Nejen „Po zarostlém chodníčku“

Pražský komorní balet poprvé v Rudolfinu: Janáček – Martinů – Dvořák, ve spolupráci s orchestrem Filarmonietta Praga a Pavlem Šporclem

V závěru srpna vystoupí Pražský komorní balet na dvou výjimečných koncertech 7. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu „Praha, Klasika“ v programu nazvaném „ATLANTIS & MU / TOKIO & PRAHA, A. D. 2020“. Hudba českých velikánů Janáčka, Martinů a Dvořáka zazní v pražském Rudolfinu a v chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci u Kutné Hory 21. a 22. srpna vždy od 19.30. Soubor zatančí dvě choreografie legendárního Pavla Šmoka: symfonickou báseň „Holoubek“ Antonína Dvořáka a úpravu klavírního cyklu pro smyčcový orchestr „Po zarostlém chodníčku“ Leoše Janáčka.

Pavel Šporcl

Letní koncertní cyklus „Praha, Klasika“ bude v Praze a dalších městech probíhat již po sedmé. Letošní festival vyvrcholí srpnovými koncerty na počest stého výročí oficiálního navázání vztahů mezi Českou republikou a Japonskem. Toto výročí je vynikající příležitostí také ke shrnutí dosavadní mnohaleté plodné spolupráce festivalu s japonskými partnery.

Pod vedením dirigenta Jiřího Havlíka a za doprovodu Symfonického orchestru orchestrální akademie Filarmonietta Praga vystoupí v koncertu pro flétnu, housle a orchestr Bohuslava Martinů dva jedineční sólisté: za českou stranu fenomenální houslista Pavel Šporcl a za japonskou sólo flétnista České filharmonie, Japonec Naoki Sato. Pražský komorní balet pak bude na koncertním pódiu Rudolfina tančit vůbec poprvé.

Pražský komorní balet – „Po zarostlém chodníčku“

Našeho partnerství s Mezinárodním hudebním festivalem ,Praha, Klasika´ si velmi vážíme a na letní představení pod jeho hlavičkou se moc těšíme,“ říká Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu. „Festival si za dobu svého trvání již vydobyl velmi dobré renomé. Podporují jej a zaštiťují nejrůznější význačné osobnosti českého kulturního života. Výjimečným orchestrálním uvedením představení ,Holoubek´ a ,Po zarostlém chodníčku´ v rámci letošního festivalu Pražský komorní balet velmi důstojně připomene odkaz svého zakladatele profesora Pavla Šmoka.“

Vstupenky na představení je možné zakoupit na: www.prague-classics.cz / www.goout.net


Slavnostní závěrečný koncert

7. mezinárodního hudebního festivalu

PRAHA, KLASIKA“ v Praze

JANÁČEK – MARTINŮ – DVOŘÁK

Pátek 21. srpna v 19:30, Rudolfinum, Dvořákova síň

Leoš Janáček – Po zarostlém chodníčku
Bohuslav Martinů – Koncert pro flétnu, housle a orchestr
Antonín Dvořák – Symfonická báseň Holoubek, op. 110

Pražský komorní balet
Naoki Sato – flétna (Japonsko)
Pavel Šporcl – housle (Česká republika)
Symfonický orchestr Filarmonietta Praga
Dirigent: Jiří Havlík

Slavnostní závěrečný koncert

7. mezinárodního hudebního festivalu

PRAHA, KLASIKA“

v Sedlci u Kutné Hory

JANÁČEK – MARTINŮ – DVOŘÁK
Sobota 22. srpna v 19:30
Chrám Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele, Kutná Hora – Sedlec 

Leoš Janáček – Po zarostlém chodníčku
Bohuslav Martinů – Koncert pro flétnu, housle a orchestr
Antonín Dvořák – Symfonická báseň Holoubek, op. 110

Pražský komorní balet
Naoki Sato – flétna (Japonsko)
Pavel Šporcl – housle (Česká republika)
Symfonický orchestr Filarmonietta Praga
Dirigent: Jiří Havlík

Foto: archiv PKB

Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

PRAŽSKÝ KOMORNÍ BALET pořádá konkurz

Na doplnění míst sólistů. Pouze v interním pracovním poměru!

PRAŽSKÝ KOMORNÍ BALET

umělecký šéf Linda Svidró

vyhlašuje

KONKURZ na doplnění míst sólistů

Hledáme profesionální tanečníky – muže a ženy s jevištní praxí. Požadujeme vzdělání v klasickém i moderním tanci.

Nabízíme pouze interní pracovní pozice.

Konkurz je pouze pro zvané a uskuteční se v termínu 12. června 2020

(od 9.30 registrace, od 10.00 konkurz).

Uchazeči budou pozváni na základě zaslaných podkladů:

–       životopis s portrétní fotografií

–       taneční fotografie

–       video link

Nezapomeňte uvést věk, výšku (cm), váhu (kg), národnost, předchozí zkušenosti a vzdělání.

 Repertoár souboru:

Kytice (režie a choreografie Petr Zuska)

Carmina Vetera (Ej lásko, Lyrická, Fo(u)r One, Růže – choreografie Petr Zuska)

Holoubek, Po zarostlém chodníčku, Musica Slovaca (choreografie Pavel Šmok)

Prolínání (choreografie Lukáš Timulák)

Svět Sedmikrásek (choreografie Jiří Pokorný)

Chvilka POEzie (choreografie Marek Svobodník)

Rekviem za nekonečno (choreografie Tom Rychetský)

Premiéra v sezoně 2020/2021: Petr Zuska, Marek Svobodník

Veškeré podklady zašlete na emailovou adresu:

 linda.svidro@balet-praha.cz  

Pražský komorní balet

Mgr. Linda Svidró
Národní dům na Vinohradech

náměstí Míru 9, Praha 2

Tel.: +420 608 060 282
www.prazskykomornibalet.cz

Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Malá vzpomínka JANY ERIKSSON TOMANOVÉ: S Jiřím Kyliánem, českým choreografem světového jména

Doba, kdy ubývá živých vystoupení a jsme více či méně vázáni doma, přímo vybízí k zajímavým reminiscencím a vzpomínkám. S velmi zajímavými nás oslovila paní Jana Eriksson Tomanová. Tu druhou, o našem choreografovi světového jména, uveřejňujeme nyní. A nezapomene se v ní ani na Gustava Voborníka.

Jeho úžasnou kariéru jsem sledovala již od září 1969, kdy jsem jako studentka AMU v Praze odjela do Stuttgartu na festival choreografií Johna Cranka. Tam jsem se s Jiřím Kyliánem, tenkrát dvaadvacetiletým, poprvé setkala. Uvedl mě na festival a byl mi tam také rádcem. Ve Stuttgartu byl až do roku 1975.

Již v roce 1978 odchází Kylián do Haagu, do Holandska, kde se stává uměleckým šéfem a choreografem nově vzniklého tanečního souboru. Angažuje ty nejlepší tanečníky z celého světa. Jeho práce choreografa je vysoce hodnocena předními světovými kritiky. Jen český „dvoreček” příznačně mlčí. Až v osmdesátých letech minulého století konečně „soudruzi dovolili“ Jiřímu Kyliánovi a jeho souboru představit se v Praze.

Byl to svátek baletu – vzpomínám na Stravinského „Svěcení jara” a na Janáčkův klavírní cyklus „Po zarostlém chodníčku” v interpretaci klavíristy Josefa Páleníčka, který hrál přímo na jevišti. A tanečníci Holandského baletu tančili. Tak nadšené ovace publika jsem už více nezažila.

Další setkání s Jiřím Kyliánem nadešlo brzy po revoluci, v devadesátých letech. Spolu s Gustavem Voborníkem, který byl v tu dobu čestným předsedou Společnosti tanečních pedagogů (STAP – nezávislá profesní organizace, vzniklá v roce 1990), jsme napsali Jiřímu Kyliánovi do Haagu zdvořilý dopis. Zda nás – pedagogy a studenty českých tanečních škol může přijmout v jeho světoznámém divadle. Jeho milá odpověď, že nás přijme, nám doslova vyrazila dech. Ve velmi krátké době jsme cestu do Holandska se studenty a několika pedagogy uskutečnili.

Setkání s Jiřím Kyliánem, v divadle v Haagu, bylo velmi srdečné. Pozval nás na baletní sály, kde již v tu dobu pracoval se třemi soubory. V tom prvním byli tanečníci do dvaceti let. Druhou skupinu tvořili tanečníci mezi dvaceti až čtyřiceti lety. A ve třetí skupině byli tanečníci od čtyřiceti let výše. Byl to pro všechny úžasný zážitek, obzvláště po pětačtyřiceti letech komunismu. Večer jsme byli všichni pozváni na představení Kyliánových baletů. Jeho osobité pojetí, modernost, ale současně úcta ke všemu, co bylo, co je a co může být, nás nemohlo nechat lhostejnými. Už nevím, kterak bych to nejlépe definovala. Bylo to ohromení? Srdeční zážitek?

Ale to nebylo vše. Jiří Kylián pro nás dojednal návštěvu na Taneční konzervatoři v Rotterdamu. A tam navíc uspořádání workshopu pro naše studenty, pod vedením holandské modernistky.

Domnívám se, že tato cesta do Holandska byla pro všechny členy STAP a jejich studenty velkým životním zážitkem. Všichni jsme měli možnost osobně se potkat s Jiřím Kyliánem. A to nejen jako umělcem – choreografem, ale i člověkem.

Jiří Kylián byl slavnostně inaugurován v Paříži 13. 03. 2019 „Řádem čestné legie“ a byl uveden do křesla Akademie krásných umění (do osmi sekcí umění byla přidána choreografie).

Jiří Kylián s trofejí, kterou mu v Paříži předala monacká princezna Caroline

V roce 1835 byl takto v Paříži vyznamenán skladatel Antonín Rejcha, roku 1896 se této pocty dostalo malíři Václavu Brožíkovi.

My Češi můžeme a jsme hrdi na tak výjimečného umělce, jako je Jiří Kylián. Nechť je mu Bůh milostiv a dopřeje mu nadále mnoho a mnoho energie a tvůrčího nadšení.

Foto: archiv Taneční školy Jany Tomanové

Jana Eriksson Tomanová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„KLÍČE ODNIKUD“

Nepříliš veselé téma, krásně a vkusně zpracované – takové je nejnovější dílo Petra Zusky

V pondělí 11. března patřilo pražské Fórum Karlín Jihočeskému divadlu. Konkrétně dílu choreografa Petra Zusky „Klíče odnikud“. Petra Zusku našim čtenářům jistě nemusíme představovat. Pouze krátce připomeňme, že během své taneční kariéry vystoupil v baletech klasického repertoáru a především v dílech renomovaných současných tvůrců – Jiřího Kyliána, Pavla Šmoka, Libora Vaculíka, Alvina Aileyho, Gerharda Bohnera, Roberta Northa, Matse Eka, Hanse van Manena, Christophera Bruce, Ohada Naharina, Nacho Duata, Itzika Gallili… Vystupoval v mnoha zemích po celém světě, od roku 2002 byl uměleckým šéfem Baletu Národního divadla v Praze. Jako tvůrce má na kontě více než padesát inscenací. Za svou interpretační práci a choreografickou tvorbu získal řadu význačných ocenění.

Dílo „Klíče odnikud“ vychází ze Zuskovy osobní zkušenosti. Petr Zuska navštívil jednoho dne prázdný dům svých prarodičů. Ten byl obýván několik posledních desetiletí Zuskovou opuštěnou, schizofrenní tetou, která v něm i v naprosté samotě zemřela. Tato žena byla uzavřena do svého vlastního světa strachu a hrůzy ze všeho okolo, obklopena rejem svých neuspořádaných démonů. A současně kolem ležely svazky pedantně a přesně nadepsaných klíčů. Ale odkud vlastně byly? Celý příběh, který trvá přibližně hodinu a půl, vychází ze vzpomínek a klíčových životních okamžiků této nešťastné ženy.

Tanec, který představuje konec života, skon a určitý přechod mezi jednou dimenzí a druhou, není rozhodně žádné radostné téma. Přesto se Petru Zuskovi podařilo vytvořit dílo, které diváka strhne. Bez hlesu sledujeme příběh, který dotváří bezpochyby dokonale vybraná hudba.

Příběh začíná. Vidíme ženu v černobílých šatech, barvách většinou symbolizujících smrt. Zoufale vybíhá vpřed, ale pak zůstává bezvládně sedět na židli, hlavu sklopenou k jedné straně… Pomalu se otevírají jedny, druhé, třetí dveře… A nakonec vyskočí na scénu, z osmi jasně nasvícených dveří, tanečníci – čtyři muži a čtyři ženy. Otevřou-li se dveře, proud světla proniká na jeviště. Je to snad už světlo z té „druhé strany“?

Tanečníci představují vzpomínky dotyčné ženy, jsou oděni do černých obleků. Také se říká, že po smrti člověk vidí před očima odvíjet se celý svůj životní příběh. Všechno dobré i zlé, co ho potkalo a co udělal. Je snad toto takový příběh? Možná ano…

Na scéně se také objevuje druhá žena (nazvaná jen ONA), rovněž oblečena do černobílých šatů. Představuje patrně matku zesnulé ženy. Možná ji ale můžeme chápat i jako zesnulou samotnou, tedy přesněji její vlastní nesmrtelné „Já“. Ale současně je to také pianistka (Božena Steinerová), interpretující první část klavírního cyklu „Po zarostlém chodníčku“ Leoše Janáčka. Tato skladba vyvěrá z jednoho z nejzoufalejších období skladatelova života, kdy mu vedle profesních „proher“, které prožíval, zemřela jeho jednadvacetiletá dcera Olga. Janáčkova skladba kontrastuje s „Reguiem“ Antonína Dvořáka, které se inscenací také prolíná. Toto dílo pak bylo naopak vytvořeno v době, kdy byl skladatel na vrcholu svých tvůrčích sil a jeho „Requiem“ je spíše velkolepou oslavou Boha. Petr Zuska pečlivě zvažoval, které skladby svým obsahem a náladou odpovídají tématu inscenace. A jejich dramaturgie se povedla. Spojení obou z uvedených hudebních děl je emotivně velmi působivé.

Sledujeme pak dále, jak ONA (tanečnice Julie De Meulemeester) vzpomíná na matku a otce, na své dětství, ale i konflikty s otcem, partnerské konflikty. Až nakonec, kdy se postavy mění ve zlé, zlověstné přízraky bez tváří (tanečníci mají hlavy zahalené do černé) a nebohou ženu ničí. Interpreti vskutku přesvědčivě a mistrně představují vtíravé, děsivé, chmurné myšlenky hlavní postavy.

Julie De Meulemeester podává vynikající výkon, divák s napětím sleduje její taneční pojetí role po celé představení.

Božena Steinerová se stává součástí hlavního děje, možná ztělesňuje pocity zesnulé, možná její příbuzné či její vlastní „Já“. Na konci pak zůstávají obě ženy na pódiu bez známek života.

Velkým kladem inscenace „Klíče odnikud“ je její  přínos nejen pohledem na útrapy a konec jednoho lidského života, ale také na opravdovou krásu a důstojnost. Nic není povrchní, divák je hluboce dojatý. „Klíče odnikud“ bych bez nadsázky označila za mistrovské dílo Petra Zusky.

KLÍČE ODNIKUD

Scénář, režie, choreografie: Petr Zuska

Scéna: Jan Dušek

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Petr Zuska, Petr Baštýř

Zvukový design: Zbyněk Perla

 Asistenti choreografa: Béla Kéri Nagy, Zdeněk Mládek

Tančí:  Julie De Meulemeester (ONA), Božena Steinerová (ONA), – Petronela Bogdan, Sebastiano Mazzia, Tereza Szentpéteryová, Ayano Nagamori, Aleš Hanzlík, István Varga, Rosa Maria Pace, Magnum Phillipy (ONI)

Foto: archiv Jihočeského divadla

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN