Velikonoční program ČT art ozdobí světoznámé oratorium Mesiáš i opera Řecké pašije

Slavné oratorium Georga Friedricha Händela

Kulturní program České televize divákům o Velikonocích nabídne scénické zpracování slavného oratoria Georga Friedricha Händela Mesiáš. Inscenace v podání Jihočeského divadla vznikla pod hvězdnou oblohou otáčivého hlediště v Českém Krumlově. ČT art ji uvede v sobotu 30. března od 20:15. O den později bude mít televizní premiéru nové nastudování tragické opery Bohuslava Martinů Řecké pašije.

G. F. Händel: Mesiáš, oratorium natočené Českou televizí na otáčivém hledišti v Českém Krumlově v roce 2023

Georg Friedrich Händel své nejznámější dílo složil za neuvěřitelných čtrnáct dní. Mesiáš měl premiéru v roce 1742 v Dublinu. Na obrazovkách ČT art diváci uvidí inscenaci operního souboru Jihočeského divadla v režii Tomáše Ondřeje Pilaře a Ondřeje Havelky, v hudebním nastudování Davida Švece. V zámeckých zahradách v Českém Krumlově měl jejich Mesiáš premiéru loni v srpnu.

G. F. Händel: Mesiáš, oratorium natočené Českou televizí na otáčivém hledišti v Českém Krumlově v roce 2023

„Televizní záznam oratoria vznikl ve spolupráci České televize se společností UNITEL a koprodukčně se připojila i japonská veřejnoprávní televize NHK. UNITEL pak zařadil Masiáše do svého katalogu, kde zastává důstojné místo vedle prestižních inscenací či koncertů, které se objevily v programech festivalů v Salzburgu, Benátkách nebo BBC Proms,“ uvedl kreativní producent Jiří Hubač„Fotografie z českokrumlovského Mesiáše byla letos navíc grafickým leitmotivem největšího mezinárodního veletrhu hudebních a tanečních pořadů Avant Premiére v Berlíně, což podtrhuje úspěch a kvalitu tohoto ztvárnění,“ dodává výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl.

G. F. Händel: Mesiáš, oratorium natočené Českou televizí na otáčivém hledišti v Českém Krumlově v roce 2023

Sváteční nabídku obohatí na Boží hod velikonoční také uvedení Řeckých pašijí, tragické opery Bohuslava Martinů. Vídeňští filharmonikové vedeni dirigentem Maximem Pascalem interpretovali dílo jednoho z nejznámější českých hudebních skladatelů v režii Simona Stonea.

„Tato inscenace měla premiéru vloni v srpnu na Salzburgském festivalu, který je mnohými odborníky považován za nejvýznamnější festival klasické hudby a divadelního umění na světě. A pokud se na něm objeví český interpret či autor, jako v tomto případě Bohuslav Martinů, tak to má velký mezinárodní význam a dopad,“ líčí výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl.

G. F. Händel: Mesiáš, oratorium natočené Českou televizí na otáčivém hledišti v Českém Krumlově v roce 2023

Foto: Archiv České televize

Vendula Krejčová                                

Rozhovor s dirigentem Romanem Válkem

„Baroko je vrcholem harmonie a krásy, má mnoho společného s pop music i s jazzem“

Roman Válek

Je zakladatelem a šéfdirigentem souboru Czech Ensemble Baroque, ansámblu který se zabývá hudbou 17. až 19. století v duchu stylové interpretace na dobových nástrojích. Roman Válek je také umělecký ředitel Znojemského hudebního festivalu a Letní školy barokní hudby a baroko je podle něho vrcholem harmonie a hudební krásy, a má hodně společného právě třeba s pop music nebo dokonce jazzem.

Pocházíte z hudební rodiny a vyrůstal jste se starší sestrou Janou, která se stala známou herečkou na Valašsku. Váš tatínek založil pěvecký soubor na SPgŠ v Kroměříži. Jaké to bylo, vyrůstat v takovém prostředí?

„Bylo to panoptikum věcí, které bylo na hony vzdáleno od vážné hudby. Táta realizoval svou kariéru v Kroměříži a ze mě vyrůstal spíš přírodovědec se zájmem o folklor a bigbeat.“

Již v dětství jste se věnoval hudbě? Co Vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl vystudovat dirigování na JAMU v Brně?

„Tatínek na mě praktikoval od 1. třídy jakousi všeobecnou domácí výuku hudby s cílem mít ze mě profesionálního hudebníka. Já jsem velmi úspěšně vzdoroval, až přišlo na lámání chleba na gymnáziu v Otrokovicích, kde jsem si finálně ujasnil, že na chemii, fyziku a matematiku prostě nemám buňky, tak jsem hekticky přeřadil na hudební režim, snažil se přestoupit na konzervatoř na klarinet a když to nevyšlo, tak jsem najel na intenzivní přípravu na dirigování na JAMU, což znamenalo tak 4 hodiny klavír denně, konzultace v Brně, samoučba všech disciplín konzervatoře a samozřejmě lekce dirigování. Na gymplu už naštěstí tušili, co jsem zač, a tolerovali mě, protože věděli, že nelajdám, ale bojuju o JAMU.“

Už během studií jste působil jako pedagog na LŠU ve Zlíně – Malenovicích. V letech 1993–96 jste vyučoval na konzervatoři v Brně. Jako sbormistr jste začínal v Brně, pak v Praze a řídil jste většinu orchestrů v ČR. Jak na ten čas vzpomínáte? Co Vám tyto zkušenosti daly?

„Byla to dlouhá a klikatá cesta. Svět vážné hudby mě zároveň přitahoval a zároveň odpuzoval. Nešlo mi do hlavy, proč třeba na koncertě Pražského výběru proudí emoce a u Mendelsohna je musí člověk těžce hledat. Během studií si člověk myslel, že hudba je naučitelná konvence. Já původně toužící po orchestru – jsem praktikoval desítky let sbory. Celou tu dobu jsem vysloveně naháněl lidi do zkoušek jak pasák zbloudilé ovce – u amatérů. V profisborech mi zase vadila uniformita výrazu. Díky šťastným okolnostem jsem si splnil i sen orchestrálního dirigenta, ale vše spělo k žánru vokálně – instrumentálnímu.“

Již v roce 1998 jste založil Czech Ensemble Baroque, ansámbl který se zabývá hudbou 17. až 19. století v duchu stylové interpretace na dobových nástrojích. Proč jste si vybral právě baroko? Připravujete další koncerty? Kde se můžeme s vaším orchestrem setkat?

“ V 90. letech se začaly objevovat zajímavé ansámbly a jejich vedoucí, kteří nestudovali ani klasické dirigování či sbormistrovství, ale z úhlu violoncellisty, cembalisty či houslisty začali provozovat více méně profesionálně starou hudbu v tzv. historicky poučené interpretaci. Protože otázka frázování, zvuku, dobových temp atp. mě velmi interesovala už za studií, udělal jsem tlustý řez a založil nejprve příležitostný – nyní již stále pracující orchestr, sbor a sólisty CEB. Autentická interpretace mi najednou otevřela dramaturgický vesmír hudby od roku 1600 zhruba do 1800, a odpověděla mi na všechny otázky spojené s počáteční nedůvěrou ve vážnou hudbu. Baroko je vrcholem harmonie a hudební krásy, a má hodně společného právě třeba s pop music nebo dokonce jazzem. V únoru startujeme sezonu s velkým Handelem – překrásným oratoriem TRIUMF ČASU A PRAVDY, kde se představí všechny složky mého ansámblu – sbor, orchestr i sólisté. Cyklicky se věnujeme spolu s vydavatelstvím Supraphon – restauraci díla královského kapelníka – Čecha F. Ignáce Tůmy, máme před sebou překrásný projekt Vivaldi se světovým kontratenorem Andreasem Schollem, CD Molieri s Adamem Plachetkou, koncertní cyklus Bacha na Mozarta, festivaly a 20. ročník workshopu pro mladé profesionály – Letní školu barokní hudby na zámku Holešov.“

Působíte také jako ředitel Znojemského hudebního festivalu a Letní školy barokní hudby. Jak se těmto projektům daří v současné covidové době?

„Snažíme se jet dál a kličkovat mezi nařízeními. Když pominu úbytek publika, zrušení několika koncertních akcí, tak zásadní dramaturgický plán plníme.“

Mezi největší barokní skladatele patří bezesporu Georg Friedrich Händel, Johann Sebastian Bach a Wolfgang Amadeus Mozart. Vy se věnujete také zapomenutým skladatelům té doby a od roku 2020 je to dílo Ignáce Tůmy. Čím Vás tento zapomenutý skladatel 18. století tak zaujal? A máte sám oblíbeného skladatele barokní hudby?

„Jak jsem již řekl o dramaturgii, je to celý vesmír jmen. Jde to snadno přirovnat k výtvarnému umění a architektuře. Vedle Da Vinciho a Santiniho tu máme stovky dalších umělců, nad jejichž dílem se dá také žasnout. Hudba je žel bohu více závislá na módě a je snadno odložitelná do šuplíku či dokonce krbu s plameny. Dá se zodpovědně prohlásit, že například z všeobecně napsané hudby 18. století se více nezahrálo než naopak. Tůma je toho dobrým příkladem. Z jeho stovek chrámových děl, symfonií, sonát, aj. žánrů se k posluchačům dnešní doby dostalo jen několik skladeb. Když si představím, s jakou pečlivostí se hudební instituce věnují třeba Smetanovi nebo Martinů – nic proti nim, tak je tady něco v nepořádku. Naše hudební dědictví je bohužel neustále postiženo manipulací kulturních elit spojenou s odvržením rakousko-uherského dědictví a překotného vytvoření uměle slovanských základů tzv. novodobé české kultury po roce 1918. Tak jsme tady my – interpreti, archeologové, kterýmž není lhostejný hudební svět před zánikem Habsburské etapy, abychom přesvědčili své posluchače a média o tom, že i 18. století mělo své Dvořáky a Martinů.“

Jaký jste hudební konzument? Co rád posloucháte v soukromí?

„Velmi nepravidelně něco poslouchám, ale třeba i trash metal.“

Spolupracoval jste a stále spolupracujete s řadou významných osobností. Je někdo, na koho rád vzpomínáte, kdo Vás nejvíce ovlivnil? A někdo, s kým byste ještě rád spolupracoval?

„Nejvýraznější osobností byl v poslední době kontratenor Andreas Scholl, jehož jsem považoval za ikonu bachovského repertoáru a s nímž teď zázrakem již po třetí budeme spolupracovat. Asi jsme už vstoupili do Evropy…“

A co čas na odpočinek? Máte rád aktivní, nebo spíše s knížkou v ruce a sklenkou dobrého vína?

„Protože ve mně neustále třímá přírodovědec, zemědělec, dřevař, šindelář, chovatel, pořadatel koštu slivovice atd. … tak to je asi odpověd:)

Roman Válek:

Narodil se 10. 8. 1963 ve Zlíně v rodině hudebníka a pedagoga Vlastimila Válka, který v roce 1966 založil pěvecký soubor střední pedagogické školy v Kroměříži. Sestra Jana Janěková je herečka, režisérka a pedagožka a neteř Jana Janěková ml. působí jako herečka, pedagožka a je spoluzakladatelka Divadla Verze. Manželka Tereza Válková je sbormistryní Czech Ensemble Baroque.

Vystudoval dirigováni na JAMU v Brně a poté dirigentský kurs pořádaný Českou filharmonií na Bachakademii u Helmutha Rillinga.

Začínal jako sbormistr v Brně a Praze a řídil většinu orchestrů v ČR.

Je zakladatelem (1998) a šéfdirigentem souboru Czech Ensemble Baroque, umělecký ředitel Znojemského hudebního festivalu a Letní školy barokní hudby.

Získal řadu ocenění např. – Cena Ferdinanda Vacha, Diapason d´Or, Classic Prague Awards…

Foto: Jana Janěková a Tino Kratochvíl 

                

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Osvěžující Elixir hudby, tance a vtipu

Kultura v době pandemie rozhodně nezmizela

Mezinárodní centrum tance, Taneční centrum Praha, konzervatoř –gymnázium uvedlo 2. února, v době covidové, s napětím očekávané taneční divadlo pod názvem ‚Elixír‘ (připravovat představení v pandemické době je věru nelehký úkol).

Večer se skládal z několika částí – nejdříve vystoupili žáci Baletu Praha Junior v inscenacích ‚Painted Rainbow, Malé Pošetilosti , Vzpomínky‘.
‚Painted Rainbow‘ si vzalo jako hlavní téma ženu. Žena – ochránkyně domova i emancipovaná žena. Je toto možné sloučit? (choreografie: Attila Egerházi, asistent choreografie: Antonín Schneider, hudba: Jean Sibelius, Maurice Ravel).

‚Malé pošetilosti‘ řešily naše místo ve společnosti. Jak na to? Chceme někam patřit a naše maličké pošetilostičky nás možná někdy i vedou tím správným směrem. ( choreografie: Tereza Hloušková, hudba: Claudio Monteverdi, Philip Glass, Antonio Vivaldi – úprava Armand Amar), sólo Tereza Logojdová – TCP, Albert Kaše – absolvent konzervatoře).

‚Vzpomínky‘ nás vedou do světa našich okamžiků štěstí i životních krizí, hledáme odvahu a sílu jít dál, ptát se proč a jaký to má smysl. (Choreografie: Vlasta Schneiderová, hudba: Georg Friedrich Handel, buddhistická mantra, Matteo Bocelli). Doladěno i mluveným slovem – verše: Ivan Slavík, přednes – Jaromír Meduna.

Zvlášť by se dalo vyzdvihnout sólo Umírajcí labuť ( (choreografie Anna Jirmanová, asistent: Viktor Svidró, hudba: Camille Saint-Saens). Umírající labuť a slavný Saint-Saensův cyklus Karneval zvířat obsahuje zřejmě nejslavnější etudu historie tanečního umění – 13. obraz – Umírající labuť. Tvrdí se, že první interpretka Anna Pavlova toto sólo tančila 3950 krát, a to v 57 zemích světa. Je to jednoduše kultovní dílo Fokinovy reformy baletu 20. století.

Ať už přemýšlím sebevíc, myslím, že v této první části měly vystoupení jedno společné, až na výjimky. Všechny choreografie byly perfektní, pohyby tanečníků neměly žádnou chybu, precizní a dokonalé. Vytknout nelze nic. Jenže …. jakoby tu něco scházelo. Cit, pocit, emoce, prožitek. Vlastně jsem v určitém okamžiku nevěděla, zda umírající labuť umírá radostně nebo s bolestí. Je těžké, mladým tanečníkům něco vytýkat, neboť pro emotivní prožitek potřebují oni sami životní zkušenosti a tyto mladý člověk zkrátka nemá. Potom mi nezbývá než říci, že vystoupení byla zdařilá.

Ovšem ne tak tomu bylo v druhé části – s názvem Elixír (choreografie: Viktor Konvalinka, asistent choreografie: Jan Schneider, hudba: Solomon Burkem, Karpatt, Manuel, Coralie Clément, Luis Mariano) . Tak tady už nezbývá než jen pět oslavné ódy.

V první řadě je třeba zdůraznit, že pohyby byly dokonalé, propracované, absolutně padnoucí do hudby a hudbu plně vyjadřující. Celkově se dá hovořit až o rafinovaném pojetí, tu a tam se objevili jen mužští tanečníci, tedy na své si přišla ženská část publika, tu a tam se objevily ženské tanečnice, coby jeptišky, ale v některých momentech jim oblečení odhalilo na nohou podvazky, a to celé bylo dokreslené červeným světlem. Takže zase mužská část publika pookřála. Přesně jako doplnil slovem Jiří Lábus – „Mužská představivost je prevít“. Myšlenka ‚Elixíru‘ jako taková byla humorná a dalo by se řici, že i tanečníci (Balet Praha Junior, Pražský komorní balet, sólo Viktor Svidró, Albert Kaše a Dalibor Lekeš, členové Pražského komorního baletu) jí byli trošku strženi a s vervou sehráli celou inscenaci. Zápletka byla poměrně jasná, zkrátka každý chtěl uchvátit zázračný Elixír, slibující věčný život, který se do ospalé francouzské hospůdky jakýmsi způsobem vloudil. Ovšem, každý pojal cestu k Elixíru po svém a rozhodně se nechtěl dělit. Ať padouch, nebo vtělení zbožnosti v podobě jeptišek, v zásadě všichni stejní…. Momenty, kdy jeptiška ubila svého milého a z kamarádů byli nepřátelé, vyloudily úsměvy na tvářích publika. Představení doplnilo mluvené slovo, kterého se ujal Jiří Lábus, dá se říci, že nikdo lepší pro tento příběh nemohl být vybrán.

Na konci představení se diváci loučili potleskem ve stoje. V době pandemie, byl Elixír skutečně elixírem něčeho osvěžujícího, radostného, umělecky krásně zpracovaného, naplněného humorem, z tanečníků sršela energie a na jejich pohyby byla radost pohledět. Až jsem si kladla otázku, jak mohlo tak krásné dílo v době nejistoty, zda se představení vůbec podaří odehrát, vzniknout. Elixír je trošku protipólem k představení Letem světem, které bylo spíše poučné a k smíchu určitě nebylo. Obě ale patří k nezapomenutelným zážitkům a stojí za to vidět je i několikrát. Jsou vhodná pro rodiny s dětmi, i dospělé. Nezbylo mi, než vyjádřit hluboký obdiv tvůrcům.

Foto: Archiv TCP
Eva Smolíková
Taneční magazín

Velké ovace absolventům ve Stavovském divadle

Pro Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium i hosty. ֍ Pestrý a bohatý repertoár. ֍ Citlivá choreografie i dramaturgie. ֍ Kvalita a entuziasmus. ֍

Historií prodchnuté Stavovské divadlo v Praze bylo počátkem června hostitelem dvou Absolventských představení studentů Tanečního centra Praha i jeho hostů. Ta byla zároveň i symbolickou tečkou v působení této vzdělávací instituce v Praze 5, pod Dívčími hrady, na Žvahově. TCP i další nekomerční spolky a instituce se totiž brzy stěhují – na adresu zrekonstruovaných prostor někdejšího Branického pivovaru v Praze 4.

Úvodem přítomné v hledišti přivítal na forbíně manažer konzervatoře TPC inženýr Antonín Schneider. V civilním, informačně bohatém, proslovu poukázal na řadu složitých aspektů posledních dvou sezón, se kterými se (nejen tato) škola musela vyrovnat. Zároveň diváky informoval o programu večera, ale i programu školy. I když v závěru vyslovil několik bodů, týkajících se přímo rodičů žáků školy, určitě se nemuseli ti „méně zainteresovaní“ v hledišti cítit jako na SRPŠ. 🙂

Celý večer se skládal ze šestnácti samostatných čísel žáků a hostů. Nejvíce v nich byly zastoupeny sedmé a osmé ročníky školy a hned po nich třídy páté a šesté. Prostor však dostali i žáci třetích a čtvrtých ročníků.

Ke kladům celého večera – kromě výtečných výkonů mladých tanečnic a tanečníků – patřila i skvělá práce těch v zákulisí. Především zvukových mistrů a osvětlovačů. Ti druzí především dokázali na každé jednotlivé vystoupení dopřát divákům unikátní atmosféru.

K častým neduhům obdobných bilančních vystoupení patří povětšinou monotónnost, dramaturgické vršení jednotlivých čísel bez jakékoli myšlenky… A tím pádem časem, nebojím se říct, jistá nudnost. Zde tomu bylo právě naopak! Diváky neustále nechávala v napětí citlivá ruka dramaturga. Jednotlivá čísla si odpovídajícím způsobem kontrastovala. A především, celý večer měl patřičnou gradaci. K tomu zcela jistě přispěl pestrý výběr autorů choreografií. Od osvědčených choreografek Vlasty Schneiderové, Terezy Hlouškové, Pavly Königsmarkové, Lindy Svidró, přes Terezu Chladovou, Evu Plockovou, Ihora Bezdieniezhnykha až po legendy Maria Petipu a ikonu této školy Pavla Šmoka.

Právě nastudování Šmokovy choreografie „Musica Slovaca“ jeho význačnou tanečnicí i asistentkou Kateřinou Dedkovou  Frankovou,  v provedení současných členů Pražského komorního baletu Báry Müllerové a Dalibora Lekeše, významně symbolizovalo propojení tohoto tělesa se školou.

Vrcholem celého večera byly impozantní „Vzpomínky“ (v choreografii Vlasty Schneiderové) v taneční interpretaci sedmých a osmých ročníků školy. Byly postaveny na mistrnou koláž z děl Georga Friedricha Händela, Matteo Bocelliho i etnické budhistické hudby. Celé vyznění této silně působivé kreace podpořily verše Ivana Slavíka, jenž ze záznamu přednesl Jaromír Meduna.

Právě jeho recitační výkon dával vzpomenout na legendu jménem Radovan Lukavský. Ten  podstatnou část své kariéry zářil právě na stejných divadelních prknech…

Nespravedlivé by bylo opomenout i číslo „Musicality of step“ absolventa této školy z roku 2016 Ihora Bezdieniezhnykha. A celý večer obohatila jistě i nejen „Láska“ na hudbu módní Shakiry, „Střemhlav“, „Painted Rainbow“ či „Gruzie“. Dlužno podotknout, že všem vystoupením (beze zbytku) dodával, mimo nesporně zvládnutého baletního i tanečního umění, patřičnou gradaci elán a entuziasmus vystupujících. Ovace byly zasloužené. Prostě, mladá krev se nezapře…

Za zmínku jistě ještě stojí, sice útlý, ale nesmírně informačně bohatý program. Vkusně graficky řešený.

Zpravodajská slušnost velí, ještě před koncem, představit maturanty a absolventy TCP za školní rok 2020/2021. Jmenovitě a abecedně to jsou: Eliška Bílková, Jana Budařová, Evgeniia Efimová, Natálie Glembová, Adéla Hausleitnerová, Ester Hrubá, Albert Kaše, Markéta Kultová, Justýna Mašková, Andrea Medzanská, Simona Mejsnarová, Anna Němčoková, Oldřiška Neumannová, Monika Plachá, Nicole Popelková, Kim Sojeong a Barbora Travinská.

Úplným závěrem zbývá popřát TCP, ale i dalším nekomerčním institucím, konkrétně Pražskému komornímu baletu, Mezinárodnímu centru tance, Nadaci TCP, Nadačnímu centru Pavla Šmoka i komunitnímu centru Branický pivovar mnoho pohody a nových kulturních výzev v novém působišti. A jelikož se jedná o prostor bývalého pivovaru, tak osvědčeným pivovarským heslem – ZDAŘ BŮH!

Psáno ze druhého představení v pátek 4. června 2021.

Foto: archivní

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN