»Ochotníci na vlnách«

Nový divadelní podcast

Ochotnický spolek ŽUMPA z Nučic začal v lednu letošního roku pravidelně publikovat podcast s názvem „Ochotníci na vlnách“. Jedná se o sérii neformálních rozhovorů i diskusí o ochotnickém divadle.

Hosty byli nejprve členové Ochotnického spolku ŽUMPA, ale brzy se dostalo také na zajímavé osobnosti ostatních divadelních souborů po celé České republice.

Cílem podcastu „Ochotníci na vlnách“ je nabídnout milovníkům ochotnického divadla neformální představení osobností, které stojí za tímto významným českým fenoménem. Hosty budou nejen herci a herečky, ale také režiséři, režisérky, dramaturgové, dramaturgyně, scenáristi či scenáristky. Pořad si drží tradiční podcastový formát. Jde o rozsáhlé rozhovory o délce přibližně jedné hodiny. Během ní se oba diskutující snaží dostat do hloubky a probrat velké množství témat.

Posluchači se mohou každý měsíc těšit na tři nové epizody, které vycházejí v desetidenních cyklech. Pořadem provází Jakub Pilař, herec, režisér a dramaturg Ochotnického spolku ŽUMPA. Ten se snaží s hosty vést spíše diskusi o ochotnickém divadle a často přidává i své vlastní postřehy a zkušenosti.

V současné době vyšlo již pět prvních epizod. V nich je možné slyšet rozhovor s Janem Čížkem, bývalým členem ansámblu Klicperova divadla Hradec Králové; Jiřím Jahodou, hercem a režisérem pražského Divadla Máj; Luďkem Fuxou, šermířem, hercem a improvizátorem; Jakubem Třešňákem, hercem a genealogem; či Terezou Novákovou, profesionální filmovou scenáristkou a amatérskou režisérkou z pražského Divadla Terno.

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Nejen detektivka z okresu (a divadla) na severu

Dvě recenze v jednom! █ Čili: dvakrát psáno z videa.  █ Konkrétně tituly „Divadelní detektivka“ a „Kabaret Nasucho/Na sucho“ od FysioARTu. █  Proč ve Varnsdorfu zanikl ke dni 30. 6. 1963 stálý soubor? █ A kde se vzaly moderní blistry? █

Detektivka z divadelního zákulisí a zákulisních her 

Dne 11. 2. 2021 proběhl stream obnovené premiéry, vlastně „divadla na divadle na třetí“. Legendární „Divadelní detektivka“ o zákulisních hrách Městského divadla Varnsdorf v roce 1963. Vznikla na motivy skutečných událostí posledního představení stálého souboru. 

Diváci mohou vidět více než půlhodinový retro příběh plný symbolů a více či méně skrytých či obnažených jinotajů.

Jedná se o exkurz do historie.  Do roku 1963. Přesně do 30. června, což bylo datem posledního představení stálého souboru Městského oblastního divadla Varnsdorf. Konkrétně při přípravě inscenace Čechovova „Racka“. Roku 1993 se skupina nadšenců snaží celý příběh zrekonstruovat… Právě proto jsem si vypůjčil do titulku část názvu dávného televizního seriálu o komunistickém tajemníkovi „Okres na severu“.

Dlužno podotknout, že FysioART si tuto inscenaci vyzkoušel před časem, v rámci divadelních prohlídek zákulisí. Takže, vlastně „divadlo na čtvrtou“?

Ve vlastním představení je minimum dialogů. Ty by se, v součtu, smrskly do necelé minuty. Vše je postaveno na choreografii a jevištním i filmovém aranžmá. A v neposlední řadě i na vhodné hudební dramaturgii a interpretaci Terezy Rauch.

Hned úvodem je třeba vyzdvihnout mistrnou kameru Tomáše Strejčka. Ta je místy subjektivní, ale často se snaží o jistou retro-objektivitu. A daří se jí to. Obzvláště v práci s detaily. Ruku v ruce s ní umocňuje náladu vhodná práce se světly. Zvláště těmi modrými, která jsou i určitým leitmotivem představení.

Zcela jistě je nutné pochválit přípravu dobových rekvizit. Od skutečných mazet s lístky na představení, přes šatnové bločky, dobový telefonní přístroj, psací stroj značky Consul i šatnové osvětlení na šňůrky s olivkami.

Jediná věc zde poněkud historicky nehraje. Moderní kovově plastové blistry s léky! Takové se začaly používat někdy počátkem osmdesátých let minulého století. V oné době byly míněné a zmíněné „uklidňující“ prášky spíše v plastových „zašupovacích“ krabičkách. A možná, že by v rámci autenticity (i určité potřebné divadelně filmové nadsázky) napomohlo pití vína z historických tlustostěnných skleniček od hořčice? Ale kde je dnes sehnat?

Ocenit je třeba i práci s (pouze zdánlivými) detaily. Nástěnku s nápisem „ČSR“ – namísto „ČSSR“. Osekanou „socialistickou“ pěticípou hvězdu, připomínající tak trochu svastiku. A skvělá je i narážka na někdejšího nejvyššího komunistického „kulturträgera“ Müllera. Místní Varnsdorf snad nejlépe dokumentuje unikátní krabička s „historickými“ dámskými punčocháčemi z tamější továrny Elite!

Bylo by toho ještě více k pochválení. Nejen skvělé civilně laděné herecké výkony…

TANEČNÍ MAGAZÍN však, hoden svému jménu, musí závěrem zhodnotit perfektní choreografii i onu režijní práci s herci. Což akcentuje i – již pochválená – kamera.

»DIVADELNÍ DETEKTIVKA«

Čas: 33 minuty 44 sekundy

Uvádí: FysioART a Městské divadlo Varnsdorf

Námět, scénář: Hana Strejčková

Režie: Hana Strejčková

Kamera: Tomáš Strejček

Střih: Terezie Kožová

Technika: Petr Tůma

Make-up ART: Zuzana Horčičková Maibaumová

Fotografie: Ivo Šafus, Štěpánka Křížová

Kresby: Lenka Lea Nováková

Catering: Zuzana Zajíčková

Obsazení:

Umělecký šéf – Miroslav Řebíček

Sólistka – Alena Štěpánová

Herec – Filip Novák

Tanečnice – Barbora Ješutová

Nápověda – Hana Strejčková

Soudruh – Libor Ulovec

Grafik – Roman Winter

Šatnářka, Pianistka – Tereza Rauch.

A zde máte možnost celé filmově divadelní dílo vidět:

 

Kabaret postavený na hlavu

Kde končí svoboda jedince? A kde lidstva? Jaké jsou výkony herců bez odezvy těch, pro které hrají?

Nejen na tyto dotazy se snaží hledat odpovědi »Kabaret Nasucho/Na sucho«, premiérovaný na streamu ve čtvrtek 25. února 2021.

A také nikoli pouze na výše nadhozené otázky se snaží moderními výrazovými prostředky odpovědět autorka, režisérka i jedna z interpretek Hana Strejčková a celý její FysioART. Tradičně s nepřeberným množstvím choreografických a akrobaticky laděných nápadů. Místy hraničících až s vrcholnými gymnastickými prvky.

Ne nadarmo se říká, že klaun je ve své podstatě vlastně melancholický člověk. A v tomto případě se dostává do smutné polohy i celý, původně vlastně rozjuchaný, kabaret.

Vyznění celého představení napomáhá – stejně jako u „Divadelní detektivky“ – mistrná kamera Tomáše Strejčka. A vyzdvihnu i výtečnou práci střihačky Terezy Kožové. Tentokrát je obé ještě o poznání dynamičtější. Rovněž je hodno třeba zmínit i střídmé, ale velmi působivé nasvícení, které dává vyniknout nejen oné dynamice, ale celé náladě hořkosladkého kabaretu.

»Kabaret Nasucho/Na sucho«

Čas: 21 minuta 16 sekund

Námět, scénář, režie: Hana Strejčková

Kamera: Tomáš Strejček

Střih: Terezie Kožová

Klavír, hudební dramaturgie a hudba: Tereza Rauch

Hrají čili v pohybu: Veronika Smolková, Hana Strejčková

Produkce: FysioART

Koprodukce: Městské divadlo Varnsdorf.

 

Obě krátkometrážní divadelně filmová díla FysioARTu, myslím, beze zbytku naplňují to, co si předsevzala. A zcela určitě přináší i něco navíc…

 

Foto: Ivo Šafus a Štěpánka Křížová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Závěrem trailer ke kabaretu:

»DIVADELNÍ DETEKTIVKA« s tanečnicí

Stream z Městského divadla Varnsdorf i o Městském divadle Varnsdorf již ve čtvrtek 11. února 2021 od 20.00 hodin. Roli herce hraje jmenovec slavného fotbalového reprezentanta!

Ponořme se do historie. Píše se rok 1963. Konkrétně 30. červen, tedy datum posledního představení stálého souboru Městského oblastního divadla Varnsdorf. Co stojí za zánikem stálého souboru? V roce 1993 se skupina nadšenců snaží celý příběh zrekonstruovat… Divadelní detektivka ze zákulisí a zákulisních her umělců na oblasti.

Stream: 11. 02. 2021 20.00 hodin

»DIVADELNÍ DETEKTIVKA«

Obsazení:

Umělecký šéf – Miroslav Řebíček,

Sólistka – Alena Štěpánová,

Herec – Filip Novák,

Tanečnice – Barbora Ješutová,

Nápověda – Hana Strejčková,

Soudruh – Libor Ulovec,

Grafik – Roman Winter,

Šatnářka, Pianistka – Tereza Rauch.

Ostatní tvůrčí profese:

Make-up ART: Zuzana Horčičková Maibaumová

Fotografie: Ivo Šafus, Štěpánka Křížová

Kresby: Lenka Lea Nováková

Technika: Petr Tůma

Catering: Zuzana Zajíčková

Kamera: Tomáš Strejček

Námět, scénář: Hana Strejčková.

Střih: Terezie Kožová,

Režie: Hana Strejčková.

Uvádí FysioART a Městské divadlo Varnsdorf

Foto: Ivo Šafus a Štěpánka Křížová

Městské divadlo Varnsdorf

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s ředitelkou festivalu Tanec Praha a divadla Ponec YVONOU KREUZMANNOVOU

„Tanec byl pro mě vždy vysvobozením“

Přes gymnastiku se dostala ke své velké lásce, k současnému tanci, který Yvonu Kreuzmannovou tak okouzlil, že se mu nejen sama věnovala, také vystudovala teorii tance, i když původně chtěla studovat choreografii. Založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalů TANEC PRAHA a Česká taneční platforma a je ředitelkou tanečního divadla PONEC.

Vyrůstala jste se sestrou v Praze v rodině experta na tropické dřeviny.  A do sedmnácti let jste se vrcholově věnovala sportovní gymnastice. Jenže pak jste měla úraz a se sportovní kariérou byl konec. Jak vzpomínáte na období svého dětství a dospívání? Čím jste chtěla být?

„Já mám vzpomínky na dětství krásné, bydleli jsme nejprve na internátě v Thomayerově nemocnici, kde pracovala má matka, takže jsme trávili spoustu času v Krčském lese, pak jsme se přestěhovali do Strašnic, kde se teprve pomalu stavělo sídliště Skalka, takže jsem tam zažila ještě zelené pláně – pro nás byl kontakt s přírodou zásadní. Vyjížděli jsme vláčkem různě za Prahu a pak často jezdili do Brd, prázdniny jsme trávili nejvíc na jihu Čech a Vysočině, pod stanem, na kolech, různě. Hledali jsme své ostrůvky svobody uprostřed pokryteckého světa za železnou oponou. Neměla jsem žádnou konkrétní představu, kam mě ten režim pustí, tak jsem se snažila najít svou cestu ve světě umění. Měla jsem kliku, ale taky velkou disciplínu.“

 S gymnastikou jste skončila a našla jste se v současném tanci a začala se mu věnovat amatérsky. Čím Vás okouzlil, že jste mu tak podlehla?

„Tanec byl pro mě vysvobozením, byla jsem vždycky hyperaktivní a bez pohybu si neuměla život představit. Najednou jsem ale objevovala nové dimenze pohybu, jeho možnosti, propojení s dechem, nešlo už jen o dril či techniku, ale mnohem víc. Neskutečně mě bavilo improvizovat.“

Po gymnáziu jste dva roky pracovala v cestovní kanceláři a přitom dálkově studovala cestovní ruch na VŠE. Jenže byla tu Vaše láska k tanci, a tak jste to zkusila na HAMU na taneční vědu. Proč jste si vybrala právě teorii tance?

„Já jsem šla k ‚talentovkám‘ na choreografii, byla jsem plná nadšení pro tvůrčí práci, ale taky jsem měla maturitu z klasického gymnázia, jazykový talent a k němu matematické myšlení. Bíba Brodská si mě všimla, vysvětlila mi, že bez profesionální praxe v divadle na choreografii jít nelze, ale pozvala mě na druhý den ke zkouškám na teorii tance. Moc jsem si toho pod tím pojmem neuměla představit, ale neváhala jsem a dobře, že tak. Nasávala jsem vědomosti na různých fakultách, nejen hudební, bavilo mě psát, překládat, bádat v archivech, ale stejně mě to táhlo zpátky k praxi. Sametová revoluce mi otevřela dveře do Evropy a na stipendiu v Paříži jsem pochopila, že současný tanec je to, co chci s diváky v naší zemi sdílet, bylo tu na co navazovat, ale až po pěti desetiletích izolace, to je velká mezera a já ji chtěla zaplnit.“

 V roce 1991 jste založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalu TANEC PRAHA. Podle čeho vybíráte účastníky festivalu a kdo se na festivalu již představil a na koho se můžou diváci ještě těšit?

„Festival byl prvním, co mi dávalo smysl. Vozit sem světové špičky, ale i objevovat nové talenty, motivovat naše umělce a otevírat jim možnosti mezinárodní spolupráce. Logicky jsem proto o pár let později založila druhý festival – Česká taneční platforma – a pak už jen hledala vhodný prostor pro taneční divadlo. Vybírat program festivalu je velká dřina, musíte zhlédnout stovky děl, ideálně naživo, zdaleka ne vše vás nadchne.  Rozhodující je pro mě nejen zkušenost, ale hlavně intuice. Musím být o díle přesvědčená, umět si ho představit v českém kontextu – to není vždy tak jednoduché, naši diváci nebyli zvyklí na jinou estetiku než klasický balet a folklor… První léta byla velmi náročná, čelila jsem i mnohým předsudkům naší odborné veřejnosti, ale to vše je jen otázkou času a víry. Já věřím, že současný tanec je neskutečně zajímavý, bohatý a má neustále co nabízet. Nejde jen o hvězdy, které se nám daří vozit, jejich výčet je dlouhý, například Jiří Kylián, Maguy Marin, Bill T. Jones, Ohad Naharin, William Forsythe, Trisha Brown, Akram Khan, Sidi Larbi Cherkaoui, Alain Platel, Joseph Nadj, Lin Hwai-Min a další… Jde i o středně velké a malé produkce, kde se umělci nebojí experimentovat a hledat nové cesty i nezvyklé lokality pro tanec. Na ty se vždy můžeme těšit a snažíme se nabídnout také zcela nová jména, například Dimitris Papaioannou v Praze ještě nebyl…“

Yvona Kreuzmannová a Jiří Kylián u příležitosti uvedení jeho inscenace East Shadow v divadle PONEC v rámci festivalu TANEC PRAHA 2018 ( foto Vojtěch Brtnický)

Později jste založila také taneční divadlo PONEC zaměřené na současný tanec a pohybové divadlo. Co Vás přivedlo k založení této taneční scény?

„V celé ČR nebyly profesionální podmínky pro prezentaci současného tance, zatímco skoro každá evropská metropole se chlubí Domem tance či jinými scénami dobře vybavenými právě pro náš obor. Promýšlela jsem, jak lze napomoci dalšímu rozvoji naší scény, což nadále trvá, protože skutečný Dům tance potřebuje i zkušebny, dílny, solidní podmínky pro tvůrčí proces. A tak po dvaceti sezonách divadla PONEC se dočkáme v roce 2021 vlastní zkušebny – Studia Krenovka – a do toho nás čeká náročný projekt rekonstrukce bývalých žižkovských lázní, kde plánujeme 4 zkušebny, dílny, co-working space, wellness pro rehabilitaci a snad i zvukové studio, to vše v těsné blízkosti PONCE, což je velká výhoda.“

Díky svým pracovním aktivitám jste spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte a s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Mám za sebou nezapomenutelná setkání s velkými osobnostmi světové scény, za všechny Bill T. Jones, Trisha Brown, Ohad Naharin nebo neuvěřitelně skromný Merce Cunningham… a asi největší zážitky mi přinesl Jiří Kylián, ta jeho lidskost, smysl pro humor a velkorysost. Potkala jsem ale i lidi, kteří zdaleka tolik „nejsou vidět“, přesto za nimi stojí spousta práce a výsledky, bez nich bychom ta známá jména vlastně neměli šanci objevit. Ať už to byl Sam Miller v USA, Bob Palmer nebo John Ashford v UK, měla jsem štěstí na skvělé lidi a mám ho i tady v Čechách. Nejvíc mě určitě ovlivnil můj otec, ale zrovna tak si vážím svého týmu, bez něj bych toho nikdy tolik nedokázala. Baví mě práce s mladým týmem i fakt, že mám komu ty zkušenosti i vize předávat.“

 V roce 2003 jste byla prezidentem Francie jmenována Rytířem za zásluhy. Co to pro Vás znamená?

„To byla velká pocta, celkově vnímám, že si mé práce v zahraničí velmi cení, protože tam má náš obor prostě delší historii a uznání. Ale i u nás se pohled na současné taneční a pohybové umění s lety mění, a to je dobře.”

 Umíte vůbec odpočívat? Někde jste přiznala, že ráda hrajete volejbal…

„Právě volejbal je fantastická forma aktivního odpočinku. Zrovna tak miluju moře, potápění, ale taky lyžování nebo pobyt v přírodě u nás v Čechách, to si vždy „vyčistím hlavu“. Faktem je, že jsem ,workoholik´, ale není to neléčitelné.  Mým dětem už je přes dvacet a stále nás baví jezdit spolu na dovolenou, tam mám od nich zákaz otevřít počítač. Nicméně patřím ke generaci, která si silně uvědomuje cenu svobody, musela jsem si ji vydobýt a dobře vím, že svoboda stejně jako nezávislost znamená také velkou odpovědnost.“

Yvona Kreuzmannová se narodila 21. 4. 1963 v Praze jako Yvona Nováková, ale známá je jako Yvona Kreuzmannová po svém prvním manželovi herci Františku Kreuzmannovi. Vystudovala gymnázium a teorii tance na HAMU a na ročním stipendiu ve Francii na pařížské Sorbonně a na Univeristé Paris VIII. V roce 1990 byla tiskovou mluvčí festivalu Tanec Praha. V roce 1991 založila občanské sdružení Tanec Praha, které se stalo pořadatelem festivalu TANEC PRAHA a ona jeho ředitelkou a dramaturgyní,  provozuje taneční divadlo PONEC. Absolvovala řadu zahraničních stáží a ve Francii byla jmenována Rytířem řádu za zásluhy. Má dvě děti.

Foto: Eva Smolíková, Vojtěch Brtnický

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN