Divadlo ARCHA nabízí ateliéry pohybového divadla

Čekají vás tam nejen dvě lektorky Veroniky…

Divadlo Archa opět otevírá oblíbené ateliéry pohybového a fyzického divadla. Ateliéry probíhají v úterky a čtvrtky. První hodiny 1. října a 3. října 2019 jsou otevřené a jsou zdarma. Lektorky ateliérů jsou profesionální tanečnice, pedagožky, choreografky.

Fyzické a taneční divadlo pro všechny věkové kategorie I

Lektorka: Veronika Knytlová

Úterý 18.30 – 20.00 / 14 lekcí / od 1.10. 2019 do 21. 1. 2020

„Ateliér nabízí úvod do fyzického a tanečního divadla. Osu naší práce bude tvořit improvizace a hra. Hledání a následné posouvání hranic pohybových možností vlastního těla. Imaginace jako fyzická odpověď formou úkolů a cvičení. Posilování důvěry k vlastnímu tělu. Ateliér je určen všem věkovým kategoriím, začínajícím tanečníkům a všem, kdo se zabývají nebo chtějí zabývat tancem.“ upřesňuje Veronika Knytlová, lektorka.

Fyzické a taneční divadlo pro všechny věkové kategorie II

Lektorka: Veronika Kacianová

Čtvrtek 17.30 – 19.00 / 14 lekcí / od 3. 10. 2019 do 16. 1. 2020

Taneční ateliér pro děti od 7 do 12 let

Lektorky: Veronika Kacianová a Marta Trpišovská

Čtvrtek 15.15 – 16.45 / 14 lekcí / od 3. 10. 2019 do 16. 1. 2020

Taneční ateliér pro děti od 4 do 6 let

Lektorky: Veronika Kacianová a Marta Trpišovská

Čtvrtek 14.00 – 15.00 / 14 lekcí / od 3. 10. 2019 do 16. 1. 2020Oba naše ateliéry jsou založeny na přirozeném pohybu, dětské fantazii a vědomé práci s tělem. Prostřednictvím improvizací, přirozeného pohybu a hudby budeme rozvíjet osobité vnímání pohybu každého dítěte. Společné objevy propojíme v zážitek, který umožní dětem poznat spontánní radost z tance.“ říkají lektorky Veronika Kacianová a Marta Trpišovská.

Hýbánky – Ateliér – dramaťáček pro nejmenší děti od 4 do 6 let

Úterý 15.30 – 16.30 od 1. 10. 2019 do 21. 1. 2020

Náš nový ateliér pro nejmenší děti se formou přirozených her zaměřuje poznávání těla, mysli, dechu, probouzení a tříbení smyslů. Organicky propojujeme nejrůznější žánry – pohyb, hlas, zvuk a výtvarnou tvorbu. Přirozenou cestou v dětech podněcujeme schopnost dívat se na svět a na sebe sama z různých úhlů pohledu. Chceme se vyhnout neustále prosazovanému nároku na výkon, místo něj dáváme prostor kreativitě a radosti z ní. Rozvoj tvořivosti a fantazie doplňujeme podporou optimálního rozvoje motoriky.“ vysvětlují lektorky Veronika Knytlová a Radmila Krásenská.

Cena jednotlivých ateliérů je 2 000 Kč a všechny jsou zakončeny veřejnou prezentací v Divadle Archa.

Sourozenci a další rodinní členové mají slevu.

Kde se ateliéry odehrávají: ve studiu Divadla Archa,

ul. Zlatnická,

Praha 1

Přihlášky a informace: Radmila Krásenská,

E-mailová adresa: radmila.krasenska@archatheatre.cz

Divadlo Archa

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou, pedagožkou a vedoucí vlastního souboru DANOU PALOU

„Diváci za vámi přijdou do Národního, do divadla ve sklepě, či polorozpadlé továrny, ale tvořit na velké scéně je výjimečné.“

Nebývá zvykem, abychom připravili s nějakou taneční osobností rozhovor dvakrát v nepříliš dlouhém časovém horizontu. Ale tanečnice, choreografka a taneční pedagožka DANA PALA si to  nesporně zaslouží. Již její první rozhovor s TANEČNÍM MAGAZÍNEM – po představení „La Mar“ – vzbudil značný čtenářský ohlas. Toto interview vzniklo naopak. Ještě před premiérou inscenace „Nincs“. Upřímně totiž věříme, že rozruch rozproudí minimálně stejný, jako ten rozhovor minulý.

V názvu svého studia máte „kreativitu” − nakolik ji vyznáváte, jako ve smyslu nápadu? Je pro Vás při nové tvorbě naprosto prioritní?

Kreativní člověk má v životě podle mého názoru velkou výhodu. Proto se snažím o její rozvoj. Ráda také nechávám fantazii diváků pracovat a myslím na to, aby měli prostor pro svou kreativitu, když sledují taneční představení. Snažím se kreativně vést své žáky a to nejen pomocí tance, ale i výtvarného, hudebního nebo prostorového vnímání. Moje pedagogická činnost je orientována hlavně na tvůrčí proces a kreativní rozvoj. Sama jsem si prošla principem, že nejprve je technika a potom tvorba. Já se snažím o propojení obou témat od začátku. Kreativita se asi nedá naučit, ale určitě ji můžete u lidí stimulovat.“

Co pro Vás znamená spolupráce s Národním divadlem v Praze? Je tato – i v zahraničí – brána prestižně?

Jsem šťastná za tuto zkušenost. Choreografovat pro Národní divadlo je úkol, který by měl každý tvůrce přijmout s pokorou. V minulosti jsem se věnovala převážně site – specific tvorbě (choreografie pro nedivadelní prostor) a když jsem konečně mohla své rodiče pozvat do krásné budovy Národního divadla, měli velkou radost. Vnímala jsem, že jsou rádi, že mě konečně vidí tvořit na velké scéně. Každopádně oni přijdou vždy i do divadla ve sklepě, anebo do polorozpadlé továrny, kde bych něco vymyslela. A já si takových příležitostí stejně tak vážím. V zahraničí je Národní divadlo bráno prestižně. Nesrovnatelné s výše zmíněnou továrnou. Netvrdím, že tvorba pro ND není dřina. Ale udělat kvalitní autorské dílo, ve vlastní produkci s minimem finančních příspěvků a bez takového velkého zázemí za zády, považuji za větší oříšek. Bylo by skvělé, kdyby více současných choreografů dostávalo šance tvořit na scéně jakou je ND. Je to pro nás všechny ,na volné noze´ zase jiné a příjemné. Je to hlavně právě v tom zázemí, které Vám velké divadlo poskytuje. Na spolupráci v ND vzpomínám ráda.“

Jako svůj profesní vzor jste uvedla Sashu Waltz, setkali jste se někdy přímo osobně?

Setkala jsem se se Sashou při mých návštěvách v Berlíně. A také na workshopech. Bylo to při mé práci na ,bakalářce´, věnované tématu scénografie a prostoru v tanečních inscenacích. Hodně mě inspiroval způsob její tvorby. Pracuje výtvarně s tělem i prostorem kolem. Umí vytvořit neuvěřitelné prostředí a použít v choreografii všemožný materiál. V Berlíně jsem si začala mnohem více užívat prostor odhaleného jeviště, kde je performer opravdovou bytostí na scéně bez přetvářky.“

Povětšinou hodně pracujete v koprodukci se zahraničními umělci, jak jsou takové koprodukce produkčně náročné?

Zatím mám se zahraniční koprodukcí samé pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, musí být vždy promyšlen každý přesun a každá schůzka, protože většinou pracujete v limitovaném čase. Ale to je před tvorbou nového díla většinou. A nezáleží na tom, jestli choreografujete v Praze, v Berlíně, New Yorku nebo jinde. Produkčně jsou náročné i české inscenace. V dnešní době je cestování tak snadné a dostupné, že zahraniční koprodukce nejsou nic neobvyklého a můžou skvěle fungovat. Musíte dopředu počítat s vyššími náklady za cestovné a s logistikou převozu případných kostýmů nebo rekvizit. Hodně věcí se dnes řeší po síti. Jedinou náročnost vidím s časovými posuny. Když si například dáte sraz na skypu s čínským organizátorem festivalu, musíte dávat pozor, aby Vám nevolal v noci a dobře si spočítat časový rozdíl. Ale jinak při těchto typech práce vždy navíc poznáte kousek nové kultury. A to mě na tom baví asi nejvíc.“

Jak je tomu tentokrát, se zahraničním podílem i stopou, v připravované inscenaci?

Nová kreace dostala jméno ,Nincs´ podle maďarského slova s českým  významem ,není´ nebo ,neexistuje´. Za poslední rok jsem se v rodině setkala s maďarskou kulturou a když jsem hledala název pro naši novou taneční hru, zvolila jsem slovo z Maďarštiny. Co se týká složení týmu, tak jsem tentokrát chtěla oslovit nové umělce. Zajímalo mě, jak to tuhle tvorbu ovlivní. V týmu máme Slovenku Simonu Machovičovou a Čecha narozeného v Kongu Dona Mulefu. Každý hrajeme v taneční hře za sebe a svou kulturu, ale někdy i společně.”

Ze zkoušek před premiérou „Nincs“

Co o nové inscenaci „Nincs“ můžete prozradit ještě před premiérou?

Choreografie je velmi výtvarně pojatá. Pracujeme s několika herními plánky a objekty, které navrhl výtvarník Jan Kopřiva. Pravidla hry jsme spolu konzultovali všichni, stejně jako části hry a nekonečné herní možnosti, které nás při tvorbě napadaly. Myslím, že se nám podařilo vytvořit zajímavé a hravé taneční divadlo, které si užijí dospělí i děti. Každý si tam nalezne svůj ,level´. Hravosti a pozitivnímu naladění celého představení dopomohla také pulsující hudba od Martina Víta, původně tvořena k mobilním hrám. Ráda bych, aby inscenace, krom vzpomínek na dětství, odkázala i na naši společnost, která je takovou herní paralelou. V choreografii experimentuji se scénografií, pracuji s náhodou a baví mě osobnosti tanečníků. Postupně si v představení všichni vytváříme charakter vlastní ,figurky´. Světelné nápady připravují light designéři ze skupiny MAESS. Více Vám už neprozradím. Přijďte se podívat na premiéru do pražské Alty 🙂 “

Mám dojem, že se vždy neorientujete na stálý, stabilní tým spolupracovníků. Myslíte, že je to jednoznačně výhodou? Ustálený tým může svou práci, alespoň podle mého, stabilněji rozvíjet. A v jeho případě jednoznačně odpadá zbytečný čas nového vzájemného poznávání se, oťukávání…

Ve většině mých novějších produkcí jsem spolupracovala s obdobným týmem umělců. Stejný light designér, kostýmní výtvarnice, hudební skladatel i scénograf. Teď jsem se rozhodla oslovit někoho, s kým jsem ještě nespolupracovala. Ne proto, že bych nebyla před tím spokojena. Ale proto, že jsem chtěla vyzkoušet v tvorbě něco nového. Jinak jsem většinou zastáncem stálého týmu. Jednoznačně můžete práci posouvat více do hloubky.“

Tančit lze i na mostě, konkrétně na tom nejdražším v Praze, spojeném s tunelem

Obdobně nejsou Vaše vystoupení spojena s jednou, třeba pražskou, „domovskou” scénou. Není lepší i v tomto smyslu mít nějakou stabilnější. Koneckonců to může vzájemně i propagačně napomáhat…

Stabilní scéna by byla skvělá. Máte rozhodně pravdu. Bohužel si ji zatím nemůžeme dovolit. Grantové podpoře věnuji hodně času a zatím není možné ufinancovat celoroční provoz vlastní taneční scény. Tento rok bychom se neobešli bez grantu od pražského magistrátu a také Nadace Život umělce. Budu ráda, když se nám podaří prohloubit spolupráci s pražským Studiem Alta, kde bude uvedena naše nová premiéra. Jsem otevřena i dalším divadlům, která by měla zájem o rezidenční spolupráci. V současném tanci je téma stálé ,domovské´ scény hodně aktuální. Bohužel, musím říct, že těch možností moc není. Pražská divadla jako je například Ponec, NoD, Alfred ve Dvoře, La Fabrika, která dostávají grantové příspěvky a orientují se na současný tanec, nejsou vždy otevřena pro nové spolupráce a je téměř nemožné se do jejich stálého repertoáru probojovat. Ale nepřestávám věřit, že se nám jednou podaří si ,domovskou scénu´ vybudovat anebo dostaneme příležitost působit v repertoáru některého z výše uvedených divadel.“

V Mělníku, městě severně od Prahy, jste otevřela svou taneční školu. Má na to vliv, že jste vyrůstala při severním okraji Prahy?

Nemá. Když jsem se vrátila do Čech po mém dlouhém působení v zahraničí a odstěhovala se do Mělníka, byla to náhoda. Teď jsem moc ráda, že jsem tady a můžu předávat tanec, zahraniční i české zkušenosti ze svých studií na konzervatoři a na HAMU, dál svým žákům. V Mělníku funguje skvělé kulturní centrum Mekuc, kde se toho děje opravdu hodně a diváci tu vídají na jevišti mimo jiné Radima Vizváryho nebo třeba Loosers. Mělník už dávno není ,pouze´ město vína, ale je tu zázemí pro kulturu i tanec. Náhoda mne zavedla na správné místo.”

Dana na archivním snímku před odletem s produkcí „La Mar“ do Šanghaje

Jak tuto spolupráci, byť po relativně krátké době, hodnotíte?

To se zeptejte těch, kteří chodí na moje taneční kurzy, jak hodnotí spolupráci se mnou. Nechám to na nich. Snažím se dělat svou práci profesionálně a s láskou. Vidím za sebou výsledky a to mne moc těší. Na nic si nemohu stěžovat, spolupráce tady funguje a mám pocit, že je stále prostor pro další vývoj.“

V jednom z rozhovorů pro jistý pražský měsíčník jste se odvolávala na mou recenzi představení „La Mar” v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Jste naší pravidelnou čtenářkou?

Sleduji Vaše články pravidelně a moc mě těší, že nenecháváte tanec jen jako ,elitářskou´ záležitost, ale dáváte velký prostor všem tvůrcům. Líbí se mi objektivita vašeho magazínu.“

Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“ před premiérou.

Foto: archiv Dana Pala Creativity a Andrea Barcalová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Další letní ztráta českého tance – EVA KRÖSCHLOVÁ

Navždy odešla dcera slavné matky, tanečnice, choreografka, spolupracovnice Otomara Krejči i Jiřího Srnce, významná teoretička, spisovatelka i pedagožka

Je smutnou ironií, že doslova a do písmene v předvečer zahájení jubilejního dvacátého ročníku Letních svátků staré hudby odešla na věky osobnost, která se této problematice, ve sféře tanečního umění, velmi věnovala… Ve středu 10. července zesnula ve věku nedožitých devadesátých třetích narozenin velká individualita českého tance Eva Kröschlová.

Tanečnice, pedagožka, choreografka a teoretička Eva Kröschlová se narodila, jako Eva Schürerová, 13. Prosince 1926 v Praze. Již od dětství měla k tanci velice blízko. A to zejména díky své matce Jarmile Kröschlové, přední představitelce moderního výrazového tance, absolventce Jaques-Dalcrozovy školy. Dá se říci, že pedagogickou dráhu měla geneticky zakotvenou. Otec Evy Kröschlové byl Němec, konkrétně známý teoretik, autor odborných publikací i pedagog, ale zejména docent dějin umění na univerzitě v Halle – doktor Oskar Schürer.

Eva Kröschlová

Postupně mladá Eva získala taneční vzdělání v maminčině škole. Tam se, od roku 1939, stávala výraznou členkou její skupiny. Tamtéž pak v letech 1947 až 1949 pedagogicky působila. Posléze vyučovala na Lidové škole umění v Litoměřicích (1947-1949), od roku 1952 pedagogicky vedla lidové a historické tance, rytmickou výchovu a jevištní pohyb na divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Tam se stala také docentkou roku 1990.

V pozici choreografky Kröschlová spolupracovala s řadou souborů a divadel. Počátkem šedesátých let minulého století s Černým divadlem Jiřího Srnce, byla stálou spolupracovnicí Otomara Krejči v Divadle Za branou a podílela se na dalších velmi pozoruhodných činoherních inscenacích.

Eva Kröschlová je autorkou mnoha knih. Připomeňme si alespoň ty nejznámější: Polka (1961), Tance osmi století (1963), Pohybové etudy (1963), Hudební výchova pohybem (1969), Kontratance různých končin (1979), Dobové tance 16.-19. století, skupinové formy (1981), Kapitoly z dějin tance v Dějinách umělecké kultury (1989) a mnohých dalších titulů.

Mezi řadou ocenění, které za svůj plodný život získala, si sama Kröschlová velmi vážila odborné ceny Next Wawe z roku 2006.

Od roku 1985 učila Kröschlová historické tance na Letní škole staré hudby v Kroměříži a ve Valticích. V letech 1995 až 2000 pracovala se skupinou renesančních tanců La Fiamma, jež měla pravidelné programy ve Valdštejnské zahradě. Od roku 2000 vedla vlastní taneční soubor Chorea Historica.

Eva Kröschlová se, stejně jako její matka, dožila úctyhodného věku. Česká taneční scéna v ní ztrácí obrovskou individualitu i oporu. TANEČNÍ MAGAZÍN vzdává touto krátkou vzpomínkou čest její památce.

Foto: archiv redakce

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Pražské Quadriennale 2019 finišuje do cíle!

Poslední víkend. █ Nenechte si ujít audiovizuální projekt 36Q° v Malé sportovní hale na Výstavišti! █ Experiment s měnícími se hranicemi. █

Největší mezinárodní přehlídka divadla a scénografie na světě, která se v české metropoli koná jen jednou za čtyři roky, má před sebou poslední víkend. Nenechte si ujít jeden z nejvýraznějších projektů, který přetvořil celou Malou sportovní halu na Výstavišti v prostředí, kde umění potkává nejnovější technologie – od hudby přes světelný design až po virtuální realitu či senzorické zážitky. Jako hlavní část projektu „36Q˚“ vznikla v celém prostoru haly interaktivní instalace „Blue Hour“. Ve spolupráci s mnoha dalšími osobnostmi z nejrůznějších oborů ji připravil audiovizuální umělec Romain Tardy. V uměleckém týmu byla například výtvarnice Tereza Stehlíková či světelná designérka Pavla Beranová. Akreditace i kompletní program Pražského Quadriennale jsou k dispozici na www.pq.cz, jednodenní vstupenky jsou k dostání v síti GoOut.

Projekt „36Q˚“ („tři sta šedesátka“) představuje scénografii jako prostředí, kde technologie a umění splývají, aby vytvořily jedinečný zážitek. Kurátoři Markéta Fantová a Jan K. Rolník proměnili celou Malou sportovní halu v interaktivní smyslové prostředí, kde dostávají prostor obory jako světelný design, video projekce, zvukový design a kompozice nebo virtuální realita, taktilní design a kreativní kódování. Projekt je založený na intenzivní týmové spolupráci a propojuje zkušené umělce se začínajícími designéry za účelem kolektivní tvorby. Kurátorský a umělecký tým se zaměřil na experimentování s měnícími se hranicemi mezi „nehmotným“ či „virtuálním“ a „skutečným“ světem. Centrem „36Q°“ je imerzivní instalace „Blue Hour“ vznikající pod vedením audiovizuálního umělce Romaina Tardyho. Toho si mohou návštěvníci pamatovat například z loňského Signal festivalu, kde svou instalací oživil kostel Cyrila a Metoděje v Karlíně.

Blue Hour (modrá hodina) je označení pro denní dobu těsně před setměním, kdy se šeří a vše okolo dostává nejčastěji právě modrou barvu. Přeneseně by měl název také odkazovat k nejasné hranici mezi dvěma jevy nebo světy: mezi dnem a nocí, virtuálním a reálným, fyzickým a digitálním. V širším slova smyslu by tento „tranzitní stav“, měl vypovídat o dnešní době, která se nachází na rozhraní předdigitální a podigitální éry a na počátku internetové provázanosti,“ vysvětluje umělecký lídr projektu Romain Tardy.

Na instalaci „Blue Hour“ se podílel tvůrčí tým složený z šesti pracovních skupin. Jejich vedoucími byli: Pavla Beranová (světelný design), Robert Kaplowitz (zvukový design), Tereza Stehlíková (senzorická prostředí), Shannon Harvey (systémová integrace), John Richards (experimentální zvuk) a Paul Cegys s Jorisem Weijdomem (virtuální realita).

Projekt „36Q˚“ vznikl díky materiální podpoře firmy Robe a dalších technologických a vývojářských partnerů, kterým se daří posouvat hranice oboru.

Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru probíhá až do 16. června na pražském Výstavišti, ostrově Štvanice, v prostorách DAMU a na mnoha dalších místech. Návštěvníkům nabízí expozice ze 79 zemí, více než 800 umělců z celého světa a přes 600 performancí, workshopů a přednášek. Více na www.pq.cz.

Foto: Tomáš Brabec

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Mistr Mistrů!

Největší taneční tour v ČR klepe na dveře – CZECH DANCE MASTERS INSPORTLINE!

Czech Dance Masters inSPORTline 2019 je největší taneční tour v České Republice s udílením titulů mistr ČR a nominací pro Mistrovství Evropy a Světa. Celkem se jí zúčastní na 20 000 tanečníků, což je až 1000 soutěžních choreografií z tanečních klubů ze všech koutů ČR. Vrcholem bude galavečer Mistr Mistrů, který proběhne 26. 5. v Průmyslovém Paláci Praha.

Tour začala v březnu devíti Regionálními koly, ve kterých bojují tanečníci napříč všemi věkovými kategoriemi a tanečními styly o postup na kola zemská. V rámci tour se můžou tanečníci zařadit do šesti hlavních departmentů – disco dance, street dance, belly dance, couple dance, art dance a step.

Zemská kola, čili mistrovství Čech a Moravy, bývají již velmi nabitá a proto se rozdělují do dvou akcí. Ti nejlepší se nominují na Mistrovství České Republiky, což je pro každého tanečníka vrchol sezony. Pro street tanečníky se každoročně koná skvělá akce pod názvem BeatStreet v Brně a ostatní departmenty uzavírají sezónu na pražském holešovickém výstavišti  v Průmyslovém paláci na  Grandfinále CZECH DANCE MASTERS INSPORTLINE 2019.

Tato velmi prestižní a populární tour je slavnostně zakončena  26.května  v Průmyslovém Paláci Praha a nese název  Galavečer „MISTR MISTRŮ 2019“. V jeden večer se proti sobě postaví vybraných TOP10 choreografií novopečených mistrů ČR napříč tanečními styly z dětské věkové kategorie (do 11 let), TOP 10 z juniorské věkové kategorie (do 15 let) a TOP 10 z hlavní, dospělácké věkové kategorie (15+).

VIP porota, která je každoročně složena z tanečních odborníků a ze známých osobností z oblasti showbyznysu, sportu a kultury, z partnerů a vzácných hostů, vybere z každé kategorie absolutního vítěze, tzv. MISTRA MISTRŮ, který obdrží finanční a hmotné ceny. Celkem získají top týmy na podporu tanečního růstu prize money v hodnotě 800 tisíc korun a ceny od partnerů inSPORTline, Bambule, INSTAX a další.

Veronika Klimešová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Paní ŠČASNÁ bude šťastná a ADÉLA s LENKOU také!

Ani ne čtyřiadvacet hodin po tom, co byl odvolán od fotbalové Sparty trenér ŠČASNÝ, byla vylosována jako první v naší velké „knižní” soutěži paní VLASTA ŠČASNÁ z Chebu! Dokonce bydlí u stadionu!!! Další z výher poputuje do Košic! Podrobně o výhercích se dočtěte v následujícím textu.

Soutěž o tři knížky s věnováním autora vylosovala přímo ta, která byla smyslem tajenky – malířka a výtvarnice paní Petera Skluzáčková, manželka autora titulu „BABRÁCI“ spisovatele Pavla Šmidrkala.

TANEČNÍ MAGAZÍN těší velká účast. A pochopitelně i to, že většina odpovědí byla správných.

„BABRÁKY ” v knihkupectví KOSMAS pokřtil i (zprava) VLASTIMIL HARAPES, operní pěvkyně MICHAELA KATRÁKOVÁ a skladatel a zpěvák LIBOR PETRŮ

Celkově se zúčastnil 271 jeden čtenář TANEČNÍHO MAGAZÍNU. Z těchto odpovědí bylo 268 naprosto správných. I to redakci těší. Je to totiž důkazem, že TANEČNÍ MAGAZÍN čtete pozorně a bedlivě.

Zajímavé – i když logické – je, že místně nebyly zastoupeny úplně vyrovnaně všechny oblasti, kraje a místní územní celky…

O tři tyto knihy s vlastnoručním věnováním a autogramem autora PAVLA ŠMIDRKALA se soutěžilo

Nejvíce odpovědí, konkrétně 87, přišlo ze západu Čech. Nejen Karlovy Vary, Sokolov, Chodová Planá, ale i Plzeň, Rokycany či Hořovice, Zbiroh či Žebrák ponejvíce reprezentovaly tuto oblast. Následovala Praha. Jejímu pomyslnému druhému místu napomohly zejména odpovědi z Prahy 4 a Prahy 7 – Holešovic. Je ironií, že ani jeden příspěvek nebyl z Prahy 6, kde autor bydlí! Slabší účast projevil i severomoravský kraj. Moravu ponejvíce reprezentovaly odpovědi z Přerova, Prostějova, Olomouce, Kroměříže, Vsetína a samozřejmě z Brna. Objevily se i správně odpovědi z Vysokého Mýta, Nízké Lhoty či Lubné!

Zleva autor knížky „BABRÁCI” pan PAVEL ŠMIDRKAL a vedle něj „obsah tajenky”, jeho manželka PETRA SKLUZÁČKOVÁ, která rovněž vylosovala vítěze velké soutěže o „její jméno”

A teď chvíle napětí, pomyslná fanfára… A chvíle nejdůležitější.

Něžná ruka malířky a výtvarnice Petry Skluzáčkové vytáhla z osudí nakonec tři ženská jména Vlastu ŠČASNOU z Chebu, Lenku POSPÍŠILOVOU z Tábora a Adélu LEDVINOVOU z Vysokého Mýta.

Štěstěna se nakonec ukázala spravedlivá i v tom, že téměř 70 % odpovědí bylo od ženských pisatelek.

TANEČNÍ MAGAZÍN děkuje i těm, kteří nevyhráli. Věří, že mu všichni zůstanou čtenářsky věrní. S vítěznými dámami (či slečnami) se spojí a v co nejschůdnější době jim zašle slíbené ceny. Redakce je ráda, že si ověřila, že TANEČNÍ MAGAZÍN čtou (téměř) celé Čechy, Moravu nevyjímaje. Příjemné jaro a těšte se na další soutěž.

Foto: archiv Pavla Šmidrkala a OSVĚTÁŘI JIHU

TANEČNÍ MAGAZÍN

Nová čtenářská soutěž o tři knížky s podpisem autora PAVLA ŠMIDRKALA

SOUTĚŽ UKONČENA – BUDEME VÁS INFORMOVAT O VYLOSOVÁNÍ VÍTĚZŮ!!! Kdo se bude těšit na knížku s autogramem a věnováním od autora?

Po roce přichází TANEČNÍ MAGAZÍN opět se soutěží. Tentokrát o tři výtisky zbrusu nové knížky „Babráci“ z pera (anebo počítače?) Pavla Šmidrkala.

Nový titul „Babráci“ je souborem devíti povídek Již jejich názvy dávají tušit, že se vesměs jedná o reminiscenci na autorovo mládí. Namátkou uveďme třeba: „Budeme chvíli dospělí“, „Krůček do rádia“, „Hotovo, točit“, nebo „Dlouhá louže“. Publikaci vydala i současně vytiskla Nová tiskárna Pelhřimov spol. s r. o. A o její grafické řešení a zlom se postaral syn autora, Marek Šmidrkal.

Knižní Babráci” měli hned několik slavnostních křtů. V jihočeských lázních Bechyně, v nedaleké unikátní Obrazárně a zemědělském muzeu Špejchar Želeč, ale také v knižní prodejně Kosmas na hlavním Pernštejnském náměstí v Pardubicích. Samozřejmě se křtila i v Praze, za účasti režiséra Zdeňka Trošky, baletního mága Vlastimila Harapese a herečky Jarmily Švehlové i dalších osobností.

S autorem této knížky TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor (na jiném místě této stránky) a na jeho základech vznikla také nynější soutěžní otázka:

Kdo knížku »BABRÁCI« ilustroval a jaký má vztah ke spisovateli PAVLU ŠMIDRKALOVI?“

Prosíme, své odpovědi posílejte do redakce TANEČNÍHO MAGAZÍNU mailem na mailovou adresu: info@tanecnimagazin.cz .

Ke své odpovědi uveďte, prosím, své celé jméno, vlastní mailovou adresu, poštovní adresu a popřípadě i telefonické spojení.

Uzávěrka soutěže o tři výtisky knížky PAVLA ŠMIDRKALA „BABRÁCI“ je: ve čtvrtek 25. dubna ve 24.00 hodin.

Na křtu knížky v jihočeských lázních Bechyně si společně zazpívali kmotři knížky Luděk Sobota a operní pěvkyně Michaela Kartáková (vpravo s knížkou v levé ruce)

Těšíme se na vaše (určitě správné) odpovědi!

:-))

Foto: archiv Pavla Šmidrkala a OSVĚTÁŘI JIHU

TANEČNÍ MAGAZÍN

„Praha není Česko“ – expozice českých studentů na Pražském Quadriennale 2019

Můžeme se těšit na výlety za hranice všedních dnů! A nejen tam…

Tuzemské začínající umělce bude na letošním ročníku Pražského Quadriennale reprezentovat kolektiv Intelektrurálně se svojí kurátorskou koncepcí nazvanou „Praha není Česko“. Expozice studentů Janáčkovy akademie múzických umění se věnuje tématu centralizace kulturní identity i umělecké tvorby a ztráty celonárodního kontextu. Více pohledů na české tradice, povahu nebo naturel i krajinu návštěvníkům studenti zprostředkují skrze sérii šesti výletů za hranice metropole.

K roku 2018 žilo ve velkých městech podle údajů Organizace spojených národů 55 % světové populace. Do roku 2050 by měl podíl lidí žijících mimo venkov přesáhnout dvě třetiny obyvatel planety. V České republice žije v urbánních oblastech dokonce více než 70 % lidí, přičemž největší a dlouhodobě stabilní přírůstek si podle dat ČSU připisuje téměř výhradně Hlavní město Praha. Ještě patrnější je trend sílící pozice „superměst” v zahraničí.

Lze po návštěvě Londýna s čistým svědomím prohlásit, že jste byli v Anglii?

Zvětšují se tak i rozdíly ve složení obyvatelstev metropolí a venkova; jejich životní styl, názory a obecně kultura, kterou konzumují, nebo naopak zase tvoří. Z pohledu turistického pak začíná být stále obtížnější zažít Francii v průběhu eurovíkendu v Paříži, natož pak zažít Ameriku za týdenní pobyt strávený kdekoliv v metropolitní oblasti New Yorku.

Spolu s ekonomickou aktivitou se do center přesouvá také stále větší podíl aktivních umělců. Ti na jednu stranu rozmachu měst aktivně přispívají, například skrze vytváření podhoubí pro rozvoj městské kultury a takzvaně kulturních a kreativních průmyslů. Jak moc je ale tento výsledný kulturní a umělecký mišmaš autentický? A co mají na mysli autoři české studentské expozice na PQ 2019, když říkají, že Praha není Česko?

Jak zažít Česko a zároveň prezentovat aktuální vysokoškolskou scénografickou tvorbu na 25 m2.

Na festivalech, veletrzích a přehlídkách obecně se zpravidla prezentuje výběr toho nejlepšího, co je na daném území aktuálně k mání. V Praze bezesporu to „nejlepší” současné české umění, nebo alespoň jeho určitá část, vzniká. Členové kolektivu Intelektrurálně se rozhodli pro přístup opačný. Návštěvníky Pražského Quadriennale vezmou na místa, kde se česká kultura historicky formovala a ještě stále formuje.

Organizátoři zvou na svou akci slovy: „Návštěvníku Pražského Quadriennale, zažij s námi opravdové, autentické Česko – vezmeme tě za hranice Prahy. Mimo sociální a kulturní bublinu uměleckého a divadelního světa. Naší scénou je česká krajina a ve spolupráci s trampy a houbaři, dobrovolnými hasiči, zahrádkáři, obecními zastupiteli, kutily a mezinárodním publikem vytváříme společné, šťastné universum.“

Nabídka výletů CK Praha není Česko

Samotná expozice na výstavišti v Holešovicích bude mít podobu prodejního stánku, pobočky dočasné cestovní kanceláře Praha není Česko. Půjde tedy o objekt výstavně-veletržním prostorům přímo vlastní. Hlavním lákadlem expozice jsou ale výlety, které vezmou návštěvníky Quadriennale za pravou českostí”.

Stánek nějakým způsobem přenáší ne-Prahu do Prahy a prostřednictvím výletů zase přenášíme Prahu (návštěvníky) do ne-Prahy. Jedná se tedy o jeden objekt ve výstavních prostorách a pak o takové, dejme-tomu, živé akce,“ vysvětlují členové kolektivu Intelektrurálně.

Nasbírat jahody, očistit a nakrájet. Zadělat a uhníst těsto. Zabalit, uvařit, posypat a ozdobit, naservírovat, pochutnat si. Umýt nádobí a pouklízet. Bez práce nejsou koláče.

Na dramaturgii a organizaci jednotlivých výletů se mimo kolektivu Intelektrurálně podílí také studenti Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU s výletem Na houby do Brdských lesů. Studenti ateliéru Intermédií z brněnské FaVU vezmou účastníky na hranici skutečnosti a hrané reality, kolektiv studentů Divadelní fakulty JAMU představí mytologickou postavu českého vodníka a sami kurátoři připravují výlet s podtitulem Bez práce nejsou koláče.

Do projektu se zapojí také umělecko-antropologická skupina Czechia, která zavede účastníky svého zájezdu do Ústí nad Labem. Autorem poslední exkurze je výtvarník a divadelní režisér Michal Pěchouček.

Vytvořili jsme šest kategorií, které nesou spektrum a vážou se k národnostnímu specifiku. Jako například kultura, příroda, mytologie, téma vztahu práce a společnosti. Lokality jako takové ale už vybírali samotní autoři, kteří vytvářejí i program jednotlivých výletů,“ doplňují autoři.

Expozice Praha není Česko byla k realizaci na PQ 2019 vybrána odbornou komisí z návrhů obdržených na základě otevřené výzvy Institutu umění – Divadelního ústavu. Projekt vzniká za finanční podpory Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a Institutu umění – Divadelního ústavu.

Pobočku CK Praha není Česko můžete na výstavišti v pražských Holešovicích navštívit od 6. do 16. června 2019.

Více informací o celém projektu i o jednotlivých výletech se už brzy dozvíte na webových stránkách naší cestovní kanceláře Praha není Česko a na našem facebookovém nebo instragramovém profilu.

Městská bojovka ve stopách Jaroslava Foglara, vychlazený Březňák a svačinka na dobrodružnou výpravu z centra na periferii. Ústíčko má šmrnc.

O Pražském Quadriennale

První ročník Pražského Quadriennale proběhl v roce 1967. Jde o jednu z největších a nejprestižnějších přehlídek divadelního designu, scénografie a divadelní architektury na světě. V roce 2015 navštívilo PQ více než 180 000 návštěvníků včetně 6 000 akreditovaných profesionálů. Ve stejném roce obdrželo PQ prestižní evropskou cenu EFFE 2015-2016 jako jeden z 12 nejprogresivnějších evropských festivalů.

Kolektiv Intelektrurálně – zleva: Andrea Dudková, Anna Chrtková, Jan Matýsek

O kolektivu Intelekturálně

Anna Chrtková (1994) je v současné době stále ještě studentkou dvou univerzit (DIFA JAMU – Scénografie, Filosofická fakulta MU – Teorie interaktivních médií). Absolvovala Erasmus studijní stáž na Falmouth University (UK) v oboru Fine Art a účastnila se mezinárodního projektu Metropolis v italském Miláně. Mimo studia se věnuje tvorbě vlastních projektů na pomezí divadla, performance, instalace a scénografie. Jako scénografka spolupracuje s několika českými divadly (Centrum experimentálního divadla, Buranteatr, HaDivadlo, Činoherní studio Ústí nad Labem a podobně).

Jan Matýsek (1994) je vizuální umělec a scénograf. V současnosti studuje v ateliéru nových médií pražské Akademie výtvarných umění (vedoucí Anna Daučíková, Kateřina Olivová), je též absolventem Fakulty výtvarných umění VUT v Brně (ateliér kresby a grafiky, Svätopluk Mikyta) a Janáčkovy akademie múzických umění (ateliér scénografie, Jana Preková). Vystavoval například v galerii Pragovka nebo v Domě umění města Brna. Jako scénograf působil v divadle Venuše ve Švehlovce a HaDivadle.


Andrea Dudková (1993)
studovala estetiku na Masarykově univerzitě v Brně a scénografii na JAMU pod vedením docentky Jany Prekové. Prostřednictvím své intermediální tvorby se věnuje tématům každodennosti a prázdna, které rozvíjí v cyklu Ztrapni se do bezvědomí.

Foto: archiv autora

Adam Dudek

pro TANEČNÍ MAGAZÍN