Oblak, který tančil valčík

Nová divadelní hra ve Viole připomíná výročí Ferdinanda Peroutky

S motivem připomenout si letošní 45. výročí od úmrtí novináře a spisovatele Ferdinanda Peroutky (20. dubna 1978) vznikla v pražském divadle Viola velmi zajímavá divadelní hra. Její název je Oblak, který tančil valčík. Režisér a scénárista Tomáš Vondrovic obsadil do hlavní role Ondřeje Kepku. Premiéra byla na konci února, reprízy budou 24. dubna a 24. května. 

Představení není klasickým divadlem ani historicko-vědeckou přednáškou. „Chtěli jsme vytvořit atraktivní scénickou formu, tvar, typický pro divadlo Viola, který dokáže diváka poučit i pobavit. Cítíme se přinejmenším tímto být Ferdinandu Peroutkovi zavázáni,“ podotkl Tomáš Vondrovic. Významným výrazovým prvkem doplňujícím inscenaci je scénický tanec v provedení studentů Taneční konzervatoře Hlavního města Prahy Luisy Brychcínové a Vojtěcha Pilbauera nebo Julie Miadikové a Jana Kaluse pod choreografickým vedením Aleny Drapalíkové.

Název inscenace Oblak, který tančil valčík vychází z Peroutkova románu (a divadelní hry) Oblak a valčík, který vznikl na základě zkušenosti z věznění v koncentračním táboře a jedinečným způsobem zobrazuje projevy války a nacismu v lidské existenci. Peroutka, jenž byl také historikem, dramatikem, a především neochvějným demokratem (mimo jiné i spoluzakladatelem vysílání Rádia Svobodná Evropa) napsal například i známé čtyřsvazkové dílo Budování státu o historii Československa v letech 1918–1922. Do dějin české žurnalistky se pak zapsal zejména působením v týdeníku Přítomnost, v Lidových novinách a publicistickou činností v exilu.

Předprodej vstupenek na představení je v pokladně Divadla Viola (Národní 7, Praha 1) nebo online prostřednictvím webu Divadla Viola.

Divadlo Viola

Viola se na divadelní mapě Prahy těší výlučnému postavení. Někdy bývá trefně označována jako nejmenší velké divadlo v Praze. Nikdy nemělo stálý herecký soubor, ale vždy zde vystupovaly velké herecké hvězdy. Útulný prostor nevelkého sálu přímo v centru metropole, na Národní třídě, je už řadu let dějištěm intimních setkávání diváků s uměním. Od roku 1963, kdy se v tehdejší Poetické vinárně Viola konalo první představení, repertoár staví na myšlenkové, autorské, inscenační kvalitě a na výtečných hudebních a hereckých výkonech, které jsou pro diváky zdrojem intenzivních zážitků. Dramaturgický záběr sahá od scénických čtení přes komorní dramata až po rozverné kabarety. Soboty patří rodinám s dětmi – především pohádkovým představením. V předsálí divadla návštěvníci najdou každý měsíc novou výstavu.

Jedinečná atmosféra do Violy přitahuje nejen diváky, ale také velké osobnosti uměleckého světa. K legendám, které se sem rády vracely, patřili Radovan Lukavský, Zdeněk Štěpánek, Eduard Kohout, Karel Höger, Rudolf Hrušínský, Dana Medřická, později Jan Kačer, Jana Hlaváčová, Hana Maciuchová, Boris Rösner či Eliška Balzerová. V současné době na jevišti Divadla Viola excelují Bára Hrzánová, Taťjana Medvecká, David Prachař, Marek Eben, Tereza Kostková, Jiří Dvořák, Jiří Langmajer, Martin Hofmann, Tatiana Dyková a mnozí další, včetně členů mladší herecké generace, jako jsou Viktor Dvořák nebo Máša Málková.

Foto: Viktor Kronbauer

Milan Hulínský

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí i trenérkou LENKOU NOROU NÁVORKOVOU

„Tanec je obrovská součást mého já“

V devátém ročníku soutěže StarDance… když hvězdy tančí, získala titul „Královna tanečního parketu“, když se spolu s hercem Jiřím Dvořákem protančili na první místo a soutěž vyhráli. Tanec Lenku Noru Návorkovou provází téměř celý život. Působí jako lektorka tance, má vlastní workshopy, pořádá semináře pro veřejnost a říká o sobě, že je workoholik.

Tanci se věnujete od tří let, když jste se dostala do tanečního kroužku v rodných Karlových Varech. Jak na dobu dětství plného tancování vzpomínáte? Kdo Vás přivedl k tanci?

Je to tak, tanci se věnuji od tří let, kdy mě k němu přivedla mamka a paní učitelka ve školce. Ve školce si paní učitelka všimla, že hodně dobře cítím hudbu a jsem velmi hyperaktivní a řekněme nějakým způsobem pohybově nadaná, tak mamce navrhla, že učí tanečky pro děti a že si myslí, že by to pro mě mohlo být to pravé. Tak to všechno začalo, paní učitelka mě začala brát s sebou do kroužku, kde jsem začínala na písničky jako Holka modrooká a Pásla ovečky, postupem času jsem se začala učit základy společenského tance. Na tuto dobu vzpomínám ráda, ve všech dětských skupinách jsem vždy byla nejmladší a nejmenší, tak mě těšilo, že jsem během vystoupení „musela“ být v první řadě, a to mě taky dost motivovalo. Doma to nebylo zrovna lehké období a moc děkuji mamce, že jsem mohla vůbec tančit a také že jsem vždycky díky ní měla i ten nejhezčí kostým, protože všechny dětské na vystoupení šila sama.“

Taky jste dělala balet a postupem času tančila standardní tance, až jste se našla v latinsko-amerických tancích. Čím Vás tak uchvátily, že jste jim dala přednost?

Na baletní přípravku jsem chodila v první třídě, ale jelikož jsem krom tancování a zmíněného baletu chodila ještě na výtvarku a do hudebky (hrála jsem na housle), tak jsme se samozřejmě dostali do bodu, kdy se přirozeně nedalo stíhat vše, a přišel zlomový okamžik, kdy bylo zapotřebí si jednu aktivitu vybrat a věnovat se jí naplno. Já jsem z toho neměla ještě moc rozum, takže vybírala mamka. Jelikož jsem na housle cvičila dost sporadicky a vždycky jen před hodinou, tak bylo jasné, že to nebude to pravé ořechové, proto mamka vybrala tancování a vybrala správně. A jako dítě mě uchvátila spíš latina, jelikož je taková živá a aby člověk ocenil tance standardní, tak už musí být trošku víc vyspělý, já si ještě ráda poskakovala. I když jako dítě jsem se samozřejmě věnovala jak latinskoamerickým, tak i standardním tancům. Další zlom přišel ve chvíli, kdy jsem měla prvního tanečního partnera „mimo město“, začala jsem tančit s Lukášem, který bydlel v Třeboni, a na tréninky jsme oba dva pravidelně dojížděli do Prahy, v té době jsem začala chodit do 6. třídy. Lukáš se tehdy věnoval také spíše latině, proto jsme se domluvili, že než dělat obě disciplíny jen napůl a nekvalitně, tak raději jednu a naplno. Bylo to dané hlavně tím dojížděním a faktem, že jsme oproti jiným párům nemohli tedy trénovat denně.“

Zúčastnila jste se různých mezinárodních soutěží (International v Londýně, Prague Open, v anglickém Blackpoolu). Několikrát jste se stala mistryní ČR v latinko-amerických tancích v kategorii mládež, jste finalistkou mistrovství ČR v kategorii dospělých. Co to pro Vás znamená?   

Na všechny soutěže a okamžiky moc ráda vzpomínám. Nikdy nezapomenu na Mistrovství ČR v roce 2008, kdy jsme titul s Kubou Drmotou vyhráli poprvé a také na rok 2009, kdy jsme ho obhajovali. Jsem moc ráda, že jsem měla trenéry, kteří mě/nás vedli k soutěžím, jako jsou právě Blackpool a podobně. Zúčastnit se těchto nejprestižnějších světových soutěží je životní zážitek a rozhodně pocta. Na tyhle okamžiky nikdy nezapomenu a kdykoliv slyším hrát specifickou Blackpoolskou hudbu, tak si okamžitě vzpomenu, jaké to bylo stát tam na parketu.“

Při všech těch náročných trénincích jste vystudovala gymnázium v Karlových Varech a uvažovala jste o studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu obor sportovní trenér. Nakonec jste vystudovala Metropolitní univerzitu v Praze…

Studium během soutěžní kariéry bylo velice těžké. V podstatě všechny školy, které jsem vystudovala, tak jsem zvládla za pomoci individuálního studijního plánu. Byla totiž vždy komplikace dojíždění na tréninky do Prahy, poté noční návraty domů, dále zahraniční soutěže a podobně. Byla to šílená doba, sama zpětně nedokážu pochopit, jak jsem to zvládla, ale jsem člověk, který když je v presu a časové tísni, tak podává (hlavně ve škole) ty největší výkony, možná to bylo proto.

Studovat FTVS jsem nakonec nešla, mamka se mě vždycky snažila nasměřovat k tomu, abych si raději jako zadní vrátka vystudovala i něco „normálního“ mimo obor, protože člověk nikdy neví, a opět měla pravdu, jako každá máma. Nakonec mám bakalářský titul z Metropolitní univerzity z oboru Mezinárodních vztahů a evropských studií a magisterský titul z oboru Mediálních studií, což je věc, která mě vždycky velmi lákala.“

V roce 2014 jste se  s profesionální dráhou tanečnice rozloučila. A začala tančit v muzikálech – Romeo a Julie, Adéla ještě nevečeřela, Sibyla – Královna ze Sáby, Angelika, Ferda mravenec, Hello, Dolly!, Muž se železnou maskou, Krysař …, na scénách divadel Hybernia, Broadway a Kalich. Co Vás přivedlo k muzikálu?

Můj konec soutěžní kariéry nebyl úplně happyendem, byl spíš smutný. Tančila jsem v Brně, kde to nebylo úplně růžové a vnitřně jsem nějak začala cítit, že už jsem na konci svých sil a že některé věci jsou pro mě už neudržitelné. Byla jsem mnoho let za sebou v reprezentaci, což znamenalo mnoho „povinných“ soutěží a to nejen českých, ale i zahraničních, pro mě neustálý stres a podobně… několikrát jsem během kariéry tak říkajíc vyhořela, ale byla jsem tak dlouho v rozjetém vlaku, že jsem si ani nedokázala představit, jaké to bude, až jednou přijde konec… ale když člověk svoje tělo neposlouchá, tak ono ho stejně zastaví, a tak v roce 2014 jsem měla zranění, kdy jsem si díky bohu jen hodně zranila kotník, což ve finále znamenalo 2 měsíční nechodící sádru. A jelikož jsem v tu dobu opravdu jen ležela v posteli a měla konečně čas přemýšlet nad budoucností, tak jsem zjistila, že už jsem frustrovaná žít neustále sbalená v kufru a na cestách a že mi chybí mít to své doma a že je asi na čase se pohnout dál. To ale neznamenalo, že jsem chtěla tanec opustit, ale spíš se mu zkusit věnovat jinak. Měla jsem kolem sebe kamarády, kteří se vrhli na muzikálovou dráhu, tak jsem je kontaktovala a zjišťovala, jak to vše funguje a co je pro to potřeba. Můj první projekt byla francouzská verze muzikálu Romeo a Julie. Další životní zlom a naprosto fantastická zkušenost. Dostala jsem se do nového prostředí, poznala nové lidi a nabrala hromadu znalostí. Jsem za to dodnes vděčná.“

Televizní taneční soutěž Star Dance… když hvězdy tančí, Vám vynesla v roce 2018 titul „Královna tanečního parketu“, když jste se spolu s hercem Jiřím Dvořákem protančili na první místo a soutěž vyhráli. Byla to Vaše první zkušenost a hned výhra. Co Vám soutěž dala a přijala byste nabídku znovu? 

Soutěž mi dala spoustu zkušeností, a to nejen tanečních, ale i v oblasti mezilidských vztahů, komunikace a také nahlížet na tanec zase z jiného úhlu pohledu. Dala mi také nové lidi, kamarády. Samozřejmě, že první zkušenost s touto soutěží a hned výhra není asi úplně běžná situace, ale mohu s klidným svědomím říci, že jsme to s Jirkou zvládli na výbornou a prostě vše do sebe zapadlo, tak jak mělo a já jsem za to nesmírně šťastná. Jestli bych nabídku přijala znovu, to je ve hvězdách. Původně jsem byla oslovena na loňský ročník 2019, ale nakonec se dramaturgie rozhodla pro změnu a oslovit nové tanečníky, to musím upřímně říci, že mě mrzelo, ale to je život, rozhodně jsem se z toho nezhroutila. Otázkou je, jestli by mě Česká televize chtěla oslovit, to je na nich a já to neovlivním a také člověk neví, co zrovna život přinese. Rozhodně se ale netajím tím, že by mě lákalo si soutěž vyzkoušet i z jiné pozice, než je soutěžící/tanečník.“

V Praze v Taneční škole Vavruška vedete taneční kurzy společenského tance pro všechny, kteří mají zájem, děti i dospělé. Pořádáte vlastní workshopy a semináře tance pro veřejnost. Děláte trenérku… Jaký je zájem o Vaše kurzy? Baví Vás předávat dovednosti dál?

Vypadá to, že zájem o kurzy je, což mě neskutečně těší a doufám, že to tak bude i nadále, nechci rozhodně nic zakřiknout. Rozjela jsem i vlastní workshopy, chci budovat i přímo svou značku, mám v hlavě různé nápady, které bych chtěla zrealizovat, tak doufám, že to vše klapne a povede se. To je právě to, co mě na výuce baví, nejen předávat zkušenosti, ale také vést lidi k tomu, aby se tance nebáli, aby se s ním „skamarádili“ a že pokud udělají chybu, tak se přece za to hlava netrhá. Na svých kurzech si opravdu velmi dávám záležet na tom, aby se lidé cítili dobře, aby se odreagovali od práce a svých problémů a aby z tancování měli radost a je úplně jedno, jestli to jsou začátečníci nebo pokročilí.“

Tanec Vás provází celý život. Co pro Vás znamená?

Tanec je rozhodně můj život. Nic na světě vlastně neumím lépe než tančit. Tanec je pro mě tak obrovská součást mého já, že si nedokážu představit, že bychom se rozkmotřili. Je mi jasné, že nebude možné tančit do konce života na nějaké vrcholové úrovni, ale chci a jsem přesvědčená, že se okolo tance celý život budu pohybovat. Je to něco, co už mi nikdy nikdo neodpáře a pokud jsem měla někdy s tancem negativní zkušenosti a trápil mě, tak toho nelituji, protože takový život je.“

Jednou jste o sobě řekla, že jste workoholik. Umíte vůbec odpočívat?

To jsem řekla, to je pravda… Myslím, že odpočívat ještě neumím dost dobře, ale že se o to snažím a rozhodně jsem nějaký alespoň malý posun udělala. Člověk se neustále učí a v téhle oblasti vím, že je rozhodně ještě co zlepšovat.“

Foto: archiv Lenky Nory Návorkové 

Veronika Pechová   

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Viola vám nabízí domů

Populární divadlo poezie vám v současné situaci naděluje pestré menu pořadů on-line, na Facebooku i Twitteru

Vážení čtenáři, diváci a příznivci Divadla Viola,

všichni ve Viole věříme, že chvíle našeho společného setkání se už blíží. Bohužel, asi nikdo netuší, jestli se potkáme ještě v této divadelní sezóně.

Na našem webu příští týden najdete program na červen a v průběhu května také program na září. V září vám nabídneme první náhradní termíny za neodehraná jarní představení.

Děkujeme za vaši trpělivost. Vaše vstupenky zůstávají v platnosti!

I za této složité situace pro vás připravujeme program on-line:

Ve středu 22. dubna jsme odvysílali z Violy v přímém přenosu od 20.00 setkání dvou hereckých hvězd Jiřího Dvořáka a Jiřího Langmajera. Přátelé v životě, partneři na jevišti… Proč se oba tak rádi vracejí do Violy v Praze na Národní třídě?
O týden později, ve středu 29. dubna, se ve Viole potkají pánové Viktor Preiss a klavíristé Ivo Kahánek a Emil Viklický

I za vás jsme blahopřáli Josefu Somrovi k jeho dubnovým narozeninám… „Nemusíš být první, ale pracuj tak, abychom se za tebe nestyděli,“ řekl kdysi Josefu Somrovi jeho tatíček. A my už dnes víme, že syn měl tatínkova slova před očima celý život…

Jubilant Josef Somr

Víme a plně chápeme, že jsou potřebnější lékaři, zdravotníci, dobrovolníci… Ale pokud přesto přemýšlíte, jak podpořit vaše oblíbené divadlo, můžete si vybrat z několika možností zde.

Na odkazu www.donio.cz/viola chceme uveřejnit některé ze starších záznamů našich inscenací.

Otevřeli jsme pro vás další možnosti vzájemné komunikace s Violou, třeba na: https://twitter.com/DivadloViola.

V květnu na našem Twitteru i Facebooku najdete každý den jednu básničku, kterou mají rádi naši herci, režiséři a spolupracovníci. Anebo osobnosti, které ve Viole vystupovaly před mnoha lety.

Zůstávejte ve zdraví a těšíme se na vás!

Robert Tamchyna

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Premiéra KOPTASHOW ve znamení STARDANCE

Nový televizní pořad Václava Kopty představil hvězdy, které se zaskvěly v soutěži STARDANCE. A to na parketu i za pultíkem poroty. Tentokrát to vyhrála jednoznačně porota!

Česká televize spolu s novým rokem 2019 zahájila novým pořadem. Jedná se o nový typ talk show. Tedy, spíše by se mělo jednat… Jak již  její jednoznačný název napovídá, měla by být šita na míru herci, moderátorovi a textaři Václavu Koptovi.

Tomuto programu předcházela až neskutečná reklama. V takzvaných „programových dírách“, tedy hluchých prostorech mezi jednotlivými pořady české televize, jsme se dozvídali, že budeme svědky nečekaných odhalení bulvárního stylu. Toho se však v reálu divák nedočkal. Bulvární snad, protentokrát, byl pouze text Koptovy závěrečné písně…

Syn dvorního textaře Hany Hegerové (ale například i autora textu na hit Boney M „Babylon“ pro Karla Gotta a množství textů pro divadelní a televizní inscenace) Pavla Kopty se snažil, ale…

První pořad nějaké nové série bývá většinou pověstným prubířským kamenem. Je objektivně pravdou, že bývá složitým krokem. Z druhé strany je dávným faktem, že producent pořadu (v tomto případě Česká televize) takový takzvaně „pilotní“ pořad velice dlouho předtáčí, promýšlí i zkoumá na vzorcích diváků. A z tohoto hlediska vypadal výsledný tvar KOPTASHOW jaksi nehotově, nedovařeně…

Herec, moderátor a textař Václav Kopta má zkušenosti z obdobných pořadů, které připravoval s Michalem Suchánkem a bývalým tanečníkem skupiny UNO Richardem Genzerem. Tam však působil jednoznačně v roli doprovázeče na klávesy a občasného glosátora. Nevisela na něm tíha celého pořadu.

Podle titulků nebyl sám Václav Kopta ani (spolu)autorem scénáře. A to bylo, panečku, znát. Bylo očividné, že mu text nejde přirozeně z úst. I když scénář obsahoval personifikace, které vypadaly jakoby se  Kopta autenticky účastnil natáčení filmu „Anděl páně“, tak to z jeho úst tedy už vůbec autenticky nevyznělo… Určitou bezradností působily i pasáže pořadu, které důvěrně připomínaly Krampolův pořad „Nikdo není dokonalý“. Tedy, pohříchu jeho slabší momenty.

Václavu Koptovi nesvědčila ani určitá rozjuchanost za každou cenu. Není mu totiž vlastní. Samostatnou kapitolkou byly laciné efekty. Namísto, aby se kupříkladu herec Jiří Dvořák, jako správný herec, převlékl do kostýmu legendárního komisaře Schimanského, byli jsme ve finálním tvaru svědky jakési nepovedené počítačové grafiky, kterou by nepochybně zvládlo dnešní asi dvanáctileté dítě!

V následné anketě diváků o nejpopulárnějšího hosta pořadu na webu České televize toho večera  to jednoznačně vyhrála sympatická dlouholetá porotkyně STARDANCE Tatiana Drexler (na snímku Evy Smolíkové)

Talk show má být o hostech. To koneckonců i léta dokazuje na obrazovkách různých televizí třeba Karel Šíp anebo (i přes svou výraznou osobitost) Jan Kraus. Zde se však tentokrát valnou většinou jednalo o Koptovu prezentaci a několik – očividně nacvičených – otázek hostům. Z takto „upozaděných“ tří vystupujících asi nejvíce zaujala dlouholetá porotkyně STARDANCE Tatiana Drexler. Její čistě přirozený projev byl příjemným protikladem nucenosti a šroubovanosti hlavního moderátora Kopty. Olympijský  i „stardancovský“ šampión (ve 2. ročníku v roce 2007) Aleš Valenta potvrdil své letité schopnosti a zkušenosti moderátora řady televizních i rozhlasových pořadů. Dostal zde však minimum prostoru. Totéž platí i o čerstvém vítězi podzimní řady STATDANCE 2018 Jiřím Dvořákovi. Ten se zřejmě – z těch tří hostů asi nejvíce – na této platformě necítil ve své kůži. Působil, stejně jako Kopta, strojeně, naučeně, nuceně – prostě značně nepřirozeně a nevěrohodně.

Možná, že se Jiří Dvořák cítil daleko přirozeněji na parketu STARDANCE anebo při autogramiádě (se svou taneční partnerkou) před soutěží, než v pořadu KOPTASHOW (foto: autor článku)

Závěrečná písnička Václava Kopty měla skvělý hudební nástup. Připomínala svým lehce jazzovým nádechem staré filmové a kavárenské melodie. Ale následný křečovitě bulvární text spíše odradil. Svým argotovým jazykem i nucenou satirou na STARDANCE spíše spadal do kontextu někdejších slabodušších estrád TV Nova. Člověk si pouze s nostalgií vzpomněl na obdobné „aktuální“ písničky Marka Ebena. Ten třeba napsal pro Karla Gotta a Lucii Bílou song pro vyhlašování Zlatého slavíka. Tehdy to mělo vtip, šarm i noblesu. To tentokrát Václav Kopta (i  s celou jeho talk show) výrazně postrádal.

Bublina barnumské reklamy rychle splaskla. Samotný premiérový pořad byl spíš nedovařeným ohlasem STARDANCE. V KOPTASHOW se taky trochu mluvilo o trapasech, ale není jasné, zda tím trapasem nebyl ona sama? Jako celek.

Foto : Eva Smolíková, autor a archiv

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN