lektorka tance – Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí z populární soutěže StarDance ALICÍ STODŮLKOVOU

,,Sportovci se nevzdávají“

Tanečnice, choreografka, lektorka tance, která třikrát tančila v TV taneční soutěži StarDance… když hvězdy tančí, se v jejím čtvrtém ročníku spolu s hercem Pavlem Křížem, stali „královnou a králem“ tanečního parketu. Alice Stodůlková se tanci věnuje od mala a stal se nejen její láskou na celý život, ale také profesí.

Jednou jste přiznala, že jste byla velice neposedné dítě. Jaké bylo období Vašich dětských let?

,,Ano, byla jsem velice živé dítě a měla jsem spoustu energie, a proto maminka tehdy rozhodla, že musím mít nějaký cíl a chtěla, abych se něčemu věnovala, rozhodla, že to bude tanec a mě to velice bavilo.“

Bylo Vám šest let, když Vás maminka přihlásila do tanečního kroužku a aniž si to uvědomila, nasměrovala Váš život směrem k tanci. A pak musela vozit na tréninky z Frýdku – Místku do Ostravy. Již tehdy jste se rozhodla být tanečnicí?

,,Bavilo mě to a jako malá jsem si říkala, že by bylo hezké to jednou mít jako profesi. Brala jsem si příklad ze svých trenérů a to okolí, které mě v tanci obklopovalo a velice ovlivnilo v názoru, že bych jednou to chtěla dělat na profesionální úrovni, ten cíl tam měli všichni a jsem ráda na stranu jednu, že se mě to povedlo, na stranu druhou je to sport a v něm limity a věk je váš nepřítel a tanec není sport, kde si můžete vydělat v průběhu kariéry peníze a mít našetřeno aspoň na pár let dopředu. Takže přítomnost je milá, budoucnost nejistá.“

Vaším motem je: „Cesta vzhůru vede přes dřinu, pot a slzy.“ A díky tomu jste několikanásobnou mistryní ČR v latinsko-amerických tancích. Ráda jste jezdila na soutěže?

,,Ráda jsem jezdila se svým tanečním partnerem na soutěže a bavilo nás mít cíl a vybojovat si v té obrovské konkurenci pozici.“

V roce 2010 jste se stali spolu s hercem Pavlem Křížem vítězi IV. ročníku TV soutěže StarDance… když hvězdy tančí. V šestém ročníku jste byla taneční partnerkou zpěváka Matěje Rupperta a v IX. ročníku jste tančila s hercem a moderátorem Daliborem Gondíkem. Jak na soutěž a své hvězdné partnery vzpomínáte?

,,Na tuto soutěž vzpomínám a nezapomenu. Otevřelo mně to dveře ke spoustě příležitostí a poznala jsem tanec z jiné perspektivy, ne jak jsme byli zvyklí a měla jsem možnost poznat spoustu lidí a také mě to donutilo na sobě ještě více pracovat a zdokonalit se nejen jako tanečnice, ale naučit se učit a předávat tyto zkušenosti dál a věnovat se choreografii, také mě to navedlo na cestu, že se chci věnovat dětem a dospělým, učit laickou veřejnost, nikoli se věnovat profesionálům. Tato soutěž mě také přivedla do Prahy a díky ní jsem už tady natrvalo zůstala. Na své taneční partnery vzpomínám s velikou úctou a respektem, se všemi byla radost spolupracovat.“

Působíte v pražském tanečním studiu Tančírna jako lektorka, kde vedete taneční kurzy standardních a latinsko-amerických tanců, jazzdance, freestyle pro děti a náctileté. Jak se Vám s dětmi pracuje a co Vás na práci s nimi baví?

,,Dětem se věnuji už od samého začátku. Práce s dětmi mě baví, vidíte ty pokroky, to jak se zlepšují, jak se snaží do toho dávat vše, učí se disciplíny a mají cíl. To mě na tom baví a ještě víc, když pak slyšíte, že tanec za ty roky využili a nakonec se stal jejich profesí, anebo se pohybuji v uměleckém směru. Pro mne je to radost.“

Působíte také jako choreografka různých společenských akcí a dáváte také soukromé lekce tance. Jaký je to tyto lekce zájem? Jaký druh tance preferujete Vy?

,,Preferuji samozřejmě latinsko-americké tance, protože to je můj obor a má celoživotní náplň pod vedením těch nejlepších trenérů, ať už v Čechách, tak v zahraničí. O lekce je zájem, i když si myslím, že u dětí je zájem větší než u dospělých. Myslím si, že ženy se nemusí bát a přijít si zatančit a potěšit se může žena bez ohledu na věk a v tom je to kouzlo, tanec není jen pro děti a mladistvé, naopak i senioři si mohou tanec užít.“

Tanec, kterému říkáte, moje láska, se stal Vaší profesí a láskou na celý život. Platí to stále? Čím Vás tak okouzlil?

,,Tanec je prostředí, které mě obklopuje celý život, a nic jiného jsem neznala. Bylo to pro mne potěšení, radost, ale i únik od problémů. Myslím si, že kdyby mi rodiče vybrali jakýkoliv sport v mém mladém věku, měla bych to stejné, chtěla jsem sama sobě dokázat, že mám nějaký cíl a že něco umím dobře.“

Vy jste také maminkou a Váš syn Sebastian po vzoru tatínka, který je tenisový expert Vladimír Houdek, tíhne k tenisu…

,,Syn má 3 roky a jde v manželových šlépějích, já jsem realista, tenis je obrovská dřina a spousta času a obětování jak pro syna, tak pro nás pro oba … Nyní žije rodina tenisem a snažíme se syna v tom, co dělá maximálně podporovat, ale pokud se rozhodne dělat jiný sport, tak ho budeme také podporovat.“

A co čas na odpočinek? Co pro Vás znamená relax?

,,Bohužel nějak poslední roky jsem se nedokázala zastavit, byla jsem zvyklá, že člověk má spoustu energie a zvládne všechno. Nějak jsem zapomněla odpočívat a to se trochu odrazilo malinko na mém zdraví a na vyhoření, ale snažím se to zlepšit a musím říct, že se mi to daří, protože sportovci se nevzdávají.“

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí KAMILOU TOMÁNKOVOU, známou ze StarDance

„Tanec je můj život, práce i zábava. Kdyby ne, už dávno dělám něco jiného“

„Tanec je můj život, přináší mi dobrou náladu, je to moje práce, ale i zábava…“, říká Kamila Tománková, kterou tanec provází celý život. Tanci podlehli nejen její rodiče, ale i bratr, věnuje se mu také manžel i jejich dvě děti. Třikrát se objevila ve StarDance, což pokládá za nezapomenutelný životní zážitek.

Pocházíte z Brna z taneční rodiny. Váš tatínek Petr Odstrčil, byl nejen výborný tanečník, ale také prezident Českého svazu sportovního tance a s Vaší maminkou Marcelou, založili a dlouho vedli, brněnský taneční klub Impuls a Vy s bratrem Martinem jste v tomto prostředí vyrůstali. Jak vzpomínáte na svá dětská léta?

„Vše se u nás v mém dětství točilo právě kolem tance. Hrozně se mi líbilo poslouchat taneční hudbu, chodit s rodiči dívat se na tréninky, na soutěže a na soustředění. Byla tam vždycky hezká a přátelská atmosféra. Maminka šila i oblečení pro tanečníky a já jí pořád jako malá chtěla pomáhat, ale spíš jsem ji asi zdržovala. Probírat se všemi těmi látkami, flitry a kamínky byl pro mě neuvěřitelně zajímavý svět. Prvního tanečního partnera na soutěže jsem měla ve 13 letech, ale byl o 10 let starší a moc jsme si nerozuměli. Přesto jsme spolu tančili zhruba 3 roky. Pak rodiče chtěli, abych tančila s bráchou, ale nečekaně se musel už v osmnácti letech oženit, protože čekali se svojí tehdejší tanečnicí mimčo. Já pak vystřídala ještě asi 5 tanečních partnerů, než jsem potkala svého muže, se kterým jsme se dali dohromady i tanečně.“

Bylo asi přirozené, že jste se vydala ve šlépějích svých rodičů. 3x jste získala titul vicemistra ČR v 10 tancích a titul mezinárodního mistra Kanady v 10 tancích. V roce 2000 jste se podílela na titulu vicemistrů Evropy v latinských formacích. Jste soutěživý typ?

„Tanec pro mě byl, je a doufám, že i bude nedílná součást života. Primárně mi nikdy nešlo o to soutěžit a vyhrávat. Ale to potěšení ze spojení pohybu každé části těla ve spojení s hudbou a s partnerem. No a předávat tu radost a energii na někoho, kdo se na nás dívá nebo si to jen tak užívat se svým partnerem. To člověka hodně obohacuje, je to prožitek, který Vám dává smysl, potěšení, vášeň, štěstí a někdy i únavu a bolest. To k tomu prostě patří a je to neuvěřitelná kombinace toho všeho, bez čeho pak už nemůžete být, prostě to máte tak rádi a chcete to dělat. Že se pak dostaví i úspěchy na soutěži, je dobré motivačně a je to fajn, ale pro to jsem to nikdy nedělala.“

Vystudovala jste trenérství na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Olomouci. A jste spolu zakládající členkou taneční studia Kometa Brno, které patří k nejúspěšnějším tanečním školám republiky. Co Vás k tomu vedlo, podílet se na založení tohoto studia?

„Nejdřív tu byl nápad od mého bráchy a táty vybudovat rodinnou firmu, taneční studio. Našli pro to vhodný objekt, který byl z části rozestavěný, a část byla na zbourání. Já byla tehdy na střídačku týden v Mostě s Honzou (mým současným mužem) a týden studovala v Brně VUT. A protože jsme se také tehdy věnovali trénování párů, šli jsme do toho projektu s nimi a pře-sunuli se natrvalo do Brna. Postavili jsme nejprve jeden taneční sál s obytnou částí, kde také všichni stále bydlíme, máme takový velký činžovní dům s byty pro každou rodinu. Nejprve jsme v tanečním studiu jen založili a trénovali taneční klub se soutěžními páry, hlavně juniorskými a dospělými. Pak jsme přistavěli ještě jeden taneční sál a zázemí se šatnami a recepcí, využívané hlavně pro taneční kurzy pro malé děti až po dospělé. Věnujeme se všemu, co se týká tanečního světa od šití tanečních kostýmů, přes vzdělávání trenérů, pořádání tanečních soutěží a akcí až po již zmíněné trénování tanečních párů a tanečních kurzů.“

Ve studiu působíte jako lektorka tanečního kurzu pro nejmenší a latino dance pro ženy. Co Vás na učení nejvíce baví? Jaký je zájem o Vaše kurzy?

„Mám na starosti celý chod kurzů tanečního studia. Zahrnuje to výběr a vzdělání lektorů tance, zaměstnávání dalších potřebných pracovních sil a plánování celé taneční sezony, včetně pravidelných vystoupení dětských složek, vytvoření metodiky výuky a kontroly, jestli jsou u nás lidi spokojeni. O to se snažíme nejvíc, být profesionální a přinášet lidem radost a zážitek z tance. Zájem o naše kurzy je velký, často máme plno a za to jsem moc ráda a vděčná, ale nebylo to takto hned od začátku, museli jsme se k tomu dopracovat. Tancování pro nejmenší pak i sama vyučuji a baví mě to moc, děti jsou neuvěřitelný příval energie a mají rády pohyb, poskakování a hraní si na písničky. Je to někdy náročné, ale musím říct, že to dělám ráda, protože moje vlastní děti už z těch dětských let vyrostli, jsou z nich puberťáci. No a Latino Dance pro ženy je bezvadná záležitost, která mi dělá moc radost a často mi i zlepší náladu. Přijde k nám vždycky ten, kdo se chce opravdu tancem potěšit, zpotit se a naučit se to dobře. Postupně se ze všech stane dobrá parta nadšenkyň, je tam skvělá atmosféra a hodně z nich už k nám chodí několik let. A taková práce je pro mě i potěšením.“

Tanec Vás svedl s manželem Janem Tománkem, s nímž jste se seznámila na tanečních soutěžích, kde jste vystupovala jako Kamila Odstrčilová a spolu učíte společenský tanec pro pokročilé. Jak se Vám spolu pracuje?

„My se spolu vidíme na tanečním parketě takřka denně při trénování našich soutěžních tanečních párů. Každý tam ale trénuje při soukromých lekcích někoho jiného, tak se zase až tak moc nevnímáme, každý si hledí své práce. Někdy je to náročné v tom, že je to pod tlakem, aby tanečníci pak byli na soutěžích úspěšní, pokud možno nejlepší. Ne každý ale na to má, někdy se jim nechce, protože ta zátěž pro vrcholové tanečníky je velká, někdy nemají motivaci po špatném umístění na soutěži, občas je problém i psychika, rodiče dětských párů potřebují často něco řešit. Takže je to někdy fajn a v pohodě, ale někdy taky ne. Spolu s manželem pak vyučujeme dva taneční kurzy pro dospělé páry a to je příjemné v tom, že tam lidi přijdou s dobrou náladou, proběhne to v dobré náladě a skončí to v dobré náladě. Nikdo žádné výsledky neřeší, tančí se tam jen proto, že si to chtějí všichni užít, zasmát se.“

Tanec Vás provází celý život. Co pro Vás znamená? Jednou jste řekla: „Tanec je můj život, přináší mi dobrou náladu, je to moje práce, ale i zábava…“ Platí to stále?

„Ano, kdyby tomu tak nebylo, tak už dělám něco jiného. Někdy toho samozřejmě bylo hodně a chtěla jsem třeba i přestat a najít si jinou práci, ale čím jsem starší, tím mám více zkušeností a uvědomuji si, že to je to, co dělat chci, už vím moc dobře, jak a baví mě to a jsem za to ráda. Nemusím sedět v kanceláři na zadku osm hodin denně, mám hodně pohybu a potkávám na akcích spoustu zajímavých lidí a pořád jsou přede mnou nové výzvy a zkušenosti. Moderuji třeba i taneční soutěže a taneční přenosy v TV a k tomu bych se asi nikdy normálně nedostala. Moje práce je pestrá, věnuji se i designu a šití tanečních šatů. Pro život je hodně důležité mít rád svou práci, pracovat tvrdě, mít pořád své vize, sny a cíle. Vždycky, když jsem se tak bezhlavě plácala životem, v práci, nemělo to pro mě smysl a vlastně jsem se necítila dobře a spokojeně. Pro mě je nejdůležitější zdravá a spokojená rodina a dělat práci, co mě baví, co přináší mě i lidem pro které pracuji nebo s kterými pracuji potěšení a všichni se snažíme nejlépe, jak to jde.“

Třikrát jste tančila v TV soutěži StarDance… když hvězdy tančí. V první řadě s atletem Tomášem Dvořákem, v páté řadě s hercem Oldřichem Navrátilem a v osmé řadě jste byla partnerkou lyžaře Ondřeje Banka, ale ze zdravotních důvodů jste pak odstoupila. Jak na soutěž vzpomínáte? Co Vám soutěž dala?

„StarDance byl pro mě velký zážitek, velká změna v životě, přinesla mi spoustu zkušeností, nových příležitostí a zážitků a nových přátel. Nejvíc byla pro mě první řada, vše bylo nové, nikdo nevěděl, jaké to bude, jestli to jen nějak proběhne nebo to bude úspěšné. Mám ohromnou radost, že StarDance pořád patří k nejúspěšnějším pořadům na ČT. To je pro taneční svět strašně důležité a hodně ho to pozdvihlo a stal se díky tomu populárnější. Před tím pomalu nikdo nevěděl, co je to samba a dnes to už všichni vědí. To je skvělé. A na taneční partnery ve StarDance jsem měla štěstí. Se všemi se mi dobře tančilo, byli to moc fajn lidé, pracovití a příjemní, neměli jsme mezi sebou problémy. Hodně mě mrzelo, že jsem svoje poslední účinkování s Ondrou Bankem musela přerušit, nerada věci vzdávám, potřebuji být spolehlivá a vše dotáhnout do konce. Ale bolesti během tréninků a na zkouškách a přenosech se nedaly vydržet bez léků, prostě to nešlo. Vyhřezla mi ploténka na krční páteři na zkouškách při prvním díle a představa, že se tam budu trápit třeba ještě několik týdnů či měsíců pod práškami, to teda nebylo nic příjemného a zhoršovalo se to. Tak jsem ve třetím díle musela své účinkování přerušit a naštěstí byla k dispozici jiná tanečnice, která zrovna to kolo vypadla, tak mě vlastně jen vystřídala. Ale i přesto je pro mě StarDance nezapomenutelný životní zážitek v tom nejpozitivnějším smyslu slova.“

Jste maminkou dvou dětí – syna Jonáše a dcery Nely. Jak to mají s tancem? Neláká je také taneční parket?

„Naše děti obě tančí. Jonáš už opravdu skvěle, je několikanásobným mistrem ČR v tanečním sportu v kategorii juniorů i mládeže. Nelča tančí také, hlavně pro radost, ale první úspěchy na soutěžích už má také za sebou. Vyrůstali s námi v tomto prostředí a je to pro ně přirozené, baví je to a žijí tím stejně jako my. Nemuseli jsme je do ničeho nutit, sami to chtějí a tanec je pro ně důležitá součást života. Jsme za to rádi, kdyby ale chtěli dělat cokoliv jiného, budeme je v tom podporovat úplně stejně.“

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Chvíle volna jsou pro mě důležité, trávím je nejraději s rodinou. Vaříme rádi různá jídla, chodíme na procházky, jezdíme na kolo, v zimě lyžujeme a bruslíme, jezdíme na výlety do ZOO a na zámky a hrady, baví nás cestování, ale rádi se spolu díváme i na filmy v klidu domova. Užívám si i chvilky, které mám sama pro sebe, cvičím jógu, čtu si knížky a sbírám nápady na dekorace do domu a na nové taneční a společenské šaty. Ráda si zajdu s přáteli na pivko či víno nebo jen tak pokecat o životě. Užít a prožít každý okamžik svého života, vnímat svět okolo sebe a lidi v něm je to, co je pro mě důležité, to dělám nebo se o to alespoň snažím.“

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí i trenérkou LENKOU NOROU NÁVORKOVOU

„Tanec je obrovská součást mého já“

V devátém ročníku soutěže StarDance… když hvězdy tančí, získala titul „Královna tanečního parketu“, když se spolu s hercem Jiřím Dvořákem protančili na první místo a soutěž vyhráli. Tanec Lenku Noru Návorkovou provází téměř celý život. Působí jako lektorka tance, má vlastní workshopy, pořádá semináře pro veřejnost a říká o sobě, že je workoholik.

Tanci se věnujete od tří let, když jste se dostala do tanečního kroužku v rodných Karlových Varech. Jak na dobu dětství plného tancování vzpomínáte? Kdo Vás přivedl k tanci?

„Je to tak, tanci se věnuji od tří let, kdy mě k němu přivedla mamka a paní učitelka ve školce. Ve školce si paní učitelka všimla, že hodně dobře cítím hudbu a jsem velmi hyperaktivní a řekněme nějakým způsobem pohybově nadaná, tak mamce navrhla, že učí tanečky pro děti a že si myslí, že by to pro mě mohlo být to pravé. Tak to všechno začalo, paní učitelka mě začala brát s sebou do kroužku, kde jsem začínala na písničky jako Holka modrooká a Pásla ovečky, postupem času jsem se začala učit základy společenského tance. Na tuto dobu vzpomínám ráda, ve všech dětských skupinách jsem vždy byla nejmladší a nejmenší, tak mě těšilo, že jsem během vystoupení „musela“ být v první řadě, a to mě taky dost motivovalo. Doma to nebylo zrovna lehké období a moc děkuji mamce, že jsem mohla vůbec tančit a také že jsem vždycky díky ní měla i ten nejhezčí kostým, protože všechny dětské na vystoupení šila sama.“

Taky jste dělala balet a postupem času tančila standardní tance, až jste se našla v latinsko-amerických tancích. Čím Vás tak uchvátily, že jste jim dala přednost?

„Na baletní přípravku jsem chodila v první třídě, ale jelikož jsem krom tancování a zmíněného baletu chodila ještě na výtvarku a do hudebky (hrála jsem na housle), tak jsme se samozřejmě dostali do bodu, kdy se přirozeně nedalo stíhat vše, a přišel zlomový okamžik, kdy bylo zapotřebí si jednu aktivitu vybrat a věnovat se jí naplno. Já jsem z toho neměla ještě moc rozum, takže vybírala mamka. Jelikož jsem na housle cvičila dost sporadicky a vždycky jen před hodinou, tak bylo jasné, že to nebude to pravé ořechové, proto mamka vybrala tancování a vybrala správně. A jako dítě mě uchvátila spíš latina, jelikož je taková živá a aby člověk ocenil tance standardní, tak už musí být trošku víc vyspělý, já si ještě ráda poskakovala. I když jako dítě jsem se samozřejmě věnovala jak latinskoamerickým, tak i standardním tancům. Další zlom přišel ve chvíli, kdy jsem měla prvního tanečního partnera „mimo město“, začala jsem tančit s Lukášem, který bydlel v Třeboni, a na tréninky jsme oba dva pravidelně dojížděli do Prahy, v té době jsem začala chodit do 6. třídy. Lukáš se tehdy věnoval také spíše latině, proto jsme se domluvili, že než dělat obě disciplíny jen napůl a nekvalitně, tak raději jednu a naplno. Bylo to dané hlavně tím dojížděním a faktem, že jsme oproti jiným párům nemohli tedy trénovat denně.“

Zúčastnila jste se různých mezinárodních soutěží (International v Londýně, Prague Open, v anglickém Blackpoolu). Několikrát jste se stala mistryní ČR v latinko-amerických tancích v kategorii mládež, jste finalistkou mistrovství ČR v kategorii dospělých. Co to pro Vás znamená?

„Na všechny soutěže a okamžiky moc ráda vzpomínám. Nikdy nezapomenu na Mistrovství ČR v roce 2008, kdy jsme titul s Kubou Drmotou vyhráli poprvé a také na rok 2009, kdy jsme ho obhajovali. Jsem moc ráda, že jsem měla trenéry, kteří mě/nás vedli k soutěžím, jako jsou právě Blackpool a podobně. Zúčastnit se těchto nejprestižnějších světových soutěží je životní zážitek a rozhodně pocta. Na tyhle okamžiky nikdy nezapomenu a kdykoliv slyším hrát specifickou Blackpoolskou hudbu, tak si okamžitě vzpomenu, jaké to bylo stát tam na parketu.“

Při všech těch náročných trénincích jste vystudovala gymnázium v Karlových Varech a uvažovala jste o studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu obor sportovní trenér. Nakonec jste vystudovala Metropolitní univerzitu v Praze…

„Studium během soutěžní kariéry bylo velice těžké. V podstatě všechny školy, které jsem vystudovala, tak jsem zvládla za pomoci individuálního studijního plánu. Byla totiž vždy komplikace dojíždění na tréninky do Prahy, poté noční návraty domů, dále zahraniční soutěže a podobně. Byla to šílená doba, sama zpětně nedokážu pochopit, jak jsem to zvládla, ale jsem člověk, který když je v presu a časové tísni, tak podává (hlavně ve škole) ty největší výkony, možná to bylo proto.

Studovat FTVS jsem nakonec nešla, mamka se mě vždycky snažila nasměřovat k tomu, abych si raději jako zadní vrátka vystudovala i něco „normálního“ mimo obor, protože člověk nikdy neví, a opět měla pravdu, jako každá máma. Nakonec mám bakalářský titul z Metropolitní univerzity z oboru Mezinárodních vztahů a evropských studií a magisterský titul z oboru Mediálních studií, což je věc, která mě vždycky velmi lákala.“

V roce 2014 jste se s profesionální dráhou tanečnice rozloučila. A začala tančit v muzikálech – Romeo a Julie, Adéla ještě nevečeřela, Sibyla – Královna ze Sáby, Angelika, Ferda mravenec, Hello, Dolly!, Muž se železnou maskou, Krysař …, na scénách divadel Hybernia, Broadway a Kalich. Co Vás přivedlo k muzikálu?

„Můj konec soutěžní kariéry nebyl úplně happyendem, byl spíš smutný. Tančila jsem v Brně, kde to nebylo úplně růžové a vnitřně jsem nějak začala cítit, že už jsem na konci svých sil a že některé věci jsou pro mě už neudržitelné. Byla jsem mnoho let za sebou v reprezentaci, což znamenalo mnoho „povinných“ soutěží a to nejen českých, ale i zahraničních, pro mě neustálý stres a podobně… několikrát jsem během kariéry tak říkajíc vyhořela, ale byla jsem tak dlouho v rozjetém vlaku, že jsem si ani nedokázala představit, jaké to bude, až jednou přijde konec… ale když člověk svoje tělo neposlouchá, tak ono ho stejně zastaví, a tak v roce 2014 jsem měla zranění, kdy jsem si díky bohu jen hodně zranila kotník, což ve finále znamenalo 2 měsíční nechodící sádru. A jelikož jsem v tu dobu opravdu jen ležela v posteli a měla konečně čas přemýšlet nad budoucností, tak jsem zjistila, že už jsem frustrovaná žít neustále sbalená v kufru a na cestách a že mi chybí mít to své doma a že je asi na čase se pohnout dál. To ale neznamenalo, že jsem chtěla tanec opustit, ale spíš se mu zkusit věnovat jinak. Měla jsem kolem sebe kamarády, kteří se vrhli na muzikálovou dráhu, tak jsem je kontaktovala a zjišťovala, jak to vše funguje a co je pro to potřeba. Můj první projekt byla francouzská verze muzikálu Romeo a Julie. Další životní zlom a naprosto fantastická zkušenost. Dostala jsem se do nového prostředí, poznala nové lidi a nabrala hromadu znalostí. Jsem za to dodnes vděčná.“

Televizní taneční soutěž Star Dance… když hvězdy tančí, Vám vynesla v roce 2018 titul „Královna tanečního parketu“, když jste se spolu s hercem Jiřím Dvořákem protančili na první místo a soutěž vyhráli. Byla to Vaše první zkušenost a hned výhra. Co Vám soutěž dala a přijala byste nabídku znovu?

„Soutěž mi dala spoustu zkušeností, a to nejen tanečních, ale i v oblasti mezilidských vztahů, komunikace a také nahlížet na tanec zase z jiného úhlu pohledu. Dala mi také nové lidi, kamarády. Samozřejmě, že první zkušenost s touto soutěží a hned výhra není asi úplně běžná situace, ale mohu s klidným svědomím říci, že jsme to s Jirkou zvládli na výbornou a prostě vše do sebe zapadlo, tak jak mělo a já jsem za to nesmírně šťastná. Jestli bych nabídku přijala znovu, to je ve hvězdách. Původně jsem byla oslovena na loňský ročník 2019, ale nakonec se dramaturgie rozhodla pro změnu a oslovit nové tanečníky, to musím upřímně říci, že mě mrzelo, ale to je život, rozhodně jsem se z toho nezhroutila. Otázkou je, jestli by mě Česká televize chtěla oslovit, to je na nich a já to neovlivním a také člověk neví, co zrovna život přinese. Rozhodně se ale netajím tím, že by mě lákalo si soutěž vyzkoušet i z jiné pozice, než je soutěžící/tanečník.“

V Praze v Taneční škole Vavruška vedete taneční kurzy společenského tance pro všechny, kteří mají zájem, děti i dospělé. Pořádáte vlastní workshopy a semináře tance pro veřejnost. Děláte trenérku… Jaký je zájem o Vaše kurzy? Baví Vás předávat dovednosti dál?

„Vypadá to, že zájem o kurzy je, což mě neskutečně těší a doufám, že to tak bude i nadále, nechci rozhodně nic zakřiknout. Rozjela jsem i vlastní workshopy, chci budovat i přímo svou značku, mám v hlavě různé nápady, které bych chtěla zrealizovat, tak doufám, že to vše klapne a povede se. To je právě to, co mě na výuce baví, nejen předávat zkušenosti, ale také vést lidi k tomu, aby se tance nebáli, aby se s ním „skamarádili“ a že pokud udělají chybu, tak se přece za to hlava netrhá. Na svých kurzech si opravdu velmi dávám záležet na tom, aby se lidé cítili dobře, aby se odreagovali od práce a svých problémů a aby z tancování měli radost a je úplně jedno, jestli to jsou začátečníci nebo pokročilí.“

Tanec Vás provází celý život. Co pro Vás znamená?

„Tanec je rozhodně můj život. Nic na světě vlastně neumím lépe než tančit. Tanec je pro mě tak obrovská součást mého já, že si nedokážu představit, že bychom se rozkmotřili. Je mi jasné, že nebude možné tančit do konce života na nějaké vrcholové úrovni, ale chci a jsem přesvědčená, že se okolo tance celý život budu pohybovat. Je to něco, co už mi nikdy nikdo neodpáře a pokud jsem měla někdy s tancem negativní zkušenosti a trápil mě, tak toho nelituji, protože takový život je.“

Jednou jste o sobě řekla, že jste workoholik. Umíte vůbec odpočívat?

„To jsem řekla, to je pravda… Myslím, že odpočívat ještě neumím dost dobře, ale že se o to snažím a rozhodně jsem nějaký alespoň malý posun udělala. Člověk se neustále učí a v téhle oblasti vím, že je rozhodně ještě co zlepšovat.“

Foto: archiv Lenky Nory Návorkové

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN