Výzva české kulturní scéně i akademické obci

K podpoření debaty o společenské solidaritě

Tuto výzvu píšu ve chvíli strachu z nadcházejících dnů a týdnů, ve chvíli všeobecné nejistoty a nedůvěry k současné politické garnituře, která nemá za úkol nic menšího než chránit životy nás všech.

Epidemiologická situace v České republice je jedna z nejhorších na světě. Přestože pro mnohé instituce, podniky i jednotlivce hraničí současná protipandemická opatření s likvidací, a ani podpůrné státní programy je neuchrání před výraznými ekonomickými problémy, je v tuto chvíli především třeba zabránit dalšímu růstu počtu nakažených.

V průběhu jara jsme mohli sledovat nebývale silnou vlnu celospolečenské solidarity. Dnes namísto solidarity pozoruji společenskou frustraci, zklamání, velmi vyhrocenou a mnohdy vulgární diskuzi mezi skupinami zastávajícími nošení, či nenošení roušek, závažnost, či marginalitu koronavirové pandemie, potřebnost, nebo škodlivost stávajících opatření. Společnost se drolí pod tíhou dezinformací, ve strachu o své zdraví či ekonomickou soběstačnost. I přestože je aktuální situace výrazně závažnější než na jaře, je cítit velká neochota se vládním doporučením a restrikcím přizpůsobovat. Není se čemu divit. V situaci, kdy lidé zodpovědní za vedení státu a za ochranu našeho zdraví i ekonomiky nejsou schopni na zhoršující se situaci reagovat včas, trpí zásadními komunikačními nedostatky a pozměňují svá vyjádření ze dne na den, má velká část společnosti logickou potřebu důvěřovat neodborným nebo dezinformačním, snáze uchopitelným informačním zdrojům.“

Sára Herrmannová

Celou výzvu, iniciovanou Sárou Herrmannovou a zveřejněnou 30. 10. 2020, najdete na: www.kulturajesolidarni.cz.

Autorka výzvy – Sára Herrmannová (na archivním snímku, společně s Dominikem Straňákem)

Signatáři:

Michael Adamec, koordinátor Novinářské ceny

Petr Babák, grafický designér a pedagog na VŠUP

Miroslav Balaštík, šéfredaktor časopisu Host

Milena Bartlová, historička umění

Adam Borzič, básník a šéfredaktor Tvaru

Michal Bregant, ředitel Národního filmového archivu

Klára Brůhová, historička architektury

Tomáš Feřtek, dramaturg a scenárista

Matouš Hejl, hudební skladatel

Monika Jägerová, zpěvačka a muzikoložka

Jakub Jirásek, režisér a hudebník

Eva Klíčová, literární kritička

Jan Němec, spisovatel

Věra Nováková, výtvarnice

Miroslav Petříček, filosof, pedagog na FF UK

Kateřina Šedá, výtvarnice

Jáchym Topol, spisovatel, programový ředitel Knihovny Václava Havla

Michal Topor, literární historik, ředitel Institutu pro studium literatury, o. p. s.

Sdílet

Foto: archiv TM

IDU a Sára Herrmannová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»KYTICE« k výročí

Pražský komorní balet v neděli 17. 11. připomene třicáté výročí sametové revoluce slavnostní reprízou představení „Kytice“

Pražský komorní balet se připojí k oslavám třicátého výročí sametové revoluce a v neděli 17. listopadu od 19 hodin uvede v Divadle na Vinohradech slavnostní reprízu autorské inscenace Petra Zusky „Kytice“.  Choreografa inspirovala Erbenova sbírka veršovaných balad, patří k pokladům české poezie a literatury. V Pražském komor ním baletu vzniklo toto taneční divadlo letos na jaře. Originální symfonickou hudbu k představení zkomponoval hudebník, skladatel a herec Ondřej Brousek.

Zuskova jevištní podoba „Kytice“, nejslavnějšího díla miletínského rodáka Karla Jaromíra Erbena a jednoho z nejznámějších děl české literatury vůbec, je inspirována deseti básněmi, není to však jejich doslovné převyprávění. Některé básně sbírky zde mají větší prostor, jiné se objevují jen jako určitá esence, balady se navzájem prolínají a jedna se přelévá do druhé.

Jsme velmi rádi, že se můžeme připojit k oslavám kulatého výročí pádu komunismu v bývalém Československu, a že tudíž reprízujeme ,Kytici´ v Divadle na Vinohradech právě 17. listopadu,“ říká Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu. „Úspěšný autorský taneční titul Petra Zusky bude důstojným připomenutím událostí, které před třiceti lety změnily životy Čechů. Pražský komorní balet je český soubor, který každoročně přináší a studuje nová česká díla, oslovuje a dává příležitosti českým tvůrcům a zaměstnává české tanečníky.“

Výtvarná stránka představení „Kytice“ se opírá o scénografa Jana Duška, výtvarníka kostýmů Pavla Knolleho a světelného designera Daniela Tesaře. Dramaturgem inscenace je básník a režisér Tomáš Vondrovic, jejím koproducentem je:  Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium.

Vstupenky je možné zakoupit na webové stránce Divadla na Vinohradech:

https://www.divadlonavinohradech.com/divadelni-hra/Kytice.

Foto: Sergej Gherciu

Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou, pedagožkou a vedoucí vlastního souboru DANOU PALOU

„Diváci za vámi přijdou do Národního, do divadla ve sklepě, či polorozpadlé továrny, ale tvořit na velké scéně je výjimečné“

Nebývá zvykem, abychom připravili s nějakou taneční osobností rozhovor dvakrát v nepříliš dlouhém časovém horizontu. Ale tanečnice, choreografka a taneční pedagožka DANA PALA si to  nesporně zaslouží. Již její první rozhovor s TANEČNÍM MAGAZÍNEM – po představení „La Mar“ – vzbudil značný čtenářský ohlas. Toto interview vzniklo naopak. Ještě před premiérou inscenace „Nincs“. Upřímně totiž věříme, že rozruch rozproudí minimálně stejný, jako ten rozhovor minulý.

V názvu svého studia máte „kreativitu“ − nakolik ji vyznáváte, jako ve smyslu nápadu? Je pro Vás při nové tvorbě naprosto prioritní?

Kreativní člověk má v životě podle mého názoru velkou výhodu. Proto se snažím o její rozvoj. Ráda také nechávám fantazii diváků pracovat a myslím na to, aby měli prostor pro svou kreativitu, když sledují taneční představení. Snažím se kreativně vést své žáky a to nejen pomocí tance, ale i výtvarného, hudebního nebo prostorového vnímání. Moje pedagogická činnost je orientována hlavně na tvůrčí proces a kreativní rozvoj. Sama jsem si prošla principem, že nejprve je technika a potom tvorba. Já se snažím o propojení obou témat od začátku. Kreativita se asi nedá naučit, ale určitě ji můžete u lidí stimulovat.“

Co pro Vás znamená spolupráce s Národním divadlem v Praze? Je tato – i v zahraničí – brána prestižně?

Jsem šťastná za tuto zkušenost. Choreografovat pro Národní divadlo je úkol, který by měl každý tvůrce přijmout s pokorou. V minulosti jsem se věnovala převážně site – specific tvorbě (choreografie pro nedivadelní prostor) a když jsem konečně mohla své rodiče pozvat do krásné budovy Národního divadla, měli velkou radost. Vnímala jsem, že jsou rádi, že mě konečně vidí tvořit na velké scéně. Každopádně oni přijdou vždy i do divadla ve sklepě, anebo do polorozpadlé továrny, kde bych něco vymyslela. A já si takových příležitostí stejně tak vážím. V zahraničí je Národní divadlo bráno prestižně. Nesrovnatelné s výše zmíněnou továrnou. Netvrdím, že tvorba pro ND není dřina. Ale udělat kvalitní autorské dílo, ve vlastní produkci s minimem finančních příspěvků a bez takového velkého zázemí za zády, považuji za větší oříšek. Bylo by skvělé, kdyby více současných choreografů dostávalo šance tvořit na scéně jakou je ND. Je to pro nás všechny ,na volné noze´ zase jiné a příjemné. Je to hlavně právě v tom zázemí, které Vám velké divadlo poskytuje. Na spolupráci v ND vzpomínám ráda.“

Jako svůj profesní vzor jste uvedla Sashu Waltz, setkali jste se někdy přímo osobně?

Setkala jsem se se Sashou při mých návštěvách v Berlíně. A také na workshopech. Bylo to při mé práci na ,bakalářce´, věnované tématu scénografie a prostoru v tanečních inscenacích. Hodně mě inspiroval způsob její tvorby. Pracuje výtvarně s tělem i prostorem kolem. Umí vytvořit neuvěřitelné prostředí a použít v choreografii všemožný materiál. V Berlíně jsem si začala mnohem více užívat prostor odhaleného jeviště, kde je performer opravdovou bytostí na scéně bez přetvářky.“

Povětšinou hodně pracujete v koprodukci se zahraničními umělci, jak jsou takové koprodukce produkčně náročné?

Zatím mám se zahraniční koprodukcí samé pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, musí být vždy promyšlen každý přesun a každá schůzka, protože většinou pracujete v limitovaném čase. Ale to je před tvorbou nového díla většinou. A nezáleží na tom, jestli choreografujete v Praze, v Berlíně, New Yorku nebo jinde. Produkčně jsou náročné i české inscenace. V dnešní době je cestování tak snadné a dostupné, že zahraniční koprodukce nejsou nic neobvyklého a můžou skvěle fungovat. Musíte dopředu počítat s vyššími náklady za cestovné a s logistikou převozu případných kostýmů nebo rekvizit. Hodně věcí se dnes řeší po síti. Jedinou náročnost vidím s časovými posuny. Když si například dáte sraz na skypu s čínským organizátorem festivalu, musíte dávat pozor, aby Vám nevolal v noci a dobře si spočítat časový rozdíl. Ale jinak při těchto typech práce vždy navíc poznáte kousek nové kultury. A to mě na tom baví asi nejvíc.“

Jak je tomu tentokrát, se zahraničním podílem i stopou, v připravované inscenaci?

Nová kreace dostala jméno ,Nincs´ podle maďarského slova s českým  významem ,není´ nebo ,neexistuje´. Za poslední rok jsem se v rodině setkala s maďarskou kulturou a když jsem hledala název pro naši novou taneční hru, zvolila jsem slovo z Maďarštiny. Co se týká složení týmu, tak jsem tentokrát chtěla oslovit nové umělce. Zajímalo mě, jak to tuhle tvorbu ovlivní. V týmu máme Slovenku Simonu Machovičovou a Čecha narozeného v Kongu Dona Mulefu. Každý hrajeme v taneční hře za sebe a svou kulturu, ale někdy i společně.“

Ze zkoušek před premiérou „Nincs“

Co o nové inscenaci „Nincs“ můžete prozradit ještě před premiérou?

Choreografie je velmi výtvarně pojatá. Pracujeme s několika herními plánky a objekty, které navrhl výtvarník Jan Kopřiva. Pravidla hry jsme spolu konzultovali všichni, stejně jako části hry a nekonečné herní možnosti, které nás při tvorbě napadaly. Myslím, že se nám podařilo vytvořit zajímavé a hravé taneční divadlo, které si užijí dospělí i děti. Každý si tam nalezne svůj ,level´. Hravosti a pozitivnímu naladění celého představení dopomohla také pulsující hudba od Martina Víta, původně tvořena k mobilním hrám. Ráda bych, aby inscenace, krom vzpomínek na dětství, odkázala i na naši společnost, která je takovou herní paralelou. V choreografii experimentuji se scénografií, pracuji s náhodou a baví mě osobnosti tanečníků. Postupně si v představení všichni vytváříme charakter vlastní ,figurky´. Světelné nápady připravují light designéři ze skupiny MAESS. Více Vám už neprozradím. Přijďte se podívat na premiéru do pražské Alty 🙂 “

Mám dojem, že se vždy neorientujete na stálý, stabilní tým spolupracovníků. Myslíte, že je to jednoznačně výhodou? Ustálený tým může svou práci, alespoň podle mého, stabilněji rozvíjet. A v jeho případě jednoznačně odpadá zbytečný čas nového vzájemného poznávání se, oťukávání…

Ve většině mých novějších produkcí jsem spolupracovala s obdobným týmem umělců. Stejný light designér, kostýmní výtvarnice, hudební skladatel i scénograf. Teď jsem se rozhodla oslovit někoho, s kým jsem ještě nespolupracovala. Ne proto, že bych nebyla před tím spokojena. Ale proto, že jsem chtěla vyzkoušet v tvorbě něco nového. Jinak jsem většinou zastáncem stálého týmu. Jednoznačně můžete práci posouvat více do hloubky.“

Tančit lze i na mostě, konkrétně na tom nejdražším v Praze, spojeném s tunelem

Obdobně nejsou Vaše vystoupení spojena s jednou, třeba pražskou, „domovskou“ scénou. Není lepší i v tomto smyslu mít nějakou stabilnější. Koneckonců to může vzájemně i propagačně napomáhat…

Stabilní scéna by byla skvělá. Máte rozhodně pravdu. Bohužel si ji zatím nemůžeme dovolit. Grantové podpoře věnuji hodně času a zatím není možné ufinancovat celoroční provoz vlastní taneční scény. Tento rok bychom se neobešli bez grantu od pražského magistrátu a také Nadace Život umělce. Budu ráda, když se nám podaří prohloubit spolupráci s pražským Studiem Alta, kde bude uvedena naše nová premiéra. Jsem otevřena i dalším divadlům, která by měla zájem o rezidenční spolupráci. V současném tanci je téma stálé ,domovské´ scény hodně aktuální. Bohužel, musím říct, že těch možností moc není. Pražská divadla jako je například Ponec, NoD, Alfred ve Dvoře, La Fabrika, která dostávají grantové příspěvky a orientují se na současný tanec, nejsou vždy otevřena pro nové spolupráce a je téměř nemožné se do jejich stálého repertoáru probojovat. Ale nepřestávám věřit, že se nám jednou podaří si ,domovskou scénu´ vybudovat anebo dostaneme příležitost působit v repertoáru některého z výše uvedených divadel.“

V Mělníku, městě severně od Prahy, jste otevřela svou taneční školu. Má na to vliv, že jste vyrůstala při severním okraji Prahy?

Nemá. Když jsem se vrátila do Čech po mém dlouhém působení v zahraničí a odstěhovala se do Mělníka, byla to náhoda. Teď jsem moc ráda, že jsem tady a můžu předávat tanec, zahraniční i české zkušenosti ze svých studií na konzervatoři a na HAMU, dál svým žákům. V Mělníku funguje skvělé kulturní centrum Mekuc, kde se toho děje opravdu hodně a diváci tu vídají na jevišti mimo jiné Radima Vizváryho nebo třeba Loosers. Mělník už dávno není ,pouze´ město vína, ale je tu zázemí pro kulturu i tanec. Náhoda mne zavedla na správné místo.“

Dana na archivním snímku před odletem s produkcí „La Mar“ do Šanghaje

Jak tuto spolupráci, byť po relativně krátké době, hodnotíte?

To se zeptejte těch, kteří chodí na moje taneční kurzy, jak hodnotí spolupráci se mnou. Nechám to na nich. Snažím se dělat svou práci profesionálně a s láskou. Vidím za sebou výsledky a to mne moc těší. Na nic si nemohu stěžovat, spolupráce tady funguje a mám pocit, že je stále prostor pro další vývoj.“

V jednom z rozhovorů pro jistý pražský měsíčník jste se odvolávala na mou recenzi představení „La Mar“ v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Jste naší pravidelnou čtenářkou?

Sleduji Vaše články pravidelně a moc mě těší, že nenecháváte tanec jen jako ,elitářskou´ záležitost, ale dáváte velký prostor všem tvůrcům. Líbí se mi objektivita vašeho magazínu.“

Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“ před premiérou.

Foto: archiv Dana Pala Creativity a Andrea Barcalová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Hudební skladatel Zdeněk Marat oslavil 85 let

Autor hudby k desítkám filmů, muzikálů a televizních inscenací a stovkám populárních písní oslavil své životní jubileum v kruhu rodiny a přátel

 

 

 

 

V pondělí 15. 2. oslavil  hudební skladatel a dirigent Zdeněk Marat 85 let. Autor hudby k desítkám filmů, muzikálů a televizních inscenací a stovkám populárních písní oslavil své životní jubileum v kruhu rodiny a přátel.

dfgd

Ti dříve narození si ještě pamatují Orchestr Zdeňka Marata, se kterým začínaly takové hvězdy, jako Karel Gott, či Helena Vondráčková, později pracoval Zdeněk Marat jako šéf orchestru a baletu Československé televize. Z rozsáhlé tvorby Zdeňka Marata připomeňme například písně „Přejdi Jordán“, „Tam, kde šumí proud“, „To se nikdo nedoví“. Z filmů jsou asi nejznámější první tři díly „Básníků“ a další detektivky Dušana Kleina, třeba „Sázka na třináctku“ anebo „Radikální řez“. V zahraničí získal vavříny v Dánsku za nejlepší muzikál o Hansi Christianu Andersenovi, který uvedlo i Hudební divadlo v Karlíně pod názvem „Pohádka mého živo ta“ (libreto Ivo T. Havlů).

229895

 

Taneční magazín