí i program jednotlivých výletů.

Anna Chrtková

Považujete (pražský) umělecký svět za „uzavřený“? Jde podle vás o „sociální bublinu“?

Rozhodně je to sociální bublina, jako ostatně všechny jiné. Ale nejenom sociální, ale i kulturní – ta nás především pálí. Rozumí vaši rodiče tomu, co děláte? Naši teda ne. A to je i cíl naší expozice a našich výletů – nemít na sebe nárok, že děláme ,To Umění, které je chápáno pouze v našem uměleckém okruhu. Jde nám právě o setkávání jiných kruhů. Ve velkých městech se ukazuje reprezentativní kultura, která mimo ně pokulhává. V tomto kontextu považujeme expanzi PQ mimo Prahu za zásadní, důležité je pro nás právě to setkání.

Chápu to tak, že svými výlety přislibujete autenticitu – autentické Česko, potažmo autentickou kulturu mimo instituce a kulturní centrum Prahy. Je pro vás autenticita v umění zásadní?

No, to je těžká otázka. My vlastně tvoříme hyperrealismus, spíše než autenticitu. Protože ty situace, které na výletech-exkurzích vzniknou, jsou ve své podstatě řízené, režírované, animované. Návštěvníci jsou vloženi do konkrétní situace a je na nich, jak se zachovají, stejně jako na obyvatelích našich destinací.

Jan Matýsek kostýmovaný

Jakou roli tedy má ve vašich výletech jejich účastník, tedy divák?„Divák-účastník jede na výlet nebo na víc výletů. To je jeho základní aktivita. Dále je nositelem situace, je pilířem oné hyperreality, kterou stavíme, protože bez něj by nevznikla. Zároveň je ale každý účastník svobodný. Je to sice exkurze, ale je tam sám za sebe. Ve svém jednání má volnou ruku.“

Anna Chrtková v zrcadle (dějin?)

Co si od vlastního projektu slibujete?

Doufáme, že se podaří vytvořit situace, které budou vyvolávat otázky. Otázky o vztahu jednotlivce k ostatním, vztahu centra a regionu, o vztahu k lidem, kteří nemají blízko k umění. Chceme rozvést dialog. Zažít ,to´ společně, necítit se rozděleně. Je to o něčem společném a my sami nevíme, do čeho jdeme. Je jedno, kdo co dělá. Prostě se jede na výlet za někým, za něčím…“

Na závěr mám ještě dvě otázky přímo související s vaším oborem. Jaký je vztah vašeho projektu k současné scénografii?

Necítíme to jednoznačně jako cílený komentář nebo úder současné scénografii. Naše kontexty přesahují scénografii. Scénografie sama o sobě se vystavovat nedá. Je to o situaci, o vztahu, atmosféře. Místo toho, abychom vystavovali prázdný design, raději vytvoříme situaci.“

Andrea Dudková. Směje se? Anebo rozjímá?

A jak vy – umělecký tým – scénografii chápete? Najdete definici, na které se shodujete?

Rozhodně se všichni shodujeme v tom, že scénografie je pro nás situace, nějaký rámec dialogu, vztahu. Určitě to není jenom materiál.“

Amálie Bulandrová,

Czech Theatre Magazine,

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se spisovatelem, kritikem a kurátorem výstav PAVLEM ŠMIDRKALEM

„Do tanečních jsem chodil dokonce dvakrát.“

Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.

Knížka „Babráci” není Vaší  prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku”?

Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“

Na křtu knihy Babráci” předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI  (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy  operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman

Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu  výtvarnému umění dostal?

Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“

Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?

Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“

Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?

Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“

Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?

Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“

PAVEL ŠMIDRKAL  (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a  fotografem Milošem Burkhardtem

Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?

Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“

Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?

Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku balí fidlátka” harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…

Chodil jste v mládí do tanečních?

Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“ 

Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?

Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂  ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky Babráci” Petrou Skluzáčkovou

Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?

Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“

Jaký máte názor na moderní formy tance?

Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“ 

Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?

Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“

Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?

Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“ 

Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?

Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“ 

Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči

Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s  touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?

Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“

Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?

O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“

Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA Gustav Macoun – Balada o soumraku” (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)

Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za nepraktu”?

Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.

Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.”

Foto: Hana Ferrarová, archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor z Kanady s režisérkou, herečkou, producentkou, scenáristkou i spisovatelkou TINOU ADAMS

„Balet je věda, je to jako jazyk“

Jako Martina Adamcová má na kontě role ve filmech režisérů Víta Olmera, Juraje Herze, Vladimíra Drhy i mnoha dalších. Dovedla si svou bezprostředností získat srdce televizních diváků, když moderovala populární evropskou soutěž „Hry bez hranic“. Stejně tak navazovala kontakt s rozhlasovými posluchači stanice Evropa 2.

Nyní žije přes čtvrt století v Kanadě, kde pod jménem Tina Adams točí své autorské filmy, ale i produkuje filmová díla jiných autorů. Avšak dělá toho daleko více. A právě proto jsem ji, pro TANEČNÍ MAGAZÍN, vyzpovídal.

Ještě jako Martina nikoli s Charlie Kasalem, nýbrž s Martinem Dejdarem při uvádění televizní soutěže Hry bez hranic

Do širšího povědomí diváků jste kdysi pronikla moderováním prvního českého porevolučního televizního pořadu ve stylu talk show s Charlie Kasalem, který žil v minulosti v exilu v Kanadě. Nyní v Kanadě žijete Vy. Má v tom tak trochu prsty i pan Kasal?

Má v tom prsty rádio Evropa 2. Vedení stanice  z Paříže si mne vybralo k moderování rozhlasové relace v Montrealu.  Mně se tady nesmírně zalíbilo. Pak jsem poznala i svého prvního muže, s kterým mám nádherného syna, dnes 100% Kanaďana.“

Kasalova maminka, paní Helena Bušová, byla hvězdou prvorepublikových filmů. Máte ráda filmy pro pamětníky?

Jsem odchovaná  pražským  kinem Ilusion, který zásobovala fantastickým osobním archivem veliká hvězda Zita Kabátová. Kino bylo její zásluhou  ukázkou čistoty elegance a služeb zaměřených na diváka. V tom ,jejím´ kině Ilusion jsem se cítila jako důležitý klient; filmy byly krásné, nezapomenutelné. A české hvězdy, Helena Bušová, Adina Mandlová, Zita Kabátová anebo Anny Ondráková byly v Čechách tenkrát zničeny a udupány.“

Před kinem v Montrealu při uvádění jejího filmu (v pozadí originální plakát)

A jaký žánr filmů máte nejraději?

Nezáleží na žánru, záleží na tom ,je ne sais pas quoi´, které film s sebou přináší. Je to jako v každém umění, velký risk, kdy musí filmař nést svoji kůži na trh a doufat v přízeň publika.”

Nyní filmy i sama točíte a produkujete. Jak jste se k té profesi dostala

Narodila  jsem se s touhou bavit a film mi ten sen dovoluje realizovat.“

 Téměř výhradně jste se (jako scenáristka, režisérka i producentka) podílela  i na filmu „The Perfect Kiss” v hlavní roli s Lucií Vondráčkovou. Byl psán Lucii na tělo? Anebo ten námět uzrál ještě, než jste se vy dvě seznámily?

Námět uzrál. Uzrál, ano, to je to správné slovo 🙂 Lucie absolvovala všechny castingy a všichni byli nadšeni. Věřím, že její výkon a vůbec celý ten film se časem zapíše do srdcí diváků i v Čechách, kde je kolem něj podivná, a pro mne, odtud ze zámoří, nepochopitelná, vražedná kampaň.“

 V české jazykové verzi tohoto filmu Vás dabuje Zuzana Slavíková. Proč jste svými ústy česky nepromluvila Vy, kvůli akcentu?

Teď jste mě tedy pobavil, kvůli jakému akcentu ? 🙂 🙂 🙂 To bylo čistě organizační  a umělecké rozhodnutí distributora. Zdravím Zuzanu a doufám, že se jí moje role ruské agentky Šárky dabovala dobře.“

V roli pseudo rozvědčice Šárky v The Perfect Kiss (vpravo), vedle Sophie Gendron

Chystáte v dohledné době nějaký další filmový titul s českým hercem či herečkou?

Máme dotočeno. Opravdu krásný film a vystupují v něm hned dvě Češky! Lenka Šourková a samozřejmě skvělá, zářná a nadaná Lucie Vondráčková.“

Ve svém nejnovějším filmu hraje Tina nešikovnou zvukařku Odile

Chodíte, pokud je čas, v Kanadě na hokej?

Ne.To je, pro mne, čistě mužský sport. V Čechách jsem také nechodila třeba na fotbal. Bohužel, mě hokej vůbec nebaví.“

Jaký sport máte ráda z pozice diváka a které případně sama aktivně provozujete?

Daleko raději sport provozuji, než pozoruji. Díky neuvěřitelné kvalitě českého školství a vzdělání toho umím spousty: lyžovat, plavat, tenis, jógu. Věřili byste, že tady v  Americe,  lidi třeba neumí udělat ,svíčku´?   Ve škole se to totiž při tělocviku neučí. A vůbec celá česká tradice Sokolství… Vždyť já bych možná vylezla i dnes po tyči a pamatuji si, že nejvíc mě bavilo se houpat na kruzích. V Americe je to něco, co zdejší děti vůbec nemají a neznají. Jsou to dovednosti, které jsou v Čechách samozřejmostí, jako třeba i tančit valčík nebo polku. Ty jsou zde absolutně opomíjeny. Tedy myslím  v tom všeobecném vzdělání. Jinak pokud se lidé něčím vážně zabývají, tady bývají většinou excelentní. Společnost je tu zaměřena na výsledek – performanci.“

Tina (vpravo) opět se svou kmenovou americkou herečkou Sophií Gendron 

Mimo režie, točení a hraní ve filmech se ještě doplňkově věnujete nějakým uměleckým odvětvím?

Psaní. Mám něco i vydaného ve francouzštině. Hlavně si, už od dob toho vzpomínaného ,Charlie Talk show´, všechno píšu sama.“

Ale vím o Vás, že se rovněž věnujete baletu. Proč zrovna balet?

Balet je  precizní technika pohybů, které zdokonalí  držení těla, celkovou rovnováhu a tonus svalů. Příprava u tyče je pro všechny stejná, jsou to  stejné přípravné cviky pro ty, kteří předvádějí fantastické výkony na jevišti, i pro ty, jež jsou pouhými začátečníky. Je to věda, je to jako jazyk. Choreografie se dá popsat slovy. ,Plier, tendu,  soutenu, plier.´ Kdo tuhle morseovku zná, hned si představí pohyb asi  jako hudebník, když si čte noty. Je to fascinující a každá hodina je výzva.“

Chodíte na klasický balet i do divadel?

Na můj vkus ne dost často. A to je Montreal mecca tance.“

Na reprodukci příspěvku ze sociálních sítí se svými nejoblíbenějšími herečkami (zleva) Lucií Vondráčkovou a do třetice Sophií Gendron

Máte ráda i moderní druhy tance?

Taneční společnosti obdivuji, je to řehole pro každého tanečníka i choreografa a lituji například zániku Montrealského Lala Dance.“

Co říkáte televizním  tanečním soutěžím, jako je v Česku StarDance? Určitě jste nějaké zaregistrovala i v Kanadě…

Myslím, že zpopularizovali fantastickým způsobem tanec a vůbec taneční vyjádření.  Tento, původně britský TV pořad, dokázal  přiblížit  tanec širokému publiku, a iniciovali také  otevření nových  studií.“

Máte nějaký taneční vzor?

Choreografa Jiřího Kyliána.“

Nechystáte nějaký projekt i v Čechách? Kdy se na Vás můžeme popřípadě těšit tady?

V Čechách bohužel nic neplánuji. Ale protože jsem srdcem stále Češka, samozřejmě,  že o tom často přemýšlím.“

Tak věřme, že se to v budoucnosti změní. A zatím se na Vás můžeme těšit prostřednictvím Vašich filmů… Při jejichž tvorbě Vám i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU držím palce.

Foto: archiv Tiny Adams a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvačkou JIŘINOU ANNOU JANDOVOU

„Skládat hudbu považuji za neskutečný zážitek”

Rozhodla jste se pro hudbu kvůli sobě samotné nebo jste byla ovlivněna tím, že hudba byla všude kolem Vás?

“Těžko už dnes posuzuji,  zda to bylo kvůli jednomu nebo druhému, ale jistě mě hudba kolem mě ovlivnila a ještě než jsem začala přemýšlet o mé vlastní hudební kariéře,  tak byla hudba hlavně vždy mým koníčkem. Poslech velkého množství různé muziky mi zůstal dodnes.”

Co pro Vás hudba znamená? Zapomenout na starosti všedního dne nebo je to opravdu práce?

“Hudba pro mě znamená vyjádření pocitů asi v každé situaci života. Prácí bych to asi nenazývala, pořád je to rozhodně potěšení. Skládat hudbu, vidět a slyšet jak se tvoří a pak to někomu zazpívat, považuji stále za neskutečný zážitek a moc si vážím toho, že mám tu možnost. Já zpívám, dá se říct,  jen výhradně autorské skladby, nepřebírám zahraniční hity ani muzikálové hity a možná i o to těžší cestu mám. Každou svou písničku tvořím a sedím si nad ní, počínaje hudbou, přes text až do konečné podoby ve studiu.”

Je to spíše výhoda nebo nevýhoda mít slavného otce a jít v jeho šlépějích? Jak to prožíváte? 

“Neprožívám to už vůbec nijak, už spoustu let se tím nezabývám. Má to své klady a zápory, ale spíš to já osobně beru jako klad.To, jak to hodnotí posluchači, nechávám jen a jen na nich.”

Píšete si vlastní skladby.  Mluví Vám táta Dalibor do Vašich hudebních děl?  A jak je vlastně hodnotí?

“Nemluví mi do nich, ale bavíme se o nich. Tak, jako u skladeb, které pro mě složí on nebo jiní autoři. Nic mi nikdy nenařizoval a bylo by naivní si to vůbec myslet. Spoustu jeho rad si odnesu a uplatním je a některé věci zase třeba udělám úplně jinak,  po čase někdy lituji a jindy zase ne. Prostě nikdo nemá patent  na rozum a už vůbec ne v umění, kde se nedá vůbec nic odhadovat a náš vztah s tátou bych popsala jako velice kamarádský. Hodně si spolu povídáme o všem a každému bych takový vztah přála.”

Líbí se Vám Hurikán” nebo Vám už po všech těch letech a koncertech ‘jde pěkně na nervy’?Mrkající Jak jste vnímala tátovy písničky coby malá holka?

“Ano, moc se mi líbí Hurikán. Nejde mi na nervy žádná z jeho písniček, některé se mi logicky líbí trošku méně, ale já jeho muziku poslouchám opravdu moc ráda a jako malá jsem ji vnímala, řekla bych,  podobně jako dnes a to velice pozitivně. Znám dobře všechny jeho alba, někdy se směje a říká, že snad lépe než on 🙂 Táta je profesionál a osobnost,  a to se odráží i v  jeho skladatelství. Jeho skladby jsou už legendární a myslím, že to je pro každého interpreta sen.”

Některé ohlasy  posluchačů nejsou zrovna pozitivní (ale to může říct i Lucka Vondráčková a ledaskdo v Čechách..). Například  nemáte hlas, je příliš jalový a podobně. Co na to říkáte Vy? Rozčílí Vás takové komentáře?

“Takové komentáře mě nerozčilují, virtuální doba přináší i virtuální názory a každý na ně má právo. Ono je to vždy o tom, že pokud se vás takové komentáře přímo netýkají, pak vás dokonce třeba i pobaví, ale jakmile se ocitnete v té situaci, máte buď možnost to neřešit,  anebo se tím užírat a trápit. Já to neřeším  a tím, že za rok najezdím desítky vystoupení,  mám velikou možnost se s lidmi potkávat osobně a věřte mi, že kdybych necítila pozitivní ohlasy, rozhodně by moje soudnost dokázala uznat, že to nemá smysl. Hudba a zpívání není nijak měřitelné, vlastně  každá veřejná činnost má své fanoušky a odpůrce. Myslím,  že kritizovat se dá kdokoliv a používat to pak jako argument proti jeho práci, je vlastně to nejsnadnější.  Ale vše, co si najde svého fanouška, má smysl.”

Jaká největší úskalí čekají na mladou zpěvačku v současné době? Čeho se bojíte (pokud vůbec něčeho)?

“Víte, pro mě kariéra zpěvačky není jediný možný smysl života, trošku mě mrzí,  že se bavíme takto negativně, což ale asi bohužel symbolizuje tuto dobu. Necítím rozhodně pocit, že bych se měla něčeho nebo někoho bát. Vždyť dělat hudbu a zpívat  lidem by mělo být snad příjemné a pro mě to rozhodně příjemné je.To, jestli v tom někdo chce hledat zlo a závist a kdo ví co ještě, je dost smutné.”

Poslední song “Tak všechno nebo nic” měl křest nedávno. Ten název je trošku o risku: Jaká jste? Riskujete ráda?

“Myslím, že člověk zrozený jednoznačně pro risk asi nejsem. Narodila jsem se ve znamení Váhy,  takže ta hodně symbolizuje moji povahu. Často jsem nerozhodná, ale v muzice se snažím postupovat vždy podle pocitu a svého přesvědčení.  Do ničeho se nedám natlačit. Název pro novou písničku “Tak všechno nebo nic” ale hodně popisuje mojí momentální náladu, kdy mám pocit,  že už je opravdu na čase v životě trošku víc riskovat.”

Jaké máte další koníčky kromě hudby?

“Mám koníčky hlavně sociologii, filozofii a politologii. Zajímá mě v tomto směru spousta témat a do těch se ponořuji,  abych se odreagovala od hudby.”

Jak nejraději relaxujete?

“Nejraději odpočívám asi s přáteli a lidmi,  které mám ráda.  Občas na ně kvůli vytížení nemám tolik času, takže každý takový relax je pro mě úžasný a pak také mám moc ráda nejrůznější masáže a procedury těla, to mě velice nabíjí a uklidňuje.”

Jaký máte vztah k tanci?

“K tanci vyloženě pozitivní,  ale samozřejmě amatérský. Nikdy mě tanec nezasáhl nějak “podrobněji”. Je to velká dřina a má můj velký obdiv každý,  kdo umí krásně tančit.”

Je začátek roku. Jaké cíle si kladete? Čeho byste chtěla dosáhnout?

“Žádné si nekladu. Pracuji na sobě a snažím se zlepšovat. Hlavně chci předávat pozitivní náladu a pozitivní písně pro podobně naladěné publikum jako jsem já sama.”

Děkujeme za rozhovor 

Eva Smolíková

Foto: archiv Jiřiny Anny Jandové 

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s baletkou, návrhářkou a spisovatelkou JANOU HAVLATOVOU

„Rekvalifikuji vysloužilé tanečníky.”

Známou se stala již za studií na konzervatoři, když hrála v seriálech. Od dětství ale chtěla být baletkou. Sen si splnila a baletu se věnuje i dnes a to předáváním svých zkušeností ve své baletní akademii. Kromě toho píše, navrhuje společenské a svatební šaty a její práce je pro Janu Havlatovou koníčkem.    

Pocházíte z Benátek nad Jizerou. Čím jste chtěla být jako holčička?

“Děkuji za milou otázku. Už od malička jsem si přála být baletkou, brzy na to ale přišlo přání stát se herečkou a nakonec paní učitelkou v mateřské školce. Všechna tři přání se mi v určité míře vyplnila.”

Vy jste vystudovala taneční konzervatoř a během studií jste hrála v seriálech My všichni školou povinní, Synové a dcery Jakuba Skláře a Cirkus Humberto a TV filmu Papilio.  Jak na tu dobu vzpomínáte?

“Bylo to velmi pestré období, z konzervatoře do barrandovských studií a zpět, na odpočinek moc času nezbylo. Utekla mi tak sice příležitost zúčastnit se mezinárodní baletní soutěže pod vedením paní profesorky Olgy Klikové, a později i místo v baletu Pavla Šmoka, ale nelituji, soutěže nemám odjakživa ráda a v tanci jsem si vytvořila vlastní styl.

Jana ve filmové roli

Během posledního ročníku konzervatoře jsem si užila inspirující spolupráci na filmové taneční férii Sen mozartovské noci v režii Jana Bonaventury se skvělým choreografickým provedením Jana Hartmana. Tenkrát jsem tančila roli Zerliny s tanečními partnery Janem Slavickým a Janem Navarou. Málokdo asi ví, že v pořadu tančili také mj. začínající Jan Kodet, Vojta Pavlíček nebo Eva Jeníčková.

V seriálu Cirkus Humberto, jsem využila příležitost si vedle herecké role před kamerou také zatančit jak klasický, tak moderní balet. Pokud mě paměť neklame, choreografii moderního tance se mnou připravovala v ND Praha Jarmila Manšingrová a Jana Kůrová. Snad se nemýlím.

Spolupráce na seriálech mi obecně přinesla nové herecké zkušenosti po boku skvělých herců. Tyto zkušenosti mi otevřely cestu k autorské činnosti v oblasti muzikálové tvorby pro děti.”

Archiv Jany Havlatové – z jejího kosmetického salonu

Po  škole jste se stala členkou baletního souboru Hudebního divadla v Karlíně a tančila se skupinou UNO. Co pro Vás znamená tanec?

“Od malička tancem vyjadřuji zejména své emoce. Možná právě proto mi paní profesorka Olga Vlášková svěřila hlavní roli v dramatickém absolventském představení Vodník. Velmi si této role dodnes vážím.S taneční skupinou UNO a Jiřím Kornem to byla krátká, ale svěží spolupráce, dalo by se říci, v neustálém tempu. Nedávno jsem koukala na záznam Dva z jednoho města, (zpěvák Pavel Vítek), choreografie Richard Hes atd. Je to zvláštní pocit, vidět se tančit po tolika letech. Škoda, že záznam Sen mozartovské noci nikde není k nalezení.V Hudebním divadle Karlín jsem také působila jen velmi krátce, šéfem baletu byl tenkrát pan Zdeněk Prokeš, později odešel do Brna. Zatančila jsem si tam pěknou sólovou roli Zlata a v několika muzikálech spolupracovala také jako sboristka. Na konci první sezony mi byla panem režisérem Petrem Novotným nabídnuta hlavní role v připravovaném muzikálu Vlci (alternace Jany Paulové). Měla jsem v HD Karlín docházet na hodiny zpěvu. Prý mě slyšel zpívat, tak to nebude tak náročné. (V dětství jsem chodila v Benátkách nad Jizerou do pěveckého sboru a ke korepetitorovi a scénickému dirigentovi ND Prah a Milanu Hájkovi, tenkrát jsem zpívala druhý  hlas, takže nějaké základy zpěvu jsem opravdu měla. Byla to nečekaná, lákavá výzva, ale nakonec jsem roli odmítla a stejně tak i další spolupráci s HD Karlín v oblasti tance. Pochopila jsem, že jsou pro mě důležitější hodnoty než uspěchaná kariéra a v oblasti umění jsem se zaměřila na pohodovou spolupráci s dětmi a mládeží.”

Lekce baletu s instruktorkou Janou Havlatovou

Vyzkoušela jste si i trenérství a to sportovní gymnastiky. Bavilo Vás to? Na koho nejraději vzpomínáte?

“Měla jsem velké štěstí, zažila jsem skvělou trenérku paní Věru Čáslavskou, ale i další kvalitní trenéry SVS střediska pana Vizinu nebo paní Kubičkovou. Dívat se, jak pracují, bylo inspirující. Jako baletce a trenérce mi byl vedle běžných pracovních povinností svěřen úkol, nastudovat taneční část prostná na olympiádu v Calgary a poté jí naučit, proškolit všechny trenéry SVS sportovních center v ČR, kteří se tenkrát sjeli v Brně. Možná právě tato má trenérská práce v Brně byla důvodem, proč mě paní Věra Čáslavská doporučila na místo hlavní trenérky ČR reprezentace v nově se rodícím středisku SVS Nymburku, ale po zkušenostech z oblasti trenérství jsem věděla, o jak časově náročnou práci se jedná a protože jsem v té době byla už vdaná;, nabídku jsem odmítla. Tím má spolupráce se SVS Sparta Praha sice skončila, ale během let jsem měla možnost spolupracovat v oblasti baletního tréninku a tvorby choreografií společenských tanců i krasobruslení s TJ Autoškoda Mladá Boleslav, HASA Praha a TJ Nymburk.”

S Jaromírem Hanzlíkem v televizním seriálu “Cirkus Humberto”

V   Sázavě jste založila dětské divadlo HutaddáSek, kde v letech 1999-2004 působila jako režisérka a scénáristka (pohádkové muzikály O Růžence, Tři prasátka) a Vaše pohádky uvedlo několik divadel a uměleckých škol. A pohádka O Jeníčkovi a Mařence aneb Jak to dobře dopadlo se již druhým rokem hraje v DJKT v Plzni v režii Lilky Ročákové. Pracujete na něčem novém pro děti?

“V dětství jsem si přála být paní učitelkou v MŠ a to se mi částečně splnilo v tvorbě pro děti a mládež. Od mala jsem si na různé papírky psala nejprve autorské texty písní, pak básně a nakonec scénáře zaměřené na dětské publikum. Momentálně si opět píši na papírky části pohádky „Jak šly hrábě do světa.“ A uvidíme, zda to bude scénář pro divadelní muzikálové zpracování včetně autorských písní, nebo jen pohádka.”

Opět archiv Jany Havlatové, tentokrát mladší žákyně v S centrum Benešov v Baletní akademii

Coby autorka jste podepsaná také pod pohádkovou knihu Prsten sněhového krále a skripta pro wellnes koučink. Rovněž jste autorkou zážitkové wellness terapie „Balneo dance“, skript a rekvalifikačního kurzu pod názvem „Manažer“, s wellness specializací (Akreditace MŠMT 2017), ve kterých propojujete své mnohaleté zkušenosti z oblastí baletu, wellness. Baví V&aacu te;s psaní?

“Čím jsem starší, tím mě psaní baví více, zvláště pohádky. Co se týká „Balneo dance“, jedná se o zážitkové wellness tancování s trenérem v několika tanečních rovinách a uplatněních. Je mi velkým potěšením, že se na tuto metodiku přijela osobně podívat z Francie nejmenovaná evropská Spa manažerka a získala tak ode mě první certifikát metodiky.Považuji za velkou čest, že se mi jako baletce podařilo získat schválení Ministerstva školství pro nový typ rekvalifikačního kurzu, kterým lze rekvalifikovat vysloužilé tanečníky, nebo ty, kteří nemohou najít uplatnění a samozřejmě i jiné zájemce, které zajímá odvětví zdravého životního stylu, tedy wellness.Pokud by se našlo akreditované taneční zařízení nebo škola, kde by bylo možné školit pro tuto novou taneční profesi „Trenér Balneo dance“ vysloužilé tanečníky, bylo by to skvělé. Uvidíme, třeba se některé na základě našeho rozhovoru ozvou.”

 Od roku 2011 jste  majitelkou salonu krásy HJ original. Navrhujete společenské a svatební šaty. Co Vás k tomu vedlo?

“V období po ukončení působení dětského divadla HutaddáSek jsem neměla navázanou spolupráci v oblasti tance, ani muzikálu a jako maminka od dětí jsem opět přemýšlela o časově nenáročné práci a tak jsem se po delším promýšlení rozhodla využít své znalosti z rekvalifikačního kurzu Kosmetička /vizážistka už z roku 1990 a otevřela si vlastní studio. Časově jsem byla volná a záleželo na mně, jak si budu klienty objednávat. Navíc jsem si uvědomovala, že léta přibývají a balet nebudu moci vyučovat donekonečna. Navrhování šatů byl takový malý relaxační odskok od vizážistických služeb. Měla jsem možnost módní přehlídky ve Fashion Show Sasazu a Bar Solidní jistota, dvou svatebních veletrzích a pár šatů půjčila do TV známým osobnostem. Od roku 2012 mám sice registrovanou vlastní značku HJ original, ale navrhování a budování značky je časově náročná práce, takže je to opravdu jen občasný koníček.”

Lekce baletu Jany Havlatové

Baletu jste zůstala věrná a ve Sport & Relax Centrum Benešov vedete kurzy baletu v Baletní akademii Jany Havlatové. Jaký je o kurzy zájem a pro koho jsou určeny? 

“Z Baletní akademie mám velkou radost. Začátky byly těžké, asi 7 dětí, ale teď už máme kolem 35 dětí od 5 let a dospělých. Děti svou energií dobíjejí, chodím si do práce odpočinout, kurzy byly 3 hodiny každou středu a teď 2 roky budou jen 2 hodiny.”

 Jste žena mnoha profesí, která je vám nejbližší?

“Jak jsem se už zmínila, ráda spolupracuji s dětmi a mládeží, nejvíce v oblasti tance, ale hned krok za ním tančí divadelní muzikál.”

 S manželem a dětmi bydlíte v obci nedaleko Sázavy. Jak se Vám líbí život na venkově?

Obal knihy Jany Havlatové “Prsten sněhového krále”, vydal Šuplík, cz 2017

“Do mých 2 let jsme bydleli na vesnici blízko Benátek nad Jizerou, babička s dědou také pocházeli z vesnice, takže kokrhání kohouta mě příjemně budilo každé ráno. Možná právě proto se jedna z mých pohádek jmenuje: Když zakokrhal Kohout. Když se nám narodily děti, chtěla jsem z Prahy na vesnici znovu vrátit. A je tu vskutku krásně. Ticho opravdu léčí.”

 Umíte odpočívat? A co nějaké koníčky, máte na ně čas?

“Odpočívat naštěstí umím, nejraději společně s rodinou. V baletu jsem se naučila disciplíně, takže hospodařím se svými silami a vážím si zdraví. Koníčky jsou má povolání, také historie a nejvíce čtení Bible.”

 Děkuji za rozhovor

  Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN