Rozhovor s tanečnicí i trenérkou LENKOU NOROU NÁVORKOVOU

„Tanec je obrovská součást mého já”

V devátém ročníku soutěže StarDance… když hvězdy tančí, získala titul „Královna tanečního parketu“, když se spolu s hercem Jiřím Dvořákem protančili na první místo a soutěž vyhráli. Tanec Lenku Noru Návorkovou provází téměř celý život. Působí jako lektorka tance, má vlastní workshopy, pořádá semináře pro veřejnost a říká o sobě, že je workoholik.

Tanci se věnujete od tří let, když jste se dostala do tanečního kroužku v rodných Karlových Varech. Jak na dobu dětství plného tancování vzpomínáte? Kdo Vás přivedl k tanci?

Je to tak, tanci se věnuji od tří let, kdy mě k němu přivedla mamka a paní učitelka ve školce. Ve školce si paní učitelka všimla, že hodně dobře cítím hudbu a jsem velmi hyperaktivní a řekněme nějakým způsobem pohybově nadaná, tak mamce navrhla, že učí tanečky pro děti a že si myslí, že by to pro mě mohlo být to pravé. Tak to všechno začalo, paní učitelka mě začala brát s sebou do kroužku, kde jsem začínala na písničky jako Holka modrooká a Pásla ovečky, postupem času jsem se začala učit základy společenského tance. Na tuto dobu vzpomínám ráda, ve všech dětských skupinách jsem vždy byla nejmladší a nejmenší, tak mě těšilo, že jsem během vystoupení „musela“ být v první řadě, a to mě taky dost motivovalo. Doma to nebylo zrovna lehké období a moc děkuji mamce, že jsem mohla vůbec tančit a také že jsem vždycky díky ní měla i ten nejhezčí kostým, protože všechny dětské na vystoupení šila sama.”

Taky jste dělala balet a postupem času tančila standardní tance, až jste se našla v latinsko-amerických tancích. Čím Vás tak uchvátily, že jste jim dala přednost?

Na baletní přípravku jsem chodila v první třídě, ale jelikož jsem krom tancování a zmíněného baletu chodila ještě na výtvarku a do hudebky (hrála jsem na housle), tak jsme se samozřejmě dostali do bodu, kdy se přirozeně nedalo stíhat vše, a přišel zlomový okamžik, kdy bylo zapotřebí si jednu aktivitu vybrat a věnovat se jí naplno. Já jsem z toho neměla ještě moc rozum, takže vybírala mamka. Jelikož jsem na housle cvičila dost sporadicky a vždycky jen před hodinou, tak bylo jasné, že to nebude to pravé ořechové, proto mamka vybrala tancování a vybrala správně. A jako dítě mě uchvátila spíš latina, jelikož je taková živá a aby člověk ocenil tance standardní, tak už musí být trošku víc vyspělý, já si ještě ráda poskakovala. I když jako dítě jsem se samozřejmě věnovala jak latinskoamerickým, tak i standardním tancům. Další zlom přišel ve chvíli, kdy jsem měla prvního tanečního partnera „mimo město“, začala jsem tančit s Lukášem, který bydlel v Třeboni, a na tréninky jsme oba dva pravidelně dojížděli do Prahy, v té době jsem začala chodit do 6. třídy. Lukáš se tehdy věnoval také spíše latině, proto jsme se domluvili, že než dělat obě disciplíny jen napůl a nekvalitně, tak raději jednu a naplno. Bylo to dané hlavně tím dojížděním a faktem, že jsme oproti jiným párům nemohli tedy trénovat denně.”

Zúčastnila jste se různých mezinárodních soutěží (International v Londýně, Prague Open, v anglickém Blackpoolu). Několikrát jste se stala mistryní ČR v latinko-amerických tancích v kategorii mládež, jste finalistkou mistrovství ČR v kategorii dospělých. Co to pro Vás znamená?   

Na všechny soutěže a okamžiky moc ráda vzpomínám. Nikdy nezapomenu na Mistrovství ČR v roce 2008, kdy jsme titul s Kubou Drmotou vyhráli poprvé a také na rok 2009, kdy jsme ho obhajovali. Jsem moc ráda, že jsem měla trenéry, kteří mě/nás vedli k soutěžím, jako jsou právě Blackpool a podobně. Zúčastnit se těchto nejprestižnějších světových soutěží je životní zážitek a rozhodně pocta. Na tyhle okamžiky nikdy nezapomenu a kdykoliv slyším hrát specifickou Blackpoolskou hudbu, tak si okamžitě vzpomenu, jaké to bylo stát tam na parketu.”

Při všech těch náročných trénincích jste vystudovala gymnázium v Karlových Varech a uvažovala jste o studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu obor sportovní trenér. Nakonec jste vystudovala Metropolitní univerzitu v Praze…

Studium během soutěžní kariéry bylo velice těžké. V podstatě všechny školy, které jsem vystudovala, tak jsem zvládla za pomoci individuálního studijního plánu. Byla totiž vždy komplikace dojíždění na tréninky do Prahy, poté noční návraty domů, dále zahraniční soutěže a podobně. Byla to šílená doba, sama zpětně nedokážu pochopit, jak jsem to zvládla, ale jsem člověk, který když je v presu a časové tísni, tak podává (hlavně ve škole) ty největší výkony, možná to bylo proto.

Studovat FTVS jsem nakonec nešla, mamka se mě vždycky snažila nasměřovat k tomu, abych si raději jako zadní vrátka vystudovala i něco „normálního“ mimo obor, protože člověk nikdy neví, a opět měla pravdu, jako každá máma. Nakonec mám bakalářský titul z Metropolitní univerzity z oboru Mezinárodních vztahů a evropských studií a magisterský titul z oboru Mediálních studií, což je věc, která mě vždycky velmi lákala.”

V roce 2014 jste se  s profesionální dráhou tanečnice rozloučila. A začala tančit v muzikálech – Romeo a Julie, Adéla ještě nevečeřela, Sibyla – Královna ze Sáby, Angelika, Ferda mravenec, Hello, Dolly!, Muž se železnou maskou, Krysař …, na scénách divadel Hybernia, Broadway a Kalich. Co Vás přivedlo k muzikálu?

Můj konec soutěžní kariéry nebyl úplně happyendem, byl spíš smutný. Tančila jsem v Brně, kde to nebylo úplně růžové a vnitřně jsem nějak začala cítit, že už jsem na konci svých sil a že některé věci jsou pro mě už neudržitelné. Byla jsem mnoho let za sebou v reprezentaci, což znamenalo mnoho „povinných“ soutěží a to nejen českých, ale i zahraničních, pro mě neustálý stres a podobně… několikrát jsem během kariéry tak říkajíc vyhořela, ale byla jsem tak dlouho v rozjetém vlaku, že jsem si ani nedokázala představit, jaké to bude, až jednou přijde konec… ale když člověk svoje tělo neposlouchá, tak ono ho stejně zastaví, a tak v roce 2014 jsem měla zranění, kdy jsem si díky bohu jen hodně zranila kotník, což ve finále znamenalo 2 měsíční nechodící sádru. A jelikož jsem v tu dobu opravdu jen ležela v posteli a měla konečně čas přemýšlet nad budoucností, tak jsem zjistila, že už jsem frustrovaná žít neustále sbalená v kufru a na cestách a že mi chybí mít to své doma a že je asi na čase se pohnout dál. To ale neznamenalo, že jsem chtěla tanec opustit, ale spíš se mu zkusit věnovat jinak. Měla jsem kolem sebe kamarády, kteří se vrhli na muzikálovou dráhu, tak jsem je kontaktovala a zjišťovala, jak to vše funguje a co je pro to potřeba. Můj první projekt byla francouzská verze muzikálu Romeo a Julie. Další životní zlom a naprosto fantastická zkušenost. Dostala jsem se do nového prostředí, poznala nové lidi a nabrala hromadu znalostí. Jsem za to dodnes vděčná.”

Televizní taneční soutěž Star Dance… když hvězdy tančí, Vám vynesla v roce 2018 titul „Královna tanečního parketu“, když jste se spolu s hercem Jiřím Dvořákem protančili na první místo a soutěž vyhráli. Byla to Vaše první zkušenost a hned výhra. Co Vám soutěž dala a přijala byste nabídku znovu? 

Soutěž mi dala spoustu zkušeností, a to nejen tanečních, ale i v oblasti mezilidských vztahů, komunikace a také nahlížet na tanec zase z jiného úhlu pohledu. Dala mi také nové lidi, kamarády. Samozřejmě, že první zkušenost s touto soutěží a hned výhra není asi úplně běžná situace, ale mohu s klidným svědomím říci, že jsme to s Jirkou zvládli na výbornou a prostě vše do sebe zapadlo, tak jak mělo a já jsem za to nesmírně šťastná. Jestli bych nabídku přijala znovu, to je ve hvězdách. Původně jsem byla oslovena na loňský ročník 2019, ale nakonec se dramaturgie rozhodla pro změnu a oslovit nové tanečníky, to musím upřímně říci, že mě mrzelo, ale to je život, rozhodně jsem se z toho nezhroutila. Otázkou je, jestli by mě Česká televize chtěla oslovit, to je na nich a já to neovlivním a také člověk neví, co zrovna život přinese. Rozhodně se ale netajím tím, že by mě lákalo si soutěž vyzkoušet i z jiné pozice, než je soutěžící/tanečník.”

V Praze v Taneční škole Vavruška vedete taneční kurzy společenského tance pro všechny, kteří mají zájem, děti i dospělé. Pořádáte vlastní workshopy a semináře tance pro veřejnost. Děláte trenérku… Jaký je zájem o Vaše kurzy? Baví Vás předávat dovednosti dál?

Vypadá to, že zájem o kurzy je, což mě neskutečně těší a doufám, že to tak bude i nadále, nechci rozhodně nic zakřiknout. Rozjela jsem i vlastní workshopy, chci budovat i přímo svou značku, mám v hlavě různé nápady, které bych chtěla zrealizovat, tak doufám, že to vše klapne a povede se. To je právě to, co mě na výuce baví, nejen předávat zkušenosti, ale také vést lidi k tomu, aby se tance nebáli, aby se s ním „skamarádili“ a že pokud udělají chybu, tak se přece za to hlava netrhá. Na svých kurzech si opravdu velmi dávám záležet na tom, aby se lidé cítili dobře, aby se odreagovali od práce a svých problémů a aby z tancování měli radost a je úplně jedno, jestli to jsou začátečníci nebo pokročilí.”

Tanec Vás provází celý život. Co pro Vás znamená?

Tanec je rozhodně můj život. Nic na světě vlastně neumím lépe než tančit. Tanec je pro mě tak obrovská součást mého já, že si nedokážu představit, že bychom se rozkmotřili. Je mi jasné, že nebude možné tančit do konce života na nějaké vrcholové úrovni, ale chci a jsem přesvědčená, že se okolo tance celý život budu pohybovat. Je to něco, co už mi nikdy nikdo neodpáře a pokud jsem měla někdy s tancem negativní zkušenosti a trápil mě, tak toho nelituji, protože takový život je.”

Jednou jste o sobě řekla, že jste workoholik. Umíte vůbec odpočívat?

To jsem řekla, to je pravda… Myslím, že odpočívat ještě neumím dost dobře, ale že se o to snažím a rozhodně jsem nějaký alespoň malý posun udělala. Člověk se neustále učí a v téhle oblasti vím, že je rozhodně ještě co zlepšovat.”

Foto: archiv Lenky Nory Návorkové 

Veronika Pechová   

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou MARIANOU PRACHAŘOVOU

„Chci zpívat o tom, co je mi blízké, jinak to nemá smysl.”

Pochází z herecké rodiny a má za sebou několik rolí před kamerou, baví ji zpěv, ráda cestuje, o herectví nejdříve neuvažovala, protože věděla, co obnáší, aby nakonec Mariana Prachařová zjistila, že geny se nezapřou.

Pocházíte z herecké rodiny, která se této profesi věnuje několik generací, a vyrůstala jste v divadelním prostředí: Jaké bylo vyrůstat v rodině plné známých jmen?

„Jelikož jsem v tom opravdu vyrostla a od malička jsem vysedávala po divadlech, na natáčení nebo v dabingovém studiu, tak to pro mě bylo od začátku úplně normální. Až postupem času, kdy jsme si začala všímat okolí, anebo když se mě začali lidé ptát, jaké to je vyrůstat v takové rodině mi došlo, že to asi tak normální není. Bez toho by mě asi nikdy nenapadlo si takovou otázku vůbec kdy položit. Pro mě je to rodina a nijak zvláštně to nevnímám. Jsem pyšná na to, z jaké rodiny jsem.”

Sama jste o herectví původně neuvažovala, i když se před kamerou objevujete od dětství. Čím jste chtěla být?

„Neuvažovala. Já chtěla být zpěvačkou, právničkou, jednu dobu i letuškou. Pořád se to u mě střídalo. Potom mě ale hraní začalo bavit a o této profesi jsem uvažovala a hlásila se na DAMU. Nedostala jsem se a uvědomila si, že to možná není moje cesta. Hraní v televizi mi ale chybí, vždycky mě to hodně bavilo, tak stále doufám, že si ještě někdy někde zahraju. Teď se věnuji zpěvu, který miluju a doufám, že to vyjde.”

Před kamerou jste debutovala v pohádce Na Sovím hrádku, kde hrál také Váš bratr Jakub. Pak přišly seriály jako Horákovi nebo Ulice. Bavilo Vás natáčení a bude něco nového?

„Jak jsem přesně řekla. Bavilo mě to moc. Od mala jsem i hodně dabovala a užívala si to. Pak ale nastalo období, že jsem chtěla trávit víc času ve škole s kamarády a dabing úplně opustila, což mě dnes mrzí, protože teď bych dabovala ráda. S hraním to přišlo nějak přirozeně. Přestali mě zvát na castingy, které tedy bytostně nesnáším a tím pádem i nabídky přestaly chodit. Třeba ale časem něco vyjde, určitě bych byla ráda.”

Před kamerou jste se setkala také s maminkou Danou a to jak v seriálech Horákovi, Comeback a v Kriminálce Anděl jste si dokonce zahrály matku a dceru. A s otcem se setkáváte na jevišti ve hře Mesiáš. Jaké to je s rodiči před kamerou nebo na scéně?

„Je to zajímavé. Normálně se před nimi na začátku stydím, ale člověk si zvykne. Je divné najednou vypadnout z našich klasických životů a hrát někoho jiného, ale vlastně je to docela zajímavé.”

Po gymnáziu jste zkoušela jít na herectví na DAMU, nevyšlo to a tak jste vystudovala Fakultu humanitárních studií na UK a získala bakaláře a za magisterské studium jste si vybrala management cestovního ruchu na VŠO v Praze. Proč tyto obory?

„Já jsem nevěděla, co chci dělat a nevím to vlastně ani teď. FHS byla skvělá volba, protože se tam člověk zaměří na to, co sám chce, sám si sestavuje rozvrh. Pak jsem se už ale chtěla zaměřit, a jelikož jsem měla na VŠO nějaké kamarády, kteří o škole hezky mluvili, tak jsem to zkusila a fakt mě to baví.”

Podobně jako Váš bratr Jakub, jste nezůstala jen u herectví a věnujete se také zpěvu. Song S tebou, kterou jste nazpívala s kapelou HELLO, získal první místo v hitparádě Music Chart na Evropa 2. Co Vás přivedlo k hudbě?

„Já myslím, že jsme v hitparádě nebyli, ale pokud jo, tak to mám zpětně radost. Nicméně od mala jsem hrála na klavír asi 6 let a chodila do sboru. Už na základní škole jsem hrála hlavní roli v takovém třídním muzikálku, CD, label,potom později jsme se třídou nazpívali a nahráli CD a je pravda, že mi zpěv vždycky hodně šel. Pak jsem si ale zpívala jen doma, kde mi říkali, ať začnu někam chodit a něco s tím hlasem dělat, tak mi brácha sehnal kontakt na Hanku Peckovou, ke které jsem začala chodit a která mi dodala odvahu a sebevědomí v tom, že jsem si začala ve zpěvu věřit. No a pak už to tak nějak začalo. Všiml si mě jeden label, pod kterým jsem začala vydávat covery, pak i vlastní tvorbu a mít nějaká menší vystoupení a já tak zjistila, že je to něco, co chci dělat.”

Natočila jste již dva videoklipy „Heart of Gold” a „Ghost in the Club”. A co psaní textů a skládání hudby? Neláká Vás to?

„Láká a taky se o to teď snažím. Pořád v tom ale nejsem dostatečně dobrá, texty ale už vždy konzultuju, protože chci zpívat o tom, co je mi blízké, co jde ze mě, co se mě týká. Jinak to nemá smysl.”

Působíte jako herečka i zpěvačka. Co je Vám bližší?

„Teď jako herečka už méně, ačkoliv bych se tomu ráda věnovala víc. Teď jsem asi víc zpěvačka, ale cítím se dobře v obojím.”

Je o Vás známé, že ráda cestujete. Máte nesplněné cestovatelské sny?

„Mám a je jich spousta. Chtěla bych projet Skandinávii, Island, Kanadu a taky Anglii. Cestování miluju a doufám, že se zas brzy někam podívám.”

Mariana Prachařová:

Narodila se 17. 4. 1994 v Praze jako dcera herců – Dany Batulkové a Davida Prachaře, sestra herce a hudebníka Jakuba Prachaře a vnučka Ilji Prachaře. Z otcova druhého manželství s herečkou Lindou Rybovou má sestry Rozálii a Josefinu i bratra Františka.

Vystudovala Fakultu humanitárních studií na UK (bakalář). V magisterském studiu pokračuje na VŠE obor management cestovního ruchu.

Televize:„Na Sovím Hrádku”, „Horákovi”,  „Trapasy”, „Comeback”, „Kriminálka Anděl”, „Ulice” a další.  

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Tanec Praha letos přináší umění na té nejvyšší úrovni!

Představení ‘O CRIVO’ a ‘HELLO’ přináší estetický zážitek, hluboké myšlenky a technickou dokonalost. Bravo!

11.června uvedlo divadlo Ponec v rámci festivalu Tanec Praha představení O CRIVO (Hádanka) brazilského choreografa J. P. Grosse. O CRIVO  z roku 2015 je zatím jeho nejúspěšnějším dílem, které získalo několik ocenění a pozvání na festivaly.

Duet dvou mužů začíná poměrně nenápadně, dvě postavy se všelijak proplétají, otáčí, snad spolu i zápasí či je to objímání? Zkrátka – představ si, diváku, co je ti milé. Žádný příběh, žádná hlubší myšlenka nás při pohledu na dvě urostlá mužská těla nenapadá, ale za zvuků ptáků a při pohledu na estetický pohyb dvou tanečníků a jejich propracovaná těla, se báječně relaxuje.

Hudba se ale mění a teprve nyní poznáváme, jak jsou oba tanečníci perfektně  synchronizovaní.  Po zbytek nedlouhého představení je divák doslova přibit k sedadlu a vnímá doslova ztělesnění hudby či zvuků pohybem dvou sličných tanečníků. Má-li být O CRIVO, tedy Hádanka,  sondou do lidských duší, pak skutečně zůstává hádankou, co ti dva muži uvnitř sebe prožívají.

O CRIVO není příběh, ale spíše  sled obrazů, je rozhodně určeno  pro náročného diváka, který ocení krásný soulad mezi hudbou a lidským tělem. Napětí střídá uvolnění a nejvíce dojímá vzájemná propojenost dvou lidských bytostí,  kdy každičký sval souznívá s hudbou. Nevšední zážitek.

Součástí večera bylo představení dvou korejských umělkyň – Lim Set Byeol a Lee Hong nazvané jednoduše ‚Hello?‘  Velmi kratičké představení nás jednoznačně přesvědčí, že korejské umění je na vysoké úrovni, technicky  perfektní, souhra  tanečnic dokonalá,  preciznost a vyjádření hudby či zvuků nám nedovolí nic zkritizovat.

Úklony, přesné a bezchybné  pohyby připomínající spíše roboty, pohyb na podivné zvuky, jdoucí posluchači na nervy a připomínající tikot hodin. Však jsou také  tanečnice  v této části poněkud zběsilé a jedna druhou tluče.

Původní myšlenka ztvárněna tímto představením  přibližuje  silný tlak na lidi v Asii, uniformní firemní kulturu (jen žádné emoce, žádné emoce!).  V korejské společnosti je nepatřičné dát najevo jakékoliv city a pocity. Bohužel ale tato idea  není dostatečně rozvinuta, protože v  krátkém čase to ani není možné. Ale možná pod jiným úhlem pohledu můžeme cítit, že čas byl dostatečně dlouhý na to, aby vyjádřil vše potřebné -tedy kritiku jihokorejské společnosti, kde se člověk nemůže svobodně projevovat. A dále by všechno bylo zbytečné.

Napadá mě ale otázka, zda pravidlo neprojevovat emoce je skutečně tak špatné. Vždyť stačí si připomenout některá jednání,  např. v ČR. Kdo má výhodu? Člověk projevující emoce? Plačící?  Prosící? Anebo ten, kdo jedná chladně? Možná tohle všechno hraje význam při vývoji některých kultur, zejména asijských. Ostatně mnohá bojová umění byla založena právě na ovládání mysli a neprojevování emocí. Proč by tedy bylo špatné, kdyby vláda chtěla po svých lidech, aby své emoce ovládali?

Pravdou zůstává, že herectví i další umělecká odvětví jsou založena na tom, aby lidé své city projevili. Jenže – jaké osudy mnohdy postihnou tyto umělce?  Trápení, smutek a možná předčasná smrt.  Připusťme, že jsou jedinci, kteří dokáží zharmonizovat emoce i tvrdou realitu. Ale jsme to my všichni? Opravdu?  Myslím, že ne.  Můžeme potom kritizovat společnosti či vládu, že nás chrání před zlým koncem? Kdo zná  správnou odpověď?

Letošní představení festivalu Tanec Praha  skutečně přináší estetický zážitek, technickou dokonalost, hluboké myšlenky  a musíme být vedení  festivalu Tanec  Praha (Yvona Kreuzmannová, Markéta Perroud) vděčni, že zprostředkovali  českému divákovi to nejlepší, co mohli  z celosvětového umění přivézt.  Bravo a těšíme se  na další ročník!!

 

Eva Smolíková

Foto: Vojtěch Brtnický

Taneční magazín