Oblak, který tančil valčík

Nová divadelní hra ve Viole připomíná výročí Ferdinanda Peroutky

S motivem připomenout si letošní 45. výročí od úmrtí novináře a spisovatele Ferdinanda Peroutky (20. dubna 1978) vznikla v pražském divadle Viola velmi zajímavá divadelní hra. Její název je Oblak, který tančil valčík. Režisér a scénárista Tomáš Vondrovic obsadil do hlavní role Ondřeje Kepku. Premiéra byla na konci února, reprízy budou 24. dubna a 24. května. 

Představení není klasickým divadlem ani historicko-vědeckou přednáškou. „Chtěli jsme vytvořit atraktivní scénickou formu, tvar, typický pro divadlo Viola, který dokáže diváka poučit i pobavit. Cítíme se přinejmenším tímto být Ferdinandu Peroutkovi zavázáni,“ podotkl Tomáš Vondrovic. Významným výrazovým prvkem doplňujícím inscenaci je scénický tanec v provedení studentů Taneční konzervatoře Hlavního města Prahy Luisy Brychcínové a Vojtěcha Pilbauera nebo Julie Miadikové a Jana Kaluse pod choreografickým vedením Aleny Drapalíkové.

Název inscenace Oblak, který tančil valčík vychází z Peroutkova románu (a divadelní hry) Oblak a valčík, který vznikl na základě zkušenosti z věznění v koncentračním táboře a jedinečným způsobem zobrazuje projevy války a nacismu v lidské existenci. Peroutka, jenž byl také historikem, dramatikem, a především neochvějným demokratem (mimo jiné i spoluzakladatelem vysílání Rádia Svobodná Evropa) napsal například i známé čtyřsvazkové dílo Budování státu o historii Československa v letech 1918–1922. Do dějin české žurnalistky se pak zapsal zejména působením v týdeníku Přítomnost, v Lidových novinách a publicistickou činností v exilu.

Předprodej vstupenek na představení je v pokladně Divadla Viola (Národní 7, Praha 1) nebo online prostřednictvím webu Divadla Viola.

Divadlo Viola

Viola se na divadelní mapě Prahy těší výlučnému postavení. Někdy bývá trefně označována jako nejmenší velké divadlo v Praze. Nikdy nemělo stálý herecký soubor, ale vždy zde vystupovaly velké herecké hvězdy. Útulný prostor nevelkého sálu přímo v centru metropole, na Národní třídě, je už řadu let dějištěm intimních setkávání diváků s uměním. Od roku 1963, kdy se v tehdejší Poetické vinárně Viola konalo první představení, repertoár staví na myšlenkové, autorské, inscenační kvalitě a na výtečných hudebních a hereckých výkonech, které jsou pro diváky zdrojem intenzivních zážitků. Dramaturgický záběr sahá od scénických čtení přes komorní dramata až po rozverné kabarety. Soboty patří rodinám s dětmi – především pohádkovým představením. V předsálí divadla návštěvníci najdou každý měsíc novou výstavu.

Jedinečná atmosféra do Violy přitahuje nejen diváky, ale také velké osobnosti uměleckého světa. K legendám, které se sem rády vracely, patřili Radovan Lukavský, Zdeněk Štěpánek, Eduard Kohout, Karel Höger, Rudolf Hrušínský, Dana Medřická, později Jan Kačer, Jana Hlaváčová, Hana Maciuchová, Boris Rösner či Eliška Balzerová. V současné době na jevišti Divadla Viola excelují Bára Hrzánová, Taťjana Medvecká, David Prachař, Marek Eben, Tereza Kostková, Jiří Dvořák, Jiří Langmajer, Martin Hofmann, Tatiana Dyková a mnozí další, včetně členů mladší herecké generace, jako jsou Viktor Dvořák nebo Máša Málková.

Foto: Viktor Kronbauer

Milan Hulínský

pro Taneční magazín

Velké ovace absolventům ve Stavovském divadle

Pro Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium i hosty. ֍ Pestrý a bohatý repertoár. ֍ Citlivá choreografie i dramaturgie. ֍ Kvalita a entuziasmus. ֍

Historií prodchnuté Stavovské divadlo v Praze bylo počátkem června hostitelem dvou Absolventských představení studentů Tanečního centra Praha i jeho hostů. Ta byla zároveň i symbolickou tečkou v působení této vzdělávací instituce v Praze 5, pod Dívčími hrady, na Žvahově. TCP i další nekomerční spolky a instituce se totiž brzy stěhují – na adresu zrekonstruovaných prostor někdejšího Branického pivovaru v Praze 4.

Úvodem přítomné v hledišti přivítal na forbíně manažer konzervatoře TPC inženýr Antonín Schneider. V civilním, informačně bohatém, proslovu poukázal na řadu složitých aspektů posledních dvou sezón, se kterými se (nejen tato) škola musela vyrovnat. Zároveň diváky informoval o programu večera, ale i programu školy. I když v závěru vyslovil několik bodů, týkajících se přímo rodičů žáků školy, určitě se nemuseli ti „méně zainteresovaní“ v hledišti cítit jako na SRPŠ. 🙂

Celý večer se skládal ze šestnácti samostatných čísel žáků a hostů. Nejvíce v nich byly zastoupeny sedmé a osmé ročníky školy a hned po nich třídy páté a šesté. Prostor však dostali i žáci třetích a čtvrtých ročníků.

Ke kladům celého večera – kromě výtečných výkonů mladých tanečnic a tanečníků – patřila i skvělá práce těch v zákulisí. Především zvukových mistrů a osvětlovačů. Ti druzí především dokázali na každé jednotlivé vystoupení dopřát divákům unikátní atmosféru.

K častým neduhům obdobných bilančních vystoupení patří povětšinou monotónnost, dramaturgické vršení jednotlivých čísel bez jakékoli myšlenky… A tím pádem časem, nebojím se říct, jistá nudnost. Zde tomu bylo právě naopak! Diváky neustále nechávala v napětí citlivá ruka dramaturga. Jednotlivá čísla si odpovídajícím způsobem kontrastovala. A především, celý večer měl patřičnou gradaci. K tomu zcela jistě přispěl pestrý výběr autorů choreografií. Od osvědčených choreografek Vlasty Schneiderové, Terezy Hlouškové, Pavly Königsmarkové, Lindy Svidró, přes Terezu Chladovou, Evu Plockovou, Ihora Bezdieniezhnykha až po legendy Maria Petipu a ikonu této školy Pavla Šmoka.

Právě nastudování Šmokovy choreografie „Musica Slovaca“ jeho význačnou tanečnicí i asistentkou Kateřinou Dedkovou  Frankovou,  v provedení současných členů Pražského komorního baletu Báry Müllerové a Dalibora Lekeše, významně symbolizovalo propojení tohoto tělesa se školou.

Vrcholem celého večera byly impozantní „Vzpomínky“ (v choreografii Vlasty Schneiderové) v taneční interpretaci sedmých a osmých ročníků školy. Byly postaveny na mistrnou koláž z děl Georga Friedricha Händela, Matteo Bocelliho i etnické budhistické hudby. Celé vyznění této silně působivé kreace podpořily verše Ivana Slavíka, jenž ze záznamu přednesl Jaromír Meduna.

Právě jeho recitační výkon dával vzpomenout na legendu jménem Radovan Lukavský. Ten  podstatnou část své kariéry zářil právě na stejných divadelních prknech…

Nespravedlivé by bylo opomenout i číslo „Musicality of step“ absolventa této školy z roku 2016 Ihora Bezdieniezhnykha. A celý večer obohatila jistě i nejen „Láska“ na hudbu módní Shakiry, „Střemhlav“, „Painted Rainbow“ či „Gruzie“. Dlužno podotknout, že všem vystoupením (beze zbytku) dodával, mimo nesporně zvládnutého baletního i tanečního umění, patřičnou gradaci elán a entuziasmus vystupujících. Ovace byly zasloužené. Prostě, mladá krev se nezapře…

Za zmínku jistě ještě stojí, sice útlý, ale nesmírně informačně bohatý program. Vkusně graficky řešený.

Zpravodajská slušnost velí, ještě před koncem, představit maturanty a absolventy TCP za školní rok 2020/2021. Jmenovitě a abecedně to jsou: Eliška Bílková, Jana Budařová, Evgeniia Efimová, Natálie Glembová, Adéla Hausleitnerová, Ester Hrubá, Albert Kaše, Markéta Kultová, Justýna Mašková, Andrea Medzanská, Simona Mejsnarová, Anna Němčoková, Oldřiška Neumannová, Monika Plachá, Nicole Popelková, Kim Sojeong a Barbora Travinská.

Úplným závěrem zbývá popřát TCP, ale i dalším nekomerčním institucím, konkrétně Pražskému komornímu baletu, Mezinárodnímu centru tance, Nadaci TCP, Nadačnímu centru Pavla Šmoka i komunitnímu centru Branický pivovar mnoho pohody a nových kulturních výzev v novém působišti. A jelikož se jedná o prostor bývalého pivovaru, tak osvědčeným pivovarským heslem – ZDAŘ BŮH!

Psáno ze druhého představení v pátek 4. června 2021.

Foto: archivní

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN