Rozhovor s ředitelkou festivalu Tanec Praha a divadla Ponec YVONOU KREUZMANNOVOU

„Tanec byl pro mě vždy vysvobozením“

Přes gymnastiku se dostala ke své velké lásce, k současnému tanci, který Yvonu Kreuzmannovou tak okouzlil, že se mu nejen sama věnovala, také vystudovala teorii tance, i když původně chtěla studovat choreografii. Založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalů TANEC PRAHA a Česká taneční platforma a je ředitelkou tanečního divadla PONEC.

Vyrůstala jste se sestrou v Praze v rodině experta na tropické dřeviny.  A do sedmnácti let jste se vrcholově věnovala sportovní gymnastice. Jenže pak jste měla úraz a se sportovní kariérou byl konec. Jak vzpomínáte na období svého dětství a dospívání? Čím jste chtěla být?

„Já mám vzpomínky na dětství krásné, bydleli jsme nejprve na internátě v Thomayerově nemocnici, kde pracovala má matka, takže jsme trávili spoustu času v Krčském lese, pak jsme se přestěhovali do Strašnic, kde se teprve pomalu stavělo sídliště Skalka, takže jsem tam zažila ještě zelené pláně – pro nás byl kontakt s přírodou zásadní. Vyjížděli jsme vláčkem různě za Prahu a pak často jezdili do Brd, prázdniny jsme trávili nejvíc na jihu Čech a Vysočině, pod stanem, na kolech, různě. Hledali jsme své ostrůvky svobody uprostřed pokryteckého světa za železnou oponou. Neměla jsem žádnou konkrétní představu, kam mě ten režim pustí, tak jsem se snažila najít svou cestu ve světě umění. Měla jsem kliku, ale taky velkou disciplínu.“

 S gymnastikou jste skončila a našla jste se v současném tanci a začala se mu věnovat amatérsky. Čím Vás okouzlil, že jste mu tak podlehla?

„Tanec byl pro mě vysvobozením, byla jsem vždycky hyperaktivní a bez pohybu si neuměla život představit. Najednou jsem ale objevovala nové dimenze pohybu, jeho možnosti, propojení s dechem, nešlo už jen o dril či techniku, ale mnohem víc. Neskutečně mě bavilo improvizovat.“

Po gymnáziu jste dva roky pracovala v cestovní kanceláři a přitom dálkově studovala cestovní ruch na VŠE. Jenže byla tu Vaše láska k tanci, a tak jste to zkusila na HAMU na taneční vědu. Proč jste si vybrala právě teorii tance?

„Já jsem šla k ‚talentovkám‘ na choreografii, byla jsem plná nadšení pro tvůrčí práci, ale taky jsem měla maturitu z klasického gymnázia, jazykový talent a k němu matematické myšlení. Bíba Brodská si mě všimla, vysvětlila mi, že bez profesionální praxe v divadle na choreografii jít nelze, ale pozvala mě na druhý den ke zkouškám na teorii tance. Moc jsem si toho pod tím pojmem neuměla představit, ale neváhala jsem a dobře, že tak. Nasávala jsem vědomosti na různých fakultách, nejen hudební, bavilo mě psát, překládat, bádat v archivech, ale stejně mě to táhlo zpátky k praxi. Sametová revoluce mi otevřela dveře do Evropy a na stipendiu v Paříži jsem pochopila, že současný tanec je to, co chci s diváky v naší zemi sdílet, bylo tu na co navazovat, ale až po pěti desetiletích izolace, to je velká mezera a já ji chtěla zaplnit.“

 V roce 1991 jste založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalu TANEC PRAHA. Podle čeho vybíráte účastníky festivalu a kdo se na festivalu již představil a na koho se můžou diváci ještě těšit?

„Festival byl prvním, co mi dávalo smysl. Vozit sem světové špičky, ale i objevovat nové talenty, motivovat naše umělce a otevírat jim možnosti mezinárodní spolupráce. Logicky jsem proto o pár let později založila druhý festival – Česká taneční platforma – a pak už jen hledala vhodný prostor pro taneční divadlo. Vybírat program festivalu je velká dřina, musíte zhlédnout stovky děl, ideálně naživo, zdaleka ne vše vás nadchne.  Rozhodující je pro mě nejen zkušenost, ale hlavně intuice. Musím být o díle přesvědčená, umět si ho představit v českém kontextu – to není vždy tak jednoduché, naši diváci nebyli zvyklí na jinou estetiku než klasický balet a folklor… První léta byla velmi náročná, čelila jsem i mnohým předsudkům naší odborné veřejnosti, ale to vše je jen otázkou času a víry. Já věřím, že současný tanec je neskutečně zajímavý, bohatý a má neustále co nabízet. Nejde jen o hvězdy, které se nám daří vozit, jejich výčet je dlouhý, například Jiří Kylián, Maguy Marin, Bill T. Jones, Ohad Naharin, William Forsythe, Trisha Brown, Akram Khan, Sidi Larbi Cherkaoui, Alain Platel, Joseph Nadj, Lin Hwai-Min a další… Jde i o středně velké a malé produkce, kde se umělci nebojí experimentovat a hledat nové cesty i nezvyklé lokality pro tanec. Na ty se vždy můžeme těšit a snažíme se nabídnout také zcela nová jména, například Dimitris Papaioannou v Praze ještě nebyl…“

Yvona Kreuzmannová a Jiří Kylián u příležitosti uvedení jeho inscenace East Shadow v divadle PONEC v rámci festivalu TANEC PRAHA 2018 ( foto Vojtěch Brtnický)

Později jste založila také taneční divadlo PONEC zaměřené na současný tanec a pohybové divadlo. Co Vás přivedlo k založení této taneční scény?

„V celé ČR nebyly profesionální podmínky pro prezentaci současného tance, zatímco skoro každá evropská metropole se chlubí Domem tance či jinými scénami dobře vybavenými právě pro náš obor. Promýšlela jsem, jak lze napomoci dalšímu rozvoji naší scény, což nadále trvá, protože skutečný Dům tance potřebuje i zkušebny, dílny, solidní podmínky pro tvůrčí proces. A tak po dvaceti sezonách divadla PONEC se dočkáme v roce 2021 vlastní zkušebny – Studia Krenovka – a do toho nás čeká náročný projekt rekonstrukce bývalých žižkovských lázní, kde plánujeme 4 zkušebny, dílny, co-working space, wellness pro rehabilitaci a snad i zvukové studio, to vše v těsné blízkosti PONCE, což je velká výhoda.“

Díky svým pracovním aktivitám jste spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte a s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Mám za sebou nezapomenutelná setkání s velkými osobnostmi světové scény, za všechny Bill T. Jones, Trisha Brown, Ohad Naharin nebo neuvěřitelně skromný Merce Cunningham… a asi největší zážitky mi přinesl Jiří Kylián, ta jeho lidskost, smysl pro humor a velkorysost. Potkala jsem ale i lidi, kteří zdaleka tolik „nejsou vidět“, přesto za nimi stojí spousta práce a výsledky, bez nich bychom ta známá jména vlastně neměli šanci objevit. Ať už to byl Sam Miller v USA, Bob Palmer nebo John Ashford v UK, měla jsem štěstí na skvělé lidi a mám ho i tady v Čechách. Nejvíc mě určitě ovlivnil můj otec, ale zrovna tak si vážím svého týmu, bez něj bych toho nikdy tolik nedokázala. Baví mě práce s mladým týmem i fakt, že mám komu ty zkušenosti i vize předávat.“

 V roce 2003 jste byla prezidentem Francie jmenována Rytířem za zásluhy. Co to pro Vás znamená?

„To byla velká pocta, celkově vnímám, že si mé práce v zahraničí velmi cení, protože tam má náš obor prostě delší historii a uznání. Ale i u nás se pohled na současné taneční a pohybové umění s lety mění, a to je dobře.”

 Umíte vůbec odpočívat? Někde jste přiznala, že ráda hrajete volejbal…

„Právě volejbal je fantastická forma aktivního odpočinku. Zrovna tak miluju moře, potápění, ale taky lyžování nebo pobyt v přírodě u nás v Čechách, to si vždy „vyčistím hlavu“. Faktem je, že jsem ,workoholik´, ale není to neléčitelné.  Mým dětem už je přes dvacet a stále nás baví jezdit spolu na dovolenou, tam mám od nich zákaz otevřít počítač. Nicméně patřím ke generaci, která si silně uvědomuje cenu svobody, musela jsem si ji vydobýt a dobře vím, že svoboda stejně jako nezávislost znamená také velkou odpovědnost.“

Yvona Kreuzmannová se narodila 21. 4. 1963 v Praze jako Yvona Nováková, ale známá je jako Yvona Kreuzmannová po svém prvním manželovi herci Františku Kreuzmannovi. Vystudovala gymnázium a teorii tance na HAMU a na ročním stipendiu ve Francii na pařížské Sorbonně a na Univeristé Paris VIII. V roce 1990 byla tiskovou mluvčí festivalu Tanec Praha. V roce 1991 založila občanské sdružení Tanec Praha, které se stalo pořadatelem festivalu TANEC PRAHA a ona jeho ředitelkou a dramaturgyní,  provozuje taneční divadlo PONEC. Absolvovala řadu zahraničních stáží a ve Francii byla jmenována Rytířem řádu za zásluhy. Má dvě děti.

Foto: Eva Smolíková, Vojtěch Brtnický

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Výzva české kulturní scéně i akademické obci

K podpoření debaty o společenské solidaritě

Tuto výzvu píšu ve chvíli strachu z nadcházejících dnů a týdnů, ve chvíli všeobecné nejistoty a nedůvěry k současné politické garnituře, která nemá za úkol nic menšího než chránit životy nás všech.

Epidemiologická situace v České republice je jedna z nejhorších na světě. Přestože pro mnohé instituce, podniky i jednotlivce hraničí současná protipandemická opatření s likvidací, a ani podpůrné státní programy je neuchrání před výraznými ekonomickými problémy, je v tuto chvíli především třeba zabránit dalšímu růstu počtu nakažených.

V průběhu jara jsme mohli sledovat nebývale silnou vlnu celospolečenské solidarity. Dnes namísto solidarity pozoruji společenskou frustraci, zklamání, velmi vyhrocenou a mnohdy vulgární diskuzi mezi skupinami zastávajícími nošení, či nenošení roušek, závažnost, či marginalitu koronavirové pandemie, potřebnost, nebo škodlivost stávajících opatření. Společnost se drolí pod tíhou dezinformací, ve strachu o své zdraví či ekonomickou soběstačnost. I přestože je aktuální situace výrazně závažnější než na jaře, je cítit velká neochota se vládním doporučením a restrikcím přizpůsobovat. Není se čemu divit. V situaci, kdy lidé zodpovědní za vedení státu a za ochranu našeho zdraví i ekonomiky nejsou schopni na zhoršující se situaci reagovat včas, trpí zásadními komunikačními nedostatky a pozměňují svá vyjádření ze dne na den, má velká část společnosti logickou potřebu důvěřovat neodborným nebo dezinformačním, snáze uchopitelným informačním zdrojům.“

Sára Herrmannová

Celou výzvu, iniciovanou Sárou Herrmannovou a zveřejněnou 30. 10. 2020, najdete na: www.kulturajesolidarni.cz.

Autorka výzvy – Sára Herrmannová (na archivním snímku, společně s Dominikem Straňákem)

Signatáři:

Michael Adamec, koordinátor Novinářské ceny

Petr Babák, grafický designér a pedagog na VŠUP

Miroslav Balaštík, šéfredaktor časopisu Host

Milena Bartlová, historička umění

Adam Borzič, básník a šéfredaktor Tvaru

Michal Bregant, ředitel Národního filmového archivu

Klára Brůhová, historička architektury

Tomáš Feřtek, dramaturg a scenárista

Matouš Hejl, hudební skladatel

Monika Jägerová, zpěvačka a muzikoložka

Jakub Jirásek, režisér a hudebník

Eva Klíčová, literární kritička

Jan Němec, spisovatel

Věra Nováková, výtvarnice

Miroslav Petříček, filosof, pedagog na FF UK

Kateřina Šedá, výtvarnice

Jáchym Topol, spisovatel, programový ředitel Knihovny Václava Havla

Michal Topor, literární historik, ředitel Institutu pro studium literatury, o. p. s.

Sdílet

Foto: archiv TM

IDU a Sára Herrmannová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Hvězdy soutěže StarDance i porotce fotosoutěže TANEČNÍHO MAGAZÍNU se utkají v Roztančeném divadle

Jubilejní V. ročník Roztančeného divadla Mladá Boleslav

Tisková konference v příjemné kavárně „Studia Dva“ oficiálně, ve čtvrtek 1. října, odstartovala jubilejní V. ročník autorského projektu Martina Šimka & Terezy Řípové Roztančené divadlo Mladá Boleslav.

Martin Šimek, autor projektu, tentokrát sám, bez Terezy Řípové

Vítěz posledního ročníku, herec Václav Jílek, reprezentoval právě divadlo Studio DVA. Díky tomu se tisková konference uskutečnila v prostorách jeho domovské scény, kde je také zatím putovní skleněná trofej od VR Glass Design. Kam poputuje tento rok?

Exkluzivní finálový večer, který bývá vyvrcholením celého ročníku se uskuteční v sobotu 28. listopadu 2020 od 19.00 hodin v Městském divadle Mladá Boleslav.

Ředitelka Mladoboleslavského divadla, Mgr. Janeta Benešová, se přijela podívat na nové soutěžící

Slavnostním večerem budou provázet Světlana Witowská a Petr Mikeska.

Michal Slaný, bývalý člen poroty fotosoutěže TANEČNÍHO MAGAZÍNU, kterého si mnozí čtenáři zřejmě dobře pamatují

Na tiskové konferenci představil jeden z autorů projektu, Martin Šimek, letošní soutěžící páry, kterými jsou zástupci jednotlivých divadel:

Lenka Vlasáková (Divadlo Palace),

Monika Sommerová (GOJA Music Hall),

Veronika Bajerová (Městské divadlo Mladá Boleslav),

Michal Slaný (divadlo Studio DVA),

Filip Březina (Městská divadla pražská)

Matěj Vejdělek (Městské divadlo Mladá Boleslav).

Míša Nováková a Tomáš Vořechovský, hvězdy StarDance, jsou také hvězdami Roztančeného divadla

V letošní porotě zasedne například jedna z účastnic prvního ročníku Roztančeného divadla Mladá Boleslav a vítězka 10. řady StarDance  Veronika Khek Kubařová nebo zpěvačka a členka oblíbeného uskupení 3v1 Martina Pártlová.

SOUTĚŽÍCÍ:

Lenka Vlasáková (Divadlo Palace) a její spolutanečník
Monika Sommerová (GOJA Music Hall) se svým tanečníkem
Domácí Veronika Bajerová z Městského divadla Mladá Boleslav a Tomáš Vořechovský
Rovněž místní Matěj Vejdělek (Městské divadlo Mladá Boleslav) s půvabnou Míšou Novákovou
Filip Březina (Městská divadla pražská) a jeho tanečnice
Michal Slaný se sympatickou tanečnicí

Video:

 V letošním ročníku máme, ačkoli je to jubilejní ročník Roztančeného divadla Mladá Boleslav, mezi soutěžícími čtyři zástupce pražské divadelní scény. Každý z páru si vylosoval, stejně tak, jak každý rok, jeden standardní a jeden latinskoamerický tanec. Na oba tance nacvičí do konce listopadu různé taneční show,“ říká Martin Šimek, zakladatel projektu Roztančené divadlo. „Na galavečeru se diváci mohou těšit také na úvodní společnou choreografii,“ dodává Martin Šimek.

Martin Šimek v akci

Hlavního vítěze galavečera, který si kromě dalších hodnotných cen, odnese také putovní skleněnou trofej, zvolí odborná porota.

Podtitulem letošního ročníku je heslo „V rytmu české energie“. Celý večer budou Městským divadlem v Mladé Boleslavi znít české hudební hity v podání živé kapely „Gin in jam“ Jakuba Žítka.

Během tiskové konference

Svého vítěze (druhý vítězný pár) si mohou zvolit také diváci prostřednictvím on-line tipovací soutěže na stránkách www.roztancenedivadlo.cz.

Všichni za jednoho?

Aktuální informace o projektu je možné sledovat na internetových stránkách projektu, Instagramu, Facebooku a také na Youtube.  Zde  budou zveřejňovány příspěvky ze zákulisí a příprav projektu.

Vstupenky na slavnostní galavečer jsou v prodeji na internetovém portálu www.mdmb.cz nebo přímo na pokladně divadla.

Anebo jeden za všechny?

V sobotu 28. listopadu opět „Roztančíme Divadlo v Mladé Boleslavi“.

Generálním partnerem projektu je ŠKO-ENERGO a.s. a spolupořadatelem je již tradičně Městské divadlo Mladá Boleslav. Autorem a organizátorem projektu jsou Taneční kurzy Martina Šimka & Terezy Řípové s.r.o. 

Foto, video: Eva Smolíková

Text: Petr Mráček, Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Koncert pro múzu tance

Náš koncert 16. září je věnován múze Terpsichoré, která byla bohyní tance a řeckého chóru. Tradičně v pražském malostranském kostele svatého Vavřince. Nováková i Novák v jednom večeru.

Vážení hudební přátelé, příznivci tance a

čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU,

dovolujeme si Vás pozdravit po dlouhé nucené pauze, ohledně opatření v souvislosti s koronavirem. A tímto Vás chceme srdečně pozvat na další koncert z cyklu „Pražské múzy“, který se koná ve středu 16. září 2020 od 19.30 v kostele sv. Vavřince v Hellichově ulici 18, v Praze 1, na Malé Straně.

Koncert je věnován múze Terpsichoré, která byla bohyní tance a řeckého chóru.

Na koncertě vystoupí zakladatelka cyklu EVA GARAJOVÁ a navíc jeden z nejvýznamnějších nejen českých klavírních virtuosů současnosti MIROSLAV SEKERA. V programu večera zazní výběr z písňové tvorby Vítězslava Nováka, CD s kompletní nahrávkou „Slovenských lidových písní“ tohoto autora dotočili oba protagonisté večera letos v létě.

Tanečnice Miroslava Nováková

Hostem “Múz” bude tanečnice MIROSLAVA NOVÁKOVÁ.

Budeme velice rádi, pokud naše pozvání přijmete a na koncertě se budeme moci setkat.

V závěru tohoto článku naleznete pozvánku, která slouží jako vstupenka pro 2 osoby. Vzhledem k omezené kapacitě sálu bychom Vás chtěli požádat o potvrzení Vaší účasti na tomto našem koncertu do pondělí 14. 9. 2020.

Více informací o koncertu a celém projektu Pražské múzy naleznete na webu www.prazskemuzy.cz.

Budeme se těšit na setkání!

🙂

PRAŽSKÉ MÚZY

pro TANEČNÍ MAGAZÍN