Carmina Vetera

Taneční zpracování světových písní a balad v choreografiích Petra Zusky – od indických, přes arabské až po ukrajinské

Pražský komorní balet odtančí v neděli 3. dubna 2022 v Divadle na Vinohradech komponovaný program Carmina Vetera v choreografii Petra Zusky. Jedná se o jediné letošní uvedení tohoto představení v Praze. Ve večeru, jehož název v překladu znamená Staré písně, se objeví čtyři Zuskovy choreografie na motivy lidových písní a balad, které pocházejí z různých kultur, národností i časů (od Indie přes Ukrajinu a východní Slovensko až po Irsko)  Ej LáskoLyrickáRůže a dívčí sólo Fo(u)r One. Za interpretaci posledně jmenovaného sóla získala tanečnice Pražského komorního baletu Tereza Hloušková v roce 2020 širší nominaci na Cenu Thálie za nejlepší ženský výkon v kategorii Tanec a pohybové divadlo.

„Diváci se mohou těšit na krásnou muziku – staré písně z dávných dob, i o něco mladší lidové balady několika národů a kultur. A snad mohu říci, že i na kvalitní choreografie, které jim dávají jevištní tvar,“ říká o představení jeho autor Petr Zuska.

Ej LáskoLyrická a Růže jsou tři dílka, která Zuska nezávisle na sobě vytvořil pro různé příležitosti a různé soubory a tanečníky v rozmezí tří let. Všechna vznikla mezi roky 2008 a 2010. Fo(u)r One je sólová choreografie, která vznikla v roce 2019 přímo pro Pražský komorní balet. Hříčka s anglickými slovíčky v názvu naznačuje, že jde hned o ‚čtyři‘ písně ‚pro‘ ‚jednu‘ ženu. Jsou to čtyři písně z různých koutů světa – Indie, Irsko, Maroko a Izrael, tedy z lokalit, které do jisté míry reprezentují čtyři základní, dosud živé náboženské kultury světa. „Nešlo mi o jakýkoli religiózní rozměr, ale o náladu a charakter oněch písní, potkávajících se v jedné postavě – ženě, která je vlastně jakási Matka Země,“ vysvětluje Zuska. „Zároveň to celé tak trochu konvenuje s postavou z jedné starosumerské báje – Inannou, která, aby mohla sestoupit do podsvětí, odkládá postupně všechny své šperky a oděv. Něco podobného, i když trochu jinak, se v tomto sóle děje i mé interpretce. Možná by se dalo říci, že jde o výpověď, v níž se snoubí osobní ženská křehkost a síla s dotekem síly a křehkosti existence lidstva.“

Vstupenky na představení jsou k dispozici přes rezervační web Divadla na Vinohradech: https://www.divadlonavinohradech.com/divadelni-hra/CARMINA-VETERA

Ej lásko
Choreografie:  Petr Zuska
Hudba:  Jiří Pavlica & Hradišťan (výběr písní z alba „Ozvěny duše“)
Scéna:  Petr Zuska
Kostýmy:  Roman Šolc
Světelný design: Pavel Kremlík, Petr Zuska
Nastudování:  Aleksandre Katsapov
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Světová premiéra: 2008

Lyrická 
Choreografie:  Petr Zuska
Hudba:  Vyšívanka Lada (ukrajinské a východoslovenské balady)
Scéna:  Petr Zuska
Kostýmy:  Roman Šolc
Světelný design:  Petr Zuska
Video: Tomáš Stibor
Nastudování: Aleksandre Katsapov
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Světová premiéra: 2008

Fo(u)r One
Choreografie:  Petr Zuska
Hudba: indické, irské, arabské a židovské balady
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Pavel Kremlík, Petr Zuska
Asistent choreografie: Linda Svidró
Světová premiéra: 2019

Růže
Choreografie: Petr Zuska
Hudba: Jiří Tichota & Spirituál kvintet (výběr písní z alba „Písničky z roku raz dva“)
Kostýmy: Roman Šolc
Světelný design: Pavel Kremlík, Petr Zuska
Nastudování a asistent choreografie: Linda Svidró
Světová premiéra: 2010

Petr Zuska (*1968) – choreograf a režisér, tanečník (Rozhovor s Petrem Zuskou najdete na www.tanecnimagazin.cz)

Petr Zuska představuje tvůrce evropského formátu, v  českém tanečním kontextu zosobňuje výjimečného choreografa, který spolupracuje s významnými světovými baletními soubory. Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od vysokého bel canta neoklasického stylu přes inovativní přístup k moderní tvorbě. Jeho inscenace jsou promyšlené, plnokrevné, odrážejí svět symbolů či archetypů, duchovní otázky i morální principy. Jako jeden z mála tvůrců dokáže vložit do svých děl humor, vtip a nadsázku.

Petr Zuska vystudoval choreografii a režii neverbálního divadla na HAMU (1994). Během své interpretační kariéry byl sólistou Pantomimy Ladislava Fialky v Divadle Na zábradlí, Pražského komorniho baletu Pavla Šmoka, Baletu Národního divadla, baletních souborů v  Mnichově, Augsburgu a Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Vystupoval nejen v baletech klasického repertoáru, ale především v dílech renomovaných současných tvůrců (z Čechů Jiří Kylián, Pavel Šmok či Libor Vaculík, ze zahraničních pak Alvin Ailey, Gerhard Bohner, Robert North, Mats Ek, Hans van Manen, Christopher Bruce, Ohad Naharin, Nacho Duato, Itzik Gallili…) Jako tanečník vystupoval v mnoha zemích po celém světě a v 90. letech byl rovněž stálým hostem baletu ND v Brně a Slovenského národního divadla v Bratislavě.

V  letech 2002–2017 byl Petr Zuska uměleckým šéfem Baletu Národního divadla v  Praze. V  tomto období také vytvořil pro Národní divadlo šest celovečerních baletů a  řadu kratších jednoaktových děl. Během Zuskovy šéfovské éry tento soubor hostoval ve 36 významných světových destinacích. Například v  Moskvě, Petrohradě, Washingtonu D.C., Houstonu, Athénách, Bonnu, Budapešti, Tallinu, Pekingu, Šanghaji, Paříži, Tel Avivu aj.

Jako tvůrce má na svém kontě (od roku 1990) více než padesát inscenací pro zahraniční i domácí soubory: Hamburg Ballett, Ballett Augsburg, Semperoper v Drážďanech, Lotyšskou národní operu v Rize, Mariinské divadlo, Královský dánský balet, Ballett Deutsche Oper am Rhein, West Australian Ballet v  Perthu, Finský národní balet, Les Ballets de Monte-Carlo, Boston Ballet, estonský Teater Vanemuine, Balet Národního divadla v Brně, Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, Laternu magiku, Pražský komorní balet a Bohemia Balet – soubor Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, a samozřejmě pro Balet Národního divadla v Praze. Kromě toho režijně a pohybově spolupracoval na vzniku několika činoherních a operních inscenací.

Za svou interpretační práci a  choreografickou tvorbu získal řadu význačných ocenění, jako jsou Cena Thálie (1993 a  1997), Prix Dom Perignon (1999), cena Originální choreografie v soutěžní přehlídce moderního tance (2006, 2008), cena za Nejlepší choreografie roku (1996 a 2002), Cena Českého literárního fondu (1993 a 1994), Cena Opery Plus (2015 a 2017) za výsledky ve vedení Baletu ND a 25 let choreografické tvorby, za choreografii Chvění (2017), Cena Ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti divadla (2017). Za inscenaci Kytice pro Pražský komorní balet získal Cenu za nejlepší choreografii v rámci taneční přehlídky ČR BALET (2019).

 

 

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

 

Cestopis roku vyhlásí na zámku

„Cena Hanzelky a Zikmunda“ se uskuteční pandemii navzdory. Porota literární i fotografické soutěže ve znamení Cimrmanova divadla.

Letos potřetí se vyhlašují „Ceny Hanzelky a Zikmunda“. A to ve dvou hlavních kategoriích – knižní cestopis roku a cestopisná fotografie roku. Organizátoři chtěli dodržet tradici a výsledky oznámit v den – letos už 102.(!) – narozenin Miroslava Zikmunda, ale protipandemická opatření jim to nedovolila. Proto tedy letos 14. 2. oznamují nominace. A vítěze zveřejní na slavnostním ceremoniálu 22. 4., tedy v den, kdy se Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund vydali na svou první (1947) i druhou (1959) velkou cestu. Ceremoniál bude opět na zámku v Dobříši, kde v roce 1951 oba cestovatelé psali svoje knihy. V tento den bude vyhlášen také nejpůjčovanější cestopis roku v knihovnách a rozhlasový počin roku v oblasti zahraničního zpravodajství.

Cestovat sice v současné situaci moc nemůžeme, ale můžeme o cestách alespoň snít. A to jde krásně právě díky cestopisům a fotografiím z cest. Letošní rok na ně byl – pandemii navzdory – bohatý, a díky nim se můžeme alespoň na chvíli přenést do jiného světa,“ říká Vladimír Kroc, jeden ze zakladatelů „Ceny Hanzelky a Zikmunda“.

Porota hodnotící literární, publicistická a rozhlasová díla

Za rok 2020 přihlásili vydavatelé nebo samotní autoři celkem 21 knihu. A z nich porota – ve složení spisovatelka Milena Holcová (předsedkyně poroty), literární historička Ina Píšová (vítězka 1. ročníku soutěže), spisovatel a poutník Ladislav Zibura (vítěz 2. ročníku), básník, scenárista divadla Járy Cimrmana, textař a spisovatel Miloň Čepelka a novinář, fotograf a spisovatel Jan Rybář – nominovala následujících pět titulů (řazeno abecedně):

– Císař ve světě: terapie cestou do Asie aneb Táta zůstal doma (Lenka Linhartová)

– Hory a nekonečno (Viktorka Hlaváčková)

– Na kole přes Afriku (Tadeáš Šíma)

– Na vlnách s Petrem Voldánem – Očima, ušima i srdcem kolem světa (Petr Voldán)

– Stopy bílého muže – Voda včera, dnes a zítra (Zbyněk Hrkal)

Vítězka prvního ročníku soutěže v literární kategorii a nyní již porotkyně Ina Píšová

V jiný den a na jiném místě, konkrétně v pražské galerii Czech Photo Centre, zasedla fotografická porota ve složení: Veronika Souralová – ředitelka Czech Photo a předsedkyně poroty, Petr Brukner – fotograf a herec Divadla Járy Cimrmana, Jan Rybář – fotograf, Tomáš Tureček – šéfredaktor National Geographic, Pavel Schreiber – ředitel CEWE. Společně vybrali pět nominovaných snímků, které vyhodnotili jako nejlepší snímky z cest. Kvůli Covidu 19 a omezené možnosti cestovat připustili tentokrát organizátoři i snímky z výletů po České republice.

Fotografická porota to neměla určitě lehké

Do soutěže bylo přihlášeno téměř pět set fotografií a porota vybrala následujících pět nominovaných.

– Nominaci získal snímek Mobilní Indie. Fenomén mobilních telefonů zachytil Petr Kleiner.

– Zdeněk Dvořák nazval svůj snímek Ze Země na Měsíc. Fotografie zobrazuje uměleckou instalaci nafukovacích modelů Země a Měsíce v Brně na Kraví hoře. Ta se stala vyhledávanou cestovatelskou atrakcí léta 2020.

– Dalším nominovaným snímkem je Ohnivý muž z Ugandy od Jany Kupčákové. Muži z domorodého kmene Batwa předvádějí ve své vesnici, jak se tradičním způsobem rozdělává oheň.

– Odvážný snímek s názvem Skákači pochází z Bangladéše a jeho autorem je Josef Bosák. Mládežníci ve stanici v Dháce skáčou z vagonu na vagon.

– Další nominovanou fotografii je Pes a siamská dvojčata od Lucie Mojžíšové. Fotografie byla pořízena na pobřeží Holandska.

A teď se již zbývá pouze těšit na dubnové vyhlášení finálových výsledků celé soutěže na dobříšském zámku.

Text a foto: Zuzana Rybářová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Šance pro tanečnice moderního tance

Chcete odstartovat z divadla Brodway třeba na skutečnou Brodway? Anebo na Maltu, do Indie, Kataru či jiných exotických oblastí? Největší černé divadlo v Praze vám nabízí příležitost.

Black Light Theatre WOW SHOW PRAGUE vyhlašuje konkurz na obsazení dámské taneční company (tanečnice s výbornou technikou – contemporary dance nebo musical dance).

Kde: Divadlo Broadway, Na Příkope 988/31, Praha 1

Kdy: 29. 1. 2020 v 16 hod., divadlo bude otevřeno od 15 hod., možnost převléknout se, sprchy, zázemí. S sebou taneční oděv, ponožky, případně boty na jazz.

Kdo jsme:

  • Jsme největší černé divadlo v Praze.

  • Na pražské scéně působíme 16 let.

  • Ročně odehrajeme více jak 220 představení.

  • Nabízíme:

  • Zajímavý honorář.

  • Možnost zájezdů, WOW Show navštívilo Ekvádor, Řecko, Turecko, Indii, Katar, Maltu, Německo, Rusko a jiné lokality.

V případe zájmu zašlete životopis s fotografií nejpozději do 27. 1. 2020.

Kontakt: Petr, office manager,

telefon: 777 070 134,

e-mail: info@wow-show.com

TANEČNÍ MAGAZÍN

Sněhový dort pro baletní královnu

Kdo byla Anna Pavlova? A proč nesou její jméno sladké dobrůtky? A dokonce i žabí stehýnka!

Již několikrát jsem měl tu čest ochutnat dort zvaný „Pavlova“. Vždy jsem myslel, že se jedná o sladkost (koho, čeho) I. P. Pavlova. Ruský vědec, který má v Praze 2 náměstí a stanici metra i městské hromadné dopravy, totiž vyvolával u živočichů slintací reflex. A já měl dojem, že tento dort patří do kategorie těch, po nichž „blahem slintáme“… Ale pravda je jiná. Dort totiž nese jméno slavné ruské tanečnice Anny Pavlové!

Kdo byl otcem?

Anna Pavlova (často u nás psaná též Pavlovová) se narodila 31. ledna 1881 v ruském Petrohradu, jako dcera pradleny Ljubov Feodorovny. Její pravý otec není oficiálně znám.

Když byla Anna ještě velmi malá, její matka se provdala za vojáka v záloze Matvjeje Pavlova. Ten však brzy zemřel. Přesně, když byly Anně dva roky. Obě s matkou byly velmi chudé a dlouhá léta proto trávily s Anninou babičkou.

Škola se zajištěním

Anně Pavlové se zachtělo být tanečnicí již v osmi letech. To, když navštívila představení „Spící krasavice“ v petrohradském Marijánském divadle.

Anna Pavlova

O dva roky později byla Anna přijata jako studentka do Petrohradské carské baletní školy. Tato škola pro klasický tanec svým studentům nabízela navíc celoživotní materiální zajištění. A proč škola carská? Tehdejší vládce Ruska car Alexander III (1845 – 1894) byl totiž jejím hlavním mecenášem.

Ačkoli byla mladá Anna považována za křehkou a ne příliš krásnou, přesto byla velmi pružná. I dlouho působila dívčím dojmem. A hlavně, byla obratná a dokázala se snadno i pružně ohýbat a elasticky kroužit na špičkách.

Okouzlila i Maria Petipu

Nadání mladé studentky zapůsobilo na baletního mistra Maria Petipu, který se posléze stal jejím nejoblíbenějším profesorem. Pavlova se také dobře poučila od dalších slavných pedagogů a choreografů Marinského divadla, jimiž byli Christian Johanssen, Pavel Gerdt a Enrico Cecchetti.

Nejen ti, ale i choreograf Fokin,  jí poskytli klasický školní základ, založený na ruské baletní tradici. V září 1899 Pavlova debutovala v Marinskem divadle. Konkurence tam byla mezi tanečníky  vysoká. Anna Pavlova však mezi ostatními brzy zaujala poetickým výrazem a výraznou technickou kvalitou svých vystoupení.

Křest ohněm ve slavné „Met“

Pavlova se účastnila mnoha uměleckých zájezdů. Odhaduje se, že nacestovala přes čtyři sta tisíc mil!!! A to v době, kdy ještě zdaleka neexistovala letecká doprava. Viděly ji tak milióny diváků na celém světě!

V únoru 1910 se Pavlova, vystupující s moskevským tanečníkem Michajlem Mordikinem (1880 – 1944), poprvé představila v Americe. A to hned ve slavné Metropolitní opeře (zvané slangově „Met“), v New Yorku. Většina amerických diváků ji do té doby nikdy předtím neviděla. Byli z ní uneseni.

Divadlo po carevně

Ačkoli byla tato první turné Pavlovové organizována se souhlasem cara, stejně se její poslední oficiální návštěva Ruska datuje létem 1914. Potom, shodou okolností, vystupovala v Německu. Bezprostředně ji pak, cestou do Londýna, (v srpnu 1914)  zastihla zpráva o vyhlášení války Německa s její domovinou. Umění se upozaďovalo. Nastaly jiné problémy. Smlouvy a povinnosti Pavlovové  vůči carovi, školním závazkům i „jeho“ Marijánskému divadlu, tím pádem zanikly.

A proč se divadlo jmenovalo „Marijánské? Je pojmenováno po carevně Marii Alexandrovně, manželce Carla Alexandra II.

Svět ji ležel u nohou

Od těch dob až do své smrti Pavlova pokračovala v dlouhém, vyčerpávajícím celosvětovém turné. A to j se svým vlastním divadelním ansámblem. Jeho členové pocházeli z různých zemí a nebyli vždy zdaleka tak talentovaní jako šéfka.

Ještě několikrát se Anna úspěšně vrátila do Ameriky. V roce 1917 třeba úspěšně vystupovala v Americe jižní. Roku 1919 naopak navštívila Bahii a Salvador. Neopominula ani Indii.

Návštěvám Pavlové v Indii a spolupráci s tamními experty orientálních tanců se ostatně věnuje již článek o Anně Pavlove v TANEČNÍM MAGAZÍNU z 10. 10. 2013.

Její americká vystoupení v letech 1920 a 1921 již znamenala  páté stěžejní turné Pavlové  po Spojených státech během deseti let! Posléze, roku 1923, její taneční společnost cestovala do Japonska, Číny, opět Indie, Barmy a Egypta. Jižní Afrika, Austrálie a Nový Zéland naopak ležely Pavlové u nohou v roce 1926. Léta 1927 a 1928 byla věnována evropskému turné.

A právě uvedené návštěvy u protinožců mají údajně co společného s dortem…

Dort Pavlova, tentokrát s granátovým jablkem a ozdobený physalisem

Jak to bylo s dortem?

V rámci svého již zmiňovaného celosvětového turné v roce 1926 navštívila Anna Pavlova Nový Zéland.

O víc než šedesát let později autor Anniny biografie Keith Money, v souvislosti s touto událostí, zmiňuje historku o zrození dortu Pavlova. Ten dezert prý připravil šéfkuchař hotelové restaurace ve Wellingtonu. Speciálně, na počest této populární tanečnice. Sněhový dort měl připomínat její nadýchanou sukni a plátky kiwi znázorňovaly zelené růže, kterými byl její taneční kostým vyzdoben.

Anna Pavlova rovněž vystupovala v sousední Austrálii. Konkrétně v roce 1929. Baletka tehdy pobývala ve městě Perth v hotelu Esplanade. Rovněž šéfkuchař tohoto hotelu prý údajně vytvořil lehký dezert z bílkového sněhu, který pojmenoval Pavlova, protože je stejně lehoučký jako ta, co mu dala jméno.

Krinolína Anny Pavlove na archivním obrázku skutečně připomíná nadýchaný dort

Pochází ten dort z Evropy?

Nejen u našich protinožců však vznikaly pokrmy oslavující proslulou baletku. Ve Francii totiž šéfkuchaři připravovali žabí stehýnka à la Pavlova a v USA se prodávala zmrzlina Pavlova.

A podle mnoha dokladů nejen to. S největší pravděpodobností ani samotný dort Pavlova nebyl vynalezen na jižní polokouli, ale k protinožcům doputoval z Evropy přes Ameriku.

Kulinářští experti Andrew Paul Wood a Annabelle Utrechtová předpokládají, že na jih od rovníku recept na zákusek z bílkového sněhu doputoval na zadní straně krabic s kukuřičným škrobem. Do Pavlovy se často přidává trocha škrobu pro dosažení typického měkkého středu. Podle těchto „jídelních“ badatelů u protinožců dokonce nevzniklo ani pojmenování dezertu.

První recept na sladký zákusek nazvaný „Pavlova“ se prý doložitelně objevil už v roce 1911, kdy Anna Pavlova teprve zahajovala své světové turné a kdy o její slávě jižní kontinent pořádně ještě ani nic netušil.

Dort Pavlova si získal světový ohlas a s tím i mnoho obměněných variant. Toto je jeho německá verze, konkrétně schvwarzwaldská podoba.

Pozor na „Meringue“!

Záhady a nedorozumění spojené s tímto dezertem ale ještě zdaleka nekončí.

Milovníky sladkostí totiž může překvapit, že v cukrárnách či kavárnách anebo restauracích se objevuje stejný dezert, kterému se jednou říká „Pavlova a podruhé „Meringue. Rozdíl mezi těmito pojmy vysvětluje cukrářský mistr Maršálek: Meringue, to znamená bílky a cukr v různém poměru. Pro stabilitu se přidává trocha soli či pár kapek citronu. Naopak Pavlova je obohacena o větší díl octa nebo citronové šťávy a nesmí chybět škrob, který výslednému korpusu zajišťuje stabilitu. Správně upečená Pavlova je křupavá a vevnitř má spíše texturu poněkud jako marshmallow.“

Anna Pavlova s labutí (obdobný snímek má Eva Pilarová na titulu svého alba z roku 1974 „Zázrak je žít“)

Labutí píseň

Anna Pavlova aktivně tančila až do konce svého života. Počátkem roku 1931, během turné v nizozemském Haagu, bylo Pavlové sděleno, že přechodila zápal plic. A že její zdravotní stav vyžaduje léčení a operaci.

Bylo jí rovněž důrazně řečeno, že už nikdy nebude schopna tančit, pokud nebude své plicní potíže radikálně léčit. Odmítla podstoupit operaci a řekla: „Pokud nedokážu tančit, raději bych byla mrtvá.“ 

Zemřela na následky zápalu plic v ložnici vedle japonského salonu hotelu „Des Indes“ v nizozemském Haagu. Někdy  kolem půlnoci v pátek 23. ledna 1931. Tři týdny po svých 50. narozeninách. Ke smrtelnému loži si přála přinést svůj kostým z „Labutího jezera“. Poslední její slova před smrtí zněla: „Slyšíte, jak v dálce tančím?“

A závěrem recept:

Jarní Pavlova s čokoládou a čerstvým ovocem

Na korpus:

  • 240 g bílků

  • 240 g cukr krupice

  • 240 g cukr moučka

  • 1 malý citron, šťáva i kůra 

  • 20 g bramborový škrob

  • Na mramorování:

  • 100 g lesního ovoce (maliny, borůvky nebo ostružiny)

Na náplň:

  • 900 g šlehačky 33 %

  • 200 g extra hořké čokolády 80 %

Na ozdobu:

  • 300 g čerstvých malin, borůvek nebo ostružin

Postup:

100 g lesního, třeba i mraženého, ovoce rozmixujeme na jemné pyré.

Troubu předehřejeme na 100 °C. 

Bílky s citronovou šťávou ušleháme elektrickým mixerem do polotuha a po lžících zašleháme krupicový cukr, pak došleháme dotuha a nakonec lehce zamícháme směs cukru moučky, škrobu a citrónové kůry.

Hmotu rozdělíme na tři plechy vyložené papírem na pečení a stěrkou rozetřeme do kruhů o poloměru asi 26 cm. Na ty rovnoměrně rozdělíme připravené pyré a lžící vytvoříme mramor.

Sušíme 3 až 4 hodiny, nebo dokud upečená Pavlova není zcela suchá.

Na náplň si převaříme smetanu a do ní ponorným šlehačem vmixujeme hořkou čokoládu. Necháme přes noc v lednici a druhý den ušleháme do tuha. 

Na první ze tří Pavlov rozetřeme třetinu ušlehané náplně a dobře rozetřeme až do krajů. Přiložíme druhou plackou a rozetřeme další třetinu. Stejně pokračujeme i se zbývající plackou a náplní.

Povrch dobře uhladíme, hustě poklademe ovocem a na závěr pocukrujeme.

Dobrou chuť!

Foto: archiv TANEČNÍHO MAGAZÍNU

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN