Carmina Vetera

Taneční zpracování světových písní a balad v choreografiích Petra Zusky – od indických, přes arabské až po ukrajinské

Pražský komorní balet odtančí v neděli 3. dubna 2022 v Divadle na Vinohradech komponovaný program Carmina Vetera v choreografii Petra Zusky. Jedná se o jediné letošní uvedení tohoto představení v Praze. Ve večeru, jehož název v překladu znamená Staré písně, se objeví čtyři Zuskovy choreografie na motivy lidových písní a balad, které pocházejí z různých kultur, národností i časů (od Indie přes Ukrajinu a východní Slovensko až po Irsko)  Ej LáskoLyrickáRůže a dívčí sólo Fo(u)r One. Za interpretaci posledně jmenovaného sóla získala tanečnice Pražského komorního baletu Tereza Hloušková v roce 2020 širší nominaci na Cenu Thálie za nejlepší ženský výkon v kategorii Tanec a pohybové divadlo.

„Diváci se mohou těšit na krásnou muziku – staré písně z dávných dob, i o něco mladší lidové balady několika národů a kultur. A snad mohu říci, že i na kvalitní choreografie, které jim dávají jevištní tvar,“ říká o představení jeho autor Petr Zuska.

Ej LáskoLyrická a Růže jsou tři dílka, která Zuska nezávisle na sobě vytvořil pro různé příležitosti a různé soubory a tanečníky v rozmezí tří let. Všechna vznikla mezi roky 2008 a 2010. Fo(u)r One je sólová choreografie, která vznikla v roce 2019 přímo pro Pražský komorní balet. Hříčka s anglickými slovíčky v názvu naznačuje, že jde hned o ‚čtyři‘ písně ‚pro‘ ‚jednu‘ ženu. Jsou to čtyři písně z různých koutů světa – Indie, Irsko, Maroko a Izrael, tedy z lokalit, které do jisté míry reprezentují čtyři základní, dosud živé náboženské kultury světa. „Nešlo mi o jakýkoli religiózní rozměr, ale o náladu a charakter oněch písní, potkávajících se v jedné postavě – ženě, která je vlastně jakási Matka Země,“ vysvětluje Zuska. „Zároveň to celé tak trochu konvenuje s postavou z jedné starosumerské báje – Inannou, která, aby mohla sestoupit do podsvětí, odkládá postupně všechny své šperky a oděv. Něco podobného, i když trochu jinak, se v tomto sóle děje i mé interpretce. Možná by se dalo říci, že jde o výpověď, v níž se snoubí osobní ženská křehkost a síla s dotekem síly a křehkosti existence lidstva.“

Vstupenky na představení jsou k dispozici přes rezervační web Divadla na Vinohradech: https://www.divadlonavinohradech.com/divadelni-hra/CARMINA-VETERA

Ej lásko
Choreografie:  Petr Zuska
Hudba:  Jiří Pavlica & Hradišťan (výběr písní z alba „Ozvěny duše“)
Scéna:  Petr Zuska
Kostýmy:  Roman Šolc
Světelný design: Pavel Kremlík, Petr Zuska
Nastudování:  Aleksandre Katsapov
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Světová premiéra: 2008

Lyrická 
Choreografie:  Petr Zuska
Hudba:  Vyšívanka Lada (ukrajinské a východoslovenské balady)
Scéna:  Petr Zuska
Kostýmy:  Roman Šolc
Světelný design:  Petr Zuska
Video: Tomáš Stibor
Nastudování: Aleksandre Katsapov
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Světová premiéra: 2008

Fo(u)r One
Choreografie:  Petr Zuska
Hudba: indické, irské, arabské a židovské balady
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Pavel Kremlík, Petr Zuska
Asistent choreografie: Linda Svidró
Světová premiéra: 2019

Růže
Choreografie: Petr Zuska
Hudba: Jiří Tichota & Spirituál kvintet (výběr písní z alba „Písničky z roku raz dva“)
Kostýmy: Roman Šolc
Světelný design: Pavel Kremlík, Petr Zuska
Nastudování a asistent choreografie: Linda Svidró
Světová premiéra: 2010

Petr Zuska (*1968) – choreograf a režisér, tanečník (Rozhovor s Petrem Zuskou najdete na www.tanecnimagazin.cz)

Petr Zuska představuje tvůrce evropského formátu, v  českém tanečním kontextu zosobňuje výjimečného choreografa, který spolupracuje s významnými světovými baletními soubory. Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od vysokého bel canta neoklasického stylu přes inovativní přístup k moderní tvorbě. Jeho inscenace jsou promyšlené, plnokrevné, odrážejí svět symbolů či archetypů, duchovní otázky i morální principy. Jako jeden z mála tvůrců dokáže vložit do svých děl humor, vtip a nadsázku.

Petr Zuska vystudoval choreografii a režii neverbálního divadla na HAMU (1994). Během své interpretační kariéry byl sólistou Pantomimy Ladislava Fialky v Divadle Na zábradlí, Pražského komorniho baletu Pavla Šmoka, Baletu Národního divadla, baletních souborů v  Mnichově, Augsburgu a Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Vystupoval nejen v baletech klasického repertoáru, ale především v dílech renomovaných současných tvůrců (z Čechů Jiří Kylián, Pavel Šmok či Libor Vaculík, ze zahraničních pak Alvin Ailey, Gerhard Bohner, Robert North, Mats Ek, Hans van Manen, Christopher Bruce, Ohad Naharin, Nacho Duato, Itzik Gallili…) Jako tanečník vystupoval v mnoha zemích po celém světě a v 90. letech byl rovněž stálým hostem baletu ND v Brně a Slovenského národního divadla v Bratislavě.

V  letech 2002–2017 byl Petr Zuska uměleckým šéfem Baletu Národního divadla v  Praze. V  tomto období také vytvořil pro Národní divadlo šest celovečerních baletů a  řadu kratších jednoaktových děl. Během Zuskovy šéfovské éry tento soubor hostoval ve 36 významných světových destinacích. Například v  Moskvě, Petrohradě, Washingtonu D.C., Houstonu, Athénách, Bonnu, Budapešti, Tallinu, Pekingu, Šanghaji, Paříži, Tel Avivu aj.

Jako tvůrce má na svém kontě (od roku 1990) více než padesát inscenací pro zahraniční i domácí soubory: Hamburg Ballett, Ballett Augsburg, Semperoper v Drážďanech, Lotyšskou národní operu v Rize, Mariinské divadlo, Královský dánský balet, Ballett Deutsche Oper am Rhein, West Australian Ballet v  Perthu, Finský národní balet, Les Ballets de Monte-Carlo, Boston Ballet, estonský Teater Vanemuine, Balet Národního divadla v Brně, Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, Laternu magiku, Pražský komorní balet a Bohemia Balet – soubor Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, a samozřejmě pro Balet Národního divadla v Praze. Kromě toho režijně a pohybově spolupracoval na vzniku několika činoherních a operních inscenací.

Za svou interpretační práci a  choreografickou tvorbu získal řadu význačných ocenění, jako jsou Cena Thálie (1993 a  1997), Prix Dom Perignon (1999), cena Originální choreografie v soutěžní přehlídce moderního tance (2006, 2008), cena za Nejlepší choreografie roku (1996 a 2002), Cena Českého literárního fondu (1993 a 1994), Cena Opery Plus (2015 a 2017) za výsledky ve vedení Baletu ND a 25 let choreografické tvorby, za choreografii Chvění (2017), Cena Ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti divadla (2017). Za inscenaci Kytice pro Pražský komorní balet získal Cenu za nejlepší choreografii v rámci taneční přehlídky ČR BALET (2019).

 

 

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

 

„KLÍČE ODNIKUD“

Nepříliš veselé téma, krásně a vkusně zpracované – takové je nejnovější dílo Petra Zusky

V pondělí 11. března patřilo pražské Fórum Karlín Jihočeskému divadlu. Konkrétně dílu choreografa Petra Zusky „Klíče odnikud“. Petra Zusku našim čtenářům jistě nemusíme představovat. Pouze krátce připomeňme, že během své taneční kariéry vystoupil v baletech klasického repertoáru a především v dílech renomovaných současných tvůrců – Jiřího Kyliána, Pavla Šmoka, Libora Vaculíka, Alvina Aileyho, Gerharda Bohnera, Roberta Northa, Matse Eka, Hanse van Manena, Christophera Bruce, Ohada Naharina, Nacho Duata, Itzika Gallili… Vystupoval v mnoha zemích po celém světě, od roku 2002 byl uměleckým šéfem Baletu Národního divadla v Praze. Jako tvůrce má na kontě více než padesát inscenací. Za svou interpretační práci a choreografickou tvorbu získal řadu význačných ocenění.

Dílo „Klíče odnikud“ vychází ze Zuskovy osobní zkušenosti. Petr Zuska navštívil jednoho dne prázdný dům svých prarodičů. Ten byl obýván několik posledních desetiletí Zuskovou opuštěnou, schizofrenní tetou, která v něm i v naprosté samotě zemřela. Tato žena byla uzavřena do svého vlastního světa strachu a hrůzy ze všeho okolo, obklopena rejem svých neuspořádaných démonů. A současně kolem ležely svazky pedantně a přesně nadepsaných klíčů. Ale odkud vlastně byly? Celý příběh, který trvá přibližně hodinu a půl, vychází ze vzpomínek a klíčových životních okamžiků této nešťastné ženy.

Tanec, který představuje konec života, skon a určitý přechod mezi jednou dimenzí a druhou, není rozhodně žádné radostné téma. Přesto se Petru Zuskovi podařilo vytvořit dílo, které diváka strhne. Bez hlesu sledujeme příběh, který dotváří bezpochyby dokonale vybraná hudba.

Příběh začíná. Vidíme ženu v černobílých šatech, barvách většinou symbolizujících smrt. Zoufale vybíhá vpřed, ale pak zůstává bezvládně sedět na židli, hlavu sklopenou k jedné straně… Pomalu se otevírají jedny, druhé, třetí dveře… A nakonec vyskočí na scénu, z osmi jasně nasvícených dveří, tanečníci – čtyři muži a čtyři ženy. Otevřou-li se dveře, proud světla proniká na jeviště. Je to snad už světlo z té „druhé strany“?

Tanečníci představují vzpomínky dotyčné ženy, jsou oděni do černých obleků. Také se říká, že po smrti člověk vidí před očima odvíjet se celý svůj životní příběh. Všechno dobré i zlé, co ho potkalo a co udělal. Je snad toto takový příběh? Možná ano…

Na scéně se také objevuje druhá žena (nazvaná jen ONA), rovněž oblečena do černobílých šatů. Představuje patrně matku zesnulé ženy. Možná ji ale můžeme chápat i jako zesnulou samotnou, tedy přesněji její vlastní nesmrtelné „Já“. Ale současně je to také pianistka (Božena Steinerová), interpretující první část klavírního cyklu „Po zarostlém chodníčku“ Leoše Janáčka. Tato skladba vyvěrá z jednoho z nejzoufalejších období skladatelova života, kdy mu vedle profesních „proher“, které prožíval, zemřela jeho jednadvacetiletá dcera Olga. Janáčkova skladba kontrastuje s „Reguiem“ Antonína Dvořáka, které se inscenací také prolíná. Toto dílo pak bylo naopak vytvořeno v době, kdy byl skladatel na vrcholu svých tvůrčích sil a jeho „Requiem“ je spíše velkolepou oslavou Boha. Petr Zuska pečlivě zvažoval, které skladby svým obsahem a náladou odpovídají tématu inscenace. A jejich dramaturgie se povedla. Spojení obou z uvedených hudebních děl je emotivně velmi působivé.

Sledujeme pak dále, jak ONA (tanečnice Julie De Meulemeester) vzpomíná na matku a otce, na své dětství, ale i konflikty s otcem, partnerské konflikty. Až nakonec, kdy se postavy mění ve zlé, zlověstné přízraky bez tváří (tanečníci mají hlavy zahalené do černé) a nebohou ženu ničí. Interpreti vskutku přesvědčivě a mistrně představují vtíravé, děsivé, chmurné myšlenky hlavní postavy.

Julie De Meulemeester podává vynikající výkon, divák s napětím sleduje její taneční pojetí role po celé představení.

Božena Steinerová se stává součástí hlavního děje, možná ztělesňuje pocity zesnulé, možná její příbuzné či její vlastní „Já“. Na konci pak zůstávají obě ženy na pódiu bez známek života.

Velkým kladem inscenace „Klíče odnikud“ je její  přínos nejen pohledem na útrapy a konec jednoho lidského života, ale také na opravdovou krásu a důstojnost. Nic není povrchní, divák je hluboce dojatý. „Klíče odnikud“ bych bez nadsázky označila za mistrovské dílo Petra Zusky.

KLÍČE ODNIKUD

Scénář, režie, choreografie: Petr Zuska

Scéna: Jan Dušek

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Petr Zuska, Petr Baštýř

Zvukový design: Zbyněk Perla

 Asistenti choreografa: Béla Kéri Nagy, Zdeněk Mládek

Tančí:  Julie De Meulemeester (ONA), Božena Steinerová (ONA), – Petronela Bogdan, Sebastiano Mazzia, Tereza Szentpéteryová, Ayano Nagamori, Aleš Hanzlík, István Varga, Rosa Maria Pace, Magnum Phillipy (ONI)

Foto: archiv Jihočeského divadla

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN