OPEN CALL pro tanečníky*ce ve věku od 18 let (bez horní hranice) pro nastudování a uvedení úspěšné choreografie „In C“ berlínské tanečnice a choreografky Sashy Waltz.
Jedná se o unikátní možnost podílet se na přípravě jediné oficiální české verze této slavné inscenace. Tanečníci*ice dostanou příležitost se kreativně podílet na choreografii, která obletěla svět a zapsala se do dějin současného tance.
Jak se přihlásit?
“Zašli nám svou tvorbu a pokud máš chuť tancovat a být součástí In C, není na co čekat! Nemusíš být součástí tanečního souboru ani za sebou nemusíš mít taneční vzdělání či kariéru,” tak zní výzva nového OPEN CALLU.
Uzávěrka přihlášek OPEN CALLU je už 5. srpna 2024.
Všechny materiály a přihlášku najdeš zde.
O choreografii a o tvůrcích
Choreografie „In C“ je dílem světoznámé choreografky Sashy Waltz, která se inspirovala stejnojmenným hudebním dílem skladatele Terryho Rileyho. Revoluční kus z roku 1964 se skládá z 53 hudebních figur, které jsou hrány podle určitých pravidel, ale hudebníky*icemi volně interpretovány. Sasha Waltz převzala tento koncept a přetavila jej do tanečního díla, které se stalo symbolem inovace a umělecké svobody.
Jiří Bartovanec je mezinárodně uznávaný tanečník, choreograf a pedagog s českými kořeny, člen prestižního souboru Sashy Waltz. Jeho díla často zkoumají témata identity, lidských vztahů a vnitřního světa jednotlivce. Jeho choreografie jsou známé svou emocionální hloubkou, inovativním použitím prostoru a pohybového materiálu a schopností oslovit diváky na osobní úrovni.
Multifunkční kulturní prostor ARCHA+ vznikl na začátku roku 2024 v centru Prahy v prostorách bývalého Divadla Archa. Jeho cílem je fungovat jako inkubátor pro mladé diváctvo i pro tvůrce, které zajímá umělecké ohledávání témat, jako je identita, vztah k technologiím a otázky klimatických změn. V jeho čele stojí ředitel Jindřich Krippner a kurátor programu Štěpán Kubišta.
https://archa-plus.cz/
Konkurz proběhne v sobotu 23. srpna 2024 od 10:00 v ARŠE+.
Pro více informací nás neváhejte kontaktovat.
Mezinárodní den tance připadá každoročně na 29. dubna a slaví se z iniciativy Mezinárodního divadelního ústavu (International Theatre Institute, ITI) od roku 1982.
Cílem Mezinárodního dne tance je oslavit tuto uměleckou formu, upozornit na univerzální srozumitelnost tance napříč politickými, kulturními a etnickými hranicemi a propojit lidi na celém světě pomocí společného jazyka – tance.
Autory poselství byli v minulých letech například Merce Cunningham, Sasha Waltz, Maja Plisecká, nebo Trisha Brown. V letošním roce byl tímto čestným úkolem pověřen německý baletní tanečník Friedemann Vogel.
Všechno – veškeré naše cítění – má svůj původ v pohybu a tanec je pohyb zušlechtěný tak, aby dokázal komunikovat. Dokonalé zvládnutí techniky je sice velmi důležité a působivé, ale nakonec je stejně vždy nejpodstatnější to, co tanečník svým pohybem vyjadřuje.
My tanečníci jsme v pohybu pořád a snažíme se vytvářet nezapomenutelné chvíle. Právě to je cíl každého z nás, bez ohledu na to, jakému se věnujeme tanečnímu stylu. Když se tedy zničehonic zavřou divadla, zruší se festivaly a my najednou nesmíme vystupovat, zastaví se nám svět. Žádný fyzický kontakt. Žádná představení. Žádné publikum. Ještě nikdy v moderní historii nemusela taneční komunita vyvinout takové úsilí o udržení motivace a hledání svého raison d’être, jako právě teď.
Avšak právě nyní, když jsme přišli o něco tak cenného, si skutečně uvědomujeme, jak zásadní naše činnost je a jaký význam má tanec pro společnost. U tanečníků se většinou obdivuje jejich fyzická zdatnost, ale ještě více čerpáme ze své duševní síly.
Věříme, že tato jedinečná kombinace fyzické a mentální odolnosti nám pomůže tuto dobu překonat a přijít na nové způsoby, jak pokračovat v tanci i v rozdávání inspirace.
„Diváci za vámi přijdou do Národního, do divadla ve sklepě, či polorozpadlé továrny, ale tvořit na velké scéně je výjimečné“
Nebývá zvykem, abychom připravili s nějakou taneční osobností rozhovor dvakrát v nepříliš dlouhém časovém horizontu. Ale tanečnice, choreografka a taneční pedagožka DANA PALA si to nesporně zaslouží. Již její první rozhovor s TANEČNÍM MAGAZÍNEM – po představení „La Mar“ – vzbudil značný čtenářský ohlas. Toto interviewvzniklonaopak. Ještě před premiérou inscenace „Nincs“. Upřímně totiž věříme, že rozruch rozproudí minimálně stejný, jako ten rozhovor minulý.
V názvu svého studia máte „kreativitu“ − nakolik ji vyznáváte, jako ve smyslu nápadu? Je pro Vás při nové tvorbě naprosto prioritní?
„Kreativní člověk má v životě podle mého názoru velkou výhodu. Proto se snažím o její rozvoj. Ráda také nechávám fantazii diváků pracovat a myslím na to, aby měli prostor pro svou kreativitu, když sledují taneční představení. Snažím se kreativně vést své žáky a to nejen pomocí tance, ale i výtvarného, hudebního nebo prostorového vnímání. Moje pedagogická činnost je orientována hlavně na tvůrčí proces a kreativní rozvoj. Sama jsem si prošla principem, že nejprve je technika a potom tvorba. Já se snažím o propojení obou témat od začátku. Kreativita se asi nedá naučit, ale určitě ji můžete u lidí stimulovat.“
Co pro Vás znamená spolupráce s Národním divadlem v Praze? Je tato – i v zahraničí – brána prestižně?
„Jsem šťastná za tuto zkušenost. Choreografovat pro Národní divadlo je úkol, který by měl každý tvůrce přijmout s pokorou. V minulosti jsem se věnovala převážně site – specific tvorbě (choreografie pro nedivadelní prostor) a když jsem konečně mohla své rodiče pozvat do krásné budovy Národního divadla, měli velkou radost. Vnímala jsem, že jsou rádi, že mě konečně vidí tvořit na velké scéně. Každopádně oni přijdou vždy i do divadla ve sklepě, anebo do polorozpadlé továrny, kde bych něco vymyslela. A já si takových příležitostí stejně tak vážím. V zahraničí je Národní divadlo bráno prestižně. Nesrovnatelné s výše zmíněnou továrnou. Netvrdím, že tvorba pro ND není dřina. Ale udělat kvalitní autorské dílo, ve vlastní produkci s minimem finančních příspěvků a bez takového velkého zázemí za zády, považuji za větší oříšek. Bylo by skvělé, kdyby více současných choreografů dostávalo šance tvořit na scéně jakou je ND. Je to pro nás všechny ,na volné noze´ zase jiné a příjemné. Je to hlavně právě v tom zázemí, které Vám velké divadlo poskytuje. Na spolupráci v ND vzpomínám ráda.“
Jako svůj profesní vzor jste uvedla Sashu Waltz, setkali jste se někdy přímo osobně?
„Setkala jsem se se Sashou při mých návštěvách v Berlíně. A také na workshopech. Bylo to při mé práci na ,bakalářce´, věnované tématu scénografie a prostoru v tanečních inscenacích. Hodně mě inspiroval způsob její tvorby. Pracuje výtvarně s tělem i prostorem kolem. Umí vytvořit neuvěřitelné prostředí a použít v choreografii všemožný materiál. V Berlíně jsem si začala mnohem více užívat prostor odhaleného jeviště, kde je performer opravdovou bytostí na scéně bez přetvářky.“
Povětšinou hodně pracujete v koprodukci se zahraničními umělci, jak jsou takové koprodukce produkčně náročné?
„Zatím mám se zahraniční koprodukcí samé pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, musí být vždy promyšlen každý přesun a každá schůzka, protože většinou pracujete v limitovaném čase. Ale to je před tvorbou nového díla většinou. A nezáleží na tom, jestli choreografujete v Praze, v Berlíně, New Yorku nebo jinde. Produkčně jsou náročné i české inscenace. V dnešní době je cestování tak snadné a dostupné, že zahraniční koprodukce nejsou nic neobvyklého a můžou skvěle fungovat. Musíte dopředu počítat s vyššími náklady za cestovné a s logistikou převozu případných kostýmů nebo rekvizit. Hodně věcí se dnes řeší po síti. Jedinou náročnost vidím s časovými posuny. Když si například dáte sraz na skypu s čínským organizátorem festivalu, musíte dávat pozor, aby Vám nevolal v noci a dobře si spočítat časový rozdíl. Ale jinak při těchto typech práce vždy navíc poznáte kousek nové kultury. A to mě na tom baví asi nejvíc.“
Jak je tomu tentokrát, se zahraničním podílem i stopou, v připravované inscenaci?
„Nová kreace dostala jméno ,Nincs´ podle maďarského slova s českým významem ,není´ nebo ,neexistuje´. Za poslední rok jsem se v rodině setkala s maďarskou kulturou a když jsem hledala název pro naši novou taneční hru, zvolila jsem slovo z Maďarštiny. Co se týká složení týmu, tak jsem tentokrát chtěla oslovit nové umělce. Zajímalo mě, jak to tuhle tvorbu ovlivní. V týmu máme Slovenku Simonu Machovičovou a Čecha narozeného v Kongu Dona Mulefu. Každý hrajeme v taneční hře za sebe a svou kulturu, ale někdy i společně.“
Ze zkoušek před premiérou „Nincs“
Co o nové inscenaci „Nincs“ můžete prozradit ještě před premiérou?
„Choreografie je velmi výtvarně pojatá. Pracujeme s několika herními plánky a objekty, které navrhl výtvarník Jan Kopřiva. Pravidla hry jsme spolu konzultovali všichni, stejně jako části hry a nekonečné herní možnosti, které nás při tvorbě napadaly. Myslím, že se nám podařilo vytvořit zajímavé a hravé taneční divadlo, které si užijí dospělí i děti. Každý si tam nalezne svůj ,level´. Hravosti a pozitivnímu naladění celého představení dopomohla také pulsující hudba od Martina Víta, původně tvořena k mobilním hrám. Ráda bych, aby inscenace, krom vzpomínek na dětství, odkázala i na naši společnost, která je takovou herní paralelou. V choreografii experimentuji se scénografií, pracuji s náhodou a baví mě osobnosti tanečníků. Postupně si v představení všichni vytváříme charakter vlastní ,figurky´. Světelné nápady připravují light designéři ze skupiny MAESS. Více Vám už neprozradím. Přijďte se podívat na premiéru do pražské Alty 🙂 “
Mám dojem, že se vždy neorientujetena stálý, stabilní tým spolupracovníků. Myslíte, že je to jednoznačně výhodou? Ustálený tým může svou práci, alespoň podle mého, stabilněji rozvíjet. A v jeho případě jednoznačně odpadá zbytečný čas nového vzájemného poznávání se, oťukávání…
„Ve většině mých novějších produkcí jsem spolupracovala s obdobným týmem umělců. Stejný light designér, kostýmní výtvarnice, hudební skladatel i scénograf. Teď jsem se rozhodla oslovit někoho, s kým jsem ještě nespolupracovala. Ne proto, že bych nebyla před tím spokojena. Ale proto, že jsem chtěla vyzkoušet v tvorbě něco nového. Jinak jsem většinou zastáncem stálého týmu. Jednoznačně můžete práci posouvat více do hloubky.“
Tančit lze i na mostě, konkrétně na tom nejdražším v Praze, spojeném s tunelem
Obdobně nejsou Vaše vystoupení spojena s jednou, třeba pražskou, „domovskou“ scénou. Není lepší i v tomto smyslu mít nějakou stabilnější. Koneckonců to může vzájemně i propagačně napomáhat…
„Stabilní scéna by byla skvělá. Máte rozhodně pravdu. Bohužel si ji zatím nemůžeme dovolit. Grantové podpoře věnuji hodně času a zatím není možné ufinancovat celoroční provoz vlastní taneční scény. Tento rok bychom se neobešli bez grantu od pražského magistrátu a také Nadace Život umělce. Budu ráda, když se nám podaří prohloubit spolupráci s pražským Studiem Alta, kde bude uvedena naše nová premiéra. Jsem otevřena i dalším divadlům, která by měla zájem o rezidenční spolupráci. V současném tanci je téma stálé ,domovské´ scény hodně aktuální. Bohužel, musím říct, že těch možností moc není. Pražská divadla jako je například Ponec, NoD, Alfred ve Dvoře, La Fabrika, která dostávají grantové příspěvky a orientují se na současný tanec, nejsou vždy otevřena pro nové spolupráce a je téměř nemožné se do jejich stálého repertoáru probojovat. Ale nepřestávám věřit, že se nám jednou podaří si ,domovskou scénu´ vybudovat anebo dostaneme příležitost působit v repertoáru některého z výše uvedených divadel.“
V Mělníku, městě severně od Prahy, jste otevřela svou taneční školu. Má na to vliv, že jste vyrůstala při severním okraji Prahy?
„Nemá. Když jsem se vrátila do Čech po mém dlouhém působení v zahraničí a odstěhovala se do Mělníka, byla to náhoda. Teď jsem moc ráda, že jsem tady a můžu předávat tanec, zahraniční i české zkušenosti ze svých studií na konzervatoři a na HAMU, dál svým žákům. V Mělníku funguje skvělé kulturní centrum Mekuc, kde se toho děje opravdu hodně a diváci tu vídají na jevišti mimo jiné Radima Vizváryho nebo třeba Loosers. Mělník už dávno není ,pouze´ město vína, ale je tu zázemí pro kulturu i tanec. Náhoda mne zavedla na správné místo.“
Dana na archivním snímku před odletem s produkcí „La Mar“ do Šanghaje
Jak tuto spolupráci, byť po relativně krátké době, hodnotíte?
„To se zeptejte těch, kteří chodí na moje taneční kurzy, jak hodnotí spolupráci se mnou. Nechám to na nich. Snažím se dělat svou práci profesionálně a s láskou. Vidím za sebou výsledky a to mne moc těší. Na nic si nemohu stěžovat, spolupráce tady funguje a mám pocit, že je stále prostor pro další vývoj.“
V jednom z rozhovorů pro jistý pražský měsíčník jste se odvolávala na mou recenzi představení „La Mar“ v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Jste naší pravidelnou čtenářkou?
„Sleduji Vaše články pravidelně a moc mě těší, že nenecháváte tanec jen jako ,elitářskou´ záležitost, ale dáváte velký prostor všem tvůrcům. Líbí se mi objektivita vašeho magazínu.“
Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“ před premiérou.
Foto: archiv Dana Pala Creativity a Andrea Barcalová
Zahájení festivalu TANEC PRAHA v Plzni v kreativní zóně DEPO2015 bylo velkolepé!
Sasha Waltz nadchla svou legendární inscenací „Travelogue I – Twenty to Eight“, která ovlivnila evropské taneční divadlo 90. let. Stejnou kvalitu uvidí Plzeň – Evropské hlavní město kultury během dalších 10 dní akce v Plzni a regionu. Belgická dvojice Mossoux-Bonté po dvou představeních v Praze dorazí do Plzně 25. 6., aby na závěr festivalu odhodila klišé honosných rób a kostýmů a nechala prostor silným individualitám tanečníků.
Sasha Waltz & Guests je dnes jedním z nejvýše postavených souborů evropské scény. Přebírá otěže po slavné Pině Bausch a daří se jí to mimořádně úspěšně. Plzeň mohla na vlastní oči zažít energii a nápaditost tohoto seskupení. Tím TANEC PRAHA v Plzni a celém regionu zdaleka nekončí.
Kreativní zóna DEPO2015 je jako stvořená pro současný tanec. Nabízí dva sály pro komorní i středně velké inscenace a dokonale konvenuje svou atmosférou tomuto progresivnímu žánru. Markéta Vacovská tu ve svém rodném městě poprvé uvedla
mezinárodně vysoce ceněný tanečně-hudební dialog s Lenkou Dusilovou „One Step Before the Fall“ a téhož dne zahájila Divadelní léto pod plzeňským nebem tanečně-divadelní inscenace Malá smrt Adély Laštovkové-Stodolové. Do DEPA se tanec vrátí 25. června od 20 h díky tvůrčímu tandemu Mossoux-Bonté.
TANEC PRAHA oživí v Plzni řadu netradičních prostor. Ožije Mlýnská strouha japonsko-českým site-specific projektem Yukio Suzukiho „Licking the Dust“. Už si ho vychutnali diváci na zámku Kozel a turné zakončil 18. 6. v Nečtinech. Vystupuje v něm i plzeňská tanečnice Kateřina Bednářová, která uspěla také v konkurzu Alexandry Karabelas. Náplavku k světu večer zabydlí „Performativní biograf“ česko-holandské produkce, který rámoval na dvoře DEPA včerejší opening. Tamtéž se mohli taneční nadšenci zapojit do oblíbených víkendových „tanečních rozcviček“ od 11 h nebo se naladit na závěr festivalu při projekci filmů MossouxBonté.
Kavárny ožijí rovněž tancem nevšedního druhu. Micha Purucker pracuje s českými tanečníky a moderátory na nevšední choreografické instalaci, ta probíhá ve dvacetiminutových „smyčkách“ a bude k vidění v Literární kavárně Íčko po dva večery, 23. a 24. 6. Angažoval více plzeňských tanečníků, a to Aleše Lindovského, Geronyma Fuhrmanna a Martina Hájka. Další bavorská choreografka, Alexandra Karabelas, oživí příští středu klatovské Café Jednorožec a ve čtvrtek před Galaclosingem Café DEPO2015 performancí českých a německých interpretů. Podobně neobvyklá je instalace „Animal Exitus“ mezinárodně etablované Spitfire Company, která již nadchla diváky v Nečtinech a Klatovech a Kladrubech. TANEC PRAHA vždy myslí i na děti, tentokrát uvede interaktivní „Svět z papíru“ v prostorách Papírny příští úterý, 23. 6. Dopoledne dvakrát pro školy a odpoledne od 16 h pro rodiny s dětmi.
