Aristokrat humoru MIROSLAV HORNÍČEK

V letošní roce uplyne sto let od narození velikána českého humoru Miroslava Horníčka

Aristokrata humoru Miroslava Horníčka připomene Památník Karla Čapka na Strži

 

V letošní roce uplyne sto let od narození velikána českého humoru Miroslava Horníčka. Kulaté výročí připomene Památník Karla Čapka na Strži u Dobříše poutavou výstavou Miroslav Horníček – aristokrat humoru. Výstava otevřená od 29. dubna do 31. srpna připomene tuto všestrannou osobnost české kultury v její nebývalé šíři. Návštěvníci si tak Horníčka vybaví nejen jako nezapomenutelného vypravěče, herce, spisovatele nebo dramatika, ale také jako scénáristu, režiséra či t alentovaného výtvarníka.

Humor Miroslava Horníčka byl chytrý, laskavý a nepodbízivý. Miliony televizních diváků hltaly jeho populární televizní pořady Hovory H. Byl mistrem improvizace a ve své době i nejvýraznějším představitelem inspirovaného herectví.  Je autorem více než dvaceti knih, několika divadelních her a televizních scénářů.

„Důvodem, proč pořádáme výstavu právě o Miroslavu Horníčkovi je jednak nepominutelné, stoleté výročí jeho narození a také to, že cítíme jeho vnitřní spřízněnost s Karlem Čapkem právě pokud jde o esprit, moudrost a inteligentní, laskavý humor. Lidí jako Karel Čapek nebo Miroslav Horníček, kteří svou tvorbou uměli v lidech probouzet to dobré, bude vždy jako šafránu, a i proto tato výstava do Památníku patří,“ říká Kristina Váňová, ředitelka Památníku Karla Čapka.

Klobouk, křeslo, dokumenty

Výstava Miroslav Horníček – aristokrat humoru otevírá umělcův soukromý archiv. Kromě publikací, scénářů, plakátů, LP desek a originálů koláží uvidí návštěvníci třeba i Horníčkův

klobouk, jeho pověstné křeslo se stolkem, psací stroj, fotoaparát a další unikáty v podobě kreseb od Jiřího Šlitra, knihy s věnováním od Jana Wericha, Františka Hrubína, Jaroslava Seiferta, Vítězslava Nezvala a Františka Nepila. A nechybí ani dopis Jiřího Suchého, v němž na Miroslava Horníčka vzpomíná jako na dlouholetého tvůrčího partnera a přítele. Návštěvníci se můžou těšit i na dokumentární filmy z umělcova archivu, jako například Bytost mého bytu, v němž lze nahl édnout do Horníčkova příbytku. Ten byl zároveň jeho soukromým útočištěm, místem vzpomínek a příběhů i bohatou uměleckou galerií.

Veranda pro děti i legendární nahrávka z RFE

Jak dále připomíná Kristina Váňová, návštěvníky Památníku čekají také další, nově upravené části stálé expozice věnované životu a dílu Karla Čapka. „V prosklené verandě je interaktivně zpracováno téma Bratři Čapkové dětem – nově upravený prostor s výhledem do zahrady je vybaven knížkami pro děti a originálními hracími prvky. Úpravami prošla také místnost věnovaná vztahu Karla Čapka a prezidenta T. G. Masaryka. V expozici F. Peroutky si mohou návštěvníci poslechnout další doplněné autentické nahrávky, například rozhlasovou relaci z 1. května 1951, kterou bylo zahájeno oficiální vysíláni rádia Svobodná Evropa – RFE – z Mnichova,“ dodává ředitelka Památníku.

Pašerák smích

„Smích je jediný způsob, jak propašovat mládí do pozdního věku,“ říkával M. Horníček. Nejenže měl pravdu, ale především on sám se toho hesla držel po celý život. Hlavně ve chvílích, kdy čelil těžké životní tragédii. Velkou životní ztrátu –  nešťastné úmrtí jediného syna – p ekonal zejména prací a usilovnou snahou rozdávat smích ostatním. Díky jeho činorodosti tak měli autoři výstavy, Mgr. Vladimíra Šplíchalová a Mgr. Milan Svoboda, z čeho vybírat. Návštěvníky už v zahradě okolo domu přivítají volně vlající potisky z Horníčkových vtipných citátů. Hlavní poklady a relikvie z Horníčkova života jsou pak k vidění v přízemí budovy, kde budou život a dílo nevšedního umělce připomínat až do 31. srpna. Výstava se poté přesune do Středočeské vědecké knihovny v Kladně, kde bude přístupná od 5. září do 5. října 2018.

 Památník v centru zájmu

Slavnostní otevření výstavy za účasti herce, textaře a hudebníka Václava Kopty, člena Divadla Semafor, se v Památníku Karla Čapka uskuteční 28. dubna od 15 hodin.

Vernisáž zde tak zároveň zahájí další turistickou sezónu. Zájem o nově upravené expozice i o samotné letní sídlo, kde Karel Čapek i jeho životní partnerka, herečka Olga Scheipflugová, rádi trávili volné dny, totiž každým rokem vzrůstá. Zejména v pěkném počasí výletníky láká také malebná zahrada a celé okolí domu, včetně naučné stezky. Jen loni přivítal Památník na Strži na 13 000 návštěvníků.

Miroslav Horníček (10. 11. 1918 Plzeň – 15. 2. 2003 Liberec), dramatik, režisér, herec, spisovatel, skvělý glosátor a pohotový improvizátor. Po ochotnických začátcích účinkoval v letech 1941-1945 v Městském divadle v Plzni a po válce se dostal do avantgardního pražského divadla Větrník, kde navázal přátelství na celý život – s V. Brodským, S. Zázvorkovou, M. Kopeckým. V 50. letech, už jako ostřílený herec Národního divadla, dostal nabídku od J. Wericha do Divadla ABC (s Werichem hrál šest let, např. inscenace Těžká Barbora nebo Husaři), hostoval i v Semaforu a v Hudebním divadle v Karlíně.

V roce 1967 se M. Horníček zúčastnil v roli průvodce legendárního projektu Kinoautomat na světové výstavě v Montrealu. Tehdejší novinka vzbudila značný ohlas. Velmi populární byly Hovory H –  v r. 1971 byl televizní pořad s nástupem normalizace zrušen. Dalším Horníčkovým legendárním projektem byl desetidílný TV seriál Byli jednou dva písaři, dokončený v roce 1972.

 

Více na www.capek-karel-pamatnik.cz

 

  • Kdyby nebyl hercem, byl by výtvarníkem.
  • Dvakrát propadl ve škole – dokonce dvakrát musel opakovat tercii…
  • Neuměl anglicky. Text Kinoautomatu v Montrealu tak uměl jen foneticky a nazpaměť.
  • Francouzský statek, kde se ve filmu Agent bez minulosti (natočeném v roce 2002) ubytují Matt Damon a Franka Potente, je stejný dům, ve kterém Horníček natáčel v roce 1972 s Jiřím Sovákem oblíbený seriál Byli jednou dva písaři.

 

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Vyznává gentlemanství, slušnost a další hodnoty důležité pro čestné lidi

Noblesní herec Jan Přeučil se stal prvním ambasadorem organizace YMCA v Česku

Vyznává gentlemanství, slušnost a další hodnoty důležité pro čestné lidi s dobrým charakterem. A kromě svého povolání se vždy věnoval sportu, zejména plavání. Takový je Jan Přeučil, herec známý z mnoha filmových, divadelních, televizních i dabingových rolí. Právě on se nyní stává vůbec prvním ambasadorem YMCA v České republice, která je součástí největší a nejstarší mládežnické organizace na světě.

Diplom mu nyní v Praze předali Jan Blažek, předseda YMCA v České republice, Vojtěch Rálek, generální sekretář YMCA v ČR, a Petra Otřísalová, ředitelka pražského Paláce YMCA – budovy v ulici Na Poříčí 12, která si právě letos připomíná 90. let od svého otevření. Jan Přeučil, který v únoru oslavil už 81. narozeniny, se podle svých slov ymkařskými zásadami řídí po celý svůj život. A stále fit je i díky pravidelnému cvičení a plavání, s nímž začínal právě v bazénu, který v Paláci YMCA funguje dodnes. Zaplavat si tu teď bude moci v hodinách určených pro veřejnost kdykoli – zástupci YMCA mu do něj věnovali časově neomezenou vstupenku.

Potěšilo nás, že Jan Přeučil, který poválečnou éru v YMCA jako malý hoch osobně zažil, na tuhle zkušenost nikdy nezapomněl. A jmenování ambasadorem je důkaz, že ani YMCA nezapomněla na něj. Velmi si vážíme toho, že tuto čestnou funkci př ijal,“ říká Petra Otřísalová, ředitelka Paláce YMCA.

A připomíná, že podobně jako Jan Přeučil, Ymkou prošli i další osobnosti: třeba spisovatel Jack Kerouac, američtí prezidenti Ronald Reagan, George Bush a Bill Clinton, herec Anthony Hopkins, boxer Rocky Marciano či plavkyně Janet Evansová. V Česku to je třeba herec Matouš Ruml, filosof Jan Sokol, socioložka a publicistka Jiřina Šiklová, pedagog a ekolog Jakub Trojan, zakladatelka mateřských center Rút Kolínská a mnoho dalších. Těm všem YMCA v mládí změnila život. Stejně jako před lety i Janu Přeučilovi.

Společenství gentlemanů

„Bylo to po skončení druhé světové války, kdy u nás byla YMCA po zákazu nacistů znovu obnovena. Bylo mi tehdy osm let a můj tatínek mi řekl: Přihlásím tě do Ymky. Vysvětlil mi, že je to sdružení mladých křesťanských mužů a že model je britský a americký, zkrátka západní. No a pak mě jednoho dne přivedl a od podzimu 1945 jsem začal chodit do Paláce v ulici Na Poříčí sám, pravidelně vždycky v sobotu odpoledne. Alfou a omegou tu pro mě byla tělocvična. Seznámil jsem se s basketbalem, běhal na klop eném běžeckém oválu. A pak tu byl skvělý plavecký bazén. Plavání jsem si hned velice oblíbil a láska k němu mi zůstala dodnes,“ vzpomíná Jan Přeučil.

„Byly to krásné časy ve společenství, které vedlo mladé muže k čestnosti, soudržnosti a jakémusi gentlemanství. Společenství, které dalo základy mému budoucímu životu. Jako malého kluka mě YMCA formovala nejen po sportovní stránce, ale hlavně po stránce morální. Protože tahle organizace vždy směrovala mladé chlapce a děvčata k morálce – k hodnotám křesťanským i obecně lidským,“ pokračuje Jan Přeučil, který si v YMCA osvojil i svou celoživotní toleranci k různým náboženstvím.

Kipling i párek v domě Na Poříčí

Jako malému chlapci učaroval Janu Přeučilovi v domě Na Poříčí i výtah pater noster, jímž vždycky vyjel až nahoru do pátého patra. „Tam bylo chlapecké oddělení. V něm pingpongové stoly, klubovny s krby a také nástěnky v češtině a angličtině a na nich různé informace, co se pořádá – například soutěže, což nás jako kluky vždycky hodně zajímalo,“ říká.  „Vzpomínám také, jak nám vedoucí četli tak&e acute; úryvek z Kiplingovy básně Když. Přečetli nám vždycky dvojverší a vysvětlovali nám, co znamená – jaký je jeho obsah a jaký to má smysl pro charakter člověka, pro jeho život, jeho smýšlení i celou existenci. To na mne jako na malého kluka ohromně zapůsobilo,“ dodává. Velkým zážitkem s příchutí dobrodružství pak byly ymkařské letní tábory, kam se navzdory nízkému věku ihned odvážně přihlásil. Úplně nejvíc se prý ale těšil na chvíle v malém bufetu v přízemí Paláce, kde si směl za potravinové lístky kupovat párek. „To jsem si vždycky připadal jako král,“ směje se Jan Přeučil.

Herec s ymkařským srdcem 

Jeho otec, tehdejší poslanec a úspěšný nakladatel František Přeučil, tu chtěl malého Jeníka přihlásit i na hodiny angličtiny. A uvažoval, že by syna poslal na nějaký čas do Anglie, aby se v jazyce zdokonalil. Zakrátko se ale k moci dostali komunisté. A ti organizaci pro mládež, podobně jako dříve nacisté, rychle zakázali.

Nikdy komunistům nemůžu odpustit, že kromě dalších věcí potlačili krásné myšlenky férového sportu, ale i vzájemné snášenlivosti, kamarádství a úcty, které YMCA mladým lidem přinášela. My jsme se tenkrát i potom je&s caron;tě scházeli – byli jsme taková parta. Zůstali jsme pohromadě, jezdili na kánoích, na pramičkách. Ale YMCA jako taková tehdy opravdu skončila,“ vzpomíná Přeučil. Chtěl studovat herectví, ale jeho otec byl v procesu s Miladou Horákovou odsouzen na doživotí. A tak se jako „syn nepřítele vlasti“ musel začít živit jako dělník.

Díky své vytrvalosti se ale hercem přece jen stal. Hercem s nenapodobitelným šarmem, projevem a noblesou. A v 60. letech směl dokonce s Divadlem Na Zábradlí, kde byl v angažmá, i vycestovat. „Ať jsme byli v tehdejším západním Německu, ve Francii nebo třeba v Itálii, kdekoliv jsem viděl znak YMCA, vždycky mi zaplesalo srdce. A říkal jsem si, že k téhle organizaci, lidem a tradicím, pořád patřím i já,“ říká Jan Přeučil.

YMCA stále živá

Přitažlivý program i myšlenky YMCA jsou pro mladé lidi aktuální i dnes, takže při formování jejich životů hraje stále důležitou roli. Po svém znovuobnovení v České republice v roce 1990 tak nabízí mladým lidem stále mnoho možností, jak můžou dobře a aktivně trávit svůj volný čas. Příkladem je třeba Ten Sing &n dash; umělecká tvorba pro teenagery. YMCA je rovněž průkopníkem v zakládání mateřských a rodinných center, která poskytují prostor i podporu malým i velkým členům rodiny. A zaměřuje se také na tzv. nízkoprahová zařízení, určená zejména pro sociálně či ekonomicky znevýhodněné děti a mládež.  Oblíbená je i její malá mateřská školka rodinného typu, která sídlí přímo v Paláci YMCA v Praze.

Organizace s masarykovskými tradicemi

YMCA (Young Men’s Christian Association) je nejstarší a největší celosvětovou mládežnickou organizací na světě. Má 58 milionů členů ve 119 zemích světa. V roce 1844 ji s přáteli v Londýně založil mladý obchodní příručí George Williams. „V nově vzniklém Československu byla YMCA založena v roce 1921. O její vznik se zasadil T.G. Masaryk a také Václav Maria Havel, otec bývalého prezidenta Václa va Havla. Po okupaci byla zakázána a mnozí její představitelé za svou činnost zaplatili i životem. Po nadějné, ale krátké poválečné obnově následovala další rána: komunistický převrat a tím pádem další zákaz spojený s odebráním budov i majetku. Znovuzaložení se u nás YMCA dočkala až v roce 1990. Dnes má už osmadvacet místních sdružení a něco okolo tři a půl tisíce členů,“ říká Petra Otřísalová.

YMCA stála i u zrodu a rozvoje mnoha nových sportů. Díky ní vznikl dnes tolik populární basketbal, volejbal, rozšířily se softbal a lukostřelba. Sport provozovaný společně, pro radost a v duchu fair play je zde populární dodnes – červený trojúhelník YMCA mají dnes i u nás ve znaku řada sportovních klubů. Organizace je rovněž zakladatelkou moderního táboření. Pro děti mládež každoročně pořádá tábory, z nichž u nás nejst arší a nejznámější je Masarykův tábor v Soběšíně.

Palác YMCA byl vybudován v centru Prahy ve stylu moderního klasicismu. Dnes je součástí pražské památkové rezervace. V tomto domě na dobré adrese si také rády pronajímají kanceláře různé firmy a organizace. V Paláci sídlí také české a evropské ústředí, pražská organizace YMCA a YMCA Živá rodina.

 

Magdalena Bičíková, Jana Bryndová

Foto: Jana Pertáková 

Taneční magazín

Poslední soutěžící z Chebu je Karolína Jägerová

Rozhovor s Karolínou Jägerovou

Poslední soutěžící prvního ročníku v Západočeském divadle v Chebu je Karolína Jägerová.

 

Co si myslí o tancích, které si vylosovala?

 

Taneční magazín

Stepoval vůbec někdy?

Herec Jan Vlasák září v životní roli na prknech pražského divadla Rokoko v inscenaci německého dramatika Floriana Zellera „Otec“.

Pražské divadlo Rokoko uvádí hru německého dramatika Floriana Zellera „Otec“. Na rozdíl od historického Jiráskova stejnojmenného titulu se zabývá velice aktuálním tématem – Alzheimerovou chorobou. Shodou okolností se se stejným námětem objevuje současně na českých jevištích titul „Zatmění“ (divadlo Broadway) a také „Starci na sněhu“ (divadlo Au!). V Rokoku se však jedná o ojedinělé představení s úžasnými hereckými výkony.

Spor o název choroby

Alzheimerova choroba by se asi správně měla nazývat Alzheimer-Fischerova nemoc. Popisy diagnóz a obrázky histologického vyšetření mozků šestnácti pacientů roku 1907 z pražské psychiatrické kliniky v Kateřinkách, ve stejné době jako jeho německý kolega Aloysius Alzheimer, totiž publikoval židovský rodák ze Slaného Oskar Fischer. Fischerovo dílo a jeho zásluhy ale byly plně doceněny až o desítky let později.

O mládí Oskara Fischera se toho ví jen málo, Narodil se v německy mluvící rodině správce na statku a maturoval na gymnáziu ve Slaném. Absolvoval studia medicíny v Praze a ve Štrasburku. Lékařskou praxi posléze vykonával v české metropoli. Zde patřil mezi početnou německy mluvící menšinu židovského původu. Právě z toho důvodu byl lékař, mezi jehož pacientky patřila i Charlotta Masaryková, za okupace transportován do Terezína, kde 28. února 1942, tedy před více než 75 lety, zemřel.

Ani Aloysius Alzheimer to ale s popisem nově objevené choroby neměl snadné. Podle dobových dokumentů tehdy na setkání psychiatrů v Tübingenu z roku 1906 žádný z kolegů nepoložil Alzheimerovi doplňující otázku, rychle se přešlo k jinému tématu a také regionální list „Tübinger Chronik Ma“ věnoval objevu v obsáhlé zprávě z kongresu jednu krátkou větu. Alzheimer se zklamán vrátil na psychiatrickou kliniku do Mnichova.

Tehdy dvaačtyřicetiletý německý psychiatr líčil případ své pacientky Auguste Deterové, která předtím zemřela ve věku 55 let „zcela dementní“, jak to Alzheimer formuloval. Pitva ukázala, že v mozku zemřelé bylo mnoho bílkovinových usazenin a odumřelých nervových buněk. „Bláznivý lékař s mikroskopem“, jak se Alzheimerovi říkalo, tak zjistil základní mechanismus nejtěžší a nejčastější formy stařecké demence: ukládání jednoho druhu bílkoviny v mozkové kůře vede k odumírání nervových buněk. Proč se bílkovina tak masivně usazuje, není zcela jasné dodnes. Proto je také Alzheimerova nemoc stále neléčitelná a průběh lze pouze o několik měsíců až let zbrzdit.

Herecký koncert

Německý mladý dramatik Florian Zeller (narozen 1979) se se svými tituly už zabydlel na českých jevištích. Nejen v Chebu na prknech Západočeského divadla, ale také ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti nebo na Kladně.

Scénář „Otec“ patří k Zellerovým špičkovým dílům. Nejen svou aktuální tematikou, ale rovněž velmi citlivým uchopením zdánlivě velmi atraktivní problematiky.

V Rokoku se – pod režijní taktovkou Petra Svojtky – jedná v pravém smyslu slova o herecký koncert Jana Vlasáka v titulní roli. Dokázal vpravdě geniálně odstínit jemné i silnější nuance jednání a valéry vnitřních pocitů člověka propadajícího stařecké demenci. Není divu, že si na závěr – spolu s dalšími kolegy na jevišti – zasloužil od zaplněného hlediště ovace ve stoje. Jen pro zajímavost a korelaci s tematikou TANEČNÍHO MAGAZÍNU uvedu jeden z vrcholů představení, kde otec vzpomíná, jak tančil a stepoval. Samozřejmě, že se jedná o jeho fikci a blouznění.

Rovněž Veronika Gajerová a Aleš Procházka v tomto dramatu nacházejí skvělé příležitosti. Lze dokonce říci, že Aleš Procházka se v Zellerově dramatu doslova herecky nalezl. Více než zdatně jim však sekundují Lenka Zbranková a Zdeněk Vencl (pozor, zde si jej nepleťte s jeho jmenovcem, moravským hercem i dramatikem Romanem Venclem!).

Do hry jsou epizodněji do jisté míry začleněni i členové jevištního technického personálu pod vedením jevištního mistra Karla Jarošíka. Jmenovitě Luděk Blažek, Josef Kratochvíl, Antonín Šebesta, Jan Marhoul, Ondřej Mestek a zdejší novic Radek Štěpán z Kroměříže.

Hudba burcuje, ale…

Výraznou složkou představení je autorská hudba Vladimíra Nejedlého. Nepostrádá nápady, jak v melodické lince, tak v instrumentaci. Její výchozí a hlavní téma je však pohříchu spíše někde mimo. Hudba burcuje, pulzuje, avšak nevystihuje plně téma představení. Spíše jsem si připadal, jako by se zde řešila hyperaktivita? Tedy syndrom ADHD a nikoli Alzheimerova choroba.

Naopak s tématem i polohou inscenace plně konvenují střídmé, ale účinné kostýmy Zuzany Ježkové a scéna Ondřeje Nekvasila a Zuzany Ježkové. Jednoduché, až funkcionalisticky chladné aranžmá jeviště, s nápaditými zadními projekcemi na slogany charakterizující vypjaté dialogy vše výrazně umocňují.

Výraznou složkou představení je i kreativní práce se světelným parkem v podání Marka Suchardy a Filipa Jukla.

Stranou nesmí zůstat ani výtečný překlad Michala Zahálky i dramaturgie Jiřího Janků.

Představení „Otec“ na prknech divadla Rokoko patří k tomu nejlepšímu, co pražská divadelní scéna na počátku sezóny 2017/2018 nabízí. Určitě stojí za shlédnutí. Nebo i za porovnání s dalšími inscenacemi s totožnou tematikou jmenovanými hned v úvodu této recenze.

Foto: MDP, Michael Tomeš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Pozor, profesionální tanečníci Martin Šimek a Tereza Řípová opět rozjíždí svůj projekt plný krásných choreografií

Roztančené divadlo aneb Když herci tančí – 2.ročník

Roztančené divadlo je název autorského projektu  Tanečních kurzů Martina Šimka & Terezy Řípové, který je pořádán ve spolupráci s Městským divadlem Mladá Boleslav (dále jen „MDMB“). V sobotu 2. 12. 2017 proběhne od 19h na Velké scéně MDMB finálový večer, který je vyvrcholením celé akce.

Letošní druhý ročník byl  odstartován tiskovou konferencí 25. 9. 2017 v Klubu MDMB. Moderátorem tiskové konference byl  herec, režisér a umělecký šéf MDMB Petr Mikeska. Na tiskové konferenci byli  představeni herci a herečky, kteří se do projektu v tomto roce zapojili, byly  losovány tance, které se budou muset soutěžící po boku profesionálních tanečníků Martina Šimka a Terezy Řípové v předem stanovené lhůtě naučit.

Druhá sezona projektu nabízí některé novinky oproti prvnímu ročníku, a to počet tanců – každý soutěžící herec/herečka si vylosuje jeden latinskoamerický a jeden standardní tanec. Pro každý tanec si v rámci tréninků připraví taneční show o délce mezi 1-1,5 minuty.

Finálový večer bude, stejně jako minulý rok, koncipován ve smyslu prvního standardního bloku, kde všichni soutěžící odtančí své standardní tance (tentokrát byl zařazen i vídeňský valčík), po pauze bude následovat latinskoamerická sekce, ve které opět všichni odtančí svůj druhý tanec (tento rok je zahrnuto i temperamentní Paso Doble). Celý večer bude oproti prvnímu ročníku doprovázen živou hudbou prostřednictvím kapely Gin in Jam. V závěru večera proběhne slavnostní vyhlášení – vítěz tipu (na základě tipovací soutěže před vyvrcholením v podobě finálového večera), vítěz diváků (na základě hlasování diváků, kteří se finálového večera zúčastní) a hlavní vítěz (na základě součtu bodů od poroty).

Moderátorskou dvojici pro druhý ročník tvoří Petr Mikeska a Tereza Kostková. Mezi porotci zasednou náměstek primátora Mgr. Daniel Marek, herečka Eliška Balzerová, herec Matouš Ruml, choreograf, tanečník a režisér Petr Zuska, tanečnice a vítězka StarDance Veronika Lálová, ad. V soutěži se mezi herci a herečkami objeví Petra Nakládalová, Svatava Milková, Malvína Pachlová, Daniel Bambas, Milan Ligač a Vojtěch Havelka.

Vzhledem ke kvalitě  a kráse tanečních kreací, které jsme mohli v Mladé Boleslavi vidět minulý rok  (čtenáře Tanečního magazínu jsme o této akci informovali),  by si zapálení tanečníci neměli Roztančené divadlo s Martinem a Terezou nechat ujít.

 

Vstupenky na finálový večer budou v prodeji přes MDMB od 15. 10. 2017.

 

Taneční magazín

Jak se moří revizoři?

Mladá, talentovaná režisérka Eva Toulová točí rodinnou komedii

 

 

Režisérka Eva Toulová točí rodinnou komedii „Jak se moří revizoři“
Mladá talentovaná režisérka, kterou má divák spojenou s celovečerním snímkem Šťastná (lovestory z prostředí showbyznysu jak ho neznáme), přichází s novým titulem. Tentokrát je cílem obecenstvo pobavit. Už sám název „Jak se moří revizoři“  napovídá, že se můžeme těšit na salvu vtipných scének ve svěžím tempu. Cílem je nejen pobavit, ale skrze lehkou satiru i poukázat na nešváry naší společnosti.

Obyčejná maloměstská rodina,  jako je každá druhá. Ale možná se její  členové nebezpečně podobají vám či vašemu okolí…. Prožívají sociální problémy dnešní doby, charakteristické pro jednotlivé skupiny. Otec zažívá krizi středního věku, pokukuje po dívkách a nechá se svést Annou  Kulovanou.  Je  vlastně tím nejobyčejnějším z obyčejných – dopravním revizorem. Přesto  mu život shodou náhod umožní zažít pár minut slávy. Matka ujíždí na slevových portálech, výhodných nákupních akcích a soutěžích. Dcera je sebevědomá a své půvaby využívá jen, co to jde, neví, kterého kluka dříve sbalit. Veškerý čas věnuje „chození“ s více chlapci současně  a posouvání hranic, co všechno muži vydrží. Syn je grázlík, spěje k tomu být úspěšným zločincem. Naneštěstí je jeho první obětí přepadení vlastní matka, což mu značně přitíží v kariéře kriminálníka.

Komedie o jedné malé rodince s velkými plány nabídne atraktivní herecké obsazení. Hlavní postavy ztvární naši přední herci Dana Morávková a Petr Batěk. Těšit se můžete také na Ladislava Ondřeje či Annu Kulovanou. A známá jména se skrývají i pod mini roličkami. Jednu z nich si „střihla“ například naše známá modelka Aneta Vignerová s českou Miss world 2015 Andreou Kalousovou či zpěvák Jaro Smejkal.

Zeptali jsme se …..

Režisérka Eva Toulová

TM: „Kde jste vzala inspiraci  k Vašemu novému filmu?

Eva Toulová: „Snažila jsem se vycházet z každodenních reálných situací. Tvořila jsem takovou rodinu, aby byla obyčejně  česká a každý divák si v ní našel to své. Doposud jsem dělala samé dramatické věci, proto jsem zatoužila pro změnu  udělat  něco komediálního.“

TM: Podle jakých kritérií  jste vybírala herce pro své postavy?

Eva Toulová: „Nedělali jsme žádné rozsáhlé castingy, většinou jsem herce znala z dřívější spolupráce. Nejdříve jsem nevěděla, kdo bude hrát roli revizora, hledání bylo komplikované, ale potom zasáhla náhoda a bylo mi naprosto jasné, že Petr Batěk.“

TM: Čekáte, že film osloví spíše  běžného diváka, či náročnějšího diváka?

Eva Toulová: „Primárně se  snažíme zaměřit na ‚main stream‘, ale nechci klesnout k nějaké povrchní komedii. Snažím se, aby postavy uznávaly  také morální hodnoty.“

Děkujeme

Taneční magazín

 

 

Zeptali jsme se….

Herečka Dana Morávková

TM: Jak vnímáte svou postavu a filmovou rodinu, podobáte se trošku v něčem této „normální rodince“?

Dana Morávková: „Ne,  já vůbec ne. Mám sice také syna, ale hodného syna, navíc tady mám děti dvě. Představuji ekonomku, ale o hercích je všeobecně známo, že mají problémy s matematikou a s čísly.  Ale od toho je herectví herectvím, aby se člověk převtělil do úplně jiné figury, než je on sám…“

TM: Jaké máte dojmy z natáčení a jak  se Vám spolupracuje s režisérkou Evou Toulovou?

Dana Morávková: „Eva je velmi milá, skromná, něžná žena, tak doufám, že natáčení  proběhne bez problémů.   Zatím máme za sebou jen pár natáčecích dní, větší díl práce  máme  ještě před sebou.“

TM: „Přejete si, aby to byl „trhák“?

Dana Morávková: „Přála bych si, aby to byl poctivý film a abychom všichni odvedli poctivou práci.  Žádná jiná očekávání ani přání nemám.“

 

Děkujeme

Taneční magazín

 

A co říká „revizor“ Petr Batěk?

„Mám velkou radost, že můžu pracovat na tak poutavém příběhu, jehož scénář mě zaujal hned na první přečtení.“

Film přichází do kin na jaře roku 2018. Diváku, těš se na správnou komedii!

 

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín, Blue Productions

 

Milan Kňažko jako Shylock

Milan Kňažko jako Shylock poprvé v novém roce na Jezerce

První letošní představení hry Shylock v podání charismatického herce Milana Kňažka proběhne v pražském Divadle Na Jezerce ve znamení dvou sedmnáctek. Inscenace v režii Radka Balaše bude mít totiž přesně 17. ledna svou 17. reprízu.  Hru Shylock napsal Kanaďan Mark Leiren-Young před dvaceti lety. Za tu dobu doslova obletěla svět a hrála se na mnoha kanadských, amerických i evropských jevištích. Českou premiéru hra měla v Divadle Na Jezerce loni v dubnu.


Rádi bychom touto hrou zdůraznili naše odhodlání bránit svobodu a demokracii. Hra je namířena proti antisemitismu a přehnané politické korektnosti, což jsou dvě věci, které v současné době negativně ovlivňují světové dění. Svým způsobem bourají přesně ty hodnoty, ke kterým jsem se tak dlouho upínali a toužili po nich, když jsme žili v totalitním režimu a snili o západním světě. A teď, když  k západu patříme, přehnaná politická korektnost Evropu téměř bourá. Mám obavu, abychom nepřišli o svou svobodu, kterou považuju za jednu z nejcennějších věcí, jaké člověk může mít,” říká principál Divadla Na Jezerce a herec Jan Hrušínský.

 www.divadlonajezerce.cz

 

Magdalena Bičíková

Foto:Milan Ležák a Ivan Kahún

Taneční magazín

Rozhovor s hercem MARTINEM PÍSAŔÍKEM

„Kdyby nebyla láska, neměli bychom o čem hrát“

 

 

Herec, hudebník, dabér, moderátor, návrhář, to všechno jsou profese, které k Vám patří. Jak  je zvládáte všechny dohromady? Nároky stoupají, člověk vlastně musí  umět tři, čtyři i více profesí, ale není to na úkor kvality?

„To je otázka, kterou často řeším. Díval jsem se na to tak, že všechny tyto disciplíny jsou součástí mého hereckého vybavení. Když už jsem dostal do vínku tuto mnohoúčelovost a spousta věcí mi jde, proč se jim nevěnovat. Ale na druhé straně   cítím, že jednotlivým oborům nemohu věnovat tolik času a vím, že  nemohu dojít daleko, protože se jim nevěnuji naplno. Nechci ovlivňovat, pro co se rozhodnout, čekám, že mi  někdo dá nějakou nabídku a já se začnu vydávat tím jediným směrem. Touto otázkou se hodně zabývám, pokud jde o muziku. Hudbě  bych se třeba rád věnoval mnohem víc, jen to sám  neumím zorganizovat, potřebuji dostat  zvenčí nějaký podnět.“

Jak silný je Váš vztah k návrhářství? Kdybyste  dostal ten  správný podnět zvenčí, šel byste tímto směrem a přestal byste se věnovat herectví nebo ne?

„To asi ne. Já beru tento obor  spíše jako doplněk, baví mě něco nabízet lidem, je jedno, jestli hraji nebo zpívám, nebo jim vymyslím  sako. Mám  radost, když lidé mají  radost. Ale  herectví je taková moje kotva, toho se nechci vzdát. Je to poctivá dřina, nedá se ničím ošidit či obejít. Ve všem se člověk za někoho nebo za něco schová, ale na jevišti  vám  nikdo nepomůže. Teprve tam se ukáže, jestli člověk něco umí nebo ne.“

MartinWeb-5

Vy také  účinkujete v pohádkách pro děti v dětských domovech. Jak prožíváte tuto roli pomáhat  dětem?

„Vzniklo to úplně nenásilně.  Vyrůstal jsem v amatérském divadle Radar a začali jsme dělat pohádky pro děti. Byla to taková hravost, z mé strany to bylo zpočátku poněkud  toporné, ale později  jsem se uklidnil, uvolnil a začalo mě to s těmi dětmi na jevišti opravdu bavit. Velkou roli sehrálo i to, že jsem viděl spoustu představení  pro děti, která jsou mnohdy násilná,   agresivní,  děti se dívají a nerozumí tomu. My jsme dělali hravá představení, s dětmi jsme komunikovali, což je bavilo, a  nás také. Nebral jsem to jako povinnost, že bych někomu pomáhal,  abych si zlepšil karmu,  ale upřímně mě to bavilo. Byly to pro mě výlety s lidmi, se kterými mi bylo dobře.  Bavilo to i rodiče a vychovatelky, protože jsme občas dělali fórky  pro dospělé, myslím si, že v takovém případě  divadlo má smysl. Upřímně řečeno v současné době  na to  bohužel  nemám moc času.“

Co děti v DD oceňují nejvíce? Hudbu, tanec nebo  herectví?  Co jim čtete v očích?

„To, že vůbec někdo přijede. Najednou mají nový  styl zábavy, je tam  někdo z jiného  světa. Děti v DD mají spoustu aktivit samozřejmě, ale  najednou tam přijede někdo úplně cizí, na  chvilku je spojí, pokud je  divadlo takové, že je baví. Většinou to bylo tak, že vpředu byly malé dětičky a vzadu stáli 17-letí výrostci, kteří by sami na představení nešli, nebo by si z toho dělali srandu, ale bylo to pro ně  dobré v tom, že měli  nějaké povyražení. Brali to sice s rezervou, ale bavili se. Jsou zvyklí se starat o malé děti, takže  byli rádi, že dětičky  se baví. Kdybychom hráli pro normální školy, tak tito dorostenci   nás  buď „sežerou“ nebo odejdou. Tady jsou vděčnější, jsou rádi, že někdo přijede. Někdy jsme tam trávili více času,  přespávali jsme tam, protože jsme už  znali vedení dětských domovů.“

Zdá se, že se děti z DD tedy umí v dospělosti postarat o rodinu?

„Asi ano. Starají se o malé,  chodí s nimi na jídlo, jejich  vztahy v rodině mohou  fungovat lépe než třeba u jedináčků.“

Založil jste skupinu „AKUSTIK“ a píšete si texty. Jak se Vám daří v hudební oblasti?

„Spolupracuji se skvělými muzikanty, písničky píšu já a kapela mi je hudebně  upraví, aby dobře zněly. Jsou tam profesionální muzikanti, nemám rád  zpívající herce. Já sám  chodím na  hodiny zpěvu a  snažím se na sobě pracovat, abych byl zpěvák. Nechci  zpívání jen hrát, chci  zpívat suverénně, jako když stojím na jevišti a hraji. Nechci   písničky odehrát, ale odzpívat. To je pro herce těžké. Minulý rok na podzim jsme udělali CD, které jsem si sám vydal a sám zaplatil. Pracovali jsme na něm rok,  s tím, že jsem nad sebou neměl žádného supervizora, udělali  jsme všechno tak, jak jsme chtěli, proto  si myslím, že vznikla pěkná deska. Nyní by to  chtělo další CD, ale já už na to finančně nemám. Nemám žádného manažera,který by CD protlačil dál. Obvykle  na to jsou týmy lidí. Jakmile člověk nemá kampaň, může mít sebelepší desku, ale má smůlu. Přesto chci dělat nové věci, stojím si zatím, že texty nejsou špatné, jsou to  české autorské věci, které  lidi uklidní a pohladí.“

MartinWeb-6

Jaký styl hrajete?

„Nejblíže máme  k folku, ale písničky jsou multižánrové,  obsahují blues, swing, milostné balady.  Jsou tam také latinské rytmy, což je pro  CD dobré, ale pro hudební manažery je to špatné, protože člověk není zařaditelný. Můžeme zazpívat cokoliv budeme chtít, ale jakmile člověk není  přesně to nebo ono, je to neprodejné.“

Založil jste  módní značku Czech Losers.  Jak k tomu došlo?

„Je to spíše náhoda, že jsem se k tomu  dostal. Baví  mě spolupráce s Petrou Kluzákovou, móda pro mě znamená tvůrčí  svobodu. Vymyslím si, co chci nosit a pak svůj nápad zrealizuji.  Funguje to, ale zjistili jsme podobnou věc jako ve všem. Začali jsme bez financí, svépomocí, nemáme žádný kapitál a nyní chceme, aby oblečení vypadalo víc a víc profesionálně. Za dva až tři roky jsme se poučili, kde jsme udělali chyby, nebo zjistili i to, že vše musí být jinak. Chceme dělat menší kolekce, výraznější, trošku exkluzivnější, dražší. Levné kolekci lidé nevěří.“

Jak se podle Vašeho názoru lidé v ČR oblékají?

„Já myslím, že se to zlepšuje. Šedá doba mizí, ale jsme pohlcení věcmi, všeho je moc. Oblečení se kupuje na rok a vyhodí se. Snažíme se vytvořit  něco originálního, českého, ručně šitého. O naše zboží budou mít zřejmě zájem spíše ženy, které vědí, co chtějí, ne  studenti, či mladí.  Vidím to na sobě. Také šijeme  pro kluky či pány, ale stále existuje přístup, že kluci módu  nikdy neřeší. Muži  se oblékají podle toho,  jací  uvnitř jsou, nebo podle prostředí, ve kterém  se pohybují. Mají sice teď  možnost si vybrat, ale proč je  rvát do něčeho, v čem se nebudou  cítit dobře.  Proč najednou nosit sako, když jsem zvyklý nosit rifle.  Já jsem nerad nakupoval v obchodech. Vadilo  mi tam  i množství zboží, nevěděl jsem přesně, co chci, ale věděl jsem bezpečně, že to tam nemají, nebo to bylo nehorázně drahé. Chtěli jsme dělat cenově dostupnou módu,  ale látky jsou drahé.     Šijeme ručně, cena se ale násobí, aby se nám investice   vrátila, takže vyloženě  levné zboží být ani nemůže. Velké řetězce šijí v Číně, to je o mnoho levnější  a těm nemůžete konkurovat.“

MartinWeb-9

Byl jste v době, kdy jste  účinkoval  v „Ordinaci  v růžové zahradě či Snowbordˇácích, pronásledovaný fanynkami? Jak jste prožíval tento zvýšený zájem žen?

„No,  být pronásledovaný fanynkami, to by mi nikdy nevadilo…, ale já jem si to nikdy neuvědomoval. Byl jsem  rád za pozornost, kterou mi lidé věnovali na ulici nebo v běžném životě, beru to jako součást práce. Pokud herce lidé znají,  může mít více rolí, což je   potřebné k tomu, aby lidé také chodili za tímto hercem do divadla. Je tu samozřejmě jistá daň. Herec ztvární  tisíce divadelních rolí a nakonec ho lidé stejně znají ze seriálu. U mladého  člověka to nevadí. Ale je mi líto  zasloužilých umělců, kterých si vážím, a kteří  za svým jménem musí mít v závorce název seriálu, ve kterém hrají. Je mi líto, že divák vnímá tyto věci jen povrchně, ale je to nezbytná součást,  aby  se lidé o dotyčného herce zajímali a on dostával další nabídky. Nechtěl bych se nikdy vzdát divadla a skončit jako  vyloženě seriálový herec. Umím i jiné věci než jednu seriálovou roli.“

Takže divadlo je stále mezi herci  více uznávané  než seriál?

„Doba, kdy se hodně zvažovalo, zda účinkovat v seriálu nebo ne, už pominula. Byla to  pro herce ostuda účinkovat v seriálu,  já jsem si to také musel obhajovat před svým okolím. Bohužel herci zjistili, že v divadle jsou od rána do večera a také musí získat peníze. Seriál je výborně placený, čím více v něm hraje dobrých herců, tím lépe se na něj dívá, i když scénář je poněkud  mělký. Obrovské množství dílů, které je  třeba udělat, vkus diváka a čas, který je na to vyčleněný,  zkrátka ani nedovolí jiný scénář, je to žánr.  Naopak si myslím,  že seriálu můžu pomoct jako herec, když roli ztvárním co nejkvalitněji a naučím se televiznímu  řemeslu. Nikdy se nechci dostat do situace, aby jedinou motivací pro mě byly peníze. Vybírám si role, abych si zahrál  něco, co by mě bavilo, navíc se před kamerou  setkávám s herci, jako je třeba Iva  Janžurová. V takovém případě  je úplně jedno
, jestli je to seriál nebo film, protože ona je tak skvělá, že člověk zapomene na to, jaký styl dělá.“

Filmy jsou tedy kvalitnější než seriály?

„Nastane situace, kdy je  třeba rychle vydělat peníze a natočí se film za pár dní. Někdy se scénář napíše narychlo a výsledek není nic moc.  (Já se na české filmy nedívám, protože mi vadí, že tam nehraji, takže by mě to rozčilovalo… Jsem překvapený, kolik filmů se u nás ročně točí a člověk se ani nedozví o konkurzu..)„

MartinWeb-10

Kolik asi filmů se u nás točí?

„Třeba dvacet filmů, to je obrovské číslo, ale nemám to přesně zjištěné. Divák má pocit, že my herci si vybíráme, kde budeme hrát, ale  já stále čekám na telefon, kdo mi co nabídne. Je tu riziko a nejistota. A je jedno, že jsem známý ze seriálů.“

Nemáte depresi, když jste na jednu stranu úspěšný a známý a na druhou stranu bez práce?

„Zpočátku  člověk věří, že všechno přijde, že na to  přece mám, mně vždycky nabídky chodily, já jsem cíleně za ničím nešel. Byl jsem přesvědčený, že pokud  budu na něčem poctivě pracovat, tak nabídky přijdou. Je pravda, že ve svých  36-ti  letech už  nemám trpělivost a chutˇ  stále čekat, život  herce je  život nahoru a dolů. Když nic nového nepřichází, dostaví se  pocity marnosti a nerealizace,   odnáší to mé nejbližší okolí.
Herecká profese přináší to, že  člověk zkusí spoustu věcí, má režim, který není pravidelný, což je leckdy zábavné a  krásné. Na druhou stranu  pracujete pátky, soboty, neděle,  státní svátky, vánoce, silvestry, tohle si lidé  neuvědomují. Když herec něco umí, může mít spoustu věcí bez dřiny. Myslím, že  v tanci to tak nejde, to se vydřít musí. Herectví se dá dělat celý život bez omezení, ale tanec je většinou krátkodobá věc. Omezení je dané i úrazem. Navíc je obrovská konkurence a omezené možnosti se realizovat.“

Tančíte rád?

„Pohyb mě vždy bavil, dělal jsem divadlo, šel jsem na muzikálovou školu, hlavně kvůli zpěvu a tanci. Jsem nějakým způsobem pohybově vybavený, mám k tomu  dispozice, na škole mě to  nesmírně bavilo. Zjistil jsem,  že tanec zvládám, také mi lektorka řekla, že to, co umím, mi do českých muzikálů postačí. V muzikálech po mně většinou nechtějí, abych tančil, jsou tu různí tanečníci, kteří roli odtančí. Ale  já se snažím tančit,  snažím se hýbat. Tím, že tance je méně, ztrácím schopnost být pohotový a improvizovat,  do mozku jde vše pomaleji.  Strašně rád bych tančil, chodil jsem i na hodiny break dance, street dance, ale bylo to na mě  rychlé, navíc jsem tam byl nejstarší. Teď jsem se  dlouho ničemu nevěnoval, přesto jsem  univerzálně připravený naučit se  od všeho něco. Stále čekám, že po mně budou chtít tanec v nějakém muzikálu.“

Šel byste do taneční soutěže?

„Šel bych. Byla  by to motivace a cíl. Fyzickou aktivitu mám strašně  rád a chybí mi. Než úplně „zfotrovatím“, říkám si, že bych  klidně ještě něco zatančil.“

Chtěl jste být opravdu slavný nebo to vyvstalo během života? Či je to spíše potřeba být známý? Jste uvnitř kariérista?

„Kariérista jsem asi nikdy nebyl, jestli ano, tak jsem to nevěděl. Možná by někdo z mého okolí řekl, že jsem a vždycky jsem byl a bylo to na mě vidět, ale já jsem si to nikdy neuvědomoval. Moji rodiče dělají rukama (já jediný jsem se nepovedl), nikdy jsem v rodině neměl a neviděl kariéristu, tak jsem ani neměl „po kom to okoukat.“  Snažím se být  pokorný a být vděčný za to, co přichází. Je fakt, že jsem měl dvě   verze, být  buď chudý umělec, který žije v podkroví anebo velmi bohatý umělec,  který má vilu a bazén. Čím jsem starší, tím více se přikláním k druhé verzi.  Romantické představy mě přechází a raději bych jen hrál toho chudého. Ale já dost poutrácím,  propiju, platím za lidi v hospodách.  Po narození syna se učím myslet ekonomicky, mohl bych začít být trochu kariérista, ale nevím, zda se to ještě naučím.“

Působíte jako suverénní  frajer. Jaký jste doopravdy?

„Já jsem náladový jako každý rak, snažím se být pokorný, ale ono to tak nepůsobí navenek, jak jsem se dozvěděl. Tak nevím.“

Máte mnoho aktivit a zdá se, že neumíte odpočívat. Je to dobře? Nevyčerpáváte se zbytečně  moc?

„Neuměl jsem nikdy pasivně odpočívat, jen aktivně.  Jenom si lehnout a ležet mě nebaví. Když mám volno, přemýšlím, které činnosti se věnovat. Relaxuji buď při hudbě nebo na chatě, tam se  dostávám sice málo, ale vždy přemýšlím, co tam vylepšit. Udělal jsem si řidičák na říční loď a jdu si rozšířit řízení lodi také na moři, i když   nemám ještě vlastní loď. Mám víc energie, když  jsem v zápřahu. Pokud mám  volněji, jsem unavený, nemocný. Snad   mě můj syn naučí odpočívat. Ať už  budu chtít  nebo ne, tak budu muset být doma s rodinou a to bude můj odpočinek a  ne vymýšlet jiné aktivity.“

Jednou jste řekl větu: „Jsem nesmrtelný a všechno zvládnu.“  Platí to pořád?

„Hranice toho, co chci zvládnout, stále posunuji, např. hraji  v horečkách atd. Zatím hřeším na to, že jsem mladý, samozřejmě, že se to asi jednou někde objeví, ale „show must go on“, jak říká píseň. Je  určitě dobré si některé věci odepřít. Když bylo všeho hodně,  šel jsem si dát láhev vína a spát  jsem šel ve dvě v noci.  Do nekonečna to asi tak nejde.“

Jste rodinný typ nebo bouřlivák?

„Jsem bouřlivák, který se rád vrací  domů.“

Při narození syna jste byl spojen se skandálem, líbal jste barmanku. Jak to bylo? Náhoda? Mrzelo Vás to?

„Já nevím, co k tomu říct. Když se zeptáte kohokoliv, lidé budou buď dělat svaté a lhát,  nebo řeknou stejné příběhy či horší. Byla to pro mě zkušenost s prostředím, které nesnáším, což  je bulvár. Ještě horší je, že i běžní lidé vás natočí  nebo vyfotí a pošlou do novin.  Bylo to ošklivé období vůči mé přítelkyni, která se projevila jako skvělá ženská,  překonala to a šli jsme dál. Zkrátka ten její „debil“ se opil a  líbal  se s barmankou. Nic víc.“

Co si myslíte o lásce a vztazích?

„Je to stejné jako ve všem. Každý to máme jinak. Každý je sám sebou. Máme od malička danou lásku vůči rodičům, později  zjišťujeme z knih a filmů,  jak to má ve vztahu vypadat ideálně. V současnosti prožíváme  liberální období, ale v minulosti bylo běžné  brutální pronásledování  homosexuálů, nebo  nutnost vzít si někoho, koho nemilujete. My se máme dobře, ale neměli bychom se tvářit tak, že se různé  věci nedějí, nebo že jsou divné. Vždyť  veškeré filmy či knihy a kultura jsou o tom, že se lidé  sobě líbí a něco spolu prožívají. Ideálně v manželském loži, ale ne vždy to tak je. A s tím nic neuděláme. Kdyby ano,  neměli by herci o čem hrát a autoři o čem  psát. Příběhy jsou různé, někteří   lidé  si třeba celý život nikoho nenajdou, jsou lidé, kteří  naopak žijí jako v bájích a pro svou lásku umírají,  nebo  lidé, kteří spolu budou žít a někam si odskakovat a bude to také fungovat, možností je nepřeberně. Jde  o to, aby lidé nebyli nešťastní. Je na nich samotných, jak ke štěstí dojdou.“

MartinWeb-12

Jste snílek, který věří na věrnou lásku nebo realista?

„Já už jsem toho tolik hrál, že nesním.  Prožívám ale vztahy, o kterých si myslím, že jsou na  celý život. Měl jsem slečnu, deset let jsem ji neviděl, ale mám ji rád. Nebylo by reálné spolu žít, ale vím, že ten člověk existuje. Já mu jednou za pět let napíšu a jsem zvědavý, co mi odepíše.  To jsou celoživotní záležitosti. Čím je člověk starší, má v sobě uložené zkušenosti a  už se do stejných situací nepouští. Existuje zaplanutí, ale proto, aby vztah byl  hodnotný, je třeba udělat mnoho. To se nemůže zjistit hned. Lidé, kteří mluví o lásce, se brzy rozvádí,  soudí se, hádají se o  dům atd.
Ženy si vysní partnera a na začátku nevnímají,  že ten člověk je jiný. Proto je  tolik žen později překvapených,  když dochází k domácímu násilí atd.  Ptám se,  proč si to tyto ženy neuvědomily hned?  Říkají:  „To on je jenom unavený, opilý, je to moje chyba…“  Zřejmě  nasávají jen ty  hezké věci  a vypnou nějaké  ochranné čidlo. Na druhou stranu, kdyby ženy tato čidla používaly příliš, tak bychom  možná vymřeli.  To by nikdo žádné vztahy nechtěl.“

Foto: archiv Martin Písařík

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková