A studio Rubín divadelně i filmově

Derniéruje inscenaci „Klaunovy názory“ speciálně vytvořenou filmovou verzí

Pro derniéru dramatizace románu Heinricha Bölla „Klaunovy názory“ zvolilo pražské A studio Rubín netradiční formu. Vytvořilo speciální filmovou verzi, jejíž prostor se z jeviště Rubínu přenesl do autentického bytu hlavního představitele „smutného“ klauna Šimona Krupy. Příběh o zaslepení vlastním uměleckým posláním postavila režisérka Lucie Ferenzová jako nelítostnou one man show s kaluží kávy a mikrofonem, ve které se ohledává hranice mezi posláním a sobectvím. Filmová verze, která zároveň nabízí možnou paralelu se současnou životní situací mnoha umělců, bude dostupná na Facebooku a Youtube kanálu A studia Rubín od 29. do 31. března zdarma.

Celý příběh vyrůstá ze situace, kdy se hlavní hrdina Hans, po dlouhé době ocitá sám se svém poloprázdném bytě. Mezi vařením a pitím kávy, koupáním se a bezcílným bloumáním se vrací k jednotlivým momentům svého dosavadního života a především k nedávno ztroskotanému vztahu s Marií. Je to takový sebezpyt balancující na hraně sebelítosti a sebeironie. Chtěli jsme se spolu s našimi diváky s touto inscenací důstojně rozloučit. Vzhledem k tomu, že se jedná o takto intimní příběh, který je navíc scénicky budován jako one man show, řekli jsme si, že vytvoření filmové verze, která se navíc odehrává v autentickém bytě hlavního představitele, je nejen možné, ale i nutné,“ říká o chystané derniéře umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová a dodává „K filmovému zpracování jsme přizvali režiséra Jiřího Ondru, který vše zastřešoval na místě.

Toto monodrama rozbíjí mýtus o umělcích, na které je velmi často nazíráno jako specifický „lidský druh“. Zvláště jejich pracovní činnost není okolím, a někdy i jimi samotnými, vnímána jako práce, ale spíše jako poslání a výsada, které podřizují celý svůj život, včetně vztahů. Takový je i případ Hanse. Ten v intenzivním monologu zápasí s bolestivou skutečností, že ho opustila jeho dívka. Mezi všemi vyvolanými vzpomínkami, obrazy, dialogy a také úvahami se ale stále více zpřítomňuje otázka, do jaké míry samotný Hans a jeho bezhlavé naplňování klaunské kariéry, mohli být příčinou vztahového krachu.

Filmová verze zároveň nabízí jistou paralelu se současnou situací umění, umělců a kultury, jejíž existenci ohrožuje pandemická situace s koronavirem a vládní restrikce. Skutečný byt, který obývá hlavní představitel a divadelní herec Šimon Krupa spolu se svými, též divadelními spolubydlícími, se na jeden den proměnil ve filmový ateliér. Kuchyně, ložnice, šatna, technická místnost s pračkou, toaleta a koupelna se staly filmovými lokacemi pro původní divadelní scény. Tuto verzi úmyslně zpracoval profesionální kameraman, zvukař i střihač jako selfie video. Tím dosahuje dojmu, že hlavní hrdina Hans opuštěný a osamocený ve svém nepoužívaném bytě pije a točí sám sebe, aby podal zprávu o mizerii a komice své existence. Může se to vztáhnout na jakéhokoli umělce bez možnosti svoje umění provozovat; je to víc než aktuální, zvláště nyní, kdy nejen herci, ale i další umělci jsou odkázáni na samotu svých lockdownových pokojů a bytů.

Nadále zcela vycházíme z předlohy Heinricha Bölla. Je to zpráva o tom, jak jeden divadelní klaun zjistil, že žil jen svým uměním a pro umění, pro sebe, nehleděl na své blízké, nepečoval o své vztahy, a teď je sám. Je to zábavný, zlý balanc na hraně absurdnosti, mezi komikou a tragédií, kdy všichni zjišťujeme, jak (ne)podstatné naše umění může být...“ dodává k filmové verzi režisérka Lucie Ferenzová, a současně také autorka scénického přepisu. Ta se zaměřila na tenkou a těžko postihnutelnou hranici mezi posláním a sobectvím. „A tak i náš filmový klaun mele, vaří a překapává kávu, ožralý spadne oblečený do vany… kouří na záchodě, obléká si kostýmy v šatně, v rohu pokoje v improvizovaném ,divadelním koutku‘ zkouší jednotlivé scény ze svého života převést v divadelní umění. Proč to celé dělá? Účtuje se svými nejbližšími, s otcem, přáteli, divadelním agentem, potažmo i s diváky, divadlem a filmem, a v neposlední řadě s Marií, která ho opustila… Ale bylo to opravdu tak?“

Speciálně vytvořenou filmovou verzi „Klaunových názorů“ zpřístupní divadlo na Facebooku a Youtube kanále A studia Rubín od 29. do 31. března zcela zdarma. Diváci mohou zavřené divadlo finančně podpořit v rámci jeho kampaně na darujme.cz.

Foto: archiv A studia Rubín

Pavla Umlaufová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

PKB tančí v Muzeu hudby

Pražský komorní balet & Zemlinského kvarteto: Suk – Janáček – Smetana. V choreografii legendárního Pavla Šmoka.

Pražský komorní balet uvede v úterý 8. a ve středu 9. září od 19.30 v Českém muzeu hudby dva netradiční večery. Za doprovodu Zemlinského kvarteta sólisté souboru zatančí nestárnoucí choreografii Pavla Šmoka a Kateřiny Dedkové-Frankové „Po zarostlém chodníčku“, pro níž se autoři volně inspirovali Janáčkovou operou „Její pastorkyňa“. Jako speciální host večera se představí přední český klarinetista Igor Františák.

Sám Šmok k premiéře v roce 1998 uvedl: „Jednotlivé skladby cyklu nemají vzájemně žádnou výraznější dramaturgickou souvislost. Až na to, že jde o niterné výpovědi autora. Scéna je však přece jen něco jiného, než koncertní síň a Janáček by nám snad odpustil, že jsme do díla vložili malý příběh, který je ostatně volně přejat z jiné jeho skladby.” Dramatický příběh mladé dívky, ženy a lehkomyslného chasníka, postupně gradující v mrazivou tragédii, přesně vystihuje melancholickou náladu nádherné Janáčkovy hudby, jež čerpá z melodiky moravských lidových písní.

Program obou večerů doplní tóny Sukovy Meditace na Staročeský chorál „Svatý Václave“ a Smetanův Kvartet e-moll „Z mého života“.

Se Zemlinského kvartetem spolupracujeme na netradičních projektech již celou řadu let, jsou to vynikající umělci, skvěle sehraní instrumentalisté,“ říká Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu. A doplňuje: „Komorní hudba jako taková je velmi niterná a smyčcové kvarteto je její nejintimnější variantou. Provedení vyžaduje naprostou preciznost a také dokonalé souznění s tanečním pohybem. To se nám, troufám si říci, daří naplňovat a zprostředkovávat tak divákům emoce a krásné umělecké prožitky.“

Premiéru původně klavírní skladby Leoše Janáčka ,Po zarostlém chodníčku´ v transkripci pro klarinet a smyčcové trio jsem uvedl zhruba před třemi lety právě se členy Zemlinského kvarteta,“ přibližuje Igor Františák, který je speciálním hostem koncertu. „Před dvěma roky jsme společně s Pražským komorním baletem uvedli tuto nesmírně působivou verzi na ,Svatováclavském hudebním festivalu´ v Ostravě, kdy provedení zaznamenala Česká televize. Byl to pro mě skutečný zážitek, neboť se propojila geniální Janáčkova hudba společně s dramatickým tancem Pražského komorního baletu a působivou choreografií Pavla Šmoka. Jsem si jist, že se návštěvníkům tohoto představení bude tento netradiční projekt líbit stejně jako nám interpretům,“ doplňuje klarinetista.

Program:

·         Josef Suk: Meditace na Staročeský chorál „Svatý Václave“

·         Leoš Janáček: „Po zarostlém chodníčku“

·         Bedřich Smetana: Kvartet e-moll „Z mého života“

České muzeum hudby, Karmelitská 2/4,

Praha 1 – Mala Strana

 

Foto: archiv PKB

Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Smrt na Highjumpu u Příbrami!

Akce, na níž TANEČNÍ MAGAZÍN zval, je otřesena tragédií!

Policie vyšetřuje úmrtí na akci Highjump v zatopeném žulovém lomu v Hřiměždicích na Příbramsku, jíž TANEČNÍ MAGAZÍN avizoval.

„Dvaatřicetiletý muž tam v noci na sobotu 4. srpna skočil do vody a utonul,“ řekla ČTK policejní mluvčí Lucie Nováková. Událost se stala po 04:00.

„Dostali jsme oznámení o utonutí muže po skoku do vody,“ uvedla mluvčí. Policie ještě ráno neznala totožnost mrtvého a musela ji zjišťovat. Okolnosti nehody policisté dosud vyšetřují.

Devatenáctý ročník soutěže ve skocích do vody v Hřiměždicích začal již v pátek a během víkendu pokračuje, účastní se ho česká i světová elita. Do vody může také veřejnost. Ovšem již za zvýšených bezpečnostních opatření.

TANEČNÍ MAGAZÍN

V Londýně jsou tanečníci opět zcela nazí!

Stalo se už docela běžnou záležitostí, že jsou tanečníci na jevišti nazí?

 

 

 

V díle Oliviera Duboi “Tragédie” vystupuje jeho 18 tanečníků zcela nahých.

Během první půl hodiny tito muži a ženy  mají na sobě jen to nezbytné. Jejich obličeje nevyjadřují nic, údery nohou se podřizují diktátu bubnů. Choreografie zde vidíme minimálně.

tragedie_olivier_dubois_2_c_francois_stemmer

Tanečníci spíše dělají dojem na diváka svou individualitou, nedostatkem strachu se odhalit, divák si prohlíží tvary a typy těl, mateřská znaménka, pigmentaci, ochlupení.

Bez názvu

Problém hry je,  že divákova výdrž vyprchá dávno před tím, než se tanečníci plně vloží do všech pohybů, svíjení, skoků, chvění, to vše  za doprovodu elektronické hudby.

Pohyby tanečníků jsou bezchybné, ale je tak zajímavé je sledovat jako skupinu dosti kamenných teenagerů.  Nejvíce provokativní moment je ten, kdy opona padá a tanečníci se opět objeví plně oblečeni.

Je tedy vždy výhra být nahý?

evenement_239_image

 

Taneční magazín