Pozor, profesionální tanečníci Martin Šimek a Tereza Řípová opět rozjíždí svůj projekt plný krásných choreografií

Roztančené divadlo aneb Když herci tančí – 2.ročník

Roztančené divadlo je název autorského projektu  Tanečních kurzů Martina Šimka & Terezy Řípové, který je pořádán ve spolupráci s Městským divadlem Mladá Boleslav (dále jen „MDMB“). V sobotu 2. 12. 2017 proběhne od 19h na Velké scéně MDMB finálový večer, který je vyvrcholením celé akce.

Letošní druhý ročník byl  odstartován tiskovou konferencí 25. 9. 2017 v Klubu MDMB. Moderátorem tiskové konference byl  herec, režisér a umělecký šéf MDMB Petr Mikeska. Na tiskové konferenci byli  představeni herci a herečky, kteří se do projektu v tomto roce zapojili, byly  losovány tance, které se budou muset soutěžící po boku profesionálních tanečníků Martina Šimka a Terezy Řípové v předem stanovené lhůtě naučit.

Druhá sezona projektu nabízí některé novinky oproti prvnímu ročníku, a to počet tanců – každý soutěžící herec/herečka si vylosuje jeden latinskoamerický a jeden standardní tanec. Pro každý tanec si v rámci tréninků připraví taneční show o délce mezi 1-1,5 minuty.

Finálový večer bude, stejně jako minulý rok, koncipován ve smyslu prvního standardního bloku, kde všichni soutěžící odtančí své standardní tance (tentokrát byl zařazen i vídeňský valčík), po pauze bude následovat latinskoamerická sekce, ve které opět všichni odtančí svůj druhý tanec (tento rok je zahrnuto i temperamentní Paso Doble). Celý večer bude oproti prvnímu ročníku doprovázen živou hudbou prostřednictvím kapely Gin in Jam. V závěru večera proběhne slavnostní vyhlášení – vítěz tipu (na základě tipovací soutěže před vyvrcholením v podobě finálového večera), vítěz diváků (na základě hlasování diváků, kteří se finálového večera zúčastní) a hlavní vítěz (na základě součtu bodů od poroty).

Moderátorskou dvojici pro druhý ročník tvoří Petr Mikeska a Tereza Kostková. Mezi porotci zasednou náměstek primátora Mgr. Daniel Marek, herečka Eliška Balzerová, herec Matouš Ruml, choreograf, tanečník a režisér Petr Zuska, tanečnice a vítězka StarDance Veronika Lálová, ad. V soutěži se mezi herci a herečkami objeví Petra Nakládalová, Svatava Milková, Malvína Pachlová, Daniel Bambas, Milan Ligač a Vojtěch Havelka.

Vzhledem ke kvalitě  a kráse tanečních kreací, které jsme mohli v Mladé Boleslavi vidět minulý rok  (čtenáře Tanečního magazínu jsme o této akci informovali),  by si zapálení tanečníci neměli Roztančené divadlo s Martinem a Terezou nechat ujít.

 

Vstupenky na finálový večer budou v prodeji přes MDMB od 15. 10. 2017.

 

Taneční magazín

Jak se moří revizoři?

Mladá, talentovaná režisérka Eva Toulová točí rodinnou komedii

 

 

Režisérka Eva Toulová točí rodinnou komedii „Jak se moří revizoři“
Mladá talentovaná režisérka, kterou má divák spojenou s celovečerním snímkem Šťastná (lovestory z prostředí showbyznysu jak ho neznáme), přichází s novým titulem. Tentokrát je cílem obecenstvo pobavit. Už sám název „Jak se moří revizoři“  napovídá, že se můžeme těšit na salvu vtipných scének ve svěžím tempu. Cílem je nejen pobavit, ale skrze lehkou satiru i poukázat na nešváry naší společnosti.

Obyčejná maloměstská rodina,  jako je každá druhá. Ale možná se její  členové nebezpečně podobají vám či vašemu okolí…. Prožívají sociální problémy dnešní doby, charakteristické pro jednotlivé skupiny. Otec zažívá krizi středního věku, pokukuje po dívkách a nechá se svést Annou  Kulovanou.  Je  vlastně tím nejobyčejnějším z obyčejných – dopravním revizorem. Přesto  mu život shodou náhod umožní zažít pár minut slávy. Matka ujíždí na slevových portálech, výhodných nákupních akcích a soutěžích. Dcera je sebevědomá a své půvaby využívá jen, co to jde, neví, kterého kluka dříve sbalit. Veškerý čas věnuje „chození“ s více chlapci současně  a posouvání hranic, co všechno muži vydrží. Syn je grázlík, spěje k tomu být úspěšným zločincem. Naneštěstí je jeho první obětí přepadení vlastní matka, což mu značně přitíží v kariéře kriminálníka.

Komedie o jedné malé rodince s velkými plány nabídne atraktivní herecké obsazení. Hlavní postavy ztvární naši přední herci Dana Morávková a Petr Batěk. Těšit se můžete také na Ladislava Ondřeje či Annu Kulovanou. A známá jména se skrývají i pod mini roličkami. Jednu z nich si „střihla“ například naše známá modelka Aneta Vignerová s českou Miss world 2015 Andreou Kalousovou či zpěvák Jaro Smejkal.

Zeptali jsme se …..

Režisérka Eva Toulová

TM: „Kde jste vzala inspiraci  k Vašemu novému filmu?

Eva Toulová: „Snažila jsem se vycházet z každodenních reálných situací. Tvořila jsem takovou rodinu, aby byla obyčejně  česká a každý divák si v ní našel to své. Doposud jsem dělala samé dramatické věci, proto jsem zatoužila pro změnu  udělat  něco komediálního.“

TM: Podle jakých kritérií  jste vybírala herce pro své postavy?

Eva Toulová: „Nedělali jsme žádné rozsáhlé castingy, většinou jsem herce znala z dřívější spolupráce. Nejdříve jsem nevěděla, kdo bude hrát roli revizora, hledání bylo komplikované, ale potom zasáhla náhoda a bylo mi naprosto jasné, že Petr Batěk.“

TM: Čekáte, že film osloví spíše  běžného diváka, či náročnějšího diváka?

Eva Toulová: „Primárně se  snažíme zaměřit na ‚main stream‘, ale nechci klesnout k nějaké povrchní komedii. Snažím se, aby postavy uznávaly  také morální hodnoty.“

Děkujeme

Taneční magazín

 

 

Zeptali jsme se….

Herečka Dana Morávková

TM: Jak vnímáte svou postavu a filmovou rodinu, podobáte se trošku v něčem této „normální rodince“?

Dana Morávková: „Ne,  já vůbec ne. Mám sice také syna, ale hodného syna, navíc tady mám děti dvě. Představuji ekonomku, ale o hercích je všeobecně známo, že mají problémy s matematikou a s čísly.  Ale od toho je herectví herectvím, aby se člověk převtělil do úplně jiné figury, než je on sám…“

TM: Jaké máte dojmy z natáčení a jak  se Vám spolupracuje s režisérkou Evou Toulovou?

Dana Morávková: „Eva je velmi milá, skromná, něžná žena, tak doufám, že natáčení  proběhne bez problémů.   Zatím máme za sebou jen pár natáčecích dní, větší díl práce  máme  ještě před sebou.“

TM: „Přejete si, aby to byl „trhák“?

Dana Morávková: „Přála bych si, aby to byl poctivý film a abychom všichni odvedli poctivou práci.  Žádná jiná očekávání ani přání nemám.“

 

Děkujeme

Taneční magazín

 

A co říká „revizor“ Petr Batěk?

„Mám velkou radost, že můžu pracovat na tak poutavém příběhu, jehož scénář mě zaujal hned na první přečtení.“

Film přichází do kin na jaře roku 2018. Diváku, těš se na správnou komedii!

 

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín, Blue Productions

 

Milan Kňažko jako Shylock

Milan Kňažko jako Shylock poprvé v novém roce na Jezerce

První letošní představení hry Shylock v podání charismatického herce Milana Kňažka proběhne v pražském Divadle Na Jezerce ve znamení dvou sedmnáctek. Inscenace v režii Radka Balaše bude mít totiž přesně 17. ledna svou 17. reprízu.  Hru Shylock napsal Kanaďan Mark Leiren-Young před dvaceti lety. Za tu dobu doslova obletěla svět a hrála se na mnoha kanadských, amerických i evropských jevištích. Českou premiéru hra měla v Divadle Na Jezerce loni v dubnu.


Rádi bychom touto hrou zdůraznili naše odhodlání bránit svobodu a demokracii. Hra je namířena proti antisemitismu a přehnané politické korektnosti, což jsou dvě věci, které v současné době negativně ovlivňují světové dění. Svým způsobem bourají přesně ty hodnoty, ke kterým jsem se tak dlouho upínali a toužili po nich, když jsme žili v totalitním režimu a snili o západním světě. A teď, když  k západu patříme, přehnaná politická korektnost Evropu téměř bourá. Mám obavu, abychom nepřišli o svou svobodu, kterou považuju za jednu z nejcennějších věcí, jaké člověk může mít,” říká principál Divadla Na Jezerce a herec Jan Hrušínský.

 www.divadlonajezerce.cz

 

Magdalena Bičíková

Foto:Milan Ležák a Ivan Kahún

Taneční magazín

Rozhovor s hercem Martinem Písaříkem

„Kdyby nebyla láska, neměli bychom o čem hrát“

 

 

Herec, hudebník, dabér, moderátor, návrhář, to všechno jsou profese, které k Vám patří. Jak  je zvládáte všechny dohromady? Nároky stoupají, člověk vlastně musí  umět tři, čtyři i více profesí, ale není to na úkor kvality?

„To je otázka, kterou často řeším. Díval jsem se na to tak, že všechny tyto disciplíny jsou součástí mého hereckého vybavení. Když už jsem dostal do vínku tuto mnohoúčelovost a spousta věcí mi jde, proč se jim nevěnovat. Ale na druhé straně   cítím, že jednotlivým oborům nemohu věnovat tolik času a vím, že  nemohu dojít daleko, protože se jim nevěnuji naplno. Nechci ovlivňovat, pro co se rozhodnout, čekám, že mi  někdo dá nějakou nabídku a já se začnu vydávat tím jediným směrem. Touto otázkou se hodně zabývám, pokud jde o muziku. Hudbě  bych se třeba rád věnoval mnohem víc, jen to sám  neumím zorganizovat, potřebuji dostat  zvenčí nějaký podnět.“

Jak silný je Váš vztah k návrhářství? Kdybyste  dostal ten  správný podnět zvenčí, šel byste tímto směrem a přestal byste se věnovat herectví nebo ne?

„To asi ne. Já beru tento obor  spíše jako doplněk, baví mě něco nabízet lidem, je jedno, jestli hraji nebo zpívám, nebo jim vymyslím  sako. Mám  radost, když lidé mají  radost. Ale  herectví je taková moje kotva, toho se nechci vzdát. Je to poctivá dřina, nedá se ničím ošidit či obejít. Ve všem se člověk za někoho nebo za něco schová, ale na jevišti  vám  nikdo nepomůže. Teprve tam se ukáže, jestli člověk něco umí nebo ne.“

MartinWeb-5

Vy také  účinkujete v pohádkách pro děti v dětských domovech. Jak prožíváte tuto roli pomáhat  dětem?

„Vzniklo to úplně nenásilně.  Vyrůstal jsem v amatérském divadle Radar a začali jsme dělat pohádky pro děti. Byla to taková hravost, z mé strany to bylo zpočátku poněkud  toporné, ale později  jsem se uklidnil, uvolnil a začalo mě to s těmi dětmi na jevišti opravdu bavit. Velkou roli sehrálo i to, že jsem viděl spoustu představení  pro děti, která jsou mnohdy násilná,   agresivní,  děti se dívají a nerozumí tomu. My jsme dělali hravá představení, s dětmi jsme komunikovali, což je bavilo, a  nás také. Nebral jsem to jako povinnost, že bych někomu pomáhal,  abych si zlepšil karmu,  ale upřímně mě to bavilo. Byly to pro mě výlety s lidmi, se kterými mi bylo dobře.  Bavilo to i rodiče a vychovatelky, protože jsme občas dělali fórky  pro dospělé, myslím si, že v takovém případě  divadlo má smysl. Upřímně řečeno v současné době  na to  bohužel  nemám moc času.“

Co děti v DD oceňují nejvíce? Hudbu, tanec nebo  herectví?  Co jim čtete v očích?

„To, že vůbec někdo přijede. Najednou mají nový  styl zábavy, je tam  někdo z jiného  světa. Děti v DD mají spoustu aktivit samozřejmě, ale  najednou tam přijede někdo úplně cizí, na  chvilku je spojí, pokud je  divadlo takové, že je baví. Většinou to bylo tak, že vpředu byly malé dětičky a vzadu stáli 17-letí výrostci, kteří by sami na představení nešli, nebo by si z toho dělali srandu, ale bylo to pro ně  dobré v tom, že měli  nějaké povyražení. Brali to sice s rezervou, ale bavili se. Jsou zvyklí se starat o malé děti, takže  byli rádi, že dětičky  se baví. Kdybychom hráli pro normální školy, tak tito dorostenci   nás  buď „sežerou“ nebo odejdou. Tady jsou vděčnější, jsou rádi, že někdo přijede. Někdy jsme tam trávili více času,  přespávali jsme tam, protože jsme už  znali vedení dětských domovů.“

Zdá se, že se děti z DD tedy umí v dospělosti postarat o rodinu?

„Asi ano. Starají se o malé,  chodí s nimi na jídlo, jejich  vztahy v rodině mohou  fungovat lépe než třeba u jedináčků.“

Založil jste skupinu „AKUSTIK“ a píšete si texty. Jak se Vám daří v hudební oblasti?

„Spolupracuji se skvělými muzikanty, písničky píšu já a kapela mi je hudebně  upraví, aby dobře zněly. Jsou tam profesionální muzikanti, nemám rád  zpívající herce. Já sám  chodím na  hodiny zpěvu a  snažím se na sobě pracovat, abych byl zpěvák. Nechci  zpívání jen hrát, chci  zpívat suverénně, jako když stojím na jevišti a hraji. Nechci   písničky odehrát, ale odzpívat. To je pro herce těžké. Minulý rok na podzim jsme udělali CD, které jsem si sám vydal a sám zaplatil. Pracovali jsme na něm rok,  s tím, že jsem nad sebou neměl žádného supervizora, udělali  jsme všechno tak, jak jsme chtěli, proto  si myslím, že vznikla pěkná deska. Nyní by to  chtělo další CD, ale já už na to finančně nemám. Nemám žádného manažera,který by CD protlačil dál. Obvykle  na to jsou týmy lidí. Jakmile člověk nemá kampaň, může mít sebelepší desku, ale má smůlu. Přesto chci dělat nové věci, stojím si zatím, že texty nejsou špatné, jsou to  české autorské věci, které  lidi uklidní a pohladí.“

MartinWeb-6

Jaký styl hrajete?

„Nejblíže máme  k folku, ale písničky jsou multižánrové,  obsahují blues, swing, milostné balady.  Jsou tam také latinské rytmy, což je pro  CD dobré, ale pro hudební manažery je to špatné, protože člověk není zařaditelný. Můžeme zazpívat cokoliv budeme chtít, ale jakmile člověk není  přesně to nebo ono, je to neprodejné.“

Založil jste  módní značku Czech Losers.  Jak k tomu došlo?

„Je to spíše náhoda, že jsem se k tomu  dostal. Baví  mě spolupráce s Petrou Kluzákovou, móda pro mě znamená tvůrčí  svobodu. Vymyslím si, co chci nosit a pak svůj nápad zrealizuji.  Funguje to, ale zjistili jsme podobnou věc jako ve všem. Začali jsme bez financí, svépomocí, nemáme žádný kapitál a nyní chceme, aby oblečení vypadalo víc a víc profesionálně. Za dva až tři roky jsme se poučili, kde jsme udělali chyby, nebo zjistili i to, že vše musí být jinak. Chceme dělat menší kolekce, výraznější, trošku exkluzivnější, dražší. Levné kolekci lidé nevěří.“

Jak se podle Vašeho názoru lidé v ČR oblékají?

„Já myslím, že se to zlepšuje. Šedá doba mizí, ale jsme pohlcení věcmi, všeho je moc. Oblečení se kupuje na rok a vyhodí se. Snažíme se vytvořit  něco originálního, českého, ručně šitého. O naše zboží budou mít zřejmě zájem spíše ženy, které vědí, co chtějí, ne  studenti, či mladí.  Vidím to na sobě. Také šijeme  pro kluky či pány, ale stále existuje přístup, že kluci módu  nikdy neřeší. Muži  se oblékají podle toho,  jací  uvnitř jsou, nebo podle prostředí, ve kterém  se pohybují. Mají sice teď  možnost si vybrat, ale proč je  rvát do něčeho, v čem se nebudou  cítit dobře.  Proč najednou nosit sako, když jsem zvyklý nosit rifle.  Já jsem nerad nakupoval v obchodech. Vadilo  mi tam  i množství zboží, nevěděl jsem přesně, co chci, ale věděl jsem bezpečně, že to tam nemají, nebo to bylo nehorázně drahé. Chtěli jsme dělat cenově dostupnou módu,  ale látky jsou drahé.     Šijeme ručně, cena se ale násobí, aby se nám investice   vrátila, takže vyloženě  levné zboží být ani nemůže. Velké řetězce šijí v Číně, to je o mnoho levnější  a těm nemůžete konkurovat.“

MartinWeb-9

Byl jste v době, kdy jste  účinkoval  v „Ordinaci  v růžové zahradě či Snowbordˇácích, pronásledovaný fanynkami? Jak jste prožíval tento zvýšený zájem žen?

„No,  být pronásledovaný fanynkami, to by mi nikdy nevadilo…, ale já jem si to nikdy neuvědomoval. Byl jsem  rád za pozornost, kterou mi lidé věnovali na ulici nebo v běžném životě, beru to jako součást práce. Pokud herce lidé znají,  může mít více rolí, což je   potřebné k tomu, aby lidé také chodili za tímto hercem do divadla. Je tu samozřejmě jistá daň. Herec ztvární  tisíce divadelních rolí a nakonec ho lidé stejně znají ze seriálu. U mladého  člověka to nevadí. Ale je mi líto  zasloužilých umělců, kterých si vážím, a kteří  za svým jménem musí mít v závorce název seriálu, ve kterém hrají. Je mi líto, že divák vnímá tyto věci jen povrchně, ale je to nezbytná součást,  aby  se lidé o dotyčného herce zajímali a on dostával další nabídky. Nechtěl bych se nikdy vzdát divadla a skončit jako  vyloženě seriálový herec. Umím i jiné věci než jednu seriálovou roli.“

Takže divadlo je stále mezi herci  více uznávané  než seriál?

„Doba, kdy se hodně zvažovalo, zda účinkovat v seriálu nebo ne, už pominula. Byla to  pro herce ostuda účinkovat v seriálu,  já jsem si to také musel obhajovat před svým okolím. Bohužel herci zjistili, že v divadle jsou od rána do večera a také musí získat peníze. Seriál je výborně placený, čím více v něm hraje dobrých herců, tím lépe se na něj dívá, i když scénář je poněkud  mělký. Obrovské množství dílů, které je  třeba udělat, vkus diváka a čas, který je na to vyčleněný,  zkrátka ani nedovolí jiný scénář, je to žánr.  Naopak si myslím,  že seriálu můžu pomoct jako herec, když roli ztvárním co nejkvalitněji a naučím se televiznímu  řemeslu. Nikdy se nechci dostat do situace, aby jedinou motivací pro mě byly peníze. Vybírám si role, abych si zahrál  něco, co by mě bavilo, navíc se před kamerou  setkávám s herci, jako je třeba Iva  Janžurová. V takovém případě  je úplně jedno
, jestli je to seriál nebo film, protože ona je tak skvělá, že člověk zapomene na to, jaký styl dělá.“

Filmy jsou tedy kvalitnější než seriály?

„Nastane situace, kdy je  třeba rychle vydělat peníze a natočí se film za pár dní. Někdy se scénář napíše narychlo a výsledek není nic moc.  (Já se na české filmy nedívám, protože mi vadí, že tam nehraji, takže by mě to rozčilovalo… Jsem překvapený, kolik filmů se u nás ročně točí a člověk se ani nedozví o konkurzu..)„

MartinWeb-10

Kolik asi filmů se u nás točí?

„Třeba dvacet filmů, to je obrovské číslo, ale nemám to přesně zjištěné. Divák má pocit, že my herci si vybíráme, kde budeme hrát, ale  já stále čekám na telefon, kdo mi co nabídne. Je tu riziko a nejistota. A je jedno, že jsem známý ze seriálů.“

Nemáte depresi, když jste na jednu stranu úspěšný a známý a na druhou stranu bez práce?

„Zpočátku  člověk věří, že všechno přijde, že na to  přece mám, mně vždycky nabídky chodily, já jsem cíleně za ničím nešel. Byl jsem přesvědčený, že pokud  budu na něčem poctivě pracovat, tak nabídky přijdou. Je pravda, že ve svých  36-ti  letech už  nemám trpělivost a chutˇ  stále čekat, život  herce je  život nahoru a dolů. Když nic nového nepřichází, dostaví se  pocity marnosti a nerealizace,   odnáší to mé nejbližší okolí.
Herecká profese přináší to, že  člověk zkusí spoustu věcí, má režim, který není pravidelný, což je leckdy zábavné a  krásné. Na druhou stranu  pracujete pátky, soboty, neděle,  státní svátky, vánoce, silvestry, tohle si lidé  neuvědomují. Když herec něco umí, může mít spoustu věcí bez dřiny. Myslím, že  v tanci to tak nejde, to se vydřít musí. Herectví se dá dělat celý život bez omezení, ale tanec je většinou krátkodobá věc. Omezení je dané i úrazem. Navíc je obrovská konkurence a omezené možnosti se realizovat.“

Tančíte rád?

„Pohyb mě vždy bavil, dělal jsem divadlo, šel jsem na muzikálovou školu, hlavně kvůli zpěvu a tanci. Jsem nějakým způsobem pohybově vybavený, mám k tomu  dispozice, na škole mě to  nesmírně bavilo. Zjistil jsem,  že tanec zvládám, také mi lektorka řekla, že to, co umím, mi do českých muzikálů postačí. V muzikálech po mně většinou nechtějí, abych tančil, jsou tu různí tanečníci, kteří roli odtančí. Ale  já se snažím tančit,  snažím se hýbat. Tím, že tance je méně, ztrácím schopnost být pohotový a improvizovat,  do mozku jde vše pomaleji.  Strašně rád bych tančil, chodil jsem i na hodiny break dance, street dance, ale bylo to na mě  rychlé, navíc jsem tam byl nejstarší. Teď jsem se  dlouho ničemu nevěnoval, přesto jsem  univerzálně připravený naučit se  od všeho něco. Stále čekám, že po mně budou chtít tanec v nějakém muzikálu.“

Šel byste do taneční soutěže?

„Šel bych. Byla  by to motivace a cíl. Fyzickou aktivitu mám strašně  rád a chybí mi. Než úplně „zfotrovatím“, říkám si, že bych  klidně ještě něco zatančil.“

Chtěl jste být opravdu slavný nebo to vyvstalo během života? Či je to spíše potřeba být známý? Jste uvnitř kariérista?

„Kariérista jsem asi nikdy nebyl, jestli ano, tak jsem to nevěděl. Možná by někdo z mého okolí řekl, že jsem a vždycky jsem byl a bylo to na mě vidět, ale já jsem si to nikdy neuvědomoval. Moji rodiče dělají rukama (já jediný jsem se nepovedl), nikdy jsem v rodině neměl a neviděl kariéristu, tak jsem ani neměl „po kom to okoukat.“  Snažím se být  pokorný a být vděčný za to, co přichází. Je fakt, že jsem měl dvě   verze, být  buď chudý umělec, který žije v podkroví anebo velmi bohatý umělec,  který má vilu a bazén. Čím jsem starší, tím více se přikláním k druhé verzi.  Romantické představy mě přechází a raději bych jen hrál toho chudého. Ale já dost poutrácím,  propiju, platím za lidi v hospodách.  Po narození syna se učím myslet ekonomicky, mohl bych začít být trochu kariérista, ale nevím, zda se to ještě naučím.“

Působíte jako suverénní  frajer. Jaký jste doopravdy?

„Já jsem náladový jako každý rak, snažím se být pokorný, ale ono to tak nepůsobí navenek, jak jsem se dozvěděl. Tak nevím.“

Máte mnoho aktivit a zdá se, že neumíte odpočívat. Je to dobře? Nevyčerpáváte se zbytečně  moc?

„Neuměl jsem nikdy pasivně odpočívat, jen aktivně.  Jenom si lehnout a ležet mě nebaví. Když mám volno, přemýšlím, které činnosti se věnovat. Relaxuji buď při hudbě nebo na chatě, tam se  dostávám sice málo, ale vždy přemýšlím, co tam vylepšit. Udělal jsem si řidičák na říční loď a jdu si rozšířit řízení lodi také na moři, i když   nemám ještě vlastní loď. Mám víc energie, když  jsem v zápřahu. Pokud mám  volněji, jsem unavený, nemocný. Snad   mě můj syn naučí odpočívat. Ať už  budu chtít  nebo ne, tak budu muset být doma s rodinou a to bude můj odpočinek a  ne vymýšlet jiné aktivity.“

Jednou jste řekl větu: „Jsem nesmrtelný a všechno zvládnu.“  Platí to pořád?

„Hranice toho, co chci zvládnout, stále posunuji, např. hraji  v horečkách atd. Zatím hřeším na to, že jsem mladý, samozřejmě, že se to asi jednou někde objeví, ale „show must go on“, jak říká píseň. Je  určitě dobré si některé věci odepřít. Když bylo všeho hodně,  šel jsem si dát láhev vína a spát  jsem šel ve dvě v noci.  Do nekonečna to asi tak nejde.“

Jste rodinný typ nebo bouřlivák?

„Jsem bouřlivák, který se rád vrací  domů.“

Při narození syna jste byl spojen se skandálem, líbal jste barmanku. Jak to bylo? Náhoda? Mrzelo Vás to?

„Já nevím, co k tomu říct. Když se zeptáte kohokoliv, lidé budou buď dělat svaté a lhát,  nebo řeknou stejné příběhy či horší. Byla to pro mě zkušenost s prostředím, které nesnáším, což  je bulvár. Ještě horší je, že i běžní lidé vás natočí  nebo vyfotí a pošlou do novin.  Bylo to ošklivé období vůči mé přítelkyni, která se projevila jako skvělá ženská,  překonala to a šli jsme dál. Zkrátka ten její „debil“ se opil a  líbal  se s barmankou. Nic víc.“

Co si myslíte o lásce a vztazích?

„Je to stejné jako ve všem. Každý to máme jinak. Každý je sám sebou. Máme od malička danou lásku vůči rodičům, později  zjišťujeme z knih a filmů,  jak to má ve vztahu vypadat ideálně. V současnosti prožíváme  liberální období, ale v minulosti bylo běžné  brutální pronásledování  homosexuálů, nebo  nutnost vzít si někoho, koho nemilujete. My se máme dobře, ale neměli bychom se tvářit tak, že se různé  věci nedějí, nebo že jsou divné. Vždyť  veškeré filmy či knihy a kultura jsou o tom, že se lidé  sobě líbí a něco spolu prožívají. Ideálně v manželském loži, ale ne vždy to tak je. A s tím nic neuděláme. Kdyby ano,  neměli by herci o čem hrát a autoři o čem  psát. Příběhy jsou různé, někteří   lidé  si třeba celý život nikoho nenajdou, jsou lidé, kteří  naopak žijí jako v bájích a pro svou lásku umírají,  nebo  lidé, kteří spolu budou žít a někam si odskakovat a bude to také fungovat, možností je nepřeberně. Jde  o to, aby lidé nebyli nešťastní. Je na nich samotných, jak ke štěstí dojdou.“

MartinWeb-12

Jste snílek, který věří na věrnou lásku nebo realista?

„Já už jsem toho tolik hrál, že nesním.  Prožívám ale vztahy, o kterých si myslím, že jsou na  celý život. Měl jsem slečnu, deset let jsem ji neviděl, ale mám ji rád. Nebylo by reálné spolu žít, ale vím, že ten člověk existuje. Já mu jednou za pět let napíšu a jsem zvědavý, co mi odepíše.  To jsou celoživotní záležitosti. Čím je člověk starší, má v sobě uložené zkušenosti a  už se do stejných situací nepouští. Existuje zaplanutí, ale proto, aby vztah byl  hodnotný, je třeba udělat mnoho. To se nemůže zjistit hned. Lidé, kteří mluví o lásce, se brzy rozvádí,  soudí se, hádají se o  dům atd.
Ženy si vysní partnera a na začátku nevnímají,  že ten člověk je jiný. Proto je  tolik žen později překvapených,  když dochází k domácímu násilí atd.  Ptám se,  proč si to tyto ženy neuvědomily hned?  Říkají:  „To on je jenom unavený, opilý, je to moje chyba…“  Zřejmě  nasávají jen ty  hezké věci  a vypnou nějaké  ochranné čidlo. Na druhou stranu, kdyby ženy tato čidla používaly příliš, tak bychom  možná vymřeli.  To by nikdo žádné vztahy nechtěl.“

Foto: archiv Martin Písařík

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s hercem Jiřím Mádlem

“ Byl jsem bouřlivák.“

 

 

1. Jméno Jiří Mádl je nerozlučně spjato s filmem „Snowboarďáci“. Jaký máte vlastně vztah ke snowboardu? Je to Váš oblíbený sport, nebo ho už nemůžete ani vidět?“

„Vůbec se mnou nemá nic společného mimo ten film. Ale už 9 let se mě na to
lidi ptají. Jsem vůči všem zimním sportům naprosto indiferentní. “

2

 

2. Na konkurs do filmu „Snowboarďáci“ Vás vlastně poslala maminka. A tak
se z nadějného hokejisty stal herec. Jste rád, nebo litujete?

„Nelituji. Potkávám spoustu zajímavých lidí. Herectví je sice v mnoha věcech
hodně těžké povolání a nezřídka dřou herci bídu s nouzí, ale když se něco
podaří, je to nenahraditelné.“

3

 

3. Jste spíše nesmělý nebo naopak? Jak jste prožíval nápor fanynek po úspěchu „Snowboarďáků“?

„Nebylo to zas tak nečekané. Spíš to narůstalo. Nikdy jsem nebyl úplně
nesmělý, ani jsem nikdy nesršel sebevědomím. Aspoň si to myslim. Často byl a
je větší tlak na lidi kolem mě než na mě.“

4. Jste spíše typ „bouřliváka“ nebo upřednostňujete stálý vztah?

„Byl jsem bouřlivák. A to hodně a dlouho. Teď jsem strašně šťastnej s mojí
Evičkou. “

5. Nepomýšlíte na založení rodiny?

„To ne.“

6. Vy také rád cestujete. Jaké země Vás lákají nejvíce a proč?

„Jakékoliv. Byl jsem v Indii, v Americe, v Rusku a všude možně po Evropě. Láká
mě Island a Aljaška. Ale země, kterou mám téměř nekriticky rád, je Itálie.
Asi i proto, že tam jezdím pravidelně od malička. “

1

7. Máte rád sport, to je známá věc, ale co tanec?

„Taky, ať je jakýkoliv. Vždycky tak kolem jedný, druhý ráno jsem nejlepší tanečník v regionu. Měl jsem rád taneční a chvilku jsem i na nějaký tanec
chodil. A hlavně jsem do svých deseti let imitoval Michaela Jacksona. “

8. Je nějaký taneční styl, který se Vám vyloženě nelíbí a raději byste utekl, než se na něj díval?

„Nelíbí se mi břišní tance a jakékoliv orientální. Prostě mě to nebaví a ani
mi to nepřipadá moc sexy. “

4

9. Jak moc je pro Vás důležitá hudba?

„To hodně. Hudba je pro mě to nejhůře uchopitelné a tudíž nejvyšší umění. Nic
se mě nedotýká tak jako správná hudba.“

5

10. Vy sám skládáte písničky, kde berete inspiraci? Potřebujete sedět někde v tichu a tvořit, nebo naopak Vás něco napadne třeba na cestách?

„Už neskládám hodně dlouho. Klidně bych ještě něco napsal, ale neni pro koho
a myslim, že ani o to nikdo nemá zájem. Lákájí mě scénáře, ale texty jsou už
asi minulostí. Ale ať píšu cokoli, potřebuji ticho a klid. “

11. Někdy se o Vás také psalo jako o herci-neherci. Přesto jste ztvárnil komediální i vážné role. (Nejnovější film Colette, který se dostane do kin tento rok, je z válečné doby). Jak se cítíte Vy sám, jako herec nebo neherec?

„Jako herec. To označení platilo asi ještě po prvním filmu, když jsem byl
objevenej jako kluk z ulice. Ale když mě to už i živí, tak si myslim, že už
jsem herec, byť nestudovaný.“

6

12. Co Vám nejvíce vadí na společnosti v současné době?

„Lacinost chování. Mám pocit jakoby po 20 letech euforie ze svobody
vyvstávala napovrch taková nálada, jako že už toho „intelektu, svobody,
lidských práv apod.“ bylo dost a chce to zase trošku hodit zpátečku k
lidovosti. Myslim, že byl měly vést společnost intelektuální elity, ale sílí
k nim odpor. To je vždycky nebezpečné. Rád bych to rozvedl, ale to sem asi
ani nepatří. “

13. Je pro Vás důležitý úspěch? Toužíte po slávě, nebo spíše po běžném spokojeném životě?

„Toužim po uznání a respektu, uznávám. Ale například nikdy pro mě nebyly tak
důležité peníze a statky. Pouze jako prostředek k dosažení vzdělání, zkušenosti nebo tak podobně.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Lionel Blair: “Mé děti trpěly tím, že jsem byl tanečník”

Tanečník stepu, choreograf a moderátor Lionel Blair vzpomíná

 

 

 

 

Dnes již 81-letý Lionel Blair, choreograf a tanečník stepu, jehož taneční kreace  se pravidelně objevovaly v televizi v 60.-tých letech, zavzpomínal na své začátky.

Jeho sláva  coby tanečníka byla zastíněna v 80.-tých letech, kdy  se proslavil jako televizní moderátor.

2

“Narodil jsem se roku 1932 a vyrůstal v Stamford Hill, na severu  Londýna.”

“Od malička mě a moji  sestru  Joyce brali rodiče  do kina. Pořád dokola to samé  – Fred Astaire, Ginger Rogers nebo Shirley Temple. Po návratu domů jsme je kopírovali a stepovali. Takhle jsme se naučili tančit step.”

“Táta zemřel, když mi bylo 13 let. Odešel do divadla  a vrátil se mrtvý.  Byl to strašný šok pro celou rodinu, všechno se změnilo. Nikdy jsem nezažil takovou ztrátu.”

1

“Neměli jsme peníze a tak jsem musel pracovat.  Začal jsem pracovat jako herec. Jenže jsem byl v té době příliš starý na dětské role a příliš mladý pro role dospělých.  Ale mohl jsem tancovat, takže jsem se dostal do muzikálů a tančil jsem s Joyce. Právě v okamžiku, kdy jsme se stávali slavní v televizi, matka zemřela a my jsme  se stali sirotky.  Joyce se vdala a já jsem zůstal úplně sám.”

3

“Partnerka pro mě byla vždy nesmírně důležitá, jsem šťastný, že moje žena je taková “ochránkyně rodinného krbu”. Jsem ženatý 46 let. Tajemství  šťastného vztahu jsou  vzpomínky. Musíte mít společné vzpomínky. Proto kdysi táta trval na tom, že budeme chodit všude spolu. Jsem vděčný, že mám dobré manželství. a tři děti. Miluji je všechny  k zbláznění. Dnes je jim už 43,40, 30 let.”

“Mé děti mě ovšem   v  televizi rády nevídaly. Když začaly chodit do školy, slavný otec nebyl pro ně zrovna to nejlepší. Hodně trpěly, protože jsem byl tanečník. Spolužáci se jim posmívali, a tak  jsme je museli poslat studovat do Itálie.”

Dnes 81-letý Lionel  provádí  každé ráno svůj rituál: kupuje Daily Mail a luští křížovky, nebo jiné rébusy.

4

“Probudí to můj mozek a udrží mou pozornost. Tento princip  “use it or lose it”( používej to, nebo to ztratíš)  platí pro všechno.  Je pravda, že se náš mozek na stáří zmenšuje, ale mozkové buňky nadále vytvářejí nové spoje, pokud je používáme.”

5

Lionel Blair hraje v současné době v show jednoho herce v Londýnském Hippodrome Casinu.

 

Eva Smolíková

 

 

 

Co právě dělá herec Ivan Franěk?

Aktuálně…

 

1. Vy jste teď byl zas na chvíli v České Republice, že?

Ano. Natáčel jsem film Colette. Točilo se ve Vinařicích u Kladna. Myslím, že jej diváci budou moci shlédnout příšti rok. Hraji kladnou roli v negativně laděném filmu Milana Cieslara na motivy stejnojmenného románu Arnošta Lustiga o koncentračním táboře.

2. Byl jste na filmovém festivalu v Plzni? 

Obvykle tam bývám, pocházím z Plzně, takže se tam rád vracím, ale tento rok jsem musel odjet, protože jsem měl v té době natáčení.

3. A zůstáváte v ČR nebo se vracíte do Francie?

Dnes jsem skončil natáčení a zítra odlétám do Francie, hned potom do Říma. Čekají mě dva římské projekty a jeden francouzský, navíc mám dělat loutkové divadlo, jsem původně loutkař. V Římě budu hrát ve filmu    “Velká nádhera”  režiséra Paola Sorrentina.  Velmi si ho vážím, získal na filmovém festivalu v Cannes Zlatou palmu.

Ale hlavní důvod, proč odlétám tak brzy, je má 3-letá dcera Klára, která na mě čeká.

 

4. Takový důvod je pádný. A kdy Vás fanoušci zase uvidí v ČR?

Měli bychom se vrátit a dotočit scény v zimě, plánujeme listopad. To bude ale pro produkci velmi těžký úkol, myslím, že má starosti už teď. Sehnat všechny herce, české, německé, každý má své projekty, kde zrovna účinkuje, létáme po světě a navíc … musí vydržet sníh alespoň týden.

Tak držím palce a děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

Rozhovor s hercem a moderátorem Martinem Dejdarem

Přál bych si, chovat se jako moji filmoví hrdinové.

 

 

 

1. Jste bavič, moderátor, tanečník i sportovec.  Když řekneme „bavič“, jaké to je? Je těžké bavit lidi? Nemáte obavu, že se nebudou smát?

„Slovo  bavič  je trošku zavádějící. Toto označení bylo dříve  bráno spíše jako ponižující.

Ptáte-li se ale, zda je těžké lidi rozesmát, musím říct, že je to daleko těžší, než je rozplakat.

Takže dostat se mezi ty herce, kteří dokážou rozesmát publikum, je dobré.  Je to vyšší kategorie, v herectví je „bavič“ těžký obor. Rozesmát publikum je vlastně nejtěžší.“

2. Daleko těžší než drama?

„Určitě.“

3. Říká se, že baviči jsou vlastně vážní lidé.  (Třeba Luis de Funes o sobě říká, že je vážný člověk.)  Je to pravda?

„Není to pravda. Nejsem vážný člověk, to je opravdu individuální.

Muselo by potom přece také platit, že lidé, kteří hrají vážné  role, jsou v civilu zábavní chlapíci.

Já nikoho mimo jeviště  bavit nemusím,  nepotřebuji.  Nechám  se klidně sám pobavit, a když to přijde, že bavím já, tak to přijde. Neusiluji o to.  Ale jsou lidé, kteří jsou zábavní prostě vždycky a za všech okolností.

Jiří Lábus má tento talent  prostě v sobě. Je zábavné s ním být na jevišti a někdy je  ještě zábavnější být s ním v šatně. Nedá se říct, že by existovala nějaká pravidla.“

4. Ovlivnil Vás Jiří Lábus?

„Připravoval mě  vlastně na DAMU, jeho  vliv je  naprosto jasný a daný. Jsem s Jiřím Lábusem v divadle Ypsilon už  23 let. To musí ovlivnit úplně každého, takže samozřejmě mě také .  A jsem rád.“

5. Čeho by se měl bavič vyvarovat?

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, co by bavič měl nebo neměl, nejsou  žádná pravidla.“

6. Mám na mysli třeba trapné šašky  v cirkuse, kteří sypou na lidi popcorn a  všelijak do nich strkají smetákem atd.

„Tak tohle myslíte.  To je dané mírou vkusu daného komika.

Ale nejenom jeho, ale i mírou vkusu publika,  i média, pro které pracujete. Dnes tato míra vkusu nemá hranice.

Kdyby  kdysi někdo řekl veřejně slovo „prdel“, tak se polovina národa asi  zhroutí. Ale na druhou stranu  jsme se schovávali za jakýsi  umělý jazyk, kterým nikdy nikdo nemluvil.

Lidé prostě na 90 procent sprostí jsou, baví se tak mezi sebou. Ale to ještě neznamená, že je to vulgární nebo urážlivé pro někoho.  Je to  hovorový jazyk a tomu není možné se vyhýbat.

Je pravda, že televize jé médium, které by mělo vychovávat.  V dnešní  době je to velmi  obtížné. Pokud mají hry i filmy být  pravdivé, nemůžeme mluvit jako mimozemšťané.

Něco  jiného je,  když člověk čte. Papír nemá moc rád hovorovou mluvu. Tady se jazyk většinou upravit musí.

Ale vrátím se k té Vaší otázce.

Vkus českého diváka je opravdu velmi odlišný od vkusu skandinávského, ruského nebo anglosaského diváka. Každá země měla vývoj televizní zábavy úplně jiný.  A navíc jsou většinou majitelé zahraniční. A jejich  vkus se vkusem diváka  prostě  „nekoresponduje“.  Tím nechci říct, že je horší nebo lepší, ale je jiný.  Lidé jsou prostě zvyklí na něco jiné ho.

Já si myslím, že bavíme-li se o televizní zábavě, tak tady jsme udělali obrovský krok zpátky.  Na poli televizní zábavy jsme byli ohromný  krok vpředu.  Ať  už to byly pořady jako Televarieté, Silvestr, Možná přijde i kouzelník, Abeceda. Vlastně se z nich dodnes pořád čerpá. Všechy kanály  si kupují od České televize archivní záznamy a čerpají z nich.

Televizní zábava vynikala, ale začala se nazývat „pokleslá  televizní zábava“ a začalo se s ní  v  90. letech opovrhovat.

Myslím,  že my jsme naopak měli šanci naši  televizní zábavu dostat do světa a obohatit tím televizní formu. Jenže  my jsme se vrátitli někam k první zábavě, která se vlastně dnes orientuje jenom na soutěž, show, reality show. Ale podle čísel sledovanosti je vidět, že tohle lidi nebude moc zajímat.

Pořady v minulosti připravovali  profesionálové, ale tyto soutěže jsou  založené na amatérech, nebo na lidech, kteří jsou ochotni přistoupit na pekelné sledování kamerou 24 hodin denně a na naprosto jiné hodnoty. Když si vzpomenu  na Slávka Šimka,  Jiřinu Bohdalovou,  Ivana Mládka, vždyť to byla legrace  a mělo to svoji  váhu pro  diváka. Ale nemá to váhu pro zahrani ční majitele – oni tento druh zábavy neznají.“

7. Stará dobrá televizní  zábava se už nevráti?

„My, kteří jsme ji ještě tvořili, stárneme. Televizi  ovládají pořád jedni a ti samí lidé. Takže se to pohnout prostě nikam nemůže. ČT 2 obsadili pseudointelektuálové, ale není pouze  ČT 2. Televize je veřejnoprávní, je to médium, které je na výběr. Jestliže si  lidé nevyberou, je to prostě špatné.

Umělců, kteří by mohli účinkovat v Televarieté, je ještě pořád hodně. Ale autoři? Trend byl takový, že televizní zábava je něco pokleslého, tak se jí v 90. letech všichni báli. 

Dnes se k ní  nikdo nevrací, dnes  je vše na úrovni talk show.  Navíc komponované zábavy jsou samozřejmě drahé,   nikomu se nechce do nich  investovat  peníze. Talk show,  to je jeden moderátor a 3 hosté, kteří dostanou opravdu almužnu. Vystoupení v talk show  se neplatí, dnes je to jediná platforma, kde čověk může být viděn.

Pro herce tato situace pořád ještě není katastrofální, mohou točit seriály a hrát v divadlech,  ale já si myslím, že současná situace  je největší rána pro zpěváky. Pořady typu „Možná přijde i kouzelnk“  úplně odpadly a zpěváci  nemají vůbec šanci někde se ukázat.“

8. Takže  baviči nemají na růžích ustláno. A co dramatické role? Vy jste dostal  Českého lva za roli ve filmu   „Učitel tance“.  Myslíte, že jste zahrál tu roli tak dobře proto, že jste byl se svojí postavou ztotožněn, nebo to prostě vyšlo?

„Ne, nebyl jsem s rolí ztotožněn. Sešlo se  několik věcí dohromady, jednak scénář byl  dobře napsaný, pan Hubač je fantastický. Ten příběh je vlastně o něm.

Když je něco dobře napsané, a člověk je trošku citlivý, tak se role ztvárňuje a  hraje dobře. Neříkám, že se něco hraje samo, ale jde to, baví vás to. Dokážete se do své postavy  vcítit a pokud nemáte problém s tou základní věcí scénáře, jako v tomto případě byl tanec, je to prostě super.

 Navíc film režíroval Jaromír Jireš,  to je spojení, které vám dává určitou jistotu, svobodu. Ve filmu  nebylo nějaké velké obsazení, hrál jsem se spolužákem ze školy a také s Janou Hlaváčovou. Prostě nádherně se to sešlo.

Musím se přiznat, že moc filmů jsem nenatočil,  ale v těch pár velkých filmech, které jsem natočil, se sešli dobří lidé. To je  potom radost hrát v něčem takovém.“

9. Byl byste třeba také takový, jako Vaše  postava v Učiteli tance,  kdybyste byl nemocný?

„Já nevím. To nemůžu nikdy vědět, co by to se mnou udělalo. Myslím, že kus sebe jsem tam měl.

Spíš si někdy říkám, že by bylo skvělé, kdybych se dostal do těch situací, jako moji hrdinové, které jsem hrál, kdybych se dokázal zachovat jako ti  hrdinové.

Když  jsem natáčel „Zdivočelou zemi“, stál jsem nahý, v lednu, na mrazu, jako ti skuteční vězni. Jenom s tím rozdílem, že po dokončení scény  jsem dostal deku a grog. Kdežto po poslední klapce ve filmu Učitel tance, po scéně,  kde umírám, jsem šel do šatny se odlíčit a jel jsem domů.  Bylo pro mě těžké vrátit se do reality.“

10. Máte k tanci nějaký vztah?

„Ano, mě tancování vždycky bavilo, protože je to nějaký výraz, nějaké vyjádření vztahu, nebo pocitu, navíc mě baví nejen tančit, ale hlavně se dívat na tanec spontánní. Mockrát raději, než na takové to dokonalé,  hlavně soutěžní tancování. Je to samozřejmě dřina, ale pro mě to ztrácí „šmrnc“. Je to tak dokonalé, že to je vlastně nuda. Je  to hezké, podívám se, ale radějí se podívám na „Tančírnu“, kde lidé zdánlivě jako tančit neumí, ale  přitom tančí nádherně. Takový tanec  má nějaký cit, nějaký náboj, nejsou to stroje.“

11. Myslíte spontánní  tanec jako třeba divoké skákání na diskotékách, nebo by ten člověk měl mít trošku taneční průpravy?

„Líbí se mi jakýkoliv styl, ale  ne úplně nekoordinovaný pohyb. Člověk by trošku něco umět měl, ale vůbec nevadí, že to není dokonalé.

Je  jedno, jestli je člověk hubený, nebo silný, hlavně, že tančí  s radostí, někteří lidé jsou opravdu ladní, předvádí nádhernou práci  s tělem.  Spousta lidí zase naopak tančí dokonale, ale vůbec necítí rytmus, je prostě nudné se na ně dívat. Ale když má tanec  nějaký „šmrnc“, tak je to prostě nádhera.“

12. Ale vy jste soutěžil, že? Kde?

„Tančil jsem v Bailandu na Slovensku.“

13. To byly přece soutěžní tance…

„Ano, byly. Ale  už když mě „lanařili“,  upozorňoval jsem tvůrce pořadu, že nehodlám být dokonalým soutěžním tanečníkem. Ani to neumím a hlavně mě to nebaví.

Snažil jsem se i s mojí  partnerkou vždy ještě něco vnést do tance. A potvrdilo se mi, že je to dobrá myšlenka. 

Ze  začátku jsme dřeli rumbu a celý tanec byl  – „hlavně ty boky, budou dobře nebo ne?“ A hned v prvním  kole se rozhodovalo, jestli  nás vyhodí nebo ne.

Nevyhodili. A já jsem si řekl, že budu tvrdě trvat na svém, snažili  jsme se  vnést  třeba nějakou srandu do tance  a dostali jsme se až do finálového večera.

Lidé,  kteří dělají tanec, musí vycházet z lidí. Ne z toho, že tanec má nějaká  pravidla. Jirka Lábus není schopen zatančit ani valčík.  Ale dělal mnoho a mnoho choreografií a byly  skvělé.“

On prostě nechce pravidla.

„Ne. A s pravidly, které Vás někam tlačí,   je ten Váš tanec  hloupý, špatný. Kdežto, když je tanec přizpůsoben člověku, navíc mu  dáte nějakou volnost, přizpůsobíte choreografii jeho pohybu, jeho vkusu, jeho  výrazovým prostředkům, tak je to potom úplně skvělé, třeba i vtipné. Dotyčný zazáří jako tanečník a  ještě si lidé řeknou: “Hergot“, ten se dobře hýbe!“

Ale nemůžeme lidi uvěznit  do nějakých takových přesných pravidel.“

14. Ne, to nemůžeme.  Ale sport má pravidla. Stále ještě hrajete hokej?

„Ano, funguje to. Hraju hokej, už je to 6 let. Hrajeme, jezdíme, trénujeme.

Člověk sport potřebuje, protože potřebuje nějak vyčistit hlavu, a sport je proto ideální.  Navíc užitečný. Dostanete se mezi lidi a tím,že děláme naše exhibice charitativní, pomáháme, což  je dobré a podstatné. Proto pořád hrajeme, po České republice a snažíme se  dostat  i do zahraničí.“

15. Máte tedy v sobě nadání pro  pohyb  umělecký i  sportovní……

„Vždyky měl sport bavil. Kdybych nebyl z malého města, kde jsem si sport držel jen na  takové nižší úrovni, možná jsem skončil někde jinde, jako profesionál. Bavilo mě to a  šlo mi to. Ale stal jsem se hercem, to také  není tak špatné.“

16. Myslím, že jako herec dáváte lidem mnohem víc. Co děláte ve volném čase, pokud vůbec nějaký máte?

„Svůj volný čas se snažím věnovat rodině, děti stárnou rychle, takže se jim musím věnovat.

Ležení u vody by nikoho z nás nebavilo, my jsme takoví „akční“. Takže  ležení zatím ne.  Třeba to přijde, ale teď to ještě  není to pravé ořechové. Raději odpočíváme aktivně, děláme sport, vyhledáváme adrenalinová centra,  milujeme přírodu,  lezení,  kola.“

17. Jak vypadá běžný pracovní  den Martina Dejdara?

„V půl sedmé vstávám, pokud jsem v Praze, tak téměř na sto  procent vozím děti do školy, protože se nechci připravit o ty chvíle s nimi. Nevadí mi ani  vstávání.

 Dále  záleží na tom, co mám v programu. Pokud mám natáčení, nebo divadlo, jdu na zkoušku, to mi většinou zabere celý den.  Večer hraji  představení. Někdy mám nějakou úplně jinu práci,  třeba po celé republice. Anebo jsem doma. Je to takový normální život. Záleží na tom,  jaká práce to zrovna je.

Sportovní exhibice děláme většinou o víkendech. Pokud  syn Matěj  nemá zrovna zápas, protože také hraje  hokej, tak jede s námi.

A když mám nějaké natáčení – teď nás například čeká Česko-Slovensko  má talent, tak jsem třeba 14 dní mimo Prahu. Musím spát po hotelích, ale můj život a můj rytmus je neměnný, všichni si na to  zvykli, mají to jako standardní, takže nikoho v tomto směru už nic nepřekvapuje.

U nás doma je jedno, jestli je sobota nebo středa, protože každý den je v nějakém směru pracovní. Všichni  už si zvykli, u nás je to běžný standard.“

18. Býváte také někdy připodobňován k Vladimíru Menšíkovi.  Chtěl byste se mu podobat, je to váš vzor?

„Pokud to někdy někdo řekl, pak je to pro mě čest.  Moc neuznávám  vzory a připodobňování se k někomu, to už potom spíše zavání plagiátorstvím. Takovým  způsobem se někomu začít podobat, to by určitě nebylo dobré.

Vladimír Menšík je u mě na žebříčku oblíbenosti  herců mezi prvními pěti z  naší české herecké plejády.  Ale  já jsem se  s ním bohužel nikdy nesetkal osobně a to mě mrzí. Znám  ho vlastně jen z vyprávění, hlavně  od  Jiřiny Bohdalové. Vždycky mě to bude mrzet, že jsem neměl šanci se s ním setkat osobně a nepoznal jsem ho jako člověka.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková