Herec, hudebník, dabér, moderátor, návrhář, to všechno jsou profese, které k Vám patří. Jak  je zvládáte všechny dohromady? Nároky stoupají, člověk vlastně musí  umět tři, čtyři i více profesí, ale není to na úkor kvality?

„To je otázka, kterou často řeším. Díval jsem se na to tak, že všechny tyto disciplíny jsou součástí mého hereckého vybavení. Když už jsem dostal do vínku tuto mnohoúčelovost a spousta věcí mi jde, proč se jim nevěnovat. Ale na druhé straně   cítím, že jednotlivým oborům nemohu věnovat tolik času a vím, že  nemohu dojít daleko, protože se jim nevěnuji naplno. Nechci ovlivňovat, pro co se rozhodnout, čekám, že mi  někdo dá nějakou nabídku a já se začnu vydávat tím jediným směrem. Touto otázkou se hodně zabývám, pokud jde o muziku. Hudbě  bych se třeba rád věnoval mnohem víc, jen to sám  neumím zorganizovat, potřebuji dostat  zvenčí nějaký podnět.“

Jak silný je Váš vztah k návrhářství? Kdybyste  dostal ten  správný podnět zvenčí, šel byste tímto směrem a přestal byste se věnovat herectví nebo ne?

„To asi ne. Já beru tento obor  spíše jako doplněk, baví mě něco nabízet lidem, je jedno, jestli hraji nebo zpívám, nebo jim vymyslím  sako. Mám  radost, když lidé mají  radost. Ale  herectví je taková moje kotva, toho se nechci vzdát. Je to poctivá dřina, nedá se ničím ošidit či obejít. Ve všem se člověk za někoho nebo za něco schová, ale na jevišti  vám  nikdo nepomůže. Teprve tam se ukáže, jestli člověk něco umí nebo ne.“

Vy také  účinkujete v pohádkách pro děti v dětských domovech. Jak prožíváte tuto roli pomáhat  dětem?

„Vzniklo to úplně nenásilně.  Vyrůstal jsem v amatérském divadle Radar a začali jsme dělat pohádky pro děti. Byla to taková hravost, z mé strany to bylo zpočátku poněkud  toporné, ale později  jsem se uklidnil, uvolnil a začalo mě to s těmi dětmi na jevišti opravdu bavit. Velkou roli sehrálo i to, že jsem viděl spoustu představení  pro děti, která jsou mnohdy násilná,   agresivní,  děti se dívají a nerozumí tomu. My jsme dělali hravá představení, s dětmi jsme komunikovali, což je bavilo, a  nás také. Nebral jsem to jako povinnost, že bych někomu pomáhal,  abych si zlepšil karmu,  ale upřímně mě to bavilo. Byly to pro mě výlety s lidmi, se kterými mi bylo dobře.  Bavilo to i rodiče a vychovatelky, protože jsme občas dělali fórky  pro dospělé, myslím si, že v takovém případě  divadlo má smysl. Upřímně řečeno v současné době  na to  bohužel  nemám moc času.“

Co děti v DD oceňují nejvíce? Hudbu, tanec nebo  herectví?  Co jim čtete v očích?

„To, že vůbec někdo přijede. Najednou mají nový  styl zábavy, je tam  někdo z jiného  světa. Děti v DD mají spoustu aktivit samozřejmě, ale  najednou tam přijede někdo úplně cizí, na  chvilku je spojí, pokud je  divadlo takové, že je baví. Většinou to bylo tak, že vpředu byly malé dětičky a vzadu stáli 17-letí výrostci, kteří by sami na představení nešli, nebo by si z toho dělali srandu, ale bylo to pro ně  dobré v tom, že měli  nějaké povyražení. Brali to sice s rezervou, ale bavili se. Jsou zvyklí se starat o malé děti, takže  byli rádi, že dětičky  se baví. Kdybychom hráli pro normální školy, tak tito dorostenci   nás  buď „sežerou“ nebo odejdou. Tady jsou vděčnější, jsou rádi, že někdo přijede. Někdy jsme tam trávili více času,  přespávali jsme tam, protože jsme už  znali vedení dětských domovů.“

Zdá se, že se děti z DD tedy umí v dospělosti postarat o rodinu?

„Asi ano. Starají se o malé,  chodí s nimi na jídlo, jejich  vztahy v rodině mohou  fungovat lépe než třeba u jedináčků.“

Založil jste skupinu „AKUSTIK“ a píšete si texty. Jak se Vám daří v hudební oblasti?

„Spolupracuji se skvělými muzikanty, písničky píšu já a kapela mi je hudebně  upraví, aby dobře zněly. Jsou tam profesionální muzikanti, nemám rád  zpívající herce. Já sám  chodím na  hodiny zpěvu a  snažím se na sobě pracovat, abych byl zpěvák. Nechci  zpívání jen hrát, chci  zpívat suverénně, jako když stojím na jevišti a hraji. Nechci   písničky odehrát, ale odzpívat. To je pro herce těžké. Minulý rok na podzim jsme udělali CD, které jsem si sám vydal a sám zaplatil. Pracovali jsme na něm rok,  s tím, že jsem nad sebou neměl žádného supervizora, udělali  jsme všechno tak, jak jsme chtěli, proto  si myslím, že vznikla pěkná deska. Nyní by to  chtělo další CD, ale já už na to finančně nemám. Nemám žádného manažera,který by CD protlačil dál. Obvykle  na to jsou týmy lidí. Jakmile člověk nemá kampaň, může mít sebelepší desku, ale má smůlu. Přesto chci dělat nové věci, stojím si zatím, že texty nejsou špatné, jsou to  české autorské věci, které  lidi uklidní a pohladí.“

Jaký styl hrajete?

„Nejblíže máme  k folku, ale písničky jsou multižánrové,  obsahují blues, swing, milostné balady.  Jsou tam také latinské rytmy, což je pro  CD dobré, ale pro hudební manažery je to špatné, protože člověk není zařaditelný. Můžeme zazpívat cokoliv budeme chtít, ale jakmile člověk není  přesně to nebo ono, je to neprodejné.“

Založil jste  módní značku Czech Losers.  Jak k tomu došlo?

„Je to spíše náhoda, že jsem se k tomu  dostal. Baví  mě spolupráce s Petrou Kluzákovou, móda pro mě znamená tvůrčí  svobodu. Vymyslím si, co chci nosit a pak svůj nápad zrealizuji.  Funguje to, ale zjistili jsme podobnou věc jako ve všem. Začali jsme bez financí, svépomocí, nemáme žádný kapitál a nyní chceme, aby oblečení vypadalo víc a víc profesionálně. Za dva až tři roky jsme se poučili, kde jsme udělali chyby, nebo zjistili i to, že vše musí být jinak. Chceme dělat menší kolekce, výraznější, trošku exkluzivnější, dražší. Levné kolekci lidé nevěří.“

Jak se podle Vašeho názoru lidé v ČR oblékají?

„Já myslím, že se to zlepšuje. Šedá doba mizí, ale jsme pohlcení věcmi, všeho je moc. Oblečení se kupuje na rok a vyhodí se. Snažíme se vytvořit  něco originálního, českého, ručně šitého. O naše zboží budou mít zřejmě zájem spíše ženy, které vědí, co chtějí, ne  studenti, či mladí.  Vidím to na sobě. Také šijeme  pro kluky či pány, ale stále existuje přístup, že kluci módu  nikdy neřeší. Muži  se oblékají podle toho,  jací  uvnitř jsou, nebo podle prostředí, ve kterém  se pohybují. Mají sice teď  možnost si vybrat, ale proč je  rvát do něčeho, v čem se nebudou  cítit dobře.  Proč najednou nosit sako, když jsem zvyklý nosit rifle.  Já jsem nerad nakupoval v obchodech. Vadilo  mi tam  i množství zboží, nevěděl jsem přesně, co chci, ale věděl jsem bezpečně, že to tam nemají, nebo to bylo nehorázně drahé. Chtěli jsme dělat cenově dostupnou módu,  ale látky jsou drahé.     Šijeme ručně, cena se ale násobí, aby se nám investice   vrátila, takže vyloženě  levné zboží být ani nemůže. Velké řetězce šijí v Číně, to je o mnoho levnější  a těm nemůžete konkurovat.“

Byl jste v době, kdy jste  účinkoval  v „Ordinaci  v růžové zahradě či Snowbordˇácích, pronásledovaný fanynkami? Jak jste prožíval tento zvýšený zájem žen?

„No,  být pronásledovaný fanynkami, to by mi nikdy nevadilo…, ale já jem si to nikdy neuvědomoval. Byl jsem  rád za pozornost, kterou mi lidé věnovali na ulici nebo v běžném životě, beru to jako součást práce. Pokud herce lidé znají,  může mít více rolí, což je   potřebné k tomu, aby lidé také chodili za tímto hercem do divadla. Je tu samozřejmě jistá daň. Herec ztvární  tisíce divadelních rolí a nakonec ho lidé stejně znají ze seriálu. U mladého  člověka to nevadí. Ale je mi líto  zasloužilých umělců, kterých si vážím, a kteří  za svým jménem musí mít v závorce název seriálu, ve kterém hrají. Je mi líto, že divák vnímá tyto věci jen povrchně, ale je to nezbytná součást,  aby  se lidé o dotyčného herce zajímali a on dostával další nabídky. Nechtěl bych se nikdy vzdát divadla a skončit jako  vyloženě seriálový herec. Umím i jiné věci než jednu seriálovou roli.“

Takže divadlo je stále mezi herci  více uznávané  než seriál?

„Doba, kdy se hodně zvažovalo, zda účinkovat v seriálu nebo ne, už pominula. Byla to  pro herce ostuda účinkovat v seriálu,  já jsem si to také musel obhajovat před svým okolím. Bohužel herci zjistili, že v divadle jsou od rána do večera a také musí získat peníze. Seriál je výborně placený, čím více v něm hraje dobrých herců, tím lépe se na něj dívá, i když scénář je poněkud  mělký. Obrovské množství dílů, které je  třeba udělat, vkus diváka a čas, který je na to vyčleněný,  zkrátka ani nedovolí jiný scénář, je to žánr.  Naopak si myslím,  že seriálu můžu pomoct jako herec, když roli ztvárním co nejkvalitněji a naučím se televiznímu  řemeslu. Nikdy se nechci dostat do situace, aby jedinou motivací pro mě byly peníze. Vybírám si role, abych si zahrál  něco, co by mě bavilo, navíc se před kamerou  setkávám s herci, jako je třeba Iva  Janžurová. V takovém případě  je úplně jedno
, jestli je to seriál nebo film, protože ona je tak skvělá, že člověk zapomene na to, jaký styl dělá.“

Filmy jsou tedy kvalitnější než seriály?

„Nastane situace, kdy je  třeba rychle vydělat peníze a natočí se film za pár dní. Někdy se scénář napíše narychlo a výsledek není nic moc.  (Já se na české filmy nedívám, protože mi vadí, že tam nehraji, takže by mě to rozčilovalo… Jsem překvapený, kolik filmů se u nás ročně točí a člověk se ani nedozví o konkurzu..)„

Kolik asi filmů se u nás točí?

„Třeba dvacet filmů, to je obrovské číslo, ale nemám to přesně zjištěné. Divák má pocit, že my herci si vybíráme, kde budeme hrát, ale  já stále čekám na telefon, kdo mi co nabídne. Je tu riziko a nejistota. A je jedno, že jsem známý ze seriálů.“

Nemáte depresi, když jste na jednu stranu úspěšný a známý a na druhou stranu bez práce?

„Zpočátku  člověk věří, že všechno přijde, že na to  přece mám, mně vždycky nabídky chodily, já jsem cíleně za ničím nešel. Byl jsem přesvědčený, že pokud  budu na něčem poctivě pracovat, tak nabídky přijdou. Je pravda, že ve svých  36-ti  letech už  nemám trpělivost a chutˇ  stále čekat, život  herce je  život nahoru a dolů. Když nic nového nepřichází, dostaví se  pocity marnosti a nerealizace,   odnáší to mé nejbližší okolí.
Herecká profese přináší to, že  člověk zkusí spoustu věcí, má režim, který není pravidelný, což je leckdy zábavné a  krásné. Na druhou stranu  pracujete pátky, soboty, neděle,  státní svátky, vánoce, silvestry, tohle si lidé  neuvědomují. Když herec něco umí, může mít spoustu věcí bez dřiny. Myslím, že  v tanci to tak nejde, to se vydřít musí. Herectví se dá dělat celý život bez omezení, ale tanec je většinou krátkodobá věc. Omezení je dané i úrazem. Navíc je obrovská konkurence a omezené možnosti se realizovat.“

Tančíte rád?

„Pohyb mě vždy bavil, dělal jsem divadlo, šel jsem na muzikálovou školu, hlavně kvůli zpěvu a tanci. Jsem nějakým způsobem pohybově vybavený, mám k tomu  dispozice, na škole mě to  nesmírně bavilo. Zjistil jsem,  že tanec zvládám, také mi lektorka řekla, že to, co umím, mi do českých muzikálů postačí. V muzikálech po mně většinou nechtějí, abych tančil, jsou tu různí tanečníci, kteří roli odtančí. Ale  já se snažím tančit,  snažím se hýbat. Tím, že tance je méně, ztrácím schopnost být pohotový a improvizovat,  do mozku jde vše pomaleji.  Strašně rád bych tančil, chodil jsem i na hodiny break dance, street dance, ale bylo to na mě  rychlé, navíc jsem tam byl nejstarší. Teď jsem se  dlouho ničemu nevěnoval, přesto jsem  univerzálně připravený naučit se  od všeho něco. Stále čekám, že po mně budou chtít tanec v nějakém muzikálu.“

Šel byste do taneční soutěže?

„Šel bych. Byla  by to motivace a cíl. Fyzickou aktivitu mám strašně  rád a chybí mi. Než úplně „zfotrovatím“, říkám si, že bych  klidně ještě něco zatančil.“

Chtěl jste být opravdu slavný nebo to vyvstalo během života? Či je to spíše potřeba být známý? Jste uvnitř kariérista?

„Kariérista jsem asi nikdy nebyl, jestli ano, tak jsem to nevěděl. Možná by někdo z mého okolí řekl, že jsem a vždycky jsem byl a bylo to na mě vidět, ale já jsem si to nikdy neuvědomoval. Moji rodiče dělají rukama (já jediný jsem se nepovedl), nikdy jsem v rodině neměl a neviděl kariéristu, tak jsem ani neměl „po kom to okoukat.“  Snažím se být  pokorný a být vděčný za to, co přichází. Je fakt, že jsem měl dvě   verze, být  buď chudý umělec, který žije v podkroví anebo velmi bohatý umělec,  který má vilu a bazén. Čím jsem starší, tím více se přikláním k druhé verzi.  Romantické představy mě přechází a raději bych jen hrál toho chudého. Ale já dost poutrácím,  propiju, platím za lidi v hospodách.  Po narození syna se učím myslet ekonomicky, mohl bych začít být trochu kariérista, ale nevím, zda se to ještě naučím.“

Působíte jako suverénní  frajer. Jaký jste doopravdy?

„Já jsem náladový jako každý rak, snažím se být pokorný, ale ono to tak nepůsobí navenek, jak jsem se dozvěděl. Tak nevím.“

Máte mnoho aktivit a zdá se, že neumíte odpočívat. Je to dobře? Nevyčerpáváte se zbytečně  moc?

„Neuměl jsem nikdy pasivně odpočívat, jen aktivně.  Jenom si lehnout a ležet mě nebaví. Když mám volno, přemýšlím, které činnosti se věnovat. Relaxuji buď při hudbě nebo na chatě, tam se  dostávám sice málo, ale vždy přemýšlím, co tam vylepšit. Udělal jsem si řidičák na říční loď a jdu si rozšířit řízení lodi také na moři, i když   nemám ještě vlastní loď. Mám víc energie, když  jsem v zápřahu. Pokud mám  volněji, jsem unavený, nemocný. Snad   mě můj syn naučí odpočívat. Ať už  budu chtít  nebo ne, tak budu muset být doma s rodinou a to bude můj odpočinek a  ne vymýšlet jiné aktivity.“

Jednou jste řekl větu: „Jsem nesmrtelný a všechno zvládnu.“  Platí to pořád?

„Hranice toho, co chci zvládnout, stále posunuji, např. hraji  v horečkách atd. Zatím hřeším na to, že jsem mladý, samozřejmě, že se to asi jednou někde objeví, ale „show must go on“, jak říká píseň. Je  určitě dobré si některé věci odepřít. Když bylo všeho hodně,  šel jsem si dát láhev vína a spát  jsem šel ve dvě v noci.  Do nekonečna to asi tak nejde.“

Jste rodinný typ nebo bouřlivák?

„Jsem bouřlivák, který se rád vrací  domů.“

Při narození syna jste byl spojen se skandálem, líbal jste barmanku. Jak to bylo? Náhoda? Mrzelo Vás to?

„Já nevím, co k tomu říct. Když se zeptáte kohokoliv, lidé budou buď dělat svaté a lhát,  nebo řeknou stejné příběhy či horší. Byla to pro mě zkušenost s prostředím, které nesnáším, což  je bulvár. Ještě horší je, že i běžní lidé vás natočí  nebo vyfotí a pošlou do novin.  Bylo to ošklivé období vůči mé přítelkyni, která se projevila jako skvělá ženská,  překonala to a šli jsme dál. Zkrátka ten její „debil“ se opil a  líbal  se s barmankou. Nic víc.“

Co si myslíte o lásce a vztazích?

„Je to stejné jako ve všem. Každý to máme jinak. Každý je sám sebou. Máme od malička danou lásku vůči rodičům, později  zjišťujeme z knih a filmů,  jak to má ve vztahu vypadat ideálně. V současnosti prožíváme  liberální období, ale v minulosti bylo běžné  brutální pronásledování  homosexuálů, nebo  nutnost vzít si někoho, koho nemilujete. My se máme dobře, ale neměli bychom se tvářit tak, že se různé  věci nedějí, nebo že jsou divné. Vždyť  veškeré filmy či knihy a kultura jsou o tom, že se lidé  sobě líbí a něco spolu prožívají. Ideálně v manželském loži, ale ne vždy to tak je. A s tím nic neuděláme. Kdyby ano,  neměli by herci o čem hrát a autoři o čem  psát. Příběhy jsou různé, někteří   lidé  si třeba celý život nikoho nenajdou, jsou lidé, kteří  naopak žijí jako v bájích a pro svou lásku umírají,  nebo  lidé, kteří spolu budou žít a někam si odskakovat a bude to také fungovat, možností je nepřeberně. Jde  o to, aby lidé nebyli nešťastní. Je na nich samotných, jak ke štěstí dojdou.“

Jste snílek, který věří na věrnou lásku nebo realista?

„Já už jsem toho tolik hrál, že nesním.  Prožívám ale vztahy, o kterých si myslím, že jsou na  celý život. Měl jsem slečnu, deset let jsem ji neviděl, ale mám ji rád. Nebylo by reálné spolu žít, ale vím, že ten člověk existuje. Já mu jednou za pět let napíšu a jsem zvědavý, co mi odepíše.  To jsou celoživotní záležitosti. Čím je člověk starší, má v sobě uložené zkušenosti a  už se do stejných situací nepouští. Existuje zaplanutí, ale proto, aby vztah byl  hodnotný, je třeba udělat mnoho. To se nemůže zjistit hned. Lidé, kteří mluví o lásce, se brzy rozvádí,  soudí se, hádají se o  dům atd.
Ženy si vysní partnera a na začátku nevnímají,  že ten člověk je jiný. Proto je  tolik žen později překvapených,  když dochází k domácímu násilí atd.  Ptám se,  proč si to tyto ženy neuvědomily hned?  Říkají:  „To on je jenom unavený, opilý, je to moje chyba…“  Zřejmě  nasávají jen ty  hezké věci  a vypnou nějaké  ochranné čidlo. Na druhou stranu, kdyby ženy tato čidla používaly příliš, tak bychom  možná vymřeli.  To by nikdo žádné vztahy nechtěl.“

Foto: archiv Martin Písařík

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková