Rozhovor se zpěvačkou JANOU „Leeloo“ KOPTOVOU

„Zpívá se mi lépe, když je v písni i kus mne”

Vše začalo tancem a to jí byly tři roky… Vyzkoušela všechny možné styly a jednu dobou dokonce závodně tančila Rock&Roll. Pak přišel zpěv, zkusila si i herectví a láska k hudbě dovedla Janu Koptovou ke studiu populárního zpěvu na konzervatoři a letos pod pseudonymem Leeloo vydala svůj první singl Botticelli Girl”, ke kterému také natočila videoklip a právě pracuje na svém debutovém albu. Zájem o tanec ji zůstal, a když to čas a koronavirus dovolí, ráda si zatančí v tanečním studiu.

Pocházíte z umělecké rodiny, pradědeček spisovatel, dědeček textař, tatínek herec, textař a pianista, maminka herečka. Jaké bylo, vyrůstat v rodině plné umělců? Jak vás to ovlivnilo?

Rozhodně mě to přivedlo k hudbě a umění celkově. Odmalička jsme chodily se ,ségrou’ do divadel za rodiči. Nejvíce času jsme strávily v divadle Semafor, takže hudba, tanec a herectví bylo všude kolem mě. Nedokážu si to představit jinak. Když jsme nebyly v divadle, tak jsme šly na koncert  táty a tak podobně.”

Od dětství ráda zpíváte. A podle všeho, jste vždycky chtěla být zpěvačkou, ale vaši rodiče si to nepřáli. V páté třídě na ZŠ jste se v Semaforu objevila v představení Opera Betlém”, kde hrál váš táta a pak jste zpívala v Dětské opeře Praha. Bavilo vás to?

Milovala jsem to! Našla jsem si tam spoustu přátel a hlavně jsem se konečně začala učit zpívat. V naší rodině se opera neposlouchá, jen u venkovního posezení na zahradě hraje klasika. Rozhodně mi to rozšířilo obzory a stát ve svých asi 14 letech na prknech Národního divadla s tím, že jsem tam něco přednášela, byla úžasná zkušenost!!!”

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste nikdy nepřemýšlela nad jinou než uměleckou kariérou, a tak jste se rozhodla pro studium populárního zpěvu na pražské konzervatoři. Proč jste si vybrala právě populární zpěv? Neuvažovala jste o opeře?

Hodně lidí mě do toho nutilo, ale já si nikdy nedokázala samu sebe představit jako operní divu. Plánovala jsem i muzikál, ale nakonec jsem šla na Pražskou konzervatoř k paní profesorce Janě Balašové a vůbec bych to neměnila!”

Nedávno jste vydala svůj první videoklip k písni Botticelli Girl pod pseudonymem Leeloo. Proč právě Leeloo? Někde jste řekla, že je podle hrdinky z vašeho oblíbeného filmu Pátý element…

Ano. Na filmu ,Pátý element´ jsem vyrostla. S kamarádkou jsme si říkaly zkráceně ,Lilu´ . Vždycky jsem věděla, že mé umělecké jméno nebude mé vlastní. Před pár lety jsem se na sociálních sítích Instagram přejmenovala na ,Leeloo´. Když jsme s mým producentem Sebastianem Hádlem a mou sestrou Františkou vymýšleli, jak bych si mohla říkat, tak to Sebastian navrhl. Hned jsem souhlasila!”

V současnosti pracujete na svém debutovém albu a pod pěti skladbami je autorsky podepsaná vaše sestra Františka. Neuvažovala jste o tom, napsat si také sama text?

Texty si píši! Třeba právě můj debutový single ,Botticelli girl´ jsem napsala já – hudbu i text. Se sestrou jsem spolupracovala na třech z těchto pěti zmíněných písních, a pak na všech ostatních sama. Zpívá se mi mnohem lépe, když je v písni i kus mě.”

S rodinou

Spolu se sestrou Františkou jste se objevily v malých rolích ve filmové hudební komedii Jiřího Menzla Donšajni” (2013), v níž si zahrál také váš tatínek Václav Kopta. Jaká to byla zkušenost? Přijala byste i dnes roli před kamerou?

To už je velice dávno a jednalo se o opravdu malinké role. Nakonec jsem pouze dostala pohlavek před kamerou, ale strašně mě to bavilo. Pamatuji si úplně vše! Konkurz v Malostranské besedě, kostýmní zkouška na hřbitově, zkoušení scén, ostatní děti, co tam s námi byly a samozřejmě velkou premiéru. Jiří Menzel řešil každičký detail. Moc si vážím toho, že jsem ho mohla vidět během jeho práce, kterou dělal dokonale. Vyrostla jsem v divadle a vždycky si všichni kolem mě mysleli, že budu herečka. Rozhodně bych se nějaké té roli nebránila – uvidíme, co přinese čas.”

Zpívání vás podle všeho velice baví a naplňuje. Vyzkoušela jste si také herectví. A co tanec, neláká vás?

Upřímně, vše začalo tancem. Byla jsem velice extrovertní a hyperaktivní dítě, takže jsem začala tančit ve svých 3 letech. Vyzkoušela jsem všechny možné styly a jednu dobou jsem dokonce závodně tančila Rock&Roll. Byl i rok, kdy jsem chodila tančit čtyřikrát týdně (více stylů) a k tomu jsem ještě zvládala akrobacii, výtvarku a dřevěnou dílnu – rodiče se mě prostě snažili unavit. 🙂 Tím jsem si nakonec zničila kolena a po krátké pauze jsem se k tancování vrátila jen částečně. Covid mi brání chodit do mého oblíbeného tanečního studia, ale jednou za čas si něco zatančím.”

Letos vás čeká maturita a co dál? Budete pokračovat ve studiu?

Plánuji zůstat na škole ještě dva roky, abych udělala absolutorium. Nad vysokou školou se ještě rozhoduji. Láká mě zahraničí, ale v poslední době si nejsem úplně jistá…”

Jak ráda trávíte chvíle volna?

Posloucháním hudby, posezením v kavárnách nebo koukáním na něco zajímavého. Záleží na tom, kolik mám energie.”

Jana „Leeloo“ Koptová:

Narodila se 4. 7. 2001 v Praze jako mladší dcera herců Václava Kopty a Simony Vrbické (dvorní dabérky Nicole Kidman). Strýc Jan Kopta je výtvarník. Dědeček Pavel Kopta byl textař, hlavně písní pro Hanu Hegerovou, například „Lásko prokletá“. Prastrýc Petr Kopta byl básníkem, překladatelem, textařem a  podepsal Chartu 77. Pradědeček Josef Kopta byl spisovatel a jeho nejslavnější román „Hlídač č. 47“, který vyšel v roce 1926, byl 3x zfilmovaný. Starší sestra Františka studuje Arts management a s Janou napsala několik písní.

Jana studuje pražskou konzervatoř. Objevila se v malé roli ve filmu Donšajni”.

Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Cestopis roku vyhlásí na zámku

„Cena Hanzelky a Zikmunda“ se uskuteční pandemii navzdory. Porota literární i fotografické soutěže ve znamení Cimrmanova divadla.

Letos potřetí se vyhlašují „Ceny Hanzelky a Zikmunda“. A to ve dvou hlavních kategoriích – knižní cestopis roku a cestopisná fotografie roku. Organizátoři chtěli dodržet tradici a výsledky oznámit v den – letos už 102.(!) – narozenin Miroslava Zikmunda, ale protipandemická opatření jim to nedovolila. Proto tedy letos 14. 2. oznamují nominace. A vítěze zveřejní na slavnostním ceremoniálu 22. 4., tedy v den, kdy se Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund vydali na svou první (1947) i druhou (1959) velkou cestu. Ceremoniál bude opět na zámku v Dobříši, kde v roce 1951 oba cestovatelé psali svoje knihy. V tento den bude vyhlášen také nejpůjčovanější cestopis roku v knihovnách a rozhlasový počin roku v oblasti zahraničního zpravodajství.

Cestovat sice v současné situaci moc nemůžeme, ale můžeme o cestách alespoň snít. A to jde krásně právě díky cestopisům a fotografiím z cest. Letošní rok na ně byl – pandemii navzdory – bohatý, a díky nim se můžeme alespoň na chvíli přenést do jiného světa,“ říká Vladimír Kroc, jeden ze zakladatelů „Ceny Hanzelky a Zikmunda“.

Porota hodnotící literární, publicistická a rozhlasová díla

Za rok 2020 přihlásili vydavatelé nebo samotní autoři celkem 21 knihu. A z nich porota – ve složení spisovatelka Milena Holcová (předsedkyně poroty), literární historička Ina Píšová (vítězka 1. ročníku soutěže), spisovatel a poutník Ladislav Zibura (vítěz 2. ročníku), básník, scenárista divadla Járy Cimrmana, textař a spisovatel Miloň Čepelka a novinář, fotograf a spisovatel Jan Rybář – nominovala následujících pět titulů (řazeno abecedně):

– Císař ve světě: terapie cestou do Asie aneb Táta zůstal doma (Lenka Linhartová)

– Hory a nekonečno (Viktorka Hlaváčková)

– Na kole přes Afriku (Tadeáš Šíma)

– Na vlnách s Petrem Voldánem – Očima, ušima i srdcem kolem světa (Petr Voldán)

– Stopy bílého muže – Voda včera, dnes a zítra (Zbyněk Hrkal)

Vítězka prvního ročníku soutěže v literární kategorii a nyní již porotkyně Ina Píšová

V jiný den a na jiném místě, konkrétně v pražské galerii Czech Photo Centre, zasedla fotografická porota ve složení: Veronika Souralová – ředitelka Czech Photo a předsedkyně poroty, Petr Brukner – fotograf a herec Divadla Járy Cimrmana, Jan Rybář – fotograf, Tomáš Tureček – šéfredaktor National Geographic, Pavel Schreiber – ředitel CEWE. Společně vybrali pět nominovaných snímků, které vyhodnotili jako nejlepší snímky z cest. Kvůli Covidu 19 a omezené možnosti cestovat připustili tentokrát organizátoři i snímky z výletů po České republice.

Fotografická porota to neměla určitě lehké

Do soutěže bylo přihlášeno téměř pět set fotografií a porota vybrala následujících pět nominovaných.

– Nominaci získal snímek Mobilní Indie. Fenomén mobilních telefonů zachytil Petr Kleiner.

– Zdeněk Dvořák nazval svůj snímek Ze Země na Měsíc. Fotografie zobrazuje uměleckou instalaci nafukovacích modelů Země a Měsíce v Brně na Kraví hoře. Ta se stala vyhledávanou cestovatelskou atrakcí léta 2020.

– Dalším nominovaným snímkem je Ohnivý muž z Ugandy od Jany Kupčákové. Muži z domorodého kmene Batwa předvádějí ve své vesnici, jak se tradičním způsobem rozdělává oheň.

– Odvážný snímek s názvem Skákači pochází z Bangladéše a jeho autorem je Josef Bosák. Mládežníci ve stanici v Dháce skáčou z vagonu na vagon.

– Další nominovanou fotografii je Pes a siamská dvojčata od Lucie Mojžíšové. Fotografie byla pořízena na pobřeží Holandska.

A teď se již zbývá pouze těšit na dubnové vyhlášení finálových výsledků celé soutěže na dobříšském zámku.

Text a foto: Zuzana Rybářová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Za LADISLAVEM ŠTAIDLEM

Odešel velký hudebník, skladatel, zpěvák, manažér, podnikatel, ale také velmi talentovaný spisovatel

V poslední letošní lednový víkend celý český (nejen) hudební svět zasáhla velmi smutná zpráva: „Ve věku pětasedmdesáti let zemřel kapelník a skladatel Ladislav Štaidl“.

Ladislav Štaidl se pro mnohé stal tím, „který stál za Karlem Gottem“. A to nejen na pódiích a v nahrávacích studiích, ale i jaksi symbolicky za jeho kariérou. Obzvláště v jejich společných počátcích, kdy byl tím třetím důležitým Štaidlův bratr, textař a producent Jiří. Ten tragicky zahynul roku 1973 při autonehodě.

Ladislav Štaidl však patřil k těm lidem, kteří měli ohromný organizační, ba manažérský, cit. A to – později – dokazoval i mimo koncertní pódia a svět vinylových desek, cédéček, rozhlasových či televizních redakcí. Ačkoli sám vynikající skladatel, podařilo se mu kolem Zlatého slavíka soustředit i další plodné hudební autory jako Jaromíra Klempíře (ten u něj v orchestru zpočátku hrál i na klávesy), Karla Svobodu, Petra Hapku či později Jiřího Zmožka.

Ladislav Štaidl a jeho hudební orchestr získali i Zlatého slavíka v kategorii hudebních skupin a doprovodných těles. Nebyla to náhoda. Ani pouze zásluha Karla Gotta (i když ten na to vliv, bez debat, měl). Štaidl si však uměl do kapely vybrat skvělé „hráče“. Stačí připomenout legendárního pianistu Rudolfa Rokla, saxofonistu Felixe Slováčka, trumpetistu Václava Týfu, pozounistu Jana „Bažíka“ Pavelku, kytaristu Pavla Fořta, baskytaristy Vincence Kummera a později Ondřeje Soukupa, hráče na bicí Vladimíra Janiše a pak Jana Žižku, vedoucího pěveckého sboru (také skladatele i bývalého kapelníka) Bohuslava Myslíka… I mnohé další… Kapele to hrálo a fungovalo lidsky i mimo pódia. Možná i proto, že část hudebníků pocházela z Moravy? Ale, jak se říká, je těžké sestavit fotbalový tým ze samých hvězd. A v hudebním tělese, s řadou rozličných zájmů a priorit, je to ještě zdaleka těžší. Ladislavu Štaidlovi tak patří obdiv, že svůj tým nejen sestavil, ale hlavně dokázal dlouhodobě provozně „ukočírovat“.

Ladislav Štaidl se v průběhu své kariéry také sám stal zpěvákem. A jeho písně „Mží ti do vlasů“ či televizně seriálová „Jsou dny, kdy svítá“ se staly takřka přes noc hity. Milá byla i jeho další autorská písnička ve vlastním podání „Když uvidíte někdy psíka“. Často si k nim psal i sám texty. Zkomponoval hudbu k mnoha a mnoha českým filmům i seriálům. A  velmi často  si zpěváci i z nich dodatečně vybírali své pozdější hity. Jako tomu bylo u Heleny Vondráčkové v případě písně „Poslední bezejmenná“ s textem Eduarda Pergnera (z Jirešova filmu „Mladý muž a bílá velryba”) .

Ladislav Štaidl se, pohříchu, po ukončení dlouholeté – a úspěchy dlážděné – spolupráce s Karlem Gottem, dostával do popředí hledáčku médií spíše ze strany zájmu o jeho partnerku Ivetu Bartošovou. Dost neprávem. Ačkoli pověsil kytaru i dirigentskou taktovku takříkajíc „na hřebík“, dařilo se mu i v podnikání mimo hudební branži. Založil reklamní agenturu i několik dalších společností. Možná nevíte, že jste v kinech v devadesátých letech křupali pop-corn od jeho českoamerické firmy?

Ladislav Štaidl napsal i několik knížek. Patrně nejznámější jsou ty jeho dvě vzpomínkové – „Víno z hroznů“ a „Desátý klíč“. Píše v nich vtipně, bez příkras i skrupulí, o své kariéře i lidech, které během ní potkal. Asi již méně z vás zná jeho knížku s první manželkou našeho bývalého premiéra  Paroubka „Rendez-vous s paní Zuzanou“. Zde spíše poslouchal a věrně zapisoval… Asi nejen podle mého mínění je nejkvalitnější jeho poslední knížka povídek „Ukradená pointa“. Teprve její povídky dávají vyniknout Štaidlovu neotřelému slohu, vtipu, nadhledu i částečnému sarkasmu. Určitě není náhodou, že Štaidlův literární vklad pochválil i spisovatel, novinář a profesor na amerických univerzitách Arnošt Lustig.

Ladislav Štaidl byl v roce 1986 jmenován zasloužilým umělcem a dne 28. října 2015 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.

Ladislav Štaidl (vlevo) na unikátním historickém archivním snímku s legendárním jazzovým muzikantem a skladatelem Duke Ellingtonem (omluvte, prosím, zhoršenou kvalitu reprodukce)

Ladislav Štaidl patří bezesporu k významným osobnostem české pop-kultury druhé poloviny dvacátého století.

Čest jeho památce.

Foto: archiv TM, antikvariát a repro-foto TM

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Spolek TABULA RASA a Studio ALTA uvádějí: „CERN – urychlovač částic“

Vizuálně hudební báseň. ■ Luminiscenční esej. ■ Zpřítomněná virtualita. ■ Plus minus analog. ■

Spolek TABULA RASA v koprodukci se Studiem ALTA v prostoru Invalidovny uskuteční v sobotu 6. 2. v 19.30 test kontaktů, kabelů, prostoru, fyzikálních zákonitostí, technologií, trpělivosti a dalších spojených nádob v rámci virtuální premiéry inscenace CERN – urychlovač částic. 

Dvojice performerů v dokonalé symbióze s dýdžejem a light designérkou skládají abstraktní kompozice objektů, světel, projekcí, tvarů, zvuků, atmosfér a nálad, které diváka vtahují do magického časoprostoru analogové imaginace.

Režisér Braňo Mazúch se o inscenaci vyjádřil takto: „Projekt ,CERN´ je v pojetí uskupení TABULA RASA soustavou vzájemně propojených objektů – starých a vyřazených reflektorů, projekčních jednotek, otáčivých mechanismů, čoček. Ty na sebe reagují a komunikují spolu. Systém vztahů jednotlivých prostředí, jež TABULA RASA ve své performanci zkoumá, vychází z kombinací proměny živlů v závislosti na fyzikálních elementech, jako je například chlad, teplo, sucho či vlhkost.

Objekty použité v performanci pocházejí z „archeologických“ nálezů ve sklepeních Divadla na Vinohradech a ze zrušeného středoškolského kabinetu fyziky.

Tvůrčí tým tohoto projektu sestává z jádra TABULA RASA – Mikoláš Zika, Jan Brejcha a Jeník Tyl, které doplnili light designérka Teres Bartůňková, hudebník Petr Slunéčko a již zmíněný režisér a dramaturg Braňo Mazúch.

Jedním z inspiračních zdrojů je cyklus přednášek Claudea Lévi-Strausse „Antropologie a problémy současného světa“ a inspirací je bezpochyby též hadronový urychlovač částic LHC umístěný v podzemí mezi pohořím Jura ve Francii a Ženevským jezerem ve Švýcarsku.

Premiéra bude uvedena v rámci on-line streamu na Facebooku Studia ALTA v sobotu 6. 2. 2021 v 19.30.

TABULA RASA: „CERN – urychlovač částic“

Autoři:

Mikoláš Zika – scénograf, ilustrátor, grafik

Jan Brejcha – scénograf, řezbář, malíř

Jeník Tyl – producent, textař

Braňo Mazúch – divadelní režisér, pedagog

Tereza Bartůňková – light design

Petr Slunéčko (Slunce) – sound design

ON-LINE PREMIÉRA: 6. 2. 2021 19.00 na Facebooku Studia ALTA

TABULA RASA, z. s.

Spolek TABULA RASA vznikl v roce 2019 jako logické vyústění spolupráce tvůrců, kteří se potkali na několika rozdílných projektech. Základnu tohoto spolku tvoří tvůrci Mikoláš Zika, Jeník Tyl a Jan Brejcha, kteří vzešli z kateder produkce a scénografie alternativní a loutkové tvorby pražské DAMU.

TABULA RASA má ambici vytvořit autorskou platformu pro vznik nejen divadelních projektů.  Kombinujeme různé umělecké přístupy. Jsme produkčně – uměleckou buňkou, která vedle vlastních autorských divadelních inscenací vytváří výstavy, scénografie, publikace, umělecké předměty a do budoucna počítá s širší sítí spolupracovníků.

Foto: archiv TABULA RASA, z. s.

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN