Rozhovor s tanečnicí StarDance Martinou Markovou

„Ukončit taneční kariéru bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě“

„Tanec pro mě vždy bude a byl nenahraditelnou životní kapitolou, díky které jsem dnes tím, kým jsem a jsem za to velmi ráda,“ přiznává Martina Marková, která se tanci věnovala od svých dětských let. 

Narodila se v Praze 24. 1. 1992. Starší bratr Tomáš Marek bývalý tanečník, dnes působí jako strojař. Maminka je primářka a tatínek je majitelem automobilové firmy.   

Dokumenty – režisérka Hana Pinkavová natočila o Martině a jejím bratrovi Tomáši dokumenty Tanečníci Martina a Tomáš Markovi (2006) do série Nehasit! Hořím! a Martina a Tomáš Markovi, tanečníci do série Ještě hořím? (2021). Objevila se ve filmu s písničkami Michala Davida, Decibely lásky.

V roce 2015 tančila v VII. řadě TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí, kde byla partnerkou herce Marka Taclíka.

Je spoluzakladatelkou firmy BodyHunters, s.r.o. Věnuje se fitness. V roce 2021 spoluzaložila také firmu brand GYMIO, který se zaměřuje na fitness životní styl, nabízí doplňky stravy, ale také vybavení na cvičení a sportovní oblečení, které Martina sama navrhuje.

K tanci jste se dostala již v deseti letech, a to jste chtěla původně dělat box nebo gymnastiku. Byla jste pohybově nadaná a dobře vnímala hudbu, tatínek, sám bývalý tanečník, rozhodl, že byste měla zkusit tanec a tak Vás maminka přihlásila do tanečního kroužku a s Vámi i Vašeho bratra Tomáše. A začala se Vaše taneční dráha. Jak na své dětství plné dřiny a odříkání dnes vzpomínáte?

„S odstupem času a získanými zkušenostmi s vděkem a radostí. Tehdy jsem to moc nechápala. Proč si jiné děti venku hrají a my jsme zase na tréninku? Dokonce jsme chodili trénovat i 2 fázově, ráno za tmy ještě před školou…později nás rodiče poslali do Ruska. Tam byli nejlepší tanečníci světa, a ačkoliv jsme byli tehdy Mistři republiky, na světový žebříček byly naše výkony naprosto nedostačující. Proto bylo pro rodiče Rusko jasná volba. Teď vzpomínám, že jsem se díky tomu naučila dobře rusky a naučila se pokoře, když jsem pochopila, že naše tréninky jsou v Rusku jakási trapná rozcvička…Jsem vděčná za disciplínu, za to, že si uvědomuji na základě této zkušenosti  i v jiných oblastech života, že pokud člověk něco chce dokázat, musí začít u sebe…

S bratrem Tomášem jste spolu tvořili taneční pár několik plodných let, tančili za taneční klub Rytmus v Bakově nad Jizerou a spolu jste se zúčastňovali tanečních soutěží po celém světě, a když vám bylo 11 let, získali jste první mistrovský titul latinskoamerických tanců v nejmladší kategorii. Stali jste se několikanásobnými mistry ČR a v roce 2011 jste se stali historicky nejmladšími mistry dospělých ČR. Bavilo Vás chodit po soutěžích? A jak se Vám tancovalo s bratrem Tomášem, který tance později zanechal a stal se strojním konstruktérem?  

„Soutěže pro mě vždy byly dobrým pohonným motorem proto, abych více makala na tréninku. Věděla jsem, že mám před sebou nějakou metu a nesmím polevit. Byla to dobrá motivace. Samotné soutěže mi ale například nikdy až tak nechyběly. Byla jsem typ člověka, co si vždy užíval především samotný tanec, emoce z prožitku a dřinu na tréninku, úspěch z pokroku, nikoliv „soutěživost“ a často povrchní atmosféru, která někdy v prostředí mezi soupeři panovala. Když se mi ale občas podařilo se od soutěžního humbuku oprostit a věnovat se jen divákům, tanci a emocím, párkrát se mi podařilo mít pocit, jako bych měla křídla. To, že jsme po ukončení taneční kariéry šli každý jinou cestou je jen vyústění toho, že jsme oba vždy byli zcela jiní a toužili po jiných věcech. Prožívali stejné okamžiky jinak. Na parketě jsme spolu ale měli vzácné pouto, kdy jsme beze slov věděli, že ať se stane cokoliv, vždy jeden druhého podržíme. Když nám s bratrem hráli poprvé hymnu, byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků – sdílet ho s Tomášem bylo výjimečné.“

 V devatenácti letech, v roce 2011 jste přestoupila k profesionálům a odjela do Polska, kde byl Vaším tanečním partnerem Przemek Lowicki, kde jste se také stala vicemistryní Polska. V roce 2014 jste se ale s aktivní taneční kariérou rozloučila. Bylo to těžké rozhodnutí? Nelitovala jste toho?

„Ukončit taneční kariéru bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě. Nic jiného jsem v podstatě ani neznala a bylo to riskantní rozhodnutí. Mám ale velkou důvěru v sebe sama a byla jsem už unavená z kompromisů v rámci dosažení úspěchu, ústupků a sebe potlačení. Chtěla jsem budovat něco svého, něco, co mi nikdy nikdo už nevezme a nezboří se najednou jako domeček z karet. V momentě, kdy se taneční pár rozejde (z jakéhokoliv důvodu), znamená to začínat zase v podstatě od začátku. Hledat partnera – to může nějaký čas trvat, přestěhovat se za ním, budovat si na daném místě kontakty, hledat práci, zázemí. Partner je vždy vůdčím v páru, tak to bylo a tak to také dodnes v tanci je. Po rozchodu s Przemkem jsem dostala nabídky z Ruska, Itálie, Hongkongu nebo Ameriky.  Za 3 roky v Polsku jsem se naučila plynně jazyk, vybudovala si pracovní zázemí, přátele. Opět bych začínala znovu. Tehdy mi bylo 22 let. Nechtěla jsem ale dopustit, abych stejnou situaci zažívala za další 4 nebo více let. Rozhodla jsem se proto založit si vlastní firmu a jít svou cestou. Budovat si pevnou půdu pod nohama a jednou mít tak čas a klid na to, založit si vlastní rodinu s člověkem, který by se mnou mohl fungovat. Během taneční kariéry jsem neustále cestovala. Poslední období jsem trávila především v Asii. Nemyslím si, že by bylo možné, aby na mě životní partner čekal několik měsíců nebo týdnů, zatímco já bych byla na druhé straně zeměkoule. Většina tanečních párů proto končí nakonec i v soukromém životě spolu. Já jsem velmi cílevědomá, ale také snílek a věřím na pravou lásku a krásný vztah. Ten díky životu, pro který jsem se rozhodla už před 7 lety, mám. Žiji se svým nejlepším přítelem, máme spolu už 2 firmy a nikdy jsem nebyla šťastnější.

Vrátila jste se do Čech, začala trénovat tanec v Taneční škole HES v Praze, studovala jste jazyky (máte jazykové zkoušky z překladatelství z angličtiny). Vystudovala jste pedagogiku a psychologii. Co vás vedlo ke studiu pedagogiky a psychologie a učíte ještě tanec?

„Začnu od konce – tanec už bohužel asi 2 roky neučím vůbec. Nastala v mém životě situace, kdy jsem věděla, že se nedá zadkem sedět na dvou židlích zároveň a pokud se má dařit mému podnikání, musím se tomu věnovat naplno. Pobrečela jsem si. Uvědomovala jsem si, že tím ztratím v podstatě poslední kontakt s minulostí, ale čas je omezený a plány jsem měla velké. Studium jsem absolvovala spíše z důvodu zadních vrátek – po návratu zpět do ČR jsem neměla moc peněz a opět začínala od nuly. Proto jsem se snažila nenechat nic náhodě a byla připravená na všechno. Jednu dobu jsem překládala ve fabrice z češtiny do polštiny a angličtiny a doučovala jsem studenty jazyk. Výuka jazyka na školách si dnes žádá nejen jazykové zkoušky, ale také pedagogické vzdělání. Vždycky jsem byla poctivka… asi by se mě na to nikdo neptal, ale věděla jsem, že tehdy i v rámci tance (kde jsem také podstoupila porotcovské a trenérské zkoušky tehdy ještě v polštině u světové federace) se mi to určitě neztratí.“

 V roce 2015 jste se zúčastnila jako taneční partnerka herce Marka Taclíka v TV taneční show, sedmého ročníku StarDance… když hvězdy tančí a v jednom rozhovoru jste řekla, že to byla krásná kapitola… Jak vzpomínáte na svého tanečního partnera Marka Taclíka? A šla byste do soutěže znovu?

„Do soutěže bych už určitě znovu nešla. Je to fulltime job, člověka to na půl roku absolutně vypne z normálního života. Vzhledem k závazkům, které dnes mám, bych si to už nemohla dovolit. Nehledě na to, že jsem byla zvyklá, že pokud chci být v něčem dobrá, budu makat jako šílená a udělám pro to maximum od A – Z. V soutěži je tanečník víceméně jeden z posledních komponentů, který dokáže tak nějak celkový výsledek ovlivnit. Muziku a choreografie jsem začala vymýšlet ještě před tím, než jsem byla obeznámená s tím, kdo bude můj parťák. Netušila jsem, jak bude pohybově nadaný, zda má hudební sluch nebo má nějaké ambice. Některé celebrity mají velkou popularitu, protože jsou vtipní, jiní zase byly na tréninku 4x tolik než jiní, kteří byli překvapení z toho, že je to třeba moc těžké a počáteční nadšení brzy jaksi opadlo, když zjistili, co to obnáší.

Marek je strašně zábavný a emocionální člověk. Lidé ho mají moc rádi. Škoda, že jsem nevěděla, že bude právě on mým partnerem o něco dřív. (To, že budu ve STARDANCE jsem věděla už dávno, s partnerem se ale seznámí tanečníci až o hodně později). Automaticky jsem zvolila pořadí tanců tak, aby první byly latinské rytmy – to je přece jen má doména – ačkoliv jsme v průběhu zjistili, že Marek dominuje právě naopak ve fraku a eleganci. Také měl později problémy s kolenem, a tak pořadí tanců, které bylo již předem zvolené (ještě před tím, než jsem tušila, že bude mým partnerem), bylo trochu nešťastné…a i to hrálo právě roli v tom, že jsme to nedotáhli ještě o pár dílů dále…“

Spoluzaložila jste firmu BodyHunters, s.r.o., kde působíte jako fitness trenérka. V jednom rozhovoru jste řekla: „Fitness, kterému se nyní věnuji, není jen image, je to cesta. Životní styl, který jsem si s chutí zvolila…“ Co vše v BodyHunters nabízíte?

„BodyHunters (www.bodyhunters.cz) je fitness online tréninkový program, který nabízí tréninkové rozpisy s video průvodcem pro širokou skupinu lidí jak do posilovny tak mimo ni – například na doma. Dle zvolných cílů uživatele (zlepšení kondice, redukce tuku, budování svalové hmoty) doporučíme suplementy, které mu v dosažení cílů pomohou, také lze vytvořit jídelníček na míru a otevře se klientovi sekce s tréninkovými rozpisy, které ho k cíli dovedou.“

Čím je pro vás tanec dnes?

„Tanec pro mě vždy bude a byl nenahraditelnou životní kapitolou, díky které jsem dnes tím, kým jsem a jsem za to velmi ráda.“

 A co chvíle volna? Jak je ráda trávíte?

Upřímně,  jsem workoholik. Pracuji každý den, i o víkendu. Neodpočinu si, pokud vím, že je to na úkor práce nebo povinnosti, na kterou někdo čeká nebo díky mně nějaký proces zpomalil nebo se odkládá. Štěstí je, že můj životní partner je v tomto hodně podobný. Před několika dny jsme spustili také další firmu, zaměřenou na doplňky stravy GYMIO (www.gymio.com), na které pracuje spolu s námi další skupina lidí, také tak zažraných jako my: D … a do toho komunikuji online také se svými online klienty v rámci fitness ještě zvlášť…takže se mi mobil moc nezastaví…
Takže asi jen řeknu – trávit čas se svým přítelem, pejskem a když se věnuji tomu, co dělám, protože mám svou práci velmi ráda a často to tak ani neberu, protože mě to co dělám a čemu se věnuji, vlastně velmi baví J

 

Foto: archiv Martiny Markové 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí i trenérkou LENKOU NOROU NÁVORKOVOU

„Tanec je obrovská součást mého já“

V devátém ročníku soutěže StarDance… když hvězdy tančí, získala titul „Královna tanečního parketu“, když se spolu s hercem Jiřím Dvořákem protančili na první místo a soutěž vyhráli. Tanec Lenku Noru Návorkovou provází téměř celý život. Působí jako lektorka tance, má vlastní workshopy, pořádá semináře pro veřejnost a říká o sobě, že je workoholik.

Tanci se věnujete od tří let, když jste se dostala do tanečního kroužku v rodných Karlových Varech. Jak na dobu dětství plného tancování vzpomínáte? Kdo Vás přivedl k tanci?

Je to tak, tanci se věnuji od tří let, kdy mě k němu přivedla mamka a paní učitelka ve školce. Ve školce si paní učitelka všimla, že hodně dobře cítím hudbu a jsem velmi hyperaktivní a řekněme nějakým způsobem pohybově nadaná, tak mamce navrhla, že učí tanečky pro děti a že si myslí, že by to pro mě mohlo být to pravé. Tak to všechno začalo, paní učitelka mě začala brát s sebou do kroužku, kde jsem začínala na písničky jako Holka modrooká a Pásla ovečky, postupem času jsem se začala učit základy společenského tance. Na tuto dobu vzpomínám ráda, ve všech dětských skupinách jsem vždy byla nejmladší a nejmenší, tak mě těšilo, že jsem během vystoupení „musela“ být v první řadě, a to mě taky dost motivovalo. Doma to nebylo zrovna lehké období a moc děkuji mamce, že jsem mohla vůbec tančit a také že jsem vždycky díky ní měla i ten nejhezčí kostým, protože všechny dětské na vystoupení šila sama.“

Taky jste dělala balet a postupem času tančila standardní tance, až jste se našla v latinsko-amerických tancích. Čím Vás tak uchvátily, že jste jim dala přednost?

Na baletní přípravku jsem chodila v první třídě, ale jelikož jsem krom tancování a zmíněného baletu chodila ještě na výtvarku a do hudebky (hrála jsem na housle), tak jsme se samozřejmě dostali do bodu, kdy se přirozeně nedalo stíhat vše, a přišel zlomový okamžik, kdy bylo zapotřebí si jednu aktivitu vybrat a věnovat se jí naplno. Já jsem z toho neměla ještě moc rozum, takže vybírala mamka. Jelikož jsem na housle cvičila dost sporadicky a vždycky jen před hodinou, tak bylo jasné, že to nebude to pravé ořechové, proto mamka vybrala tancování a vybrala správně. A jako dítě mě uchvátila spíš latina, jelikož je taková živá a aby člověk ocenil tance standardní, tak už musí být trošku víc vyspělý, já si ještě ráda poskakovala. I když jako dítě jsem se samozřejmě věnovala jak latinskoamerickým, tak i standardním tancům. Další zlom přišel ve chvíli, kdy jsem měla prvního tanečního partnera „mimo město“, začala jsem tančit s Lukášem, který bydlel v Třeboni, a na tréninky jsme oba dva pravidelně dojížděli do Prahy, v té době jsem začala chodit do 6. třídy. Lukáš se tehdy věnoval také spíše latině, proto jsme se domluvili, že než dělat obě disciplíny jen napůl a nekvalitně, tak raději jednu a naplno. Bylo to dané hlavně tím dojížděním a faktem, že jsme oproti jiným párům nemohli tedy trénovat denně.“

Zúčastnila jste se různých mezinárodních soutěží (International v Londýně, Prague Open, v anglickém Blackpoolu). Několikrát jste se stala mistryní ČR v latinko-amerických tancích v kategorii mládež, jste finalistkou mistrovství ČR v kategorii dospělých. Co to pro Vás znamená?   

Na všechny soutěže a okamžiky moc ráda vzpomínám. Nikdy nezapomenu na Mistrovství ČR v roce 2008, kdy jsme titul s Kubou Drmotou vyhráli poprvé a také na rok 2009, kdy jsme ho obhajovali. Jsem moc ráda, že jsem měla trenéry, kteří mě/nás vedli k soutěžím, jako jsou právě Blackpool a podobně. Zúčastnit se těchto nejprestižnějších světových soutěží je životní zážitek a rozhodně pocta. Na tyhle okamžiky nikdy nezapomenu a kdykoliv slyším hrát specifickou Blackpoolskou hudbu, tak si okamžitě vzpomenu, jaké to bylo stát tam na parketu.“

Při všech těch náročných trénincích jste vystudovala gymnázium v Karlových Varech a uvažovala jste o studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu obor sportovní trenér. Nakonec jste vystudovala Metropolitní univerzitu v Praze…

Studium během soutěžní kariéry bylo velice těžké. V podstatě všechny školy, které jsem vystudovala, tak jsem zvládla za pomoci individuálního studijního plánu. Byla totiž vždy komplikace dojíždění na tréninky do Prahy, poté noční návraty domů, dále zahraniční soutěže a podobně. Byla to šílená doba, sama zpětně nedokážu pochopit, jak jsem to zvládla, ale jsem člověk, který když je v presu a časové tísni, tak podává (hlavně ve škole) ty největší výkony, možná to bylo proto.

Studovat FTVS jsem nakonec nešla, mamka se mě vždycky snažila nasměřovat k tomu, abych si raději jako zadní vrátka vystudovala i něco „normálního“ mimo obor, protože člověk nikdy neví, a opět měla pravdu, jako každá máma. Nakonec mám bakalářský titul z Metropolitní univerzity z oboru Mezinárodních vztahů a evropských studií a magisterský titul z oboru Mediálních studií, což je věc, která mě vždycky velmi lákala.“

V roce 2014 jste se  s profesionální dráhou tanečnice rozloučila. A začala tančit v muzikálech – Romeo a Julie, Adéla ještě nevečeřela, Sibyla – Královna ze Sáby, Angelika, Ferda mravenec, Hello, Dolly!, Muž se železnou maskou, Krysař …, na scénách divadel Hybernia, Broadway a Kalich. Co Vás přivedlo k muzikálu?

Můj konec soutěžní kariéry nebyl úplně happyendem, byl spíš smutný. Tančila jsem v Brně, kde to nebylo úplně růžové a vnitřně jsem nějak začala cítit, že už jsem na konci svých sil a že některé věci jsou pro mě už neudržitelné. Byla jsem mnoho let za sebou v reprezentaci, což znamenalo mnoho „povinných“ soutěží a to nejen českých, ale i zahraničních, pro mě neustálý stres a podobně… několikrát jsem během kariéry tak říkajíc vyhořela, ale byla jsem tak dlouho v rozjetém vlaku, že jsem si ani nedokázala představit, jaké to bude, až jednou přijde konec… ale když člověk svoje tělo neposlouchá, tak ono ho stejně zastaví, a tak v roce 2014 jsem měla zranění, kdy jsem si díky bohu jen hodně zranila kotník, což ve finále znamenalo 2 měsíční nechodící sádru. A jelikož jsem v tu dobu opravdu jen ležela v posteli a měla konečně čas přemýšlet nad budoucností, tak jsem zjistila, že už jsem frustrovaná žít neustále sbalená v kufru a na cestách a že mi chybí mít to své doma a že je asi na čase se pohnout dál. To ale neznamenalo, že jsem chtěla tanec opustit, ale spíš se mu zkusit věnovat jinak. Měla jsem kolem sebe kamarády, kteří se vrhli na muzikálovou dráhu, tak jsem je kontaktovala a zjišťovala, jak to vše funguje a co je pro to potřeba. Můj první projekt byla francouzská verze muzikálu Romeo a Julie. Další životní zlom a naprosto fantastická zkušenost. Dostala jsem se do nového prostředí, poznala nové lidi a nabrala hromadu znalostí. Jsem za to dodnes vděčná.“

Televizní taneční soutěž Star Dance… když hvězdy tančí, Vám vynesla v roce 2018 titul „Královna tanečního parketu“, když jste se spolu s hercem Jiřím Dvořákem protančili na první místo a soutěž vyhráli. Byla to Vaše první zkušenost a hned výhra. Co Vám soutěž dala a přijala byste nabídku znovu? 

Soutěž mi dala spoustu zkušeností, a to nejen tanečních, ale i v oblasti mezilidských vztahů, komunikace a také nahlížet na tanec zase z jiného úhlu pohledu. Dala mi také nové lidi, kamarády. Samozřejmě, že první zkušenost s touto soutěží a hned výhra není asi úplně běžná situace, ale mohu s klidným svědomím říci, že jsme to s Jirkou zvládli na výbornou a prostě vše do sebe zapadlo, tak jak mělo a já jsem za to nesmírně šťastná. Jestli bych nabídku přijala znovu, to je ve hvězdách. Původně jsem byla oslovena na loňský ročník 2019, ale nakonec se dramaturgie rozhodla pro změnu a oslovit nové tanečníky, to musím upřímně říci, že mě mrzelo, ale to je život, rozhodně jsem se z toho nezhroutila. Otázkou je, jestli by mě Česká televize chtěla oslovit, to je na nich a já to neovlivním a také člověk neví, co zrovna život přinese. Rozhodně se ale netajím tím, že by mě lákalo si soutěž vyzkoušet i z jiné pozice, než je soutěžící/tanečník.“

V Praze v Taneční škole Vavruška vedete taneční kurzy společenského tance pro všechny, kteří mají zájem, děti i dospělé. Pořádáte vlastní workshopy a semináře tance pro veřejnost. Děláte trenérku… Jaký je zájem o Vaše kurzy? Baví Vás předávat dovednosti dál?

Vypadá to, že zájem o kurzy je, což mě neskutečně těší a doufám, že to tak bude i nadále, nechci rozhodně nic zakřiknout. Rozjela jsem i vlastní workshopy, chci budovat i přímo svou značku, mám v hlavě různé nápady, které bych chtěla zrealizovat, tak doufám, že to vše klapne a povede se. To je právě to, co mě na výuce baví, nejen předávat zkušenosti, ale také vést lidi k tomu, aby se tance nebáli, aby se s ním „skamarádili“ a že pokud udělají chybu, tak se přece za to hlava netrhá. Na svých kurzech si opravdu velmi dávám záležet na tom, aby se lidé cítili dobře, aby se odreagovali od práce a svých problémů a aby z tancování měli radost a je úplně jedno, jestli to jsou začátečníci nebo pokročilí.“

Tanec Vás provází celý život. Co pro Vás znamená?

Tanec je rozhodně můj život. Nic na světě vlastně neumím lépe než tančit. Tanec je pro mě tak obrovská součást mého já, že si nedokážu představit, že bychom se rozkmotřili. Je mi jasné, že nebude možné tančit do konce života na nějaké vrcholové úrovni, ale chci a jsem přesvědčená, že se okolo tance celý život budu pohybovat. Je to něco, co už mi nikdy nikdo neodpáře a pokud jsem měla někdy s tancem negativní zkušenosti a trápil mě, tak toho nelituji, protože takový život je.“

Jednou jste o sobě řekla, že jste workoholik. Umíte vůbec odpočívat?

To jsem řekla, to je pravda… Myslím, že odpočívat ještě neumím dost dobře, ale že se o to snažím a rozhodně jsem nějaký alespoň malý posun udělala. Člověk se neustále učí a v téhle oblasti vím, že je rozhodně ještě co zlepšovat.“

Foto: archiv Lenky Nory Návorkové 

Veronika Pechová   

pro TANEČNÍ MAGAZÍN